luculi přečtené 790

Nefritové město 2022, Fonda Lee

Svět je postavený na stylu našeho moderního prostředí, kde jsou k dispozici auta, vlaky, zbraně, elektřina, technologie a mnoho dalšího, ale v naprosto vymyšleném místě. Fungují zde klany, které mi zní jako něco mezi gangy a samuraji. Na jednu stranu chrání lidi ve svých čtvrtích, na stranu druhou od nich vybírají "příspěvky". I když popravdě, v případě potřeby klan zaplatil lidem nějaké opravy způsobené bitkami apod. Takže spíš takový oboustranný obchod... Hlavním prvkem tu je nefrit, surovina, která znásobuje lidem jejich schopnosti. Ne každý ho ale může používat, ať už kvůli tomu, že k němu nemají všichni přístup nebo z důvodu, že na ně nepůsobí. Zvýší rychlost a sílu a někdy přidá i jiná nadání. Nicméně mi přišlo, že častěji spíše škodí. Zvlášť, když není člověk stoprocentně zdravý (stáří, zranění, duševní rozpoložení) a zvykání si na nošení nefritu může trvat měsíce i roky, přičemž v mezidobí může nositel být negativně ovlivněn. Takže proč vůbec něco takového chtít? V tomto bodě mi však chyběl větší náhled do celé situace a do možností, které nefrit dodává a hlavně větší zapojení v příběhu. Prostředí jako takové a postavy byly dostačující. Fungování ve městě bylo zajímavé a bavila mě ta představa klanů, jejich intriky, územní rozepře a boje v pozadí, které nebyly ihned vidět. Prostě machinace. Co se týče postav, tady jsem se nějak nedokázala s žádnou z nich pořádně sžít a najít si nějakého oblíbence. Přišlo mi, že prostoru mají všichni tak nastejno, charakterově vyrovnaní, nijak vyčnívající. Jak se říká, nikdo mi nebyl vyloženě sympatický a s nikým jsem nesoucítila. Největším kamenem úrazu ale pro mě bylo vyprávění. Bylo strašně pomalé, nezáživné a neustále se točilo okolo klanů, války, cti, rodinných vazeb,vztahů a podobně. Což sice hezky vykreslovalo dané téma, prostředí a svět a šlo si hezky představit, o co se jedná, ale byly to tak strašně se opakující myšlenky, spousta mluvení a samá nuda. Všechno šlo neskutečně loudavě a chyběl tomu nějaký rychlejší spád a energie. Kromě pár světlejších okamžiků, nedošlo ani k pořádné akci. Vždyť hlavní děj podle zmínek trvá měsíce, ale ten pocit z toho vůbec nemáte. Ani necítíte, že se bojuje, umírají lidé, město je ohroženo. Vůbec nic. Bohužel mám ke srovnání spoustu jiných knih, kde se taky řešila válka. Ale tady to je spíše o politice, plánování a neustálém mluvení, než o činech.... celý text

