OdvaznyMladyMuz přečtené 240

Batman: Rok jedna 2007, Frank Miller

Samota 2015, Hubert Klimko-Dobrzaniecki

Samota je pro bohatý. Naštěstí Bruno z knihy Samota od polskýho autora, jehož jméno nedokážu vyslovit a netroufám si opsat, bohatej je. Bruno si svou samotu hýčká, pěstuje ji. Představuje si ji jako bytost a s tím je pak samota v podstatě snesitelná, vlastně možná i příjemná. Ono to ani jinak nejde, když je vám jiná varianta žití nesnesitelná. Nevyžádaný hovory s lidmi, nevyžádaný pohledy na lidi ba dokonce snad i doteky s lidmi, to všechno je zde nemístný. Lidi jsou špína, Bruno to ví a tak lidstvem hluboce pohrdá. Nezáleží na tom, jestli jste pejskař sbírající hovno po svém miláčkovi, Turek prodávající kebab, nebo pár gayů, kteří jen kráčí ruku v ruce po městě. Můžete být křesťan, muslim, žid, všechny vás Bruno nesnáší. Pro ateistu má špetku pochopení, ale i tak jste zbytečnej lidskej červ zatěžující planetu, a zejména Bruna, svou existencí. Všechny vás Bruno natře, rozmetá na maličký kousky, všem vám nastaví zrcadlo. Mě nevyjímaje. A to je taky to jediný, co se v knize pořádně děje. Jen rozhněvanej monolog stárnoucího samotáře. Takže nakonec občasný pousmání provázela nuda.... celý text

Země snivců 1997, Alfred Kubin

Město pokrytý mlhou, slunce nepronikne skrz hustý, šedivý mračna, hvězdy jsem neviděl ani nepamatuju. Ulicemi se plíží prazvláštní individua, lidi jsou tu vážně zvláštní, zasnění, zahloubaní do svých iluzí. Dějí se jim zvláštní věci. Tohle město je neskutečná perla. Nesnažím se popsat Brno posledních dní. Popisuju prostě Perlu, tedy hlavní město snivců. A tam bych bydlet fakt nechtěl. Země snivců není vysněná země. Zprvu nadchne nevšedností, aby se posléze právě ta nevšednost stala otravnou, zhoubnou. A postupně člověka zahalí do mlhy z tísně a divných událostí. Fascinovanej autorovou fantazií jsem otáčel stranu za stranou. Brouzdal se v té pohádce pro dospělý děti. Aby mi to celý posléze přišlo strašně otravný, nudný. Jsem snad divnej? Vlastně jsem. Ale tahle kniha je divná jinak. Vzdáleně. Alfred Kubin ji napsal pro někoho jinýho. Určitě ne pro mě.... celý text

Čistý 2013, Andrew Miller

V Paříži jsem nikdy nebyl. Ta současná mě vlastně ani ničím neláká. Ale z tý starý mám pocit, že jsem v ní prožil několik životů. Strávil v ní dlouhý dny a noci strádáním, blažeností, prožíval útrapy žebráků, smutek herců veselých rolí, nepochopení malířů slavných obrazů i zármutek žen a matek padlých vojáků. Procházel velkorysý ulice i zapadlý zákoutí opilej vínem, absinthem či geniem loci. A v posledních dnech jsem pak trávil čas úmorným přesouváním kostí z hřbitova zvanýho Neviňátka. Ve vzduchu je cítit revoluce. A taky smrad linoucí se ze zahnívajícího místa posledního odpočinku mrtvých. Všudypřítomná hniloba se však dotýká i živých. Po boku inženýra Jeana-Baptista, na jehož bedra naložil sám ministr přetěžkej úkol, jsem čelil zápachu starýho pohřebiště, nevoli místního obyvatelstva i tajuplnýmu nadpřirozenu, jež podobný místa obklopuje. Čistý není žádnej historickej román ve stylu těch největších literárních klasiků, ale to nevadí, to po něm ani nechci, vždyť jej nenapsal Victor Hugo, prokristapána, ale Andrew Miller. A ten do něj vložil kouzlo, kterým mě přikoval ke každý stránce svýho románu, abych došel až na jeho konec, vykopal si hlubokou jámu a tam uložil svý ostatky.... celý text

