Ninjer přečtené 280

Řbitov zviřátek 1994, Stephen King

Skvělý námět na-ta-že-ný tak, až je to k vzteku. Podobně jako u Christiny napsal King v podobné době další záležitost, ze které by byla parádní povídka. Přitom jako autor povídek je úžasný, nevím, co furt blbne s těmi svými grafomanskými sklony. Mladá rodinka se přestěhuje do starobylého domu u nebezpečné silnice, kde kamiony často přejedou nějaké to domácí zvířátko, a tak si děti v lese udělaly pro své zesnulé miláčky hřbitov. To se ale jaksi nachází na indiánském pohřebišti (nesmějte se, na počátku 80. let to ještě nebylo takové klišé). Co se stane pak? Abych citoval mistra (grafomanského) hororu: Mrtví se někdy vracejí. A jak už nám román naznačuje, nejspíš tam zoufalý tatík od rodiny nepohřbí jenom zvíře... Fakt se mi ten námět líbí, stejně jako jak je příběh rozehraný, a to s vcelku sympatickou rodinkou. Později se ukáže, že si nesou už své problémy z minulosti, především manželka si zažila pořádně drsné věci jako malá holka... Jenže pasáže o tom jsou sice často děsivé nebo působivé, ale jaksi taky často dost zbytečné. V románu Řbitov domácích zvířátek, chceme přece číst o těch zombie-zvířatech, ne sáhodlouze o traumatech z dětství, které nemají na hlavní příběh žádný vliv. King se prostě strašně rád ponoří do světa několika postav a nimrá se v jejich životech tak, že je to sice možná občas zajímavé, ale šíleně to zdržuje hlavní děj. Naprosto zbytečně se King rozepisuje taky u popisů různých situací. Například zakopání jednoho zvířete trvá hlavnímu hrdinovi dvacet stran. O jiných, více traumatizujících událostech, si samozřejmě čtete ještě déle. Asi aby King ukázal, že přece ty pasáže předtím nebyly zbytečné, tak se neustále ještě ty věci vrací ve formě vzpomínek či odkazujících "hlášek", aby tam jakože byla nějaká relevance. Všechnu tuhle zbytečnou omáčku jsem se snažil vytěsnit a soustředit se na kvalitní příběh s kvalitními postavami... Ale bohužel ani v tomhle u mě nevládla spokojenost, protože King se tu sice poměrně úspěšně snaží ukázat zoufalost tatíka, proč udělá tu šílenou věc na konec (taky tomu věnuje desítky stran...), ale úplně přejde iracionalitu toho, proč tam vůbec se svým sousedem zakopávali poprvé (obzvlášť když se potom soused děsně bojí, aby náhodou ještě pohřebiště nepoužil... tak proč mu o něm tedy sakra vůbec říkal?!). Stejně tak je docela otravný dějový oblouk, když se na konci hodně postav chová na první pohled iracionálně, protože to prostě "cítí", mají o tom noční můry nebo je dokonce to místo "volá". Abych nespoileroval, mluvím především o chování maminky na konci. Moc pěkný námět, nemálo dobrých pasáží a slušné postavy, co jsou až po krk utopené v nesourodé omáčce grafomanie a sem tam i vyložených hloupostí. Čtyři zombie-zvířátka z deseti.... celý text

Underground 2020, František Kotleta (p)

Cyberpunk 2107: Praha. František Kotleta je slušný pojem mezi milovníky nerdské literatury, takže už bylo na čase, abych od něho něco vyzkoušel. Bez většího přemýšlení jsem sáhnul po téhle kriminálce z budoucnosti. Příběh se drží různých klasických motivů. Hlavní hrdina je drsňáckej bývalej polda, který se od zdánlivě obyčejného případu dostane až k obrovské konspiraci. A náhodou se u toho vyskytne nějaká ta sexy femme fatale. Tady jich je dokonce více, máme tu totiž takzvané "digitální čarodějky", holky s hromadou elektronických implantátů, kolem kterých se celý příběh točí. František Kotleta se přes svůj až kultovní status asi jen tak do čítanek nedostane, a to ani ve 22. století, ve kterým se tenhle příběh odehrává. Je totiž hrozně sprostý. Ať už jde o vulgarity, kterými hlavní hrdina a většina postav nešetří, tak o různé co nejcyničtějších popisy upadající civilizace. Kotleta tam nacpal snad každou nechuťárnu, co ho napadla, násilí a sex ve všemožných i nemožných podobách, nefiltrovaně. Svými nechutnostmi možná dokáže šokovat nepřipraveného čtenáře, ale ve skutečnosti je to psáno černohumorně a s nadhledem. Autor se v těch nechutnostech nijak zvlášť nenimrá a sází je s takovou kadencí, že není problém velmi brzy otupět. Mě osobně to nijak nerozrušilo. Myslím, že autor se nesnaží tolik šokovat, jako spíš co nejvíc svou "politicky nekorektní" zábavou pobavit. Kotleta se prostě hlavně snaží bejt "hustej". Sází tam šílenou akci a drsňácké hlášky tak často, že to je občas až na pokraji parodie. Na druhou stranu píše svižně, čtivě a sem tam se mi nějaký nápad nebo popis opravdu zalíbil. Autor střílí po celým terči, nikdy není úplně mimo a občas trefí i do černého. Celkový příběh je stejně jako jeho postavy dost obyčejný a vlastně mě ani nijak zvlášť nezajímalo, jak to dopadne. Naštěstí ale situace, které posouvají děj dál, jsou fajn. Je to rychlý, zábavný, prostě takový moderní pulpový román. Sedm hustokrutopřísných drsňáků z deseti.... celý text

