Ninjer přečtené 280

Tenkrát v Hollywoodu 2021, Quentin Tarantino

Tarantino mě dostal. Původní film se mi nelíbil tolik jako jiné tarantinovky, ale dost jsem si ho užil. I proto jsem nečekal, že bych si knižní verzi stejného námětu užil o tolik víc. Stejně jako se Tarantino nebojí experimentovat u filmů, je odvážný i u své románové prvotiny. Knižní Tenkrát v Hollywoodu je jiný než film. Dá se brát jako doplněk k filmu, protože námět je tu sice stejný, ale skáče se v chronologii, máme tu hodně flashbacků a dokonce i v několika kapitolech zažijeme western. Je asi určený především pro lidi, kteří už film viděli, protože někde v první třetině se dozvíme, jak původní snímek dopadne, a místo toho nabídne knížka jiný závěr. Byl jsem až v šoku, o kolik víc se toho o postavách dozvíme. Z prvních reakcí, které převzala i česká média, jsem se dozvěděl, že jeden z hlavních protagonistů, kaskadér Cliff (ve filmu Brad Pitt), zabil svoji manželku. V knize to není žádné tajemství, naopak se tu dočkáme hned několik příběhů o Cliffově vraždění. Téměř všechny postavy, hlavní i vedlejší, tu mají nějaké ty eskapády a všechny jsou moc fajn. Ať už jde jen o rozhovory nebo pořádnou dávku sexu a násilí. Prostě to, co většina lidí z tarantinovek zná - i když z filmového Tenkrát v Hollywoodu zase tolik ne. Kniha i film mají stejnou atmosféru. Tarantino tu stylově vyobrazuje konec 60. let v Los Angeles, které ovládli hipíci, na něž tak rádi nadávají stárnoucí filmoví herci přesouvající se nyní do oblíbených televizních seriálů. Máme tu tedy v podstatě stejné kulisy, stejné postavy, ale jednotlivé scény jsou zhruba z 90 % jiné. Stejně jako teď Tarantino tak rád točí alternativní historii, tak tady napsal alternativní verzi svého filmu. V knize se občas zevrubně rozebírají filmy a sem tam přijde Tarantino s nějakou tou peprnou historkou. Zde jsem si občas nebyl jistý, jestli je to opravdu pravda, jestli to zase není nějaká "alternativní historie". Z toho, co jsem si ale zkusmo googloval, vše sedělo. V knize se tedy třeba vypráví o kultistovi Charlesu Mansonovi, který měl svoji sektu jen jako takovou bokovku a ve skutečnosti podlízal slavné kapele Beach Boys, protože se chtěl stát rockovou hvězdou. No a pokud někoho urazilo ztvárnění Bruce Leeho ve filmu Tenkrát v Hollywoodu, tak stejnojmennou knihu pravděpodobně vzteky roztrhá. Knižní Tenkrát v Hollywoodu je super. Působí trochu jako šestákový román, který je ale zároveň plný skvělých dialogů a hoří láskou k filmu. Možná westernové pasáže mě až tolik nezaujaly nebo spíš na mě působily až podivně realistické ve srovnání s tím, jaký seriál pak z nich měl vzniknout. Ale není jich mnoho a mají něco do sebe. Také finální kapitola je sice moc fajn, ale trochu mi tam přeci jen scházel ten masakr, který se zde shrne jen v několika odstavcích. Celkově však paráda, která mě tak dostala, že já vlastně teď ani nijak zvlášť nechci nový Tarantinův film - chci novou Tarantinovu knihu. Devět filmových drsňáků z deseti... celý text

Studie kouzel 2021, Maria V. Snyder

Po studování jedu nyní mladá Jelena studuje kouzla a z chladného hradu se přesouvá do exotičtějšího prostředí svého původního domova. Bohužel s bohatšími kulisy a větším počtem postav se kvalita fantasy série nezlepšuje, právě naopak. První díl téhle young adult fantasy mi byl sympatický. Ochutnavačka jídla v téměř totalitním prostředí, kde na ni nebezpečí číhá na každém rohu, byla poměrně originálním námětem. Postavy kolem sice byly obyčejnější, ale pořád to bylo příjemné počtení. Zde je to bohužel horší. Jelena se přesunula do jiného kraje a setkává se s novými tvářemi, které se mi často pletly. Postavy jsou buď kladné nebo záporné (a podle toho se chovají a mluví), anebo "rozporuplné", což jsou postavy, které mají potenciál být nakonec hodní i zlí. V prvním díle do téhle kategorie patřil nájemný vrah Valek, ve druhém jsou to mladík Cahil, co si dělá nárok na trůn, a Lief, bratr Jeleny, se kterým se od útlého dětství neviděla a který sice tvrdí, že po ní léta pátral, ale když se nyní konečně vrátila, chová se k ní jako největší pitomec. I tyhle dvě postavy se mi mezi sebou občas pletly. Na to, že nás autorka zavede i do města zasazeného v džungli, prostředí nijak zvlášť dobře nepopisuje a knize chybí zajímavá atmosféra. Nejvíc se tu řeší různé vnitřní boje hrdinky, jenže ta je nyní s nabitým sebevědomím a magickými schopnostmi, kterými všechny ohromuje, docela nudným protagonistou. V knize Jelena proplouvá různými dobrodružstvími, kterým často nechybí napětí. Autorka stejně jako v prvním díle často ukončí kapitolu nějakým zajímavým nápadem či zvratem. Tempo je taky solidní, ale bohužel kvůli důvodům, které jsem popsal výše, mně poměrně brzy přestalo zajímat, co bude dál. A nepomohlo ani to, že i v tomto díle jsou občas nakousnuty drsná témata (např. znásilnění) a dokonce se v něm i zabrousí do politiky (není lepší první kraj se svými mírně totalitními metodami ale neexistencí chudoby než druhý kraj, který je plné ideálů, ale sociální problémy se v něm neřeší?) Celkově nepříliš kvalitní fantasy. Čtyři postavy obdivující magii Jeleny z deseti.... celý text