Kolik barev má štěstí 2024, Phyllida Shrimpton

Jedna z těch knih, ve kterých hraje hlavní roli spíše nějaké poselství mezi řádky než samotný příběh. Kde nejde jen o to, co se stalo a proč, ale co to způsobilo. V této knize jde především o emoce, bolest, přiznání a o to, jak dětství dokáže člověka ovlivnit a změnit. A ne vždy v dobrém slova smyslu. Co to znamená pro další generaci potomstva? Každý si nese nějaké rány osudu, u někoho jsou větší, u někoho menší. Navíc každý s nimi dokáže bojovat jiným stylem, zvolí si rozdílný přístup. A tak v této knize můžeme sledovat život několika lidí. S menšími pohledy do minulosti odhalujeme střípky, které se rozbily a hlavně, proč to z těchto lidí stvoří zrovna takové osobnosti. Algernon je stařík, kterému táhne na stovku. Dětství neměl zrovna šťastné a v dospělosti se mu s jeho sny také nedařilo. Navíc je hodně ovlivněný dobou a svou výchovou, takže nerozumí generaci své dcery ani vnučky. Helena bojuje s tím, že si není s otcem příliš blízká a tak jí v životě něco chybí. A Anna jako nejmladší generace trpí tím, že musela opustit svůj domov a přátele. Všichni tři mají svá trápení a teď musí žít pohromadě. V příběhu se dál dozvídáme něco z minulosti a tím se otvírá cesta k tomu, zda jsou vůbec tři generace tak odlišné, schopné spolu vyjít. Může se člověk po tolika letech změnit, může odpustit jinému, sebrat odvahu ke změně, postavit se na nohy, najít sebedůvěru a tak podobně? Dá se minulost zvrátit nebo duševní "poškození" je nezvratné? Je potřeba hodně úsilí k nápravě vztahů nebo stačí jen sebrat odvahu a všechno půjde? Kniha má poměrně pomalý spád a zase tak moc se v ní toho nestane. Chvílemi jsem si říkala, jaká bude vlastně pointa. Přesto se čte výborně, nese poselství a místy dokáže poměrně hezky rozesmát. Kolik barev má štěstí si hraje s tématem lidských povah a emocí, vazeb a mezilidských vztahů, generačními a výchovnými rozdíly, ale především s tím, že nikdy není pozdě. Tak prostě CARPE DIEM!... celý text

Když přeskočí jiskra 2024, Donna Ashcroft

Typická letní romantika o seznámení dvou lidí, každého z jiného koutu světa. Předem je jasné, jak to skončí, ale vždycky je zajímavé sledovat ten průběh. Tentokrát mi přišlo, že tak nějak rozbití jsou tam všichni. Tedy skoro všichni. Na pár šťastných výjimek měla snad polovina osob citové problémy, nešťastnou lásku, málo rodinné soudržnosti a podobně. Každý nesl své břímě v jiné míře a přesto nikdo netušil, jak moc potřebuje pomoct a změnu. Nejhorší ale byla Evie, která mě většinu doby dost štvala. Chovala se spíše jako týraná žena, která nevěří žádným lidem, než jen jako zklamaná jediným mužem. Tím nechci říct, že nemůže trpět následky, ale chovala se dost iracionálně ke všem, i k ženám. A to jsem tak nějak nechápala. Jinak se mi moc líbilo jako vždy prostředí, maloměsto, Skotsko, krásné rodinné zázemí Eviiny rodiny. To tvořilo moc hezký obrázek. Takže ano, kniha se četla dobře, rychle, bylo to milé čtení s očekávaným koncern na pěkném místě, ale nebylo to pro ně dostatečně ohromující...... celý text

Kdo je tu šéf? 2024, Petra Schier

Volné pokračování knihy Psí štěstí. Opět se vracíme do jednoho malého městečka, ale tentokrát se příběh netočí kolem Melanie a Alexe (i když svou malou roli si tu střihnou), ale kolem Alexovy sestry Christiny. Ta si založila psí školu a začíná své vlastní podnikání. Čtení to bylo opět pohodové a oddechové. Typická letní romance, takže stránky se míhaly jedna za druhou. Navíc mám ráda volná pokračování, kdy se jako čtenář můžu vrátit na již známé místo a sledovat nové příběhy z jiného pohledu. Zvlášť, pokud se tam ukáží i staří známí. Jediné, co mě opravdu zklamalo, tak to šílené šablonovité jednání, které se v podstatě shodovalo s předchozí knihou. Takže to mě zamrzelo asi nejvíc. Určité klišoidní prvky a chování se dá očekávat (tyhle knižní jednohubky jsou toho obvykle plné), jenže pokud se opakuje způsob seznámení a především závěrečné jednání, tak je jasné, že to jen tak někoho neohromí. Za to rozhodně strhávám body.... celý text

Páté roční období 2018, N. K. Jemisin (p)

