marvan00
přečtené 111
Předpeklí ráje
2000,
Ivo Wiesner
Za mě trochu podněcovaná kniha, která v době vydání působila jako zjevení. Přečetl jsem ji znova po téměř třiceti letech a opět ve mě silně zarezonovala. S odstupem času oceňuji především autorovo jasné analytické uvažování, které nezapře jeho technické vzdělání a které dodává jeho úvahám na přesvědčivosti a důvěryhodnosti, u spekulativní historie tak důležité. V tom vlastně vidím hlavní přínos tvorby Ivo Wiesnera: člověk praktického technického vzdělání se pouští do tématu, u kterého by se na první pohled mohlo zdát, že je v přímém rozporu s praktickým a logickým uvažováním. Zajímavé je také srovnání závěrečné autorovy predikce do budoucnosti, která se týká doby, která už od dob napsání proběhla. Tady se autor rozchází s realitou, bohužel byl jeho pohled do nejbližší budoucnosti příliš optimistický a evidentně mu scházela znalost reálné geopolitiky, ale v širším rámci jsou jeho teze stále aktuální. Osobní poznámka na závěr: jedna z věcí, které s autorem sdílím, je jeho láska k Tolkienově eposu Silmarillion. Díky Wiesnerovy jej nyní doceňuji víc než kdy před tím.... celý text
Noční lovec
2013,
Chris Carter
Další skvělá kniha Chrise Cartera, přestože překonat předchozí román Popravčí, brutální meditaci nad otázkou viny a trestu, bude pro autora těžké. Díky Karolíně7 jsem si uvědomil, že slabinou autorova psaní je občas zbytečně naturalistický popis brutálních vražd, který paradoxně přebíjí obyčejný čtenářský požitek z dobře napsaného textu. Škoda. Zároveň jsem si uvědomil, že Carter jako psycholog vychází z obecně přijímané koncepce pohledu na zločin, které popírá existenci zla a vidí zločin pouze jako důsledek vlivu špatného prostředí. Tenhle pohled mi vadí už z toho důvodu, že paradoxně dělá ze zločince oběť a oběť staví do pozice "za to co se ti stalo si můžeš sám." Takový mravní relativismus je pro mě nepřijatelný, navíc je v příkrém rozporu s aktuálními fakty o psychopatech, které v poslední době zažívají nebývalý boom. Na druhou stranu, znakem dobré literatury je i to, že ve vás podněcuje k takovýmhle úvahám, takže za mě jasný palec nahoru a těším se na další Carterovu knihu.... celý text
Obrys jednoho života
2008,
Thomas Bernhard
Bernhard je nepřekonatelný pozér, který okázale pohrdá současnou společností, jeho tvůrčí metodou je hněv. Zdá se, jakoby svou kultivovanost pěstoval jen z toho důvodu, aby o to více vynikla ošklivost doby, v níž žijeme. Autobiografické texty shrnuté v této knize jsou o něco beletrističtější a přístupnější těm čtenářům, kterým se například Vyhlazení může jevit jako příliš vyumělkované. Každopádně i v tomto textu najdete rozesety jeho typické bonmoty, jako např. (volně prafrázuji z hlavy): "Moderní člověk nemá rodiče. Moderní člověk má pouze zploditele, kteří jsou zároveň jeho ničiteli." Geniální.... celý text
Popravčí
2019,
Chris Carter
Pokud jsem u prvního Carterova románu váhal dát plný počet hvězd, přestože byl skvělý, z textu jsem vnímal určitou autorskou nejistotu, tak u druhého románu hodnotím plným počtem bez zaváhání. Grandiózní příběh brutální pomsty po letech a hra s několika dějovými liniemi, které se v závěru provážou ve strhujícím finále. Nad žánrové souputníky staví Cartera fakt, že respektuje svého čtenáře, není poplatný žádným společenským trendům, nesnaží se ucházet o čtenářovy sympatie a nemá ani důvod. Je to chytrý autor pro chytré čtenáře. Jeho psaní je přímočaré, bez snahy být dostupný pro co nejširší čtenářskou obec a to je mi na něm nejvíc sympatické.... celý text
