ludek.n přečtené 3088

Zahrada z kamene 1977, Jana Moravcová

Strážmistr Siták, sloužící po válce v jedné z pohraničních vsí, si o jejích obyvatelích myslí svoje a považuje většinu z nich za obyčejné hraboše, kteří si bez zábran zabrali opuštěné majetky a i to je jim pořád málo, takže bourají domy a rozrývají pole a zahrady, hledajíce ukryté poklady. Jana Moravcová do jedné takové vsi přivádí tři studenty, aby na jejich příkladu ukázala složitost doby, jevů, činů a především chování lidí. Je signifikantní, že v zápasu, který tady rozehrála, vlastně nikdo nevítězí, nikdo není souzen ani odsouzen. Spolužáci Martin, Oto a Arnošt jsou každý jiný a každý z nich sleduje své vlastní cíle. Zatímco jeden z nich bojuje s horečkou, deliriem a zápalem mozkových blan, druhý bezostyšně kalkuluje vlastní prospěch a další se snaží užít si maximum zábavy a povyražení. Protipólem jejich laciných snah je úsilí muže na pojízdném křesle pochopit všechny zákonitosti života a dát jim fyzickou podobu, nebo alespoň tvar a formu. Zahrady z kamene jsou dráždivým a uhrančivým čtením, které je potřeba přijmout, vstřebat a přemýšlet o věcech, co byly a co se už nikdy nevrátí…... celý text

Bratři Lautensackové 1970, Lion Feuchtwanger

Německý nacionalismus se dere k moci a jasnovidec Oskar Lautensack si chce urvat z toho pro sebe taky kousek nehynoucího obdivu a slávy. Jeho charisma a jisté neopomenutelné nadání vcítit se jsou mu ku prospěchu, nadutost a pýcha ho naopak vedou ke zkáze. Lion Feuchtwanger stvořil své postavy na základě skutečných historických osobností, a byť neuvádí pravá jména, rysy mnohých z nich jsou natolik rozeznatelné, že jejich identifikace nečiní žádný problém. Snad jen Oskarův mefistelovský bratr Hannjörg Lautensack je hrdinou zcela vymyšleným, v rámci příběhu však natolik životným a hybným, že do celkové mozaiky zapadne jako dílek do skládačky. Vytváří koneckonců kontrast nejen k Oskarovi samotnému, ale odráží charaktery i ostatních účinkujících: cynického Manfreda Proella, úlisného Ulricha Zinsdorffa, bojovného Pavla Cramera a v neposlední řadě i novopečeného říšského kancléře Adolfa Hitlera. Dějová linka románu je sevřená a hutná, žádné plýtvání slovy ani rozmařilé filozofování. Čtenáře okamžitě vtáhne přímo doprostřed událostí a už ho ze svých tenat nepustí, dokud není otočena poslední stránka. Verdikt je jednoduchý: Bratři Lautensackové stojí za přečtení.... celý text

Dvacet tisíc mil pod mořem 1998, Jules Verne

Lov v lesích ostrova Crespo, uvíznutí v Torresově průlivu, korálový hřbitov, cejlonské loviště, arabský podmořský tunel, žár Santorinu, potopená Atlantida, milióny v zálivu Vigo, jižní pól, zápas s chobotnicemi, bouře v Golfském proudu a nakonec obrovský a smrtící maelström, to je jen několik zážitků tří nedobrovolných pasažérů podmořského člunu Nautilus, vedeného tajemným kapitánem Nemem na trase dlouhé dvaceti tisíc mil. Vernovo „opus magnum“, pravděpodobně jeden z jeho nejslavnějších a nejúspěšnějších románů, v němž harmonicky propojil své místopisné cestovatelské touhy s encyklopedickými přírodovědnými znalostmi a prvky dobrodružné sci-fi. Jeho Nautilus v mnohém předběhl dobu a stal se bezpochyby nejslavnější ponorkou všech dob, a to nejen v literatuře. Stejně se ostatně vedlo i jeho kapitánovi, který se dočkal několika dalších zpracování a v Česku mu J. M. Troska vybudoval dokonce celou podzemní říši. Čas dílu kupodivu nijak neublížil, a tak je i po sto padesáti letech od prvního vydání stále čtivé a ohromující. Je sice pravda, že by mu kratší sestřih neublížil, ale k čertu s tím: své místo v zlaté síni slávy si určitě plně zaslouží.... celý text

