Medunkavera
přečtené 297
Postrach podruhé Jasně, že mi to nedalo. Měla jsem rozposlouchanou tu část, která mě děsila a ta skončila a pak najednou přišla úsměvná část. Takže jsem si to pustila znovu. Neříkám, že pak už to bylo nějak hezký, to ne, ty hrůzy tam pak zase byly, ale bylo to protkáno i humorem a soukromím vyšetřovatelů - což mě zajímá - a tak se ty hrůzy nějak odlehčily. Sledovala jsem hlavně postupy těch, co to vyšetřovali. Odhalení je zvláštní. Co všechno se v člověku děje, že tohle spáchá.... celý text
Příběhy včelích medvídků
1985,
Jiří Kahoun
Broučci se nám líbili. Jak mně, tak dětem. Také Večerníček. Hlavně ten díl, kdy takový velký brouk (bohužel teď zrovna nevím, co to bylo za brouka) se jim vloupal do domečku a mlsně prohlížel jejich zásoby. Vždycky vzal jednu skleničku medu, pak vzal další a další a další - ale on nevěděl, že to je med - a bručel si pod vousy: "Samý sádlo, samý sádlo, to je ale divná rodina!" A dětem se to tak zalíbilo, že pořád opakovaly: "Samý sádlo, samý sádlo, to je ale divná rodina."... celý text
Tento případ jsem poslouchala minulý rok v době, kdy nám bylo doporučováno nikam nechodit a být doma a tak jsem seděla na balkóně a poslouchala ho. Bohužel ty zápisky, které jsem si přitom dělala, nemohu v tom množství poznámek najít. Mám v tom prostě nepořádek. Ale komentář chci napsat, než ho úplně zapomenu, protože se mi to líbilo. Tady se prolínaly dva případy: Popisoval se jeden případ - seznamovali jsme se s ním a hned po tom se řešil druhý případ. Ale bez nějakého odmlčení, nebo hudby. Prostě to přeskakovalo z jednoho připadu do druhého. Zajímavé na tom bylo to, že text byl napsaný tak, že jsem okamžitě - když se přešlo z jednoho jednání do případu druhého, tak jsem se okamžitě zorientovala a věděla jsem, o co se jedná. V tomto případu nám autor dává ještě více nahlédnout do Carellova soukromí. Pak se mi tam líbilo vyšetřování v suterénu s těma štaflema a pak, když Carella byl v jednom bytě se svým kolegou a s obviněným. Perfektní scéna. Na konci mě zarazila naivita obviněného. Vůbec..ten konec byl zajímavý. Příběh se jmenuje podle písně, která je tam zmiňována. Schválně jsem si ji našla, jestli opravdu existuje. Takže ano, existuje. Poslechla jsem si ji. Zpívá ji Frank Sinatra a je z roku 1966.... celý text
Rychlopalba
2015,
Štěpán Kopřiva
Líbilo se mi to. Samozřejmě hlavně ty hlášky a humor. Konečně jedna knížka, kterou jsem - nejenom nerozečetla, ale věnovala jsem se jí až do konce. V jedné chvíli se mi udělalo fakt špatně. Ale to je tím, že já mám takovou nepříjemnou vlastnost, že musím přečíst každé slovo. Vynechat odstavec, nebo dokonce celou stránku.. No, to vůůbec. Takže..dobře mi tak. V jedné chvíli, kdy hlavní hrdina dostává na budku, ale fakt drsně, autor popsal tak vtipně, že jsem se musela smát. Něco je tam opravdu drsný, až krutý, ale tím, že tam jsou ty hlášky a humor, přežila jsem to. Také je tam zmínka o Strašnicích a Průběžné ulici, kde to dobře znám. Jako malá jsem tam byla na prázdninách u strejdy a tety a se svojí sestřenicí jsem tam strávila hezké prázdniny. Vždycky mě strašně baví, když v knížce popisují místo, kde to znám. Oni bydleli v paneláku, který byl jeden z těch, který tvořil čtverec, nebo obdélník a tím tam vzniknul vnitroblok a tam jsme si hrály i s ostatníma dětma ze sousedních domů. To se mi moc líbilo. Dnes.. když nad tím tak přemýšlím, tak jsme měli takový pocit bezpečí, že nás tam nemůže zajet auto. Tak ve mně knížka ještě vyvolala i hezkou vzpomínku na dětství.... celý text
Jana
1967,
Arthur Miller
Jednou mi moje kamarádka svěřila, jak moc jí trápí, že o tuhle knížku přišla. Byla to její nejmilejší knížka z dětství. A.. všichni známe, jak lpíme na věcech, hračkách, nebo knihách z dětství, že? Alespoň já a moje kamarádka to tak máme. Už je to pět let. Tenkrát jsme si telefonovaly a ona říká: "Víš.. je mi to tak strašně líto.." A rozplakala se. No.. a já.. samozřejmě také, že? Což nechápu.. říkám si, co to se mnou je, jsem snad nějaká postižená, nebo co, že když vidím někoho plakat, nebo ho slyším v telefonu, tak to prostě neudržím. Kamarádce jsem nic neřekla a okamžitě začala knížku shánět. Nová se už koupit nedá, ale poslalo mě to sem, na Databázi knih. Jenže když jsem chtěla knížku koupit, musela jsem se sem přihlásit. A od té doby jsem tady. (Nevím, jak jsem na to mohla zapomenout..) Samozřejmě, že než jsem knížku kamarádce poslala, tak jsem si ji přečetla. Byla to jen chvilička, je to útlá knížka a moc milá.... celý text
Santiniho cesta za světlem (Putování Plzeňským krajem)
2006,
kolektiv autorů
Teď jsem si o tuto knihu napsala Ježíškovi..
