Plútarchos přečtené 417

Cval rytířských koní 1988, Ludmila Vaňková

Nikdy jsem se neorientoval v rodokmenech českých králů a vladařů. Po přečtení tohoto (ale i dalších) si budu již navždy pamatovat, že Karel IV. je synem Jana Lucemburského (který padl jako slepý u Kresčaku - B. Cornwell, Lučištník, Hledání svatého grálu I.) a Elišky Přemyslovny. Tak už jen proto stálo to čtení za to. Vždycky mám takový zvláštní pocit radosti nebo nadšení, když se příběhy v různých knihách od různých autorů prolínají, běží paralelně, doplňují, překrývají... Cval rytířských koní je zvláštní kniha. Nedokázal jsem se ani orientovat v tom množství příbuzenských svazků, sňatků, synů, dcer, dědiců, švagrů, strýců, které panovaly v tehdejší Evropě, a které utvářely státní a městské celky. Jednotlivá území přecházela z jedné vlády pod jiného vládce bitvami, dohodami, sňatky, směnou, zástavou, kupčením anebo dědictvím. Kniha tak nějak dějepisně přibližuje reálie té doby a napůl romanticky popisuje vztah českého krále Jana a jeho prvorozeného syna Karla a jejich činy. Právě proto, že je to takový nevyhraněný román, dávám lepší tři hvězdy a doporučuji těm, kteří mají rádi historicky hodnověrné romantické příběhy...... celý text

Sběratel kostí 1998, Jeffery Deaver

Tak to je moje poslední kniha od Deavera. Minimálně na dlouhou dobu. Sadistický popis utrpení obětí, Lincolnova nehybnost, sebevražedné sklony a genialita při čtení mikro- a pikoskopických stop nastražených sadistickým psychopatem - to není nic pro mou romantickou a zasněnou duši. Ani finále případu na hodnocení nepřidalo. Na druhou stranu ale musím uznat, že promyšlené a vykonstruované je to dobře a vše do sebe zapadne až na konci. No a ten žlutý batůžek v OSN, to byl skvělý nápad...... celý text

Altschulova metoda 2014, Chaim Cigan (p)

Ta kniha mi přijde tak nějak nezvyklá. Směsice snových prožitků, hypnotických stavů, schizofrenie, prolínání minulosti a skutečnosti, jsou zde pojaty jako jakési paralelní světy hyperprostoru. Musím se přiznat, že jsem očekával větší požitek. Kniha sice má své osobité kouzlo díky prvkům judaismu, existencialismu, osobitému humoru či obscénnosti ale po přečtení zůstává pachuť jakési nedokončenosti, otevřenosti, otázky co tím chtěl autor sdělit...? Kde hledat odpovědi na význam a smysl toho egyptského poháru, kdo byli ti zelení lesníci, co je myšleno těmi paralelními světy? Kniha na mne působí schizofrenickým, rozpolceným dojmem. Teď mám dilema, zda se pustit do čtení dalšího objemného dílu. Moše se posadil vedle Rubena. "Život není od toho, abychom mu rozuměli," usoudil. "Slyšet to právě od tebe je pro mne zadostiučiněním." "Napadlo tě někdy, že žijeme v jednom z možných světů?" zeptal se ho Moše. Ruben přestal jíst. Po straně se na něj podíval. "Cos to vykládal o Mouřenínovi?" "Víš, proč se Slavkov jmenuje česky Slavkov a německy Austerlitz?" zeptal se potom. "Samozřejmě že vím." "Schválně!" "Poněvadž proslul sladkovodními ústřicemi, kterým se česky říká slávky a německy Austern, milý hochu." "Tobě se zdá, že to byl jenom sen, ale všechno do sebe zapadá!" "Matematicky je takových světů nekonečné množství." "Takže nevylučuješ, že jsem byl tak trochu v paralelním světě?" "Budeš se divit, je mi to momentálně jedno." "Třeba to řeší tvůj problém nespravedlnosti," navrhl Moše. "Bezpráví není momentálně můj problém," řekl Ruben... "Pořád se mi do toho pletou ty sny." Starý lékař pohlédl tázavě na Rubena. "To je v pořádku," uklidnil ho, "Moše má zvláštní schopnosti komplikovat si život." "Pamatujte si, Moše, najít statečnou ženu je nad všechny poklady světa!" "Je doba rozházet kameny a je čas sbírat kameny, je čas rozbíjet a čas stavět," pravil starý muž, sbíraje prázdné talíře ze stolu.... celý text

