plačkynadheglem
přečtené 91
Čaroděj
2023,
Colm Tóibín
Dost jsem se na ni těšil, trochu mě zklamala. Vážně jsem chtěl, aby se mi líbila víc. Nicméně pokud máte stejně jako já rádi T. Manna a jeho rodinu, určitě stojí za to přečíst. I když se je třeba místy prokousávat. Jak už napsali jiní, zvlášť kvůli své délce nejde kniha tak do hloubky, jak by u takové postavy jako T. Mann mohla. Jsou tam náznaky nesmírně zajímavého niterného dění, jemuž se mohl autor přednostně věnovat, které ale zanikají v záplavě nahuštěných rekapitulací všeho, co se v Thomasově životě, rodině i světě událo. Tahle kniha není povrchní, ale přesto zůstává pořád na povrchu. Beletrizovaná biografie je přesné; až na to, že některé nebeletrizované biografie poskytují hlubší náhledy do nitra osobnosti, o níž pojednávají. Ingredience tam jsou. Ta dvojakost, pro kterou se Tóibínův Mann v posledních kapitolách přirovnává ke své postavě hochštaplera Krulla - o té to celé mělo být. Jistě, třeba by v tom trochu zanikly jiné aspekty Manna, například jeho postavení jako veřejná osobnost ve Spojeních státech během 2. sv. války, což je velmi zajímavá kapitola. Ale i to by se muselo do takto pojatého románu promítnout. Ústřední téma mělo být člověk, který skrývá svůj neklid a neutišitelné, nekonvenční touhy za škrabošku usedlé a spokojené měšťanské existence; své lavírování, pochyby, neschopnost akce za masku rozhodně a sebevědomě vystupujícího spisovatele, který ví, co chce říct. A přesto, jakýmsi zázrakem skutečně JE zároveň i tím, co pouze předstírá. Myslím, že Tóibín by na takový román měl, a je mi líto, že si nechal tuhle šanci ujít.... celý text
Svolení
2021,
Vanessa Springora
Těžko o tom něco napsat. Skvělá kniha. Strohý styl, který některým lidem v komentářích není po chuti, je podle mě naprosto záměrný. Je to zkrátka beletrizující autobiografie prolínající se s úvahou. S esejí. A je v tom ovšem i ten prvek distancování se od bolestivé minulosti. Styl mi připomněl Eduarda Louise; tento způsob psaní je asi dnes ve Francii populární. Takže ano, je to deník, psychologický rozbor a obžaloba v jednom. Nejnechutnější, co G. M. malé V. udělal, není sexuální zneužití, které je samo o sobě nesmírně nechutné. Nýbrž je to to, že z ní udělal pouhou postavičku v jeho knihách, sebral ji celou identitu, nejdřív tělo, pak i duši. Rozložil ji na částičky. Na písmenka. A ještě ke všemu z ní udělal svoji spolupachatelku. Sexuálním zneužitím z ní udělal objekt. Svým psaním jí sebral i poslední zbytky subjektivity, která ji držela pohromadě. Proměnil ji v nic. Protože co je napsané, je fikce, co je napsané - neexistuje. Touhle knihou si vybojovala zpátky, co jen mohla. A to stojí neskutečnou odvahu. Doporučuji číst všem. Každá druhá holka kolem vás si něčím podobným se starším mužem prošla. Když ne v takto nízkém věku, tak třeba v 17, 18, 19 nebo v raných dvacítkách. Stačí se koukat kolem sebe a mluvit s lidmi: hned uvidíte, že i v tomto věku podobná zkušenost zanechá hluboké rány, krvácející vskrytu, často po celý život...... celý text
Divoké palmy
2001,
William Faulkner
Můj první Faulkner. Nerad tomu dávám nízké hodnocení; člověk při čtení cítí, že se tu Faulkner přiblížil k velké literatuře, ale uniklo mu to. O fous. Ale ten fous se někdy zdá pekelně dlouhý. Myslím, že dokážu ocenit experiment, nicméně tady je na škodu, struktura knížky se tím rozpadá a to ne způsobem, který by příběhu a tématům něco dával. Působí to celé hrozně rozptýleně, jako by se autorovi jeho záměr vymknul z rukou. Dialogy je většinou velmi těžké sledovat. A jelikož je myšlení postav neintuitivní a zkratkovité, člověk má neustále problémy si domyslet, co stálo za tou kterou nedořčenou větou, tím kterým odmlčením. To, že jsou postavy patetické mi nevadí, připomínají mi něčím Dostojevského postavy (přepjatostí, fatalismem). Ale přijdou mi nedokreslené. A jejich charakterizace se v těch neproniknutelných blocích textu, kostrbatých předlouhých větách a závorkách v závorkách někdy dočista ztrácí. Příběh tím slohem trpí. Takže myslím, že kdo si v téhle knížce něco najde, najde si to v atmosféře, která je hlavně v příběhu Stařec Mississippi místy dechberoucí, v hlubokých postřezích a úderných formulacích. A v meditaci nad tématy osudu, zarputilé oddanosti zvyku, utrpení, paměti a lásky.... celý text
Dílo a jeho zdroj
1979,
Walter Benjamin