Bratři Karamazovovi 2021, Fjodor Michajlovič Dostojevskij

Existence člověka je odsouzena k utrpení. Obzvlášť jmenujete-li se Karamazov. Ohromující román nesmírně vzdálenej mýmu chápání světa. Tak vzdálenej, přesto schopen se dotýkat mojí duše i v těch nejvzdálenějších místech a tématech, který probírá. Tak moc se tady mluví, tak moc se tady myslí, tak moc se koná. Nedává smysl snažit se v krátkým komentáři obsáhnout vše, čeho se Dostojevskij ve svým románu dotknul. Nedokázal bych to. Kdybych byl však nucen spálit celou svou hromadu knih, celou tu papírovou horu, kterou vlastním, tuhle jedinou bych si nechal. Není totiž věcí, je symbolem, proč má smysl knihy číst. Dnes už se takový romány nepíšou. Není důvod. Přesto by bylo vhodný, kdyby se dál četly. A dokud se číst budou, má lidstvo ještě naději.... celý text

Kontinuita parku 2021, Petr Šesták

Josef se vrací do svýho rodnýho města, který zde nemá reálnej název. Ono s těmi reálnými názvy se to má všelijak i v realitě. Nic tu není na furt. Ani názvy, ani města. A tohle Josefovo Znojmo jakbysmet. Josef se v tomhle svým bezejmenným Znojmě pokouší začít novej život tím, že naváže na ten starej. Naváže tam, kde jsou jeho kořeny, který se mu dařilo ignorovat lítáním po světě. Jenže kořeny nezapřeš, nezpřetrháš, ony si tě jednou přitáhnou zpět. Josef prochází starými místy. Spousta z nich se časem změnila. I Josef se změnil. Z každýho toho místa na něj však promlouvají ozvěny minulosti. Taková už holt minulost je. Je vlezlá, prosakuje všude. Do přítomnosti zejména. Josef postupně zjišťuje, že ačkoliv se toho navenek spoustu změnilo, je to jen zdání, podivnej klam času. Některý věci se prostě nezmění nikdy. V samotným románu se toho moc neděje, za to se v něm hodně myslí. To je panečku myšlenek. Myslí se snad na všechno. Aby se většinu zase raději zapomnělo. Kniha je napsaná zvláštně, originálně. Nemusí sednout každýmu, já se v ní však usadil vcelku pohodlně. I když není bůhvíjak pozitivní, Petr Šesták ji protkal nostalgií a humorem. Nostalgie je všudypřítomná, je to taková sušenka namáčená do hořkýho kafe reality. A na patře pak zůstane pachuť. Ne každý ji snese.... celý text

Trampoty pana Humbla 1996, Vladimír Neff

Pan Humbl si bez kouska cti a svědomí propluje všemi režimy, který si pro něj vrchnost nachystala a stane se tak typicky českým antihrdinou. Zpočátku jsem se vesele pochechtával absurditou Humblova chování, toho naivního patolízala, co chce za každou cenu někam patřit. Záhy mi však úsměv začal tuhnout na rtech. Kolik asi běhá podobných bezpáteřních krys po naší republice ještě dnes? Asi hodně. Trampoty pana Humbla jsou dalším slovním mistrovstvím Vladimíra Neffa. Jeho schopnost v malebných souvětích popsat takřka cokoliv, leckdy dosahuje nebeských rozměrů. V jeho podání by mě pravděpodobně uchvátil i nákupní seznam, žádost o dotaci na tepelný čerpadlo, přepis jednání z poslanecký sněmovny nebo zápisky z cest prezidenta Václava Klause.... celý text

