Ninjer přečtené 280

Do vody 2017, Paula Hawkins

Detektivka plná emocí od autorky Dívky ve vlaku. Into the Water vypráví příběh jedné řeky, která má už odnepaměti špatnou pověst. Dřív tam topili čarodějnice, teď se tam jednou za čas za podivných okolností utopí nějaké další ženské (pravděpodobně ne čarodějky). Kniha začíná právě jedním takovým záhadným utonutím. Od začátku do konce je v románu fůra postav, převážně ženského pohlaví, které střídavě rozvíjejí a posouvají děj. Ten není nijak zvlášť špatný, čtenáři se odkrývají podrobnosti jednotlivých (sebe?)vražd a dozvídáme se o různých vážných traumatech, především o sexuálním násilí v různých podobách. Často jde o věci, o kterých bych řekl, že se pořádně mluví až teprve v posledních několika letech. Když nepočítám to, že až na jednoho kluka jsou všechny mužské postavy kreténi, tak je to podle mě zpracované velice dobře a dojde i na nějaké silné momenty. Tady bohužel ale s chválou končím. Ženské postavy, které tu hrají prim, jsou všechny slušné trosky a možná i tím, že vyprávějí příběh hlavně ony je děj neskutečně matoucí. Hlavně je dost těžké mezi sebou postavy rozlišovat. Všechny jsou podobně divné, takže spisovatelka ani nedokáže pořádně rozlišit, jestli zrovna příběh píše dospívající dívka nebo starší žena. Dokonce jsem si i jednou uprostřed kapitoly uvědomil, že teď nečtu z pohledu dospělého učitele, ale malého kluka. Všichni jsou to prostě divňousové. Děj má hodně odboček a je zamotaný a překomplikovaný. Hlavně je prostě postav zbytečně moc, dal bych pryč minimálně polovinu. Řekl bych, že jich je tolik především proto, aby autorka mohla ukázat co nejvíc společenských problémů, které je trápí, ale úplně zapomněla na to, aby postavy byly něčím zajímavé. Místo toho spíš překáží v rozvíjení děje. Šíleně matoucí detektivka plná zmatených, nevýrazných lidí, co vytahují na světlo svá traumata. Čtyři divní a utopení z deseti.... celý text

Hrdinové 2020, Stephen Fry

Druhý díl zábavného, ale poměrně důsledného převyprávění řeckých mýtů od slavného britského komika a intelektuála Stephena Frye. V Mýtech jsme se dočeti, jak to všechno začalo s mocnými Titány a s jejich následovníky, dodnes slavnými bohy jako Zeus, Afrodita či Hádes. Hrdinové se zaměřují na pokračovatele bohů, čím dál silnější lidi - avšak často silnější díky tomu, že jsou potomky bohů. Bohové se v této knize také vyskytují, i když pouze jako vedlejší postavy, které občas hrdinům pomůžou a občas je naopak potrápí. Hlavní částí knihy je ale popis různých dobrodružství, které jsou plné monster, určitého počtu úkolů, lstivých panovníků a šťastné i nešťastné lásky. A to by to nebyli starověcí Řeci, aby nedošlo i na nějaké to vraždění a sex v rodině (i když zvlášť na to druhé jsou přeci jen větší experti bozi než polobozi). I v této knize je hodně poznámek pod čarou a často i hodně různých odboček, aby se něco dovysvětlilo, například co je zač tahle a tahle postava, protože Řeci byli experti v tom, že každé vedlejší postavě vymýšleli své vlastní "sólová dobrodružství". Přibližně v polovině knihy začne na tomhle dovysvětlování Fry příliš ujíždět a ze zábavných příběhů se stává překomplikovaná lekce (fiktivní) historie. Celkově mě některé příběhy bavily víc (např. Héraklés či největší athénský hrdina Théseus), některé míň - například Iásonův příběh se dost táhne a má hromadu odboček, i když základ je zajímavý. Jeho slavná výprava totiž měla na palubě podle názvu lodě tzv. "Argonauty", což byla skupinka těch nejslavnějších hrdinů té doby. Byl mezi nimi třeba největší silák Héraklés (Herkules) či nejtalentovanější bard Orfeus. Byli to v podstatě takoví řečtí Avengers. Stephen Fry vypráví velmi zábavným způsobem, i když ne vždy je kniha natolik působivá jako první kniha Mýty. Určitě ale stojí za to si ji přečíst, pokud vás řecké pověsti alespoň trochu zajímají. Sedm předchůdců superhrdinů z deseti. P.S. U českého vydání mi vadily dvě věci - občas není vyznačeno, že poznámka pod čarou není od autora knihy, ale od překladatele či redaktora, a chybí mapa, na kterou se jednou v textu přímo odkazuje.... celý text

Křest ohněm 1999, Andrzej Sapkowski

Těžký život Zaklínače pokračuje. Země je ve válce a snad každý řeší, na čí stranu se přidat a jak to všechno nějak ve zdraví přežít, ale Geralt jen tvrdošíjně hledá Ciri. Postupně se na něho nabalují různé zajímavé existence, až z toho vznikne vskutku podivuhodná parta. Toto cestování je nejlepší část knihy. Dojde na nápadité situace a postavy v partě jsou moc fajn. Především mě bavili trpaslík Zoltan a tajemný léčitel Regis. Kromě toho taky (na rozdíl od Geralta) vidíme, jak se daří Ciri, vzácné dívce s tajuplnou mocí. A je to tedy další překvapivý obrat v jejím životě. Narazí totiž na partu divokých zbojníků a zbojnic, kteří rádi kradou, zabíjí a souloží... V Křestu ohně kromě jiného často sledujeme různé vládce a čarodějky, kteří komentují válečné snažení a vymýšlí různé plány jak válku vyhrát, což je nejslabší část knihy. To, že si čarodějnice vytváří svůj tajný konvent, s nímž chtějí vzdáleně tahat za nitky, dává smysl a je to zajímavé, ale poslouchat jejich pletichaření na desítkách stran je často dost úmorné. Další pěkné dobrodružství Geralta ve válce, jen se do toho občas příliš politikaří. Sedm Geraltových kámošů z deseti.... celý text

