Pablo70 přečtené 547

Obeznámeni s nocí 1967, Lawrence Ferlinghetti (p)

O významu této antologie pro mladou českou poezii píše básnířka Sylva Fischerová: „Úžasný výbor Zábrany a Mareše z poezie amerických básníků Obeznámeni s nocí, znamenal pro mou generaci – troufám si tvrdit – něco víc než „jen“ básnickou četbu. Bylo to skutečné a zásadní poetické gesto, které zároveň v komunistickém Československu představovalo i gesto bytostné touhy po svobodě, kterou pro nás autoři beat generation ztělesňovali.“ Nejsem básník jako ona a mohu jen potvrdit její slova. Stejný vliv měl tento výbor poezie i na čtenáře. Četli jsme stejně dychtivě a plni naděje v lepší existenci. Bohužel nebylo tomu tak. Okupace a normalizace zhatila naše naděje. Ale ta kniha s námi zůstala. Dík pane Zábrano a Mareši! I když už básníci v ní obsažení nejsou dávno mladí (ba ani naživu), doufám, že jejím veršům porozumíte.... celý text

Sonáta o hudbě 1972, Jiří Pilka

Jip ( jak mu říkali skauti) byl rovnej chlap a tuhle knihu ještě stihl vydat před začátkem normalizace, za které byl ojejit. Kniha známého muzikologa ukrývá úvahy o univerzalitě hudebního výraziva, o tom, jak se rozdělila na vážnou a zábavnou atd. Jip do toho viděl a jeho úvahy jsou stále platné.... celý text

Pouze nevím 1991, Seung Sahn

Mistr Seung Sahn si dopisuje se svými žáky a trpělivě vysvětluje Amíkům, co je třeba udělat, aby porozuměli - vlastně neporozuměli ? Protože „pouze nevím“ znamená zvolit si vnímavost. A to stav mysli před myšlením. Protikladné myšlení produkuje názory, soudy, diskriminace a vytváří v nás tak zmatek. Kniha obsahuje části: Co je to zen, V práci, Vztahy, Otázka utrpení, Formy zenové praxe, Praxe koanů. Společná praxe, Učitel a žák, Přílohy. Mistr začíná své vyučovací dopisy oslovením a otázkou - Jak se máš? Kniha vám může posloužit jako úvod do problematiky, pochopíte, že chápat není co a je třeba jít životem bez úsilovného přemýšlení. Hlavní je zenová praxe.... celý text

Hořké nápoje 1987, Bedřich Stehno

Název sbírky by vám měl napovědět, o čem to bude. Že i obyčejný život není procházka růžovým sadem. Autor reaguje na protiklady života, se kterými se setkal a napsal na ně volným rýmem básničky. Není to marné básnění, je nám blízké, protože se můžeme dostat do stejných situací. Trochu kainarovské, ale Kainar to uměl mnohem líp. I tak básně nezklamou a číst Béďu (jak my říkáme Bedřichovi) (sorry, vole) je milé. A pravdivé. Klást do žen něžné rozbušky a zdivočelé roje Na smrtelné posteli ržát jako kůň Ržát dlouho A pak umřít vstoje (No, dokážete to?)... celý text

Koncert na ostrově 1967, Jaroslav Seifert

Sbírka vyšla po skoro desetileté odmlce způsobené básníkovým onemocněním. Přiznává to i na záložce knihy. A v první básni říká přímo: Nevím, jak začít. Hned dál nás zve: Kdopak je vlastně/ šťastný na světě?/ Pojď, zavřem okno,/ shrnem záclony/ a budeme si vyprávět, / co ty a já. Kniha je plná smrti (Smrt chodí k ránu, /v zrcadle má tmu). Ale je tu rozdíl oproti Holanovi. I když už mu bylo skoro stejně let, když to psal. Již to tu padlo to srovnání (viz jeden z komentářů). Smrt je navázaná na lásku a život. Není tu to holanovské zhnusení, které si on do básní míchá. Seifert říká: Vždyť život je jen vzlyk, a jiný život není/ a pod tím rozstříleným praporem je krásy dost. I když stojí „U branky na hřbitov“ nebo vzpomíná na mrtvé ve válce („Hrst černého tabáku“), stále je to o tom, „budeme si vyprávět, co ty a já“. On nám vypráví a my můžeme zcela normálně lidsky vyprávět jemu. A za to Seiferta milujeme. Holana můžeme obdivovat nikoli milovat. Alespoň ku stáru. V této sbírce se zjevil nový básník, s rozvolněným veršem, a zůstal takový do smrti.... celý text

