Malarkey přečtené 863

Stezky krve 2001, Ivana Kuglerová

Koukám, že Ivana Kuglerová pověsila spisovatelskou kariéru na hřebík, protože k této knize jsem se dostal až v rámci druhého vydání, coby přílohy časopisu Pevnost. A už to bylo cirka 13 let od prvního vydání a od roku 2005 nic nového nenapsala. Přitom je to obrovská škoda. Stezky krve jsou poctivou fantasy rubanicí, která je místy i poměrně drsná a krutá. Chvílemi jsem měl až pocit, jak kdybych se dostal do atmosféry starých RPGček jako například Might and Magic nebo Baldurs Gate. Mělo to úplně tu správně středověkou atmosféru, která mě okamžitě připomněla časové období, na které tak rád vzpomínám. Kniha navíc rozjíždí sérii různých příběhů, které se pak ve správný čas protnou, a musím říct, že na cirka 256 stran to autorka rozjela docela epicky. Evidentně má dar slova, protože do pár řádků dokáže nahustit dost informací. Revydání této knihy bylo určitě dobrou volbou, jinak bych se k ní možná ani nedostal.... celý text

Mračna nad Arénou 2016, Michael Bronec

Jak jsem se pustil do nakladatelství Straky na vrbě, tak jsem si uvědomil, jak často říkám, že něco je moje poprvé. Třeba Tři kapitáni jsou moje první space opera a musím říct, že nápad mají skvělý. Jen první díl v tomto případě zní jako takový ucelený prolog. Michael Bronec nám představil všecky tři postavičky a navíc nás uvedl do onoho světa, který poměrně často naráží na české reálie, což je určitě ku prospěchu. Jen se v knize víc kecá, než děje a to je nejspíš ten kámen úrazu, který každému nemusí sednout. Mně nevadil, ale doufám, že druhým dílem se rozjede to správné dobrodružství tří přátel.... celý text

Zrození Modrého měsíce 2007, Michael Bronec

Na tuto sbírku povídek jsem nenarazil náhodou. Svět Asterionu mi totiž není neznámý. Před nedávnem jsem si přečetl Krumpáč a motyky – Smrťáček aneb Cesta za smrtí a zase zpátky od pana Holuba a tak jsem měl pocit, že bych mohl tušit. Pocit to ale byl špatný. Svět Asterionu je rozlehlý a tato sbírka povídek je natolik různorodá, že se podíváte na každou světovou stranu a pokaždé budete zažívat něco nového. Nicméně co se týče sbírky, jako takové, tak rozhodně není zlá. Je vidět, že pan Bronec tuto knihu chtěl doslova vypiplat. Nádherné kresby, každá z povídek začíná popisem a mapou, dokonce i ten papír je tak nějak hezčí. Ale povídky mnou tak nějak procházely (což je u mě častý jev v rámci sbírek povídek). Nejvíce mě každopádně zaujaly ta od paní Lukačovičové a pana Holuba.... celý text

Želes 2007, Jiří Mazurek

Zábavně čtivé, originální, ale mnohdy až na pomezí young adult nebo-li literatury pro -náctileté. Už samotná myšlenka tajuplného lesu zvaný Želes, který vznikl během první česko-rakouské války, je skvělá. O to skvělejší je, když se z něj po druhé česko-rakouské válce stane turisticky atraktivní místo. Některý popis okolí byl vysloveně zábavný, ale když se kniha překlopila do druhé poloviny, což, na svojí délku, netrvalo ani kdovíjak dlouho, objeví se v příběhu moment, kdy Vám to sepne a vy začnete přemýšlet, zdali příběh není spíš pro děti. Navíc i hlavní postava Tomáše je tak jako správně naivní, že si o to označení samotná kniha doslova koleduje. Nakonec jsem neměl vůbec žádný problém s přečtením, Želes bavil, ale pocity se nezměnily.... celý text

