Kopta přečtené 562

Meir Ezofovič 1953, Eliza Orzeszkowa

Meir je dílo s poselstvím. Je to dílo, nad kterým se zamyslíte a v podstatě si z něj i něco odnesete. Náhled do židovského prostředí, které si žije svůj izolovaná život. Je v tom tragédie, drama a mezilidské vztahy, které dost jiskří, ale tím to končí. Meir je sám o sobě oříšek (hehe, napsala Orzeszkowa), jelikož má onen ten stejný zlozvyk jako tuna podobných knih ze stejné doby minulé. Několik desítek stránek věnujete nějakým psychickým prožitkům a popisům postav nebo světa, které jsou ve výsledku však absolutně zbytečné. Stejně jako u Quo Vadis procházíte v celku dost stránek bez toho aniž byste se prakticky někam pohnuli, a aby se dopátrali nějakého rozuzlení. Asi jsem barbar, ale toto opravdu není můj šálek ničeho.... celý text

Quo vadis 1969, Henryk Sienkiewicz

Za mě asi bohužel jedno z největších zklamání v historii mého čtení. Hodně očekávané historické dílo a první seznámení s významným Sienkiewiczem, které končí polo-katastrofou. Očekávání je svině. Jednoduše jsem dostal dlouhou knihu, která má jednoznačně zajímavý námět a příběh sám o sobě, nicméně se táhne jako projev prezidenta republiky a stejně tak vám polovina z toho nic nedá. Asi je možné, že je kniha v zajetí nějakého poloromantického stylu 19. století, kdy se hold takhle psalo, ale mě to nesedlo ani tak, že jsem se nepředklonil. Kdyby se v knize zredukovali pasáže, ve kterých se nic neděje a jenom se popisuje ne nijak extra zajímavé prostředí a ne tolik zajímavé a důležité charaktery a rasy postav, tak kniha má místo 400 až 500 stran tak 100 a byla by to příjemná novela. Takto je to román, kde můžete číst i čtyři stránky a v rámci děje se vůbec nic nestane. A to je něco, co jde silně proti mým preferencím. Myšlenka skvělá, forma je katastrofální.... celý text

Jak napsat dobrý scénář 2007, Syd Field

Obecně vzato jde o velmi jednoduše dokonalou práci. Podobné knihy s podobným názvem jsou pro mě v celku tabu, protože buď vám radí něco, co už máte dávno vědět nebo znát a nebo vám řeknou vlastně nic. V tom celém bylo třeba i Petersonovo dílo radící vám jak žít, ale vy jste zjistili, že tímto životem neuděláte tolik radost sobě jako spíš konzervativním pravičákům. Ale v nějakých pasážích se nicméně najdete i tak, abych jenom nekydal hnůj. V každém případě je zajímavé, jak jsou obě rozdílně knihy podobně koncipovány. Mají hodně podobnou strukturu, až na to, že tato kniha je napsána naprosto srozumitelně a jednoduše dokonale. V tom bylo ono jedinečné kouzlo, kdy váš strach z další naučné knihy hezky pomine a vy si uvědomíte, že čtete knihu, která se čte jako jedna krátká a líbivá báseň. Navíc Field dělá hodně suprovou techniku pro blbečky, kdy opakuje jednu věc tak desetkrát, ale vždy jinak a novým způsobem, ale stále mluvící o jedné věci. To by pochopil i naprostý blbec. A v tom byla krása tohoto díla. Mnoho pasážích je už více než doplňkových, když už scénáře píšete delší dobu, tak je vtipné, že u prvních několika desítek stránek se dozvídáte neustále nové až šokující věci, ale o tom jak psát scénář v rámci struktury už jste jednoduše doma. A to asi stačí. Bohatě. Opravdová bible mezi filmaři, která je všemi vychvalována do nebe. A vy víte proč. Pokud jste ji četli tak víte.... celý text

Soumrak bohů 1998, Helena Kadečková

Neuvěřitelná atmosféra v rámci pojetí bájí, mytologie a příběhů severských bohů. Něco, co by asi mělo být takovouto neuvěřitelně čtivou a přijatelnou formou být napsáno o jakékoliv mytologii a překládáno do všech jazyků. A o to více je ctí, že něco takového vzniklo v naší zemi od české autorky. I když jsou populárnější texty populárnějších autorů, i tak zde můžeme mluvit o skvělém zpracování a vlastně o něčem, co už několik let hledám. A přitom to bylo tak blízko. Kromě nudnějších příběhů nebo pasážích asi nejde, co vytknout. Prostě nádhera. Ať už v rámci zábavy nebo popularizace.... celý text

