jaroslav0572 přečtené 64

Vladimír Beneš: Mé cesty do hlubin mozku 2019, Martin Moravec

Pana doktora mám „načteného" z jeho neuvěřitelných přednášek a velmi otevřených rozhovorů. Je to Beneš- toho jména druhý velkej profík, který kloubí a drží v úctyhodné korelaci profi stránku se stránkou lidskou. V tomto interview nám mj. sdělí, že je velkým tenistou, nebo nám osvětlí, jak operoval za jiných podmínek bez MR jeho otec a jak bylo na sále veselo. 90% dávám mj. za obrovskou otevřenost i za „polehčující okolnost" o kamarádství s Jirkou „Langošem" Langmajerem. Hold pravou a levou hemisféru nikdy nepochopíme, ale V. Beneš nám leccos přiblížil.... celý text

Petr Brandl 1971, Jaroslav Humberger

Naprosto do detailu popsaný život barokního malíře. Začátky byly svým způsobem pro Brandla podobné jako pro Jacka Londona: chudí rodičové, přilnutí k chlastu, nepochopení malířské pudu... Od chvíle, kdy se Brandl dostal do Kolína a pobouřil tamní oficíry jejich portréty, které tvrdošíjně namaloval, byl svým vlastním pánem. Je mi až neskutečně líto, jak hrubý a nesnášenlivý byl vůči manželce Heleně, která jej přes svůj rovněž složitý zevnějšek nade vše milovala. On od ní odcházel, aby se pak ožralý do jejího lůna skleslý vracel. Nechápejte mne prosím zle, malíři (zejména ti vrcholoví, jímž „Petrus Brandl pinx“ bezesporu byl) to mají sesumírované v kebuli trošku jinak; potřebují víc soukromí při ateliérní práci a když se k něco nepovede, nebo je jejich chlebodárce urazí, tak si zlost vybíjí na svých nejbližších. S Brandlem se však život nemazal a svým do jisté míry kavalírským životem ukazoval, že potřebuje práci a zase práci. Konec jeho života- opět v Kutné Hoře- Jaroslav Humberger popsal takto: „Jednoho zářijového večera roku 1735. seděl při sklenici kořalky u Mědínků. Hovořilo se o nemocech a malíř se přihlásil k slovu se svým srdcem. Držel sklenici v ruce a vykládal, jak to tady uvnitř má na padrť. Ruka se mu zachvěla a kořalka se rozlila do dubové desce stolu. Zavanula vůně lihu a Brandl se křečovitě chytil za srdce. Na čele mu vyrostly krůpěje potu vymačkané náhlou bolestí. Lidé k němu přiskakovali a Brandl jim ukazoval bezmocně na prsa a se škytáním říkal, že tady, tady... Někdo se začal polohlasem modlit. Rozepjali mu halenu a vynesli na dvorek po čisté zářijové hvězdy. Brandl jednou, dvakrát zhluboka vydechl jako před slavným uvolněním. Na jakubské věži odbíjela právě devátá. Pak v tom večeru umřel v náručí několika hospodských lidí Petr Jan Brandl, dle kumstu svého malířského druhý Appelles.“ 85% dávám za krásné ilustrační dílo nakladelství Obelisk, za nádhernou staročeštinu a za brilantní popis malířovy práce se štětcem, šerosvitem a vůbec za pochopení Brandlovy práce. I když jeho život zůstane zahalen tajemstvím. Good job.... celý text

