OdvaznyMladyMuz přečtené 240

Sraženiny 2014, Petr Mezihorák

Nepřestat se dívat kolem sebe: Rozhovor o hudbě, politice a emocích 2022, Milan Trachta

Bejt Banán učitel, vyučuje dějiny hc/punku. Měl bych čtverky jako ze všeho, ale na jeho hodiny bych chodil rád. Je příjemný ho poslouchat, když mluví, protože hned poznáš, že má o čem vyprávět. A tak je to i s jeho knížkou. Je toho hodně na vzpomínání a přesto nemám pocit, že by už chtěl bilancovat. Jen si to srovnal do řádků, aby vzpomínky tak rychle nevybledly. Mnohokrát ukázal, že hc/punk není jen hudba, je to život, kterej žije. A když si v průběhu koncertu do krve rozmlátí hlavu mikrofonem, víš jistě, že to není jen póza, myslí to smrtelně vážně. Knihu můžu klidně doporučit i lidem mimo scénu, já sám jsem totiž dost mimo.... celý text

Big Sur 1995, Jack Kerouac

Někde Na cestě jsem hledal krále beatníků. Bylo mi sedmnáct, otáčel jsem stránky a nechápal nic. Našel jsem jen nějaký chvástání, stopování a jazz. Možná bych se tam měl vrátit. Teď o více než dekádu později. Teď, když jsem našel krále beatníků rozloženýho na malý kousky. Jack obnažil svou duši a představil ji čtenáři. Dřív, než se utopí v chlastu. Jack otevřel bránu svýho soukromýho pekla a provedl jím čtenáře. Dřív, než v něm nadobro shoří. Mám pocit, že právě tady mu konečně rozumím. A to mě neskonale děsí.... celý text

Záblesky paměti 1996, Timothy Leary

Byl to blázen tenhle pan Leary. Blázen, co si zamanul, že pomocí psychedelik změní svět. Jak může jeden houbičkový trip převrátit na ruby život profesora z harvardské univerzity? Evidentně hodně. Životní cesta zavedla možná největšího psychonauta 20. století do spletitých uliček, ale i do těch úplně slepých. Přes rozmluvy s Aldousem Huxleyem nebo Jackem Kerouacem, sdílení jednoho pódia s Rolling Stones, návštěvy indických klášterů, až po dlouhé soudní spory a pobyt ve vězení za trochu trávy v kapse vlastní dcery. Můžeš si být jist, že jsi šedesátá léta prožil naplno, když ti jeden večer tiskne ruku Jimi Hendrix a ptá se na názor, co asi mohou znamenat jeho bláznivé psychedelické sny. A o pár let později ti Charles Manson skrze poslíčka posílá do cely v nápravném zařízení nějaké to čtivo a sušenou smetanu do kafe. "Fyzici, kteří použili svých znalostí o struktuře atomu ke konstrukci atomové bomby, jsou příkladem lidí, jejichž vnitřní rozvoj a růst nestačí držet krok s jejich objevy ve vnějším světě. Je velmi nebezpečné vědět více o tom, co se děje v atomu, než co se děje ve vašem vlastním mozku." Timothy Leary chtěl proniknout hluboko do lidského mozku a pak o té kráse vyprávět světu. Chtěl ukázat lidem, že to, co mají ve svých hlavách, se při správným nasměrování dá využít k ušlechtilým činům, k lásce a společným cílům, mezi nimiž by mohl být mír a smysluplný život pro všechny. Jak utopické jsou jeho myšlenky se přesvědčil sám mnohokrát. Od začátku narážel na odpor vládních úřadů. Dát "maso bohů" každému člověku na světě, to se nehodí nikomu, kdo společnost ovládá pomocí opiátů v lékárnách a alkoholu. Líp se ovládá společnost opilá a otupělá než ta s otevřeným pomyslným třetím okem. Nelze souhlasit se vším, co je v knize napsáno. Leary se občas chvástá, občas jsem měl pocit, že jen svou cestu považoval za správnou. Ale je to jeho vlastní autobiografie. Tak to viděl, tak si to pamatoval a tak chtěl, aby si to pamatovali i ostatní. To mu nemůžu mít za zlé. A už vůbec ne, když jsem se pomocí jeho vzpomínek dostal na místa, kam smějí jen hrdinové velkých románů.... celý text