Nick Carter: Největší americký detektiv - Král zlodějů a jiné příběhy 2009, Nick Carter (p)

Chtěl jsem začít tuhle recenzi tím, že Nick Carter je takový béčkovější Sherlock Holmes, ale tenhle brilantní detektiv a mistr převleků, co pomáhá policii chytat vychytralé zločince, začal vycházet v novinách o rok dříve než jeho slavnější kolega. V každém případě Nick Carter nejčastěji vycházel v časopisech a "šestákových románech" a u nás si našel cestu i do téhle knížky sestávající se z několika jeho případů. Nick Carter je mladý detektiv, který už má v těchto povídkách za sebou celou řadu případů. Používá dedukci, ale zároveň se nebojí ušpinit si ruce a odvážně navštěvuje různé brlohy ďábelských kriminálníků. Víc než klasická detektivka jsou tyto příběhy spíš takovým akčním dobrodružstvím. Je znát, že příběhy vycházely původně na pokračování, protože kapitoly nejen že končívají napínavým zvratem, ale také jsou mírně natahované, aby měly podobnou délku. Literární styl je ale natolik přímý a stylový, že to nijak zvlášť nevadí - alespoň tak je tomu v českém překladu těchto pořádně starých příběhů, které původně vycházely na úplném počátku 20. století - což jsem si mimochodem musel vygooglovat, protože tyto informace české vydání z nějakého důvodu tají. Případy na sebe mírně navazují, a tak se detektiv Carter několikrát utká s nebezpečným géniem zločinu Morrisem Carruthersem a na konci dokonce i s jeho krásnou, ale snad ještě ďábelštější družkou Inez. Spisovatel přivádí Cartera na různá pochmurná místa a jeho pátrání je plné tajných chodeb a převleků. Téměř až absurdní je situace, kdy se v jednom příběhu potkají v zločineckém doupěti namaskovaný Carter s namaskovaným Carrutheresem a během boje se snaží přesvědčit zločinecké podsvětí, že to ten druhý je nějak podezřelý. Jsou to fajn příběhy, ale neštítil bych se použít výraz "braková literatura". Ale snad ve 21. století už umíme uznat i takovýto druh počtení. Carter je místy takový Superman a autor ho sice líčí jako geniálního detektiva, ale spíše má velké štěstí a celkově mu spisovatel nadržuje. Nick Carter není tolik o detektivním pátrání jako spíš o zábavných situacích a překvapivě dobré atmosféře. Milým aspektem je také to, jak zločinci chtějí Cartera zabít a Carter je chce poslat na elektrické křeslo, ale zároveň k sobě chovají úctu a bitkám předchází jakési "verbální soutěže"... Prostě se snaží toho druhého setřít. Zábavný detektivní brak. Sedm detektivů ze staré školy z deseti.... celý text

Selský baroko 2005, Jiří Hájíček

Genealog Pavel pracuje na zakázce, v níž má za úkol vystopovat rodokmen v jedné malé staré vesničce. Přitom ale odhalí i mnohá nepříjemná tajemství a možná i odolá jiskření mezi ním a mladou holkou z města. Hlavní hrdina se v rámci příběhu vrací do vesnice, v níž vyrůstal, což je pořádná díra. Potkává v ní různé depresivní existence, které ho moc nevítají zpátky s otevřenou náručí, protože absolutně nechápou a neuznávají ne-fyzickou práci. V knize pak kromě skoro až detektivního pátrání můžeme nahlédnout do života na takové současné vesničce. A fakt to není žádné vzrůšo. Tvrdá práce, bydlení ve starých baráčcích, hospoda, automaty, nezájem o okolí. V kontrastu s tím ale Pavel taky není bůhvíjaký sympaťák. Zatvrzele pokračuje ve své práci a snaží se být až božsky trpělivý vůči nespravedlnostem, které se mu dějí, a nevyužívat nadbíhání krásné mladé holky, jenže to mu sice možná připíše nějaký body v teoretickém nebi, ale jako hlavní hrdina knihy nic moc. Je s ním docela nuda. Na druhou stranu je Selský baroko dost čtivé a dobře napsané. Má solidní tempo a stylově rozplétá ty vztahy na vesnici. Když se dostane víc do minulosti, začne to být i zajímavé. Příjemně mě taky překvapil konec, který obsahuje dobře zpracovaný zvrat. Čtivá kniha o nesympatických lidech na vesnici. Šest vidláků z deseti.... celý text

Ten, kdo stojí v koutě 2012, Stephen Chbosky

Kdysi jsem viděl filmovou adaptaci, která se mi líbila, ale i u této poměrně krátké knížky platí, že v předloze toho najdete mnohem, mnohem víc. Ten, kdo stojí v koutě, je nostalgické a posmutnělé vyprávění jednoho citlivého kluka jménem Charlie, který se považuje za outsidera, někoho, kdo spíš jen pozoruje věci kolem sebe a moc se nezapojuje. Děj se odehrává na střední škole a začne to hnedka zostra - sebevraždou jeho kamaráda. Charlie je z toho zdrcený, ale naštěstí náhodou poznává dva starší spolužáky, se kterými se začne kamarádit (a do holčičí části této dvojice se i tajně zamiluje). Děj je vyprávěn pomocí anonymních dopisů, které jako nějaký deník Charlie posílá neznámé postavě, u níž tuší, že se jí může svěřovat. Autor Stephen Chbosky v Charlieho podání píše jasně a stručně a někdy možná na svých 15 let působí příliš dětsky. To je ale pravděpodobně i záměr, protože Charlie není úplně obyčejný kluk. Sice bývá smutný a dokonce velmi často (doslova) brečí, ale zároveň se snaží na sobě pracovat a hlavně je velmi empatický k ostatním. Je vnímavý, naslouchající a přející i k lidem, kteří si to na první pohled vůbec nezaslouží. Super je, že postavy nejsou zdaleka tak jednoznačné, jak se na první pohled můžou znát. Jeho rodiče jsou na svou dobu velmi liberální, ale ne nijak parodicky. Většinu věcí dle mého názoru dělají ve výchově velmi dobře. Charlieho ségra působí nejprve jako povrchní mrcha, která jen využívá svého vzhledu, ale vztah s jedním klukem, který sám neví, co si s ní počít, ji dost ovlivní a to dost paradoxním způsobem. A mohl bych pokračovat. Kniha je plná realistických postav, které dělají chyby i kontroverzní věci, ale s vypravěčem Charliem v nich vnímáme hlavně to pozitivní. Sám Charlie však taky není žádný gándhí a udělá pár pitomostí. Ten, kdo stojí v koutě je především velice čtivá záležitost, do které se snadno ponoříte. Bylo by to "lehké čtení", kdyby v něm však nebylo tolik vážných témat, o kterých pravděpodobně budete přemýšlet ještě dlouho po přečtení. Vynikající introspekce jednoho neobyčejného středoškoláka. Devět traumat z deseti.... celý text