Musím říct, že když jsem se do knihy pouštěla, něco takového jsem nečekala. Styl psaní mi příliš nesedl. Nejenom kvůli tomu, že jeden z pohledů byl psán v druhé osobě (pro mě hodně nezvyklý způsob), ale celkovým pojetím. Strašně neosobní a strohý text plný nových pojmů a neznámých věcí byl velkou překážkou. Byla jsem z toho hodně zmatená, než jsem vůbec začala alespoň trochu chápat, o co jde. Přesto mi přišel pohled do toho světa hodně omezený a neúplný. Nerozuměla jsem příliš lidem, jejich životům, společnosti, fungování a podobně. Velice chabá mapa nějaké větší přehlednosti taky nepomáhala. Na konci knihy sice jsou nějaké vysvětlivky a seznam několika pojmů, nicméně mě nebavilo neustále listovat tam a zpět. Myslím, že důležité součásti příběhu by měly být vysvětleny na přímo nebo alespoň formou poznámky pod čarou rovnou na stránce. Nikoho nebaví zkoumat seznam v závěru a zjišťovat, jestli tam nějaké nové slovo vůbec je. Co jsem tak pochopila, tak lidé na světě jsou v určitých obdobích ohrožováni sopkami a tsunami. Navíc neexistují pouze oni, jsou tu i orogénové (lidé se schopnostmi), plus další bytosti, o kterých jsem nezjistila téměř nic. Orogénové jsou ostatními dost nenávidění, přesto existuje místo, kde je cvičí v jejich nadání, aby chránili ostatní. Takže jsou důležití a užiteční, přesto odsuzováni a nepřijati společností. Tohle už jsem četla i někde jinde, ta podobnost se dá najít v mnohých příbězích. Kniha pro mě byla dost nudná, jedna velká neznámá, ve které bylo více otázek než odpovědí. Postavy mi přišly nesympatické, nijak blíže čtenáři představeni, vůbec jsem s nimi nesoucítila, neměla jsem potřebu sledovat jejich osudy. Na závěr jsem měla jen jedno takové překvapení a to, když mi konečně došlo, co znamenají ty tři pohledy ve vyprávění. Vůbec mě to netrklo, až těsně před koncem. Bylo to takové zmatené, neúplné, chaotické a průměrné čtení. Sice s dobrým tématem a určitou originalitou, bohužel však napsáno bez duše. Momentálně ani nevím, jestli se mi bude chtít pokračovat.... celý text

Vyhnanci 2024, Jane Harper

Nemůžu říct, že by mě to vyloženě vtáhlo do děje. Téma sice bylo zajímavé, ale napsáno to bylo takovým poměrně pomalým tempem a ne s příliš osobním přístupem. Největší problém mi však dělaly vstupy z předchozího roku. Raději bych to měla formou nové samostatné kapitoly (což bylo jen párkrát), než jako zmínky během řeči v rámci současnosti. Byla jsem z toho totiž dost zmatená, než jsem si pokaždé dala do souvislosti časové linie. Trvalo desítky stránek než jsem se sžila se stylem, jakým je to psáno. Nicméně ještě za polovinou jsem se stále nedozvěděla nic nového. Žádné pořádné vyšetřování. Spíš neustálé opakování již známých faktů, tisíckrát omílaných dokola. Takže jsem začala i tak nějak ztrácet trpělivost se čtením. Na konci jsem zjistila, že tam vlastně ani moc stop k objevování nebylo. Nic s čím by mohl čtenář sám pracovat. Na nějaká vodítka padla zmínka, vypadaly důležitě, ale chyběla spojitost, aby jim mohl být dán větší důraz. Naopak to, co nakonec bylo rozhodující, bylo zmíněno na okraj a jen stěží to někomu mohlo připadat dost podstatné k zapamatování. Což mě dost mrzí. Všechny ty stránky před závěrem, který to konečně odhalil, byly o rodině a přátelích, o vztazích a minulosti a přestože to zabíralo většinu knihy, tak to v mých očích nebylo v dostatečně zajímavé a poutavé formě. Samozřejmě rozuzlení bylo výborné, pravda vyšla najevo, ale to bylo na knize asi to nejlepší. Padesát stránek z více jak čtyř stovek. Tak jak jsem byla nadšená z první knihy Sucho, tak z posledních dvou autorčiných děl jsem poměrně zklamaná. Její vyprávěcí styl mi nesedí, je nudný a pomalý, nic mě neudržovalo v napětí či ve zvědavosti, abych byla natěšená na čtení. Tohle pro mě uzavírá kapitolu a od této autorky už raději nic číst nebudu.... celý text

