Ninjer přečtené 280

Strach a hnus v Las Vegas 2020, Hunter Stockton Thompson

Nejznámějšího dílo mimořádně kontroverzního novináře Huntera S. Thompsona. Hunterovo alter ego se se svým kamarádem právníkem vydává v luxusním fáru do Las Vegas kvůli reportáži a přitom se předhánějí, kdo toho víc vyfetuje. Oba jsou velmi často paranoidní a hysteričtí, ale také dokážou být ve správnou chvíli přesvědčiví a efektivně s lidmi manipulovat. Hlavní téma je pozorování tehdejší Ameriky, kde tyhle dva magoři můžou fungovat. Kromě toho, že mají velké štěstí a určité konexe, tak dokáží vychytrale využívat, zneužívat a různě obcházet systém. Například si ve VIP půjčovně pořídí drahé auto, které úplně zdevastují, ale protože měli předtím výhodné pojištění za pár dolarů, je jim to jedno. Autor si ale všímá i těch méně šťastných, kteří na nefunkčnost systému někdy tvrdě doplácí (např. kvůli zkorumpované policii). Thompson si v románu asi příliš nevymýšlí, maximálně jen věci sem tam přifoukne, a tak vidíme provokativní život feťáka až příliš zblízka. Zároveň však možná čtenář trochu otupí, protože Thompson je jako feťák spíše jen pasivní a cynický pozorovatel děje, takže jako bysme někdy dost šílené a odporné věci vnímali přes dvojí filtr. Což nevadí, protože tahle drogová jízda se snaží být hlavně zábavná, což minimálně pro mě určitě byla. Strach a hnus v Las Vegas je i dnes dost kontroverzní, až šokující kniha, i když kromě zábavného a sem tam zajímavého pohledu na nixonovskou Ameriku toho zase tolik nepřináší. Sedm bláznivých feťáků, které nechcete potkat, z deseti.... celý text

Princ Kaspián 2005, C. S. Lewis (p)

Hlavní děti (Edmund, Lucinka a další dva) si po událostech z Lva, čarodějnice a skříně takhle jedou vlakem, když v tom je něco vytáhne z našeho světa a vrátí zpátky do Narnie. Později se ukáže, že byli přivoláni kouzelným rohem a budou muset pomoci princi Kaspianovi. Tenhle díl má fajn začátek, ale velmi rychle mě přestal bavit. Máme tam nějakou zlou šlechtu, která manipuluje králem Mirazem, který má být v podstatě hlavním padouchem, i když je neuvěřitelně pasivní, nic moc nedělá, neříká a v závěrečné bitvě je téměř okamžitě poražen. Kniha je přeplněná hromadou magických stvoření, které sice jsou sem tam roztomilé, ale bylo jich na mě příliš mnoho a nebyli ani příliš zajímavé, takže jsem na mnohé zapomněl skoro hned potom, co jsem je poznal. Často C. S .Lewis píše opravdu milým, vybraným stylem, ale k čemu to, když většina knihy je o tom, že postavy někam jdou a povídají si - a nejde o žádné filozofické řeči ani vtípky; obvykle se spíš nějak handrkují, často kvůli blbostem. Byla by to ještě možná poměrně fajn kouzelná procházka, kdyby to občas nebylo na můj vkus ujeté, například v tom, jak si lev Aslan furt hraje na Ježíše (zde se například záhadně zjevuje různým lidem, což vyvolává akorát další hádky mezi postavami), nebo ve velmi jasně ohraničené hranici mezi dobrem a zlem, kupříkladu u zvířat ("mluvící zvířata" jsou šlechetné bytosti, "nemluvící zvířata" můžeme zabíjet pro jídlo i pro zábavu). Chápu, je to starší dílo a taky nejsem zrovna cílovka. Princ Kaspian je tedy u mě podprůměrnou pohádkou, která ani není příliš výchovná. Pět zapomenutých magických bytostí z deseti.... celý text

Zbouchnul jsem Satanovu dceru 2019, Carlton Mellick III

Velice čtivá šílenost o jednom románku mezi nerdem Jonathanem milujícím lego natolik, že v něm i bydlí, a sukubou z pekla jménem Veška, která mu původně chtěla vysát duši, ale otěhotněla a zamilovala se do něho. Jejich neobvyklé lásce moc nepřeje ani skutečnost, že Jonathanova rodina je plná radikálních křesťanů, zatímco čertovská rodina mučí a zabíjí lidi na potkání. U Carltona Mellicka je hodně vidět inspirace videohrami a především japonskými anime seriály. Sukuba Veška je přesně tak slepě oddaná i infantilní jako většina manga holčiček a občasná akce taky jakoby popisovala to brutálnější z asijské tvorby. Tento převod z jednoho média do druhého ale nepůsobí nijak křečovitě. Autor se hodně snaží o co nejlepší romanťárnu, takže tento pár naráží na různé překážky, hádá se a usmiřuje a všechno to hezky eskaluje. Nemyslím si ale, že by to nakonec byla kdovíjaká super love story, protože čertice Veška je přeci jen na můj vkus moc prostoduchá a hlavní lůzr zase je příliš v pohodě se skutečností, že kolem něho umírají nevinní lidi - a celkově je to docela sobec. Naštěstí tohle zase tolik nevadí, protože ta druhá rovina - šílený bizarní děj - funguje naprosto skvěle. Pěkně to odcejpá, postavám se v jejich epických scénách dá fandit a Mellickovi se taky zatraceně povedlo nadupané akční finále plné lego brokovnic a vyhřezlých vnitřností. Dobře napsaná bizarní romance. Osm zamilovaných ďáblic z deseti.... celý text