Přehlásky 1967, Pavel Šrut

Když vyšly Přehlásky, bylo básníkovi 27. Hrál si s češtinou. Sbírka je rozdělena do oddílů: Slabiky/ Skloňování/ Názvosloví/ Citoslovce/ Přehláska/ Zpráva/ Totožnost. Některé básně jsou stručné, snad jako hry se slovy. Nejlepší jsou sonety známým básníkům (zřejmě oblíbencům) v části Skloňování. Poezie se snaží být osobní výpovědí o básníkovi. Páchnu jak ryba, jako host. /Nějak mi umrzlo. Jako kapr /po sklínce vzduchu lapu. /Ne a ne spolknout kost. Podobných příměrů tu najdeme mnoho. Jak praví básník: Poblíž a nikdy blízko. Daleko a nikdy vzdálen. Vzklíčil jsem stejnou hlízkou./ Padá tu stejný kámen. (Tato báseň je věnována básníku A. Brouskovi.) Měl talent. A jak pravil Jaroslav Wykrent – Když máš talent, tak se neubráníš...... celý text

Asklépiovi kohouta 1970, Vladimír Holan

Po vypití jedu Sókratovi farmakolog zkouší cit v nohách a následně i výše po těle. Těsně před smrtí Sókratés vyřkne svá poslední slova: „Kritóne, Asklépiovi jsme dlužni kohouta. Dejte mu ho a nezapomeňte!“ Jako by Holan chtěl upozornit, že i jeho čas se naplňuje. A po letech mlčení (vynuceného), nastal jistý čas nakumulovaného zhnusení. Už vstupní DOBA je plná hnoje až k lejnu mágů, brčálovitá močůvka stéká na zasvěcené louky pod hvězdnatě uhrovitým nebem s nádorem luny, a umím si představit jejich výmluvy (zakazovatelů) - „JE doba, to nejsme my!“ Jako bych slyšel to staré česká Já nic, já muzikant. Tolik k té Době. (Verše jsou z let 66-67.) Hned dál je definováno SLOVO jako strach ze smrti. A také, že jednou budem bezejmenní Vejde-li před oponu hnus, pak zoufalství je za ní, píše dál autor. Vysmívá se: ...jde-li vám o to, jak se šatit v krvavé tragédii až do nahoty (Tolik přetvářky kolem) Úvahy o smrti. A k tomu se přidává určitá redukce sexu na dědkovské vize: časté močení (močí nejen psi při slávě čubek, ale i ženy na Orfea – teritorial pissing?), varlata dramatu, ohanbí Helenino ozářené požárem Tróje, těžké obsese - ceckatá vytahaná oblaka s žilkami, povšechtné cáry červánků jako košile z měsíčkujích kurev (přece jen už mu bylo přes šedesát, proto tu jsou asi Holanovy ženy tak šeredné). ZA DEŠTIVÉ NOCI mu osud, který má naschvál jiný hlas radí, aby se zasnil, ale on si ze vzpomínek nemůže vybrat nic...leda stárnutím omládlé utrpení. Láska a život jsou soustavně pošlapávány (bezmocně mlčí tvůj život, ztracený v srdci, nenalezený v lásce nesmyslnost života se může spolehnout jen na pohlaví...nasloucháme ne jen na chvíli volání pouze trpného pekla také nám chybí mnohé, i když milujem: tak láska nebo vůle). Ve svém smutku konstatuje že i hoře je vášeň, která chápe, jenomže bez lásky. A hovna stárnou před jarem a kde močící osud vybírá současné i milostné. A jako by tu bylo stále ještě málo sebevrahů. Samozřejmě jsou tu i jiná témata. Ale na konci sbírky je život definován jako kus zdi (mohl bych napsat pink floydovské another brick in the wall) živené smutkem a užírané močením fantómů, kteří ji pak přelézají. A básník se ptá: Ano, ale na kterou stranu, když se stále dohadují, zda zde a jinde je vrozené? TO JENOM SMRT je bez otázek Sama Umění pro umění. PS.: prý gnómická poezie (Gnómická poezie - Skládá se ze smysluplných výroků vložených do poezie na pomoc paměti. (To nám tedy pomoh!) Gnómové byli známí Řekům jako trpaslíci, z řeckého slova pro „názor“. A Gnome byl definován alžbětinským kritikem Henry Peachamem jako „rčení vztahující se k mravům a běžným praktikám lidí, které s výstižnou stručností prohlašuje, co by se v našem životě mělo dělat, nebo nedělat“. ) Tak tedy vnímá svět kolem sebe stárnoucí Holan...... celý text

