Matematicka Matematicka přečtené 573

☰ menu

Probudím se na Šibuji

Probudím se na Šibuji 2018, Anna Cima
5 z 5

Byla to asi první kniha žánru young adult, kterou jsem přečetla. Moc jsem od toho neočekávala – nějaká nezávazná zábava pro mládež, myslela jsem si. Věděla jsem, že kniha získala ocenění Magnesia litera a to k ní přitáhlo moji pozornost. Při čtení mě tato kniha příjemně překvapila úplně ve všem. Jednak jsem se velice ráda vrátila do dob svých vysokoškolských studií. Kromě nezávazného povídání s kamarádkami, setkávání se spolužáky a pozorného sledování života kolem sebe tady ale nechybí skutečné zaujetí pro obor studia a pořádná porce intelektuálního dobrodružství – to vše ve spolupráci s o trochu starším doktorandem. Takže kromě toho, že si uděláte představu o tom, jaké to asi je studovat japanologii na Karlově univerzitě, se tu opravdu dost dozvíte o japonské kultuře a literatuře obzvlášť.... celý text


Případ ztracené závěti / The Case of the Missing Will

Případ ztracené závěti / The Case of the Missing Will 2015, Agatha Christie
3 z 5

Povídky mi přišly na Agathu Christie až dost jednoduché. Je možné, že byly výrazně zjednodušeny pro účely česko-anglického vydání. V knize to bohužel nikde není uvedeno. Pro čtení v angličtině je to pro mě výhoda (nejsem na tom s angličtinou nejlépe), ale "odhalení vraha" v průběhu povídek s Herculem Poirotem mi přišlo nemožné. U "lehčích" povídek A. Christie s jiným tématem mi to tolik nevadilo. Překlad do češtiny mi nepřišel nijak zvlášť kvalitní, ale nejsem odborník, abych to posoudila. Pro základní orientaci v anglickém textu byl dobrý. Nejvíc se mi líbila povídka "The Manhood of Edward Robinson".... celý text


Podepsána Charlotte

Podepsána Charlotte 2013, Sophie De Mullenheim
4 z 5

Příběh se odehrává ve dvou časových rovinách, které se v knize prolínají. Na obou rovinách nechybí problematika vztahů mezi sourozenci, přáteli, dospívajícími dětmi a rodiči, ale i prvních rodících se vztahů dívek a mladých mužů, vždy podaná velice životně a citlivě. Zároveň se tu nenásilnou formou dozvídáme o historické epoše Velké francouzské revoluce a především o pronásledování katolické církve v této době. Ano, autorka se na události dívá z katolického pohledu, ale myslím, že ho přiznává zcela otevřeně. Kniha může být cenná i v tom, že v ní některé postavy otevřeně uvažují o své víře či nevíře - někomu to dá možná víc, než dlouhá teologická pojednání. Kniha vás udrží v napětí od začátku až do konce. Autorce bych vytkla jen to, že někdy je napětí a zvratů v ději až příliš a děj tak běží velice rychle kupředu. Daří se jí ale vtáhnout čtenáře jak do problematiky Velké francouzské revoluce, tak do běžných starostí francouzské dívky na konci 19. století. Kromě napínavého děje nabízí i možnost k zamyšlení. Knihu lze tedy doporučit především všem dívkám a ženám – věřím, že každá si v ní může najít to své.... celý text