Kůň a jeho chlapec 2005, C. S. Lewis (p)

Poměrně ambiciózní díl Letopisů Narnie. Tentokrát žádné cestování z našeho světa do tajemných říší, Kůň a jeho chlapec je o klukovi, který už v jednom takové magickém světě dávno bydlí. Konkrétně jde o jakési pouštní království ve stylu pohádek Tisíce a jedné noci. Jenže chlapec Šasta tam moc spokojený není, a tak se vydává spolu s mluvícím koněm do Narnie. Útěk se stává čím dál dramatičtějším, protože se ukáže, že hodný Šasta může být dokonce zachráncem Narnie před ďábelským plánem krále pouštního království... Začátek, kdy vidíme chudého Šastu a trochu nafoukaného koně, které spojí společný cíl, mě bavil hodně. Postupně ale začne přibývat postav - holka, která má také mluvícího koně, dvojník Šasty, kamarádka holky s koněm, zlá šlechta z pouštního království... A ne že by v tom byl úplný zmatek (trochu je, protože se mi blbě pamatovala jejich exotická jména a pletl jsem si je občas), ale spíš je problém, jak se autor přestává pořádně věnovat postavám a jejich interakci a spíš se soustředí na příběh, který není až taková bomba. Dokud to byla spíše komorní záležitost, jak naznačuje i název knihy, bylo to fajn, ale ten jakoby epický konflikt začne postupně nudit. Jako vedlejší postavy se zde objeví hlavní děcka z Lva, Čarodějnice a skříně (která tu jsou vyobrazená jako už dospělá královská rodinka) a samozřejmě nesmí chybět lev Aslan. Ten se tu opět chová "božsky", například tím, že má v zásobě nekonečnou zásobu triků, všichni jsou z něj u vytržení a taky se rád plete do cizích záležitostí a neštítí se i nějaké té manipulace, aby někomu uštědřil lekci. No, nemám ho rád. Slušně rozjeté fantasy, které bohužel přestane být zajímavé, když se nakupí příliš mnoho postav s nepříliš zajímavým dějem. Šest mluvících koňů z deseti.... celý text

Lev, čarodějnice a skříň 1991, C. S. Lewis (p)

První (napsané) Letopisy Narnie. Oproti chronologicky prvnímu Čarodějovu synovci je tohle už klasičtější pohádka s pořádným začátkem, středem a závěrem. Čtyři děti jedou na prázdniny ke svému excentrickému strýčkovi a v jeho obřím sídle narazí na skříň, skrz kterou se dá občas dostat do čarovné říše Narnie. Narnii momentálně vládne zlá Bílá čarodějnice (ta stejná z Čarodějova synovce), která do pohádkové země přináší nekončící zimu a terorizuje ty magické bytosti, které se k ní nepřidají. Hranice mezi Dobrem a Zlem je tu jasně vytyčená. Některé bytosti jsou prostě zlé, některé hodné (výjimka je zrádný prcek Edmund, ale to je "lidské dítě", ty mají v Narnii výsadní postavení). Moc se o magických stvoření nedozvíme, mnohé poznáme jenom z popisu davových scén. Stejně tak ani není kdovíjak popisná závěrečná bitva, v níž mimochodem umře hodně Zlých, protože Dobří neberou zajatce. Holt když lev Aslan kácí les v Narnii, tak lítají třísky. Lev, Čarodějnice a skříň je fajnová pohádka, vhodná především pro mladé čtenáře. Často totiž nejde moc do hloubky, spíš jde jen o to nadchnout tím světem a zanechat dost prostoru fantazii. Na druhou stranu kromě bezstarostného zabíjení je tu poměrně drsná scéna s Aslanem, kterou nechci vyzrazovat dopředu, pokud ji náhodou neznáte, ale samozřejmě si C. S. Lewis u svého Lvího Ježíše neodpustil další biblickou paralelu. Pohodové dětské fantasy. Sedm mrtvých magických stvoření z deseti.... celý text

Čarodějův synovec 2015, C. S. Lewis (p)