Lenost 2022, Jiří Maršálek

Mladej vdovec po smrti své manželky rezignoval na život. Vůči životu zcela otupěl. A jeho životní náplní se stala lenost, lhostejnost, nicnedělání. Sled událostí si pro něj však nachystá komplikace. Slušnej kotrmelec, kterej obrátí naruby jeho snahu o pouhý přežívání. Nuda a šeď všedních dní bez zájmu o cokoliv, se brzy změní v noční můru. Jenže jak pro koho. Během čtení mě provázel neklid. Jakýsi nepříjemno z chladnokrevnosti a totálního nezájmu, kterým vypravěč naplňoval svůj příběh. Jeho tíživá netečnost mě dostala do bodu, kdy vlastně nevím, co si o knize myslet. Možná za to může moje vlastní lenost. A tak si raději nemyslím nic.... celý text

Klára a Slunce 2022, Kazuo Ishiguro

Milej, dojemnej, znepokojivej. Takovej je novej Ishigurův román. Vtahuje čtenáře do neurčitý budoucnosti, která se jeví děsivě blízko. Tajuplně pomrkává, pomalu odhaluje tušený. A já většinu času cítil nepříjemný mrazení. Mrazí mě z Kláry. Ze stroje, kterej je natolik inteligentní a vnímavej, že v podstatě dokáže napodobit člověka. A možná se jím i dovede stát. Mrazí mě z představy, že budeme svým dětem kupovat roboty, aby se necítily samy. Ale pokud takovýho robota jednou koupím, chci, aby to byla Klára.... celý text

Tajemství ve výtvarném umění: Skryté vzkazy, významy a záhady 2021, Debra N. Mancoff

Mefisto 2008, Klaus Mann

Bůh nás stvořil k obrazu svýmu. Naivní, plný iluzí. Mefistofeles obchází kolem, tiše se chechtá. Vysmívá se nám, svádí nás, zhmotňuje ty iluze, aby je pak před našimi zraky trhal na kusy. Klaus Mann sepsal ve svým románu bolest národa. Vypsal se z ní. Pomohlo mu to s vlastní bolestí? Spíš asi ne, bohužel.... celý text

Malíř pomíjivého světa 2018, Kazuo Ishiguro

Deziluze, nenaplněná očekávání, neporozumění. Svět jinej než byl dřív. Malíř pomíjivého světa je celej Ishiguro. A přitom úplně jinej. Stejně jako svět, kterej se mění malíři před očima a on jej nedokáže zachytit. Malíř to svý pomíjivo vstřebává dlouho, většinu knihy. Nemaluje. Jen vstřebává smutek, stáří, nepochopení, vzpomínky. A protože Ishiguro umí psát, čte se dobře, ať už čtu jeho nejhorší nebo nejlepší knihu. Rozdíly se mažou, když vkročím do příběhu a pomíjivo se dotkne mojí duše.... celý text

Lolita 2007, Vladimir Nabokov

"Lolita, světlo mého života, žár mých slabin. Můj hřích, má duše..." Humbert Humbert. Snaživej prznitel neviňátka. Humbert Humbert. Manipulativní úchyl vytříbeným jazykem vpletnej do děje velkýho románu. Humbert Humbert. Zavrženíhodnej sociopat důmyslně vykreslenej výtečným spisovatelem.  Humbert Humbert. No, přece ten elegantní chlápek, jehož jméno všichni komolí, ačkoliv na něm prakticky není, co posrat. Ten chlívák před zraky čtenáře hanobí dívku pod zákonem a já napjatě čtu, bavím se každou další stranou. Ne, že bych byl taky takovej pedofil a násilník jako ten mizera Humbert Humbert, jen je to zatraceně dobře napsaná kniha. Nabokov byl génius. Takže si pamatujte, milé děti, Humbert Humbert je nechutná, sympatická postava. A já bych si moc přál, aby takový lidi zůstali jen v románech a filmech. ... celý text