Raketoplán Poutník 1995, Steve Jackson

Čtvrtý gamebook ze série Fighting Fantasy zase zkusil něco jiného - tentokrát žánr sci-fi. Hrát si na hrdiny, co putují vesmírem, nebylo nic neobvyklého ani v osmdesátých letech, kdy tato kniha původně vyšla. Steve Jackson se možná inspiroval sci-fi dračákem "Traveller" a bezpochyby se inspiroval Star Trekem. Jako kapitán ovládáte svoji velkou vesmírnou loď a pomáhají vám různí důležití důstojníci. S nimi se pak můžete teleportovat na planety a objevovat tak prapodivný mimozemský život. Váš Raketoplán Poutník byl vtáhnut černou dírou do paralelního vesmíru a nyní musíte tímto neprobádaným prostorem plout a najít způsob, jak se dostat zpátky. Takže nyní přátelské i nepřátelské, krásné i ošklivé, upřímné či lstivé tváře nepotkáváte v místnostech zámku či koutech lesa, nyní je budete potkávat na cizích planetách. V tomto gamebooku jsou různé nové vychytávky, například boj, kterého se účastní více lidí (nebo mimozemšťanů) na obou stranách (přeci jen s sebou taháte ty různé důstojníky) či třeba souboj s fázery, které jsou rychlé a nebezpečné (žádné postupné ubírání životů). Dokonce může dojít i na vesmírnou bitvu mezi loděmi. Novinek je tedy poměrně dost a hezky fungují, nejde o nic složitého. Proto možná zamrzí, že Raketoplán Poutník není příliš dlouhý a moc si jich tedy neužijete. Seznamovat se s různými planetami, kde obvykle hrozí nějaké to nebezpečí, mě slušně bavilo. Škoda jen, že je vaše posádka poměrně anonymní, nic se o nich nedozvíte. Ale to už je v této sérií gamebooků normální, že si o sobě i jiných postavách musíte v hlavě něco domýšlet (mně během jednoho náročného boje se zabijáckým androidem tragicky zahynula komunikační důstojnice Uhura). Gamebook není až tak obtížný, ale o znovuhratelnost se tu stará opět jedna vychytávka, kterou nemám rád. Abyste hru mohli úspěšně dokončit, musíte něco ve správnou chvíli najít, tentokrát jde o dvě souřadnice na místo, které vás dostane domů. Opět jsou tyto věci maximálně schované a nedá se k nim vrátit. V Raketoplánu Poutník vás navíc ani knížka neupozorní, že si máte souřadnice někam zapsat. Musím říct, že mě ale docela pobavilo, jak drsné a dramatické je potom finále, pokud tyto souřadnice nezískáte - dojde i na sebevraždy. Věřte mi, že každý si minimálně napoprvé tenhle s chutí napsaný špatný konec přečte. Celkově je však tahle hrací knížka příjemným vesmírným putováním. Sedm neoficiálních Star Trek gamebooků z deseti.... celý text

Mluv 2016, Laurie Halse Anderson

Knížka o traumatizované introvertce, co se protlouká americkou střední školou. "Mluv" pochází z konce devadesátých let, takže těžko říct, jestli se za tu dobu v Americe něco změnilo (doufám, že ano), ale zde je střední škola vyobrazována jako pořádně otravné místo plné pokrytectví jak u žáků, tak učitelů. "Hodné holky", které jsou slušně oblékané a věnují volný čas charitě, jsou ve skutečnosti elitářský povrchní klub chovající se hnusně a přehlíživě ke svým spolužákům. Sportovci se nemusí tolik učit, protože když jsou dobří v určitém sportu, téměř všichni učitelé přimhouří oko a dají jim lepší známky než ostatním. Učitelé problémy žáků neřeší, protože mají evidentně spoustu svých, a ty často vybublávají na povrch během výuky. Pravděpodobně se toho v USA tolik nezměnilo, protože některá témata jsou neustále aktuální, dokonce se o nich i mluví víc než kdysi. Autorka Laurie Halse Andersonová dala do své knížky silné satirické prvky a dělá si srandu z levice i pravice. Vysmívá se politické korektnosti (školní tým se v průběhu roku musí třikrát přejmenovat, protože skoro každý název týmu někoho uráží) či rasismu a fašizujícím se tendencím (učitel tvrdící, že USA měla už dávno zavřít hranice - teda těsně po roce, co se do ní přestěhovala jeho rodina). Hlavní hrdince Melindě se něco vážného stalo (knížka vám to poví až přibližně v polovině), kvůli čemuž se stáhne do sebe. Téměř nemluví, přichází o kamarádky a její rodiče taky moc nefungují, protože mají své problémy a jsou na pokraji rozvodu. Knížka je tedy slušně depresivní, ale zároveň také díky dobře napsané satiře a celkové kousavosti často i vtipná. "Mluv" se výborně čte. Autorka chce, aby kniha příliš nekázala, ale hlavně bavila, a to i holky a kluky, kteří moc nečtou. Knížka Mluv se stala obrovským hitem a má i kladně hodnocenou filmovou adaptaci. "Otvírá totiž velmi důležité téma - silné trauma v mladém věku, které se těžko překonává, obzvlášť v prostředí, které nechce nebo neumí pomoci. Autorce přichází od té doby tisíce e-mailů, ve nichž se jí děti svěřují se svými problémy, ale také jim píšou, jak jim kniha pomohla. Mně se naštěstí nic takového nestalo a asi nejsem přímo cílovka téhle knihy, ale to neznamená, že jsem si její čtení neužil. Mluv je velice silné a důležité dílo, které je zároveň napsáno s lehkostí a vtipem. Devět lidí, kteří by měli promluvit, z deseti.... celý text