Zahradníkův rok / Měl jsem psa a kočku / Kalendář 1983, Karel Čapek

Myslím, že k úvodní anotaci ke knize je zbytečné cokoli dodávat. Kam se hrabe Chesterton! Je to opravdu skvělé počteníčko, takové hrdo-národně povzbudivé, napadá mě skoro švejkovsky české... Čtenář v těch krátkých fejetoncích prostě nemůže neslyšet tu českou hrdost na jedné straně i satirickou kritiku české malosti na straně druhé (kdybychom my Slované měli mít své psí plemeno "vypěstili bychom jakési pomenší a zavalité voříšky, kteří by leželi za pecí a hodně štěkali"). Čapek kultivuje, pozvedává, rozesmívá i dojímá, nastavuje zrcadlo, nutí k zamyšlení, povzbuzuje a burcuje, popichuje, vzdělává. Takovým knihám já dávám všech pět hvězdiček! Zahradníkův rok je lidsky laskavé, veselé, optimistické pojednání o životě lidského druhu zvaném zahradník. Humorná nadsázka o každodenních strastech a radostech drobného zahradničení. Práce na zahrádce postupně od ledna do prosince, po celý rok - protože na zahrádce je pořád něco potřeba udělat. Optimismus, oslava obyčejné lidské práce a prostého života, který je zdrojem radosti, dýchá z každé věty. Měl jsem psa a kočku věrně a humorně vykresluje vzájemný vztah mezi člověkem a domácím mazlíčkem (a to prosím nezaujatě z obou stran). Ukazuje, na dojemných popisech obyčejných každodenních starostí, jak se nám naše péče a láska k té němé tváři vrací několikanásobně zpět a jak tento vztah člověka polidšťuje - příběh Dášeňky, myslím, může být toho překrásným příkladem. Kalendář je souborem kratičkých novinových sloupečků s "tématy blízkými srdci milovníka přírody, všeho živého a živoucího v nejširším slova smyslu". Pozorný čtenář v nich však cítí hlubší myšlenky a ostny kritiky společenských poměrů, ale i naději, optimismus a "Útěchu" v "Tyto šedivé dny". Jak se zakládají zahrádky: "Člověk by si myslel, že kropení zahrádky je zcela jednoduchá věc, zvláště má-li na to hadici. Záhy se ukáže, že hadice je neobyčejně úskočný a nebezpečný tvor, pokud není zdomestikována; svíjí se, skáče, vymršťuje se, dělá pod sebe spoustu vody a s rozkoší se hrouží do bahna, jež si takto vytvořila; načež se vrhne na člověka..." "Nevím, jak to přijde, ale za mých mladších let byl den jaksi delší. Není o tom pochyby. (...) Kdybych teď znovu zkoušel střílet z luku, vím, že by mne přepadlo poledne, dříve než bych pořádně začal; ale tehdy jsem měl mezi snídaní a obědem pokdy, abych rozbil šípem tabulku v okně, přejedl se na švestkách, svedl několik šarvátek s nepřátelskými kmeny, četl sedě v koruně stromu Tajemný ostrov, vykouřil v kůlně dýmku míru, dostal někde zasloužený pohlavek, chytal cvrčky do škatulek od sirek, koupal se na zakázaném místě, lezl přes ploty,(...) Ne, není pochyby: tehdy byl čas aspoň desetkrát tak dlouhý jako dnes."... celý text