Na vlnách Orinoka 1997, Jules Verne

Hledat ztraceného otce ve venezuelském vnitrozemí by nebylo snadné ani pro zkušené a ostřílené dobrodruhy, což teprve pro něžnou dívku. Nebezpečí číhá na všech stranách, nejen od strašlivých bouří, migrujících želv či divokých šelem, ale i od lidí, kteří se touží pomstít. Na vlnách Orinoka začíná urputným vědeckým sporem a končí romantickou červenou knihovnou. Mezitím si užijeme podrobného cestopisného vyprávění o venezuelském veletoku, pramenícího kdesi v pohoří Parima a ústícího po dva a půl tisících kilometrech do Atlantického oceánu. Přestože se tato obsáhlá „mezihra“ snaží tvářit dobrodružně a napínavě, jedná se v podstatě o faktografický místopis, sem tam ozvláštněný nějakou tou dramatickou vsuvkou, která ovšem žádnou díru do světa neudělá. Celé povídání se nese v poklidném, až ospalém tempu, z něhož čtenáře vytrhne jen máloco. Střihačské nůžky by románu rozhodně neuškodily a možná by příběh trochu oživily a zahustily. Úsměvný je také archaický překlad některých výrazů, které unikly ostřížímu zraku korektora (ministr školství je tu vydáván za ministra vyučování apod.).... celý text

Tvrdohlavý Turek 1997, Jules Verne

Nikde není psáno, že pokud se člověk kvůli odmítnutí platby nové daně nemůže dostat domů tou nejkratší cestou, nemohl by to v tom případě vzít oklikou. Co na tom, že bude delší o nějakých sedm set kilometrů a bude plná nástrah a nebezpečí. Ať už jsou to divocí kanci, ruští kozáci nebo prohnaní bandité. Verne z poměrně triviálního výchozího incidentu vyfabuloval dobrodružnou cestu okolo Černého moře, přičemž to bere letem světem a nikde se dlouho nezdržuje. Jeho hrdinové jsou tentokráte poměrně hodně černobílí a chovají se jako přerostlé děti. Vrcholem veškeré fraškovitosti je pak zápletka s vdavekchtivou Kurdkou Sarabul v Rissarském karavanserailu, která už hrozí i ztrátou příčetnosti. Také romantická linka, která na začátku slibovala jistý potenciál, se nakonec rozpila do plytké kaše a skončila ztracena kdesi na opačné straně Bosporu. Dramatické momenty jsou tady vůbec hodně bezzubé, skoro až nudné. Zakončení je sice bytostně originální, nicméně mi připadá příliš nucené a dolované snad až ze dna autorova spodního šuplíku.... celý text

Patnáctiletý kapitán 1997, Jules Verne

Když loď Pilgrim kalifornského rejdaře Jamese W. Weldona na své plavbě z Nového Zélandu do Států přijde o celou posádku včetně kapitána, musí se jejího kormidla chopit teprve patnáctiletý plavčík Dick Sand a pokusit se o nemožné, aby zachránil všechny ty, kdo zůstali na palubě. Jules Verne nám svým typickým místopisně-dobrodružným rukopisem předvádí, jak je důležité mít víru, nezoufat si i v těch nejsložitějších situacích a spoléhat na přátele. Ti jsou sice občas nebývale naivní, přesto navýsost čestní, neohrožení a bijí se za pravdu a ochranu svých bližních až do roztrhání těla. Samozřejmě nechybí postava „šťastného“ blázna (demonstrujícího Vernovy encyklopedické znalosti) ani odporného zrádce a padoucha. Díky skutečnosti, že mladičký kapitán neumí pracovat se sextantem, jsme ušetřeni autorova oblíbeného šermování s poledníky a rovnoběžkami. Vynahradí nám to kapitolou o Davidu Livingstonovi, která je možná poučná, jinak ovšem zcela nečitelná. Finále je rychlé, a jak už to u Verna často bývá, zcela předvídatelné, protože… pokud nezemřeli, žijí tam dodnes.... celý text