Neviditelné nestvůry 2010, Chuck Palahniuk

Prvotina Chucka Palahniuka, který se proslavil Klubem rváčů, není příliš dobrá. Rukopis Chucka je tu jasný, ale o to víc mě mrzelo (protože ho mám jinak rád), jak zde ta jeho snaha nepadá na úrodnou půdu. Tento autor nepíše normální věci o normálních lidech, takže hlavním hrdinkou Neviditelných nestvůr je znetvořená bývalá modelka, která cestuje v autě s nádhernou autoritativní supermodelkou a zvláštním povrchním chlápkem, a čas si krátí tím, že během prohlídek luxusních domů a vil kradou původním majitelům drahá léčiva. A začíná to tím, že se všichni nějak pozabíjeli a my teď zjišťujeme, jak k tomu došlo. Námět je perfektní. Zpracování je horší. V první půlce se autor až příliš zaobírá detaily, jaké šílenosti má jaká postava na sobě. Většinou jde o šatičky z co nejtenčího materiálu či kožichy z co nejvíc ohrožených druhů zvířat, ale tenhle vtip přestane být vtipný po deseti stranách. V druhé půlce tu zase máme různé detaily z plastické chirurgie. Oboje je nerealisticky přehnané, a jak už jsem řekl, nepříliš vtipné a ani zajímavé. Taky tu jsou palahniukovsky cynické postavy komentující svět kolem sebe. To už je lepší a některé hlášky rozhodně stojí za to. Bohužel se ale tyto postavy neocitají v příliš zajímavých situacích a jejich interakce je taky pouze zvláštní. Dalším aspektem Palahniuka je šokující zvrat na konci. No, zde je zvratů hned několik a ke konci se na sebe kupí a je to čím dál absurdnější, až to skoro vypadá, jako kdyby se Palahniuk vrátil v čase a zparodoval svou zálibu ve zvratech. Neviditelné nestvůry jsou zajímavá kniha plná černého humoru, nechutností a různých bláznivin, která má výborný námět, ale není příliš dobře napsaná. Pět road-tripů s modelkami z deseti.... celý text

Vražedná pomsta 2010, Suzanne Collins

Katniss zvítězila v loňských Hladových hrách a sice má teď v totalitním světě o něco jednodušší život, ale stále je obklopená chudobou a nespravedlností. Lidé jsou čím dál nespokojenější a mnozí by rádi mladou lovkyni viděli jako vůdkyni odporu. Jenže to rozhodně nebude tak jednoduché. Pokračování Hunger Games Vražedná pomsta je rozděleno na tři části. První je zaměřena na těžký život v krajích, kde si na rozdíl od smetánky v Kapitolu, moc srandy neužijou, naopak už v tak tvrdém režimu začíná přituhovat. Tahle část je místy poměrně drsná, dojde i na veřejné lynčování či popravy. V prostřední části se Katniss a další připravují na další ročník Hladových her, který má být tentokrát něco extra, a poslední je přímo o hrách. Každá část je trochu jiná a každá mě jinak bavila. Začátek má opravdu dost napjatou atmosféru. Čekáme, jaká přesně bude úloha Katniss, která sama je rozpolcená mezi útěkem s rodinou a pokusu o nějaký vzdor. Je to "young adult" román, takže kromě boje o přežití ještě musí řešit nějaký tem milostný trojúhelníček, ale ten je poměrně originální (musí na kamery předstírat vztah) a docela mile nevinný (chudáci její ctitelé se nedostanou přes první metu). Druhá část, v níž se Katniss vrací do Kapitolu je také velmi dobrá. Vrátí se nějaké staré vedlejší postavy z bohatého hlavního města, u nichž je zajímavé sledovat, jak jsou odtržení od reality, což jim ale často hlavní hrdinka nevyčítá a naopak pro ně má pochopení. Také se seznamujeme s novými postavami, z nichž některé vypadají zajímavě a slibují zajímavý střet v aréně. Bohužel samotné Hry mě moc nebavily. Je to slušná řezničina, o tom žádná, ale prostě všichni chrání Katniss a všichni milují Katniss a najednou je konec. Postavy, co vypadaly zajímavě, nakonec zajímavé moc nejsou, protože se dají v podstatě rozdělit na "zcela hodné, statečné a sebeobětující se" a "zlé". Bohužel tedy zhruba třetina knihy za moc nestojí. Vražedná pomsta je temnějším fantasy určené pro mladší čtenáře. Je toho v ní mnoho zajímavého, ale na konci se to trochu rozpadne do nezajímavého uslzeného zabíjení. Sedm odznáčků "Milujeme Katniss" z deseti.... celý text