Bílá nemoc 1948, Karel Čapek

Svět sužuje tzv. Bílá nemoc, pandemie, která není úplně nepodobná té současné (koronavirus roku 2020). Je tu však doktor Galén se zázračným lékem... a také utopistickým plánem, který může změnit celý svět. Čapkova pandemie opravdu připomene Covid-19 v tom, že se autor několikrát přesně trefí do chování lidi (bagatelizace nemoci, svádění na cizí mocnosti...) a v tom, že nemoc postihuje především staré lidi. Zde ale podobnost končí. Karel Čapek nebyl jasnovidcem ani nevlastnil stroj času. Ve svém napínavém divadelním dramatu se soustředí především na společenskou kritiku a lidská morální dilemata. Jedna z důležitých postav je tzv. Maršál, velký vojevůdce, který má mocnou armádu, s níž chystá válčit ve jménu svého národa. Je to taky jedna z postav, které nejsou úplně amorální, a proto je zajímavé sledovat jeho vývoj. Drama Bílá nemoc představuje zajímavé téma a příběh je svižný a poutavý. Podobně jako u jiných Čapkových děl i zdejší téma je nadčasové. Na druhou stranu je přeci jen Bílá nemoc občas trochu zjednodušující, a to především v tom, jak si autor představuje motivaci k válčení. Můžu se mýlit, třeba takoví lidé existují (nebo existovali), ale zdejší Maršál a jeho pohůnci mi připadali místy trochu až jako nechtěné karikatury. V mnoha jiných věcech je ale Čapek naprosto přesný, i když se jen zlehka otře například o nacionalismus. Strhující staré protiválečné drama, které dodnes rezonuje. Osm mazaných doktorů z deseti.... celý text

Meč osudu 2011, Andrzej Sapkowski

Zaklínačovy příběhy pokračují. Opět tu máme realističtější verze známých pohádek a jejich bytostí (dojde například na Malou mořskou vílu), ale ty jsou spíše na pozadí, "vědmák" Geralt nabízí své vlastní zajímavé příběhy. V jednotlivých povídkách se příjemně střídá prostředí. Geralt si vyrazí s partou na draka, ocitne se mezi smrtonosnými dryádami či řeší ve městě patálie s měničem. Každá povídka je když už ne žánrově jiná, tak alespoň má trochu jinou atmosféru. Dojde i na poměrně vážný a intenzivní romantický příběh s čarodějkou Yennefer... který mi mimochodem seděl víc, než trochu rozpačitá rychlovka s blonďatou bardkou na konci jiné povídky. Z Geralta se všechny holky můžou zbláznit, ale on sám určitě není žádný playboy, spíše je to vážný, romantický typ. Pokud jste hráli jen hry, tak vás to může překvapit, protože tam vám hra nabízí dostat do postele všechno možné, a něco mi říká, že jste právě tomu nějaký ten čas věnovali, a tak jste z Geralta udělali spíše takového druhého Marigolda. Marigold, kdybyste náhodou nevěděli, je bard, vrchní naháněč sukní a dobrý Geraltův přítel. V této knize se vyskytuje často, a líbí se mi, že dokáže být bezstarostným vtipálkem i vážným věrným druhem. Jednoduše řečeno dokáže ve vhodnou chvíli sklapnout - podobně jako Geralt. Ten je dokonce v mnoha příbězích podstatnou část děje jen mlčenlivým pozorovatelem. Což mi přijde taky moc sympatický. Jednotlivé povídky se mi líbily přibližně stejně, jen mě trochu zarazila ta úplně závěrečná. V ní skočíme v ději hodně dopředu. Kvůli možným spoilerům nebudu říkat, co se tam přihodí, ale klíčové slovo je "oslava". Sejde se v ní hromada postav z předchozích povídek a oproti předchozím povídkám je velice pozitivní, veselá a komediální. Upřímně řečeno mi to místy připomínalo spíš nějakou fanfikci nebo díl Čtyřlístku. V každém případě to důležitě posouvá děj... a vlastně to bylo nejen zábavné počtení, ale taky to hezky poprvé pořádně propojilo svět Zaklínače. Osm zaklínačských příběhů z deseti.... celý text

Otázka za deset 2012, David Nicholls

Dohnal jsem prvotinu mého oblíbeného britského autora Davida Nichollse. Nenapsal toho mnoho, ale líbí se mi, že i když má svůj osobitý styl, každá jeho kniha je přeci jenom dost odlišná. V téhle čtenář zažije intenzivní a především dost zábavný první ročník na vysoké škole z pohledu jednoho šprta, který ve svém rodném městečku nikdy nebyl příliš spokojený, ale nyní je plný nadějí - teď určitě dosáhne toho dokonalého života plného inteligentních nočních rozprav a úžasných romantických lásek. Možná dokonce i vyhraje slavný univerzitní kvíz v televizi! Samozřejmě spíš dojde na mnoho kocovin, často i morálních. Nicholls vystihl 19letého prváka plného pochybností, který naivně hledá na univerzitě to pravé štěstí, naprosto výborně. Otázka za deset vypráví poměrně klasický příběh. Loser se zamiluje do nejkrásnější holky na škole, chce se změnit, ale během toho nastane spousta různých patálií a trapasů. Jenže to by to nebyl Nicholls aby v příběhu nebylo mnoha realistických a originálních zvratů a rozuzlení. Tenhle autor se taky specializuje na velice působivé finále, které může být pro hlavní hrdiny jak hodně pozitivní, tak hodně negativní. Nebudu samozřejmě říkat, jak tahle knížka dopadne, jenom poznamenám, že jo, závěr téhle knížky je taky dost mazec. Nichollsův první román je parádně napsaná a občas zatraceně vtipná knížka, která velmi dobře vyobrazuje život v prváku na vysoké škole. Osm přednášek s kocovinou z deseti.... celý text

Drasticky dojemný Dexter 2007, Jeff Lindsay (p)