Solární baroni II - Příprava mé vraždy
2017,
Alena Vitásková
Ke všem negativům v prvním díle přidala autorka tentokrát za vlasy přitaženou zápletku a více vlastní invence, bohužel. Příběh se stává místy nesrozumitelným a chaotickým a přestal jsem se tak definitivně orientovat v tom, co souvisí s kauzou solárních baronů a co je jen autorčina fantazie. Jenže kvůli tomu většina lidí po knize sáhne, ne? Vadila mi i tajemná nadnárodní organizace NWO, která významným způsobem zasahuje do děje. Parta snobských nabobů bojujících na plný úvazek za lepší svět? WTF? Příběh se stává naprosto nedůvěryhodným a směšným.... celý text
Solární baroni I - Organizovaný zločin
2017,
Alena Vitásková
Po knížce jsem sáhl s úmyslem dozvědět se víc o pozadí kauzy solárních baronů, ale nejde o literaturu "podle skutečných událostí", nýbrž o fiktivní příběh, který sama autorka označila za pokus o satiru. Problémem je, že základním předpokladem pro dobře napsanou satiru je nezbytný nadhled, který ovšem autorka ani nemohla mít, vzhledem k tomu, že knihu dopisovala během vyčerpávajících soudních tahanic. Text tak zůstal někde na půl cesty mezi zmiňovanou satirou a snahou popsat reálné události kolem kauzy. Paní Vitáskové sice nelze upřít určitý literární talent, ale ta žánrová neujasněnost a nulová zkušenost s tvůrčím psaním je evidentní. Místy se autorce daří vytvořit scény plné trefného humoru, místy trochu nudí, především když se snaží o seriózní psaní, hlavní hrdinka (autorčino alter ego) vykreslená jako bezchybná bytost působí neslaně nemastně, občas snobsky. Mám rovněž výhrady k autorčině přehnaně vulgárnímu jazyku a snaze vykreslit své protivníky jako naprosté primitivy. Přesto kniha dobře plní to co má: jednoduchým způsobem osvětluje obludnost nejen podvodu s obnovitelnými zdroji, ale i podstatu fungování téhle banánové republiky v srdci Evropy.... celý text
Rychlopalba
2015,
Štěpán Kopřiva
Scénárista a spoluautor kultovního filmového kraťase "Byl jsem mladistvým intelektuálem" jde i ve svém detektivním dílku stejnou cestou: je okázale antiintelektuální, přestože je z textu jasné, že jde o osobu inteligentní a patřičně vzdělanou. Formálně se román inspiruje americkou drsnou školou, ale spíš než k úplné klasice (Chandler, Hammett, atd.) bych jej přirovnal spíš k pozdějším autorům jako Robert B. Parker nebo Elmore Leonard, u kterých se drsná a ironická mluva hrdinů přesunula i do samotného způsobu vyprávění. Příběh plyne neuvěřitelně lehce a jediné, co mi brání označit tuhle knihu za geniální je, že ten humor je místy sice geniální, ale místy také dost pubertální a nucený. V čem Štěpán Kopřiva ale opravdu exceluje i ve srovnání s jinými českými autory jsou dokonalé dialogy. Plynou přirozeně a nenásilně a způsobem vyjadřování autor dokáže bez dalších zbytečných slov vystihnout charakter svých postav. Možná za to může ta scenáristická průprava...... celý text
Roseanna
2007,
Per Wahlöö
Z téhle autorské dvojice dnes čerpá tolik obdivovaná severská krimi, za svůj vzor ji označil Mankell i Nesbo, a já konečně chápu proč. Milovníci rafinovaných zápletek, nervy drásajících akcí a démonických zločinců budou nepochybně zklamaní. Tohle je prostě realistický popis vyšetřování jednoho zločinu, jeho hrdiny jsou lidé, jaké sami dnes a denně potkáváte a právě pro tu civilnost jsem si je nakonec oblíbil. Dostali se mi tak nějak pod kůži a určitě to nebylo naposledy. Zatímco jiné mnohem dramatičtější čtenářské zážitky nakonec tak nějak vyvanuly, z téhle knihy si překvapivě pořád pamatuju spoustu podrobností. Skvěle a úsporně podaná charakteristika postav, neokázalé a přirozeně odsýpávající dialogy. Prostě perfektní řemeslo, které právem obdivují i dnešní bestsellerové hvězdy severské detektivky.... celý text