Avengers: Kdo by nechtěl vládnout světu? 2021, Dan Abnett

Komiksoví superhrdinové v literární podobě není zrovna obvyklá věc, a tak jsem se knížce rozhodl dát šanci. V knize se objevuje poměrně dost dějových linek, protože mnoho členů Avengers zažívá na pokračování nějaké své dobrodružství, které se má až na úplném konci protnout. Bohužel většina tohoto děje je ve stylu "Superhrdina A versus Superpadouch B". Máme tu tedy knihu plnou akce, což sice k superhrdinům patří... ale rozhodně to není vše, co superhrdinský žánr nabízí. Jenže bohužel - tahle kniha je napsaná spíše jako zpracovaný scénář k nějakému akčnímu komiksu. A to hodně průměrnému komiksu, který by mohl být zábavný, kdybysme se aspoň mohli koukat na obrázky, jak tahle barevná postavička nakopává tuhle barevnou postavičku. Dan Abnett v mých očích rozhodně není tak dobrý autor, aby zaujal se superhrdiny i v beletristické formě - rozhodně ne s tímhle dílkem. Téměř všechny postavy jsou v Abnettově podání nezajímavé. Spisovatel navíc nejspíš počítá s tím, že už znáte všechny postavy, včetně padouchů, které se ještě ve velkých filmech neobjevili, takže je jenom velmi stručně popíše a pak už čtete, jak se bitkaří či hází průměrné otřepané hlášky. Kniha nijak nevyužila příležitosti se podívat na jednotlivé postavy (které jinak mají co nabídnout) více do hloubky. O postavách se vlastně nedozvíte nic nového, a to ani v případě, že znáte jenom pár marvelovských filmů. Kniha s Avengers je něco, co mohlo fungovat v komiksu jako taková akční jednohubka, ale nakonec je to spíše nudnější rozvleklá kniha o tom, jak hrdinové bojují zvlášť s jednou hrozbou, aby se pak spojili a bojovali s hrozbou největší. Najde se v ní pár povedených scén (např. jedna část konfliktu s Ultronem) a občas je docela fajn sledovat postavy, které jste si už oblíbili, v psané formě, ale to určitě nestačí. Čtyři ploší superhrdinové z deseti.... celý text

Havel v Americe: Rozhovory s americkými intelektuály, politiky a umělci 2019, Lenka Kabrhelová

Havel v Americe nepojednává o jeho slavné návštěvě amerického Kongresu, jak by se mohlo podle názvu a obálky na první pohled zdát. Jedná se o sérii rozhovorů s různými významnými osobnostmi, které rozhodně nejsou žádná interview z lifestylových časopisů. Dlouhý úvod seznamuje čtenáře s tím, co má čekat, a vlastně nás i ujišťuje o vážném, až akademickém přístupu. To, co slibuje, taky splní, ale taky přitom zbytečně vyzradí celou řadu myšlenek z nadcházejících rozhovorů. Vzhledem k tomu, že některé osobnosti říkají podobné věci, to však až tolik nevadí. Alespoň si to díky tomuto opakování lépe zapamatujete. V knize jsou rozhovory s lidmi jako Madeleine Albrightová, Goerge Bush senior, George Bush junior, zpěvačka Suzanne Vega či současný populární spisovatel Timothy Snyder, který depresivně varuje před totalitou v knížce Tyranie. Albrightová a Vega nešetří chválou, Bushové profesionálně lichotí a Snyder (ač Havlův fanda) analyticky kritizuje. I když kniha není příliš tlustá, v tématech se jde obvykle do hloubky a je potřeba ji číst pozorněji. Sem tam se vyskytne nějaká ta vtipná historka či postřeh, ale především jsou to vážná zamyšlení nad Havlem a minulým i současným světem. Kupříkladu se zde hodně zmiňuje to, jak Západ vnímal Východ, čímž neobvyklý disident a později prezident Havel dost zatřásl. Snyder potom rozebírá svou myšlenku, že Havel na oplátku nedokázal plně pochopit Západ, který měl tak rád, a mnohem víc rozuměl disidentům v zemích s pochroumanou demokracií. Havel v Americe je sérií zajímavých rozhovorů, která se snaží zkoumat Havlovu osobnost, význam, jeho možné nedostatky a přenositelnost jeho myšlenek do současného světa. Osm zamyšlených rozhovorů z deseti.... celý text

Věž vlaštovky 2003, Andrzej Sapkowski

Čím víc, tím míň. Zde konkrétně čím víc stran, tím míň zábavy. Věž vlaštovky se dělí na dvě poloviny (i když na ně kniha není přímo rozdělena). V první vidíme Ciri, jak se vzpamatovává ze svých vážných poranění u jakéhosi poustevníka. V minulé knihy si toho zažila až až, ale během vyprávění zjišťujeme, že se jí přihodily ještě další šílenosti. Většinou nic milého, protože přidat se k bandě lapků, když po ní ještě pasou další záhadné síly, nebyl nakonec ten nejlepší nápad. Tahle část je docela fajn, i když už to nebylo zdaleka tak působivé jako předchozí romány. Druhá půlka je o tom, jak hromada postav, z nichž většina je naprosto nevýrazná, si povídá. Nejčastěji o Ciri a pak tak různě pletichaří. Něco takového už mi kazilo předchozí knížku, ale tady je toho všeho mnohonásobně víc. Třeba se tam ještě skáče v čase. Jo, Sapkowski umí psát a to i velmi dobré dialogy. Ale tady se asi rozjel a spíš jenom pro sebe či pro nějaké mnohem vnímavější čtenáře než jsem já splétá, rozplétá či zacuchává jakousi pavučinu intrik. Protože je autor tak zručný ve svém řemesle, nemůžu říct, že jsem se nudil. Můžu ale říct, že se mi stávalo, že jsem při rozečtení další kapitoly zapomněl, co se stalo v předchozí. Pět lidí, co mluví o Ciri, z deseti.... celý text