Hry bez hranic 2018, Michal Kašpárek

1913: Léto jednoho století 2013, Florian Illies

Rok 1913 byl vskutku pozoruhodným rokem. Možná by byl každý rok vskutku pozoruhodným, kdybychom z něj vykrojili zásadní momenty ze světa umění či politiky. Přisypte k tomu pár bizarností, které se staly známým osobnostem, vypisujte je měsíc po měsíci a máte knihu. Ale kdo by se s tím chtěl patlat jako tadyhle pan Illies? Já teda ne, ale klidně bych si přečetl celou sérii knih, ve které každá jedna kniha znázorňuje jeden rok 20. století. Tak teď někdo běžte a napište to, já si to pak koupím. Rok 1913 byl posledním rokem před apokalypsou jménem Velká válka. Mnoho lidí se podle toho taky chová, jako by snad tušili. Adolf Hitler si na pánské ubytovně zastřihuje knír, Josif Stalin se převléká za ženu, Srbsko vyhlašuje válku Rumunsku a František Josef 1. jde k paní Schrattové, aby si vypil čaj. Leopold, manžel Virginie Woolfové, posílá svou manželku psychicky se zotavit k jejímu nevlastnímu bratrovi, který ji v dětství zneužíval. Thomas Mann tutlá svou homosexualitu a přitom vydal novelu Smrt v Benátkách, ve které blouzní o štíhlých nohách mladého chlapce. Oskar Kokoschka doprovází domů Almu Mahlerovou, aby pak pln žárlivosti dlouhé hodiny čekal před jejím domem schovaný v křoví, jestli k ní náhodou nejde nějaký jiný milenec. Egon Schiele jede ke svému mecenáši, jenž doufá, že mu malíř namaluje krásný obraz. Malíř si však celé dny hraje s vláčky. V této knize sledujeme okamžiky, které hýbou osudy jednotlivců i celými dějinami. Něco je ve vzduchu, něco nutí umělce vytvářet téměř bláznivá díla, která dodnes obdivujeme. Kniha nás zavede blízko k nim, snad až do jejich duší. Někdy to působí jako pohádka. A ona 109 let stará historie, kterou si nikdo z nás nemůže pamatovat, už tak trochu pohádkou je.... celý text

Tahiti v hlavě 2019, Miroslav Olšovský

Zatímco Gauguin měl v hlavě Tahiťanky, Olšovský má v hlavě celé Tahiti. Mně však občas přišlo, že mu straší ve věži. Je strašlivě úspornej. Tak moc šetří se slovy, že v jeho básních skoro žádná nezůstávají. Ohlodává je na kost, vysává morek. Zbývají jen třesoucí se torza veršů. Nemám se čeho chytit. Nechytám se. Jsou to velmi krátké básně. Úplně cítím, jak ten člověk umělecky umírá. Pokud však vezmu v úvahu, že je to první sbírka, kterou od něj čtu, nejsem schopen zaručit, zda vůbec někdy umělecky žil. Snad jsem se jen netrefil.... celý text

Surový tvar 2021, Lukáš Palán

Lukáš Palán byl palivo Literárních klobouků. A nikdo z vás teď nemá ponětí, co tím chci říct. Tak klidně jděte a zadejte si to do vyhledávače. Já si tady zatím budu chytračit o knize, jak mám ve zvyku. Zatímco autorova první próza zaváněla všudypřítomným všeználkovstvím, tady autor prozřel a naznačuje, že všichni víme úplný hovno, jeho nevyjímaje. I když to není úplně tak jistý. Autor si může naznačovat, co chce. Když se snažím číst mezi řádky, nejsou tam žádná skrytá slova, která bych dokázal za tou bílou barvou vyčíst. Možná mám vadnej výtisk. Možná jsou vadný všechny výtisky knih, který mám doma. Nikde žádný poselství mezi řádky. Možná jsem vadnej já. Možná za těmi řádky nikdy nic nebylo, ani nebude. Ale těžko mám čas na nějaký hledání, když mě autor skrz ty řádky nutí brodit se bezútěšností života v tom nejzapadlejším zapadákově, kde slunce nezapadá a nevychází, protože kdyby se vůbec pokusilo vyjít, tak by zapadlo v hlubokým bahně. Jedinou jistotou je tady smrt, jedinou radostí je Postelova schopnost vytáhnout lahváče odevšad. Nebo je to s tou jistotou a radostí naopak. Což nic nemění na další radostné jistotě, že se Desetikoruna nechá ojet na fotbalovým hřišti za desetikorunu. S radostí i jistotou. Možná se nechá přesvědčit a dá oběma zaráz. Radosti i jistotě. Jediným světlem na konci tunelu mířícím přímo do chlupaté prdele je Egon. Sečtělej a zcestovalej týpek, co každý léto přijede a povídá historky ze světa. Jenže jak jistě všichni víme, pokud na konci tunelu vidíme světlo, s největší pravděpodobností je to vlak, co nás za chvíli přejede. Příběh dlouho nikam nevede, Palán mě vláčel po vesnici přes všechen ten hnus kolem, představoval jednu bizarní postavičku za druhou. Se všema si tykám. Nazítří tam koupím pozemek, přejedu psa, zastřelím ho kulovnicí a pak z pod mechu vytáhnu lahváč a s beznadějí v srdci, pokrytej bahnem, pokojně umřu.... celý text

