plačkynadheglem
přečtené 91
Ztracené iluze
1986,
Honoré de Balzac
Klasika od kofeinového ďábla v rouše zemitého francouzského vesničana. Místy se to tak vleče, že během čtení přečtěte ještě čtyři další knihy. Pardon mistře! Hodnota (nebo kouzlo, chcete-li) Balzaca pro mě nespočívá v jednotlivých knihách, ale ve spojeném světě jeho Lidské komedie a neuvěřitelně detailním a komplexním panorámatu společnosti, kterou zobrazuje. Balzac po vás nechce, abyste brali jeho postavy jako postavy, ale jako osoby v reálném světě, o nichž referuje, aby ilustroval celou šíři typologie společnosti. Svým způsobem je hlavním hrdinou právě společnost, která je sama o sobě živoucím organismem. A Lucien se mi v téhle knize vážně hnusí.... celý text
Kafka na pobřeží
2010,
Haruki Murakami
Popravdě jsem se rozhodoval mezi třemi a pěti hvězdičkami; 3 popisuje můj prožitek ze samotného čtení a 5 to, jak dlouho ti tahle knížka setrvává v hlavě, stále znovu se vrací, přináší inspiraci, nové nápady a kolikrát nutí, abys s ní zápasil i dlouho potom, cos ji přečetl. Někdy působí dost nesoudržně a některé myšlenky jakoby nikam nevedly (citace z Hegela a Bergsona od eskorty přivedené pl. Sandersem?). Možná se Murakami snaží uplést tapiserii z příliš mnoha vláken a vymykají se mu trochu z rukou. Ale právě tím je kniha dlouhodobě zajímavá, jak se člověku po čase různá ta vlákna v hlavě rozmotávají a pak zase smotávají a šmodrchají. Připomíná mi to z nějakého důvodu povídačku o té staré panně, která pořád sešívá, přešívá, látuje a záplatuje šaty, které si šetří jako svatební, a představuje si při tom, že v těch šatech látuje celý svět. Ale ty šaty, čím dýl je přešívá, tím víc se trhají, až je to nakonec víc díra než šaty. A tím ten příběh končí a pointa se někam ztratila.... celý text
Skrýš
2018,
Masasumi Kakizaki
Klasický hororový příběh pro moderního čtenáře. Ne, že by člověk něco podobného už někde nečetl nebo neviděl. Ale má to dobrý pacing, kresba je krásná a dobře využívá komiksovou formu k vytvoření dojmu pohybu. Kýžený účinek hororovky to taky má. Skvělé čtení na hoďku, max dvě, pokud si opravdu vychutnáváš kresbu. Fanoušci mangy a hororových povídek určitě ocení ještě víc než já.... celý text
Na jih od hranic, na západ od slunce
2014,
Haruki Murakami
Pro mě zatím asi nejkrásnější zážitek z Murakamiho knihy. Klasický murakamiovsky zvláštní název se mi během dojemného a vcelku každodenního milostného příběhu intuitivně projasnil; je to myslím taková svérázná metafora dvou světů, co leží za světem přítomnosti... Svět ideálů, představ, možností, které nikdy nebyly; a svět toho, co zaniklo, vzpomínek na mrtvé. Kromě nevšední lásky je to také příběh o vzpomínkách a lítosti nad tím, co se rozpadlo, co vzalo konec, co jsme třeba i my sami zničili. A ještě důležitěji nad tím, co nikdy nebylo a možná ani nemohlo být, jen v představách (viz moje pochopení názvu). Ale vážně ta knížka funguje i jako prostý milostný příběh s trochou tajemna a neprojasněných okolností. To, že murakamiovské divnosti je tu opravdu velmi málo, mně třeba v případě tohoto titulu vůbec nevadí.... celý text
Nejvyšší karta
2023,
Petra Hůlová
První, co jsem od Hůlové četl. Nevím proč, ale hned jsem se do ní hrozně začetl a něčím mi učarovala, i když třeba vykreslení mladé generace, spisovatelčiných děti mi přišlo tak přitažené za vlasy, že se vlasy utrhly. Totální karikatura. Musím jí dát vyšší hodnocení, i když trpí spoustou nedostatků jako třeba uprostřed čtivé prózy najednou nesmyslně kostrbaté věty, které hraničí s negramatičností. A to proto, že v mých očích udělala z Hůlové okamžitě zajímavou (neříkám zrovna dobrou) autorku a hned jsem chtěl vyzkoušet další její knihy. Podobně jako v Nejvyšší kartě u ní pořád narážím na podivnosti a pochybná autorská rozhodnutí, ale stejně mám chuť číst dál.... celý text
Bouvard a Pécuchet
1960,
Gustave Flaubert
V něčem asi geniální, působí to jako slapstick před slapstickem. A to jak fyzický, tak intelektuální slapstick. Nevím jak to Bouvard s Pécuchetem dokázali. Nicméně tenhle fakt není knize tak úplně v prospěch: působí to jako nekonečná montáž skečů Laurela a Hardyho s toutéž strukturou a toutéž pointou. To by se asi unudil i skalní fanoušek. Po zhruba 70 stránkách už hekáte únavou. Když mi zbývalo už jen asi 20 stran, ztratil jsem trpělivost. A já málokdy nedočítám, takže možná za pár měsíců si těch posledních dvacet dám. Ale netěším se na to. Mám rád Flauberta a myšlenka i provedení knížky se mi líbí, ale celek je na mě prostě moc úmorný.... celý text