HEX 2017, Thomas Olde Heuvelt

V jednom odlehlém americkém městečku mají tajemství. Po staletí je sužuje čarodějnice, která se tiše se zašitými oči a řetězy objevuje a zase mizí. Zdánlivě jim nic nedělá, ale kdo se do města přestěhuje, už se nikdy neodstěhuje. Žijeme však už ve třetím tisíciletí, a tak si místní komunita vypomáhá funkční sítí a aplikací HEX, aby udrželi vše pod kontrolou a v relativním míru... Což samozřejmě nevydrží dlouho. HEX je horor a to poměrně strašidelný, místy slušně drsný i nechutný. Je i pěkně napsaný. Dobře se čte a občas působí dost filmově, když popisuje různé znepokojující výjevy, například záznamy kamer. A když mluvím o kamerách, tak je hodně fajn, jak jsou do knihy zapojené moderní technologie. Nepůsobí to vůbec křečovitě, naopak je docela logické, že v dnešní době se v městečku kromě kamer a již zmíněné aplikace budou vyskytovat i "youtubeři"... kteří jsou pro žánr horor jak stvoření. Městečko Black Spring je relativně fajn a autor se nejspíš snaží napodobit Stephena Kinga při vyobrazení nějaké té malé komunity, kde existují silné či velice napjaté vztahy. Bohužel dle mého názoru v tomhle ohledu dost selhává. Většina postav je dost nevýrazných. Často se mi mezi sebou pletly, někdy i kvůli tomu, že mají překvapivě podobná jména. To se mi u žádné "kingovky" nestalo, ani u těch, co mě nebavily. Bohužel HEX je poměrně rozmáchlý, snaží se právě o vyobrazení života toho města a postav v něm, což mu ale tolik nejde, takže má pak kniha i slabá místa a je příliš dlouhá a mírně zmatená. Jinak je to ale však poctivý hororový kousek, po kterém vám i může naskočit husí kůže. Sedm nepříjemných čarodějnic z deseti.... celý text

Impérium vrací úder 1992, Donald F. Glut

Druhý díl slavné vesmírné ságy v románové formě. První knižní Hvězdné války pro mě byly příjemný závan nostalgie, a tak jsem se vrhnul i na Impérium, ale tentokrát v originálním jazyce (a ne v tom vtipném českém překladu). A upřímně řečeno, už to nebylo ono... a nemyslím si, že to bude tou angličtinou. Impérium vrací úder začíná dramatickými okolnostmi na ledové planetě, kde se buňka hrdinských povstalců úspěšně ukrývala před zlým Impériem, ale tomu je teď konec. Balí kufry, jenže jejich hrdina Luke Skywalker se nějak nevrací ze své výpravy a nevypadá to s ním dobře. Tohle a následující vesmírné bitvy nejsou v knize nijak zvlášť vzrušující. Vlastně je to často dost nuda. Románovou adaptaci zachraňuje především druhá polovina. Trénink Lukea Skywalkera mistrem Yodou (který zde není zelený, ale modrý skřítek a navíc má bílé vlasy) je fajn, ale především se to pořádně rozjede v Oblačném městě. No a finální střet Lukea a padoucha Dartha Vadera je konečně něco, kde jsem si říkal, že tohle má i smysl číst, nejen vidět. Nebudu spoilerovat (ano, existují lidi, co neviděli Star Wars), ale tady už získává finální duel další rozměr, protože Luke svádí vnitřní boj mezi světlou a temnou stranou Síly, a na to je literární forma jako dělaná. Poměrně slušný přepis kultovního snímku. Šest Lukeových dobrodružství z deseti.... celý text

Aréna smrti 2010, Suzanne Collins

Prequel Balada o ptácích a hadech byla příjemná fantasy, a tak jsem se rozhodl dát šanci i dnes už klasické trilogii, která je obecně hodnocena lépe. A jo, první díl Hunger Games s podtitulem Aréna smrti je opravdu ještě lepší. Hlavní hrdinkou je Katniss Everdeenová, šestnáctiletá dívka nezkušená v lásce, ale zase dosti zkušená v lovu, což se jí bude hodit ve zvrhlé reality show, v níž děti bojují na život a na smrt. Příběh se odehrává v budoucí Americe, ve které po devastaci válkou zase vystrkuje ouška civilizace a moderní technologie. Bohužel však především u tzv. Kapitolu, který se mstí za dávný válečný konflikt okolním chudým krajům právě těmito "hladovými hrami". Takže jo, zdejší fantasy svět je slušně depresivní a drsný. Tolik se toho ale o státu (jménem Panem) nedozvíme, protože kniha je vyprávěna pouze z pohledu Katniss a s ní čtenář intenzivně prožívá její příběh. Protože během Hladových her nemá kontakt s vnějším světem, nevíme o něm nic ani my. Jak reagují diváci či organizátoři soutěže (proti kterým se snaží Katniss trochu bouřit) se můžeme spolu s hlavní hrdinkou pouze domnívat. Občas je to škoda, ale také má takovéto komornější a soustředěné vyprávění něco do sebe. Rozhodně to přispívá k tomu, že se kniha snadno čte, protože v ní nejsou žádné odbočky a soustředí se hlavně na děj, ve kterém nechybí všemožné zvraty. Hunger Games jistě patří do škatulky "young adult" románů, a tak nesmí chybět romantická linka. Katniss tu obletuje pekařský synek, který také skončí v aréně (ve skutečnosti je to velká plocha, jejíž prostředí se střídá podle ročníků, nyní je to především les), ale je tu poměrně originální aspekt toho, že si hlavní dvojice nejen příliš nedůvěřuje, ale dokonce začíná každý hrát svoji hru na diváky, protože si dobře uvědomují, že za dobře předvedenou šou můžou získat od diváků různé životně potřebné dárečky. Takže i ta romance je podobně jako okolní svět překvapivě chladná. Aréna smrti nabízí čtivý a akční příběh, který nehýří optimismem, ale dobrými nápady ano. Osm bedlivě sledovaných puberťáků z deseti.... celý text