Sériový vrah Dexter se vrací a nechává za sebou mrtvoly... a nedořešené věci. První díl série o sériovém vrahovi sériových vrahů a jiných monster skončil velkým zvratem, který nebudu vyzrazovat, ale mělo to trochu zatřást s Dexterovým životem. No, nezatřáslo. Dexter pokračuje, jakoby se nic nestalo, a celá ta věc, která by v seriálu byla něčím, nad čím by si lámal hlavu celý tým scenáristů, se tu stěží okomentuje ve třech větách. Seriál se nimral ve vztazích občas až moc a občas to bylo otravné, ale knižní Dexter má přesně opačný přístup, což taky není dobrý. Ve druhém díle je jasně vidět, jak jsou postavy jednorozměrné, slouží spíš jen jako zábavné figurky, které můžeme kdykoliv odstranit z hracího plánu. Někdo by mohl říct, že to může být tím, že takhle holt asociální Dexter vnímá svůj svět a my čteme knihu jeho očima. Jenže prostě u některých situacích by bylo potřeba nějaké drama mezi postavami. Samotný Dexter je pak jediná propracovaná postava. Je opravdu zábavným vypravěčem, který nejde pro hlášku daleko, a jeho vlastní dilemata a občas i překvapivý pohled na svět je fakt velkým tahounem knihy. Škoda jen, že když dojde na interakci mezi postavami, tak všichni kolem něho jsou spíš jenom prázdné nádoby z béčkových kriminálek. S druhou hlavní postavou, jeho sestrou Debrou, leccos prožijí, ale ve společných rozhovorech pouze řeší případ nebo se jen navzájem (někdy i vtipně) stírají. Civilní Dexter (ten, co nedává na veřejnosti najevo svou pravou temnou povahu) je celkově možná až moc velký vtipálek. Téměř neustále na všechno reaguje s humorem jako nějaký neúspěšný komik. Navenek není žádný roztomilý mimoň jako v seriálu. Dextera nyní otravuje seržant Doakes, který ho neustále šmíruje, a tak nemá prostor na svůj oblíbený koníček (vraždění sadistických pedofilů a tak podobně). V Miami se však vyskytl i záhadný vrah, který své oběti rád rozřezává na kousky - zaživa. Narovinu říkám, že pro slabší povahy tahle kniha není, protože místní zabiják je neskutečný úchyl. Na druhou stranu mi taky jeho vraždění přišlo už trochu přitažené za vlasy. Nejsem si jistý, jestli lidské tělo takhle může fungovat... No, ale nejsem doktor (a dokonce ani sériový vrah ne). Co je ale rozhodně už trochu otravné a nerealistické je řešení samotného případu. Celý policejní tým nikdy nedokáže vypátrat to, co Dexter během jednoho sezení u počítače nebo během meditace v autě. OK, možná je jen Dexter nějak napojený na mysl všech vrahů a úchyláků, což mu dává až nadpřirozené detektivní schopnosti. Ale šílený je, jak jeho sestra policajtka, on jakožto odborník na krev a později tajný agent z Washingtonu naprosto svobodně vyšetřují případ sériového vraha. Nikomu se nezodpovídají, nikomu nic neříkají... jakoby policie ani neexistovala. Je to tak nebezpečnější (nezavolají si třeba zálohu), ale myslím, že hlavně spisovatelsky jednodušší. Drasticky dojemný Dexter je stále zábavný i napínavý, ale je občas příliš jednoduchý, co se týče postav i děje. Působí to už spíše jako béčkový pulpový román. Sedm postav na zabití z deseti.... celý text

Pandořina skříňka 2008, Lauren Slater

Lauren Slaterová prozkoumává slavné experimenty, které otřásly celým světem. Jde pořádně do hloubky a vyvrací mnoho zažitých mýtů nejen u laické veřejnosti, ale i u odborníků. Dojde na testování apatičnosti lidí vůči cizí bolesti (takové to "X svědků nepomohlo" nebo "když autorita v bílém plášti řekne 'udělej to', většina lidí je schopná ubližovat ostatním"), pokusy na opicích odloučených od matky či třeba na lobotomii. Autorka se do tématu opravdu pořádně ponořila. Když už určití vědci nežijí, vyhledává alespoň jejich potomky, přátelé či účastníky experimentů a snaží se podat jejich co možná nejkomplexnější obraz. V tom jí pomáhá to, že je sama psychoterapeutka, ale také má určité literární a dokonce až lyrické nadání - a rozhodně se ani jedno nebojí použít. Slaterová se opírá nejen o fakta a odborné termíny, ale přiznaně si i vymýšlí a domýšlí. Takže občas po vás autorka hodí zmínku o "transkraniální magnetické stimulaci", ale občas také detailně a poeticky popisuje, jaké bylo toho dne počasí, jakým pachem byly načichlé aleje, a kolik pasty v tubě zbylo hrdinovi příběhu, když si toho rána čistil zuby... Ne, to trochu přeháním, ale opravdu je to, řekněme, velmi literární. A tato literárnost i odbornost může být někdy náročnější na čtení. Na druhou stranu je autorka opravdu obdivuhodná a díky své fantazii i odbornosti přináší místy neskutečně působivý text. Mnohá fakta budou určitě velice překvapivá i pro lidi, kteří jsou s populárně naučnou psychologií kámoši, a díky popisnosti hlavních postav a scén jsou některé pasáže opravdu dojemné. Navíc se Slaterová klidně kontaktuje i protistranu (mnohé experimenty a jejich výsledky jsou natolik kontroverzní, že mají mnoho odpůrců z řad odborníků) a nebojácně jim nejen oponuje, ale dokonce si i jeden experiment zkusí sama otestovat. Pandořina skříňka je občas náročnější čtení (v rámci populárně naučné literatury), ale rozhodně stojí za to. Jde o velmi objevný kus literatury pro všechny fandy do psychologie, která nezapomíná i na morální rozměr. Osm předsudků o vědeckých experimentech z deseti.... celý text

Drasticky děsivý Dexter 2010, Jeff Lindsay (p)