Potichu 2007, Jaroslav Rudiš

Nemůže se mi líbit všechno, co čtu. Možná by mohlo, ale nelíbí. Už ani nevím, o čem zrovna tohle bylo. Vykouřilo se mi to z hlavy. Tak nějak. Potichu. Asi to bylo o lidech, co spolu píchají a pak o tom píchání mluví. Spolu. Sami se sebou. Sami v sobě. Úplně bez sebe. Můj první Rudiš. Le petite mort se nekonalo. Ale večer si pustím New Order a tramvají se svezu až na konečnou. Asi se nic moc zásadního nestane, když tam tu knihu nechám.... celý text

Krvavý poledník aneb Večerní červánky na západě 2009, Cormac McCarthy

Nebe se barví do ruda, vyprahlou pustinou tečou potoky krve. Tvůj kůň se sotva belhá, nemůže dál. Nezbývá ti nic jiného, než z něj slézt a střelit ho do hlavy. V dáli už slyšíš dusot kopyt koní tvých pronásledovatelů. Díváš se do dálky, jestli je nezahlédneš, pak se otočíš a jdeš dál po svých. Klobouk na hlavě, náhrdelník z lidských uší kolem krku a v ruce skalp mrtvého indiána. Nebo Mexičana? A není to jedno? Mexická vláda si tě najala na ochranu obyvatel před indiány. Za každej skalp ti vysází prachy na dřevo. Ale jak rozeznají vlasy Mexičana od vlasů válečníka kmene Apačů? Nijak, a tak masakruješ obyvatelstvo, které tě najalo, abys jej chránil. Easy money. "Kdo má moc, nemusí mít pravdu." Cormac McCarthy ostrým nožem vyřezává malebné věty do kusů syrového masa, vyřezává do něj všechno zlo lidstva. Všechna zvěrstva, která může spáchat jeden člověk druhému. Každou stránku naplňuje krví. V každé kapitole schystá hrůzný masakr. A to všechno na pozadí americké historie. Galtonův gang byl její součástí, sám ji psal krví a smyčkami oprátek. "Na pódiu je místo jen pro jednu jedinou šelmu. Všem ostatním jest souzena věčná a bezejmenná noc. Jeden po druhém sestoupí do temného hlediště pod lampami. Medvědi, kteří tančí, i medvědi, kteří netančí." Krutost krajiny se vepsala do krutosti činů jednotlivých postav, do jejich kůže, do jejich masa hnijícího uprostřed pouště. Tenhle román je sám syrovým masem, pěkně krvavým kusem flákoty s téměř biblickými momenty. Dotýká se klasických děl, aby se sám klasickým dílem stal.... celý text

Egon Schiele 1991, Josef Kroutvor

Vzrušení se line horkým vzduchem, mísí se s vulgaritou a napětím. Snad je v tom také právě rozkvétající sexualita dvou mladých těl. Mladík maluje pevnou linkou dívčí tělo, jako by se jej jemně dotýkal prsty. Maluje podobiznu polonahé dívky, jež na něj lačně, až téměř provokativně vrhá svůj pohled. Ne, nervozita mezi nimi není. Proč taky? Egon maluje dívku jako svou tajnou milenku. Egon maluje vlastní sestru. 28. října 1918 umírá monarchie. Češi a Slováci se radují, Rakušané cítí trpkost. Ve stejný den umírá Egonova manželka Editha, sám malíř zemře tři dny po ní. Stejně jako je, i miliony dalších smetla ze světa živých španělská chřipka. Svět umění přišel o dalšího velikána, jenž byl odsouzen k úplnému docenění až desítky let po své smrti. Tato kniha je svým rozsahem možná jen takovým obsáhlejším článkem na wikipedii. V knihovně se však skví jako šperk.... celý text