Broučci
2004,
Jan Karafiát
Broučci se nám líbili. Jak mně, tak dětem. Také Večerníček. Hlavně ten díl, kdy takový velký brouk (bohužel teď zrovna nevím, co to bylo za brouka) se jim vloupal do domečku a mlsně prohlížel jejich zásoby. Vždycky vzal jednu skleničku medu, pak vzal další a další a další - ale on nevěděl, že je to med - a bručel si pod vousy: "Samý sádlo, samý sádlo, to je ale divná rodina!" A dětem se to tak zalíbilo, že pořád opakovaly: "Samý sádlo, samý sádlo, to je ale divná rodina." Komentář jsem nakopírovala tam, kam patří: do Přiběhů včelých medvídků.... celý text
Zvířecí vztahy
1992,
Pavel Kantorek
Opět skvělý, milý a krásný humor Pavla Kantorka s jeho vtipnými malůvkami. Vybrala jsem tři: Prostředí: Cirkus Postavy: Dva králíci Ten jeden se vzhlíží ve velkém zrcadle a nacvičuje si, jak se bude chovat, až vyskočí z klobouku a bude mít velkolepý nástup. Pacičky má roztažené do stran, na tlamičce široký úsměv, vyceněné zuby a hrudička se mu dme pýchou a užívá si mohutných ovací a aplausu. Druhý králík, který ho pozoruje, mu říká: "Zapomeň na nějaký teatrální výstup. Kouzelník tě vytáhne z klobouku za uši a budeš vypadat jako úplnej blbec.." . . . . . . . . . . . . . . Kočka sedí pohodlně opřená o stěnu domku a čte si noviny. Kousek od ní je v domku, až úplně u země díra, ze které vykoukne myš: "Prosím Vás, mohla byste se podívat, co je večer v televizi..?" . . . . . . . . . . . . . . . U pultu ve zverimexu stojí paní ověšená pěti kočkama a ty kočky hladově zírají na ptáka, který je v kleci a tu klec drží prodavač zverimexu, který se paní ptá: "Smím se zeptat..na co chcete toho ptáka?.." . . . . . . . . . . . . . . . . A ještě něco přidám: Pejsek a kočička sedí na zahradě před domkem, u kterého je otevřené okno. Pejsek má před sebou vrchovatou misku. Kočička nic. Pejsek: "Tys to neslyšela? Oni tě už třikrát volali k večeři." A z otevřeného okna letí konzerva a otvírák..... celý text
Nemocnice
1981,
Jan de Hartog
Knihu jsme koupili hned, jak vyšla. Teď nevím, zda to bylo to první vydání v roce 1976, nebo další, v roce 1981. Moc se mi to líbilo. Bohužel detaily si už nepamatuji. I když.. slovo líbilo se sem moc nehodí. Spíše jsem byla vyděšená, jak to autor popsal, co se kde děje.... celý text
Lev v obýváku: Jak si nás kočky domácí ochočily a ovládly svět
2017,
Abigail Tucker
Já myslím, že chyba je už v názvu. Kočka pochází z kočky plavé (Felis silvestris lybica). Se lvem má málo společného. Zato s tygrem má v devadesátipěti procentech společné znaky. Kočka je velice chytrá, inteligentní a má svoji hlavu. Neporučíte ji jako psovi. Je to ona, co tu poroučí. Zrovna teď na mě chce, abych s ní šla do kuchyně, tam si sedla ke stolu, něco si tam četla, nebo psala a ona by u mě seděla, nebo podřimovala. Ale já chci být v pokoji u počítače. Tak ječí na celý panelák. Ale když vejdu do kuchyně, je ticho. Je spokojená. Odejdu a naříká.. Žiju s kočkou už dlouho - sedmnáct let - mám ji ráda, sleduji ji a rozumím ji. Zvláště v posledních letech, kdy jsme spolu samy. A tak vím, co je možné a co ne. Ale..zase si říkám, každá kočka je jiná. Moje se třeba nenechá pochovat. A hladit ji mohu jen jednou rukou. Dvě ruce jsou hrozba, že ji zvednu. Je to taková..opravdu malá šelma. Nepřístupná. Kdybych to uměla, napsala bych o ní knížku. Ale obálka knihy je moc hezká. Miluju koťátka a tohle je navíc mourovaté, jako moje kočička. Kolikrát jí říkám: "Tak copa bys chtěla, ty můj kožíšku proužkovanej."... celý text
Kopytem do hlavy
1984,
Joyce Cary
Já jsem tuhle knhu četla někdy v roce . . no . . 1987. Ano. Bylo to na chalupě. Všichni spali a já to hltala. Hrozně se mi to líbilo. Bohužel si z toho pamatuji jen takový malý útržek. Jo! A ještě si pamatuju, že jsem si k tomu udělala šálek kávy a dala si k tomu oplatku. No . . tak to vidíte: že jsem si ke knize dala kávu a oplatku, to si pamatuju. A děj knihy si nepamatuju. Může to být se mnou ještě horší?... celý text
Jsem
1996,
Marta Foučková
V léčitelském časopise Meduňka jsem vždy pečlivě sledovala, kdy Ph.Dr. Marta Foučková zavítá do Plzně a vždy jsem na její přednášku šla. Dokonce jsem si i třeba vyměnila směnu, nebo si dokonce vzala i volno, protože její přednášky jsem se chtěla zúčastnit. Paní doktorka je moc milá, příjemná a hezky k nám promlouvala. Už během přednášky jsem v sobě cítila klid a vyrovnanost. Už ani nevím, kdo mě na paní doktorku upozornil, ale jsem za to ráda, že jsem se s ní mohla setkat. Protože to bylo v době, kdy jsem to moc potřebovala. A v knize mám od paní doktorky hezké věnování.... celý text