Polomené světy – Atlantský harc 2008, Jan Pohunek

Už od obalu můžete tušit, že zde se nesetkáte s tradičním fantasy příběhem. Na svrchní části se kochá nějaký pan král a dole kulometčíci z budoucnosti jdoucí do boje. Musím říct, že jsem byl dost zvědavý, co se z toho vyvine a jelikož už od Iluminátů vím, že pan spisovatel má dar na originální náměty, dost jsem se těšil. Nakonec je to vlastně tak, že příběhy vypráví dva – jeden z fantasy světa, druhý z pozemské budoucnosti. Oba se samozřejmě propojí, ale během vyprávění má absolutní přednost ten z fantasy světa, zatímco ten z pozemské budoucnosti každou kapitolu načne jen náznakově nějakým zápiskem někoho, popiskem něčeho nebo výtahem nějakého článku z nějakého lejstra. Jan Pohunek si s námětem opravdu důkladně pohrál a propojil ho neuvěřitelně umně. Jen škoda, že pan baron Kiersky baví víc, když někam směřuje, než když bojuje. První polovina knihy je skvěle napsaná fantasy klasika, kde někdo jde z bodu A do bodu B. Když už ale dojde, příběh se trošku zasekne na mrtvém bodě a dokud nedojdete do posledních stránek, příběh se nijak zásadně neposune. Nicméně uznávám, kombinaci dvou naprosto odlišných světů jsem v knize ještě nezažil a byl to velice zajímavý zážitek.... celý text

Žoldnéři fantasie: Myslící ledovce a jiné zrůdy (speciální vydání) 2015, Michael Bronec

Žoldnéři fantasie jsou nesmírně zajímavým projektem, který kvalitou a myšlenkou přímo navazuje na Drakobijce ze stejného nakladatelství. Navíc právě tato kniha je mým prvním setkáním s touto sérií a musím říct, že Straky v ní nechávají hrozně poctivé práce. Nejenom, že obálka je skvělá, ale fascinuje mě, že i každá z povídek má svého malíře, což knihu notně ozvláštňuje a vytváří tak pocit, že v knihovně necháváte něco originálního…až jedinečného. Co se týče povídek, tak mě zaujalo to, že většinu píšou autorky, na úkor autorům, což je určitě ku prospěchu stavu současné fantastiky. Také mě ale překvapilo, že jedna ze soutěžních povídek se do knihy nedostala a přitom jí má na svědomí Kristýna Sněgoňová, která dneska sbírá úspěchy na všech fantastických frontách. Popisovat jednotlivé povídky tu ale nemá úplně smysl a tak bych rád vyzvedl alespoň ty, které mě nejvíce zaujaly. Jednak je to Osberhrt, která je přesně ve stejném duchu, jako je i debutová kniha autora – Zombie, chiméry a rock´n´roll. Dále je skvělá Pomoc osudu od Jitky Ládrové, se kterou jsem se setkal už u povídkové sbírky ze stejného jejího světa – Lovci lidí – a skvěle si jí užil včetně samotného, decentně krutého závěru. No a na závěr musím vyzdvihnout asi nejdelší a jedinou hostující povídku – Proč mrtví nepláčou od Míly Lince, který taktéž navazuje na jeho svět Černého hvozdu, na který se taktéž už nějaký ten pátek těším.... celý text

Jack, Pán stínů 2000, Roger Zelazny

Musím se opakovat, ale znovu se jedná o nesmírně zajímavé fantasy, pod které se může hrdě hlásit Roger Zelazny. Opět je v tom námětu cítit obrovská epičnost, a to i přesto, že kniha má něco málo přes dvě stě stran. Na tak malém množství stran pro epické fantasy se ale rodí velice zajímavý námět, který je vlastně o pomstě stejně, jako například u Prokletého Dilvishe. Jen ale s tím rozdílem, že svět je daleko ponuřejší, tajuplnější, místy i dost surrealistický. Je hodně znát, že autor knihu napsal až po Tvorech světla a temnoty, kde se s představivostí sakra vyřádil. Dokonce i čtivost byla skvělá. jediné mínus knihy je snad jen její krátkost, protože mnoho setkání Jacka s kýmkoliv je takové hodně epizodické a čtenář má až pocit, že by se z těch setkání dalo vykřesat daleko víc. Takže za mě opět solidní, byť ne úplně pozitivně laděný, kousek od pana Zelaznyho.... celý text