Deník morového roku 1982, Daniel Defoe

Právě doposloucháno na ČRO Vltava v tradičně skvělém podání Igora Bareše. Daniel Defoe si dal tu nevděčnou práci a povyprávěl nám, jak to v onom strašlivém roce 65. sedmnáctého věku bylo. Samozřejmě že v takové zhoubné zkáze se ukáží charaktery, lidé se roztřídí na ty oduševnělé a na ty zbabělé. Defoe nám překládá (sám totiž hrdý Londýňan z venkova), že mor se neptal, koho napadne a zkosí či koho ušetří. Kdepak! To sám Bůh (tady bych občas raději vypl zvuk při tezích o Spasiteli, na jehož bedrech vlastně osud lidí byl) nás připraví na těžkou zkoušku a když bude viděti, že (ne)obstojíme, zase nás toho svinstva zbaví. Pro třeba čtyřčlennou rodinu a její členy bylo přirozeně lepší, když už se nakazili, aby pošli všichni. Páč když zůstalo osamocené juvenilní děvče, s barákem tří mrtvol, které se dle nařízení měšťanů ani neměly spalovati, páč i po stádiu rigor mortis mohli šířiti nemoc, tak to by raději s nimi byla na pravdě Boží. Až se mi tajil dech při reportech o jakési „umrlčí káře", kteroužto byla mrtvá těla vezena jako prasata na porážku. Je to vlastně pozoruhodná novinářsko- reportérská práce. Defoe- sám člen anglikánské církve byl šťasten, že černé smrti unikl. Dalších cca 100 000 obyvatel hlavního města na řece Temži takové štěstí neměli. Už i díky situaci, ve které jsme v roce 2021, si knížku nepořídím, stačí mi audio verze. Za poctivou a objektivní práci 90%, za nadpozemské tlachy 65% a za mezilidské vztahy uvnitř toho děsu 100% Tož tak!... celý text

Shakespearova Anglie: Portrét doby 2020, Martin Hilský

Na toto zcela zřetelné opus magnum Pana profesora jsem se moc těšil. Zklamán krátce po dotčení rozhodně nejsem! Největší český shakespearolog na tomto více jak 800 stránkovém díle pracoval více jak sedm let. Rozhodně se nejedná o čistý popis katolicismu vs. protestanství napříč dvěma Věky, to by bylo moc jednoduché a příliš předsudečné. Pan Hilský velmi bravurně ukazuje Shakespearovu Anglii (zejména tedy Londýn na řece Temži) v dobových reáliích, které čítají stovky jmen mužů a žen (hlavně těch mužů, ve vší úctě tedy...), kteří postupně, systematicky proměňovali Ostrovy v kolébku raně moderních postojů a zásad. To co Hilský skvěle umí, tzn. zasaditi přímou ránu v podobě svou osobou přeložených Shakespearových sonetů, v člověkovi vyvolává dojem geniality. Je to zkrátka poctivá práce, která pomůže mnohým učencům, které renesanční Anglie s dalekosáhlými důsledky třeba až k nám (nějaká Alžběta z rodu Stuartovců a Fridrich Falcký coby „zimní král" kupř.) velmi zajímá. Na Hilském mi rovněž imponuje, že se v případě svého na rovinu celoživotního miláčka (Shakespeara) nepokusil o převratný objev něčeho, co už se nikdy dověděti nemůžeme. Krásně zmínil jeho trable ve výběru manželky se záměnou oddacího listu, ale ani jej neglorifikoval pročež ani neshazoval. Skvělý job Pane profesore, jste mistr svého řemesla. 95%... celý text

Rozsypaná slova 2020, Martin Daneš

Ocenuji, že Martin Daneš na cca 300 stránkách vynechal zbytečný patos a tak vlastně většinu díla(i z Poláčkových vzpomínek) bere dosti s humorem a eufemismem. Líbí se mi to nenápadné načrtnutí základu Hostince u kamenného stolu, stejně jako rozmluva „stařenko/stařečku", kterou se častovali s Dorou. Asi jsem malinko více čekal od závěru, ale stejně o tom málo víme(ono datum úmrtí není stejně na 100% ověřitelné). Celkově dávám 65%.... celý text