Šikmý kostel

Šikmý kostel 2020, Karin Lednická
5 z 5

Jistě už tu bylo hodně napsáno, tak zkusím jen přispět svou malou troškou do mlýna. Četla jsem diskusi Pavla Janouška s Mojmírem Trávníčkem v časopise Host, kde mj. tuto knihu dost kritizoval, že je povrchní a nezahrnuje všechny pohledy na danou realitu. Může to být pravda, já jsem taky dějiny Karwiné příliš neznala, ale to podle mě není účelem beletrie. Budete-li se chtít dozvědět, co všechno hrálo svou roli na Karvinsku v nějakém období, sáhnete po odborné literatuře. V beletrii může a má jít o příběhy. A co se týče příběhů, tak ty mě tady vtáhly od první chvíle a nepustily mě až do posledních stránek knihy. Prožívala jsem všechny osudy hrdinů a o mnohém přemýšlela. A od dočtení jsem se těšila na druhý díl. Trochu nevýhodou je, že tím, že jde o románovou kroniku, tu chybí ten dějový oblouk odněkud někam, ale i s tím si autorka poradila velice dobře - držela mě v napětí po celou četbu. Nechtělo se mi ani věřit, že jde o její debut. Co je dalším velkým pozitivem knihy, je fakt, že se mnoho lidí dozvědělo o existenci tohoto "zapomenutého koutu" naší vlasti a životě lidí v něm a začali se o něj upřímně zajímat. Krajině i lidem to může určitě pomoct. Pro mě bylo velice překvapující, že v „různých pohledech na svět kolem sebe“ svých hrdinů dává autorka zaznít i otázkám náboženským, které určitě ve společnosti koncem 19. a počátkem 20. století mocně rezonovaly. Kromě tradičního, místy až zvykového katolictví, se tu už objevují i postavy, které se proti tomuto pohledu na svět bouří. Může nám být líto, že autorka nenabízí žádnou další alternativu, a tak tento spor vypadá (až uměle) černo-bíle, ale i tak stojí za to se nad postoji jednotlivých postav zamyslet: „Vyčítáš? Co ty si můžeš proboha vyčítat?“ „Že se v duchu zlobím na maminku za to, že je v hospodě. Někdy se dokonce trochu zlobím i na tatínka, že už s námi není. A pak si právě vyčítám, že takové myšlenky jsou hřích. Je to přece hřích, myslet špatně o rodičích, že?“ „Fanynko, těmhle věcem já nerozumím. Zato ale vím, že máš třináct roků a vedeš celou domácnost. Staráš se o dvě malé sestry. Není divu, že to na tebe občas dolehne. Jak by to mohl být hřích?“ „Pan farář o tom mluvil při kázání.“ „Pan farář,“ zopakuje Julka mdlým hlasem a má co dělat, aby vztek, který s ní v té chvíli lomcuje, neproměnila na slova a nevypustila ho ven. Srdce jí usedá nad tou hromádkou neštěstí, která sedí schouleně na posteli a oči se jí lesknou slzami. V paměti jí vyvstane obrázek dívky, která během loňské cesty do Wieliczky běhala s ostatními dětmi po louce. Dře jako kůň, a ještě se trápí výčitkami? Co je to za spravedlnost? Kdyby byl ten jejich bůh spravedlivý, jak by mohl tohle dopustit? Jak by mohl všechny ty hrůzy dopustit? „Žádný hřích to není. Trápíš se zbytečně,“ vysouká ze sebe po chvíli co možná nejvlídněji, ale sama cítí, že do její promluvy prosakuje zlost, která s ní stále cloumá. Raději tedy slova umocní gestem a něžně pohladí Františku po vlasech. A pak už obě mlčí, dokud seshora Barbora s Barkou nepřinesou čtyři talíře se svátečním obědem. Právě v tom, že tematizuje i otázky náboženské, které byly v době, o které pojednává, určitě na pořadu dne, mi přijde autorka mezi současnými českými autorkami a autory dost výjimečná (pominu-li autory, kteří se přímo hlásí ke křesťanství). V současné zahraniční literatuře jsem se s podobnými motivy setkala v knize německé autorky Dörte Hansenové. Už teď se těším na další dva díly!... celý text


Boží muka

Boží muka 2000, Karel Čapek
5 z 5

„Vzpomeňte si,“ naklonil se k němu Boura, „loni nad tou šlépějí; řekl jste, že snad tudy šel nějaký bůh a že by ho bylo lze sledovat.“ „Ach ne,“ zamračil se Holeček, „boha nelze vyhledat detektivní cestou.“ „Jak tedy?“ „Nijak. Je možno jen čekat, až sekera boží přetne tvé kořeny; tu pochopíš, že stojíš jen divem, a navěky utkvíš v údivu a rovnováze.“ „Vám už přesekla?“ „Ne.“... celý text