Seriál mně kdysi vyrazil dech (i když mě pak některé série zklamaly a zakončení bylo dost strašné), a tak jsem dlouho plánoval přečíst si i knižní předlohu. Mám za sebou první díl a jsem nadšený skoro tolik, jako když jsem v 17 letech viděl první sezónu. Obvykle se tomu snažím vyhýbat, ale v následujících řádcích budu knihu a seriál hodně srovnávat (ale bez spoilerů). Hlavní hrdina Dexter Morgan, sociopatický sériový vrah, je fakt sympaťák. Dá se mu fandit, protože si uvědomuje svoji situaci a navíc ho jeho nevlastní otec policista naučil dodržovat kodex, se kterým zabíjí jen jiné sériové vrahy, sexuální násilníky a další monstra. Jako vypravěč je perfektní. S černým humorem a svým odstupem někoho, kdo prostě nemá city jako my, umí skvěle hláškovat a někdy je i zatraceně vtipný. V seriálu ho Michael C. Hall (s pomocí scenáristů a dalších tvůrců) vystihl naprosto úžasně, jen místo klasické atraktivity je seriálový Dexter spíše roztomilý a získává si lidi (ať už před televizí nebo přímo v seriálu) spíše tím, jaký je mimoň a nerd. Oba si ale dobře uvědomují, že jim na nikom vlastně nezáleží a vše je pro ně jen jakási hra. Detektivní příběh se odehrává v Miami, které je stylové v knize i v seriálu. Pod zářivým sluncem a mezi atraktivními opálenými lidmi se skrývá mnoho zla a hnusu, které dokáže málokdo tak dobře vnímat jako vrahoun Dexter. Navíc minimálně v prvním díle je místní policie za slušné blbce. Dexterova nevlastní sestra se marně snaží stát se detektivem, ale neustále jen dělá vábničku, přestrojená za prostitutku. V policejních složkách se hlavně politikaří, v čemž hraje prim detektivka LaGuerta - v knize mnohem hloupější a mnohem větší mrcha. V Darkly Dreaming Dexter se náš hlavní zabiják rozhodně nenudí. V Miami se objevuje záhadný sériový vrah, který se na rozdíl od Dextera chce svými úlovky pochlubit. Dexter je jím čím dál víc fascinován, přemýšlí, jestli má pomoci ségře ho dopadnout, a začíná dělat chyby... Příběh knihy je pořádně nabitý. Neustále se objevují nějaké zvraty a vše je doprovázeno skvělými popisy. Z Darkly Dreaming Dexter vychází první série, ale určitě se nejedná o doslovný přepis. Máme tu hodně změn, což jsem očekával a jsem za to rád. V seriálu se toho stane více, což ale neznamená, že to je za každou cenu dobře. Jak je už obvyklé u seriálových adaptací, v televizním Dexterovi se víc řeší postavy a jejich vztahy. Kniha je údernější, temnější a odvážnější, co se týče příběhu. Závěr knihy může být - minimálně pro fanoušky seriálu - až šokující. Ale rozhodně mě to nalákalo přečíst si další díl. Skvěle napsané a nápadité temné čtení. Osm sympatických monster z deseti.... celý text

Christina 1997, Stephen King

Auto zabiják od Kinga aneb proč má tohle proboha 500 stran? Nechápejte mě špatně, Christina je dobře napsaná. Vše si tam drží alespoň standardní kingovskou kvalitu - sympatické postavy, dobrá retro atmosféra, zajímavé prostředí a dobré tajemno. Jenže i když se tam vyskytuje i nějaká ta gradace, tak to má dost jednoduchý příběh. Šikanovaný kluk si koupí auto, které ho začne ovládat. Stává se z něho sice drsňák, ale jsou z něho nešťastní přátelé i rodina. A navíc je "Christina" pěkně žárlivá a neváhá zabíjet. Žádné větší zvraty nepřichází, jede si to svoji jednoduchou, i když funkční příběhovou linku. S Arniem a jeho autem to jde tak nějak podle očekávání do kopru a neexistuje až tak velké množství tajemství, která můžou jeho kamarád o minulosti Christiny odhalovat, a tak se King zaměřuje především na postavy a jejich vztahy. A opět, nejde o nic nekvalitního, postavy jsou načrtnuté fakt pěkně (především liberální rodiče Arnieho jsou dobře napsaní)... Ale sakra, i s tím vším tohle měla být jen delší povídka nebo kratší novelka, tak kolem 120 stran max. Pak by tohle byla dobrá hororová pecka. Takhle je to bohužel příliš dlouhé a plné omáčky, kterou prostě nepotřebujete. Šest vraždících auťáků z deseti.... celý text

Povídky malostranské 2008, Jan Neruda

Ta knížka, kterou si chudáci žáci pletou s povídkami od Čapka. První věc, co mě zarazila, je ta, že mnoho Nerudových povídek tak nějak postrádá pointu. Spíše se jedná o určité obrazy ze života Pražanů (můžete hádat třikrát kde přesně ubytovaných). Sem tam nějaký ten údernější konec přijde, ale nějaké velké zvraty nebo finální odhalení jako v detektivce opravdu nečekejte. Je tu i možnost, že jsem leccos nepochopil, protože Neruda píše sice velmi bohatou češtinou... ale taky dnes už místy docela nesrozumitelnou. Možná existují nějaké verze upravené do současnější češtiny (a pevně v to doufám, když je tenhle češtinářský rébus tak oblíbený u maturit), ale já četl tu nejpůvodnější verzi, a to bylo někdy náročné. Paradoxně ale musím Nerudovi přiznat, že ten jeho styl má určitý švih a dá se do jeho textů ponořit. Obyvatelé Malé Strany jsou samý pavlač natřískaný sousedy, co se všichni navzájem znají, navštěvují a pomlouvají. Chlapi hodně chlastají, ženský dřou od rána do noci a děti jsou třískáni hlava nehlava. Je fajn, a upřímně řečeno pro mě i docela překvapivé, že tohle Neruda nijak zvlášť neidealizuje. Najdou se samozřejmě i nějaké hezké chvíle, hlavně když jde o lásku, ale jinak je spíše kritický. Nejvíc to autor rozjede v poslední, dlouhé povídce Figurky, ve které se hlavní hrdina pod vlivem jakéhosi spisovatele Nerudy (heh) přestěhuje ze Smíchova na Malou Stranu, a zjišťuje, že to tam není až taková hitparáda. Všichni kolem něho jsou docela bizarní postavičky, a on sám je takový nekňuba, který neustále na lidi kolem sebe mění názory . Malostranské povídky se poměrně náročně čtou. Ukazují poměry tehdejších Pražanů, ale jsou spíš o atmosféře než o nějakém pořádném příběhu. Pět pavlačových drben z deseti.... celý text