Čarodějův synovec je svým způsobem první díl fantasy série Letopisů Narnie. Je to trochu matoucí, autor ji napsal jako předposlední, ale chronologicky ve světě Narnie se odehrává jako první a já se rozhodl řídit autorovým doporučením, v jakým pořadí jeho dílo číst. Knížka začíná tím, že kamarády Polly a Digory pošle zlý strýček do tajemné říše, ze které se vyklube dokonce jakýsi portál do mnoha různých světů. Digory v jednom mrtvém světě omylem probudí zlou královnu, impozantní vysokou Čarodějnici, kterou omylem přivedou do Londýna. První část se opravdu slušně rozjede, protože Čarodějnice je fakt slušná mrcha, která využívá svůj půvab i nadpřirozené schopnosti k tomu, aby si podrobila celé světy a nad nějakou menší genocidou ani nemrkne okem. Bohužel její řádění v našem světě je velice krátké. Chvilku to v knize vypadá, jak kdyby nějaký působivý mix Dartha Vadera a komiksového superpadoucha měl zotročovat naši Zemi, což bych určitě v sérii Letopisy Narnie nečekal, ale rozhodně mě to zaujalo. Jenže Polly, Digory, Čarodějnice a pár dospěláků se pomocí kouzelných prstenů rychle dostanou do jiného světa - do samotné Narnie, v jejímž středu stojí božský lev Aslan. C. S. Lewis se stejně jako J. R. R. Tolkien snažil o dospělejší pohádku, ale na rozdíl od svýho dávnýho kámoše a rivala z Oxfordu Lewis víc ujíždí na náboženských paralelách. A rozhodně to nejsou žádné nenápadné nuance. Lev děti oslovuje "syn Adamův" a "Evino dcero", a pošle je, aby utrhli jablko, kde je v roli pokušitele zlá Čarodějnice. Ta už se v Narnii moc nechytá, je oslabená a v podstatě poražená jenom tím, že je v tomhle magickém světě. Celkově druhá část v Narnii je dost nic moc. Je tam narychlo zpunktovaná výprava za jablkem, ale v podstatě jen sledujeme stvoření světa (Narnie), kterému dominuje přechytralý Bůh Aslan, ze kterého jsou všichni naprosto hotoví. Děti netouží po ničem víc než ho potěšit, nebojí se ničeho víc než ho zklamat. Mně přišel spíš otravný. Po porážce Čarodějnice kniha ztrácí drive a nejzajímavější postavu knihy. Čarodějův syn je poměrně zábavná fantasy knížka, která se přes tajuplné cestování cizími světy a setkání s ďábelskou Čarodějnicí bohužel velmi rychle dostává k biblickému patosu. Šest zajímavých padouchů z deseti.... celý text

Hlava plná přízraků 2016, Paul Tremblay

Na tuhle knížku jsem náhodou narazil v knihovně, aniž bych o ní cokoliv věděl. Ani mě nijak zvlášť nelákala, obálka připomíná nějakou béčkovou detektivku a sice na mě z ní hned křičí doporučení Stephena Kinga, ale tomu se líbí kdeco. Dokonce už jsem měl knihu vrátit, protože mi vypršela výpůjční lhůta, ale pak přišel COVID-19 a knihovny se zavřely... A tak jsem si nakonec mohl tenhle skvostný horor přečíst. Přitom když vám řeknu nástin děje, tak asi budete kroutit očima. Příběh je o mladé rodince, v níž se starší, 14letá dcerunka začne chovat dost divně, doktoři si s ní nevědí rady, a někteří pojmou podezření, že je posedlá Ďáblem. Přichází na řadu kněz, který z ní má Ďábla dostat, a to dokonce téměř v přímém přenosu, protože zoufalým manželům dochází peníze, a tak přijmou nabídku televize natočit svůj netypický život ve stylu napínavé reality-show.... Jenže Paul Tremblay není naštěstí tak nudný vypravěč jako já. Kniha je rozdělená do tří různých částí, které se navzájem proplétají. Příběh začíná a končí v přítomnosti, v níž vidíme mladší dceru Mary (tu druhou, co nebyla "posedlá"), kterou zpovídá spisovatelka pro svoji knihu o té slavné tragické události. To je ještě taková klasika, u níž jsem byl nejprve trochu podezřívavý, jestli tam opravdu musí být, ale nakonec se ukázala jako důležitá část pro stavbu knihy (především samotný závěr). Další částí je ta samotná událost, kterou vnímáme z pohledu Mary, jíž bylo v té době pouhých 8 let. Tady Tremblay fakt válí, protože je to neuvěřitelně citlivě napsáno. Je to místy i vtipné, velmi často roztomilé... a taky samozřejmě děsivé. Vidíme zde, jak jsou malé děti, které jsou ve skutečnosti velmi vnímané, často podceňovány. Dokážeme Maryino chování zcela pochopit, není to žádné otravné děcko, ale zároveň se nejedná o "malého dospěláka", protože se i pří vší své vnímavosti a inteligenci stále chová jako malé dítě, které si chce hlavně hrát a zbožňuje svoji starší sestru. Tato část je samozřejmě ta nejhororovější, protože vidíme, jak se začnou dít různé děsivé věci, taky nějaké to rodinné drama a v neposlední řadě i přípravu takové reality-show, což můžeme brát nejen jako kritiku tohoto formátu, ale i jako zajímavý pohled zevnitř. A pak je tu ještě třetí, velmi originální část. Jedná se o analýzu výše zmíněné reality show od anonymní bloggerky na internetu. Ta píše sice velmi pubertálním stylem, ale zároveň má pořad "Posedlost" dokonale nakoukaný a je velkým odborníkem na horory. Samozřejmě hned srovnává pořad s Vymítačem Ďábla (čímž vidíme, že autor knihy si dobře uvědomuje a přiznává inspiraci), ale nejen s ním. Nerozebírá pouze "děj", ale i to, jak jsou jednotlivé scény natočeny, jak jsou upraveny, co je působivé, proč je to strašidelné a tak dále... Odkazuje se na hromadu věcí a tahle část nejen že nezapomíná dál rozvíjet děj, ale pro fanoušky filmů a především hororů je tohle fakt zábavné počtení. A já zrovna mezi takové fanoušky patřím, takže to byla lahůdka probírat se všemi těmi odkazy. Všechny části jsou skvělé, vyvážené a perfektně napsané. Na první pohled nezajímavý děj se tu stává naprosto fascinující sondou nejen do hororové události jedné rodinky, ale i do hororového žánru jako takového. Devět vymítačů ďábla z deseti.... celý text