Periférie 1979, Karel Misař

Karel Misař nám ve svém románu Periférie představuje Františka Šandera, kterého poznáváme po jeho přesazení z rodného Újezda do Prahy, kde se začíná jeho studium na výběrovém Benešově reálném gymnáziu. Dozvídáme se, co to znamená pro mladíka z dělnických slumů Židovny každý den dojíždět do velkého města a vystačit si s minimem financí. Na pozadí bouřlivé doby budování socialismu pak sledujeme Františkovo dospívání a proměnu v mladého muže, který bere svůj život do svých rukou. Misař se přitom brání společenské angažovanosti svých hrdinů, nechává je klouzat po povrchu státotvorných událostí a soustřeďuje se výhradně na osobní prožitky a zkoumání vzájemných interakcí mezi jednotlivými postavami. Jeho úhel pohledu je originální, vychází z dětské naivity a formuje se v nenápadnou, nepříliš optimistickou, budoucnost, plnou strádání a překážek. Rozhodně se nejedná o nadšený budovatelský román, který by oplýval proletářskými agitkami. Spíše je to střízlivá kronika části jednoho života, která neoslňuje dějovým napětím, neočekávanými zvraty ani lákavým prostředím, ale vnitřní závažností, budovanou stroze a pečlivě dílek po dílku.... celý text

Paní z neděle 1979, Carlo Fruttero

Paní z neděle to je italská detektivní škola jako vystřižená z partesu. Žádné brutální vraždy, žádný důraz na akční složku vyprávění, žádné bláznivé přestřelky ani nesmyslné zvraty, ale pěkně pomalu, krůček za krůčkem, inteligentně a s grácií k finálnímu odhalení pachatele. Dostane se nám k tomu obsáhlá a delikatesní přehlídka italského Turína, kde se příběh zavražděného architekta Garrona odehrává. Pánové Fruttero a Lucentini mají všechno pěkně srovnané, nikde netlačí na pilu, přesto dokáží udržet napětí a jednoduchými pobídkami doslova malovat podmanivou atmosféru slunné Itálie. Výborně pracují i s postavami, byť jsem si musel chvíli zvykat na neustále skákání od jedné ke druhé, a to jak v hlavní linii, tak ve všech vedlejších. Zvláště na začátku, když ještě neznáte celý obraz, je to docela náročné. Jakmile jste ale uvnitř, nic už nebrání tomu, aby vás příběh pohltil a okouzlil. Děje se tak nenápadně, nevtíravě a polehoučku jako na křídlech vážky, přesto jistě a přesvědčivě. Není to ohromující čtení se spoustou zákrut a jinotajů, je ale solidní, dobře strukturované a dospělé.... celý text

Kronika špicla 1966, Martin Beheim-Schwarzbach

Obávám se, že tohle byl tragický omyl. Ironický pohled na zvrácenou ideologii a zločineckou praxi nacismu, zabíhající místy až do grotesky, má možná pro někoho smysl historického odhalování a mravního poučení, při němž se společně se smíchem objevuje i mrazení v zádech a zhnusení, mě ale osudy špicla (nebo spíše zblblého a zaprděného hnidopišského udavače, který si nevidí ani na špičku vlastního nosu) Harro Wulfdietera Teuta nejenže nezaujaly, ale tu více tu méně (slušně řečeno) štvaly. K tomu ten pseudo hrdinský patos, který měl zřejmě dodat textu další satirický rozměr… ano, povedlo se, ale je to k uzoufání jednorozměrné a hloupé. Snad jediné, co oceňuji, je obratnost, s jakou je román napsán a jak hladce do sebe všechno zapadá. V tomhle ohledu skutečně není odpůrci nacistického režimu, za něhož se Martin Beheim-Schwarzbach prohlašuje, co vytknout. Pro mě v tomto jeho dílku není hrdinů, scén ani témat, za které bych se bral.... celý text

5 italských novel 1967, Alberto Moravia (p)

V této knize se představuje pět italských prozaiků poměrně širokého generačního i tvůrčího rozpětí. Přesto mají jejich práce zde uvedené jeden společný rys: neorealismus. Každý k němu sice přistupuje z poněkud jiného úhlu a jiným způsobem, v konečném výsledku se však přesto všichni potkají ve společném středu, ať už byl jejich výchozí bod kdekoliv. Zobrazení všedního a každodenního života lidí v jeho skutečné podobě má v každém jednom příběhu svůj osobitý odstín a barevný nádech. A ještě něco má těchto pět novel společného: smutný humor. Je jedno, zda řešíme vnitřní rozpory neposlušného Luky, hašteříme se společně s Amerigem s voliči a jejich zástupci v Cottolengu, očima postiženého lékárníka Pina Barilariho sledujeme popravu jedenácti ferrarských občanů, sníme o umělecké výstavní síni nebo s třiatřicetiletým fešákem Aldou proflámujeme noc v Miláně. Všechny ty více či méně groteskní obrazy znepokojují, revoltují a burcují, ale navzdory tomu přinášejí především tiché a posmutnělé smíření se sebou, s křivdou a nespravedlností, se světem, s životem…... celý text