Siamský příběh 2008, Jiří Kratochvil

Jiří Kratochvil má úžasnou fantazii. Takovou bych chtěl mít. Aspoň by pro mě bylo snazší proplouvat jeho Siamským příběhem. S mou omezenou fantazií jsem v něm zcela neskrývaně tonul. Takže jsem na vážkách. Bylo to dobrý? Bylo to špatný? Nestačí napsat, že to bylo, jaký to bylo? Mně to totiž stačí. Jelikož předpokládám, že tuhle knihu nikdo z vás nečetl, tak se vám pokusím přiblížit její děj. Ten se odehrává v širokém časovém rozmezí. Jedno poválečné léto udá příběhu směr, ve kterém prosvištíme až do devadesátých let. Ale většinou pěkně na přeskáčku. Dvanáctiletej kluk potká na statku svýho strýce dívku. Vlastně krásnou ženu. Já měl stejně spíš většinu času pocit, že potkal halucinaci. A protože ji vidělo víc lidí, tak to musela být halucinace kolektivní. No a to setkání nám rozjede bizarní příběh, ze kterýho jsem byl slušnej Vovka z Užhorodu, co umí jen maďarsky a ukrajinsky, a pak se snaží číst Alenku v říši divů, napsanou v esperantu. Trochu přeháním, zas tak složitý to není a časem se v příběhu dá docela orientovat. Starej dědek píše příběh svýho života. Příběh setkání s něčím, co přesahuje realitu. V podstatě je to kniha o halucinaci. Nebo o lásce. Ale o lásce je většina knih, to ani nemusím zmiňovat. Autoři to mají se mnou těžký. Vzdor jejich záměru si během čtení rozvíjím vlastní dějovou linii a vlastní vysvětlení činů postav v knize. Tady jsem naznal, že vypravěč příběhu je permanentně na houbičkách. Nebo je sežral už v mládí a má celoživotní následky. Což asi působí trochu negativně, ale tak to nemá být. Autorův spisovatelský um je nepopiratelný, fantazie nadpozemská. Problém je se mnou. Se mnou je vždycky nějakej problém. I tak jsem si tuhle halucinogenní jízdu na houbičkách užil náramně.... celý text

Blues 1999, Václav Hrabě

Je velkej rozdíl číst knihu v šestnácti a pak ve třiceti. Vlastně ten rozdíl vnímám, ať už dělám cokoliv. I u podělanýho mazání chleba máslem se cítím jinak, než když mi bylo šestnáct. V šestnácti jsem si při mazání chleba připadal jako mistr kuchař v Alcronu. Dneska si na ten chleba zvládnu nasekat i pažitku. Ale v Alcronu furt nevařím. Co tím chci říct? Nic moc podstatnýho, jen se tím snažím naznačit, že Hrabětovy básně jsem četl už v těch šestnácti a teď jsem se k nim po třicítce vrátil. Docela to ladí s mým současným čtenářským vkusem. Ačkoliv ten se za těch bezmála patnáct let příliš nezměnil. Poslední dobou se mi na nočním stolku objevují romantický srágory. Stárnu, šedivým, měknu. Vlastně neměknu, měkkej jsem odjakživa. A když čtu Hrabětovy básničky, mám pocit, že byl podobně měkkej. Nebyl to žádnej drsnej dobrodruh. Ten chlap jen prostě rád miloval a pak o tom snil, sny posléze zhmotňoval v slova. To se mi líbí, to budu dělat taky, říkal jsem si v těch svých šestnácti. A co dneska? Říkám si to pořád? Jo, říkám. Tak nazdar Hrabě, rád tě zase vidím. Jsme na tom furt stejně. Já měkkej, ty mrtvej.... celý text