Hoši od Bobří řeky 2005, Jaroslav Foglar

Kniha mého dětství. I když si nejsem jistý, jestli jsem ji doopravdy někdy dočetl (radši jsem louskal komiksy s Rychlými šípy). Hoši od Bobří řeky jsou nejen dobrodružnou knihou, ale také překvapivě i knihou motivační, skoro taková self-help knížka, který dnes frčí. Autor totiž často přímo čtenáře vyzývá k tomu, aby byli jako tihle skautíci (pardon, pionýři, když už) a spolu s nimi sbírali bobříky. Hlavní hrdinové knihy mají jako vzora staršího chlápka, který si říká Rikitan a který když uvidí, jak se kluci z města nudí a jenom se rvou, vezme je pod svá křídla a naučí je milovat přírodu, práci, sport a ty správné lidské hodnoty. Různě je motivuje skrz zmíněnou odměnu v podobě bobříků, tajemný příběh o zálesáku Royovi a taky svoje charisma. Hoši od Bobří řeky působí místy skoro jako až utopický román, protože jen s drobnými zádrhely se Rikitanovi podaří dát dokupy velice soudržnou skupinku chlapců, co se navzájem motivuje a zlepšuje se. V románu sledujeme vlastně celý jeden rok, ale hlavní část se odehrává v létě, kdy je Rikitan vezme úplně mimo civilizaci (rodiče kluků jsou zde až podezřele volnomyšlenkářští...). Tam může naplno rozjet jejich dobrovolnou "převýchovu" z kluky v muže. A jo, je to občas docela gay, když si Foglar sem tam neopustí pochválit jejich opálená pevná těla. Holky v téhle partě vůbec nemají své místo. Holt jiná doba. Možná je to i tím, že ve 30. letech se zdálo, že holky už jsou vychované dost (a na přírodu jsou to moc jemné květinky), zatímco kluci jsou tu raubíři, co by se by se měli stát moderními rytíři. Jo, působí to naivně. Naštěstí Foglar ve vhodnou chvíli přichází s detektivní zápletkou, v níž jejich tábor začne ohrožovat tzv. Zelená příšera, která vždy něco provede a ve vzkazu se jim vysměje. Je to někdo zvenku, nebo někdo z jejich party? Není to úplně detektivka, která by Agathě Christie vyrazila dech, ale v knize to funguje a místy je to i díky tomu slušně napínavá četba. Celkově příjemné počtení, ale víc takových knih by se mi asi číst nechtělo. Sedm vzorňáků z deseti.... celý text

Petr Pan 2015, James Matthew Barrie

Peter Pan je klasická pohádka, kterou skotský autor J. M. Barrie napsal původně jako divadelní hru před více než sto lety. O několik let později, v roce 1911, pak z ní udělal i román a ten jsem teď přečetl. Na to, že je Peter Pan tak starý, je to pořád velmi čtivé (četl jsem v originále). Především zaujme originální a hravý vypravěč, který třeba "nahlas" přemýšlí, co by vám tak o Petru Panovi řekl, hraje si s vašim očekáváním a tak podobně. To bych v takhle staré pohádce opravdu nečekal. Co jsem naopak čekal, je nějaká ta hrubost a násilí. Není ho mnoho, jen pár vedlejších postav zemře (a ne na stáří) a Petr Pan je od začátku do konce sobeček. Což ale nemění nic na tom, že jeho postava je velmi zajímavá. Jak asi všichni víte, je to "chlapec, který odmítá vyrůst", ale také je jeho mentalita velice vázaná na přítomnost. Je charismatický, přirozeně vůdčí, často baví ostatní a strhne všechny kolem k nějakému tomu dobrodružství, ale vůbec ho nezajímá, co bylo a co bude. Nejslavnější animovanou verzi od Disneyho už jsem dlouho neviděl, ale řekl bych, že podstata tam zůstala. To je to okouzlení Petrem Panem a jak spolu s dětmi odletí do Země Nezemě, aby prožívali dobrodružství s piráty a indiány. Nejsem si ale už tak jistý, jestli tam je také takový důraz na to, jak jsou děti i Petr Pan fixováni na "matku". Tu jim musí celou dobu dělat Wendy, jejich starší ségra, které to však nevadí, i to je pro ni hra. Většina jejich života v Zemi Nezemi totiž nejsou půtky s kapitánem Hookem, ale "hraní si na rodinku", kde je Wendy jako jejich matka opečovává, připravuje jim jídlo, dává medicínku a tak. Je pak dost zřejmé, že Petr Pan netouží tolik po Wendy jako takové, ale po "matce". Celkově překvapivě svěží pohádka, velmi dobře napsaná. Zastaralá jenom trochu, zatímco některé motivy jsou překvapivě zajímavé a hodné hlubší analýzy od někoho chytřejšího a vzdělanějšího než jsem já. Sedm ztracených dětí z deseti.... celý text

