LenysekC
přečtené 407
Rodičovština - Jak mluvíme s dětmi a jak s nimi mluvit lépe
2018,
Jennifer Lehr
Za mě skvělé! O "alternativní" přístupy k výchově se zajímám docela dlouho, ale vždycky jsem se dozvěděla jen to, jak by to v ideálním případě mělo vypadat. Tady je krásně rozebráno, jak se stejná situace dá zvládnout dvěma, třemi různými způsoby. Je vidět, že vychází z praxe. Otázky, které si autorka klade, se přesně honily hlavou mně. Jasně, že to bude peklo, přeučit se zažité vzorce chování. Už jen při čtení jsem skučela jako zvíře. Protože jsem se v tom tak poznala. Vzpomněla jsem si, jak mi bylo, když mi rodiče říkali: "Protože jsem to řekl!", "Neřvi, nebo ti dám, abys měla proč!", "Přijď, až se uklidníš!" A to nebyli žádní tyrani, dělali (a dělají) pro nás všechno, co mohli. Jenže já pak do pětadvaceti netušila, proč jsem na světě, co mám dělat, abych se všem zalíbila, a proč mě lidi schválně tak vytáčí, když dělají, co já nechci. Tuhle práci chci svým dětem ušetřit. Aspoň co zvládnu. Díky taky za závěrečný seznam doporučené literatury a odkazy na weby.... celý text
Víš, že mi chybíš?
2018,
Estelle Maskame
Oproti jinym, umele natahovanym seriim, byla tahle natahovana spis na zacatku a treti dil byl nejlepsi. Coz pri te bide znamena, ze se dal precist bez preskakovani a prinesl aspon trochu nejakeho poselstvi.... celý text
Víš, že tě miluju?
2017,
Estelle Maskame
No... chtěla jsem něco nenáročného, tak bych si asi neměla stěžovat. Ale co je moc, to je moc. Zvládla jsem 99 stran, přičemž obrázek je takovýhle: Postava Eden je absolutně nepromyšlená. Jednou se straní pipinkovského tlachání a nakupování, pak se půlhodiny vypravuje ven a řeší, že nemá oholené nohy. Jednou je otrávená, že tam musí být, podruhé to tam miluje. Někdy je přechytřelá a někdy mi přijde prostě hloupoučká a naivní ("Tyler zabíjí při zmínce o otci. Někdo mu zakázal hrát fotbal. Někdo, o kom se nechce bavit a je to pro něj autorita. Hm, to bude asi nějakej učitel.") Tyler má asi své důvody, proč se chová jako blb, ale nedokázal mě zaujmout natolik, abych si musela přečíst, proč. A vrcholem všeho je stylistika. Autorka asi své čtenáře považuje za podobně tupounké jako Eden, protože všechno opakuje třikrát a nejlíp v jedné větě. Jestli je to chyba překladu, tak to poslední beru zpět, ale dál rozhodně číst nebudu. A fakt nechápu, proč ten humbuk. I nenáročná literatura by měla mít na čtenáře i nějaké jiné nároky něž jen umět číst...... celý text
Sebeúcta u dětí
2018,
Heinz-Peter Röhr
První Röhr, kterému dávám jen čtyři hvězdy. Možná jsem to nečetla v pravý čas, možná se mě to tak dotýká, že si to nechci připustit, nevím. Ale prostě mi to přišlo takové povrchní. Tentokrát jsem tam skutečnou radu nenašla. Jasně, že musím svému dítěti dávat bezpodmínečnou lásku a pocit, že je vždy vítaný a dostatečný. Ale jak tedy konkrétně kritizovat nebo zakazovat, aby to nevyznělo absolutně? Jak mám nastavit hranice tak, aby se ho to fatálně nedotklo? To jsem se nedočetla. Taky mi vadila ta závěrečná agitka za všechny děti světa. Jen o pár stran dřív píše, jak se musíme naučit rozeznávat věci, se kterými nic nezmůžeme, a najednou máme spasit svět? Budu ráda, když spasím sebe a nezprasím svého syna :)... celý text
Tma mezi hvězdami
2019,
Atticus (p)
Atticus je rozhodně duše ve válce se slovy, vyvolané bitvami sváděnými v jeho nitru. Dokonale umí vystihnout pocit zamilovanosti, a je hezké si to připomenout, ikdyž už je tahle fáze dávno na jiném levelu. Taky se mi líbí ty básně, které popisují rozervanost a někdo by mohl říct, že i šílenství. Ale něco jsou jen takové výkřiky do tmy, které přijdou a odejdou bez následků. Upíjíme jed, který nám nalévá naše mysl, a divíme se, proč je nám tak zle.... celý text
Přítomnost a budoucnost
2019,
Carl Gustav Jung
Nadčasové. Jung to psal v roce 1957, já četla 2020 a pořád to platí. Moc se mi líbilo jeho označení státu: abstraktní princip řádu :-D. A vůbec tam dává státu pěkně na pr.el. A-nar-chie! A-nar-chie!... celý text