Čas opovržení 2000, Andrzej Sapkowski

V pořadí čtvrté knize Zaklínače sledujeme především komplikovaný příběh mladičké Ciri, kterou chtějí kvůli její rostoucí síle a kvůli jejímu původu všichni zabít, ale momentálně si naštěstí většina mocných hráčů myslí, že je mrtvá. Vypadá to, že si Geralt může na chvíli oddychnout, dokonce je zase zpátky se svou láskou Yennefer a mladá Ciri by mohla studovat na čarodějnické škole. Jenže jak už bylo naznačováno v předchozích knihách, blíží se obrovský konflikt, a v této knize naplno vypukne válka. Čas opovržení je stále zábavnou fantasy s poutavým příběhem. Kromě dobře napsaných dialogů na Sapkowském oceňuju, jak umí efektivně skákat z jedné zajímavé situace do druhé. Dočteme se například o zajímavém večírku pletichařících čarodějů a vyzývavých čarodějek, vydáme se mezi smrtonosné lesní dryády a podíváme se dokonce i na poušť, která taky zrovna nepatří mezi nejklidnější místa ve světě zaklínače Geralta. Kvalitní čtivé fantasy. Osm vyvolených holčiček z deseti.... celý text

Babička 2005, Božena Němcová

Klasika, kterou školáci obvykle moc nezbožňují, ale je to natolik důležité dílo české literatury, že jsem se jí rozhodl dát nyní v dospělosti šanci. O tom, jestli je tato kniha vhodná pro mladé čtenáře, nebudu spekulovat, ale můžu s potěšením (a s menším překvapením) říct, že mně se nakonec Babička líbila. Babička nám představuje venkov počátku 19. století, který je patrně mírně zidealizovaný. Působí to hodně nostalgicky nebo spíš jako něco vnímané očima dítěte. Nastanou i dramatičtější momenty, ale spíše tu máme spoustu šťastných chvilek a jakousi až fascinaci vším kolem. V románu se čtenář dozví o mnoha různých tradicích a svátcích, které si děti i dospělí náramně užívají. V celkově milé atmosféře tu máme kromě spousty radosti i nějaké ty starosti (láska, vojna, tatínek, který je dlouho pryč...), ale převažuje spíše to dobré. O to se stará především ústřední postava Babičky, která zde představuje nejvyšší možnou moudrost a blažený klid. Vždy vše správně okomentuje a potěší dobrým slovem. Božena Němcová napsala tuto knihu velmi čtivým jazykem. Občas se najde nějaká dnes těžce srozumitelná fráze (a taky tu máme dnes vtipné, původní použití slov "šukání" a "šoustání"), ale kromě toho se Babička velmi lehce čte, téměř jako pohádka. Jen ten příběh není bůhvíjak zajímavý. Milá knížka o radostech vesnického života. Sedm šťastných to žen z deseti.... celý text

Prokletý hvozd 2017, Ian Livingstone

Gamebook z řady Fighting Fantasy číslo tři. Tentokrát dostal šanci se předvíst jako sólový autor Ian Livingstone. A jde na to trochu jinak než Jackson. Jde na to víc od lesa. Nebo spíš od hvozdu. (ha ha) Jako žoldák narazíte na umírajícího trpaslíka a rozhodnete se pomoci jeho rodnému městečku, které nutně potřebuje mocné kladivo. To se nachází někde v Prokletém hvozdu a vypadá to, že si ho zlodějští trollové rozdělili na dva kusy, takže vaše pátrání po vzácné zbrani bude ještě náročnější. Ve třetím gamebooku si užijete více čerstvého vzduchu, uděláte si procházku po lesíku, ale to neznamená, že bude váš hrdina v kdovíjakým bezpečí. Opět narážíte na všemožná monstra, od nepřátelské bandity po obry či draky (resp. "vyverny"), jen občas se najde nějaká ta přátelská tvář - jenže obvykle nepoznáte, jestli to bude kámoš, dokud již není příliš pozdě. Naopak můžete potenciální kamarády "omylem" zamasakrovat. Také se tu hodně používají předměty, avšak tentokrát se můžete velice slušně předzásobit v úvodním obchůdku. Spolu s dalšími předměty, které budete nacházet, budete mít na konci dobrodružství pořádně plnej batoh. Zde je trochu zvláštní, že na začátku si napíšete určitý počet zásob jídla, ale pak na to asi autor nějak pozapomněl, protože téměř nikdy (možná jednou dvakrát) dostanete možnost nějaké svoje jídlo sníst. Prokletý hvozd je hodně o sbírání předmětů. K dokončení však potřebujete dvě části kladiva a ty najít není snadné. V lese můžete bloudit a rozhodně vám pomůže, když si budete kreslit mapu, ale ani s ní to není nic lehkého, a upřímně řečeno hra ohledně pohybu v lesu není fér. Důležitá část kladiva se nachází téměř na konci, ale hrací knížka vám k ní v jedné pokročilejší fázi (ale zdaleka ne ve finální) nedovolí zajít. To je pak spíš k vzteku, že mapku máte. Holt je to pořád spíš kniha, ne hra. Prokletý hvozd přesto v rámci gamebooků od Livingstonea a Jacksona patří spíše mezi ty pohodovější. V lese je fajn a sbírání (a následné používání) předmětů či různých cenností je zábava. Sedm předmětů, které musíte mít, z deseti. P.S. Českému nakladatelství Mytago se podařil pořádný fail. Je tam chyba v pravidlech (tvrdí vám, že máte používat špatnou hodnotu v soubojích), a co víc, nachází se tam mnohokrát špatný odkaz k pokračování, takže pokud si knihu tužkou neopravíte (na svých webovkách alespoň zveřejnili, co mají všechno špatně), můžete ve hře uvíznout. Tvrdí, že chyby byly i v originále, ale nevím, nedělá na mě příliš dobrý dojem už to, že korektorka má omylem malé písmeno na začátku příjmení.... celý text