Ohnivý anděl 1978, Valerij Jakovlevič Brjusov

Okultisto, nihilisto, vracejte konve na místo! V dávných dobách ruské dekadence a symbolismu se z plamenů pekelných vyloupl jistej pán jménem Valerij Brjusov. A ten vám napsal román, z jehož odkazu si ještě dnes mnozí drbou rohy na hlavě. Svůj román zasadil do 16. století v Německu. Mladej dobyvatel Novýho světa Ruprecht se v zapadlým pajzlu potká s krásnou Renátou, zamiluje se do ní a stráví s ní několik měsíců. Čímž se rázem stává jedním úhlem v milostným trojúhelníku. Protože Renáta miluje už jinej úhel, kterým je kníže Heinrich, do něhož se převtělil ohnivej anděl, kterej se Renátě zjevuje již od útlýho dětství. Je tedy zaděláno na další epizodu telenovely Divoký anděl, pardon, Ohnivý anděl. Jenže zatímco Natalia Oreiro je dneska festovní milfka, Renáta je jen další bláznivá ženská, která neví, co chce. Některý prameny uvádí, že autor v podobným trojúhelníku, o kterým píše, opravdu žil. Pamětníci jsou však již dávno po smrti, takže se jich zeptat nemůžem a pro samotnej výklad románu je to úplně jedno. Ačkoliv se možná zdá, že jde o bohapustou romanci, tak jde spíš o bohapustej dobrodružnej román plnej okultismu, černý magie, démonů a čarodějnic. A to je lákadlo. Brjusov byl zjevně velkej nadšenec do věcí týkajících se satana, vyvolávání démonů a obecně černý magie. Knihu naplnil odkazy, ze kterých se vám pěkně zatočí hlava. A než se nadějete, zříte, že u vaší postele sedí exorcista a pomocí krucifixu se z vás snaží vypudit ďábla. Mnohdy jsem měl pocit, že mi z Renáty praskne hlava. Raději mě natáhněte na skřipec, než abych byl zase nucen číst ty její žvásty o tom, jak miluje Heinricha nebo ohnivýho anděla, teda vlastně Ruprechta, nebo možná chce vlastně jen umřít. Já už ani nevím, co to všechno chtěla a nechtěla. Naštěstí to zachránil bezpočet vedlejších postav. Doktor Faust, Mefistofeles, okultista Agrippa nebo svinskej inkvizitor při jehož slovech vám tuhne krev v žilách. Pomocí tajuplný mastičky se podíváme i na čarodějnickej sabat. Obcování s ropuchou, požírání nemluvňat, cigáro po sexu s démonem, to já rád. V neposlední řadě si užijeme i trochu té staré dobré tortury. Román je díky tomu všemu mnohem víc, než jak z běžnýho průletu na koštěti vypadá. A takový knížky bych mohl číst furt.... celý text

Bláhové psaní 2021, Filip Topol

Věci často zůstávají nedokončený. Leckdy není snadný si to přiznat. Když jsem četl útržky textů Filipa Topola, útržky jeho myšlenek, nahromaděných emocí, vlezlý špinavo a nevlídno jeho duše, vyvstával mi pocit nedokončenosti na mysl neustále. Tak často jsem měl ten pocit v hlavě, až mi připadal v pořádku. Bláhové psaní je jednou z mála knih, ke kterým se hodlám vracet. Stačí knihu náhodně otevřít, přečíst pár vět, pár odstavců nebo verš a cítím povědomý blízko. To se nestává běžně, tady je to pro mě téměř samozřejmostí. Jistě, kvalita kolísá. Nevidím v tom problém. Stejně kolísají moje nálady. Cením snahu sesbírat i ty nejposlednější zbytky Filipa Topola. Poskládat je, poslepovat dohromady, vytisknout a ukázat světu. Obnažit je, aby tu mohly být jako symbol nedokončenosti. Protože to je to, co ve mně po dočtení Bláhovýho psaní rezonuje nejvíc. Nemáme všechen čas světa a světu je to úplně jedno.... celý text

Stopař Děrsu Uzala 1934, Vladimir Klavdijevič Arseňjev

Rodina 1995, Ed Sanders