Tisíc východů slunce
2017,
Sabina Zelená
SPOILERY Dokonalý otec. Dokonalý manžel. Žádné předchozí zklamání, citové zranění (krom toho, že nepoznala vlastní mámu), žádné problémy. Pak teda dobře - nehoda, při které přišla o oba. Ale nastoupila dokonalá babička, dokonalí sousedi, dokonalé městečko s dokonalou kartářkou a dokonce dokonalí spolupachatelé té nehody, nemluvě o dokonalé extchýni a extchánovi a dokonalých dvojčatech, která navíc původně ani nechtěla. Tak si říkám, co by dělala, kdyby jen jedna věc nebyla tak bezchybná. Nebo kdyby jí někdo jednou řekl i to, co nechtěla slyšet. A další věc - autorka je o dva roky mladší, než já. Hrdince má být čtyřiadvacet. Pak ale nechápu, proč v knížce nikdo nepoužívá mobil, proč hrdinka posílá fotky z ultrazvuku tchýni do Ženevy dopisem a ne mailem, a proč jí ten věk prostě vůbec nevěřím. Jí ani supermuži číslo dvě.... celý text
Strom duchů
2019,
Barbara Erskine
Přečetla jsem skoro všechny autorčiny knihy, takže vím, že píše stále podle jedné šablony, za to body nestrhávám. Ale v téhle knize jako by ani tu šablonu nedotáhla do konce. Chápu, že moc chtěla napsat román o svém předkovi, kor když to byl tak významný muž. Kdo by nechtěl. Ale románu to uškodilo. V knize jsou pasáže, které vůbec, ale vůbec s dějem nesouvisí a nejspíš jsou tam jen proto, aby autorka zapasovala do knihy i skutečná fakta. A i dějová linka nějak o ničem. Hlavní záporáci jsou prostě záporáci bez důvodu a bez vývoje, hlavní klaďasové jsou zase všichni do jednoho Jasoňové bez poskvrnky, sama hlavní hrdinka tak trochu pipinka, díky čemuž se dostává do situací, kdy musí zasáhnout některý z Jasoňů... A opravdu má autorka zapotřebí dodávat dramatičnost (a objem) střídáním dob po odstavcích, přičemž se v nich dozvíme jen to, že si v současnosti někdo uvařil kafe a otočil stránku v deníku? Dřív se člověk na konci aspoň dozvěděl, že hrdina se v současnosti chová tak, jak se chová, proto, že v minulém životě byl zlej/vězněnej/podvedenej. Ale tady nic. Přitom náznaků, kdy by se daly charaktery takhle propojit, tam byla fůra, ale zase ne tolik, aby bylo jasné, že si to má čtenář domyslet sám. Prostě zatím nejhorší od autorky.... celý text
Den poslední
2000,
Glenn Kleier
Četla jsem už kdysi, jen pár let po vydání, a vím, že už tehdy mě to velmi oslovilo. Dneska mám takový ten boj sama se sebou za sebou (aspoň částečně), a kniha se mi dostala znovu do rukou. No, už ji z nich nedám. Ačkoli po literární stránce by mohla být lepší (trochu šroubované dialogy atd.), to poselství je boží :)... celý text
Zahrada zapomnění
2019,
Radka Zadinová
Velmi reálné, bez příkras, nenaivní, jako většina amerických knížek s podobným tématem. Kdyby to bylo ještě navíc vyprávené ichformou, to mi v tomhle žánru vyhovuje víc, tak dám určitě pět hvězd.... celý text
Těžká noc
2019,
Lenka Lanczová
Nejak mi tam chybi vetsi poselstvi. A rozuzleni. Jak to, ze Max prehodnotil? Takhle to vypada,ze jen proto, aby mohl byt happyend. Jenze s takhle zamindrakovanym chlapem to happy urcite neskonci, pokud na svem sebevedomi (nemyslim ego) trochu nemakne.... celý text
Nová doba porodní
2002,
Vlastimil Marek
Něco už na mě trochu moc, ale jsem teď klidnější. Ať si každej vybere. Přečtení ještě k ničemu nezavazuje a rozšíření obzorů to rozhodně je.
Osudová náhoda
2015,
S. H. Kolee
Nějak se teď se čtením peru, ale tohle bylo přečtené za večer. Není to nijak náročné, ani to pošramocení z minulosti jsem jim moc nevěřila, a na konci tááák přeslazené... Ale kvůli tomu se do toho člověk pouští, že.... celý text
Proud času
2000,
Michael Crichton
Nevím... že film je srajda, to není překvapivý. Ale ono se mi zdá, že knížka není o moc lepší... Nikomu jsem nefandila, nikdo mi nebyl sympatickej, náznaky nějakých osobních pocitů postav absolutně zabité a hlavně hrnout napětí za každou cenu. Taková kniha "Dělej, piš, do tehdy a tehdy musíš odevzdat další bestseller!"... celý text