Odbarvená píča / The White Pussy 2012, Charles Bukowski

"A Herb vždycky navrtal do melounu díru a ošoustal ho a pak donutil prťavýho Talbota, aby ho snědl." Číst Bukowskiho na veřejnosti je zvláštní. Sedím na sedadle v zadní části autobusu, kolem sedí utrmácený bytosti s unavenýma očima, což je taky to jediný, co z nich vidím, pokud zrovna nemají skloněný tváře do rozsvícený obrazovky mobilního telefonu. To pak z nich nevidím vůbec nic. Jen temena hlav. Já si v klidu čtu literaturu, tvářím se děsně chytře, nebo si to aspoň myslím, a skrze Hankova slova se mi v hlavě zjevují chlupatý kundy, obří kozy, chlápci uchlastávající se k smrti nebo týpek, co žere ošoustanej meloun plnej semena. Je to prostě zvláštní. Zatímco osoba vedle mě bezduše sjíždí prstem facebook, já se mezi řádky ohlížím, jestli mě za ty Hankovy chlípný kecy někdo neprobodává pohledem plným opovržení. Jako bych si na tom zadním sedadle honil. Přitom si jenom, kurva, čtu podělanou knížku starýho prasáka. A o čem je tahle mini kniha, co má sotva sedmdesát stran, z nichž polovina je v angličtině? V úplný zkratce je to o odbarvený frndě, o bílým plnovousu ze semena na bradě kozatý koc a o vraždě teplý hvězdy němých filmů. Víc vědět nepotřebujete. Vlastně to už ani nemusíte číst. Nemáte zač.... celý text

Poslední půlšilink 1947, William Somerset Maugham

Kniha o jednom z nejvýznamnějších malířů dějin umění. Paul Gauguin byl panečku umělec! Přitom takový patlanice maloval. Na první pohled mi jeho obrazy přijdou dost průměrný. Nechápu, proč patří k nejslavnějším na světě. Jenže stačí chvíle a mé oči jsou beznadějně namočeny v té záplavě barev, které na svá plátna Gauguin nanesl, až mám téměř pocit, že už se od nich nikdy neodtrhnu, mé oči se vpijí do barev, definitivně se stanou součástí obrazu, zabalím je do bublinkové fólie, dám do obálky a pošlu do Louvru. Tenhle text tak diktuji svému slepeckému papouškovi, jenž jej svým zobákem trpělivě vyťukává do klávesnice. A snad nepíše úplný kraviny, to si můžu dovolit jen já. Maugham napsal pěknou knihu, tím jsem si jist. Ale velmi záhy jsem se oprostil od představy, že píše Gauguinovy memoáry. To nejspíš ani nebylo jeho záměrem. Gauguinův život byl inspirací pro tento román. Autor ovšem změnil jména i malířův původ. Jak moc se řídil životními kroky malíře, to fakt netuším a v principu je mi to jedno. Paul Gauguin je v knize Charlesem Stricklandem a ten si klidně může žít vlastním životem. Opustí svou manželku a dospívající děti, opustí rodný Londýn a vydá se do Paříže, aby zde načal kariéru malíře stiženého bídou a nepochopením. Příběh sledujeme z pohledu vypravěče, mladého spisovatele, kterého osud Charlese Stricklanda takřka pronásleduje. Dvě třetiny knihy nevypráví o slavném malíři, ale spíš o lidech, kterým za svůj život ublížil. Vykresluje je barvitě, s plnou dávkou emocí, které však nemají šanci pohnout se čtenářem, a už vůbec ne se samotným malířem, jenž je po celou dobu chladný jako led. Kniha je to zajímavá, jen mi připadá, že jsem si Gauguina a jeho obrazů moc neužil. Naštěstí není na světě jediná, která o tomto svérázovi postimpresionismu vypráví.... celý text

Dvojité dno 2010, J. H. Krchovský (p)