Noc zpovědníka 2009, Tomáš Halík

Aneb "Paradoxy malé víry v postoptimistické době" je kniha 16 esejí. Kniha plná praktických myšlenek a lidských zamyšlení nad současným stavem světa, společnosti, náboženství. Náš vztah k Tajemství - Bohu - je zde velmi čtivě a srozumitelně podán, vysvětlen jako alternativa k plnému životu ve víře, lásce a naději oproti konzumnímu materialismu. Jako perspektiva k obrodě křesťanství a společnosti, jako dialog vědy a víry, dialog rozmanitosti, paradoxů... Mně se velmi líbí autorův smysl pro dialog, jeho vnímání problémů současnosti a myšlenky k nápravě. Ač sám nevyznávám žádné náboženství (a tím pádem ani ateismus) mají eseje daleko blíže k filosofickému pojednání než k čistému katechizmu. Je to tím, že autor cituje myšlenky Nietzscheho, Kierkegaarda, Patočky, které jsem již měl to štěstí číst dříve. Tím je pro mne zřejmě i Noc zpovědníka bližší, srozumitelnější, přitažlivější, čtivější. Kniha opravdu není dogmatickým obhajováním náboženství či přesvědčováním o existenci Boha - je to návod k přemýšlení, dialogu, kladení otázek a hledání odpovědí. Každý ať si vytvoří svůj názor na dějiny lidstva, filosofické otázky, svůj názor na skutečnost, odkrytou nám tady a teď, svůj vztah k víře... „O čem si myslíš, že jsi to poznal, o tom si buď jist, že to není Bůh“ – také takto můžeme přeložit známou větu svatého Augustina „Si comprehendis, non est Deus.“ citát z Talmudu: "Jsme jako olivy – teprve když jsme drceni, vydáváme ze sebe to nejlepší." apoštol Pavel: "Když jsem slabý, tehdy jsem silný." "Nepřišel jsi sem, abys něco získal, nýbrž abys mnohé odložil," řekl starý zkušený mnich adeptovi, který ho vyhledal v klášteře. "Rodiče zas po jistou dobu - a někdy navždy - přestávají být pro dospívající autoritou, protože musí plnit jinou, nevděčnější úlohu; pubertální dítě se učí v distanci vůči nim, v hyperkritičnosti a konfliktech si hledat vlastní cestu, vlastní zodpovědnost. Málokterý rodič zvládne úplně klidně a s vyrovnaným úsměvem, má-li se takřka přes noc stát můstkem, na němž se vlastní děti s bolestným dupnutím učí odrážet se k nutnému - byť mnohdy riskantnímu - skoku do svobody." "Víra je možnost reinterpretovat to, co se prvoplánovému 'světskému' pohledu jevilo tak jednoznačně. Jedině ve světle víry a naděje můžeme ve světě vidět zároveň i dobré dílo Boží, zaslechnout kromě všeho nářku a kakofonie lidské zloby a násilí i Boží 'a bylo to dobré', které bylo řečeno na počátku a má zaznít i na konci."... celý text

Hordubal 2009, Karel Čapek

Celkem nevydařený návrat Juraje Hordubala z Ameriky do rodné vsi Krivá na Podkarpatské Rusi... Takový lidsky tragický příběh, oslava přírody, obyčejného těžkého života na vsi se všemi jeho radostmi i strastmi. Sny hlavního hrdiny, které nedokáže uskutečnit kvůli své zarputilé povaze, povaze okolí a nedostatku komunikace(?) jsou odsouzeny k zániku, stejně jako jejich nositel. "Nakvašený kramář u okna si stírá modrým šátkem pot. Třeba zase řekne: To je horko! Horko, pane? Tomu říkáte horko? Měl byste být, pane, na lowerdecku; nebo dole v shaftu na antracit... Tam posílají niggery, ale já to vydržel, yessr. Za sedm dolarů. Hallo, Hordubal! Hallo, you niggash! Ach, pane, člověk mnoho vydrží. Kůň ne. Tam dolů už nemohli dát koně, aby tahali káry. Příliš horko, pane. Nebo takový lowerdeck na lodi... Člověk mnoho vydrží, jen kdyby se aspoň mohl domluvit." "Širá je polonina: tu onde smrky, velké a mocné jako církev, člověk by smekl širák a nahlas pozdravil; a tráva hladká, klouzavá, kratičká, měkce se po ní šlape jako po koberci; dlouhá a lysá polonina mezi lesy, klene se široko daleko, nebe nad sebou a lesy shrnula na bok: jako když chlap si rozhalí prsa a leží, leží si a hledí Pánu Bohu do oken, -- ah, ahah, to se mu dýchá! A Juraj Hordubal je najednou malinký jako mraveneček a běží po širé polonině, kampak, kam, mravenečku? Inu tam, hore na temeno, vidíš tam pást se ty maličké, červené mravence? tam já mám zamířeno. Širá je polonina. Širá je, Pane: řekl bys, stádo volů? Ty červené tečky? Dobré to má Hospodin: dívá se dolů a řekne si, ta černá tečka tuto je nějaký Hordubal, ta světlá tečka tamto je Polana; musím se podívat, potkají se ty dvě tečky? či mám je k sobě postrčit prstem?"... celý text