Rudý Zeman 2019, Jaroslav Kmenta

Kmenta napsal další našlapaný politický thriller, tentokrát o dinosaurovi české politiky Miloši Zemanovi. Rudý Zeman je fakt skvěle napsaný. Autor nezastírá svoje postoje a emoce (asi vás nepřekvapí, že mu Zeman není moc sympatický), ale zároveň trpělivě skládá z faktů a důvěryhodných zdrojů důležité momenty Zemanova života. A jedná se o pořádnou mozaiku nejen ostudných chvil (za všechny třeba málem pozvracené korunovační klenoty... a ne, neměl "virózu", protože před návštěvou Ruské ambasády byl jako rybička), ale i naprostých obludností. Pro Zemana, za vše, co lidem provedl, nemůžu najít jiné označení než zrůda. Z asociálního intelektuála (který se nebojí sáhnout ke lži a urážce) se pragmaticky změnil v lidového bojovníka za vlast. Zeman je velice dobrý politik a taktik, ale v jeho případě to není moc lichotka, protože je vyzbrojený těmi nejnechutnějšími zbraněmi, které z něho dělají jasného padoucha. Výčet jeho zlovolných metod by trval dlouho, ale kromě toho, že během diskuze se uchyluje k různým úskokům a taktikám jako shazování svého oponenta (u něho třeba už klasické "někteří lidi říkají...", aby následně mohl říct, že přece on sám nic takového netvrdil), musím zmínit alespoň tzv. operaci Olovo, kde jeho tým dával dohromady vymyšlenou špínu na jeho politickou konkurentku Petru Buzkovou, z níž chtěl pomoci promyšlené pavučiny lží udělat bývalou prostitutku, která týrá své děti. S pověřením Miloše Zemana, tehdy premiéra ČR. Naštěstí se na to včas přišlo, ale tyto pasáže, kde po mnoha letech o tom vypráví bývalý člen Zemanova týmu, patří mezi ty nejmrazivější. Zemanovým poznávacím znamením je, že se obklopuje hroznými lidmi. To se v Rudém Zemanovi velice detailně zkoumá. Téměř všichni jeho dlouholetí spolupracovníci byli a jsou zkušení komunističtí hodnostáři (nechybí ani agenti STB) a nyní především různí amorální podnikatelé (nejslavnější jsou dvojka Nejedlý a Mynář). Kmenta se zaměřuje především na Nejedlého, což je opravdu pozoruhodná postavička, ale bohužel rozplétáním především jeho podnikatelských aktivit (samozřejmě plné podvodů, korupce a mafiánských praktik) tráví na můj vkus příliš mnoho času, takže tyto části patří mezi ty méně zábavné. Miloš Zeman je všehoschopný egomaniak, amorální monstrum, u něhož těch několik dobrých věcí, které vykonal, už dávno zcela zastínily hrůzy, kterých se dopustil. Kmentovi se v téhle poměrně tlusté knížce podařilo efektivně shrnout mnoho jeho důležitých okamžiků a vyobrazit i jeho bezprostřední okolí. Osm odporných politiků z deseti.... celý text

Faktomluva 2018, Hans Rosling

Velice zajímavý a skromný lékař ze Švédska dal na základě svých celoživotních zkušeností dohromady tuhle výjimečnou knížku. Hlavní pointou (jak už naznačuje podtitul) je, že současný svět na tom není až tak špatně - i když si to skoro všichni myslí. Hans Rosling neustále v knize odkazuje na to, jak na svých přednáškách po celém světě testoval své publikum z přehledu ohledně současného světa a jeho blízké budoucnosti. A nemyslím tím teď otázky jako "jaká řeka protéká Zambií", ale důležité dotazy typu "Kolik procent lidí dnes využívá elektřinu?" či "Jak se změnil za poslední roky počet obětí přírodních katastrof?". Tohle není žádný AZ-kvíz, ale otázky, které mění naše vnímání světa a které taky ovlivňují rozhodnutí ředitelů velkých společností. Ukazuje se, že ať položil tyto otázky partě ajťáků v Silicon Valley nebo na shromáždění laureátů Nobelových cen, všichni měli obrovskou tendenci svět podceňovat a vidět ho černě. Autor přehledně vysvětluje, proč tomu tak je. Nenadává jenom na média (naopak se jich i částečně zastává a vysvětluje, že kdyby byla média 100% objektivní a vyvážená, nikdo by je nesledoval), ale mluví spíše o o různých lidských instinktech a způsobech přemýšlení, které v sobě máme zakořeněné. Například jak máme tendenci zjednodušovat nepřítele, rozdělovat svět na "nás" a "ty druhé" a generalizovat na základě rasy, národa či náboženství. Rosling ale na několika důkazech ukazuje, že i třeba takovému náboženství předkládáme mnohem větší vliv, než ve skutečnosti má. Alfa a omega prakticky všeho je bohatství, resp. chudoba - a ta téměř všude rapidně klesá. Ve Faktomluvě se nejen na základě jasných faktů, důkazů a oblíbených bublinkových grafů ukazuje, že svět na tom není až tak zle (naopak se téměř ve všem zlepšujeme), ale předkládá také různé nástroje jak přistupovat k informacím, abysme se z té naší instinktivní negativity nezbláznili. Je docela smutné, jak valná většina lidí je přesvědčená o tom, jak je svět horší a horší, ačkoliv je téměř ve všem lepší a lepší. Kromě klasické hloupé nostalgie je to dané například i tím, že nevěnujeme moc pozornosti pomalým, postupným zlepšením, protože o těch se moc nemluví, a přitom jsou pro lidstvo důležitější než nějaké velké katastrofy (či velké objevy). Některé body z knihy jsem už dobře znal a sám je aplikoval (např. ohledně zpracovávání informací z médií), ale i ty je skvělé přečíst si znovu takto vysvětlené a uspořádané. Hans Rosling knihu píše klidně a věcně, a ke čtivosti ještě přispívají různé zajímavé historky, které jsou někdy pořádně dramatické. Bohužel závěr je dramatický až příliš... Bill Gates na obálce knihy hlásá, že je to jedna z nejdůležitějších knih, co kdy četl. No, nemusíte patřit k nejbohatším mužů světa, aby i pro vás tahle kniha byla zásadní. Je velice inspirativní, vysoce kvalitní a s velkou pravděpodobností změní (nebo alespoň poupraví) váš pohled na svět. Devět důležitých knih z deseti.... celý text