Citadela chaosu 1994, Steve Jackson

Druhý gamebook z osmdesátek měl na starosti Steve Jackson (s kolegou Ianem Livingstonem se od tohoto dílu střídali), a ten se rozhodl, že pořádně přitvrdí. A taky přidal do své hrací knížky kouzla. Hlavní hrdina je mladý čaroděj (či čarodějnice), který je vyslán jako tajný špeh do citadely, v níž přebývá jakýsi padouch chystající se zaútočit se svou armádou na poklidné Vrbové údolí. Je na čase ho zastavit, a půjde to asi jen po zlém. Záporák si také libuje v magii, a proto budete uvnitř hradu narážet především na všemožné magické kreatury. To je upřímně řečeno trochu otrava, protože i když si na začátku naházíte velkou sílu ("umění boje"), tak většinou spíš přijdou k řeči kouzla. Magie je tu řešená tak, že si zvolíte na začátku určitá kouzla a jejich množství (které není velké), a pak vám knížka nabídne je ve správnou chvíli použít. A taky ve špatnou chvíli. Můžete si velmi snadno kouzla nevhodně vyčerpat a v kritické chvíli je pak nemít. Kromě vhodných kouzel taky musíte během čtení (hraní) nasbírat ty správné předměty. Jsou pasáže, kde bez správného předmětu prostě nepřežijete, a vracet už se nemůžete. Ačkoliv se mnohé části tváří tak, že máte více možností, je to často pouhá iluze. Vrcholem toho jsou dveře téměř na konci, ke kterým musíte znát heslo, jež lze opravdu velice snadno přehlédnout. Neznáte ho? Game over - zkuste to znovu. Tento gamebook počítá s tím, že ho budete číst několikrát... Což se mi moc nezamlouvalo, zase tak úžasný příběh to tedy není. Jednotlivá setkání jsou často zábavná, ale hodně to kazí ta přepálená obtížnost, kde musíte mít správnou kombinaci předmětů (vybrat si správné cestičky v dobrodružství) a kouzel (vybrat si správná kouzla na začátku). Řekl bych, že tyhlety hrátky s předměty a kouzly jen uměle prodlužují délku vašeho zážitku, protože jinak jde o poměrně stručnou záležitost. I přes všechny ty neduhy, co se týče "hratelnosti", je to ale často milé a sympatické. V každém případě porážka hlavního padoucha sice trvá dlouho, ale nakonec je jeho slabost poměrně směšná vzhledem k tomu, že to měl být nějaký bojový čaroděj toužící po válce. Šest špatně využitých kouzel z deseti. Zkus to znova. P.S. Překlad je občas roztomilý - docela pochybuju, že padouchova "Drápobestie" má "dlouhé vlasy" ("hair" znamená vlasy i chlupy) a taky se mi moc nezdálo, když hlavního padoucha porazíte pomocí "drapérií" ("drapes" jsou jednoduše závěsy).... celý text

Proč spíme 2018, Matthew Walker

EDIT: Narazil jsem nyní na analýzu, podle které to vypadá, že je nakonec tato kniha plná různých nedostatků a pravděpodobně se v ní manipuluje s daty. Dokonce se ozývají odborníci na spánek a spánkové deprivace, že tato KNIHA MŮŽE ŠKODIT. Walker totiž například velmi silně prosazuje to, že by měl každý spát 8 hodin, jenže realita nebude tak jednoduchá a snažit se o to za každou cenu může být kontraproduktivní. Celkově po přečtení této analýzy (odkaz níže) nemůžu brát Matthewa Walkera nadále vážně a Proč spíme bych nedoporučoval číst. https://guzey.com/books/why-we-sleep/?fbclid=IwAR1HJrI8EpMM5o-HN_DLKuhUzsXoVYcguGNwl0pAR1wYjgV35nPDU50kyl0 *** Původní recenze (nechávám například proto, že je možné, že nějaká část je stále platná) Přední odborník na spánek Matthew Walker, který, zdá se, zkoumáním této nezbytné součásti života zasvětil svůj život, přinesl napsal slušně dlouhou knihu o svém oblíbeném tématu. Sice občas hodí nějaký ten vtípek a neobjevují se zde žádné složitější větné konstrukce, ale na druhou stranu se nebojí jít pořádně do hloubky a použít i odbornější termíny. Je to zábavné, ale přesto těžké čtení. Na začátku se čtenář opravdu dozví, proč spí. Je to vskutku fascinující téma a máme tu hned plno zajímavostí o snění a spaní. Například snad všechny živé bytosti spí, i když si dřív lidé mysleli, že například žraloci ne - protože nemají víčka. Ve skutečnosti je ale velká většina knihy o tom, proč byste MĚLI spát, resp. proč je spánek neuvěřitelně důležitý a neměl by se podceňovat. Autor knihy popisuje jeden výzkum za druhým, v němž se dokázaly (často jeho přičiněním) různorodé přínosy spánku a naopak také to, jak je pro náš organismus škodlivé ho mít nedostatek. Dokazuje se tu vliv na pracovní výkon, to, jak kvůli nedostatku spánku umírají tisíce lidí na silnicích, jak je pro mozek náročné se blbě probudit a tak dále. Byla to pro mě místy dost depresivní knížka. V posledních letech spím velmi slušně i díky tomu, že si spánku cením a leccos jsem si o něm přečetl. No, po přečtení téhle knihy mi v tomhle ohledu poměrně kleslo sebevědomí. Depresivní je to nejen kvůli tomu, že bych si já připadal blbě, ale spíš kvůli věcem typu, že děti mají špatné spánkové návyky (a můžou za to i rodiče, kteří je nutí chodit nepřirozeně brzy spát i vstávat) nebo že firmy nezohledňují to, že někteří zaměstnanci lépe pracují spíše odpoledne a večer a nutí je do práce příliš brzy ("noční sovy" opravdu vědecky existují). Na to, že je spánek přibližně stejně důležitý jako správná strava, tak se o tom příliš nemluví a společnost je nastavená tak, že jakékoliv větší změny do budoucna v tomhle ohledu nevypadají moc nadějně. Málokterý zaměstnavatel je tak osvícený, aby dovolil "šlofíky" během dne, a začátek školní výuky se také asi jen tak neposune. Těch výzkumů a toho, jak když blbě spíte, tak se v podstatě zabíjíte (budete zapomnětlivější, spíš dostanete rakovinu, spíš budete neplodný...), bylo na můj vkus možná příliš mnoho. V samotném závěru Walker navrhuje, jaké změny by společnost a jednotlivci měli udělat, ale jak jsem říkal, myslím, že je to příliš velký úkol. Tuším, že přetechnizované moderní lidstvo si začne spánku vážit a respektovat jakési právo na spánek přibližně dva tři roky předtím, než přestaneme jíst zvířata. Často jsem měl také doplňující otázky, které autora knihy mohly napadnout, ale některé věci a své tvrzení nerozebral tolik, jak bych si představoval. Myslím, že byl na to příliš zapálený do toho, aby nám ještě pověděl o dalších super výzkumech, kterých se zúčastnil. Velmi zajímavé, ale docela náročné a depresivní čtení o spaní. Sedm spánkových experimentů z deseti.... celý text