Jan Saudek Mystik 2020, Karol Lovaš

Předem říkám, že se nejedná o face to face rozhovor nějakého Božího kohouta s legendárním fotografem. Ne! Je to interview v přátelském duchu; a to dvou chlapů, rodičů, manželů, kteří se léta letoucí znají. To nás hned od počátku četby staví před otázku: Bude to objektivní ohlédnutí se? Ne, nebude, páč tohle oba katolíci nemají na jazyku. Jedná se o několik vět mistra Saudka, kterými bilancuje svůj život a všechno dává (jakpak by ne) do souvislosti „s nebem a zemí". Nikoho nemoralizuje, jen se občas neudrží a řekne od plic co si myslí. Mezi pasáže jsou vyplněny Lovašovými myšlenkami o Bohu a vlastně o tom, že si nás služebník vezme k sobě, i když jsme párkrát zhřešili. 75 % dávám mj. i proto, poněvadž s drtivou většinou myšlenek, frází a se suchými konstatováními se s mistrem Saudkem shodnu. Líbí se mi rovněž, že do svých aktů se nebál zařadit i muže a děti. Důraz na tradiční rodinu (byť samotný Saudek se považuje za alkoholika a muže, jenž se ke svým ženám- rozuměj milenkám, manželkám, náhodným múzám- chová jako prase) z textu přímo překypuje. Saudek na otázku „jste úspěšný"?... odpovídá: „Není nic tak úspěšné jako úspěch a není nic tak zahanbující jako neúspěch. Čas od času mi někdo potřese rukou nebo mě pozdraví. Pro mě je úspěch, když se někde na Moravě ptám na cestu a oni mi řeknou: To jedete blbě, musíte se obrátit a jet zpátky, Pane Saudek. Být pozdravený rodnou řečí v rodné zemi. Všichni čeští a slovenští fotografové se považují za světové. Já sám sebe nazývám fotografem českým." Jak říkám, 75% si oba Pánové zaslouží.... celý text

Slunce nad Slavkovem 2010, Dušan Uhlíř

Stejně jako celé, rozjitřené a obrovské bitevní pole převážně pidi obcí a malých městeček na jihu Moravy, i já jsem měl v takřka poslední fázi oné rekapitulace dne 2. 12. 1805 co dělat, abych se prokousal. Autor si mne připoutal a již mne nepustil. Přiznávám, z Pana Uhlíře jsem vycházel, protože napsal v průběhu let celou řádku pozoruhodných děl, spisů, stafáží, které se týkaly a týkají našich i světových dějin. Skoro bych řekl, že dnešním pojetím sebeprezentace, coby úspěšného historika se silným přilnutím ke géniu loci se Dušanu Uhlířovi vyrovná, nebo možná lehce překoná jedině snad Petr Čornej. Měl jsem tu možnost čísti vůbec první vydání Mladé Fronty z roku 84, kde na přebalu ční plátno „Bataille d’Austerlitz" od barona Gérárda, které si u něj objednal samotný Bonapart. Pan doktor Uhlíř, jenž je stále na živu (a to je moc dobře, páč může svoje poznatky předávati novým kolegům, historikům) naprosto bravurně vyjma vojenských dispozic popisuje stavy obou resp. všech tří armád, kdy poukazuje jak na benefity, tak především na citlivá místa, od obyčejných vojínů počínaje, konče u všech generálů a maršálů. Osobně Pana Uhlíře podezřívám, že jeho přidruženou doménou je kartografie s geografií. Jeho popis všech míst, všech zákoutí, všech potencionálních semenišť bojůvek, to jsem snad u žádného odborníka jeho typu nezaznamenal. Je nezpochybnitelné, že francouzská anexe a gloriola Napoleona, zanechala na obyvatelstvu minimálně moravském značný vliv. Koneckonců, jak sám literát uvádí na konec: „...Návštěvník končí prohlídku bojiště. Odbočí za Slavkovem doleva a přes Křenovice a Praci dospěje k 'Mohyle míru'. Mine cestou hromadné hroby obětí bitvy. Má dost příležitostí k zamyšlení nad smyslem jedné války, která zasáhla naše území." Pane Uhlíři, bravo. 95%.... celý text