Našeptavač 1989, Jaroslav Velinský

Další případ profesionálního soustružníka s.p. Pragokov a amatérského detektiva Oty Finka pojednává tentokráte o tajuplném pátrání po zmizelém kominíkovi. Celý případ se postupně zamotává, aby nakonec vyplynuly na povrch neblahé skutečnosti příběhu z období 'protentokrátu' a okolnosti kolem atentátu na Heydricha - udavačství, které má přesah až do Otovy současnosti... Příběh dívky Laury, která si nese mučivé svědectví té doby a jeho následky. Kniha, jako celá série, je opět velmi čtivá, humorná, psána živým slangovým jazykem, který nám Otu Finka zlidšťuje tak, že se nám zdá, že ho již velmi dobře známe, a že se po práci spolu sejdeme v některé hospodě nad půllitrem piva. "Když jsem u Waldesky přestoupil na čtyřku, začal jsem si připadat aspoň do jistý míry normální. Co má bejt? Vím já, jak se baví Růžena s Motejzlíkem? Jenže jakejsi IMBA NAŠEPTÁVAČ, zlej africkej duch z pralesa Ituri, mi bzučel do ucha: Však ty víš dobře, že se bavěj ve vší počestnosti. Motejzlík není žádnej mizera, ale poctivej předseda závodní skupiny ČSM. Zato ty jsi věrolomnej rošťák, kterej nevydržel tu nejlehčí zkoušku velký lásky." "Na takový věci přijde mudrc, když je dlouho na poušti." "A jak si jednou rukou zvedala sukni, aby se jí nezachytila do maliní, ukazovaly se mi jedna po druhý velice úhledný nohy s malejma kulatejma patama. Jenže do takový ženský se nelze ZABOUCHNOUT. Kvůli takovejm choděj na smrt všelijaký Lanceloti, D'Artagnanové a Čurilové-Plenkovičové. Jmenuje se Laura a nic o sobě neví. Jako zhypnotizovaná Lorenza Feliciani v jednom románě tak dlouhatánským, že se nedá ani do konce života dočíst, pokud nemáte na čtení lidi, jako měl Dumas na psaní."... celý text

Nebeský strom 1978, Edith Pargeter

Romantický příběh z počátku XIII. století odehrávající se na pomezí středověké Anglie a Walesu. Mladý Harry Talvace musí dozajista okouzlit čtenáře, kteří milují odvážné, čestné, spravedlivé hrdiny. Hlavními postavami románu jsou Harry Talvace, Adam Lestrange, Gilleis, Benedetta, Isambard a další. Hlavním hybatelem příběhu je ale Harry a jeho citlivá a hrdá povaha, jeho vzpoura proti nespravedlnostem a utrpení. Harry je hrozný klaďas, takže místy je to červená knihovna, ale mně se to líbilo. Mám rád historické romány, fiktivní hrdiny na pozadí skutečných událostí, příběhy, které se skutečné mohly stát... Nebeský strom mohu určitě doporučit. Celkem poklidný příběh je vždycky narušen Harryho snahou zabránit nespravedlnosti, která zcela změní běh událostí a zavane naše hrdiny daleko od domova, kde se opět Harry dostane do křížku s tupou namyšleností a tak pořád dokola až se nakonec opět vrací zpět na pomezí Anglie a Walesu, aby zde jako stavitel, sochař a kamenický mistr postavil úchvatný chrám. V tomto monumentálním díle Harry zvěční celý svůj život a lidi, kteří mu byli blízcí...... celý text

Kierkegaard 1995, Peter P. Rohde

Stručný životopis dánského filosofa (otce existencialismu), teologa a psychologa Sørena Kierkegaarda (1813-1855). Vzhledem k celkem nudnému Kierkegaardovu životu, je i kniha o něm vcelku nudná. Ovšem mám za to, že pokud chceme pochopit něčí myšlenky a dílo, je zapotřebí seznámit se i s okolnostmi jeho života a doby, kdy vznikaly, a kterými byly ovlivněny. Na Kierkegaarda měli zřejmě největší vliv jeho otec Michael Pedersen Kierkegaard, jeho zrušené zasnoubení s Regine Olsenovou, Hegel, aféra s časopisem „Corsar“ vydávaný Goldschmidtem, biskup Jakob S. Mynster. V knize je použito množství citátů s Kierkegaardových obsáhlých deníků, dobové fotografie. "Největší překážka osvojit si Kierkegaardovy myšlenky nespočívá ani tolik v intelektuálních potížích jako v předpokladech... Kierkegaardovým předpokladem je definice toho, co je duch, tedy člověk, totiž: člověk je syntéza nekonečnosti a konečnosti, časného a věčného, svobody a nutnosti..." "Je naprosto pravda, co říká filosofie: životu se musí rozumět zpětně. Čím dále a více promýšlíme tuto větu, dojdeme k závěru, že v časovosti není život nikdy zcela pochopitelný, protože se nám nedostává ani okamžiku dokonalého klidu k tomu, abychom zaujali zpětné postavení." "Skutečná psychologie nemůže být nikdy objektivní vědou, naproti tomu ale může velmi dobře vypovídat něco o tom, co je jejím předmětem. Jejím nástrojem nemůže být nikdy vědecká metoda, nýbrž musí být lidskou zkušeností. Je asi pravda, že pojem duše nedává objektivní vědě žádný smysl, ale pro zkušenost znamená realitu, takže tedy člověk s nejbohatšími zkušenostmi bude nejlepším psychologem." https://cs.wikipedia.org/wiki/S%C3%B8ren_Kierkegaard... celý text