Všechny jejich lži 2017, Tuvia Tenenbom

Novinář, Američan s izraelskými kořeny, se vydává na cestu po Americe, aby vyprávěl a reflektoval, co tam všechno viděl. Žádná fikce, ale co nejodvážnější popis reality se všemi jeho problémy. Všechny jejich lži je především zábavná a velice čtivá kniha. Autor nepoužívá žádná složitá slova a dokonce i velice často používá krátké, úderné věty. Samotné téma je taky dost dobré, protože život v USA dnes zajímá kdekoho. Tuvia působí jako docela sympaťák. Tlouštík, který se neschovává za politicky korektní termíny a nestydí se za to, že například kouří cigarety, což je nyní v Americe obrovské tabu (taky tam neustále kritizuje to, jaké mívá v mnoha státech obtíže si dát někde venku jednu cigaretu). Zajímavé je, že rozhodně nespadá do současných škatulek levičáka či pravičáka, či jak mají v USA rozdělené - není ani typický liberál, ani typický republikán. Oba tábory hodně přísně kritizuje, když na to přijde. Tuvia se snaží vystupovat co nejvíc neutrálně, ale rozhodně má své pevné názory (ať už klidně desetkrát říká, že "neví"). A tady začínám mít vážné problémy. Nevadí mi, že se na některých tématech s ním neshodnu. Neříká to přímo, ale snadno se dá mezi řádky vyčíst, že je spíš konzervativní - nevěří v globální oteplování (přesněji v "klimatickou změnu") a ani moc nefandí sňatkům homosexuálů (i když samotní gayové mu nevadí). To dokážu respektovat, ale některé jeho glosy jsou něco strašného. Například tvrdí, že v New Yorku by ho holka táhla k soudu, kdyby na ni koukal v metru, nebo že v budoucnu liberálové vezmou republikánům všechny zbraně, zatímco gayové jich budou moci mít miliony. Dále se vysmívá klimatologům, když říká, že odborníci ani nedokážou odhadnout, jaké bude počasí druhý den. A nevěřil jsem vlastním očím, když tenhle docela prominentní židovský novinář nepochopil základy statistiky v jedné situaci, když se podivuje nad jednou, která nedává dohromady 100 % (protože nepochopil, že účastníci můžou zaškrtnout více možností na otázku...). Tohle jsou tedy nejkřiklavější příklady... a vlastně jich tolik ani v celé knize není. Na 350 stranách napsal takových šíleností určitě méně než 10. Také je tu však skutečnost, jak příšerně se tu zjednodušuje. Je docela šokující, jak valná většina všech lidí, se kterými se autor zapovídá, je opravdu hodně hloupá (ať už zastávají jakékoliv politické přesvědčení). Že by USA opravdu byla tak pitomá? Ne, tomu moc nevěřím. Určitě se dostalo do knih mnoho jednodušších lidí, ale taky se baví s různými vysokoškolsky vzdělanými lidmi, zkušenými politiky či dokonce rektory univerzity. Všechny rozhovory jsou ale vždy zkrácené na prostor jen několika vět, nikdy nezaberou více než stránku. Nevidíme, co si řekli předtím a co potom. Dokonce ani přesně nevíme, co říká Tuvia Tenenbom! To, co říká on, se vždy jen zpětně parafrázuje. Většina knih je vlastně na úrovni takovýchtěch videí, kde se smějeme lidem na ulici, kteří ukazují svou stupiditu, když žvaní blbosti na různé politické a společenské otázky. Jen jsou Všechny jejich lži ještě méně důvěryhodné, ještě více "sestříhané". Tím, jak si Tuvia často získává důvěru a čas všemožných lidí, ať už jde o obyčejnou servírku či místního guvernéra, připomene filmaře Michaela Moorea (ten je však mnohem více politicky doleva). Oba dost fabulují, ale Moore zase dle mého názoru neříká takové hloupé vtípky a připadá mi o něco autentičtější. On se totiž Tuvia vlastně v celém svém díle především Američanům vysmívá. Například se hodně podivuje nad tím, jak mu obyčejní lidé nechtějí říct své politické názory, například koho volili při minulých prezidentských volbách. Říká, že tohle že má být ta "země svobodných a domov statečných" (land of the free, home of the brave)? Sám ale není o moc statečnější, protože si tyhlety úšklebky šetří samozřejmě jen do knížky, v reálu je s nimi velký kámoš. Docela i pochybuju nad jeho empatií, když se občas sám nad sebou až dojímá, že si povídá s černochy v chudé čtvrti, zatímco liberálové jenom o nich někde mluví. Název knihy Všechny jejich lži odkazuje na to, jak jsou Američani často prolhaní, jak často říkají nejdřív něco jiného, než co si doopravdy myslí. Vypráví různé historky, kde opravdu vidíme různé druhy pokrytectví. Taky je svědkem opravdu mnoha rasismu (většinou ve stylu, že černoši nebo židé jsou pro mnoho lidí v USA někdo, s kým by nebylo vhodné se stýkat). Je to velice negativní pohled na Ameriku, který není nijak zvlášť důvěryhodný a vypráví nám ho také dost pochybný autor, ale určitě na té knize "něco je". A ne, nebudu říkat to hloupé heslo "na každém šprochu pravdy trochu...". V tomto případě ale věřím, že mnoho Tuviových historek opravdu skutečnosti odpovídá, a celkově kniha přes opravdu velké nedostatky nabízí také poměrně zajímavý a čtivý pohled na současnou Ameriku. Jen je potřeba si občas něco domýšlet a občas si trochu povzdechnout či obrátit oči v sloup kvůli autorově hloupé hlášce. Pět nedůvěryhodných novinářů z deseti.... celý text

