plačkynadheglem
přečtené 102
Skrýš
2018,
Masasumi Kakizaki
Klasický hororový příběh pro moderního čtenáře. Ne, že by člověk něco podobného už někde nečetl nebo neviděl. Ale má to dobrý pacing, kresba je krásná a dobře využívá komiksovou formu k vytvoření dojmu pohybu. Kýžený účinek hororovky to taky má. Skvělé čtení na hoďku, max dvě, pokud si opravdu vychutnáváš kresbu. Fanoušci mangy a hororových povídek určitě ocení ještě víc než já.... celý text
Na jih od hranic, na západ od slunce
2014,
Haruki Murakami
Pro mě zatím asi nejkrásnější zážitek z Murakamiho knihy. Klasický murakamiovsky zvláštní název se mi během dojemného a vcelku každodenního milostného příběhu intuitivně projasnil; je to myslím taková svérázná metafora dvou světů, co leží za světem přítomnosti... Svět ideálů, představ, možností, které nikdy nebyly; a svět toho, co zaniklo, vzpomínek na mrtvé. Kromě nevšední lásky je to také příběh o vzpomínkách a lítosti nad tím, co se rozpadlo, co vzalo konec, co jsme třeba i my sami zničili. A ještě důležitěji nad tím, co nikdy nebylo a možná ani nemohlo být, jen v představách (viz moje pochopení názvu). Ale vážně ta knížka funguje i jako prostý milostný příběh s trochou tajemna a neprojasněných okolností. To, že murakamiovské divnosti je tu opravdu velmi málo, mně třeba v případě tohoto titulu vůbec nevadí.... celý text
Nejvyšší karta
2023,
Petra Hůlová
První, co jsem od Hůlové četl. Nevím proč, ale hned jsem se do ní hrozně začetl a něčím mi učarovala, i když třeba vykreslení mladé generace, spisovatelčiných děti mi přišlo tak přitažené za vlasy, že se vlasy utrhly. Totální karikatura. Musím jí dát vyšší hodnocení, i když trpí spoustou nedostatků jako třeba uprostřed čtivé prózy najednou nesmyslně kostrbaté věty, které hraničí s negramatičností. A to proto, že v mých očích udělala z Hůlové okamžitě zajímavou (neříkám zrovna dobrou) autorku a hned jsem chtěl vyzkoušet další její knihy. Podobně jako v Nejvyšší kartě u ní pořád narážím na podivnosti a pochybná autorská rozhodnutí, ale stejně mám chuť číst dál.... celý text
Bouvard a Pécuchet
1960,
Gustave Flaubert
V něčem asi geniální, působí to jako slapstick před slapstickem. A to jak fyzický, tak intelektuální slapstick. Nevím jak to Bouvard s Pécuchetem dokázali. Nicméně tenhle fakt není knize tak úplně v prospěch: působí to jako nekonečná montáž skečů Laurela a Hardyho s toutéž strukturou a toutéž pointou. To by se asi unudil i skalní fanoušek. Po zhruba 70 stránkách už hekáte únavou. Když mi zbývalo už jen asi 20 stran, ztratil jsem trpělivost. A já málokdy nedočítám, takže možná za pár měsíců si těch posledních dvacet dám. Ale netěším se na to. Mám rád Flauberta a myšlenka i provedení knížky se mi líbí, ale celek je na mě prostě moc úmorný.... celý text
Markýza z O… (8 novel)
1977,
Heinrich von Kleist
Kleist není pro každého, jeho dramata jsou vyhrocená a jeho próza zvláštní kombinace snahy o suché, exaktní, skoro reportážní vyprávění s divokou větnou stavbou a šílenými náměty. Já ho mám hodně rád: je filosofický, aniž by filosofoval, je romantik, který se zuby nehty snaží o klasický styl. Z jeho nejlepších novel se toho dá opravdu hodně vzít. Třeba v Michaelu Kohlhaasovi se mi líbí, jak si hraje s různými představami a pojetími spravedlnosti a autority (také v Souboji). Cituji ze svého deníku před pár lety: druhá polovina téhle novely s trochou interpretace "ukazuje, jak se politická uskupení jako státy chápou příběhů jednotlivců a jejich osobních bojů za niterná přesvědčení, morálku a svědomí a zneužívají je k podpoření vlastních politických účelů (to, co se stalo Kohlhaasovi skrze Branibory a Poláky se stalo Kleistovi skrze německé nacionalisty, zvlášť nacisty)". A dneska bych tam určitě našel zase další podnětné věci!... celý text