Hermann Diamanski: Jak přežít katastrofu

Hermann Diamanski: Jak přežít katastrofu 2014, Heiko Haumann
4 z 5

Příběh jednoho "obyčejného" Němce, který žil ve 20. století, pečlivě zrekonstruovaný pouze na základě dostupných historických pramenů, bez beletristického domýšlení. "U Hermanna Diamanského lze jednoznačně zjistit symptomy, které jsou dnes spojovány s posttraumatickými stresovými poruchami. Mohla by na to poukazovat mezerovitost v jeho vzpomínkách a často podivuhodně protikladné výroky. Určitě je třeba konstatovat trvalé narušení. Můžeme předpokládat, že se tu silně projevilo zacházení ze strany gestapa v Hlavním úřadu říšské bezpečnosti – až po předstírané zastřelení –, stejně jako strašlivé zážitky v koncentračních táborech. Zvláště důležitá musela být zkušenost s „likvidací“ „cikánského tábora“, které musel bezmocně přihlížet. Právě on, který mohl mnoho věcí zařídit a leckomu zachránit život, nebyl tehdy s to nějak pomoci, ztratil kontrolu nad děním a musel bezradně strpět, že bylo zavražděno i dítě jeho milenky. Vývoj po roce 1945 se postaral o to, že trauma přetrvalo: naděje na lepší společnost v NDR byly ostudně zničeny. V intrikách a bojích o moc znamenala někdejší účast ve španělské občanské válce nebo v akcích hnutí odporu v koncentračních táborech stále méně, ba vzbuzovala dokonce nedůvěru. Zbytek završilo nedostatečné zpracování historie nacismu, účast na osvětimském procesu či unavující boje o společenské uznání a „nápravu“ na východě i západě Německa."... celý text


Rozhovory přes rozbouřené doby

Rozhovory přes rozbouřené doby 2019, Petr Placák
5 z 5

Ke knize nakladatelství PROSTOR mě přivedl rozhovor s Lubošem Dobrovským, který nedávno zemřel. Až u příležitosti jeho smrti jsem zjistila, o jak zajímavého a inspirativního člověka se jednalo – a také, že v knize Rozhovory přes rozbouřené vody s ním vyšel obsáhlejší rozhovor. Z osobností, které jsem před přečtením knihy vůbec neznala, mě velice zaujal Mark Slouka, který se po šedesáti letech života v Americe vrátil do své rodné vlasti. Na naši českou realitu se tedy dívá zvenku a navíc dokáže velice plasticky „zevnitř“ popsat realitu života v současné Americe. Rozhovor s ním má příznačný název „Pod hladinou americké společnosti teče řeka samoty“. Když knihu srovnám s dalšími knihami rozhovorů, které vyšly v roce 2019, zaujaly mě kvalitní černobílé fotografie všech osobností, které knihu zajímavě graficky doplňují, aniž by vyžadovaly tisk na křídovém papíře. Dále jsou velice kvalitně napsané úvodní medailonky k jednotlivým osobnostem. Zajímavý byl v knize i ženský podíl: Olga Sommerová jako jedna z osobností, autorka rozhovorů Eva Bobůrková a editorka knihy Denisa Novotná. A teď už nezbývá než dát slovo Luboši Dobrovskému: V poslední době zejména někteří mladší historici razí tezi, že dobu normalizace už nelze chápat jako totalitu, protože oponenti nebyli popravováni, odsuzováni na doživotí ani k desetiletým a delším trestům. Co na to říkáte? Dost mě to rozčiluje. Co znamená totalita? Že všichni děláme to, co si přejí držitelé moci, zejména ti, s nimiž mravně vlastně nesouhlasíme. Když takového stavu společnosti dosáhneme bez toho, že někoho popravíme, zastřelíme, dáme do koncentráku, tak jsme dosáhli daleko vyššího stupně totality než v době, kdy jsme například popravovali doktorku Horákovou. V době, kdy stačí mít pocit, že když nebudu aspoň navenek dávat najevo soulad s držiteli moci, nedostanu výjezdní doložku, tak jsme dosáhli totality, jakou si ti, kteří totalitu zaváděli v počátku padesátých let, neuměli ani představit. Husákovská normalizace byla naprosto vrcholnou totalitou. Něco podobného se začíná projevovat za vládnutí Miloše Zemana a Andreje Babiše. Takový stav znemravňuje společnost.... celý text