Balladyna 1950, Juliusz Słowacki

Je v celku těžké toto komentovat s nějakou objektivitou. Ať už protože existuje jeden jeden český překlad, který je starý jako únorová revoluce a jazykem, který je přijatelný, ale ne nijak extrémně přehledný. To vše v kombinaci dramatu, které má nějaký příběh, asi i ponaučení, tunu zbytečných vedlejších postav a tak dále. Suma sumárum zde máme drama, které je lehce jiné, že ta, která jsme četli doposud. Takže originalita, ale zároveň ne nijak záživné čtení samo o sobě. Hold 19. století, ale nebral bych to nějak extra negativně.... celý text

Jatka č. 5 2015, Kurt Vonnegut Jr.

První setkání s Vonnegutem. Asi bych neřekl, že dobré nebo špatné. Zlatá střední cesta. Zde je mi asi trnem v oku asi hlavně, že kniha hledá svůj cíl a směr a i když ho najde, je to docela mišmaš. Chvíli Hlava XXII, někdy Stopařův průvodce galaxií, což jsou zrovna knihy, na které nemám nejlepší vzpomínky. To celé se prolíná do takové jednohubkové knihy, která se čte rychle, dobře a ne nijak zvlášť divně. Spíše jde o ten příběh, který mi až na pár zajímavých pasáží nedal nic, co by stálo za řeč. Nedá se nicméně říci nic zlého přímo. To je hold jenom škoda.... celý text

Jméno větru 2012, Patrick Rothfuss

Jméno větru se objevilo velmi nečekaně. Velmi příjemným způsobem, kdy se člověk dozví, že jde "jakoby" o novou Píseň ledu a ohně, ale svou, originální a jinak udělanou. Svou. A navíc z toho bude seriál. Byl jsem natěšený, co si budeme. A příběh sám o sobě není zlý. Jasně, musíme se probrat přes hodně zvláštní úvod, kde se seznamujeme s postavami, kde zjistíme, že z těch 15 nakonec budou důležité jenom 2 nebo 3. Pak se tedy vydáme tam kam chceme, tam nás zase pro změnu čeká seznámení s dalšími X postavami, se kterými se stane to, co se s nimi stane, jasné. Takže zase lehce zabitá část. Ale hej, stejně jako o všech knížek od Martina, se to dokáže číst hrozně rychle, a když autor dá, tak i příjemně. Pak tedy přijde konečně milovaná Univerzita. Na ní však dojde k zajímavému faktu, že to, co by vypadalo jako největší nuda byla z knihy asi největší zábava. Proto jsem si střed asi nejvíce užil. Jenže pak to bohužel jde dolů ze srázu. Příběh se totiž začne točit v nějaké smyčce toho, že hlavní hrdina se snaží nalézt nějaké otázky na odpovědi, co může znít jako super motivace pro něj. Pro mě je tam ale motivace skoro nulová, jelikož mě ty odpovědi jednoduše nezajímají. Protože Rothfuss má jednu neuvěřitelnou slabinu ve svém příběhu, na kterou jsem hlavně trpěl skoro celých posledních 200 stran a to, že jeho vývoj příběhu není ve výsledku nic důležitý. Kniha má neuvěřitelný přehršel kapitol, které jenom zaplňují děj, aby se neřeklo a dělají knihu tlustší, ale ony vám vlastně nic neřeknou. K čemu nám je Kvotheho neustále snažení se o dívku a její nahánění přes desetinu odhalení mapy příběhu na 600 stránkách? Jeho neustálé bojování o to, zda může nebo nemůže drnkat na loutnu a podobně? Jeho lezení za kanálovou kamarádkou? Jeho zadlužení, univerzitní trampoty a nepřátelství jsou v celku logické, a proto mě drží a baví celou knihu. jenže potom se v tom začnou motat divno-draci, lidi, kteří měli tak nezáživnou linku, že když se pak kolem nich začne točit dalších 50 stran, tak nevím proč a kvůli čemu. Jasně, je to moje chyba. Ale je to moje chyba za přispění toho, že se z mého subjektivního úhlu pohledu se v půlce knihy vlastně nic neděje. A to je dost smutné. Nechci to srovnávat s GoT už z principu, že to stále jsou dvě rozdílné knihy, ale když to vezmu obecně, tak Martin měl kouzlo v tom, že v každé kapitole z každé z postav se něco dělo pod nějakým záměrem. A těch pár stránek, kde třeba se někoho ptali na kraviny jste přetrpěli, protože ta kniha byla skvěle napsaná. Zde se prodíráme příběhem, který je někdy už zábavná asi jako poslouchat Andreje Babiše dva roky v kuse, že je vyvolený, bezúhonný a čistý jako hovno spadnuté z nebe. Posledních asi 200 stran už opravdu dočítám s lehkým odstupem a posledních pár kapitol skoro s odporem. Je mi jasné, že o něčem další dvě knihy na více jak 500 stran být musí, ale samo o sobě je vtipné, že z toho Kvotheho úvodu, co vše dokázal, tak v první knize je zmíněna jen jedna věc. A to mi přijde spíše jako pěkně drzá loupež než jako nálada na to si přečíst další knihy. Což je taky škoda, jelikož jsem hned počítal s tím, že se vrhnu rychle na druhou a zatím poslední knihu, ale poté, co jsem zde byl spokojen a pak jsem spadl tvrdě na hubu, budu spíše rád, když najdu sílu se jenom podívat na připravovaný seriál. Za mě neuvěřitelná škoda.... celý text