Opět mistr Krchovský. Moje oblíbený záchodový čtení. Což nemyslím nějak pejorativně. Prostě mám jeho sbírky na stolku u záchodu a při vykonání potřeby se velmi rád bavím jeho slovy. Někdy se bavím tak královsky, že úplně zapomenu, kvůli čemu jsem na onu místnost vlastně přišel, proč tu vůbec tak dlouze trůním. Navíc je to stokrát lepší, než zbůhdarma projíždět reelsy na instáči od lidí, který vůbec neznám a ani mě nezajímají. Raději si budu číst Krchovského opilecká moudra psaná ve verších. Hned si připadám trochu chytřejší. A opilejší. Taky deprimovanější. Život stejně stojí za hovno. Na záchodě především. Kniha je to krátká, básně úderné. A protože básničky normálně nemám rád, nemusím se k tomu příliš rozepisovat. Krchovského Dvojité dno vás pohltí a tak nezapomeňte spláchnout.... celý text

Porno 2004, Irvine Welsh

Irvine Welsh se rád opakuje, rád vykrádá sám sebe, rád háže svý pochybný moudra do pléna, rád si mastí svoje ego. Je to celkově spisovatel na hovno. Vydal sotva tři dobrý věci a žije z úspěchu Trainspottingu. Někdy mám pocit, že se prostě jen ráno vzbudí a napíše si random kapitolu o fočusu, chlastání piva a šňupání kokeše ze záchodové mísy. K tomu nějakej frajer ubodá dementa v baru, pak vojede šlapku a máme zaděláno na pětisetstránkovej román pro idioty. Irvine si to po sobě přečte, pohoní péro, shrábne balík prachů a pak si až do večera hladí plešku před zrcadlem. Už jsem zmínil, že je to můj nejoblíbenější spisovatel? Porno je příběhovým následníkem Trainspottingu. Ždímačka na prachy. Ale víš co, kámo píčo vole, já to miluju, fakt jo. Máš tam všechny svině z Trainspottingu. Kocoura Rentu, kočičáka Spuda, pantera Begbieho, kočkodana Sickboye. Mihne se i Druhá cena, June, Allison, Mike Forrester, Seeker a další. Jen Labuťák si plní sny v Thajsku, takže se nestaví ani na otočku za starýma kámošema v posraným Leithu. Nikdo už nejede na héru, ale jede se ve všem ostatním. Všechny ty lidi mám v hlavě zapsaný, jako by to byli moji dávní kámoši. Banda kreténů, který bych v životě mít nechtěl, jenže jak si to tak čtu, občas narazím na pasáž, ve které vidím sebe i lidi ze svýho okolí. Irvine Welsh to má zmáklý, rád si zapřehání, ale sakra, on ten život prostě vidí. Díky němu čtu knížky, díky němu jsem na nich závislej jako ten nejprovařenější feťák v odporným squatu. Perte mi to rovnou do žil!... celý text

Hranice lesa 2019, Vratislav Kadlec

Vratislav Kadlec vzal svou nejlepší povídku Hranice lesa, nasypal kolem ní spoustu slabších povídek a pojmenoval podle ní celou sbírku. Nechci být moc zlej, ale klidně budu, pokud to znamená, že zůstanu upřímnej. Povídky jsou zatraceně těžká disciplína, přestože mít nápad, není pro spisovatele nic ojedinělého. Máte skvělej nápad na příběh, udělejte z něj román. Ono i z blbýho nápadu, se dá udělat skvělej román. Pokud se však na román necítíte, máte možnost z něj udělat povídku. Ale najděte pak dalších deset skvělých nápadů, aby to bylo na sbírku povídek. Jo, to už si moc autorů dovolit nemůže. Nebo může, ale výsledek bývá při nejmenším rozpačitej. A v tom je zakopanej pes, jádro pudla nebo cokoliv, co uteklo z útulku a teď to vyje na měsíc. Ve své podstatě nemám s touhle sbírkou problém. Je holt taková, jaký povídkový sbírky prostě bývají. Dvě dobrý povídky jsou vykoupeny nudou, která je obklopuje. Tak to je. S tím počítám, když do povídkové sbírky jdu. Tahle je občas vtipná, občas zábavná, občas praštěná a jinak strašidelně nudná. Autor na mě působí, jako by se chtěl zaskvět něčím nečekaným, až je nakonec naprosto průhlednej a předvídatelnej. V lecčems mi kniha připomněla Gogolovu knihu Petrohradské povídky. Což je zdánlivě pochvala. Gogol byl pan mistr svého oboru. Jenže mě nebavil vůbec, v čemž možná vězí problém se sbírkou Vratislava Kadlece. Tady je to jádro pudla, do kterýho jsem se musel provrtat skrz jeho střeva. V Gogolově absurdní povídce můžeš ztratit nos, v Kadlecově můžeš ztratit jméno nebo se k někomu přilepit. Vypadá to zábavně, ale když to čtu, tak se raději majznu knihou do rozkroku, abych s ní zažil aspoň trochu vzrušení. Co ovšem dělá autor dobře, to je popis zkrachovalých vztahů. Nevím, jestli má vlastní zkušenosti nebo má jen pozorovací talent, ale tohle mu fakt jde. I proto mě nejvíc bavily povídky Želva a Hranice lesa. Kvůli nim jsem rád, že jsem si knihu přečetl, kvůli nim budu autorovu tvorbu dál po očku sledovat. Kniha Hranice lesa dostala Magnesii literu za objev roku. Nemám současné české autory tak načtené, ale pokud je tohle největším objevem roku, tak si říkám, jaký hovadiny u nás asi musí vycházet, když tahle dopadla nejlíp. Jen mě to utvrdilo v názoru, že seřizovat svůj čtenářskej vkus podle nějakých odborných cen, nemá vůbec smysl. Má měřítka jsou lehce vyšinuta z normálu. Budiž to mým trestem i útěchou.... celý text