Poslední přání 2015, Andrzej Sapkowski

Konečně jsem zkusil tuhle slavnou fantasy sérii a musím říct, že první díl jsem si neskonale užil. Neviděl jsem zatím seriál, pouze jsem hrál prvního herního Zaklínače, ale už tam mě dost zaujal ten dospělý fantasy svět plný politikaření, rasismu a dalších reálných neduhů. První kniha Zaklínače obsahuje delší povídky, které na sebe různě navazují a jsou doplněné jakýmisi "spojováky". Autor dává do pozadí i do popředí příběhů různé variace na pohádky (například se objeví jakási Sněhurka či Kráska a Zvíře), ale všechny jsou velice vynalézavě zpracované. Postavy v těchto "pohádkách" nejsou žádní černobílí hrdinové a zloduši, ale jsou realističtí a věrohodní, a Sapkowski opravdu důmyslně vymýšlí, jak je do příběhu zasadit a jak je udělat jiné a zábavné. Dost na mě udělalo dojem, že je Zaklínač nejen čtivý (obsahuje hodně skvělých dialogů), ale má i promyšlené a zajímavé příběhy. Sapkowski často důmyslně dávkuje různé zvraty a odhalení s obratností režiséra áčkových thrillerů. Samozřejmě je to všechno hlavně pohádka, ale zatraceně dobře napsaná pohádka! Jinak hlavní hrdina Geralt je pořádný drsňák a playboy, ale vůbec nepůsobí jako nějaký přehnaný akční hrdina. Je malomluvný, když je to potřeba, protože díky své inteligenci a zkušenostem dokáže být trpělivý. Dokáže se ale velmi dobře rozmluvit a svůj jazyk ovládá skoro tak dobře jako meč - Geralt je zatraceně dobrý diplomat. No a i když není dokonalý, tak se (minimálně v těchto povídkách) chová jako opravdu kladný hrdina, který má srdce na dobrém místě a nestydí se za to. Zaklínač je opravdu vynikající, dospělé fantasy, které můžu všem jenom doporučit. Kdybych měl něco vytknout, tak některé akční sekvence pro mě byly náročnější na čtení, a to i díky používání pro mě naprosto matoucího šermířského slovníku. Devět realistických pohádek z deseti.... celý text

Srovnáno se zemí 2019, Richard Bachman (p)

Pochmurná knížka o jednom starším chlápkovi, kterého pronásledují jeho traumata a nyní se nemůže vyrovnat s tím, že ho chce město přestěhovat kvůli stavbě dálnice. Podobně jako další knížka Richarda Bachmana (pseudonym S. Kinga) Rage je i Srovnáno se zemí antisystémovou knížkou, ze které je cítit vztek a rozhořčení nad světem. King ale je hodně talentovaný bručoun a svět hlavního hrdiny je poměrně zajímavý. Není to kdovíjak realistický svět, občas to působí trochu stylizovaně, ale nikdy kniha nepůsobí pateticky. Bart Dawes je často bezradný, ale dokáže být i pěkný hrubián. Jeho labutí píseň je plná absolutní upřímnosti, díky níž si získává hodně nepřátel, ale také sympatie některých vedlejších postav (a moje vcelku taky). Tím, jak Bart Dawes drsňačí a umí mluvit, tak v některých chvílích kniha připomíná detektivku ze staré školy. Ale spíš je Srovnáno se zemí depresivním příběhem muže, kterému připadá, že ztratil vše, a tak chce udělat ještě jednu poslední velkou věc. I když přesně neví jakou a ani proč přesně. Celkově fajn kniha, která sice nemá až tak skvělý příběh a možná by mohla být kratší, ale čte se dobře, hlavně díky Kingově schopnosti psát zajímavé postavy. Sedm naštvaných starochů z deseti.... celý text

Kulička 1968, Guy de Maupassant

Guy de Maupassant se snadno čte, má přívětivý jazyk a jeho povídky bývají poměrně krátké a s důrazem na pointu. V této sbírce povídek se najdou pohodové povídky, které můžou připomenout Čakovy povídky z obou kapes, ale autor se především silně vymezuje vůči různým ošklivým lidským vlastnostem. V ústřední povídce Kulička máme vyobrazeno především nechutné pokrytectví, když se skupina lidí dostane do situace, ze které je může vysvobodit pouze zakulacená prostitutka. Drsné je, že vidíme barvitou skvadru lidí - od úspěšných obchodníků po jeptišky - a všichni se kromě "Kuličky" zachovají odporně. Ale jak už jsem říkal, mnoho povídek je spíš pohodovějších a vtipnějších, a najdou se dokonce i dvě hororové. Jak už to tak bývá, několik povídek považuju za lepší (např. Kuličku), ale celkově si všechny drží vysokou kvalitu. Sedm hrozných lidí z deseti. P.S. Nakladatelství Omega už nikdy víc. Na to, že obvykle vydávají stylem CTRL+C a CTRL+V (jedná se o "public domain" knihy), tak i to dokážou zmršit, když zničehonic na nějaké straně začne chybět inerpunkce nebo třeba vypadne celé slovo.... celý text