Něco si vymysli 2017, Chuck Palahniuk

Chuck Palahniuk zase šokuje... I když já už si na jeho šokující věci zvykl a teď jsem často rozpačitý z výsledků jeho snažení. V této knize je spoustu povídek (kolem dvaceti) a kvalita je velice proměnlivá. Několik málo povídek mi přišlo opravdu vynikajících, například o zoufalé matce, která musela pracovně na nějakou dobu odjet pryč a teď se snaží za každou cenu po telefonu rozmluvit svoji uraženou dcerku. Nastupuje paranoia, že dcera s ní nemluví a že manžel - se kterým to momentálně moc neklape - s ní hraje nějakou zvrácenou hru. Tahle povídka má i skvělý, maximálně vyeskalovaný závěr. V Něco si vymysli je poměrně dost povídek, který mají skvělý nápad, ale dost nic moc závěr (někdy vyjde do ztracena, někdy závěrečný zvrat prostě není ono). K té se řadí třeba ta o vraždě na jednom alternativním festivalu, kde tlustému organizátorovi, který si tyhle jednoroční orgie drog a sexu maximálně užívá, začne telefonicky vyhrožovat jeho manželka. Pak je tam mnoho průměrnějších povídek, které se ale některé čtou moc pěkně, protože tam je buď nějaký zajímavý nápad anebo je to fakt dobře napsané. Palahniuk je třeba fakt dobrý na přirovnávání. Ve sbírce je trojice povídek, ve kterých postavy mají jména zvířat. To může na první pohled působit jako moderní bajka, jenže to je podle mě jenom klamný dojem (resp. záměrně vyvolaný klamný dojem), protože tu nemáme žádné ponaučení na závěr a především se postavy sice jmenují po zvířatech, ale nejen že se chovají jako lidi, ale jako lidi nejspíš i vypadají, neboť tu není jediná chvíle, kdy by bylo jasné, že nevypadají lidsky (a že by k tomu měl Palahniuk mnoho příležitostí vzhledem k tomu, že dojde i na nějaké ty prasárničky). Tyhle "bajky" se potom dokonce odehrávají ve stejném "světě", protože je vždy v nějaké povídce nějaká letmá narážka na postavu z povídky jiné. Když jsme u těch narážek, tak Palahniuk tam hned třikrát (minimálně třikrát, možná jsem něco přehlídl) udělá narážku na svůj nejslavnější román Klub rváčů, jedna povídka je dokonce takové ujeté pokračování či variace. Někdo ošklivý by mohl říct, že vykrádá sám sebe. Za mě je to spíš takové pokrčení ramenou. Je to trochu zvláštní. A to nejhorší na konec - několik povídek je naprosto PŘÍŠERNÝCH, alespoň já u nich trpěl. Jedna je úplně nečitelná, protože hlavní hrdina má asi nějaké nižší IQ, a tak přibližně každé třetí slovo řekne špatně, resp. řekne nějaké podobné. Např. místo "nenávidí" řekne "nenáviďuje", místo "obsazená" řekne "osázená", místo "útulnou" řekne "utulenou"... Palahniuk kdysi napsal celý román, kde hlavní vypravěč mluví divně (Pygmej), ale tam se to sice hůř četlo, ale bylo to zábavné. Tady je to jen maximálně otravné, je to jako luštit půlhodiny nějakou nudnou přesmyčku, ze který vám nevyjde nic zajímavýho. Díkybohu je tahle povídka aspoň krátká, takže vám to zabije jen tak 25 minut vašeho života. To se bohužel nedá říct o povídce Sklony, která je možná nejdelší z celé knihy a hned po výše zmíněném blábolu ta nejhorší. Úvod vypadá nadějně. Hlavní hrdina předstírá, že je homosexuál, protože doufá, že ho jeho slušná americká famílie pošle do "odteplovacého" zařízení, kde prý homosexualitu léčí tím, že jim tam posílají šlapky. Navíc viděl, jak lidi, kteří byli takto "vyléčeni", jsou potom ve své komunitě za hrdiny. Když potom však přijde do tohoto přísně střeženého zařízení, zjistí, že není sám... Všichni kluci, co tam jsou s ním, si taky jen chtějí zašukat. Vypadá to na vtipnou ujetou satirickou hříčku, jenže Palahniuk se pak zblázní a pokouší se tu rozehrát horor. Zařízení ovládá chlápek, který je nutí pitvat ženskou mrtvolu, což ve spolupráci s autorem knihy nechutně detailně popisuje. Je to naprostá odpornost, která postrádá jakoukoliv logiku. Kluci se pak snaží utéct, do toho Palahniuk odhalí nějaký zvraty... A je to pořád nechutnější a stupidnější (jejich útěk nedává smysl, chování rodičů nedává smysl - komu by přišlo OK své dítě X týdnů nevidět a jen od něho dostávat podivné zcenzurované dopisy - proč si někdo může myslet, že pitvání ženy léčí homosexualitu, proč na to po X letech, co to zařízení nikdo nepřišel, když se tam navíc tvrdí, že se nikdo z něho nevrátil... a tak dále a tak dále...). Myslím, že tohle prostě jako abnormální hříčka nefunguje, protože se tu Palahniuk očividně snaží spíš o napínavý hororový příběh, což nikdy nemůže být, když tu nemáme ani smítko reality, o který bysme se mohli opřít. Trochu dlouhá recenze, ale s Palahniukem to holt nebývá lehký. Mnohokrát bych dokázal takhle sáhodlouze mluvit jen o jeho kvalitách, ale tady mě spíš zklamal. Pět nechutně napsaných ujetostí z deseti.... celý text