Popol všetkých zarovná 2005, Dominik Dán

Původně jsem chtěl dát příběhu tři hvězdičky. Richard Krauz jako příslušník mordparty vyšetřuje vraždy. Prostředí a práce policie je vykresleno velmi svérázně - jsou to lidi z masa a kostí, kteří mají své avantýry s babami a chlastom. Ale je z toho cítit, že autor zná jak to u kriminálky chodí a ví o čem píše. Dva paralelní případy - dvě vraždy - jedna stará paní a druhou obětí je Malý Pavúk člen mafie a podsvětí. "Staručkej babičke na antikorovom stole už nebolo pomoci, bola sinavá a stuhnutá ako jaternica vytiahnutá z mrazničky. Realita bola smutná, vlastně strašná, a babičku z podobného chladného miesta pred malou chvíľou naozaj vytiahli a previezli na mestskú patológiu. Podchladenie nebola pravá príčina jej terajšieho stavu, odborne povedané, bezprostredná príčina smrti. To bol už iba dôsledok toho, čo s ňou nejaká sviňa porobila uprostred minulej noci. Pravá príčina smrti sa nachádzala tesne pod hrudnou kosťou, prechádzala..." Teprve závěr celé knihy, to poselství a cesta ven, to světlo na konci tunelu mě přesvědčilo o změně názoru na celou knihu. Odvážný popis spolupráce mafie a podsvětí s tajnými službami - vše řízeno z nejvyšších politických kruhů. Ovlivňování práce policie, státních zástupců, odstraňování nepohodlných svědků, likvidace a manipulace důkazů, zametání vyšetřování pod koberec... to jsou praktiky politických představitelů mladé "demokracie". Čtenář musí mít husí kůži, když si představí, že se to skutečně děje a jedinec je proti tomu naprosto bezmocný a je smeten jako ptačí pírko ohromným větrným hurikánem; rozcupován soukolím obrovské mašinérie propletence státní moci a podsvětí; mafie, která může beztrestně vykonávat tu nejšpinavější práci v zájmu politických cílů. Popel vše srovná - Aequat omnes cinis (Seneca)... celý text

Agent 6 2013, Tom Rob Smith

Pochybuji o své soudnosti, jestliže dávám knize čtyři hvězdičky. Nevím totiž proč a čím mě ten příběh zaujal. Jen takový vnitřní neurčitý pocit. Rozum mi říká, že celý děj i zápletka jsou slabé, spíše psychologické, chybí efektní rozuzlení. Ale nějaký podvědomý hlas mi napovídá, že je v té knize něco víc. Lev Stěpanovič Děmidov je tragická postava. Studená válka v šedesátých letech, lživá ideologická propaganda, tajné služby schopné zničit životy lidí, manipulace mladých idealistů a veřejného mínění, zahraniční invaze - a jedno zda v Sovětském svazu nebo USA. Tato stejnost praktik na obou stranách bylo něco nového, zarážejícího. Je v tom příběhu plátno plné barvitosti, pocitů, obrazů, bezmoci, myšlenek, které jakoby byly překresleny a překryty vlastním napínavým, dobrodružným osudem bývalého agenta KGB, který má jediné přání - zjistit, co se stalo tenkrát v New Yorku...... celý text