Barva nachu

Barva nachu 2001, Alice Walker
5 z 5

Jak se žilo ženám na jihu Spojených států ve 20. století? O tom svědčí zcela prostě hlavní hrdinka Celie ve svých dopisech adresovaných nejprve Bohu, pak svojí sestře Nettie, které píše dopisy i přesto, že od ní žádné nedostává. Proč? I to souvisí s jejím postavením a situací. Rasovou diskriminaci a nevalnou životní úroveň bych v životě obyčejné černé ženy na americkém jihu ve 20. století čekala, ale šokující bylo ponižování vlastní komunitou. V rodině i v širším příbuzenstvu neznamenala žena zhola nic, a byla tak zcela vydána na milost a nemilost svým mužským příbuzným a později manželovi. Kniha byla zvláště na začátku hodně drsná a surová a o některých z těchto surovostí bych raději nečetla, ale po přečtení musím říct, že to tam patřilo a vytvořilo to plastický obraz o životě Celie, ničím nepřikrášlený. Smutný, ale taková byla (a bohužel někde i je) realita mnoha žen… Celie, která je na začátku přesvědčena, že snášet na této Zemi veškeré útrapy a ponižování je nutné a nezbývá než se těšit do ráje, kde se budeme věčně radovat, postupně hledá sebeuvědomění i obyčejnou lidskou důstojnost: možnost dělat něco, co by ji bavilo, mít někoho, kdo by ji měl rád a koho by mohla mít ráda ona. A v tom může být to světélko naděje i v jejím náročném životě. "Ty chceš říct že Bůh chce bejt milovanej jak se o tom píše v bibli. Přesně tak, Celie. Milovaný chce bejt úplně všecko. Zpíváme, tancujem, pitvoříme se, dáváme si kytky a to všecko v naději že nás někdo bude mít rád. Všimla sis někdy že stromy dělaj přesně to samý co my aby na sebe upozornily? Teda až na to že nechoděj. No mluvily sme o Bohu a mluvily ale já stejně furt eště nevim čí sem. Snažim se toho bílýho dědu vyhnat z hlavy. Tak moc sem na něj pořád myslela že sem si ani nikdy nevšimla co všecko dělá. Nevšimla sem si zralý kukuřice (jak ho mohlo něco takovýho napadnout?), ani nachový barvy (kde se bere?). Ani kvítků na louce. Prostě ničeho. Teď se mi otevírají oči a připadám si jak ťululum. "... celý text


Jan Opletal. Známý či neznámý hrdina

Jan Opletal. Známý či neznámý hrdina 2011, Marie Turková
4 z 5

Známe dostatečně národního hrdinu Jana Opletala? Tuto otázku položila ve své práci sedmnáctiletá studentka Gymnázia Jana Opletala v Litovli svým spolužákům ve věku 9. ročníku ZŠ a 2. a 3. ročníku střední školy. Správně na všechny otázky o Janu Opletalovi (otázky byly otevřené, to znamená, že tázaní museli odpověď sami formulovat) odpověděli pouze 3 studenti ze 41 dotázaných. To může být i odpovědí na otázku, jestli máme číst knihy o Janu Opletalovi. I když studentka Marie Turková připravila o Janu Opletalovi publikaci nevelkou rozsahem, která měla ambice spíše na lokální dosah (vyšla v Olomouci), stojí za to si ji přečíst. Marie Turková v ní shromáždila výpovědi pamětníků z rodiště Jana Opletala Lhoty nad Moravou a jejího okolí (Náklo, Litovel). Dále připojila také obrazovou přílohu, která shromažďuje fotografie a dokumenty, které lze dohledat v místech, kde Jan Opletal žil. Svědectví pamětníků jsou často velice zajímavá a pomohou nám vytvořit si plastičtější obraz Jana Opletala jako člověka: Augustin Pajkr, spolužák na gymnáziu uvádí: „Jakpak bych se na Jana Opletala nepamatoval, vždyť jsme mnohokrát seděli v jedné lavici. Jenda byl uzavřenější povahy, málomluvnější, stále nad něčím přemýšlel, ale jinak nezkazil žádnou čertovinu. A co víc – nikdy nemyslel jen na sebe. Když k němu přišel některý spolužák s nevyřešenou úlohou, prostě s nějakým „oříškem“, Jan zapomněl na všechno kolem sebe a nalejval, jak se říká, do kamaráda, co se dalo. Někdy byl až příliš tvrdohlavý v prosazování svých názorů. Mnohdy se dokázal postavit i proti rozhodnutí profesora. To když měl pocit, že kantor jedná vůči některému žáku příliš tvrdě nebo nespravedlivě. „Dneska spichám, mosim pomuct tatovi v lese,“ říkával Jenda. Tohle jsme od něj slyšeli několikrát do týdne. Pak sedl na rozvrzané kolo, nebo se vydal pěšky domů do Lhoty, sedm až osm kilometrů podél řeky – v létě, v zimě. Opletalův domov, to byla došková chalupa, hliněná zem, jedna kravka a sotva dvacet arů pole.“... celý text