Metličky 2011, Jan Skácel

Nevím, jestli věděl Skácel, že opravdu existuje obec Bezpráví (když jedete vlakem kolem Tiché Orlice na Moravu). Tato malá sbírka je velmi silná a to nejen pro jistou fascinací smrtí. (Tu měli i Holan a Mikulášek.) Řekl bych, že Skácel o ní věděl hodně. Metličky byly poslední sbírkou, která mu vyšla před zákazem publikovat. Je tolik univerzální (všelidská), že zachází až k buddhistickým vizím (Ryba která chodí po mostě). Ta skvělá práce se slovy, i s těmi nejkratšími větami - Třetí smuténka Tak míjející Pase krávy Zakletá v písni Nešťastná Cesty v polích se rozcházejí Vše utonulo Kdo ji zná Už můžeme (skoro) vymazat jeho tři velké smutky – už víme, kde zemřel, kdy to bylo a vlastně ještě nevíme, kde se na onom světě octnul tak to chodí.... celý text

Dita Saxová 1969, Arnošt Lustig

Kniha má i nenápadně vložený (ale dobře čitelný) politický rozměr, ač se o něm nikdo nezmiňuje. Děj končí po únorovém rudém převratu v Československu, Dita už je však ve Švýcarsku. Emigrovala a stýská se jí. Hergot, řeknete si, kdyby neemigrovala, žila by si! Jak? To jí přece píše ausgerechnet rudý Munk z Prahy v poslední kapitole: - Jistě slyšíte i tam u vás hodně o událostech, které se u nás staly. Nebude už chudých a bohatých. Bude jen spravedlnost. - To je to poslání, o kterém se mluví na záložce. - Rudá je barva naděje. Tady i tam, kdekoli. - Do srpnové okupace byl Lustig v KSČ. Pak také vzal kramle do USA. Ve fašismu se nedalo žít ale Zaplať Bůh, že i komunismus zkrachoval... (pozn.: Četl jsem 1. vydání z r. 1962, jak byla kniha později přepracována mi není známo.)... celý text

Ačkoli 1969, Miroslav Holub

Tak tedy ačkoli Dr. Holub později přiznal, že se pomýlil a všechno odvolal, Ačkoli zůstává jeho přední sbírkou. Reaguje v ní na náraz, který prožil po okupaci roku 1968. A mělo to pro něj fatální následky. Ačkoli si jedna z čtenářek stěžuje, že jí básně nic nedávaly, je to jen tím, že v nich neumí číst. Nemá tu zkušenost. Tady je prioritní prožitek té doby a ocenění básníkovy statečnosti vyslovit „ačkoli báseň je posledním pokusem o řád, když neřádu je až po krk“. Vynikající DAR ŘEČI: Pohovořil./...Bylo slyšet/ bublavé syčení,/ jak se dovnitř/ překotně valilo/ prázdno/ jako bahenní plyn. (Takových bylo, co planě žvanili...) Pan doktor se prázdnu věnuje s vědeckou přesnosti: Prázdno sákne trhlinami v cestách i ve snech. Prázdno není poznáním bezmoci, ale požadavkem bezmoci. (Tak si to pamatujte.) Přiznání si nároku na bezmoc. Chtěním bezmoci. (To je dost přesné, víte on byl opravdu doktor a myslel jako vědec.) Pojmenoval přesně dobu, jako Hrotnatý výkal historie. Popsal Anatomii ticha,ve kterém vám anacefalický fízl sedí na snech. Neboť umění je věrností selhání. Je třeba se vyslovit naplno: Svoboda – tak snadno definovaná negativním výměrem za tyranie – je novou definicí člověka ve společnosti požadavek svobody, který se obrací proti tyranům...obrací se sám proti sobě a proti ničemu dál, a tyranům to dělá velmi snadné. Ačkoli – řada dnešních čtenářů nezažila žádnou tyranii a to je na jednu stranu dobře. Ačkoli odvolal, zůstává v mé mysli jako dobrý člověk. Není sám, kdo odvolal.... celý text