Vzpomínky na Sherlocka Holmese 2019, Arthur Conan Doyle

Další povídková kniha o Sherlocku Holmesovi. Dávám tedy přednost úplnějšímu delšímu zpracování, jako byl například Pes Baskervillský. Tyto malé střípky jsou jen taková ochutnávka. V momentě, kdy to začne být zajímavé, příběh končí. Proto mám raději, když jsem napnutá a zvědavá o něco déle. Nicméně je to alespoň větší přiblížení detektivovy postavy, o její práci, myšlení a podobně. A jako Holmesův fanoušek jsem ráda za každé zpracování...... celý text

Odvaha 2024, John Gwynne

U takto velkých epických fantasy je vždycky nejhorší časový rozestup mezi díly. Proto oceňuji, když na to autoři myslí a udělají na úvod nějaké shrnutí. A tady jsem ho opravdu zoufale postrádala. Prvních zhruba dvě stě stran pro mě bylo těžce matoucích ve všech těch jménech a místech. Neustále jsem koukala na úvodní mapku a seznam postav přiřazených k jednotlivým zemím. Alespoň tím jsem se snažila je nějak rozeznat. Pravda, chvíli mi to trvalo, ale nakonec to přišlo samo a tyhle nápovědy už nebyly třeba. Příběh mě tak naprosto pohltil. Nejen svojí komplexností a rozsáhlostí, ale i tím, jak je všechno propletené, a že to autor bral do hloubky. To množství stránek jsem si neuvěřitelně užívala, sledovala jsem všechny ty lidičky a jejich osudy, bitvy, smrt a bolest, ztráty, útěky a hledání útočiště. Pomalé postupné odhalování pravdy a budoucích plánů. Co to všechno obnášelo a kam to vedlo. Pro některé to byla jen bitva mezi králi a královnami o moc a území, ale pro zasvěcené to byla válka bohů, válka mezi dobrem a zlem. A to je teprve začátek. Pár věcí se mi podařilo odhalit během čtení, něco bylo okatě vylíčeno s jasným záměrem a cílem, něco na druhou stranu mělo zmást čtenáře nebo jim udat jen poloviční směr. Druhou polovinu jsem zvládla za den se zatajeným dechem a se strachem z toho, co přijde. A je to tu. Jsem zničená a tak natěšená na pokračování. Tohle je čtení dle mého gusta, které doporučím všem milovníkům fantasy!... celý text

Jediná maličkost 2018, Erin Watt

Taková jednohubka na jediné odpoledne. S docela zajímavým tématem, ale poněkud horším zpracováním. Rozhodně to bylo čtivé, nicméně bylo docela dost věcí, které mi vadily. Týká se to především puberťáků posledního ročníku školy, takže tu samozřejmě bylo hodně podivného chování, melodramatu, urážení, šikany, nestálého přátelství. Prostě všechno, co se týká těchto nevyzrálých dospělých. Co mi však vadilo více, tak neuvěřitelně hrozné chování Bethiných rodičů. Mnohdy mi to přišlo hodně přes čáru. Také neustálé zmínky o tom, že Rachel umřela, Rachel už není. O tom, co se stalo, kdo je vinný, úvahy o trestech, pocitech viny a odpuštění. Pokud bych tohle opakování měla vyškrtnout, z knihy by zůstala sotva polovina. Množství těchto narážek bylo až otravující. Takže, když se zpětně podívám, samotného příběhu zase tolik nebylo. Samozřejmě tam šlo o více věcí. Ale hlavní myšlenkou bylo asi chování lidí, nelze posuzovat na základě prvního dojmu nebo naopak věřit někomu, kdo dokáže dobře zahrát na správnou stranu. Na světě se dějí dobré věci, ale i ty špatné a vždy záleží na tom, jestli v tom byl úmysl nebo šlo o nehodu. A rozhodně se tu nejvíc tlačí na myšlenku odpuštění. Musím říct, že tu bylo cítit až moc nepřátelství a mezi tím jeden jediný člověk s otevřenou myslí. Jako kapka v moři. Každopádně to není kniha, ze které byste si něco odnesli, která by si pohrála s emocemi. Prostě jen takový obyčejný příběh o těžkých zkouškách. Navíc kromě té situace kolem Rachel, mi to docela připomínalo knihu Věř mi.... celý text