Karla Klenotníka cesta na Korsiku 1999, Filip Topol

Je to krátká cesta na Korsiku. Ani vám raději nebudu psát, jestli tam s Karlem dojedete a jestli je to vhodný společník na cesty. Dost možná totiž není Korsika pravým cílem cesty, dost možná je cílem cesty zbavení se běsů, jež zmítají životem Karla Klenotníka. Jenže těžko se útěkem zbavíte něčeho, co vězí uvnitř vaší hlavy. Zkuste to. Všechno se má zkusit. Třeba budete mít štěstí. Uzlíček nervů, Karel Klenotník, se vydal z prašiviny postkomunismu, objevovat svět. S hlavou plnou strachů a démonů, z nichž nejobludnější je Plíživá. Královna marnosti. Tuhle Plíživou nechcete nachytat ve své mysli, jak napadá vaše myšlenky, požírá je, trýzní. Z toho všeho, i jiného soudím, že Karel Klenotník byl tak trochu magor. A není divu, stvořil jej přece Filip Topol. Během čtení jsem narazil na dvě možnosti, jak se ke knize postavit. První možností je, nechat Karla Klenotníka vstoupit do vaší hlavy, aby vám do ní nalil trochu svých úzkostí. Druhou možností je, zůstat na Florenci s Karlovým bratrem a mávat na rozloučenou autobusu, který roztáčí svá kola, aby nabral směr prosluněná Itálie. V tu chvíli vás přestane zajímat Itálie, přestane vás zajímat Karel Klenotník, přestane vás zajímat sebranka démonů, jež si veze s sebou. Je to jen na vás. Filip Topol už to přepíše těžko.... celý text

Přeběhlík 2020, Siegfried Lenz

Dva roky po své smrti napsal Siegfried Lenz román Přeběhlík. To nedává smysl. Zkusím to jinak. Dva roky po své smrti našel Siegfried Lenz svůj rukopis románu Přeběhlík. To je taky blbost. Nebudu raději zabředávat do přílišných detailů. S jistotou si však můžeme říct, že německý spisovatel Lenz napsal román Přeběhlík. A taky zhruba víme, že jej napsal někdy mezi svým narozením a smrtí. A ten mu pak vyšel knižně, jinak bych ho asi těžko přečetl. Kniha Přeběhlík není o přebíhání silnice na červenou, jak by se na první pohled mohlo zdát. Je o jednom nacistovi, kterej tak úplně není nacista, ale zcela jistě je to Němec. Asi si všímáte, jak tady neúspěšně vařím z vody, jen abych oddálil svůj komentář k samotné knize. Což o to, kniha mě bavila dost, jen nemůžu přijít na to, co psát o válečném románu, abych se neopakoval. Je to vlastně pořád dokola. Obyčejný člověk semletý armádou, nesmyslnost válčení, kdy původním povoláním krejčí nemilosrdně vraždí obchodníka s koloniálním zbožím jen proto, že stojí na opačné straně barikády. Smrt blízkých, morální rozpolcenost, krev, šrapnely svištící vzduchem, střely kropící zem, střepiny pronikající do těla, kola válečné mašinérie drtící kosti, naděje a sny lidí. A nezapomínejme na lásku. S ní má náš hrdina, co ztratit. S ní je zranitelnější, s ní má čtenář důvod se o něj obávat. Autor však přece jen otevřel otázku, která se neřeší tak často. Mohu zradit vlast, abych ji tím pomohl zachránit? A jak moc se do samotného rozhodování projeví pouhá snaha zachránit svůj vlastní život? Lenz nám nenabízí jednoznačnou odpověď, tahle otázky totiž vyvolají jen další otazníky, další podotázky a pravdu si možná nalezne ve svém srdci a mozku každý sám. Samotný román je napsán skvěle, jak jsem již vypsal před chvílí, má naprosto vše, co by dobrý válečný román měl mít. A takové romány je dobré číst i dnes v dobách míru.... celý text