Kacířské eseje o filosofii dějin 1990, Jan Patočka

Filosofie dějin - tato oblast filosofie mi zůstávala doposud skryta. Jenže jak vysvětluje Patočka: " Neexistuje žádné zjevování bez skrytosti. Skrývání je primární v tom smyslu, že každé zjevování lze pojmout jen jako odhalování." A tak jsem odhalil fenomenologii a transcendenci problému přirozeného světa, světa před objevením problematičnosti. Nahlédl jsem na Patočkův trojí pohyb lidského bytí - pohyb akceptace, obrany a pravdy. Pre-historické úvahy, Počátek dějin, Mají dějiny smysl?, Evropa a evropské dědictví do konce 19. století, Je technická civilizace úpadková, a proč?, Války 20. století a 20. století jako válka - tyhle a ještě Vlastní glosy ke "Kacířským esejím" jsou obsahem tohoto útlého svazku. Útlého počtem stránek ale objemného obsahem myšlenek. Škoda, že jsou úvahy psány tak odborným jazykem - tím se značně omezuje počet čtenářů pouze na odbornou veřejnost, a to je zajisté škoda. Možná by stálo za to přeložit Patočkovu práci do 'češtiny' a dílo tím zpopularizovat. :-) Odtud i mé hodnocení. Nemohu hodnotit než neutrálně, když 80% textu nerozumím a nedokážu pochopit a tedy ocenit jeho přínos. "Zbavíme-li Husserlovu 'noematickou sféru' významu imanentní transcendence, potom získáme (odhlédneme-li od jednostranného zaměření na objekty) přibližně to, co Heidegger nazývá oblastí otevřenou. Tato sféra to je, jež představuje v jisté 'době' možnosti fenomenalizace toho, co je odkryto. Otevřená oblast není identická s univerzem jsoucího, nýbrž je tím, co v určité době je možno odkrýt jako jsoucí. To znamená: je to svět určitého období, pojme-li se svět jako struktura toho, JAKO CO může se jevit jsoucno člověku v jisté době." "Hovoří se často o smyslu určitých lidských záležitostí, smyslu života, dějin, různých institucí, o smyslu demokracie atd., aniž je pojem smyslu sám určen a aniž se děje pokus o takové určení - zřejmě proto, že na jedné straně se pociťuje potřeba takového pojmu, na druhé se sám považuje za cosi samozřejmého." "Nesmyslnost dosavadního života a dosavadní války vede k osmyslení nové války, války proti válce. Ten, kdo odmítal frontu, která mu byla vnucena, nutí se sám k frontě po další léta neméně těžká a krutá. Co však v tomto bezohledném zápase triumfuje, je opět Síla, a ta používá míru jako prostředku boje, takže mír se stává sám součástí války, tou lstivou její etapou, která poráží protivníka bez výstřelu - tím, že se zpomaluje ve své mobilizaci, zatímco druhý, skutečný či potenciální soupeř se udržuje ve střehu a v mohutném, bolestivém, cenou životů, svobod a rozryvů vykoupeném pohybu." http://laco.kapucin.sk/slovnicek.fenomenologie.doc https://cs.wikipedia.org/wiki/Jan_Pato%C4%8Dka https://cs.wikipedia.org/wiki/Fenomenologie... celý text

Deset malých černoušků 1988, Agatha Christie

Ano, tohle je knížka, kterou mohu milovníkům detektivek vřele doporučit. Propracovaná zápletka, dějová konstrukce, postupné gradování a vyvrcholení. Agatha Christie je detektivní klasika jako je Alfred Hitchcock klasikou hororu nebo Babička klasikou povinné četby. Motiv zamčeného pokoje - v tomto případě černochova ostrova - a uzavřená skupina hostů, z nichž jeden musí být vrah. Kdo z této různorodé společnosti je tím šílencem a jaký může mít motiv? Nebo je to přece jen všechno jinak? Záhada, která zaujme a pobaví...... celý text

Operace Bosch 2009, Denis Lépée

Kladem tohoto románu je, že se tváří jako román historický. Píše se rok 1510. Hlavními postavami jsou skutečné historické osobnosti - malíři Jeroným Bosch, Leonardo da Vinci, Tizian, Raffaelo, papež Julius II., francouzský král Ludvík XII., anglický král Jindřich VIII., císař Maxmilián I., jeho syn Filip Sličný a další. Kdo by se nechtěl začíst do poutavého historického vyprávění s těmito postavami? Problémem tohoto románu je, že nemá s historickým románem nic společného (kromě popisu výše). Autoři si vypůjčili přitažlivá jména, aby udělali svoji knihu rovněž přitažlivější. Celý příběh krvavých rituálních vražd, politického spiknutí a inspirace obrazem Jeronýma Bosche je autorským výmyslem a román se tak propadá mezi tuctová konspirační Brownovská dílka. Role da Vinciho dokonce působí (oproti Brownovi) až nevkusně. Škoda, že autoři použili známá jména té doby; mohl to být slušný příběh a zápletka, kdyby ty překroucené charaktery a reálie nepůsobily tak rušivě. Na druhou stranu musím přiznat, že kniha je psána poutavým jazykem, čtenáře vtáhne do děje, krátké kapitoly zvyšují čtivost, napětí, romantika, popis prostředí - to vše čtenáře zaujme. A pokud nejste takový historický hnidopich jako já, mohla by se vám knížka líbit...... celý text

