plačkynadheglem
přečtené 91
Cyberpunk 2077: Máš moje slovo
2023,
Bartosz Sztybor
Zhltnul jsem na jeden zátah chvilku před spaním. Líbilo se mi to dost, hlavně kresba má skvělou cyberpunkovou atmosféru, ale nadšený jsem taky zrovna nebyl. Příběh mi prostě až moc připomínal jeden ze stovek příběhů s nešťastným koncem, které lze ve hře najít na datových střepech rozházených po celém herním světě . Pravda, tenhle příběh je o dost víc rozvedený než jeho herní kolegové, které jsou navíc většinou jen v podobě telefonních záznamů, mailů, esemsek... Přesto, po tom, co jsem dodělal všechny vedlejší aktivity a přečetl nejmíň 80% datastřepů, co ve hře jsou, jsem začal být vůči tomuto typu příběhu trochu otupělý. Ano, v Night City a celkově v cyberpunku nejsou dobré konce, pro nikoho. Ale kolikrát se to můžeme ještě dozvědět, než to začne nudit?... celý text
UCC Dolores 3 a 4
2023,
Didier Tarquin
Bavilo mě to. Kresba je skvělá, příběh není nic zvláštního, ale nenudí. První kniha čili první dva svazky se mi líbily o něco víc, i když druhé dva byly zase méně klišovité - teda asi, vlastně nevím, příběh mi uběhl tak rychle, že jsem se nad ním skoro nezamyslel. Ne, že by mi trocha klišé vadila, zvlášť v žánru space opery. Ona i opera jako taková žije z různých klišé a nic jí to neubírá (ne že by mezi nimi bylo tolik společného, ale opera jsou emoce a space opery jsou taky spíš patos než promyšlený svět a intelektuální stimulace). Bohužel je celý komiks zoufale krátký. Přál bych si lepší prokreslení postav, strávit s nimi víc času, prohloubit vztahy mezi nimi. Víc postav, protože autoři mají zjevně spoustu dobrých nápadů a dokážou stvořit zajímavou postavu. Takto ale většina postav (především hlavní padouši) zůstává plochá jako kartonové figury Evy a Vaška, které mi od dětství straší v hlavě. Celou dobu jsem si přál, aby tenhle příběh byl "epičtější", vlastně i pomalejší. I tenhle svět má díky kresbě silný charakter a zasloužil by si víc času a větší pozornost.... celý text
UCC Dolores 1 a 2
2023,
Didier Tarquin
Bavilo mě to. Kresba je skvělá, příběh není nic zvláštního, ale nenudí. První kniha čili první dva svazky se mi líbily o něco víc, i když druhé dva byly zase méně klišovité - teda asi, vlastně nevím, příběh mi uběhl tak rychle, že jsem se nad ním skoro nezamyslel. Ne, že by mi trocha klišé vadila, zvlášť v žánru space opery. Ona i opera jako taková žije z různých klišé a nic jí to neubírá (ne že by mezi nimi bylo tolik společného, ale opera jsou emoce a space opery jsou taky spíš patos než promyšlený svět a intelektuální stimulace). Bohužel je celý komiks zoufale krátký. Přál bych si lepší prokreslení postav, strávit s nimi víc času, prohloubit vztahy mezi nimi. Víc postav, protože autoři mají zjevně spoustu dobrých nápadů a dokážou stvořit zajímavou postavu. Takto ale většina postav (především hlavní padouši) zůstává plochá jako kartonové postavy Evy a Vaška, které mi od dětství straší v hlavě. Celou dobu jsem si přál, aby tenhle příběh byl "epičtější", vlastně i pomalejší. I tenhle svět má díky kresbě silný charakter a zasloužil by si víc času a větší pozornost.... celý text
Nářek čarodějnice
2022,
Bartosz Sztybor
Trochu zklamání. A to jsem zas moc neočekával. Terapeutická skupinka čarodějnic je opravdu kuriózní záležitost. Geralt má vzhled ze Zaklínače 3, vypadá "starší", ale nechová se jako vyspělý Geralt, nanejvýš mladý a nezkušený, ještě před dějem románové ságy. Kresba je fakt divná, až ošklivá. Nebyl kreslíř při práci na LSD?... celý text
Nedorozumění
1968,
Albert Camus
Zajímavá hra. Pro mě ale až přespříliš deklamační, z dialogů v písemné formě málo čiší emoce, málo myšlenek a pocitů zůstane nevyřčeno. Silná je hlavně idea v jádru knihy. To vydání se absurditě, které bez síly charakteru vede k zvířectví. Jenže na rozdíl od Mersaulta nepůsobí Marta jako úplná osobnost, spíš jenom jako náznak. Hra prostě trpí stejnými problémy jako vlastně všechna existencialistická dramata. Syrové emoce jsou obětovány myšlence, ale ta není tak hluboká a novátorská, aby to dokázala vynahradit. Závěr se mi líbil, byl úderný. Martin monolog a poté starý sluha jako lhostejný a hluchý Bůh a jeho "Ne!".... celý text
Houbařka
2018,
Viktorie Hanišová
Hanišová je moc dobrá spisovatelka. Styl bezchybný, ani přebujelý ani strohý. Nemám mu co vytýkat, že je zároveň dobře stravitelný pro mainstreamového čtenáře; naopak tematicky kniha tak snadno stravitelná není. Vyprávěno autenticky. Jenom ta pasáž z léčebny na mě působila trochu, jak to říct... asi vyčteně. Proto hodnocení trochu srážím. Jinak ale výtečná kniha.... celý text
Kabinet
2012,
Rikki Ducornet