Bouřková sezóna 2015, Andrzej Sapkowski

Kmotr Mrázek III - Válka kmotrů 2009, Jaroslav Kmenta

Zde se tak nějak asi udržel starý dobrý standart. Udržela se zde vidina nějakého přenesení toho, co se stalo, dejme tomu i v trochu literárnější a výpravné formě. Už opravdu jde o všemožné i nemožné praktiky, které se mnohdy netýkají ani už přímo Mrázka, ale i Krejčíře (taky pěkný zvíře, budu muset dozjistit) a nebo i na současného pana premiéra (jako, co kurva, jak by někdo po přečtení této knihy mohl vůbec Babiše volit?). Už nám zde opravdu jde o velkou souhru a velký nápor informací. Opravdu až takový, že nejde vzít celkově a nějak zcela rozloženě. Sledovat film bude nyní úplně něco jiného, jelikož se v něm mnohdy dějí věci úplně jinak a jako bonus je toho tolik, že do filmu by to snad ani nešlo dostat. Knihy jsou úplně jiný vesmír v tomto případě. A o tom jaká musela být realita ani nemluvě. Tyto knihy jsou národní budoucnost. Musí se zachovat pro naše děti, aby věděli jako to tady u nás chodilo. Abychom nezapomněli.... celý text

Běguni 2008, Olga Tokarczuk

Předem musím předeslat, že jsem knihu nepřečetl celou. Měl jsem za sebou asi polovinu a uvědomil jsem si pár věcí. Že jde o asi jednu z nejvíce fascinujících knih, kterou jsem kdy četl. Ale zároveň šlo o asi nejvíce kolportážní kousek, jaký jsem kdy měl v ruce. Jinak řečeno. Šlo o dílo, které bylo velmi dost odlehčené a jeho čtení byla čistě odpočinková záležitost. Přeložení jednoduchého a obecného dění mezi lidmi do nikým neznámého a přesto srozumitelného jazyka. Těžko se to popisuje. Přijde mi, že dávat celou knihu pozor je trochu pro jiné nadřazené mozky. Pro mě to bylo hodně odlehčené čtení, nad kterým občas zůstával rozum stát. Jindy to zase bylo něco, co nějak běželo a já ani nevěděl jak a proč. To celé se vytvořilo ve zvláštní knihu, kterou jsem po dlouhé době ani nedočetl. Asi jsem dospěl k tomu, že kniha je až moc těžká a zároveň jednoduchá na čtení. Nedávalo mi to nic než potvrzení, že Olga Tokarczuk je génius, který si své docenění zaslouží. Je ale težké se na to koukat v rámci zábavy, kterou já jsem z jejích knížek nedostal tak jak jsem myslel, že dostanu. To ji nijak nemůže brát na kvalitě.... celý text