Zlodějka příběhů
2009,
Michaela Klevisová
Autorka, podle svých slov, psala román tak, že nejdřív vytvořila postavy, jejich vzájemné vztahy a psychologii a teprve potom vymýšlela detektivní zápletku a netají se tím, že ta je pro ni vlastně nepodstatná. Osobně knihu vnímám spíš jako psychologický román s prvky krimi, než čistokrevnou detektivku. Vyšetřovatelé, včetně Bergmana, nenabudou za celou knihu jasnějších kontur a pozornost je soustředěna především na postavu Ester, Anny, jim nejbližších osob a vztahy mezi nimi. Příznačné je, že hlavní hrdinka má i ve vyšetřování vraždy před policií lehce navrch a k vyřešení případu dochází současně s hlavním vyšetřovatelem Bergmanem. Důležitou součástí příběhu je i prostředí tvůrců televizního seriálu, kde se pohybuje Anna a kde se určitou chvíli pohybovala během své kariéry i autorka románu. A nutno dodat, že je to obrázek značně nelichotivý. Co z toho je dílem autorské licence a co obrázek tristních vztahů z branže mezi lidmi pochybných schopností a přemrštěných ambicí, těžko říct. Dle vlastních zkušeností bych hádal to druhé, proto vnímám tenhle román i jako svého druhu sociální sondu.... celý text
Vánoční zpověď
2013,
Martin Goffa
Další román od Goffy a další údiv nad tím, co všechno lze v téhle zemi vydat knižně. U překladové literatury hodnotím obsah a způsob sdělení, ale u české literatury jsem v koncích. Co mám hodnotit, když často chybí nejen to nejzákladnější řemeslo, ale dokonce i slovní zásoba nebo cit pro jazyk? Co je to proboha "zrzoun"? Neměl na mysli autor spíš "zrzek"? A mohl bych tu předložit celé věty nebo slovní spojení, které při čtení svou krkolomností doslova rvou uši a tak místo ponoření se do příběhu si jen říkám: WTF? To opravdu nikomu nevadí takováhle literární šmíra? Půlku knihy tvoří dialog mezi vězněm a vězeňským psychologem, přičemž vězeň má být sice nepřízní osudu stíhaný, přesto přirozeně inteligentní člověk a psychologem dokonce bývalý vysokoškolský pedagog. Když pominu, že dialog zní jako by jej četli z papíru a předstírají hovorovou řeč jako někdo, komu je evidentně zcela cizí, ve výsledku působí oba jako laciní debilové. V druhé půli knihy dojde na samotnou zápletku, přičemž v momentě kdy dospěje do finále ji autor utne a ex post nám ji v závěru dovypráví postavy. Vzrušující jak přerušovaná soulož. Opět: Goffa jako bývalý policajt disponuje jak silnými příběhy tak i sociálním cítěním, dokáže vymyslet a rozvrhnout kostru příběhu, nechybí mu při tom ambice, ale samotné zpracování: katastrofa.... celý text
Dvojitý kříž
2013,
Chris Carter
Neskutečně zábavná kniha, která vám nedovolí ji odložit, dokud nedočtete do konce. Bývalý soudní psycholog Carter má znalosti nejen z oblasti psychologie zločinců, ale také důvěrně zná proces vyšetřování, to jsou hlavní pozitiva jeho psaní. Slušně zvládá svoje řemeslo a přestože je kniha poskládána z mnohokrát použitých žánrových klišé, dělá to s lehkostí a nenuceností, proložených právě zmíněnými detaily, které může znát jen člověk z oboru. Rozhodně to není další Thomas Harris, nečekejte propracovanou psychologii postav a přesahy do vážné literatury. Ale pokud hledáte nenáročnou adrenalinovou jízdu, je Carter pro vás to pravé.... celý text