Milan Kundera: Život spisovatele 2020, Jean-Dominique Brierre

Přiznám se, že jsem byl „jako na trní". Minulý rok, to byl rok Kundery, byť ani náhodou v jeho režii. Jean Dominique Brierre velmi srozumitelně a plasticky popisuje Kunderův život a snaží se kličkovati mezi Kunderou Čechoslovákem a Kunderou Francouzem. Daří se mu to skvěle, byl asi plný elánu, když mu dnes 92letý bard s povděkem napsal dopis, což se ne komu u naturalizovaného „česky píšícího francouzského autora" poštěstí. Je viděti, že Brierre, jenž je celým životem portrétistou, chová ke Kunderovi velký respekt a obdiv. Nicméně protože od jisté doby Milan Kundera neposkytuje žádné rozhovory, s nikým moc nevede korespondenci (dopisy) a kromě jedné schůzky před dvěma a půl léty s premiérem Babišem jej v podstatě nevídáme (osobně se mu nedivím a schvaluji mu to), tak to nebylo pro Brierre vůbec lehké, sesumírovati dohromady 350 stránkový spis. Ocenění si zároveň zaslouží Paní Šavlíková za překlad. Kundera je prostě VELIKÁN, v lecčems nedostižný a o to víc jej musí ti, co nic nedokázali špiniti. On, jako romanopisec, jenž lyrickou poezii v podstatě zavrhl, má pořád co nabídnouti. Respektive jinak, prostřednictvím svého suchého humoru a ironie, což jsou dva atributy, které mu dopomáhají vykresliti ontologickou a existenciální podstatu jednotlivých postav svých děl, promlouvá ke čtenářům (ať už francouzských nebo českých, i když pravda, překlady a vydání u nás bývají velmi zpožděné, což ovšem lidem, kteří na Kunderovi pracují nevyčítám) daleko více, než kdyby se nechával spolu s chotí fotiti dennodenně na třídě Champs-Élysées či by jednou ročně jezdil do Česka na autogramiádu. Všechna čest, dávám 8/10.... celý text

Valdštejn a jeho doba 2003, Josef Janáček

Skvělá monografie z pera profesora Janáčka. Valdštejn byl oportunistou, myslel především na sebe a na své vlastní zájmy (v tom se nijako neodlišoval od svých současníků jak v armádě, kterou mimochodem miloval nade vše, tak od svých známostí či protivníků při vídeňském dvoře). Nicméně kus dobra v něm přeci jen musel býti. Obou svých manželek si když nic jiného tak vážil, nikdy je nepodváděl, nikdy je nijako nevydíral. Poněkud děsivě na mne působí neskutečné dvorní intriky, stejně jako netečné poznámky a urážky, jimiž byrokrati osočovali Valdštejna a jeho válečné manévry. Jako na rovinu, nebýti jeho, tak se celá říše rozsype v základech; samotný Ferdinand II. nepřímo uznal, že byla chyba Valdštejna sesaditi z čela císařského vojska. Ať dělal Valdštejn co dělal, nikdy se oficírům nezavděčil, vždycky nad ním poněkud metaforicky řečeno, visela oprátka. Janáček bravurně vykresluje epochu třicetiletého konfliktu, kdy v popředí všeho (chtě nechtě) stojí obrovské utrpení, hladomor (a to i ve vojsku) a strach z budoucnosti. Až krátce před Bílou horou se Valdštejn definitivně rozhodl „skrze" nemalé pletichy zrádných a vyděračských jezuitů, že se oddá monarchii. Pan profesor rovněž výtečně nastoluje zrcadlo postojům tehdejších mocipánů- ať už Karla st. ze Žerotína, či kardinála Dietrichštejna. Suma sumárum: Těžká to doba, nicméně nebýti Valdštejna a jeho zatvrzelosti, tak nemáme na Malé straně nádherný, nebojím se říci megalomanský palác, stejně jako Jičín by dnes možná stál ještě na torzech středověkého městečka. Kniha je brilantní, stejně jako oba dva horoskopy „amatérského" astronoma Jana Keplera. Dávám 90%... celý text

František Josef I.: Nikdy nekorunovaný český král 2011, Jiří Pernes

Skvělá monografie o muži, jenž vládl neuvěřitelných 68 let. Od dětství a vojenského drilu, přes léta revoluční až po stáří. Franz Josef byl pečlivka, který šetřil na čem se dalo. Byl to VELIKÁN. Za mne 90%... celý text

Na dvoře vévodském 1958, Alois Jirásek

U všech „osadníků", či krátkodobých přivandrovalců nádherného Náchodského skvostu vidím značnou touhu po seberealizaci, a to klidně na úkor ztráty bližního svého. Vévoda Petr, konzervativní osvícenec nemá nic moc proti zrušení roboty, ale zároven nechce, aby se mu „spodní masa" producírovala kolem panství. Jsem strašně rád za ucelené sdělení o tom, co se na zámku stalo za dob Smiřických; princesa Johana v tom viděla analogii sama sebe, protože byla zblázněná do Taliána Arnoldiho. Hlasivec byl jasný- ač Pražák, tak jasný prostředník sedláků a tvrdě robotujících. Měl jsem možnost čísti jedenácté Jiráskovo vydání Mladé fronty Praha, a je opravdu pastvou pro uši, jak si mistr jazyka Českého poradil s výslovností. At už zastarale archaicky, nebo trendově s dobou. „Byltě krásný červnový den. Otevřeným oknem vlál čerstvý, čistý vzduch a vzdouval zlehka jemné záslony okna. Švehol ptactva až sem zazníval a zevzdálí kynuly lesnaté stráně, nad nimiž k modravým horám bělostné mraky spěly." 85%... celý text