Achilles a želva 1962, Miroslav Holub

Nebudu panu doktorovi nic podsouvat, kniha vyšla již roku 1962 a bylo nutno se vyrovnat s režimem. Proč jinak by Holub vzýval genialitu Leninovu, který píše „rezoluci o ozbrojeném povstání“, které „oni už nevymažou“. Což toto vraždění nestálo tisíce životů? Podobně jsou na tom básně jako Funkcionář, Brigáda, Zlepšovatelé, Astronauti („ řekneme pravdě pravda a soudruh soudruhu“) = budeme všichni soudruhy. Možná, že tehdy, na začátku šedesátých, ještě věřil v zářné zítřky A tak nechme Majakovského „bojovat proti amortizaci srdcí a duší“ . Tento Gruzínec se nakonec zastřelil. Copak to Holub nevěděl? Pes se mohl jmenovat Napoleon, avšak Lenin se nejmenoval Lenin nazývejme věci pravými jmény. Revoluce = vražda. A je to!... celý text

Podzimníček 1967, Jiří Šotola

Není to snadné čtení a musíte přistoupit na autorovu hru. Tak si to shrňme: malí chodci, absolutní hlava, pták Desperák, beránci, mrkvičkové, švagři spoluopeření, pták Lito a hořkosladký ostrov pana malíře Kleea: Fantasmánie – jenomže ta už je zničena a zbyla z ní jen mapa. Kaničkové, přišlí z Lustrálie, menší bratři, malíci a šnečí jízda, pazour, tygři, konšelé, drobní ptáčci v střevíčcích z atlasu, třískové a karásci, mám pokračovat? Ale do toho všeho se mísí věci nemilé a hrozivé: vojska, pach z úst, mrtví, holá prázdná krajina, něco začalo z nebe padat, i dávno umrlý Jiříček, dementní tatínek, popel z Guerniky. Sám Smysl Dějin! Absolutní devastace jménem vítězství lidstva a zkurvenej život (doslova). Titanic mířící ke zkáze. Děti utíkající z hořící Fantasmánie. Šotola více než jiní generační básníci neustále znejišťuje idealizovaný svět dětí svým trvalým strachem a úzkostí „co bude dál“. Iluze a realita, angažovanost i idealismus, groteska a efekt, a hlavně dlouhotrvající rozpory  a to zejména rozpory patetické , emotivní banality i vznešená skepse. Jako by pochyboval o smyslu světa. Tolik obav... Sbírku doplňuje absurdní Škola dialogu. Jen pro ty, co mají za sebou Morgensterna a podobné jazykové hříčky.... celý text

Dávné proso 1981, Jan Skácel

...a pomoz mi/ posbírat střepy věčně trvá čas/ a vše co stvořeno je za nás nebo z nás (Čas) Právě čas hrál roli ve Skácelově životě, za normalizace nesměl publikovat, Dávné proso vyšlo až v roce 1981. „Nemám ani psa,ani bych ho neuživil,“ píše Skácel v té době do deníku. Proto je v jeho básních tolik syrovosti, zemitosti, která nás vede k věcem v životě podstatným. A samozřejmě smrt. Té se nám dostane vždy, ať jsme bohatí nebo chudí. Uměl překrásně psát i o smrti, stejně jako Holan: A zítra odejdeme do protější země/ všechny nás tetovala hlína na patách/ u cesty panáčkuje bílý hranostaj/ smrt je jen jednou jedenkrát a navždy/ Za týden před třešněmi nebo ještě dřív (Protější země) Ale i o lásce: Ať život sklání se či nesklání/ dny lásky jsou jak sklepy ve stráni/ lisovny s dubovými lisy (Sonet o lásce a Modrém Portugalu) Jako dítě jsem pobýval u strýce ve Valticích, a proto volám: jak moravské!... celý text

