RomanTilcer
přečtené 416
Conan z Cimmerie. Svazek IV
2022,
Julien Blondel
Darebáci v domě – velmi zdařilá adaptace. Scénář si vzal na starost Patrice Louinet, zřejmě jeden z největších současnejch odborníků na Howarda, a dopadlo to na výbornou. Oceňuju nejen věrnost originálu, ale i vtipnej štěk „Rudé Sonii“ v bikinové zbroji. Po výtvarné stránce (Paolo Martinello) to bylo taky super, hlavně pak ztvárnění Thaka a souboj s ním. Tohle se vskutku povedlo. Hodina draka – každej si asi pomyslí, že román nejde jen tak nacpat do komiksu o rozsahu dvou alb, ale Julienu Blondelovi se to celkem povedlo. Samozřejmě bylo potřeba děj poněkud osekat, ale vyšel z toho soudržnej, srozumitelnej příběh. Ještě působivější než um scénáristy je tu ale výtvarná stránka. Ačkoli mi při prvním letmým pohledu nepřipadalo, že půjde o něco, co by mě uchvátilo, musím uznat, že Valentin Sécher podal skutečně pozoruhodnej výkon. Při čtení máte pocit, že se díváte na film, a i když jsem už zanechal vší naděje, že snímek s králem Conanem někdy vznikne, tohle ve mně zase probudilo chuť ho vidět. Čtvrtej svazek Conana z Cimmerie je velice silnej, ne-li zatím nejlepší!... celý text
Conan z Cimmerie. Svazek III
2021,
Régis Hautière
Rudé hřeby – mám trochu smíšený pocity. Ač Régis Hautière ve scénáři přišel s několika chytrýma zkratkama, pořád mu toho zbylo hodně k vysvětlování, což komiks zaměřenej především na bojový scény poněkud brzdilo. Rudý hřeby za mě líp fungujou jako povídka. Nicméně po výtvarné stránce (tu mají na svědomí Olivier Vatine a Didier Cassegrain) to bylo působivý. Obličej samotnýho Conana mi teda příliš nesedl a líbilo by se mi, kdyby výtvarníci používali ostřejší linky, ale oceňuju práci s prostředím, a hlavně se světlem. I ty bojový výjevy byly dobrý. Lidé černého kruhu – ke scénáři (Sylvain Runberg) nemám tentokrát žádnou výtku, svištělo to, jak se na příběh meče a magie sluší a patří. Jen mi teda vždycky přišlo kapku neuvěřitelný, že ať se Conan hne kamkoli, vždycky zná tamějšího náčelníka nebo tak něco, ale to lze vyčítat jedině Howardovi. :-) Co se týče kresby (Park Jae Kwang), hlavně v první polovině ji zbytečně znepřehledňovala všudypřítomná svislá šrafura – a náznaky manga stylu jako by kreslíř vypínal a zapínal docela náhodně. Celkově vzato to ale vůbec nebylo špatný, čišela z toho dynamika, v boji to opravdu vypadalo, že se postavu pohybujou, místo aby jen strnule pózovaly. Za mě spokojenost. Zambulské stíny – Gessova kresba mi místy sedla méně, místy více. Určitě tam byly výrazný momenty, třeba po vstupu do chrámu, i Baal-Pteor se velmi povedl. Barvy byly jednoduchý, ale vesměs působivě podtrhovaly atmosféru, jen kontrastní scéna, kdy se seznámíme se škrtičem z Jotapongu, mi málem vypálila sítnice. :D Pokud jde o souboj s Baal-Pteorem, neubránil jsem se myšlence, že z toho šlo vymáčknout víc (hrozně rád bych to viděl v podání Simona Bisleyho, Rafy Garrése nebo třeba Dermota Powera), a Zabibi na mě spíš než jako kráska v nesnázích působila jako nějaká drogově závislá ubožačka, což je vážně škoda. Celkově bych ale řekl, že byla tahle adaptace v pohodě. Co se rozhodně povedlo, bylo potlačení rasistickejch tónů původního textu – nenásilný řešení zachovalo všechno, co mělo, odpadla jen ta divná pachuť.... celý text
Volkhavaar, služebník Černého Boha
1994,
Tanith Lee
Podmanivá pohádková fantasy, kterou jsem nechtěl odložit. V závěru se teda všechno vyřešilo celkem snadno, ale to tomuhle kousku na kvalitě ubírá jen pramálo. I překlad byl vynikající (až na pár úletů, který se do toho světa nehodily, například že něco „dostalo zelenou“). Moc jsem si to užil.... celý text
Jedno sto skořápek
2022,
Pavel Skořepa