Proměna 2007, Franz Kafka

Kafkova veleslavná povídka. Co bych asi tak o ní mohl napsat? Stovky, tisíce a snad ještě víc lidí se k ní vyjádřilo. A já nehodlám přinést nic novýho. Děj je natolik známej, že když slyším jméno Řehoř Samsa, začnu kolem sebe vrhat jablka. Ale když to vezmu trochu ze svýho pohledu, proměna Řehoře Samsy je sice drastická, ne však ojedinělá. Například já se nejedno ráno ve svým mrzkým bytí probouzím s podobným rozčarováním. Stačí lehce náročnější víkend a stane se ze mě přerostlej, obtížnej hmyz. Věřte mi, něco o tom vím. Nejsem však hmyzí potvora s nožičkama, jsem obyčejnej, bídnej červ zavrtávající se hluboko do země, hluboko do hlav lidí, zvolna požírající mršinu, údy a orgány v rozkladu. Jsem červ v lidském těle a to poslední, co bych si přál, je strávit zbytek života s lidmi. Nechci strávit život s nimi, ale pouze v nich, až budou v zemi tlít. Píšu vlastně ještě o Kafkovi nebo o sobě? Tak trochu obojí. Prolézám jeho knihou, plazím se jeho hlavou. Nejsem ohromen jeho slovy, jeho fantazií. A přesto mě něčím zasahuje. Snad touhou stát se na chvíli hmyzem, snad pocitem, že tím hmyzem se již dávno stal. Nezajímá mě Kafka, nezajímá mě Samsa. A přesto jsem z nich docela v háji. Nebo spíš v tlejícím mase lidského vědomí.... celý text

Možnosti milostného románu 2019, Jan Němec

Já vidím pouze dvě možnosti milostného románu. Skončí to dobře nebo to skončí blbě. Jenže tak jednoduchý to asi nebude, co? Láska je totiž nevyzpytatelná čarodějka, umí člověka omámit svou sladkou chutí, ale po čase umí i nepříjemně zhořknout. To je život. Láska je hořká. Bohudík. Láska je vlastně takovej Radegast. Ale dost stupidních přirovnání, takhle tady budem do večera. Nebo do rána. Nevím, kdy tohle zrovna čteš, kámo. Jan Němec píše fakt dobře a já mu to většinu času žral i přesto, že se jeho kniha vymyká typičtějším kouskům v mojí knihovně. Naštěstí nejsem žádná konzerva a jestli jo, tak jen taková ta se snadným otvíráním, takže zvládnu přečíst kdeco. Zvládl jsem i tohle, ani to moc nebolelo. Ačkoliv na můj vkus víkendového alkoholika se tam nějak málo pilo. Především tam bylo málo piva. Potřeboval bych asi román, kde se pije pivo furt. Ano, pane Hrabal, myslím na vás. Ale nakonec asi jo, bylo to dobrý. I když bych ocenil, kdyby to bylo trochu kratší. Vypravěč mi totiž postupem času připadal jako čím dál větší kretén, ačkoliv to byl pořád stejnej kretén. I tak jsem se v knize našel. Bývám totiž taky slušnej kretén. Často jsem se viděl v různých situacích všedního dne nebo myšlenkách autora. V parku na Špilberku s lahví vína v jedné ruce a něžným bokem spanilé dívky v druhé. Ztotožňoval jsem se s těmi častými povzdechy překvapeného třicátníka. Utvrzoval se v názoru, že Brno je prostě super. Možnosti milostného románu opravdu není kniha pro mě, ale občas umí pěkně zahrát na strunu romantika v duši, a ony tyhle chvíle vyhrávající milostnou píseň, jsou taky v životě potřeba.... celý text

Americká noc 2016, Jim Morrison