Moc bezmocných 1990, Václav Havel

Havlova úvaha ze 70. let, z doby, kdy měl už za sebou první věznění, a tímhle textem Havel jasně ukazuje, že se nebojí dál píchat do vosího hnízda. Na první pohled vypadá Moc bezmocných jako malý sešítek, ale Havel píše často poměrně složité větné konstrukce, libuje si v užívání cizích slov, a četl jsem text velmi pečlivě, takže nešlo o nic, co bych nějak rychle sfouknul. Václav Havel se zamýšlí nad životem v tehdejším komunismu (či "reálném socialismu", chcete-li). On sám režim nazývá "post-totalitním" a důsledně rozebírá, v čem se tehdejší režim v Československu liší od těch klasických totalitních. Často si vypomáhá příkladem se zelinářem, který si dá do výlohy ceduli "Proletáři všech zemí, spojte se". Takový zelinář velmi pravděpodobně v nic takového nevěří ani nedoufá a jen se tím účastní jakéhosi rituálu, kterými byl komunismus u nás prolezlý. Mluví se zde také hodně o roli disidentů, kterou Havel nijak zvlášť neglorifikuje, spíš naopak, a vidí budoucnost ve spíš v malých dobrých činech jednotlivců. V tehdejší komunismus, tak jak ho představovala oficiální propaganda, téměř nikdo nevěřil, a jednalo se tak o určitý život ve lži, a Havel proto opakovaně hlásá, jak je důležitý "život v pravdě". Havel nevidí svět černobíle, naopak je jeho pohled velmi realistický a snaží se pochopit každého. Na konci se trochu zamýšlí nad budoucností. Říká, že nestačí jen vybudovat rychlou opozici, která nahradí stávající vládu. Podle Havla je jí totiž souzeno také neuspět a zkazit se. Budoucnost Havel vidí v řadě malých "struktur" vybudovaných určitými nadšenci s jasným cílem - a po dosáhnutí tohoto cíle zase rozpuštěných. Moc bezmocných je výborným popisem komunistického režimu u nás a zároveň obsahuje myšlenky, krásně aplikovatelné i na dnešek. "Je totiž vůbec otázka, zda 'světlejší budoucnost' je opravdu a vždy jen záležitostí nějakého vzdáleného 'tam'. Co když je to naopak něco, co je už dávno zde - a jenom naše slepota a slabost nám brání to kolem sebe a v sobě vidět a rozvíjet?" Osm legendárních úvah z deseti.... celý text

Čaroděj z Ohňové hory 2015, Steve Jackson

Pokud jste neobjevili kouzlo "gamebooků", tak jde o takové šikovné knížky, které vám dovolí si zjednodušeným, ale kouzelným způsobem zahrát dobrodružství, která znáte především z videoher. V 80. letech to rozjížděli v Británii Steve Jackson a Ian Livingstone se svou sérií gamebooků, která po revoluci vycházela i u nás a mnozí na ni nedají dodnes dopustit. I já jsem několik z nich v dětství a pubertě hrál, a teď jsem se rozhodl si je po mnoha letech znovu vyzkoušet. Čaroděj z ohňové hory je úplně první gamebook, který byl v zahraničí obřím hitem a vydláždil cestu dalším "hracím knihám". Příběh je jednoduchý a připomene RPG hry nebo Dračí doupě. Jste hrdinou, který se vydává do podzemní jeskyně, v níž sídlí tajemný a zatraceně bohatý čaroděj. Můžete si zahrát za předvolenou postavu nebo si vymyslet svoji, ale v každém případě budete tak trochu anarchista, protože se bez většího důvodu rozhodnete mágovi jeho poklad vzít. Se svým hrdinou poté bloudíte jeskyní, kterou obývají sadističtí orkové a jiná monstra, ale sem tam narazíte i na nějakou tu přátelskou tvář. Hraní/čtení mě opravdu bavilo. Koncept je jednoduchý, ale zároveň dost propracovaný, takže hra pěkně šlape a stylově si formujete svoje dobrodružství plné akce. O nějakých propracovanějších postavách tu nemůže být řeč, ale vzhledem k tomu, jak je kniha herní, tak to není potřeba. Naopak třeba gamebooky hezky rozvíjejí fantazii, protože tím, že není popisován váš hlavní hrdina, si můžete dobrodružství v hlavě mírně přizpůsobovat a rozvíjet. První část je samé zábavné setkání, ale v druhé části přichází dost obtížné bludiště, ke kterému si musíte nelehkým způsobem kreslit mapku (případně si ji můžete dohledat jako já, hehe). V úplném závěru pak přichází slušná sviňárnička. Potřebujete tři klíče. Pokud je nemáte, GAME OVER. Já měl jenom dva, nevěděl jsem, že jsou potřeba tři, a tak jsem technicky vzato tenhle gamebook nevyhrál. Nevadí, peníze stejně kazí charakter. Jo a Čaroděje z ohňové hory jsem zabil... i když nevím přesně proč. Velmi prostá, ale velmi zábavná fantasy herní kniha, která je občas slušně nefér. Sedm mrtvých boháčů z deseti.... celý text