Jak (ne)být divný na netu 2016, Felicia Day

Felicia Day, slavná internetová "nerdka", o svém životě a práci. Felicia je velká sympaťačka. Je trhlá, má výborný smysl pro humor a je taky dost citlivým člověkem. V téhle knize ukazuje, že rozhodně ke své slávě nepřišla náhodou (třeba jenom proto, že by ve své době byla jedna z mála hezkých holek, co se zajímaly o hry), ale že si to všechno dost vydřela a někdy i slušně odtrpěla (kauza Gamergate, následkem které různí trollové a internetoví bojovníci dlouze a odporně obtěžovali ženské ve videoherním průmyslu). K dobru tu Felicia dává spoustu zábavných historek, na kterých se ukazuje, jak často bojuje s nízkým sebevědomím a potřebou všechny kolem sebe potěšit. I když je vidět, jak se autorka skromná, stejně je kniha především motivační, snaží se každou chvíli povzbuzovat lidi, kteří mají pro něco zápal, ať se neohlíží na "hatery" kolem a tak dále... No, říká to o mnoho zajímavěji a víc mile. Jinak jsem You're Never Weird on the Internet slyšel jsem jako audioknihu a Felicia je i vynikající vypravěčka. Osm milých nerdek z deseti.... celý text

Boss Babiš 2017, Jaroslav Kmenta

Je to asi tak "hrozné", jak tušíte. Na rozdíl od třeba slavného Klusákova dokumentu Matrix AB se Kmenta snaží hlavně zmapovat Babišovu podnikatelskou a později politickou minulost (i když u něho je oboje provázané). Postupuje dost systematicky a vysvětluje čtenáři, na co všechno přišel. Velmi často se zdá, že má Kmenta hromadu nepřímých důkazů, podle kterých si můžeme tzv. selským rozumem dovodit "jo, takhle to bude". Ale u soudu by to nestačilo. Kmenta fakta také různě komentuje a dodává jim ten lidský rozměr, kde vidíme, kolik času nad tím strávil a jak to pro něho muselo být těžké, když třeba viděl, jak se před jeho očima mění jeho oblíbené noviny MF Dnes nebo jak lidi skáčou na špek někomu tak bezohlednému. Blbý je, že díky rozklíženosti dnešní doby může Babišův fanoušek jednoduše říct, že si prostě Kmenta domýšlí nebo úplně vymýšlí... Místy se Boss Babiš čte jako strhující thriller, ale občas, zvlášť v druhé půlce knihy, je důkladné rozkrývání Babišova byznysu dost náročné na čtení. Dostavila se u mě i nuda. Za to ale asi kniha tolik nemůže, jen je někdy těžké se v tom všem zorientovat. Ale možná může Boss Babiš sloužit jako referenční materiál. Možná by také pomohlo, kdyby byly občas přímo v textu fotografie, aby si čtenář mohl dosadit tváře ke jménům (je jich občas opravdu hodně a strohé popisy nestačí). Celkově však působivá kniha, za kterou stojí obdivuhodná práce. Jo a kdo je teda Babiš? Podle Kmenty (a jeho mravenčí práce) kariérista posedlý byznysem, který zbohatl a vypracoval se díky nemorálním taktikám (kličky v zákoně, nefér konexe s nejvyšší politikou, zneužívání různých fondů...) a který se nejen že paktoval s komunistickou sebrankou před revolucí, ale který i nadále využívá všemožné bývalé STBáky a komunistické pohlaváry dnes ve svém byznysu, například ve své politické straně ANO. Osm amorálních hovad z deseti.... celý text

Žena, která si šla lehnout a rok nevstala 2013, Sue Townsend

Starší inteligentní ženská z vyšší vrstvy se jednoho dne zasekne, že prostě nevstane z postele, a čtenáři se začíná odhalovat její totálně dysfunkční rodina. Tenhle román je především komedie, a to se správným britským humorem. Díky němu se dá zvládnout popisování všech těch hrozných rodinných lapáliích jako je nevěra, nevděčné drzé děcka a celkově mizerné vztahy mezi jednotlivými rodinnými příslušníky. Sue Townsendová je zkušená britská spisovatelka a psát fakt umí. Takže je to zábava číst, často se i člověk zasměje, ale... Někdy je to i trochu síla. Přiznám se, že ke konci už jsem některé postavy začal slušně nenávidět, což nevím, jestli bylo úplně cílem autorky. Taky mi přišlo, že závěr je trochu useklý - jednotlivé dějové linie byly buď narychlo uzavřené nebo zůstaly nedokončené. Celkově ale vyvedená britská komedie, i když někdy i mírně nepříjemná. Sedm nešťastných rodinných příslušníků z deseti.... celý text