Pelyněk. Díl 1 2017, Daniel Tučka

Všechno je jednou poprvé a tak i Pelyněk je můj první steampunk, který jsem četl. Tedy když neberu v potaz klasické romány Julese Verna, které jsou z podstaty prapočátkem tohoto románového stylu. Nicméně během čtení celé knihy jsem neustále polemizoval nad tím, zdali být hodně nadšený nebo opatrně nadšený. Svět, který si autor vymyslel, je jednoduše skvělý. Paralela na Evropu mě hrozně bavila a nutila mě během čtení příběhu koukat i na samotnou mapu, která je v knize vytištěna. Na větší diskuzi je to s příběhem a hlavně s hlavními postavami. Když bych měl po přečtení sesumírovat o čem kniha vlastně byla, tak si myslím, že to shrnu do jedné středně dlouhé věty. Každopádně fakt, že autor počítal s trilogií příběhu nahrává a tak se to u prvního dílu dá chápat. Je prostě úvodní a uvádí nás do světa, na který je třeba si zvyknout a oblíbit si jej. To se nakonec stalo, což ale úplně nemůžu říct u samotných postav. Nicolas a Adelaide jsou jednoznačně postavy, které si na první dobrou neoblíbíte. A popravdě si ji neoblíbíte ani na druhou dobrou a možná ani na třetí dobrou. Mají světlejší chvilky, ale v celkovém kontextu stačí jeden šovinistickej kec Nicolase nebo hysteričnost Adelaide a vrátí se to do původní podoby. Po přečtení jsem si uvědomil, že Pelyněk je hodně diskutabilní titul. Nemůžu ale říct, že bych se na další dva díly netěšil. Těším se…a hodně. Ten svět a to nenápadně najeté dobrodružství si to jednoznačně zaslouží.... celý text

Tvorové světla a temnoty 2011, Roger Zelazny

"Mezi námi dvěma jsou slova jak malta a dělí i navzájem spojují ty kousky, ze kterých máme svá těla." Tak tohle bylo něco. Noční můra překladatelů, náročná četba pro čtenáře. Roger Zelazny se vybláznil a okusil kus surrealismu. Nic nedává smysl, vše je absurdní. Měl jsem co dělat, abych ty krátké kapitoly dal. Dokonce se nebojím tuto knihu označit za jednu z těch nejtěžších, co jsem kdy vůbec četl. A jak pak to muselo být pro překladatele, když jsem si na konci přečetl dovětek pana Bronce ze Strak. Neuvěřitelný. Jestli někdo začal s weird fantasy, tak to musel být Roger Zelazny.... celý text

Divomág 2004, Roger Zelazny

Někde na zahraničních fórech jsem četl na tuto knihu názor, že i špatný Zelazny je vlastně dobrý Zelazny. Já bych to asi takhle černě úplně neviděl. Je pravda, že první díl tohoto dvoudílného cyklu s názvem Podvrženec byl slabším kouskem s porovnání se světem Amber, ale pořád se jednalo o čtivou fantasy, která kombinovala náš, s fantasy světem pana Zelaznyho. Druhý díl s podtitulem Divomág je ale, podle mě, vysloveně hodně slušné fantasy, které skvěle na první díl navazuje a rozvíjí ho tak, že Vás to baví číst. Navíc jsem četl a tak trošku se domníval, že Rowlingová si kus nápadu na Harryho Pottera ukradla právě z námětu samotného Divomága Pola. Jeho dračí znamení a fakt, že jeho magické schopnosti oscilují mezi černou a bílou magií mi prostě nikdo nevymluví. Nicméně knihu jsem si užíval. Překvapilo mě to. Čekal jsem něco podobného, co Podvrženec, tedy dobrý, ale dobrý tak akorát, a nakonec jsem byl překvapený, že existovaly momenty, kdy jsem si užíval každou kapitolu. Škoda momentů, kdy se samotný autor zasnil a své snové vize předával i čtenářovi. To už byla velká fantasie i na mě. Jinak je to vzorové čarodějnické fantasy plné čar a kouzel, které zprofanoval Harry Potter, ale nutno dodat, že toto vzniklo už v roce 1981. Za mě tedy jednoznačně super!... celý text