Spolubydlící 2019, Beth O’Leary

Občas potřebuji od všech těch sérií, kronik a neskutečných bichlí pauzu. Oddechnout si, přečíst něco, u čeho nemusím tolik přemýšlet. Prostě příběh, který dostanu jednoduše naservírovaný a zvládnu ho přečíst během dne. A tak jsem si vybrala tuto knihu s poněkud zajímavým tématem. Ona se rozešla s přítelem a potřebuje se dostat z jeho bytu a proto shání levný podnájem. Ale peněz mnoho nemá. On má byt, kvůli penězům pracuje převážně v noci a jeho situace vyžaduje další zdroje k zaplacení jistých nákladů. A tak hledá spolubydlící. Zdá se to jako dobrý nápad. Až na to, že jde o malé místo s jedinou ložnicí a jedinou postelí. Ona tam bude přes noc, on přes den. Tak co by se mohlo stát? Samozřejmě nic není tak jednoduché, jak se může zdát. Jejich soužití nesoužití se mění v přátelství díky vzkazům, které si nechávají. Do toho se začnou zamotávat komplikace rodinné, pracovní i vztahové a hned je o čem psát. Bylo to oddechové čtení s tématy ze života, s romantikou, s ranami osudu a o tom, jak se se vším vypořádat. Od každého něco. A myslím, že můžu říct, že jsem dostala to, co jsem očekávala.... celý text

Sherlock Holmes a Shadwellské stíny 2024, James Lovegrove

Jak jistě víte, Sherlocka mám ráda a nebráním se mnoha variacím různých autorů. Ti totiž obvykle čerpají z určitého základu, který je vždy stejný, jen s tím rozdílem, že si stvoří vlastní příběh. Od tohoto autora už jsem jednu takovou verzi četla a byla jsem hodně spokojená. Píše čtivě a hezky, takže kniha rozhodně baví. Od začátku do konce se drží zajetého konceptu ústřední dvojice. Dojde i na mrtvoly, detektivní pátrání, dedukce a podobně. Jediný rozdíl je tentokrát ale v tom, že autor přidal do děje nadpřirozeno. Což by mi ani tak nevadilo, ve formě nějakého tajemna, zla a mysticismu. Bohužel ale použil takovou variantu připomínající sci-fi, že mě postupně víc a víc ztrácel. Po takto tematické stránce se mi to bohužel nelíbilo a ke konci to působilo jako totální slátanina. Docela zklamání, sice jsem nečekala zrovna veledílo, co by mě složilo, ale tohle se nepovedlo. A pokračovat v sérii už nehodlám.... celý text

Česká démonologie: Tucet příšerných strašidel Čech, Moravy a Slezska 2024, Jan Kravčík

Malá útlá knížečka o známých českých démonech z nejrůznějších pověstí a oblastí naší země. V podstatě většina z nich je škodící, přesto mohou být i užiteční. Jen vědět, jak na ně. Ale i tak chápu, že tenkrát to muselo být hodně děsivé, něčemu takovému věřit... Dvanáct z nich je představeno v krátkých kapitolách, které obsahují kresby, stručný popis, informace o jejich chování a také nějaké ty konkrétní případy, o kterých se mluvilo a z kterých oblastí pocházely. Celé je to pěkně zpracované, aby se čtenáři přednesla nejdůležitější fakta. Je pravda, že spoustu z těchto bytostí znám z pohádek, ale nikdy jsem přesně nevěděla, co kdo je, jak vypadá a tak podobně. Jen jsem si vybavovala ten pojem, ale nic za ním. A tahle kniha mi to pěkně osvětlila...... celý text