Dlouhý pochod 2005, Richard Bachman (p)

Dystopický román se zvláštní "reality show". Stephen King je v tomhle ohledu slušný vizionář, o pár let později také píše o jakési "reality show" v Running Manovi - dlouho předtím než se něco takového rozjelo ve velkém a vlastně vůbec vznikl termín "reality show". Každopádně zde vidíme jednu bizarní obrovskou soutěž, kterou sleduje celý národ. Sto pečlivě vybraných chlapců se dorovolně přihlásili do Dlouhého pochodu, který má jednoduché pravidlo - musíš jít dopředu, jinak zemřeš. Poslední bere vše, konkrétně získá nějakou vysněnou odměnu, která (pravděpodobně v nepříliš veselé budoucnosti? To je pouze naznačeno...) mu zaručí vše, na co si vzpomene. Bachman/King zde ukazuje to, jakcí jsou lidi voyeuři, jak je snadné získat slávu a další aspekty velkých soutěží. Kluci se sice o soutěži často baví, ale čtenář se přesto pořádně nedozví mechanismy soutěže a vnímá ji pouze z pohledu (postupně čím dál unavenějších) chodců, celý okolní svět je pro nás mlhavý. Hlavně proto to vypadá, že by se román pochod neměl brát doslovně a spíš se snaží poukázat na různé vnitřní problémy. No, ale to mně občas trochu vadilo, protože by mě víc zajímalo, co je venku. Že jde o nějakou metaforu na život mi nestačí. Nejhorší pak pro mě byl závěr, který je sice svým způsobem působivý, ale taky jasně háže ručník do ringu, co se týče jakéhokoliv vysvětlování záhad kolem Dlouhého pochodu. Nic se nedozví ani účastníci pochodu, ani čtenář. Můžeme si jen zafilozovat, no... Zajímavá knížka, stylově napsaná, ale chtěl bych od tohoto tématu víc. Sedm puchýřů na nohou z deseti.... celý text

Povídky z jedné kapsy / Povídky z druhé kapsy 1978, Karel Čapek

Právem oceňovaná sbírka (resp. sbírky) Karla Čapka. Čapkovi opravdu formát povídek jde. Jsou úderné a člověk se může tak akorát pokochat autorovým citem pro jazyk a schopností vyobrazit různé profese a typy lidí. Samozřejmě dnes to má i hodně nostalgickou hodnotu, protože se dnes žije a pracuje přeci jen jinak. Každopádně zde nejde jen o formu, obsah je totiž nadčasový a má co říct i dnešní společnosti. Některé povídky jsou milejší, jiné vtipnější, u některých může i trochu zamrazit. Všechny si ale drží svou vysokou kvalitu. Vynikající počtení. Osm čtivých vyprávění z deseti.... celý text

Sucho 2019, Neal Shusterman

Upřímně řečeno mě nejdřív tenhle Young Adult román moc nelákal. Říkal jsem si, jestli už nejsem na něj moc "old", a taky depresivní téma, kde lidi umírají žízní, není pro mě zrovna největší lákadlo. Ale Sucho je fajn. Je velmi čtivý a efektivně střídá vyprávění z pohledu různých postav. Obvykle jde o jeden souvislý děj, který pak díky tomuhle "triku" můžeme vnímat z různých pohledů a taky se podívat, jak vlastně ty jednotlivé postavy přemýšlí, což může být někdy dost zajímavé zjištění. Čekal jsem od "young adult" nějakou naivitu, a ta tam taky podle mě je - hlavně u postav, které mi občas připadaly trochu přehnané. Na začátku je tu jeden podivín, co je shodou náhod zrovna ten typ, co s celou rodinou očekává podobnou katastrofu. Ukazuje se, že díky tomu může ukázat své schopnosti a že není až takový pošuk, jak si o něm celý život jeho sousedka, hlavní hrdinka, myslela. Jejich vztah pak překvapivě není AŽ tak naivní, ale přece jen je tenhle blázen dle mého názoru příliš empatický a společenský. Ale není v tom sám. V průběhu románu se tu vyskytne DALŠÍ cvok, který je "jiný" než ostatní, a s ním se to má podobně... Z postav je tu taky dále jedna drsňačka, která taky působí spíš jak z nějaké fikce než z reality. V čem mě ale Sucho mile překvapilo, je příběh a celkově vývoj tý katastrofy. V tom před autory klobouk dolů. Ne že bych dokázal nějak erudovaně zhodnotit realističnost, ale působí to opravdově, originálně, zajímavě... a dost děsivě. Myslím, že citlivější povahy to může místy dost rozhodit. Takže vlastně je tu dobrý děsivý příběh, který často kazí přehnanost postav. Chtěl jsem dát průměrnější hodnocení, ale ke konci autoři šlápli na plyn a finále je neskutečná jízda plná emocí, od které jsem se nemohl odtrhnout, takže... dobrý! Sedm zoufalých, ale cool umírajících děcek z deseti.... celý text