Krev Donouhů 2019, Meriwether Buchanan (p)

Pevná vazba knihy, která ve Strakách není úplně standardem, ale i úvodník v podobě vyprávění pana Pobudy, ve mně vyvolalo pocit, že Krev Donouhů je splněným snem mnohých, kteří v devadesátých letech (a mnohdy i dříve) pročítali sešity, ale i knihy starých dobrých westernovek, které se tu v časopisovém formátu vydávaly a vytvářely tak pro některé období radosti plné dobrodružných příběhů, ale i chlapské férovosti. Dokonce i samotný spisovatel z této doby vychází a musím říct, že jeho pseudonym je dobrý jazykový oříšek. A pravda, že to nekončí jen jeho pseudonymem, ale kolikrát i samotnými jmény postav, které se v příběhu objeví. V kostce se tak jedná o opravdu to, co si dovedete pod popiskem knížky představit. Western s fantasy nádechem, ve kterém ale jednoznačně převládá ten western a o fantasy, jako kdyby se to místy spíše otíralo. A to jak zbraněmi, akcí, ale občas i popisem okolí, ve kterém se příběh odehrává. Chvíli jsem přemýšlel, kam příběh situovat, přičemž Amerika je jasná volba. Pak ale autor přišel s něčím, co totálně rozstřelilo mojí představu o klasickém Divokém západu. Příběh čtivý rozhodně byl, ale měl jsem často problém s přílišným popisem prostředí. Stejně tak jsem se ztrácel i v samotných postavách a především jejich jménech, které jsem kolikrát měl problém byť jen vyslovit. Příběh je to ale jednoznačně zajímavý a i když jde o klasický western z nejklasičtějších, je ozvláštněn právě těmi fantasy prvky. Po přečtení jsem pak přemýšlel, jak výslednou knihu hodnotit a rozhodoval jsem se mezi třemi a čtyřmi hvězdami. Jelikož ale k podobným příběhům nemám úplně vztah a tento kousek byl pro mě prvním westernovým zážitkem, plus podrobný popis a zmatenost v postavách, mě nakonec přesvědčilo jít právě ke třem hvězdám. Druhá podobná kniha ale zřejmě neexistuje.  ... celý text

Ploty z kostí 2007, Vladimír Šlechta

Druhý díl Gordonovy země začíná přesně tam, kde první díl, podle mě, trošku neomaleně, skončil – uprostřed dění s neukončenou jednou dějovou linkou. Jelikož jsem ale druhou knihu měl připravenou v knihovně, neváhal jsem a rovnou se do Plotů z kostí pustil. Takže jsem v podstatě nezažil újmu na zdraví a mohl vesele pokračovat v dění. Navíc kniha přidává další množství hlavních postav a tak mám sakra co dělat, abych se v nich vyznal. Během čtení mi ale začalo docházet, že ač se o těch postavách z minulé knihy stále mluví, zřejmě se v knize už neobjeví a tak jedu dál a můžu říct, že tato trilogie není o konkrétním příběhu, jako spíš o daném světě. Respektive nevypráví příběh jednoho vyvoleného, jako tomu bývá zvykem, ale zaměřuje se na historické časové soukolí éry Krvavého pohraničí a i když se mi to, coby čtenářovi úplně nelíbí, tak pan Šlechta má tak jedinečný dar vyprávět, že mi to vlastně úplně nevadí. Navíc druhý díl je poměrně obstojně zakončený, takže je patrné, o čem bude závěrečný díl trilogie. Počítejte tedy s knihou obsahující tři různé příběhy, řadu různých postav, ale vše směřující do jednoho konkrétního, osudového, konce. Samostatně se to číst rozhodně nedá, ale v rámci celku je to něco absolutně jedinečného.... celý text