Havel 2014, Michael Žantovský

Od plachého dramatika k politické superstar. Michael Žantovský, Havlův blízký spolupracovník a kamarád, napsal o prvním českém prezidentovi biografii, která se považuje za tu nejlepší a nejpropracovanější. I když si autor Havla velice váží, nemyslím si, že by mu Žantovský nějak zvlášť "nadržoval". Naopak využívá své znalosti literatury a především psychologie k hlubšímu pohledu do života a díla Václava Havla. Václav Havel, ač byl "holkař", měl vždy nízké sebevědomí a neustále o sobě pochyboval. Trochu se styděl za privilegia, která se mu jako dítěti z bohaté rodiny dostávala (i když ta mu tehdejší komunisti nezapomněli řádně zkrouhnout), a toto jeho špatné svědomí jen posilovalo touhu pomáhat lidem, především změnit národ, který se zmítal v marastu nesmyslnosti a nespravedlnosti. Jeho životní dráha poté dospěla k osobní statečnosti, která nejspíš překvapila i jeho samotného. Nakonec se díky své hloubavé povaze a celkově výjimečné osobnosti dostal až na pozici prezidenta. Chvíli byl naprostá hvězda, milovaný a obdivovaný i daleko za hranicemi našeho národa. Prakticky od začátku svého nástupu do prezidentského úřadu se ale také stal terčem mnoha lidí, kteří ho neváhali špinit a drsně mu nadávat, což citlivý (ač už s trochu sebevědomější) Havel těžko nesl. Pravidelně mu například dával zabrat Václav Klaus, se kterým se pravidelně scházel po vzoru anglické královny, aby byl informován o státních záležitostech, jenže pro tehdejšího premiéra to byla vítaná příležitost Havlovi vždy za něco "vyčinit" a celkově ho spíš šikanovat. Zabrat mu dávala také média, především nově vzniklá TV Nova a bulvár Blesk. Jestli šlo opravdu o reakci na zklamání z Havlova prezidentství a nesouhlas s jeho liberálními názory, anebo spíš honba za senzací a odraz nespokojenosti z vlastního porevolučního života, ať už si sáhnou do svědomí sami kritici. V každém případě si Havel zažil několik okamžiků adorace a zbožštění, ale také mnoho chvil odporu a dalších nepříjemných situací, které mu dvakrát dobře nedělaly. Žantovský detailně popisuje celý Havlův život. Dětství, vojna, divadlo, vězení, Charta, prezidentství i obě manželství a smrt. Jde o dlouhé, ale zábavné a poutavé čtení, v němž se dozvídáme mnoho detailů, které nedělají z Havla dokonalého člověka, ale zajímavého umělce a působivého filosofa s dobrými i špatnými vlastnostmi. Jen část s Havlovým prezidentstvím není tak čtivá, možná proto, že obsahuje mnoho dobových situací s nedostatkem kontextu. Havel Michaela Žantovského je v každém případě vynikající biografií o výjimečné české osobnosti. Osm státníků-intelektuálů z deseti.... celý text

Severská mytologie 2017, Neil Gaiman

Neil Gaiman, uznávaný autor fantasy, si nastudoval nějaké ty severské mýty a rozhodl se některé z nich převyprávět. Čtenáře čekají příběhy o bozích a dalších nadpřirozených bytostech jsou obři či skřítkové. Knížka je opravdu pohodové čtení - jsou to v podstatě pohádky. Jen jaksi ty pohádky nemají žádný edukativní prvek, žádné ponaučení na závěr. Hlavní hrdinové jsou bohové, nejčastěji Thor a Loki, které nyní díky Marvelu každý zná. Jak to tak ovšem u původních bohů bývá zvykem, tihle jsou dost sobečtí, náladoví a zlomyslní. Ale je s nimi sranda. Gaiman nijak zvlášť nevysvětluje kontext a prostě vypráví. V tom se liší od Stephena Frye a jeho moderního vyprávění řeckých mýtů, které je mnohem propracovanější. Zdejší mýty jsou ale podobně bizarní a občas také postrádají logiku. Gaiman nevyužívá tolik své fantazie, spíš se dost zarytě drží originálu (resp. originálů, verzí bylo často víc) a jde mu především o zábavnost. Čtivé a stručné příběhy, díky kterým zjistíte, co si tak kdysi dávno Vikingové vyprávěli u ohně. Sedm malicherných bohů z deseti.... celý text

Hvězdné války: Z dobrodružství Luka Skywalkera 1991, George Lucas

Bylo super vrátit se s touhle knížkou do dětství. Původní trilogii Hvězdných válek jsem zbožňoval a v lecčem mě fascinuje i dnes. Hvězdné války s podtitulem "Z dobrodružství Luka Skywalkera" je tzv. novelizace filmu, která vyšla ve stejném roce jako první Star Wars (s názvem "Nová naděje" přišli až později), ale u nás byl kvůli bolševickým nokům vydán až po revoluci v roce 1991. Příběh o mladém Lukovi Skywalkerovi, který se z obyčejného farmáře stane zachráncem jakési galaxie před dávnými časy, tu snad nemusím nijak zvlášť představovat. V téhle knížečce je o něco víc prostoru na rozvíjení postav, což je hodně fajn právě u Luka, ale třeba i u Dartha Vadera, který má zajímavé interakce s dalšími imperialistickými hlavouny. Po setkání s hustým frajerem Hanem Solem se ale příběh trochu táhne a finální bitva je bohužel nudná. Problémem je také nevýrazný spisovatelský styl. Kniha tvrdí, že ji napsal George Lucas (na hřbetě českého vydání jako George "Lukas"), ale napsal ji za něho ghostwriter. Za horší čitelnost může pravděpodobně i překlad Ondřeje Neffa. Křečovité a ne moc čtivé věty bývají ještě doplněny výrazy, které stihly za třicet let zastarat nebo se ani nezačaly pořádně používat (například se tam pořád někdo "sardonicky" směje). Některé termíny jsou přeloženy dobře (i když některé se dnes překládají jinak, např. jsou tu "laserové meče"), některé jsou strašné (např. "x-plány" místo "x-wingů"). Celkově jsem si četbu povětšinu užíval, ale upřímně řečeno nejspíš i proto, že jsem si do toho mohl představovat všechny ty filmové scény s postavami, které tak důvěrně znám. Jen těžko si představit, jaké by to bylo číst tuhle knížku bez znalosti filmu. I tak se ale jedná o působivý a originální příběh... bohužel jen v této podobě kostrbatě odvyprávěný. Sedm kultovních vesmírných oper z deseti.... celý text