Purpurové řeky 2001, Jean Christophe Grangé

Připojuji se ke třem hvězdám. Proč musí být současné detektivky tak překombinované? Ničeho není dost, aby toho nakonec nebylo příliš. Stýská se mi po klasickým detektivkách, které mají dobře uvěřitelné zločiny. Četlo se to dobře, což o to, ale kroutil jsem nevěřícně hlavou. Mohl bych děj rozebírat, ale proč – nakonec můžete si to přečíst sami. Kam vymizela uvěřitelnost a normalita? Ale některé severské perly detektivek se nedají vůbec číst – dohání se tu čtivost brutalitou, a na to čtenáři slyší.... celý text

Zlatý důl vzpomínek 2010, Jaroslav Císař

Jako vždy, hezké vzpomínky na dětství. Pamatuji, jak jsme čuměli na jejich aparaturu Dynacord, na Sodomu v kalhotách s vypreparovaným váčkem, ostrou kytaru Radima Hladíka a pak na Les Saturelles ze Švýcarska. Jó, legenda. Potom to už tak slavný nebylo. Ale, každej máme svý osudy...... celý text

Jako zázrakem 1972, Jacques Prévert

Vzpomínám, jak starej Kovářík recitoval Barbaru, ta R narážela do vzduchu a bylo to kouzelné: Rozpomeň se Barbaro/ Pršelo bez ustání na Brest toho dne/ A ty jsi kráčela usměvavá... Leč nikdy jsem v Brestu nebyl, zato Préverta jsem se načetl. Možná, že jsou obsáhlejší výbory z jeho díla, leč tento má prévertovské kalendárium, hezkou předmluvu a obsáhlou dokumentaci (i obrázkovou), a to není k zahození. Na desce recituje mj. Hrušínský. Básně si přečtěte. Nejlíp v páru, Prévert přeje zamilovaným. A tak alespoň dvě věty Léona-Gabriela Grose: Je pro naši lyrickou poezii tím, čím byl Chaplin pro film. Nesporně existuje zázrak nazývaný Jacques Prévert.... celý text

Pohádky pro nehodné děti 1985, Jacques Prévert

Do absolutna dovedený humanismus – to je v pár slovech shrnutý Prévert. Jeho kniha Pohádky pro nehodné děti (1947) básníkovy postoje prezentuje v možná nejpůvabnější podobě. Zvláštní prostor dětí a zvířat jako mikrokosmos nevinnosti je zde v protikladu s pragmatickým světem dospělých, kteří chtějí ovládnout celou Zemi i vesmír a zničit vše svobodné.  Paleček se baví se pštrosem a ten mu vyčítá: Víš, co řekl (Palečkův táta), když poprvé uviděl pštrosí vejce? Tak abys věděl, řekl: To by byla báječná omeleta! Na to Paleček: Já za to nemůžu, ale nemám rád žertování dospělých Ve Výjevu ze života antilop se praví: Když Bílí přicházejí, Černí před nimi často prchají. Bílí je chytají do lasa a Černí jsou donuceni stavět železnice nebo silnice a Bílí je nazývají „dobrovolnými pracovníky“. A co zastřelená žirafa? Špinavý (čisťounký) dromedár? Mladý lev, co požírá krotitele? Všude kolem nás jsou fauly, které už sotva vnímáme. Některé komentáře této knihy hovoří o hrubém nepochopení díla. Achjo – však si je přečtěte!... celý text