Sebrané zločiny Vladimíra Hudce: Abeceda začíná Alžbětou 1965, Vilém Hejl

Potkali se v Karlových Varech nad partičkou šachů - spisovatel Vladimír Hudec, autor detektivních románů a několika málo televizních her, které ovšem žádnou díru do světa neudělaly, a všemi mastmi mazaný, zločineckou galérkou uznávaný, zloděj mezinárodního formátu František Jech. Od šachové partie k dokonale promyšlené krádeži už pak byl jen malý krůček. Hejl pojal svou kriminální hru nevážně vážně. Pohrává si s absurdními nápady, sem tam si zaryje do nešvarů socialistické společnosti, používá nadsázku i frustraci k navození atmosféry a zdá se, že se dobře baví, když z nepříliš úspěšného spisovatele udělá zločince a naopak ze zločince nového nadějného spisovatele. Sice jsem měl pocit, že je to chvílemi až příliš uměle vykalkulované a nevěrohodné (Jechova proměna z protřelého zločince v bačkorového zbabělce), ale jinak je Hejlova Abeceda docela zábavným a neotřelým dílkem. Nic z čeho by se člověk posadil na zadek, ale někdy stačí ke spokojenosti i málo.... celý text

Scénář píše smrt 1963, Pavel Šoltész

Na horské chatě Severka se sešla skutečně podařená parta lidí. Místo společné práce na filmovém scénáři, který sem přijeli napsat, si řeší vlastní mindráky, vyzdvihují svou nepostradatelnost a hašteří se o malichernosti. Když se ještě navíc objeví podezření, že někdo z nich je odpovědný za sérii napadení mladých žen v blízkém okolí, rozpadá se veškerá soudržnost skupiny a zájem na tvůrčí práci je rázem ten tam. Pavel Šoltész napsal detektivní román, kde je samotný trestný čin odsunut zcela do zákulisí, kde se neúčastníme vyšetřování a vlastně ani jakéhokoli pátrání, ale jen společně s Václavem Konšelem, autorem námětu pro připravovaný film, sbíráme střípky, posloucháme rozhovory a pozorujeme chování lidí, kteří se vzájemně podezírají, osočují a dost možná i nenávidí. Kupodivu i takto se dá dobrat k pachateli. Byť se na první pohled nastíněná zápletka jeví jako fádní a nezáživná, zdání klame. Pavel Šoltész dokázal do příběhu vetknout silné psychologické momenty a vytvořit skutečně hutnou atmosféru. Ničím sice nakonec nepřekvapil a místy působí jeho text unaveně, přesto si ale jeho počin zaslouží pozornost.... celý text

Hodná Anna 1960, Gertrude Stein

Portrét pracovité, dobré a hodné Anny Federnerové je částí povídkového triptychu Tři životy, vydaného poprvé v roce 1909. Jedná se o mdlou, starosvětskou a unylou směs všedních, nevýznamných příhod, až se nabízí otázka, co autorku vedlo k jejímu napsání a jaký svým počinem sledovala cíl. Statičnost a neměnnost slohotvorného projevu Steinové, zcela postrádající byť i jen náznak dynamiky, opakující se větná spojení, ba dokonce i celé věty v podivných repetitivních kolokacích, absence jakéhokoli nosného prvku, jenž by dal vyprávění směr, to vše dělá z této novely propastně nudnou a otravnou záležitost. Člověk by řekl, že když už tu není žádná zápletka, které by se mohl chytit, alespoň se podívá na zoubek charakterům postav, do mrtě je rozebere po Freudovském způsobu a znovu je složí dohromady, ale bohužel nic takového se nekoná. Příběh (skoro se zdráhám tento počin takto označit) prostě v jednu chvíli začne, koukne napravo, nalevo a zpátky, a pak bez velkého vzrušení, nedramaticky a jakoby mimochodem skončí. Hodná Anna je na můj vkus až příliš panenská a sterilní, než aby mi něco dala.... celý text