Emoční inteligence 2011, Daniel Goleman

Zajímavá a poměrně čtivá kniha, která se snaží oslovit čtenáře tím, jak je důležitá tzv. emoční inteligence. Na úvod se mluví o tom, jak v druhé polovině 20. století bylo hrozně populární IQ, jež se i stalo jakýmsi symbolem úspěchu. Kdo je v tomhle směru hodně inteligentní, musí mít v životě vyhráno. Později se však ukázalo, že to není zdaleka tak jednoduché, protože důležité a dokonce i často důležitější než tento druh inteligence je něco, co Goleman nazývá "emoční inteligencí". Tento termín nevymyslel, ale touto knihou zpopularizoval (možná znáte nesprávnou zkratku EQ - správně EI). Knížka je poměrně jasně strukturovaná a vědecky důkladná. Goleman vychází z desítek, možná i stovek výzkumů, které jsou neustále ilustrovány na reálných případech. Třeba o tom, jak někomu "ruplo v bedně", i když tomu mohlo být zabráněno, nebo naopak jak někdo, kdo nebyl zrovna génius byl úspěšným, vyrovnaným člověkem. Později se kniha hodně zaměřuje na děti a jejich emocionální problémy. Emoční inteligence je něco, pro co má někdo větší talent či predispozice, ale Goleman neustále vyzývá k tomu, že jde o něco, o čem by se mělo mluvit a odborně učit. Je důležité, aby takové vzdělávání bylo dobře vymyšlené a mělo dlouhodobější charakter. S takovým vyšším EQ a větší obeznámeností, jak vyhodnocovat lidské emoce, totiž může nejen vznikat méně konfliktů (z nichž některé můžou mít tragické důsledky), ale hlavně můžou být lidi oblíbenější, úspěšnější a šťastnější. Konkrétně častou situací třeba je, že nějaký nesebevědomý outsider si myslí, že se na něho někdo "špatně podíval", začnou se v něm zmítat negativní emoce a to vše může vyvrcholit třeba i fyzickým napadením. Je důležité se nejprve uklidnit, popřemýšlet o situaci, která právě nastala a snažit se ji racionálně vyřešit. To je samozřejmě něco, co se hodí dětem i dospělým. Nemělo by se ale v žádném případě čekat na školu, až někde mezi prvoukou a psaním a počítáním vaše nezdárné dítko pančitelka naučí jak se správně chovat. Dítě už od velmi raného věku (někdy už od 2 let) napodobuje chování svých rodičů, a to i například v tom řešení krizových situací. Pokud maminka bude fyzicky trestat svého synka, nesmí se pak divit, že její starší syn, který toho byl svědkem, zase bude tímto způsobem "uklidňovat" děti ve školce. I když je v knize hodně příběhů ze života a má kratší kapitoly, je místy spíše náročnějším čtením. Občas na mě i působila tak, že se autor trochu opakuje. Každopádně množství zajímavých a dobře zdokumentovaných poznatků je v knize opravdu veliké množství. K této knize mají mnozí vědci různé výhrady. Například údajně nesplňuje vědecké standardy, zaměňuje některé termíny a dodatečně nezdůrazňuje, že emoční inteligence se dá zvýšit, ale hodně záleží na individuálním člověku - každý má nějaký ten limit. Četl jsem upravené vydání z roku 2005 a mám takový dojem, že na výtky Goleman mírně dal a do knihy zahrnul několik důležitých vět navíc. V každém případě je Emoční inteligence působivá kniha projednávající důležitý aspekt lidské povahy, správně apelující na jeho poznávání a rozvoji. Osm pozitivních emocí z deseti.... celý text

Ready Player One - Hra začíná 2012, Ernest Cline

V nedaleké budoucnosti na tom lidstvo není nejlíp. Únik z nepříznivé reality přináší vymakaný virtuální svět OASIS, který v podstatě nahradil internet (a dokonce i Facebook). Hlavní tvůrce OASIS, výstřední asociální geek James Halliday, však umírá a zanechává za sebou velkolepý turnaj, v němž jen ten nejlepší z nejlepších může vyhrát jeho pohádkové bohatství. Jenže v sázce je čím dál víc a víc, a tak nakonec hlavní hrdina nebude muset udělat nic menšího než zachránit svět. Ready Player One má i filmovou adaptaci od samotného Stevena Spielberga, která se mi velmi líbila, ale hned na úvod musím zdůraznit, že kniha je úplně jiná. S filmem má podobné hlavní postavy, styčné body zápletky a řekněme že i atmosféru, ale jinak jde o úplně odlišnou záležitost. Ve filmu jsou všelijaké modernější hry a popkulturní odkazy, které jsou známější a hlavně vizuálně zajímavější, takže to rozhodnutí chápu. Kniha je totiž urputně zaměřená na osmdesátky. Tvůrce OASIS Halliday vyrůstal v 80. letech a ve svém velkolepém turnaji nechává ožívat své radostné vzpomínky na áčkové i béčkové filmy (Krotitelé duchů, War Games...), patetickou rockovou hudbu a především videohry, které však byly v úplných plenkách. Hráči museli zapojovat představivost, aby si pod tou hromádkou pixelů představili tu nebojácného rytíře bojujícího s drakem, tu vesmírnou bitevní loď odrážející útok záhadné mimozemské civilizace. Pokud máte rádi videoherní a obecně nerdovskou kulturu, je to určitě plus, ale není tomu tak, že by tohle byla kniha přesně pro mě. Například popisované videohry jsou na mě příliš staré a nejspíš bych je nehrál, a přesto mě moc bavilo si o nich číst. Na rozdíl od filmu kniha není jen o nějakých menších odkazech. Kniha je do osmdesátek úplně ponořená. Občas se v románu vyskytne nějaký ten výčet, co všechno z jaké hry, filmu či starého animovaného seriálu vidíme, ale také se tu například o filmech (z nichž jsem mnohé neviděl) píšou celé pasáže, a o hrách (které většinu sotva znám) klidně i celé strany - a je to super zábava. Kniha není žádnou encyklopedií, ačkoliv hlavní nerd bez reálného života (zde v podstatě doslova) má až encyklopedické znalosti osmdesátkové popkultury. Osmdesátky jsou totiž využívány v samotném ději, a ten je většinu času zatraceně zábavný a napínavý. Je to klasický příběh o záchraně světa, ale ve vzrušujících (aspoň pro někoho) a originálních kulisách. Ready Player One má dobré a někdy nečekané zvraty a je často překvapivě realistický. Sem tam má hlavní hrdina příliš větší štěstí, a kdybych se chtěl hrabat v logice turnaje, tak bych určitě něco našel, ale jinak se zdaleka nejedná o nějakou pohodovou fantazii, v níž nerd-outsider všem ukáže, jakej je borec. Hlavní hrdina musí leccos obětovat a opravdu dřít (a to nejen ve virtuálním světě), aby dosáhl svého snu. Ready Player One je působivý a moc hezký příběh nejen pro nerdy. Devět splněných questů z deseti. P.S. Český překlad je... prostě asi takový, jaký bych čekal. Před deseti lety bych ho vzteky roztrhal, nyní už jsem dosáhl zenu a chápu, že nemůžu úplně očekávat překlad, jaký by se mi zamlouval. Je fajn, že si překladatelka dohledala, jaké filmy a seriály mají český překlad a zbytek nechává nepřeložený (tak jak by to mělo být). I když i tam se najdou chyby a něco se špatně (ne)přeloží. Občas je špatně přeložená nějaká hláška, většinou je chybou přílišná doslovnost, takže najednou má jiný význam. Občas je něco přeloženě vynalézavě, občas je to úplně mimo. Za nejhorší věci, kterých jsem si všiml, považuju "fotbalové mamky" ("soccer moms" se blbě překládá, jde o přezdívku mamin, co vozí děti na kroužky a tréninky, ale to se u nás nepoužívá) a především často se vyskytující "zásahové body" (hit points). Pokud umíte dobře anglicky, neudělejte stejnou chybu jako já a přečtěte si to v originále :)... celý text