Lučištník 2004, Bernard Cornwell

Mladý Thomas z Hooktonu jako jediný přežije vyplenění své vesnice na anglickém pobřeží a vydává se do Francie pomstít smrt svých rodičů a získat zpět vzácnou relikvii - kopí Sv. Jiří. To je začátek jeho cesty, která zavede Thomase do Francie, kde bojuje jako lučištník ve službách svého krále Eduarda III. a v jeho řadách se zúčastní první velké bitvy v rozvíjející se stoleté válce - bitvy u Kresčaku (sobota 26. srpna 1346). Přitom se dozvídá tajemství svého původu a kdo byl vlastně otec Ralph - jeho otec... Je to pohádkově kouzelná knížka, psaná krásně jednoduchým jakoby dětským jazykem. Thomasovy příhody v bojích, v krčmách, v lásce, jsou popisovány neskutečně poutavě a romanticky. Jeho poslání - pomstít se Harlekýnovi (Guy Vexille) a získat zpět uloupenou relikvii - mu jako pokání neustále připomíná otec Hobbe. Thomas je lučištník, voják a netouží po ničem jiném než bojovat, dobře se najíst, napít a pomilovat. Jenže Bůh to chce jinak! A Thomase si vybral pro vyšší cíl! A co vše zažil na té cestě za svatým grálem si přečtěte sami - doporučuji.... celý text

Neomylný instinkt 2012, J. D. Robb (p)

Nenadchlo, nezaujalo, neupoutalo. 350 stran čekání na to, až tohle pronásledování uprchlého psychopata skončí a jakým způsobem Eva Dallasová Izáka McQueena dopadne - i když předem tušíte, jak to musí dopadnout. Nejdřív mě šokoval letopočet 2060, v němž se příběh odehrává. Pak popis zvráceností pedofila McQueena a stejně zvrácená minulost poručíka Dallasové. Divoká přítomnost Eviny matky, skoro dokonalý Roarke, deportace vězňů na jiné planety... Mně tahle kniha nenadchla, nezaujala, neupoutala!... celý text

Krev na sněhu 2015, Jo Nesbø

Nečte se to špatně - má to spád, je tam akce, milostná zápletka, napětí... Ale je tam několik ale! Olav Johansen dělá špinavou práci pro chlápka jménem Daniel Hoffmann. Nesbö udělal ze zabijáka sympatickou postavu - jednoduchý, citlivý, zamilovaný, empatický. Není to klasická detektivka s pátráním po vrahovi, není to klasický Nesbö. Jenže co je to "klasický" Nesbö. Píšící knihy na jedno brdo? Ne, tohle je sonda do člověka, který se shodou okolností živí zabíjením, ale má stejné touhy a sny, jako ostatní lidé. Romantický příběh okořeněný drsným tématem. Nejvíce mě však překvapil a zaujal závěr - to drama má totiž dva konce - jeden happyend a druhý méně šťastný. A je na čtenáři, který se vybere, který se mu líbí víc... Mně se líbil ten happyend! "Skoro mě to už nebolelo. Jako bych mohl všechno nechat plavat, jako by to už nebylo na mně, byl jsem loď na řece a rozhodoval proud. Osud, cíl byly dané. Zbytek byla cesta, čas a to, co člověk pozoruje na břehu. Život je jednoduchý, jen když je člověk dostatečně nemocný. Vplul jsem do světa snů."... celý text

Tanečník 1999, Jeffery Deaver

Je to souboj dvou geniálních mozků - Lincolna Rhymeho na straně dobra a Tanečníka na straně zla. Lest střídá lest a proti-lest střídá proti-lest. Napínavé a plné zvratů jako dobrá šachová partie. Je to fakt návykové čtení pro ty, kdo máte rádi policejní pátrání po najatém zabijákovi, přestřelky, vcítění se do mysli obou hlavních postav, překvapivé zvraty... a pilotování letadel. Jo, a jsou tam všude samí červi!... celý text