Kmotr Mrázek II - Krakatice 2008, Jaroslav Kmenta

Druhá část, která by mohl asi nejednoho unudit k smrti. A asi si dokážu představit proč. Já vlastně ale kupodivu z touto větší knihou ani moc velký problém neměl. Kniha dost hrubě a tak jak jen může ukazuje přesně, co se dělo. S každým písmenem a s každou tečkou. To může být v celku dost unavující, ale já to bral jak v celku hrůzné, ale odpočinkové počtení. Bohužel jsem si z toho asi neodnesl ani 50% obsahu, ale to důležité jsem v sobě měl. A dalo mi to dost. Četlo se rychleji, příjemněji a svižněji než první knížka. A to dokážu ocenit.... celý text

Kmotr Mrázek 2008, Jaroslav Kmenta

Jak se to dá říci? Kniha mne jednoduše ve svém počátku jinak neohromila nebo prostě ani nezaujala. Je to v celku smutná záležitost, ale nemohl jsem si nikde najít nic, co by mne donutilo se o téma dále zajímat. Kupodivu přibližně v půlce knížky došlo v celku k velkému zvratu, kdy najednou se kniha začala věnovat pro mě více blízkým tématům, asi i trochu zjednodušila text a hned to byla jiná písnička. Dá se dost říci, že mě kniha začala najednou z ničeho nic docela bavit. A ve výsledku to jsem dokázal ocenit. Je zvláštní, že jsem zjistil, že to je přesně stejné jako s mou premiérou v knize o Babišovi, kde byl stejný problém. Dokud kniha řešila ekonomické záležitosti, její obcházení a hledání děr v zákoně, tak jsem se moc neorientoval a nudil, jelikož tohle není zrovna moje silná stránka. Tímto mě to vlastně vede k myšlence, že následující dvě knihy budou lepší a lepší.... celý text

Pravěk a jiné časy 2007, Olga Tokarczuk

Po druhé a zatím naposledy. Nová Nobelistka se mi před nedávnem ukázala dílem, kdy vede Pluh přes kosti mrtvých. S tím, že jde o trochu jiné dílo, než je u ní obvyklé. Vracím se trochu jinak do magického realismu, který mě kdysi Marquézem nejdříve skoro znechutil, ale postupně si v mém mozku své místo našel. To je něco jako guilty pleasure, které se ale dostaví až dost později. Nebo spíš pain pleasure. Je otázka, jestli to stejné bude i zde. Ale i zde se dají vypíchnout body, které jsou podle mě a pro mě úplně mimo. Hlavní věcí zde je, že mi zde chyběla nějaká souvislost. Ona zde byla, ale zahrabaná níž než soudnost prezidenta Zemana. Kniha má nepřeberné množství postav, ve kterých se nemáte šanci zorientovat, ba co víc si k nim vytvořit vztah, což podle mě je největší katastrofa. V ději se totiž ztratíte snadno jako Slovák v berlínském metru. Je to magický realismus, to, že tam spousta věcí vlastně ani nedává smysl je správně. Ale rozhodně to nejde brát tak, že automaticky budete zmatení na každé stránce a budete se nedej bože nudit. I tak musím zmínit, že zde bylo mnoha pasáží, které se mi bez konkurenčně líbily. Byly skvělé a i za to málo jsem vděčen. Je otázka, zda se u mne dostaví ona láska až po nějaké době jako u Sto roků samoty, ale bohužel dost pochybuji, jelikož ze zmíněného opusu jsou pasáže, které si do dnes i po mnoha letech pamatuji. To se nedá říct však v tomto případě už jenom po dvou dnech, co je kniha dočtená. A to je smutné.... celý text

Svůj vůz i pluh veď přes kosti mrtvých 2010, Olga Tokarczuk

Nobelova cenu udělala svou reklamu. O tom se nedá ani bavit. Ale udělala to dobře. Máme zde totiž autorku, o které bych se asi jen tak nedozvěděl a její styl se dá považovat za více než zajímavý. Určitá nadpozemskost, nadnesení a mystično vyprávěného příběhu, kde sledujeme takovou detektivku a thriller, ale trochu jinak. S nějakou tou astrologií, ekologií a právy zvířat a vlastně i nějakého toho tajemství spojeného s nimi. Kniha sama o sobě má onen svůj jedinečný psací styl, který jsem nějak čekal, že přijde. I tak musím nicméně říci, že u nejedné pasáže nemáte moc chuť se v tom zaobírat dále a chtěli byste nějakou část vypustit. V každém případě zde byl silný a potenciál a záměr. Ten mě ale v detailnějším smyslu bohužel dost obešel. Audio ČRo: Trochu zlepšení renomé. Audio mě dost bavilo a dodalo další hezké myšlenky, které mi unikly. Celkově vzato asi nejlepší Tokarczuk, kterou mám za sebou.... celý text