Balada o ptácích a hadech 2020, Suzanne Collins

Nečetl jsem ani neviděl žádný díl Hunger Games, ale na doporučení své žačky jsem se rozhodl zkusit tenhle prequel. Byl jsem taky zvědavý, jestli to funguje i bez znalostí předchozích dílů. A jo, funguje a je to fajn young adult román. Sledujeme dramatický příběh mladíka jménem Coriolanus Snow, který žije v dystopickém světě plném chudoby. O trochu lepší než zbytek známého světa se daří takzvanému Kapitolu, který se dlouhodobě mstí okolním chudým krajům za dávnou válku tím, že pravidelně pořádá "Hladové hry". V těch se organizovaně zabíjí vybrané děti pro pobavení ostatních. Autorka má ale spíše kladný pohled na svět, takže tahle zvrácená reality show není až tak populární a Kapitol pořád vymýšlí jak lidi přinutit, aby se na to dívali. Přijdou například s tím, že drony můžou vybraným chudým bojovníkům posílat do arény jídlo a pití, což bohatší obyvatelé kapitolu rádi využívají. Samotný turnaj je ale jen jednou částí velkého příběhu. Ve skutečnosti je to především love story. Snow se totiž sbližuje s divokou a okouzlující zpěvačkou Lucy Gray, jejíž je "trenérem" (což je spíš jen oficiální titul, protože ve skutečnosti k žádnému výcviku nedochází). Základní příběh je poměrně jednoduchý, ale i přes solidní délku 500 stran nenudí, protože autorka umí dobře dávkovat různé zvraty (a překvapivě téměř nikdy nejde o smrt postavy) a zajímavě rozvíjet děj. Především má ale tahle "young adult" slušné postavy. Ty vedlejší nejsou nic extra, ale ty hlavní mají něco do sebe. Mocná doktorka Gaulová je dobrá psychopatka, zpěvačka Lucy Gray má obdivuhodnou vnitřní sílu a především Snow je dobrý antihrdina. Pochází z vyšší třídy, jenže je ve skutečnosti chudý, což ho pěkně štve. Je ambiciózní, inteligentní a je zvyklý na ostatní hrát nějakou svou hru. Do Lucy je opravdu zamilovaný, ale zároveň vlivem těžkých okolností možná přejde na temnou stranou síly... Sorry, špatná franšíza. Balada o ptácích a hadech se inspiruje zamilovanými písněmi z minulosti, ale zároveň přináší zajímavý totalitní svět. Oboje slušně funguje. Není to kdovíjak propracovaný ani originální román, ale je čtivý a sympatický. A samotný závěr byl natolik povedený, že mě to přesvědčilo k přečtení samotných Hunger Games. Sedm nešťastných lásek z deseti.... celý text

Jeden den Ivana Děnisoviče 2000, Alexandr Isajevič Solženicyn

Autenticky působící reportáž z gulagu. Bohužel mě ale tahle kniha moc nenadchla. Obávám se, že je kniha oceňovaná především pro svůj význam - přeci jen autor opravdu v pracovním táboru byl, takže se jedná o důležité svědectví - ale jako normální literaturu bych ji nedoporučoval. Minimálně v dnešní době jsou reportáže z drsných míst, válečných konfliktů či třeba i vězení, psané mnohem poutavěji. Jeden den Ivana Děnisoviče téměř postrádá jakýkoliv emocionální náboj, je dějově nezáživná a má zcela nevýrazné postavy. Sledujeme velice obyčejný den ve vězení, který se skládá především z různého obcházení mimořádně přísného a nespravedlivého vězeňského systému, popisu různé manuální práce a prázdných dialogů mezi vězni. I v té obyčejnosti a realističnosti jsem občas našel něco, co mě zaujalo, ale to se dělo spíš vzácně. Zajímavé jsou třeba dialekty vězňů, se kterým se český překladatel zdánlivě pěkně popasoval. Pět odkroucených let z deseti.... celý text