Doly krále Šalamouna (komiks) 2011, Henry Rider Haggard

Slavná Haggardova africká odysea za tajemstvím dolů krále Šalamouna se dočkala své komiksové podoby, určené pro děti a mládež. Podobně jako i ostatní adaptace slavných děl z nakladatelství Kalyani Navyug Media je i tato ořezaná na samou kost, takže nic zbytečného a odvádějícího pozornost od hlavní dějové linie se sem nedostalo (například oslavná óda na lov slonů, pitvaná v románě do nejmenších podrobností, je zde vyřízena jedním jediným panelem). Příběhu to dodává na dynamice a přehlednosti, přestože strohost je v některých případech až absurdní (souboj poraženého zulského krále Tvala s sirem Henrym Curtisem je příkladem za všechny). Tvůrci ostatně použili zkratek více než hodně, a tak je jasné, že ne vždy se jim záměr podařilo naplnit bez nějakého toho faux pas. Kresba je výborná, rozvržení panelů dynamické, čtenář ani na chvíli nemá pocit stagnace. Na závěr je opět přilepeno poučení pro mladé čtenáře, tentokráte o africkém kmeni Zulu.... celý text

Dobrodružství Huckleberryho Finna (komiks) 2010, Roland Mann

Komiksová adaptace veleslavného díla Marka Twaina, kterou připravil Roland Mann s podporou kreslíře Nareshe Kumara pro indické nakladatelství Kalyani Navyug Media, je určeno dětem od 9 let, aby snáze vstřebali americkou literární klasiku. Vzhledem k zaměření a rozsahu sešitu je jasné, že do žádných propastných hloubek se pouštět nebudeme a převyprávění dobrodružství Huckleberryho Finna pojmeme tou nejjednodušší formou letem světem. Některé přechody mezi jednotlivými epizodami jsou proto ryze schematické, účelové a zbavené veškerých náležitostí. Někdy je proto docela obtížné zachytit souvislosti a zařadit protagonisty do správného kontextu. Kresba Nareshe Kumara je poměrně solidní a přehledná, bez velkých propadů, ale také bez překvapení. Součástí knihy je i primitivní životopis Marka Twaina a závěrečná vysvětlivka otroctví v Americe v 19. století.... celý text

Dobrodružství Huckleberryho Finna 1990, Mark Twain (p)

Twainovo Dobrodružství Huckleberryho Finna je dnes z mnoha důvodů považováno za klasické dílo americké literatury a jako k takovému je nutno k němu přistupovat. Tím spíše, že s dvojicí dospívajících chlapců Tomem Sawyerem a Huckem Finnem se v jakékoli jejich podobě potkal snad každý ze současníků bez rozdílu věku. Pouť po řece Mississippi, plná nebezpečí a spletitých, vzrušujících příhod, tvoří základní osu příběhu, okolo níž se vše ostatní utváří a profiluje. Nejen jednotlivá epizodní dobrodružství (bloudění v mlze, setkání s párem hrdlořezů na ztroskotaném parníku, krevní msta dvou sousedících rodin, lapálie s dvojicí výstředních podvodníčků), ale i dozrávající vztahy jednotlivých protagonistů k sobě navzájem a ke světu okolo. Twain i ty nejožehavější témata podává na hravém a veselém podkladě, že si člověk mnohdy ani neuvědomí, do jak hlubokých vrstev je osten namířen. Na druhou stranu, někde je té absurdity až příliš a neustálé tlačení na pilu se stává monotematickým a otravným. Výlet do dětství byl proto v mém případě úspěšný jen z poloviny.... celý text

Letní kursy 1977, Ludmila Freiová

Letní kursy Ludmily Freiové jsou trýznivým monologem stárnoucí ženy, zamilované do „nesprávného“ muže. Antimu a Queriho od sebe dělí propastný věkový rozdíl třiceti let a především odlišná společenská zkušenost generace, v níž vyrůstali. To, co je pro jednoho z nich naprosto normální a běžné, je pro druhého těžko překonatelný handicap a naopak. Styčné body se po odeznění prvního vášnivého vzplanutí hledají více než obtížně. Autorka nás ovšem napřed provede vyčerpávajícím procesem odpírání, kde drásá a napíná strunu milostného vztahu až na samou mez odolnosti. Příčetnost čtenáře je v této části vystavena těžké zkoušce a některé pasáže by se lépe vyjímaly v klinické studii schizofrenie než v popisu letního jazykového kursu. Po opojném, ale krátkém podlehnutí lásce, se pak stáváme svědky hledání východiska, které samozřejmě neexistuje, a to ani s pomocí propriet vědecké fantastiky. Rozčarování a ztráta naděje (nebo možná její oživení?) rámují finále, které sice nepřesvědčí, ale ani nezklame.... celý text