Zjevení Cthulhu 2017, Howard Phillips Lovecraft

Konečně jsem si přečetl něco od tohoto hororového blázna H.P. Lovecrafta, jehož odkaz tak zkultovněl. Tento výběr od nakladatelství Carcosa pro mě vypadal ideálně, protože jsem slyšel, že mnohé jeho povídky/novely se dost táhnou. No, táhne se i tahle sbírka. Převážná část knihy je obsažená z delších novel, ve kterých je děj jenom načrtnutý, ale jinak si v podstatě čteme přednášku na téma život Prastarých. A to dost odbornou a dlouhou. Lovecraft hodně probírá architekturu, biologii, historii i něco málo ze společenského života obřích supermonster, oproti kterým jsme my zanedbatelnými, pomíjivými mravenci. Autor to neustále rámuje vyprávěním nějakého vědce, který je z těch zjištění zděšený a na pokraji šílenství, ale pro mě to mělo spíš opačný efekt - Často je strašidelnější spíš strach z neznáma. Ne že by to nebylo zajímavé, texty jsou často originální. Například tu máme příběh o chlapíkovi, který si vyměnil tělo napříč časem s jakýmsi prastarým monstrem toužícím studovat naše mrzké, krátké lidské období. I zde je ale nakonec novela spíše několikahodinovou komentovanou prohlídkou muzea, kde vám jsou všechny exponáty pouze popisovány. První, podstatně kratší povídky, jsou klasičtějšími hororovými povídkami. Opět jsou originální, opět se v nich šťourá a analyzuje a jsou docela natažené (kromě úvodní, několikastránkové), ale u nich mi to nevadilo, dokonce jsem si je vlastně i dost užíval. Lovecraft psát umí a jeho styl má něco do sebe. Máme tu například městečko, kam se narodilo podivné, rychle rostoucí dítě, co spolu se svými slizkými rodiči praktikuje temnou magii. Zajímavý a originální horor, ale zcela úmorně vědecký a pseudovzdělávací. Pět fiktivních Cthulhu encyklopedií z deseti.... celý text

Studie jedu 2020, Maria V. Snyder

Jelena to nemá v životě lehké. Po dlouhém věznění unikne plánované popravě jedině díky tomu, že dostává práci s vysokou úmrtností - stane se ochutnavačkou velitele. To je však jen začátek její velkolepé cesty... Studie jedu je moderní fantasy určená především pro holky. Máme tu silnou ženskou postavu, která si nenechá jen tak něco líbit, má moderní smýšlení a sem tam dostane zálusk na nějakého klučinu. Rozhodně ale nejde o nějakou pohodovou červenou knihovnu, protože smrt číhá na každém kroku a hlavní hrdinka víc než romanci zažívá pořádně drsné věci (nebudu spoilerovat, ale stávají se jí drsnější věci než, řekněme, Harry Potterovi). Na hradě v říši, která se zbavila monarchie a nyní důsledně dodržuje diktátorský Kodex, se pořád něco děje a kniha je napsaná velmi svižně, někdy až jednoduše, takže jde o lehčí čtení. Navíc minimálně české vydání je dost nafouklé velikostí písma a řádkováním, knížka by určitě mohla být mnohem útlejší, takže se nemusíte bát toho, že byste u knihy strávili příliš mnoho času. V románu se řeší odhalování různých záhad, tajemství a především intrik, které můžou být vliv na celou říši. Nepřekvapí, že hlavní hrdinka Jelena v tom sehraje velkou úlohu. Na druhou stranu i když si Jelena zažije svoje, tak má občas příliš mnoho štěstí a hodně věcí se vyřeší bez jejího většího přičinění. Naštěstí má vždy při sobě věrné a dobré kamarády (podobně jako, řekněme, Harry Potter). Kniha také obsahuje jeden nečekaný zvrat, který souvisí s problematikou řešící se v posledních letech (týká se to LGBT). Pro hodně konzervativního čtenáře tahle kniha nebude. Mně osobně přišla tahle věc pěkně zpracovaná a rozhodně ne samoúčelná. Povedená holčičí, ale taky místy poměrně temná a drsná fantasy. Sedm utrpení mladé Jeleny z deseti.... celý text

Tankový prapor 1990, Josef Škvorecký

Oblíbené literární dílo s ještě oblíbenější filmovou adaptací se mi na začátku nečetlo moc dobře. Tankový prapor je rozdělen na delší kapitoly, které můžou fungovat i jako samostatné povídky, a zrovna ta první mě nijak zvlášť nenadchla. Je o tom, jak se různí vojáci flákají na cvičení, a velitel je za to "prcá". To slovo jsem si nevymyslel, Škvorecký ho v knize hojně používá (ve smyslu "seřvat, pérovat, nadávat podřízenému"...), a není to jediné sprostší slovo. Kniha je plná vulgarit, takže pokud vám tohle vadí, tahle knížka nebude pro vás. Tankový prapor se snaží být realistický, takže dává smysl, že tam vojáci budou sprostí, ale přesto bývá zvykem míru sprostoty ve fiktivním díle snižovat, takže i v dnešní době tenhle aspekt docela překvapí. Na druhou stranu je taky zábavné sledovat, jaká sprostá slova frčela v 50. letech. Škvorecký má zajímavý styl psaní. V jeho díle se objevuje hodně dlouhých dialogů, nebojí se různých sprosťáren, ale zároveň dokáže být slušně popisný, někdy používá až básnické přirovnání. To dává smysl, protože jeho alter ego Danny Smiřický je velký romantik a snílek. Což tedy v tomhle případě znamená někdo, kdo myslí drtivou většinu času na holky, dokáže rychle vzplanout, ale stejně rychle ochladnout. A hlavně je šíleně nadrženej. Často je kvůli holkám nešťastný, jenže ani on není zrovna pro svou zasněnost a přelétavost nejlepší partií. Tenhle aspekt se objevoval i v starším Škvoreckého díle Zbabělci se stejným hlavním hrdinou. Každopádně o tom je jen menší část knihy. Především tu máme poměrně dost zajímavý, vtipný a hlavně kritický pohled na vojenskou službu za komunismu. Některé kapitoly ("povídky") se mi opravdu líbily, především ta o zkouškách Fučíkova odznaku, který se vojáci nijak zvlášť nesnaží získat, jsou k tomu spíš přinuceni, a tak tam nějak všichni (včetně nadporučíka) tahají z fusekle hrozný žvásty o hrdinech komunismu. Kniha není nějak zvlášť natřískaná humorem (pokud vás tedy výjimečně nebaví sprostá slova), ale občas se zadaří nějaký výborný vtip, několikrát jsem se i srdečně nahlas zasmál. Tankový prapor nabízí lepší i průměrnější příběhy o vojně (ačkoliv se všechny odehrávají už ke konci služby). Občas je to sranda a jako pohled obyčejného vnímavého člověka, jak to tenkrát (ne)fungovalo, to stále dobře funguje. Šest otrávených vojáků z deseti.... celý text