Příběhy ze světa prachmistrů 2017, Brian McClellan

Povídková kniha, která se vrací i desítky let před začátek Prachmistrů, do dob, kdy to celé začalo. Kdy byly některé z hlavních postav ještě mladí a naivní idealisté, kdy Tamás začínal svou vojenskou kariéru, kdy Adamat byl policistou po akademii a tak dále. Šlo o takové pěkné nahlédnutí do mladých let postav, do jejich začínajících životů, jak se vlastně seznámily mezi sebou, jak hledaly svou vlastní cestu životem a co předcházelo tomu, než jsme je mohli potkat v Prachmistrech. Nešlo ani tak o zásadní podrobnosti, protože každý si při čtení obou sérií z tohoto světa dal ledacos dohromady. Ale bylo to příjemné zpestření a osvěžení a přece jen to tyto postavy více přiblížilo a polidštilo. A občas dokonce přineslo objasnění, proč se někteří změnili v to, co byli později...... celý text

Podzimní republika 2016, Brian McClellan

Jak už jsem dřív zmínila, obě série o prachmistrech jsem četla v opačném pořadí, takže jsem si vyspoilerovala přeživší hlavní hrdiny. Věděla jsem, kdo umře a kdo to přežije. Což mě na jednu stranu mrzí a na druhou jsem asi ráda, protože jinak bych tím šokem asi prorazila hlavou zeď. Byla to pekelná jízda. Jedna akce za druhou. Neustálé boje na různých frontách a místech, politika a intriky. Vyšší cíle i jen ty základní, kdy jde hlavně o to přežít do dalšího dne. Úžasné. Sice mám dojem, že autorovi občas utíkaly trošku počty, ale možná je to jen můj dojem. Obě série mají určitou podobnost v osnově, podle které to jede, takže se dají najít hodně blízké obdobné situace. Ale to nic nemění na tom, jak je to výborně napsané, promyšlené a napínavé. Takové fantasy potřebuji. Ty, které mě chytnou a nepustí do poslední stránky, ty, které mě donutí přečíst stovky stránek za den. A tady to všechno máte. Kromě akčního spádu tu naleznete nejednu velice sympatickou postavu, a přestože jde především o válku a boj za mír a svobodu, jsou tu i pasáže, u kterých se to celé temné téma zlehčí humorem. Vše krásně vyvážené. Za mě rozhodně opět doporučuji. A rozhodně si to celé hodlám zopakovat a velice brzy. A teď jdu ještě naposledy vstoupit do tohoto světa skrz povídkové příběhy. Snad autor časem napíše víc a nakladatelství to vydá i u nás...... celý text

Krvavé tažení 2016, Brian McClellan

Trošku jsem bojovala s čtecí krizí, ale nakonec jsem se přes to včera probojovala. Ani jsem to neměla původně v plánu, ale pokračovala jsem v knize, kde se to neskutečně začalo rozvíjet a motat a přečetla jsem za celý den 75 procent. Což při tom počtu stránek bylo nečekané. Moc mě to bavilo, postavy opět super, zajímavé, boje hodně ostré a krvavé, s velkými ztrátami, ale to je prostě válka. A mezi tím drobnější zádrhely, které příběh zpestřovaly. I během války je potřeba řešit intriky, politiku, bezpečí rodiny, nezákonné obchody a mnoho dalšího. Díky těmto detailům, které mohou někomu přijít zdlouhavé nebo zbytečné, to je realističtější a uvěřitelnější. Opět jsem nadšená a spokojená, autorův styl mi neskutečně sedí a hurá na poslední díl. To bude pak zase depka...... celý text

Příslib krve 2016, Brian McClellan

Návrat do světa prachmistrů. Opět povedené čtení plné zvratů a akce. Především jsem ani nepočítala s tím, že se dočkám postav z druhé série (spíš jsem čekala, že budu o mnohem více let v čase nazpět), která navazuje na tuhle. Bohužel jsem je četla v opačném pořadí, takže mám trošku spoiler u některých postav, protože mám prozrazeno, kdo přežije. Nicméně mi to absolutně nebránilo v tom si knihu užít naplno. Tento svět mě strašně baví a já doufám, že se do něj autor někdy vrátí. A teď hurá skočit do druhého dílu...... celý text