Zbožňuju Benjamina, nesnáším Benjamina. Svým způsobem mi zničil život, ale do toho se tu nebudu pouštět. Za všemi těmi texty se skrývá snaha vypátrat podstatu nějaké zkušenosti: zkušenost smyslu uměleckého textu (Goethe), zkušenosti předávané orálně a mezigeneračně (Vypravěč), zkušenost velkoměsta (Baudelaire, Paříž, hlavní město...). Benjamin neodlišitelně mísí mysticismus a materialismus, subjektivitu a věcnost: tam, kde se opírá o konkrétní fakta, je nejsubjektivnější, tam, kde básní, je zase exaktní. Je dokonalý stylista, číst jeho texty je potěšení a zážitek. Ale místy jsou tak neprohlédnutelné, tak nahuštěné, až tím lesem textu prostě nejde projít. Místy věřím, že ani on sám nevěděl, co myslí tím, co píše. A přesto - Adorno mu záviděl, do jaké dokonalosti dokázal vybrousit svůj esejistický styl psaní, sám se o něj doživotně snažil a přesto Benjaminovy úrovně zdaleka nedosáhl... Překlad údajně ve skutečnosti od Růženy Grebeníčkové na svou dobu skvělý, ale místy matoucí používáním zavádějící terminologie/slovníku. Např. některé výrazy evokují Heideggera a existencialismus, i když smyslu textu by nemohly být vzdálenější. Čtení jen pro trpělivé!... celý text
Nevolnost
1993,
Jean-Paul Sartre
ztráta času
Proč tak špatné hodnocení? Protože je to jedna z nejvíc overrated knih, co znám. Zajímavých pasáží jsou tam dohromady asi tři stránky a zbytek jsou stále se opakující, nudná pozorování a úvahy hlavní postavy, která je na existencialistického hrdinu úplně prázdná a nezajímavá, existuje jen k ilustrování myšlenky (toto není u Sartra ojedinělý problém). Vyložená urážka čtenáři je zdlouhavá pasáž, kdy vypravěč komentuje obrazy státníků v muzeu jednoho provinčního města. Jediná "zajímavá" postava je za mě Autodidakt a ten je taky dvojrozměrný. Nevadí mi pomalé knihy, kde se nic neděje a vypravěč jen pozoruje lidi, mám je docela rád, ale tohle je v rámci žánru úplný odpad.... celý text
Toužení, soužení
1974,
Theodor Fontane
Je mi líto, že tu má tak nízké hodnocení. Po Effi Briestové můj nejoblíbenější Fontane. Takový jemný realismus, nesnaží se kopírovat realitu, ale vyhledává výjimečné ("poetické") situace, které shrnují její podstatu. Ale zároveň je kniha společenskokritická, ukazuje rozpory v konvencích a zákonech společenských elit vilémovského Německa, šlechty i průmyslnických zbohatlíků. Taky mám rád Fontanovy hrdinky, svým způsobem feministické. Český název je ovšem otřesný, zní to jako červená knihovna, myslím, že to odradí kdekoho, kdo by mohl knihu ocenit. Překládat ten rým bylo fakt zbytečné.... celý text
Slečna Elsa
1977,
Arthur Schnitzler
Schnitzler mi přijde jako sázka na jistotu. Milostná touha se v těchto povídkách snoubí se smrtí. Jsou detailně psychologicky propracované, až vypiplané. Schnitzler se nebojí odhalit myšlenkové pochody postav, které se mnozí mainstreamoví spisovatelé bojí popisovat dodnes, natož ve Vídni období fin de siècle. Ale opravdu se může nenávist, kterou cítíme k tomu, kdo způsobil smrt naší životní lásky, projevit jako tělesný chtíč - a podobné věci. Autor také patří mezi průkopníky vnitřního monologu/proudu vědomí. Nejradší mám asi Mrtví nepromluví, Mrtvý Gabriel a Žena moudrého muže. Zajímavé jsou taky ty Květiny; oproti ostatním povídkám jsou napsané ještě v takovém "impresionistickém" stylu. Trochu podobné motivy (nejasné přechody lásky, nevěry, konfrontace se smrtí) se objevují i v některých ranných Musilových povídkách.... celý text
Výbor z díla
1954,
Heinrich von Kleist
Jsou tam taková ta profláknutá Kleistova díla, ale je to dobrý. Kohlhaas mi přijde zajímavý, ale není to moje nejoblíbenější novela, stejně Rozbitý džbán. Takže z větších věcí, co ve výboru jsou, mi nejlepší přijde Homburk. Fajn je, že je tu jsou i nejznámější Kleistovy dopisy a kratičký výbor z Kleistových anekdot (údajných "zpravodajství" z jeho časopisu), jejichž význam jako celek je asi snadné přehlížet. Ale je jich tam málo a některé z nejlepších tam nejsou...... celý text
Myslet. Komentář k novele Chůze a románům Staří mistři a Mýcení Thomase Bernharda
2016,
Daniela Šterbáková
Autorka čtivě artikuluje filozofický podtext Bernhardových próz, který je - podle mě - jeho čtenáři během čtení nějakým způsobem intuitivně přítomen, a čtenář ho chápe (pokud se správně naladí na rytmus textu), nicméně ex post je ho pak těžké srozumitelně artikulovat. A autorka to dělá dobře, což je úctyhodné. Je to pořád celkem běžný akademický text, žádné mistrovské dílo, ale je přístupný i laickému čtenáři, který se v něm neztratí a něco si z něj myslím odnese. Za to si zaslouží dobré hodnocení!... celý text
Vypravěč
2007,
Tomáš Kubíček
Poněkud suché a složitě napsané. Ale perfektně vybrané ukázky z Kundery, Čapka atd. Hned to člověku osvětlí a dá abstraktním konceptům život.