Jáma a kyvadlo a jiné povídky (34 povídek) 1988, Edgar Allan Poe

Génius psychologických hororů... a to ve verších povětšinou. Nejvíce mne asi dostalo zazdění Fortunata svým sluhou. Absolutní génius E. A. Poe.

Mráz přichází z Kremlu 1990, Zdeněk Mlynář

Dnes v době dávno posttotalitní jasně bez okolků víme, že mráz nepřichází tak úplně z východu, nýbrž paradoxně ze západu. Tehdá to bylo období, kdy reformní komunisté věřili v restrukturalizaci; nikdo z nich nechtěl, aby se pokračovalo v monstrprocesech (viz. Horáková, Slánský aj.). Autor těchto řádků byl jedním z nich, jak vidno, byl dost naivní. Přesto si však udržel odstup, a zcela výstižně popsal zákulisní dění padesátých let. 75%.... celý text

Muž, který stál v cestě 2018, Ivan Fíla

Doslova mne mrazilo v zádech, když jsem takřka jedním dechem toto Fílovo dílo o doktoru Krieglovi četl. On se opravdu těch tanků nebál, po tom co zažil na frontách jako de facto polní lékař neměl ze smrti vánek. Je úžasné, že se autor nezdráhal rozprávěti o poněkud tajuplné ženě Rivě, jež jak známo viděla na vlastní oči zatknutí Júlie Fučíka. Těžká doba, někteří to zvládli (Kriegel, Smrkovský aj.), jiní(Husák, Švestka a další) se přidali na stranu „bratrské pomoci" ze strany tanků. Líbí se mi pasáž, kde autor popisuje, jak si František Kriegel dělal stranu z esenbáků, když jej sledovali prakticky na každém kroku. Kličkoval autem v Praze, a oni bloudili. Je to na pár kapesníků, ale víme, že on jediný nezradil. 95%.... celý text

Poslední Rožmberkové (Velmoži české renesance) 1989, Jaroslav Pánek

Skvělá historiografie o Pánech, jež dali moderní, renesanční podobu překrásným Jižním Čechám.

Staroměstská exekuce 1972, Josef Petráň

Úžasné dílo. Krásné citace z dobých výpovědí jednotlivých aktérů- za každým z Pánů byl nějaký příběh. P S: Na Paní Polyxenu z Lobkowicz si v té době nedovolil nikdo ani čárečkou křiknouti. Dávám 90%.... celý text

Páni z Pernštejna: Vzestup a pád rodu zubří hlavy v dějinách Čech a Moravy 1999, Petr Vorel

Super dílo o významném Českém rodě. 90%.

Střet civilizací 2001, Samuel Phillips Huntington

Identita: Volání po důstojnosti a politika resentimentu 2019, Francis Fukuyama

Svědomí proti násilí 2017, Stefan Zweig

Samozřejmě se nejedná pouze o souboj Serveta s Kalvínem a Castellia s Kalvínem, nýbrž o nadčasové vytyčení souboje humanity s tyranií. Ono upřímně, viděli jsme co se stalo, když u nás „vládl" falckrabě Fridrich; „vyčištění" chrámu Svatovítského byla odporná akce radikálního kalvinismu. Popravdě na toto úžasné nadčasové dílo mne přivedlo nastudování pro ČRO Vltava s nezapomenutelným Františkem Derflerem, a tak jsem si to nemohl nechati ujíti. „...Chtějí aby i lidé svobodní, aby i menšina nezávislých se stala jejich chvalořečníky a otroky. A aby prosadili své dogma za JEDINOU PRAVDU označují z moci státu každý odlišný názor za zločin." Myslím si, že by si to měl přečísti každý- věřícího či pohana nevyjímaje. 95%... celý text