Šachové figurky 2014, Peter May

Bylo hezké se naposledy vrátit na ostrov Lewis. Je to až těžké pomyslet, že to je pravda. Zde máme případ toho, kdy se opět vracíme do originálního pojetí ich-formy k Finovi a nelitujeme. Opět nám ukáže zákoutí jeho myšlení. I jeho hříchů. Máme zde trochu zvláštní případ, kdy se setkáme s přáteli z minulosti a zároveň nějakou tou další kriminální zápletkou, která je jako obvykle v pozadí. Jediné, co člověka docela mrzí, je fakt, že pokud si pamatuji, tak to, co je popisováno v této knize není v prvním díle ani naznačeno. Což je docela škoda, protože to celé série trochu dost ubírá na autentičnosti. I tak jsme v pozici, kdy mnoho věcí do sebe zapadne. A hlavně já se opět (i když trochu s odstupem) opět cítil, že čtu něco výjimečného a něco, co sděluje něco více. Ale Skála navždy zůstane v mém srdci.... celý text

Muž z ostrova Lewis 2014, Peter May

Platí zde skoro stejný vzorec jako u dokonalé první knihy. Máme zde jasný příběh jako kriminálky, který ale vůbec nemá, co dělat s krimi příběhem. Brzy se zase projeví psychologické prvky, které tvrdě mávají se všemi postavami. Jen je taková menší a jednoduchá škoda v tom, že zde právě skoro ten stejný vzorech příběhu, akorát daný na jinou postavu. Jinak zde opět jako v první knize je neuvěřitelně originálně kombinovaná ich-forma s er-formou. Tady však jde o to, že místo toho, kdy jste v první knize díky ich-formě objevovali psychické zákoutí hlavní postavy, kdy jste se do něj dokázali lépe vcítit. Zde onen způsob trochu moc prodlužuje knihu a nenabízí nic extra nového. Bohužel mnohdy se v knize najdou až neuvěřitelně nudné pasáže, i když první kniha byla žranice pro každý odstavec. Nyní je to bohužel jinak. A byl jsem z toho mnohdy dost zklamaný. To nic nemění na tom, že kniha se četla skoro stejně dobře jako ta první a příběh sám o sobě byl opět zahalen nějakým tajemstvím a napětím. Ale první knihu to nepředčí ani za nic.... celý text

Skála 2013, Peter May

Člověk může být mnohdy nečekaně překvapen. I toto je dost ten případ. Je docela zajímavé, že kniha se ke mne dostala už skoro před rokem, ale po prvních kapitolách mě vůbec neoslovila. Nevím jak tomu říkat nyní. Asi naprostá ztráta smyslů, jelikož jsem knihu dokázal přečíst v jednom ze svých nejrychlejších časů. A dost s tím vzpomínám i na milovaného Sněhuláka. Dost silný příběh, který začne v celku kýčovitě, ale pokud jste vnímaví, tak brzy zjistíte v čem je to kouzlo. May vytvořil obrovskou šachovnici velice charakterních postav, která každá měla, co nabídnout a ukázat se ve svém světle a jejich vzájemné interakce byla naprostá literární symfonie. Brzy taky zjistíte, že nejde vlastně ani tolik o kriminálku jako spíše psychologickou hru mezi postavami a jejich tajnostmi. To vše dokáže postupně odhalovat kruté a nečekané pravdy a zákoutí temna. K tomu má kniha střih jako kdyby se člověk díval na film. Tohle byla radost číst. Velmi silná jízda a nebo pád ze skály.... celý text

Farma zvířat 2009, Bill Willingham

Že se takto rychle dostaneme na Farmu jsem nečekal. Přeci jen, je to v celku důležitý bod obecně. A taky proto se tam ale hned stane spousta věcí. Hlavní postava je na okamžik trochu upozaděna, aby dostal rozlet někdo jiný. A není to špatná sázka. Spíše jsem si stále ještě nezvykl na to, že komiks se někdy v pohodě tváří jako materiál pro dospělé, a poté hraje na notu plné zdrženlivosti, aby náhodou někomu něco neujelo. Najdou se zvraty, najde se napětí, najde se to, co Vás může zcela v pořádku bavit.... celý text