Paní Bovaryová 1973, Gustave Flaubert

Velký cynik Flaubert napsal poměrně dost popisně historii jedné hezké, romanticky založené paničky. Život paní Bovaryové se točí kolem lásky. Provdá se za staršího doktora, který ji má hrozně rád, ale není to ten pravý, a tak lásku pod vlivem uslzené literatury a poezie hledá u různých dalších šamstrů. Paní Bovaryová pro mě rozhodně není žádná sympaťačka. Chápu, že v polovině 19. století moc rozvody nefrčely, ale její manžel se opravdu snaží a dělá pro ni (až zaslepeně naivně) první poslední. Zatímco Bovaryová je pořádně sebestředný sobec, což se v románu občas projeví i tím, jak neskutečně kašle na své dítě. To všechno dělá Flaubert, předpokládám, naschvál a možná se i trochu vysmívá různým nevěrným paninkám. Stejně tak kritizuje poměry na vesnici a ukazuje různé další nesympatické existence, ale většina románu se přeci jen soustředí na různé "úlety" Bovaryové. V každém případě i po tolika letech je to poměrně čtivá kniha. Šest nešťastných romantiček z deseti.... celý text

Plyšákokalypsa 2020, Carlton Mellick III

Toy Story, kde se hračky naštvou a společnými silami zotročí lidstvo. Aneb "Je dobrý nápad implementovat hračkám umělou inteligenci?" Cuddly Holocaust (sorry, ale originální název je o dost lepší) má poměrně béčkovou premisu, která slibuje i slušnou, ujetou zábavu. A ta přichází - ale nejen ona. V románu sledujeme osud jedné z mála přeživších lidí, holky jménem Julie, která si nechá upravit většinu těla, aby vypadala jako plyšák a mohla se infiltrovat mezi zabijácké hračky a osvobodit svoji rodinku. Carlton Mellick III nejprve přichází s především obrovským množstvím šílené akce. Skvěle dávkuje různé nápady (dojde třeba na lidožravé "starostlivé medvídky" či ohromné roboty s bazukami), ale i když je autor umí slušně napsat, možná bylo na můj vkus akce příliš mnoho a nebyla tak efektivní, jako by byla třeba ve filmu. Spíše jsem si užíval rozvíjení děje. Naštěstí přibližně od druhé poloviny je Cuddly Holocaust příběhovější, a Mellick umí výborně postupně odhalovat napínavý příběh a to až do úplně nejposlednější strany. Cuddly Holocaust není nakonec zdaleka taková "prča", jak by se mohlo zdát. Je to velmi často pořádně depresivní čtení plné znepokojujících scén a obrazů. Román si zanechává svoji lehkost a černý humor, ale taky je tu výborně vykreslený svět, díky čemuž může přijít při čtení i nefalšovaná hrůza. Plyšákolypsa, Cuddly Holocaust nebo třeba Vzpoura hraček (tak bych to pojmenoval já) je nakonec vynikajícím, zábavným i promyšleným hororem. Osm nas*aných plyšáků z deseti.... celý text

Pravý výlet pana Broučka do Měsíce 2008, Svatopluk Čech

Pan Brouček je obyčejný chlápek, co je majitelem jednoho činžáku v Praze a moc nemusí, když se mu tam roztahují umělci. Proto pro něho není zrovna dvakrát příjemné, když se dostane na Měsíc, kde jsou místní obyvatelé přecitlivělí romantičtí básníci. Máme tu teda klasický střet odlišných povah, který má být zdrojem komedie. Osobně jsem se teda u Broučka smíchy za břicho nijak nepopadal, ale to bych ani u komedie z 19. století nečekal. Každopádně buclatý Brouček, který by se rád na Měsíci jen v klidu najedl, ideálně to ještě zapil nějakou tou plzničkou, mi byl určitě sympatičtější než všechny ty éterické bytosti představující fakt ty nejšílenější umělce, co se dojímají nad svými básněmi, idealizují si svou lásku tak, že radši na ni počkají třeba deset let a tak podobně. Pravděpodobně to je parodie umělců, a za to dávám autorovi bod k dobru, to je fajn. Bohužel Svatopluk Čech je sám taky básníkem, takže větší část knihy je psána poměrně poeticky. Dává na odiv to, jak s tím krásným českým jazykem umí čarovat a jak neobvykle a květnatě dokáže cokoliv popisovat. Na popis oblohy potřebuje odstavec a Měsíc v jeho podání není samý kráter, ale divoká krajina všech možných barev a tvarů. Mě tahle poezie nijak neoslovuje, takže se mi to kvůli tomu často dost blbě četlo. Místo pohodové satiry je Brouček na můj vkus příliš básnický a zadumaný. Pět básníků utržených ze řetězu z deseti.... celý text

Utrpení mladého Werthera 1999, Johann Wolfgang Goethe

O jedné nešťastné lásce alias "friendzone" existoval i v 18. století. Sledujeme Werthera, jakéhosi umělce, který se fláká v nějakém městečku a nadbíhá tam zadané holce. Je zajímavé, že v první části knihy je ještě Werther poměrně optimistický. Hodně filozofuje o životě a sem tam se zde vyskytne skvělá nadčasová myšlenka (např. že člověk by se neměl srovnávat s ostatními). Taky kupodivu hlavní hrdina nadává na lidi, co jsou zbytečně zachmuření, a obecně vyzdvihuje, jak je ten život skvělý. Většina knihy je napsána formou Wertherových dopisů, kde adresátem je často nějaký jeho kamarád, ale vzhledem k tomu, že máme vždy jako nadpis den napsání dopisu, kniha se spíš čte jako deník. Jazyk knihy je hezky poetický, i když místy je kvůli tomu román náročnější na čtení. V druhé části už se Werther více naladí do emo-módu a začne hodně fňukat. Nepomůže ani když z městečka odjede, stejně si na ni myslí a rochní se ve svém smutku. Občas mu někdo racionálně něco řekne a snaží se mu pomoct, ale on si stojí za svým. Zamilovaný je, a to sice tak, že to může působit romanticky, ale ve skutečnosti je jeho láska spíš sobeckou posedlostí. Ke konci je Utrpení mladého Werthera čím dál otravnější číst. Je zde dokonce i dlouhá pasáž, kdy Werther předčítá svůj překlad poezie, a to byla pro mě vyloženě zívačka. Škoda, první půlka je ještě i dodnes svěžím filozofováním z v podstatě vesnického prostředí. Šest zaláskovaných umělců z deseti.... celý text