Zahrada sirén 2006, Vladimír Šlechta

Od mého prvního setkání s autorem (Šílený les) uběhla již nějaká doba. Nadšení se ve mně ale udrželo a já si tak pamatoval, že nesmím zapomenout zkusit i další autorovy knihy ze světa Krvavého pohraničí. No a jelikož jich celou řadu vydal ve Strakách, volba byla jasná. Proč nepokračovat trilogií Gordonova země...a výsledek? Spokojenost, absolutní. Pan Šlechta má dar popisovat příběh (hlavně popis akce je excelentní) a vyprávět ho v širším spektru. V podstatě vypráví příběh nehrdinů v hrdinném světě a během hrdinné, navíc i kronikářsky zapamatování hodné, době v rámci tamního fantasy světa. Navíc celý svět pojímá tak, že mnohdy zahrnuje i informace extra a přidává tak na epičnosti celému konceptu. Osobně bych možná uvítal víc ucelenější příběh, než sem tam povídkovou kapitolu ze světa Gordonovy země, ale v celkovém kontextu, když se nadchnete pro onen svět, to smysl vlastně má. Po přečtení jsem totiž okamžitě hrábnul po druhém díle. Jediné, co mě překvapuje je, že ač se v této knize odehrávají v podstatě dvě dějové linky a oblíbených postav je tu pomálu, tak zakončená dějová linka byla jenom jedna. Nedá se to tedy číst jako samostatná kniha, ale spíše jako celek trilogie.... celý text

Lovci lidí 2018, * antologie

Když už se jednou za čas do nějaké té sbírky povídek pustím, tak většinou je to s nápady jak na houpačce. Dobrou povídku střídá slabší. Zde je to ale jinak. Navíc se jedná o moje první setkání s povídkami ze soutěže Zpívající věže, takže jsem od toho opravdu vůbec nic neočekával. Mile mě ale překvapilo, jak má autorka fantastický svět rozmyšlený vč. mapy tamního světa, která mi vždy v knize udělá velkou radost a rád do nich nahlížím. Jak jsem ale řekl, zde mě překvapil fakt, že každá z povídek byla vysloveně vydařená, a to i přesto, že samotné autory vůbec neznám. Námět byl zřejmý - lovci lidí - a tak jsem občas měl pocit, že téma se lehce opakuje. Ve výsledku mi to ale vůbec nevadilo a povídky se mnohdy četly s opravdovou lehkostí. Navíc dávám za pravdu soutěži - vítězná povídka s názvem "Vzpoura snů, síla přátelství" je opravdu nejlepší a myslím si, že ta mi zůstane v paměti i nejvíce. Nejtěžší pak bylo prolouskat se slovenštinou. A to i přesto, že jsem přes dva roky s jednou Slovenkou pracoval a chvílemi si, velice naivně a hrdinsky, myslel, že bych ze slovenštiny mohl i maturovat. :-) Nakonec jsem to ale zvládl a i ty tři povídky jsem si nadmíru užil. Děkuji za skvělou sbírku a děkuji i nakladatelství za krásné malby a úpravy, které sbírce přidali na originalitě. Ale to je u Strak stejně standardem. Rozhodně stojí za přečtení.... celý text

Přiznání iluminátů 2018, Jan Pohunek

Druhý díl s Ilumináty mě dost překvapil. Nejedná se totiž o samotný román, jako spíš o komplexní kombinaci opravdových přiznání iluminátů (což mě dle názvu mohlo trknout, že? :-)) a vyprávění, jak ilumináti pátrají po tom, kdo ty přiznání píše. Rozhodně hodně originální knížka, ale s humorem, u kterého ale podle mě má i Skynet co dělat, aby ten vtip pochopil. Je to takový high-tech humoristický kousek, u kterého musíte mít jak historický, tak kulturní přehled. A to minimálně na úrovni pana Pohunka, který je asi top ve svém oboru. Takže pro obyčejného čtenáře prakticky nereálné. Nicméně i tak uznávám, byl jsem fascinován nápadem a některé přiznání mě opravdu odrovnala. Užíval jsem si tak knihu jako takovou těžší formu relaxu. A berte to prosím v tomto případě jako pochvalu.... celý text