Láska je poslední most 2000, Johannes Mario Simmel

Doposud nikdy jsem od J. M. Simmela nečetl žádnou knihu a upřímně musím přiznat, že zpočátku jsem byl nemálo rozpačitý. Postavy a jejich chování se mi zdály jako vystřižené ze špatného filmu nebo psychiatrického panoptika. Epizoda ze sanatoria Waldfrieden byla jen o něco extrémnější podobou zbytku světa. Také autorův styl a některá použitá slovní spojení mi připadaly mírně řečeno zvláštní (za část z toho ovšem dost možná mohl překlad Ivany Vízdalové). Prostě handicap jako hrom hned na úvod knihy. A to jsem se ještě nezmínil o podivuhodném milostném trojúhelníku, jehož vzestupy a pády tvoří jednu samostatnou vrstvu románu. Na druhou stranu tohle je a není příběh o lásce a milování. Nad nimi se totiž jako pták smrtihlav vznáší motiv viníka strašlivých katastrof, při nichž umírají lidé a které zřejmě slouží jakémusi neznámému, tajemnému účelu. Hlavní postava Filip Sorel je v jednom světě uchvatitelem, který zdánlivě třímá opratě, zatímco ve druhém je loutkou, která se z chomoutu podřízenosti snaží dostat za každou cenu ven. Jeho tápaní, prozření a následný boj se strachem a úzkostí s každou další stránkou nabývá na intenzitě a zajímavosti, takže se tenhle „poslední most“ vyšvihl z původní průměrnosti o stupínek výše.... celý text

Bouncer 2019, Alejandro Jodorowsky

„Vítejte v Barro City! Tady najdete kdejakou spodinu, nejhorší odpad lidstva v okruhu padesáti mil. Tady se v barech sází a za ženský se platí zlatým prachem. Co tejden pěkná úroda rvaček, raněnejch a mrtvejch…“ a právě tady v saloonu Infierno se o pořádek a právo stará jednoruký muž jménem Bouncer. Scénárista Alejandro Jodorowsky pojal svou drsnou a nemilosrdnou podobu divokého Západu ve velkém stylu. Žádné hraní se slovíčky nebo romantickými scénami. Jen krev a slzy, pomsta a násilí, zabij nebo budeš zabit, spravedlnost je jen pro ty, co si ji umějí zajistit, jinak po ní neštěkne ani pes. Extrém střídá extrém, jednotlivé sekvence jdou až na hranu absurdity, přesto působí nesmírně skutečně a reálně. Samo peklo otevírá v Barro City svou náruč a kreslíř François Boucq do ní přispívá svým dílem. Jakoby dodal dvourozměrnému světu hloubku a ostrost. Jeho kresby nejsou v pravém smyslu slova líbivé a krásné, ale kypí životem, napětím a pohybem. Temný les je stejně okouzlujícím místem jako sluncem spálená prérie či pustý skalní masiv. A přestože Boucqovi rozlehlé scenérie jsou úchvatné, prim tady hrají lidé, zabijáci a vrazi, vojáci a kati, zrůdy, pistolníci a děvky, ale také děti, učitelky, čestní muži a bohabojní farmáři. Ti všichni se účastní tohoto dech beroucího westernového karnevalu.... celý text

99 franků 2003, Fréderic Beigbeder

Román s autobiografickými prvky, který otevřeně a poměrně nevybíravě pranýřuje svět všudypřítomné reklamy a odhaluje praktiky reklamních agentur. Frédéric Beigbeder jako muž zevnitř samozřejmě dopodrobna ví, o čem píše a servítky si rozhodně nebere. Možná to mělo být zábavné a veselé, ale toho ubíjejícího cynismu, který je místy sprostý až běda, je prostě příliš mnoho. Tím spíše, že příběh tu ve skutečnosti nehraje velkou roli a vše se odehrává v roli provokujících konzumních bonmotů a reklamních sloganů. Pasáže, kdy jde jeden spot za druhým jako v nějaké encyklopedii pro PR manažery, jsou napoprvé zajímavé, napodruhé už hloupé a s každým dalším použitím více a více frustrující a únavné. Stejné je to i se střídáním mluvnických osob nebo zařazováním filmových scénářů. I když se dá s některými autorovými postřehy a komentáři souhlasit, způsob, jakým jsou podány, od vnitřního souznění a akceptace odrazuje. Výsledkem veškerého Beigbederova snažení je rozjitření a až příliš velká nejistota, co s tímto dílkem počít a jak ho vnímat.... celý text