Máj / Kytice 2012, Karel Jaromír Erben

"Výklad Máje: Následující básně jest oučel hlavní slaviti májovou přírody krásu; k tím snadnějšímu dosažení oučelu tohoto postavena jest doba májová přírody proti rozdílným dobám života lidského. Pověst tedy čili děj básně této nesmí se co věc hlavní považovati, nýbrž jen tolik z děje toho v báseň přijato, jak daleko k dosažení oučelu hlavního nevyhnutelně třeba. Děj se koná u města Hiršberg mezi horami, na nichž hrady Bezděz, Pernštejn, Houska a v dálce Roll k východu, západu, poledni a půlnoci okazují. - Ostatních co se oučelů dotýče, jakož i sententia moralis z celého snadněji se vyrozumí." No to je nádhera! Máchův Máj mám zafixovaný z dětství jako zamilovanou báseň: "Byl pozdní večer - první máj - večerní máj - byl lásky čas. Hrdliččin zval ku lásce hlas, kde borový zaváněl háj." Jaksi mi v paměti neutkvělo, že se jedná o truchlivou baladu, o lásce Jarmily a strašlivého loupežníka Viléma nazývaného Strašný lesů pán. Jakož i o tragédii Vilémovy pomsty vykonané na Jarmilině svůdci, jímž byl naneštěstí nepoznaný Vilémův otec: "Kde za jezerem hora horu v západní stíhá kraje, tam - zdá se mu - si v temném boru posledně dnes co dítko hraje. Od svého otce v svět vyhnán v loupežnickém tam roste sboru. Později vůdcem spolku zván, dovede činy neslýchané, všude jest jméno jeho znané, každémuť: "Strašný lesů pán!" Až posléz láska k růži svadlé nejvejš roznítí pomstu jeho, a poznav svůdce dívky padlé zavraždí otce neznaného. Protož jest u vězení dán; a kolem má být odpraven již zítra strašný lesů pán, jak první z hor vyvstane den." Erbenova Kytice (z pověstí národních) je notoricky známá a výjimečná klasika ze školních let. Doufám, že se čte ve školách i dnes. Ta notorická známost a obehranost (řekl bych lidovost) vytvořily časem z jednotlivých balad možná až zprofanovanou sbírku dětských říkanek - neprávem! --Zemřela matka a do hrobu dána, siroty po ní zůstaly... --U lavice dítě stálo, z plna hrdla křičelo... --Malá, hnědá, tváři divé pod plachetkou osoba; o berličce hnáty křivé, hlas - vichřice podoba! --Okolo lesa pole lán, hoj jede, jede z lesa pán... --Dnes je čtvrtek, zejtra pátek, šiju, šiju si kabátek: Sviť, měsíčku, sviť, ať mi šije niť... --Již jedenáctá odbila, a lampa ještě svítila... Ale i v této všeobecně známé Kytici jsem nalezl balady, které jsem už zapomněl a ty se mi četly nejlépe, tak nějak nově, jakoby poprvé - Záhořovo lože, Vrba, Holoubek... Obě dílka jsou krásná, malebná a máme být právem na co hrdi: "Věrný syn jsi Čechů kmene, věrný bratr bratřím svým; jazyk český je i Tobě otců drahým dědictvím." https://cs.wikipedia.org/wiki/Kytice_(sb%C3%ADrka)... celý text

Škola pokojného bojovníka – Mistrovství těla a ducha 2006, Dan Millman

"Dosáhnout úspěchu přes noc většinou trvá asi tak deset let." Anonym Mno, jsem ryze praktický, technicky založený člověk, formovaný západní civilizací, konzumní společností a zákony džungle okolo nás, kde se razí přístup "zabij, nebo budeš zabit" či "vítěz bere vše" nebo "není důležité vyhrát, ale umístit se na prvním místě". Z toho plyne, že mám geneticky zakódovanou nedůvěru ve východní učení a nauky, i když samozřejmě uznávám, že nabízejí lákavou cestu - vyrovnanost a harmonii - otázkou ovšem zůstává, zda něčeho takového vůbec lze dosáhnout. Škola pokojného bojovníka se snaží nabídnout takovou harmonii mezi tělem, myslí a emocemi. Snaží se ukázat, že rozšířením fyzického tréningu těla o očištění myšlenek naší mysli a zklidněním emocí můžeme dosáhnout v životě více. Můžu říct, že se to dobře čte, ale to samozřejmě nestačí - je zapotřebí to aktivně aplikovat v každodenním životě, žít aktivně, omezit balast činností a informací, které na nás doráží ze všech stran a soustředit se na to nejdůležitější, právě tady a právě teď! Je to něco jako kuchařka - taky se nenajíte pouhým čtením - dostává se nám jen receptů. Jak s nimi naložíme je už jen na nás. Při čtení jsem měl pocit takových všeobecných pravd, se kterými se nedá nesouhlasit. Mnoho citátů, analogií, inspirace a myšlenek mi dalo materiál k zamyšlení - a tak to asi má být při čtení knih tohoto typu. "Představ si sám sebe, jak vystupuješ na vrchol hory a přitom pociťuješ, jak tvoje vnitřní spojení s rytmy Přírody stále více sílí. Obcházíš poslední zákrut cesty ke stavu satori, k zóně, k proudu a už před sebou vidíš vrcholek. Náhle postřehneš, že tam už kdosi stojí, hledí na tebe jasnýma, bystrýma očima a usmívá se ti vstříc - mistr všednodenního života. Kráčíš k mistrovi vzhůru a duši máš plnou vděčnosti. A když konečně zaostříš na mistrovu tvář, uvědomíš si, že tím mistrem jsi ty."... celý text