Přiznat vinu
2019,
Martin Goffa
Bývalý policista Goffa má z praxe jistě nastudováno, i u tohoto románu lze vytušit v pozadí jakýsi reálný předobraz. Ovšem literární zpracování je jedním slovem ... úděsné. Postavy, charaktery, dílčí situace i dialogy jsou poskládány z těch nejbanálnějších klišé, které člověka napadnou na první dobrou. Tam, kde se autor snaží o cosi jako psychologickou drobnokresbu, upadá do nicneříkající mnohomluvnosti. Úvodní retrospektivní scéna z devadesátých let vlastně dokonale demonstruje Goffovy tvůrčí limity. Protože největším diskotékovým flákem v roce 1996 byla Macarena, tak během scény z diskotéky se hraje, hádejte co, no přeci Macarena. A autor si to řádně užívá, "Heeeey Macarena!" píše Goffa, pak dokonce ocituje celou sloku této esence popové imbecility a zřejmě v tvůrčím rauši ještě dodává: „Macarena končí, heeeeey Macarena, ahááááái!“ Zřejmě proto, aby ilustroval Kingovu tezi, že literárního diletanta poznáte podle přemíry vykřičníků a citoslovcí. Když dívky odchází, protože kamarád se "ožral" (vskutku originální zápletka, že), tak DJ pustí Gangstas Paradise, další nejprofláknutější hit té doby, jaká to náhoda. Jenže zeitgeist doby nelze poskládat z hlušiny povědomí obecně sdíleného, kromě toho je tam vždy ještě něco neopakovatelného, originálního, zapomenutého, co nám svou evokací teprve přiblíží ducha oné doby. Celou četbou mě provázel pocit trapnosti nad tou tvůrčí impotencí, úpornou snahou něco sdělit a naprostou neschopností to adekvátně vyjádřit. Přitom za příběhem lze vycítit velký potenciál, který ale evidentně přesahuje autorovy možnosti. Knize by prospělo, kdyby Goffa přijal své limity, upozadil literární ambice a nechal jednoduše co nejskromnějšími literárními prostředky promluvit samotný příběh, bez školometské a neobratné snahy o vlastní invenci. Abych autorovi nekřivdil, mezi tou tvůrčí bezmocí se občas objeví i nečekané záblesky originality, o to více pak mrzí to celkové diletantské zpracování. Vlastně mě ani nepřekvapilo, když jsem v tiráži našel jako odpovědného redaktora Borise Hokra, takto recenzenta žánrové literatury. Bohužel u něj se jen opět potvrzuje, že k profesionální práci s žánrovou literaturou je třeba se perfektně orientovat i v literatuře jako takové, pouhé fanouškovské nadšení pro daný žánr je žalostně málo.... celý text
Turista
2010,
Olen Steinhauer
Steinhauer mě lákal dlouhou dobu jako autor považovaný některými za následovníka Johna Le Carré. To sedí v tom smyslu, že i Steinhauer se pokouší psát o prostředí tajných služeb s jakýmsi společenským přesahem, nejde tedy vysloveně o prvoplánovou zábavu, ale tím veškerá podobnost končí. Až když jsem knihu dočetl, jsem si uvědomil, že vlastně jde o výborný příběh, ovšem napsaný zcela umrtvujícím způsobem. Autor podává svůj příběh zmatečně a nejasně, což se mění teprve ke konci knihy, jakoby si snad autor až během psaní ujasňoval smysl některých situací a motivaci postav. Tomu by odpovídala i rozporuplná charakteristika postav. Autor na jedné straně píše o důležitosti rodiny pro Mila, na straně druhé se přitom žena i dcera chovají k Milovi lhostejně až vypočítavě, žena místy působí vysloveně jako sebestředná kráva, takže Milova oddanost rodině nedává absolutně žádný smysl. Za mě celkově velké zklamání. Nesrovnatelně lépe dopadl špionážní seriál Berlínská mise, ke kterému Steinhauer dodal námět a podílel se i na scenáři. Každopádně jako autor knih u mě fenomén Steinhauer definitivně propadl.... celý text