Anna O 2024, Matthew Blake

Příběh ženy, která upadla do spánku po hrůzném činu na dlouhé čtyři roky. A dokud se neprobudí, nikdo nemůže skutečně dokázat, zda je vina nebo ne. Po letech se ji lékaři snaží probudit a přijít na pachatele vraždy i na to, proč tak dlouho spí. Text je hodně krátký, kapitoly obvykle tak na tři až pět stránek. To mi docela vyhovovalo, protože se to díky tomu snáz četlo a díky přeskakování mezi pohledy postav, tyhle kapitolky docela budovaly napětí. Co mi trošku vadilo, tak strohost textu, taková neosobnost, spíše jakoby šlo o nějaké poznámky či osnovu. Dějově to šlo raz dva. Hodně rychlé vysvětlování a vyprávění, které právě vzhledem k té délce plynulo strašně zrychleně. Občasné náznaky mě udržovaly pořád ve střehu, protože prostřednictvím těchto poznámek bylo jasné, že se stalo něco víc, co je potřeba odhalit. Nicméně na druhou stranu mají postavy zvláštní chování a myšlenkové pochody. Často se ztrácí hranice mezi realitou a představami, takže jsem měla chvílemi pocit, že všichni tak nějak ztrácí rozum a blbnou. Celé je to o psychologii, emocích, pocitech, představivosti, lidském chování. Ale také o tom, jak se s lidmi snadno manipuluje, jak se lehce dají ovlivnit něčí názory, o davové mánii... V podstatě se to zabývá těmito tématy více než postavami. Po celou dobu to hraje na určitou notu, odklání fakta, míchá události, spřádá domněnky. Neměla jsem tušení, kam to celé může vést. Posledních asi padesát stránek stálo za přečtení nejvíc. Konečné rozuzlení, rozplétání pravdy, neskutečné slepování střípků, až to došlo do bodu, který jsem neočekávala vůbec. Neuvěřitelný konec. Přesto zpracování zbytku textu není úplně ideální a lákavé, takže rozhodně nemůžu hodnotit plným počtem.... celý text

Nekonečný krok 2023, Jan Kucin

Rozjezd druhé knihy byl neskutečně pomalý. Neustále se probíraly popisy různých míst, měst a života jejich obyvatel. Kultura a zvyky. To mi přišlo zbytečně detailní až otravné, protože mě především zajímal osud hlavních postav z jedničky, jejich charaktery a vývoj, pokračování toho, co už jsem znala a především magie. Navíc se s každou kapitolou do toho chumlu přidávaly nové postavy, takže toho bylo moc. Úvod byl tudíž absolutní vycpávkou informací, které si čtenář v takovém množství a najednou stejně nemá šanci pamatovat. Těžko si představit, že si někdo ihned uloží do hlavy rozdíly mezi místy, lidmi a polohami na mapě, detaily o tom kde a jak žijí. Ocenila bych postupné dávkování v průběhu celé knihy nebo spíš vsuvku na úvod s popisem jednotlivých oblastí mimo hlavní dějovou linku. Jak jsem postupovala dál, neměla jsem pocit, že bych objevila nějaké zásadní momenty děje. Stálé putování a k němu se vždy přidala nějaká nová neznámá příšera, kterou bylo nutné zabít. Ale bohužel jsem nechápala, jaký význam to vlastně má. Prokousávala jsem se dál, abych pochopila, o co vlastně jde, kromě faktu, že se probouzí magie a spolu s ní i zlo, nebezpečné bytosti a jakási temnota. Ale zůstávalo příliš mnoho otázek. Do konce jsem však nedorazila. Přestože je jazyk dobrý, autorova představivost velká a dokáže moc hezky psát, tak je kniha spíš přehršel popisů, myšlenek a informací, než aby se pořádně něco dělo. Tento pozvolný styl vyprávění mi moc nevyhovuje. Bylo to pro mě jen takové tlachání a momentů, které by mě bavily a lákaly ke čtení mnoho nebylo. Pokud bych měla přemýšlet nad tím, co se tam doposud stalo, dalo by se to shrnout pár stranami. Což mě vážně mrzí, protože jsem se na to vážně těšila. Kdyby celá série plynula v duchu první poloviny prvního dílu (ať už dějem, čtivostí, akčností či zaměřením na určité postavy), rozhodně by to bylo o něčem jiném a dokázalo by mě to oslovit mnohem víc. Ale ty zbytečné popisy, u kterých šlo asi o zkrášlení, byly spíš na škodu. Někdy je méně více a tady to platilo obzvlášť. Mám ráda dlouhé a vleklé fantasy, nevadí mi podrobné pitvání, ale vážně potřebuji zajímavé postavy a spoustu akce, abych tu pozornost udržela.... celý text