Tak nevím 2011, Jiří Menzel

Kniha, kterou mám doma snad od momentu, co byla vydána. A dostávám se k ní v podstatě až po skoro deseti letech. A možná je to jenom dobře. Ani nevím jestli bych tehdy na myšlenkové pochody nebo průjmy byl připravený. Jelikož jak zjišťuji, na mnohé nejsem ani dnes. To vyloženě nemusí platit zde. Máme zde možnost nahlédnout do hlavy jednoho z největších českých režisérů, který kdy žil. A je jednoznačné, že pokud jste benevolentní nebo dokonce inteligentní, tak je jasné, že s ním v mnoha věcech nemusíte souhlasit. To je normální. A ani já jakožto fanoušek jsem se mnohdy nenašel a mohl bych klidně spustit sérii proti argumentů. Ale kniha mnohdy není přístroj k diskuzi. To máte těžké. Kniha sama o sobě plní v podstatě to, co měla. A já bych lhal, kdybych řekl, že jsem nebyl i jenom lehce jejím čtením obohacen. Stále jde ve své podstatě o dílo autora, který chce, abysme hleděli do jeho hlavy. Nic víc. A to je zde splněno.... celý text

12 pravidel pro život. Protilátka proti chaosu 2019, Jordan B. Peterson

12 pravidel je sama o sobě záludnost. Obecně tyto motivační knihy moc rád nemám, ale říkal jsem si, že znát názory zrovna od někoho jako Peterson by stálo za to. A ono se to rozjíždí docela zajímavě, fakticky i z oblasti vědy, kdy je k tomu i nějaká ta omáčka, aby to bylo více podložené. Jenže ta omáčka brzy ztratí chuť a začne být dost řídká. Autorovi nedělá problém mnohdy odskočit od tématu někam bůh ví kam a pokud Vás to zrovna nebaví, můžete mít problém. Už samo o sobě může být problematické, že Vám to připadá jako odbočka někam úplně jinam, ale ve skutečnosti to na sebe perfektně navazuje, ale vy jste už někdy tak konsternovaní a znudění, že Vás to prostě obchází. Velmi brzy, pokud nad čtením uvažujete si uvědomíte, že s mnoha věcmi nesouhlasíte a knihu vlastně musíte brát jako nějakou filozofickou úvahu. V rámci Petersona možná i nějaký propagandistický manifest proti dnešní společnosti. Něco, co se snaží ukázat nebo naznačit jak dnešní mládež táhne k levici a neví, co si od ní vlastně vzít. Jenže je však otázkou zda to je tak horké? Samo o sobě je docela zajímavé zjištění, že chtít jednoduché odpovědi na tak komplexní otázky je těžké, ale zajímavý poznatek je ten, že si všimnete toho, že pokud přečtete poslední stránku každého "pravidla" vlastně zjistíte to, co jste chtěli v pár minutách a ne v mnoha úmorných hodinách. Mnoho lidí Vám může říct, že se kniha četla lehce a je plně srozumitelná. To je asi zcela subjektivní, ale musím říci, že mám za sebou i nějaké základní studium psychologie a nepovažuji se za úplně tupého člověka, ale i přesto mi přijde, že jsem pochopil asi jenom 25% (i méně) z obsahu knihy. A to je dost málo. Minimálně je tato kniha skvělé vystřízlivění ega v tom, že si uvědomíte, že víte, že nic vlastně nevíte. Je to těžké, tahle kniha vlastně může fungovat jako určitá možnost inspirace pro zlepšení svého života, ale měnit veškerý životní styl, ve kterém můžete žít i v celku dobře je trochu radikální. Plus k tomu, když polovinu obsahu ani nepochopíte a nevíte, co byste vlastně měli dělat. Dobrá, budu se snažit chodit vzpřímeně, hladit nějakou zvířenu a podobně. Ale to, co chtěl básník říci mi v detailu bude prozatím zapovězeno. Protože i mnohdy nejedno pravidlo Vám může zcela logicky subjektivně připadat stupidní.... celý text