Čtyři muži na vodě aneb Opilé banány se vracejí 2003, Petr Šabach

Volné pokračování Opilých banánů - to znamená, že jsou tu stejné postavy, ale teď už je po revoluci, takže politika se tu moc neřeší, řeší se tu hlavně rodinné záležitosti a vztahy. Teď už totiž nejde o kluky dělající šílenosti, neustále na útěku před policajty, ale o chlapy od rodin. Šabach, jak je u něho zvykem, vytahuje jednu šílenou historku za druhou, a do toho běží hlavní děj o tom, jak si chlapi, co se rádi napijou piva a podívají po pěkných holkách, vyrazí za Prahu sjíždět řeku. Pohodová knížka, která je slušně zábavná a velmi dobře napsaná. Možná jen slibovala nějaké větší finále, které nakonec nepřijde, ale rozhodně jsem nenašel v knize nic, co by mě nějak obzvlášť vadilo. Sedm opilých vodáků z deseti.... celý text

Tři kamarádi 2017, Erich Maria Remarque (p)

Můj první Remarque. Chápu jeho oblíbenost, protože se čte fakt dobře, ale tématicky mi tahle kniha moc nesedla. První část se točí především kolem aut a kšeftování s nimi, druhá je zase o jedné velké lásce, která nabere dramatický spád. Do toho vidíme silné kamarádství mezi třemi chlapy, co si prošli válkou, a především Německo před druhou světovou, které je dost depresivní. Chudoba, shánění různých kšeftíků, prostituce, topení starostí v alkoholu. Tři kamarádi sice tu dobu zajímavě ukazují, ale Remarque tu klade na můj vkus příliš silný důraz na auta a romantiku, což mě v tomhle případě tolik nezaujalo. Šest zamilovaných automechaniků z deseti.... celý text

Kdo chytá v žitě 2010, J. D. Salinger (p)

Pořádná literární jízda. Tahle kniha předběhla svou dobu o pořádnej kus, protože je i dnes nejen úžasně čtivá a svižná, ale téma knihy stále rezonuje. Hlavní hrdina Holden je zajímavý sympaťák. Snaží se trochu vybočovat, nedokáže zapadnout a občas si jen tak ze srandy nebo spíš ze zvyku vymýšlí dost propracované lži, jen aby mohl něco zajímavého říkat. Pálí mu to, ale ve škole mu to pořád nejde, a tak jeho nešťastní rodiče doufají, že ho alespoň z té poslední školy nevyhodí. Vyhodí. A tak Holden odjíždí ze školy domů. Chce vidět svou malou sestřičku, ale bojí se čelit svým rodičům, a tak se místo toho tak různě toulá popíjí, přemýšlí, kam se vrtnout a zažívá všemožná městská dobrodružství. Kdo chytá v žitě je plné pocitů jednoho sympatickýho, i když trochu loserovskýho kluka, co neví jak si počít s životem. Každopádně to umí skvěle popsat a třeba to i čtenáře může donutit k nějakému tomu zamyšlení či si třeba vybavit dobu, kdy byl sám podobně zmatený. Skvělá úderná knížka. Devět nočních drinků z deseti.... celý text

Dívka od vedle 2015, Jack Ketchum (p)

Nic pro slabé povahy. Jack Ketchum vypráví drastický příběh o mladé pohledné dívce, kterou její sadistická teta spolu s dětmi mučí ve sklepě. Ketchum umí zatraceně dobře psát, a tak tu máme nejdřív takové retro z amerického předměstí, kde se všechny děti znají, pijou Coca Colu, hrají si u rybníka, poslouchají Elvise... prostě taková vesnická idylka, když nepočítáte pár dětí se sadistickými sklony ke zvířatům. Příběh však začne být čím dál temnější a eskaluje a eskaluje a eskaluje... Spolu s hlavním hrdinou, sotva patnáctiletým klukem, se stáváte voyeurem, kterému je zle z toho, co vidí, ale zároveň je tím vším vyděšený i fascinovaný a hlavně se nemůže přestat dívat. U filmové adaptace (která vypadá, že se hodně drží předlohy, ale asi ji nechci nikdy vidět) se někdo na ČSFD podivuje nad tím, proč se vůbec něco takového točí. No, v případě knihy jde myslím o to, že jako každý kvalitní horor (a tohle je zatraceně kvalitní horor) i Dívka od vedle nutí čtenáře k tomu, aby se postavil svému strachu. Ne jen tak z hecu, ale proto, že se tím člověk může dozvědět i něco sám o sebe, a snad ho to i připravit na různé reálné děsy. A v tomto konkrétním případě kromě toho, že má tahle kniha nepopiratelné literární kvality (opravdu), tak se rozhodně jen nesnaží šokovat, protože tenhle příběh je bohužel volně inspirován reálným, ještě odpornějším činem. Svět je někdy zatraceně hnusný místo nejen v románech Jacka Ketchuma, a občas asi není na škodu si to uvědomit. Odporné, fantasticky napsané, znepokojující a opravdu hrůzostrašné. Devět drastických hororů z deseti.... celý text