Oberonova předehra 2023, Kevin Hearne

S povídkami je to těžké. Mám je ráda i nemám. Často doplňují příběh o drobná dobrodružství, která se obvykle dějí mezi jednotlivými knihami a vždy je dobré zjistit o postavách a konkrétním světě další drobnosti. Na stranu druhou jsou ale krátké a vychází ve sbírce, kde často povídky patří mezi rozdílné díly, takže buď si sbírku přečtete celou nebo skáčete tak, aby to odpovídalo chronologicky. A tak jsem to tentokrát udělala i já. Přečetla jsem si "Předehru k válce" a po ní se pustila do klasického dílu Nabodnutý. Dokud jsem měla v hlavě ty vysvětlující detaily pro nový příběh a dokud si nepřečtu zbytek povídek, abych v tom neměla guláš. Teprve poté jsem se rozhodla dočíst zbytek, který časově pasuje až za osmým dílem. Následující dvě povídky jsou už z pohledu Oberona, což je druidův vlkodav. Právě díky němu a jeho dialogům s páníčkem vzniká nejvíc humorných chvilek. A tady asi poprvé dostává ještě ke všemu hlavní slovo. V mezičase, než budou hrdinové řešit další velké maléry na Zemi a mezi sférami, přišel autor s něčím menším. Obě kapitoly jsou ve formě detektivního pátrání a pro změnu se řeší jen problémy smrtelníků, takže se nezapojují žádní bohové ani jiné bytosti. Tahle část byla taková trošku nudnější a méně výraznější, protože přece jen si Attika spojuji spíše s tou mytologií a podobně. Nicméně na takové osvěžení, než vyjde pokračování, to ušlo.... celý text

Nabodnutý 2024, Kevin Hearne

Zbožňuji, když si někteří autoři uvědomují, že mezi jednotlivými knihami můžou být několikaleté rozestupy, a že ne každý čtenář má možnost přečíst celou sérii na jeden zátah. A právě kvůli tomu stvoří úvodní shrnutí. Sice je to jen na čtyři stránky, ale krásně je tam vidět základní linka od prvního dílu až k tomuto osmému. Donutilo mě to i sepsat chronologické řazení všech dílů a doprovodných povídek, abych se jednou, až to budu číst znovu, zorientovala časově a neměla v tom zmatky. Tuhle sérii dávám dohromady a čtu už devět let a musím přiznat, že ty mezery v paměti prostě jsou... Atticus už není jediným druidem na světě. A jelikož tohle "povolání"znamená jen samé potíže, rozšířením svých řad se jaksi znásobily. Moc mě bavilo sledovat ty jejich eskapády, které z počátku řešili odděleně v různých částech světa. Měli své vlastní úkoly nezávisle na sobě do doby, než se museli sejít. Našla jsem tu pouze dvě věci, které mi trošku neseděly. A to, že Owen, který je de facto starší než Attik mluví až moc jako dlaždič. A za druhé, že v podstatě má téměř totožný humor jako on. Tak trochu charakter jako přes kopírák, i když samozřejmě nejsou úplně totožní. Jinak to byla zase výborná dobrodružství, jelikož se toho stalo mnoho, než došlo na závěrečnou zteč. Spousta humoru, vtipných hlášek, ale i smutných momentů. Protože, i když jde o sérii zaměřenou na vtip, tak je plná bojů a ty vždy pro někoho skončí špatně. Po těch letech už je to taková nostalgie, a i když se těším na zbývající dva díly, bude to smutné loučení.... celý text