Princip odlišnosti 2011, Jean Chatzky

V knihovně mě tahle knížka upřeně sledovala z poličky k rozebrání, až jsem nakonec neodolal a vzal si ji. K podobným tématům dnes vznikají mnohá zajímavá youtube videa, která si ale berou obsah právě z podobných knih, tak proč nejít ke zdroji? Autorka vychází také z jiných knih, ale hlavně si dělá jakousi analýzu bohatých a úspěšných lidí. Provedla k tomu účelu poměrně slušný výzkum, ale upřímně řečeno, většina výsledků, které tam během knihy představuje, mě nijak nezaujala. Lepší je to s krátkými rozhovory s boháči, kteří se od sebe často dost liší. Autorka se přesto snaží najít různé společné body, o kterých pak hodně mluví. Celá kniha je postavená na představě, že když budeme bedlivě sledovat boháče a jejich návyky, tak se jimi taky můžeme stát. No, na můj vkus je ta představa trochu naivní, přeci jen hromada těch lidí se už narodila do prostředí, kdy se nemuseli starat o své peníze a ještě jim rodiče někde k patnáctým narozeninám pořídili vlastního investičního poradce. Na druhou stranu se rozhodně nějaké ty tipy k tomu, jak mít o trochu víc peněz, hodí a některé kvalitní tu skutečně najdete. Mnoho tipů je už poměrně profláklých, takže neočekávejte nějaký svatý grál seberozvoje. Navíc mnohé jsou v knize zmíněné spíše jakoby bokem. Hodně se zde mluví o důchodovém pojištění a spořících účtech, které mají v USA trochu jinak. Pointou knihy je (SPOILER!), že pokud se chcete stát bohatým (nestačí vám pouze být "finančně v pohodě"), musíte investovat, investovat a investovat. Hmm. Ani když jsem to napsal třikrát, tak mě to téma nezačalo zajímat... Každopádně tomuto tématu se kniha hlavně ke konci dost věnuje, ale čekají nás tu spíše obecné rady. Pokud se chcete věnovat obchodování s akciemi a další loterií, bude to chtít jinou knížku. Další témata, která vám mají pomoct k penězům, jsou spoření, sledování svých peněz, vyhledání vhodné práce pro vás či zvyšování svého sebevědomí. Mimochodem český překlad je často křečovitý. Působí zastarale a sem tam se vyskytnou i nějaké chyby. Šest boháčů postavených na piedestal z deseti.... celý text

Řeky Londýna 2015, Ben Aaronovitch

Řeky Londýna lákají na krásnou obálku a také trochu zavádějící popisek hovořící o "dospělém Harry Potterovi u policie". Není to úplně lež, máme tu kouzelnického učně a reálný svět kombinovaný s magií, ale obsahově od toho fakt něco jako Pottera nečekejte... Kniha je místy opravdu vtipná, hlavní hrdina neustále hláškuje. A protože je dospělý a tohle NENÍ POHÁDKA (na rozdíl od Harryho), tak je občas pěkně sprostý. Vyskytne se nějaká ta "kurva", nechtěná erekce či provokující říční nymfy. Postupem děje začíná přibývat postav, mnohé jsou z nich nadpřirozené, a s tím začíná i moje nespokojenost. Postavy působí nejprve poměrně originálně, především tu máme jakési bohy a polobohy řeky Temže, ale v podstatě žádná není nijak zvlášť zajímavá. Nezaujmou dialogy ani tím, co dělají. Působí spíš jako komparz. Ke konci už je postav fakt dost, takže se mi začaly mezi sebou čím dál víc plíst, a na konci už jsem potom rozpoznával jen menší část - a to jsem knihu četl bez jakékoliv delší pauzy. Jedině hlavní hrdina je docela zajímavý, jedná se o snědého konstábla s náročnějším rodinným zázemí, co je bystrý, vtipný a kvůli tomu, že je snědší pleti, občas narazí na nějaký ten menší rasismus. Stejně jako postavy je divný i děj. Základní námět není vůbec špatný. Konstábl Grant se učí magii, řeší násilné vraždy, u kterých se pachatelé jakoby náhle zblázní, a do toho se mezi sebou hašteří Otec a Matka Temže. Zpracování děje mi ale vůbec nesedělo. Nevím přesně proč, ale absolutně jsem se do děje nemohl dostat, knihu jsem četl spíše "z povinnosti". Nejen že mě nezajímalo, co bude dál (protože jenom hlavní hrdina je docela OK, ale i ten se dokáže chovat dost pasivně, třeba co se týče holek, co ho obletují...), ale úplně jsem se ztrácel v ději. Jako by to celé bylo zahalené v takové špatně čitelné mlze. Obvykle se nevracím zpátky, ale tady jsem se vracel třeba jednou, dvakrát, třikrát... A přesto jsem tomu pořádně neporozuměl. Přitom jsem to četl v češtině, ne ve staroangličtině. Je to zvláštní. Může to být zvláštně mizerně napsané, zvláštně přeložené anebo prostě tohle není můj literární styl. Kniha je mi v mnoha aspektech sympatická, líbí se mi třeba taky, jak tam autor občas hodí nějakou tu zajímavost o Londýně či policejní práci, ale bohužel mě příliš nebavila a nepovažuju ji za vyvedenou ani zábavnou knížku. Pět podivných bytostí v ospalém Londýně z deseti... celý text