Svou recenzi Zlověstí, debutové sbírky povídek a básní Pavla Skořepy, jsem končil tím, že má autor rozhodně potenciál a zajímá mě, co vyplodí dalšího. Z toho důvodu jsem hned sáhl po jeho novince Jedno sto skořápek. Tentokrát Skořepa přesedlal zase na něco jinýho – sbírku tvoří stovka drabblí, totiž mikropovídek o rozsahu sto slov včetně názvu. Říkal jsem si, že na tom člověk pěkně pozná, jestli autor umí psát. Po zkušenostech s první sbírkou jsem čekal víc hororu, ale jak se ukázalo, drabble přejou hlavně asi humoru. Ne že by horor chyběl, některý příběhy rozhodně hororový jsou, mnohdy jsou brutální, většinu bych ale asi označil za černohumornou. Kolikrát je to takovej ten humor, u kterýho se jen suše uchechtnete, ale když takovejch věcí čtete víc za sebou, začne vás to do sebe vtahovat. Nejednou jsem si říkal, že by tomu slušelo zpracování v podobě komiksovýho stripu jako Red Meat nebo dnes populární Terapie masem. Tak třeba jednou, až Pavel Skořepa bude chtít zkusit zase něco novýho a najde k sobě správnýho ilustrátora. Nicméně zpátky ke sbírce – účel zjevně splnila, slupnul jsem ji jako malinu, a i když mě některý kusy neoslovily, často jsem se bavil a stále mě zajímá, s čím autor přijde příště. Můj oblíbenej kousek: „Paranoik“.... celý text
Pasáček z doliny
1986,
Ladislav Fuks
Jak mám Fukse rád, jeho výjimečnej styl úplně nestačil na to, aby utáhl celou tuhle knihu. První třetina byla docela bezdějová, dál příběh zase plevelily nezáživný řeči rychtáře a sedláka v hospodě. Jazykově super, tajemno vynikající, byly tam silný momenty, ale celkově je to takový planý.... celý text
Zlověsti
2021,
Pavel Skořepa
Pokud jde o povídky, hned zkraje mě autor překvapil vytříbeným slohem. Sem tam jsem narazil na škobrnutí, místečko, které bych přeformuloval (asi moje profesionální, překladatelská deformace), ale v zásadě by stačilo pár menších redakčních zásahů a práci s jazykem by nebylo absolutně co vytknout. Styl má autor zvládnutý. Pak už jde jen o to, jestli vám vyhovuje, k čemu ho využívá. Nečekejte zadumané, tísnivé příběhy, z velké části se jedná o takové ty zábavné, rychle plynoucí historky. Vlastně nevím, jak se tenhle subžánr nazývá, ale kolikrát mi to připomnělo sešitovou řadu John Sinclair – na stopě hrůzy. Povídky stojí převážně na svižných, živých dialozích. Nejsou nijak zvlášť hloubavé, většinou tušíte, jak dopadnou, ale na cestě k tomuhle očekávanému konci se pořád něco děje, takže je slupnete jako malinu, jako takovou lehkou svačinku. Pokud nechcete, aby se vám přejedla, možná si mezi jednotlivými příběhy dejte menší rozestupy, protože při nepřetržitém čtení si asi všimnete místy se opakujícího vzorce, kdy protagonisté pijí alkohol, načež se něco neodvratně zvrtne. Nelze ale všechny povídky házet do jednoho pytle, rozhodně jsou tu kusy, které se vymykají silnější atmosférou, pointou, úderností. Sbírka je to pestrá. A co ji krásně osvěžilo, byla určitá slovenská stopa. Kniha vyšla u slovenského nakladatelství Art Floyd, v několika povídkách se postavy na Slovensko vypraví a i na nějakou tu slovenštinu v přímé řeči dojde. Co se týče básní, některé jsou určitě působivé, ale ve větší koncentraci mi začaly trochu splývat. Je to samozřejmě velice subjektivní záležitost. Osobně bych asi ocenil, kdyby jich bylo míň a byly třeba roztroušené mezi povídkami, ale možná bude stačit, když projevíte určitou čtenářskou kázeň a nebudete je číst spotřebitelsky, jednu za druhou. Sbírka je to ambiciózní a v mantinelech, které si autor vymezil, se jí tyhle ambice vesměs daří naplnit. Pavel Skořepa má jako spisovatel rozhodně potenciál, jsem zvědav, jak ho bude dál rozvíjet.... celý text
Svět je kulatý
2020,
Gertrude Stein
Styl tak zběsilej, až hrozí, že rodiče začne štvát, ale pokud jde o děti, autorka umí udržet jejich pozornost volbou témat. Hlavním zdrojem zábavy je tu nicméně sám jazyk. Je potřeba to číst nahlas a náležitě se do toho opřít. Překlad Robina Krále se povedl a ilustrace Nikoly Logosové jsou taky fajn.... celý text