Nevím, něco mě na téhle tématice hlubokého prapůvodního spojení sexu a smrti, strachu a chtíče, perverze z touhy po normálu a stabilitě prostě přitahuje. I prostředí psychiatrie a psychicky nemocných. Kniha nadchne svým jazykem a poetikou. Líbí se mi i struktura, i když na někoho to může působit jen jako torzo příběhu. Ale pro mě tohle není to hlavní. Jenom mě zklamalo, že ke konci knihy (s. 108) jedna z postav z momentu na moment prohlédne a přesně pojmenuje nevědomé motivace hlavní postavy psychiatra. Tohle si má čtenář domýšlet sám, takováhle prozaičnost umenšuje efekt. A to i kdyby za tím mělo být ještě něco víc.... celý text
Křest ohněm
2002,
Andrzej Sapkowski
Asi nejvíc charakterových momentů ze všech pěti dílů ságy. Sledovat Geraltovu družinu je opravdové potěšení a scény s Ciri a Potkany i ze zbytku světa, jednání Lóže, Dijkstra, Nilfgaardský dvůr jsou vždycky přesně tak dlouhé a úderné, jak potřebují být, takže ani trochu nenarušují momentum knihy a přitom co chvíli osvěží tím, že sledujeme svět z pohledu jiné postavy. Taky tu debutuje pár z těch nejlepších zaklínačovských postav a zároveň je kniha jedinou ze ságy, kde je Geralt opravdu hlavní hvězda (i když bez družiny by to bylo o ničem). Závěr tohoto dílu zbožňuju. Taková odlehčená, ale přesto trpká nota.... celý text
Tisíckrát obejít strach
2024,
Olivia Wenzel
Podnětná i iritující kniha. Zpočátku mě nadchla hlavně formou a poetikou prvních odstavců. Dotýká se důležitých současných témat, navíc projednou ne z té proklaté anglosaské perspektivy, ale z pohledu Němky a ještě navíc východňačky. V tom je fascinující. Autorčin život, jak ho podává její vypravěčský hlas, nebyl žádná procházka růžovým sadem a jistě se musí ocenit i to, že se je ochotna takto obnažit, ukázat zranitelnost. Ale přesto jsem byl skoro po celý čas četby v polemice jak s pohledem vypravěčky, tak sám se sebou. Chtěl jsem totiž být tolerantní (hm, tolerance, její úskalí a limity, jedno z hlavních témat) a vidět věci aspoň trochu očima vypravěčky ("barevně"), jenže stejně jsem si nemohl pomoct a neustále se zlobit, jaká "sněhová vločka" tahle ženská je - bože, a že se tohle říká o mojí generaci, přitom ona je o 15 let starší a i v realitě jsou velká část takzvaných snowflakes mileniálové. Ne, že bych s ní ohledně rasismu atd. atd. nesouhlasil, ale přeci jen když sebereflexe, tak pořádně: například některé projevy každodenního "rasismu", mikroagrese a podobně jsou nevyhnutelné důsledky lidské psychologie, kterou těžko budeš měnit. Nejsou to jen výchovou vštípené předsudky, ale výsledek toho, jak přirozeně funguje náš mozek. (To, co nejlépe známe, je "normální" a tedy "nebarevné" - v tomto případě bílá barva kůže, heterosexualita... V případě, že by počty byly obrácené, menšiny většinou, byla by situace naprosto totožná, akorát bílí a heterosexuální by byli ti "barevní".) Nepíšu to proto, že bych si myslel, že co se rasismu, sexismu, homofobie týče je všechno ok a tak, jak má být, alebrž proto, že pokud chce člověk něco změnit, musí si nejprve tyhle věci uvědomit a pracovat s nimi. Je čas pro naříkání, ale je i čas pro odstup a trochu racionálnější, pragmatičtější analýzu situace. To, že ji přeskočíš, tě neudělá jedinečnější a politováníhodnější - myslím, že spíš právě naopak. A neprokazuješ tak službu sobě ani jakékoli skupině, s níž se identifikuješ. Edit: Zapomněl jsem dodat, že jsem bohužel knihu nestihl dočíst úplně do konce, zbývá mi asi 20-30 stran, co nejdříve si ji splaším, abych ji mohl dokončit.... celý text
Velké problémy v Malém Vietnamu
2016,
František Kotleta (p)
ztráta času
"„Já… s holkou… ještě nikdy“, snažila se jakoby protestovat Klára Chlumská, ale v tu chvíli jí Eliška vrazila svůj jazyk hluboko do její dírky." Úroveň psaní sexu jak ve fanfikcích od 13letých holek na Woddpadu. Samozřejmě obligátní švédská čtyřka na konec, a "sexuální magie". Nepomáhá, že bojové sekce jsou strašně nudné a místo, aby démoni byli zpracováni nějak zajímavě, tak se chovají jako tupá horda zombíků.... celý text
Poločas rozpadu
2017,
František Kotleta (p)
Za vlasy přitažená postapokalypsa očima postaršího českého strejce. Se vším rádobyvtipným huhumorem, sexismem a vášní pro sledování fotbalových zápasů s vychlazenou plzínkou v jedné ruce a krabkou cigaret v druhé, jež jsou tak příznačné pro tento živočišný druh. Absurdních scén je tu požehnaně. Ale nejvíc nerealistická věc v celé knize je stejně představa, že by se postarší Čech a Japonka domluvili anglicky! Pardon, to není scifi, ale fantasy. Celkově těžko odhadnout, kde končí parodie a začíná neironická trapnost, no... Jinak čtivě napsaný brak, vlastně mě docela bavilo co pár stránek obracet oči v sloup, mumlat si pro sebe "jakože fakt?" atd. Jen se děj dost opakuje a natahuje - asi bych to celé nezvládl přečíst na jeden zátah.... celý text