Krev elfů 2011, Andrzej Sapkowski

Trojka Zaklínače už nejsou žádné povídky, ale plnokrevné fantasy. Krev elfů je dokonce teprve prvním dějstvím epického příběhu. Předchozí díly se hemžily inspirací z pohádek a mýtů, což jsem v tomto díle nerozpoznal. Místo toho tu máme poměrně klasickou moderní fantasy. Schyluje se k velké válce, protože tajemní nepřátelští Nilfgaarďani dobývají svět a blíží se k říši, kterou známe z předchozích dílů. A hlavně je tu Ciri, malá "vyvolená" holčička. Námět knihy teda není nijak zvlášť originální, ale Krev elfů je zábavné a kvalitní čtení. Je fajn, jak už známe některé postavy a hezky načrtnutý svět z předchozích povídek. Sapkowski i ve větším měřítku pokračuje v tom, co mu tak jde. Postavy bují životem a děj je protkaný mnohými skvělými detaily, které vytahují tuhle fantasy vysoce nad průměr. Konkrétně můžu vyzdvihnout vyvedené dialogy a že se tu zmiňuje rasismus (lidi x nelidi jako trpaslíci, elfové...) či ekonomické i morální aspekty války. Děj se poměrně rychle posouvá, takže uvidíme například Ciri na zaklínačském hradě i v klášteře u Nenneke, a do toho různé epizodky Geralta a dalších (hodně tu zazáří třeba slavný bard Marigold). Ciri si tu vlastně prožívá svůj klasický první akt "vyvoleného dítěte", kde je trénována a dospívá v mocnou zaklínačku/čarodějku, zatímco Geralt si špiní ruce v poli. Oboje je hodně zábavné a dobře odvyprávěné. Osm začátků něčeho velkého z deseti.... celý text

Spolčení hlupců 2019, John Kennedy Toole

Parádní komedie plná bizarních postaviček a bláznivých situací. Hlavní hrdina Ignácius J. Reilly je intelektuál, lenoch, mazánek, egomaniak a jeho objem vědomostí přesahuje pouze objem jeho břicha. Je to dost příšerný člověk, který ztrpčuje život prostincé mamince, se kterou bydlí, a v podstatě všem, koho potká, ale zároveň je to zatraceně zábavná postava. Jeho stírání ostatních, simulování nemocí či zranění nebo hlasité se pohoršování nad bídou dnešní společnosti je něco neuvěřitelného. Ignáciovi dělají společnost další ujeté postavy, například si dopisuje s rádobypsycholožkou, která pobuřuje i liberální vysokoškolské kruhy tím, že ve všem vidí sex a všude ho chce propagovat, policista nucený za trest hlídkovat v šílených kostýmech či třeba servírka toužící proslavit se jako striptérka, kterou bude svlíkat její papoušek. Je toho fakt mnoho a těch zhruba 400 stran jsou nabité humorem, která obsahuje i politickou satirou dělající si svobodně srandu ze všeho a ze všech. Českému čtenáři taky pomůže skvělý překlad, který vynalézavě překládá hlášky i různé slangy Američanů v New Orleans. Autor dostal posmrtně za své dílo Pulitzera, český překladatel by nějakou cenu za tenhle brilantní překlad rovněž zasloužil. Ignácius J' Reilly je šílená úžasná postava, kterého bych v reálu nechtěl znát, ale na stránkách knihy je s ním neskutečná zábava. Kdyby se vyskytoval ve více pasážích, bylo by Spolčení hlupců ještě vtipnější. Osm ztřeštěných hlupců z deseti.... celý text

Lidožrouti z Lízátkova 2020, Carlton Mellick III

Lidožrouti z Lízátkova jsou dalším přírůstkem do česky vydaných knih subžánru bizarro. Minimálně ty od Mellicka III. jsou vždycky čtivé, a tenhle jeho kousek není výjimkou. Knížka je svižná, děj se velmi rychle odvíjí a ještě k tomu je dost krátká, má kolem sto padesáti stran s velkým písmem a odsazením. I přes svou skromnou délku mě potěšilo, že i když je základní děj poměrně přímočarý, tak je opepřen různými originálními a bizarními detaily. Například hlavní hrdina má supervýkonný mozek díky nové (a nepříliš bezpečné) technologii, bydlí s příšernými feťáckými manželkami (ve skutečnosti jedna z nich je matkou té druhé, ale jedna vypadá starší a druhá mladší na svůj věk, takže působí jak sestry, ale se*ou ho stejnou měrou) a rád se oblíká od hlavy až k patě do červené. Hlavní příběh vychází z fajn nápadu, že roztomilí lízátkoví lidi, které známe z pohádek (autor především z jedné deskové hry) jsou ve skutečnosti lidožraví parchanti, kteří ze svého přeslazeného světa chodí do toho našeho tajně na lov dětí. Loser Franklin se je snaží najít a povraždit, ale skončí s lízátkovou prsaticí, která ho chce za partnera. V několika ohledech kniha připomene knihu Zbouchnul jsem Satanovu dceru, ale na rozdíl od ní nemá tahle téměř žádné světlé momenty. Hlavní hrdina nemá chvilku klidu a pěkně si ten příběh protrpí. Knížka umí být pěkně drsná, ale celkově je to spíše pohodovější, akční čtení. Fajn ulítlost. Sedm sladkostí, které tentokrát sežerou vás, z deseti.... celý text