Náhodný svědek 1964, Jiří Kolář

Verše z desetiletí 1937-47. Tištěno na papíře s vyšší gramáží. Na obalu obraz z Kolářova jména. Tuhle knihu jsem zachránil před stoupou, když ho zakázali. Ale co to vidím, nikdo ji nečte_ Asi je nedostupná, když ji za normalizace vykázali z veřejných knihoven. Kolář praví: Jsi těžká jak hrom Poezie Dál si přeje: Skřivane zmýli si jednou žitný lán s lánem komínů Možná že někdo přijde požnout tu černou harfu Věřím Sklidil by velkou báseň Jak se praví v doslovu: I Kolářova periferie je hranicí...prudce konfliktní. Člověk se uprostřed rušně organizovaného kolektivu propadá do barbarství, tvoří civilizaci, ale je jí zároveň požírán a pohlcován, těsné kuchyně předměstských bytů jsou jen tenkými skořápkami, které zevnitř pukají pod tlakem nahromaděných vášní, a zvenčí jsou neustále vystaveny bubnové palbě vesmíru. (J. Grossman) Přiznává: Próza s poezií jsou sestry nejvychovaněji bojující o jednoho muže Oponentem této poezie není už jenom básnická šablona, ale spíš šablonovitost, strnulost a frázovitost obecného jazyka, který ztrácí své sémantické hodnoty, a tím i schopnost zprostředkovat v tomto složitém světě základní dorozumění. (J. Grossman) Je příznačné, že Jan Grossman byl také za normalizace zakázán. Kniha končí mrazivými verši: Vezmi stát po státu, národ po národu, světadíl po světadílu a vezmi člověka po člověku: nikdy v dějinách lidstva nebyla svoboda ohrožena tak jako dnes (A to prosím byl rok 1947 nikoli 2023.)... celý text

Od medikací k meditaci 1999, Osho

Neodvažuji se souhlasit s Oshovými úvahami o oddělování jednotlivých těl, když umíráme. Ale hezky píše i o lidských typech: „Je velmi svůdné nechat se vést levou hemisférou mozku, nechat se vést do světa mozku a rozumu. Ten je zaměřen na věci. Auta, peníze, domy, moc a slávu. Pravá hemisféra je orientací sannjásinů, těch, kteří se zajímají o své vnitřní bytí, vnitřní klid, blaženost. Menší pozornost věnují věcem. Pokud je získají, proč ne – a pokud je nezískají – nic se neděje. Tito lidé jsou soustředěni na současný okamžik a nedívají se do budoucnosti, věnují se více poezii života nežli jeho aritmetice. Sannjásin je ten, kdo žije prostřednictvím své imaginace, kdo využívá schopnosti snít, kdo žije poezií, je to ten, pro něhož je život básní a nádhernou vizí.“ Jak to psal Aitken? Vjem je jen ni-ni-ni, a je pryč. Bishopová hledala ptačí písmo v písku pláže. Saroyan sbíral náplavy z vln. Nanao zpíval borovici osinaté. Snyder psal o mouše lezoucí po okně, když byl pozorovatelem požárů v horské chatě. Borges sedával sám vedle sebe na lavičce atd.... celý text

Jádro buddhistické meditace 1994, Nyanaponika Thera

Tato kniha se zabývá uvědoměním, jasným chápáním a prostou pozorností. Základem je jasná pozornost. Tj. jasné a jednoduché uvědomění toho, co se v nás během procesu vnímání doopravdy odehrává od okamžiku k okamžiku. Prostá proto, že se zabývá pouze holými fakty vnímání, jak nám je zprostředkovává buď našich 5 smyslů, anebo mysl. Fakta prožívání pouze zaznamenáme, ale nehodnotíme je (líbí, nelíbí), nereagujeme na ně žádným činem, slovem, myšlenkovým komentářem. Jestliže vzniknou komentáře, učiníme je předměty prosté pozornosti, aniž bychom je zapuzovali či rozvíjeli. Vezmeme je na vědomí a pak pustíme ze zřetele. Připomínám, že tato metoda je stará přes dva tisíce let a velmi vám v životě pomůže. Nestanete se hříčkou své mysli. Samozřejmě tyto základy najdete i v jiných knihách, zde vám je přiblíží Evropan, který poznal evropské i buddhistické učení. Ostatně: autor to píše jasně - „ účel Buddhovy nauky není týž jako účel světské vědy, která se omezuje na objevování a vysvětlování faktů. Buddhova nauka o mysli naproti tomu není omezena na teoretické vědění o mysli, nýbrž má za cíl ZFORMOVAT MYSL A SKRZE NI ŽIVOT.“ Už jste to zkusili?... celý text