Temní ilumináti 2010, Jan Pohunek

Očekával jsem šílenost a dostal jsem šílenost. Ze začátku jsem navíc nevěděl, která bije. A to i přesto, že autor se odkazuje na věci a místa, které jsou mi osobitě blízká (Stará Boleslav, Kokořínsko, Houska). Prostě a jednoduše do námětu zakomponoval hodně ze sebe a jelikož nenazývá věci pravými jmény, ale vyžívá se v dobropisu sobě vlastním, bylo často velice těžké se v něm zorientovat. Přitom některé štěky jsou na úrovni dokonalého vtipu. Rád bych v celkovém kontextu knihy řekl, že se jedná o solidní a vtipnou jednohubku, ale jako jednohubka to na mě úplně nefungovalo. Měl jsem co dělat, abych vstřebal příběh a průběh příběhu. Nakonec ale dobrý, plno momentů bylo hrozně fajn a díky ním se těším na druhý díl.... celý text

Vyhlazovací stroje 2018, Bryan Hitch

Kupodivu lepší, než bych tušil. Liga spravedlnosti a celkově DC komiks jde filmově tak trošku mimo mě. Prostě mě nebaví. Tento komiks byl ale poměrně jednoduchý, úderný, čtivý, obrazově místy až epický, a tak nějak mě prostě bavil od začátku do konce. Navíc přečteno na jeden zátah, u komiksů to podle mě jinak ani nejde, takže v tomto případě spokojenost.... celý text

Znamení Jidáš 2009, Vlastimil Vondruška

Vondruškova klasika, která se pro změnu kompletně odehrává v Praze a navíc tu prsty v hlavní vraždě má ďábel, což je něco pro Oldřicha z Chlumu. Čtivost standardně skvělá, prostředí přesně tak libivé, jak jen může být, když se jedná o středověk, a průběh knihy zábavný od začátku až do konce. Nechápu ty, kteří na spisovatele nadávají, že není historik. Ano, je spíše spisovatel beletrie, ale zatraceně dobrý spisovatel beletrie. Kolik takových je, kteří umí tak čtivě popsat dobu středověku a zároveň využít představivost k tolika příběhům. Za mě tedy opět nemohu být jinak, než absolutně spokojený.... celý text

Epos o panáčkovi 2016, Jaroslav Beznoska

Na brakový žánr docela těžce čitelné. Přišlo mi, jak kdyby se autor chtěl stylizovat v Kotletově stylu, ale zároveň být trochu osobitý. Jak jinak. Nicméně mi v knize chyběla patřičná drsnost, zábavnost a hlavně přehlednost. Přiznám se, že až po několika kapitolách mi došlo, že spisovatel píše příběh z pohledu dvou osob. Nedokázal jsem to ze začátku rozlišit a všiml jsem si ve zdejších komentářích, že jsem nebyl jediný. Jinak by ten námět špatný nebyl. Stačilo by ale, aby o sobě postavy více mluvily a hlavně, aby od sebe byly výrazněji odlišné. Takhle jsem měl co dělat, abych se v tom vyznal a právě ta nepřehlednost následně vyvolala určitý nechutenství, během kterého jsem se do knihy musel přemáhat. Škoda, myslím si, že Jaroslav Beznoska má na to psát čtivé romány. Tak snad příště...:-)... celý text

Cesta podivných 2018, Jason Aaron

Po přečtení, pokud se tomu tak u komiksu dá nazývat, mohu konstatovat, že filmový Doctor Strange se nezadá s tím komiksovým originálem. Doctor Strange je šíleně ulítlý, ohýbá čas a prostor, navíc jeho autoři si dělají z obrazového prostředí co chtějí, a tak nikdy nevíte, co Vás na dalších stránkách bude čekat. Ostatně jako u filmu. Za mě zajímavý zážitek, ale nic, co bych vyhledával dalšími díly.... celý text