Sidonka3
přečtené 736
Podivná smrt Evropy
2020,
Douglas Murray
Jsem moc ráda, že byla vydána tato kniha o migraci do Evropy a že směla vyjít. Děkuju za ní. Doporučuji. Netřeba delšího komentáře.
Husitská epopej. I, 1400-1415 - za časů krále Václava IV.
2014,
Vlastimil Vondruška
Romány V.V. jsou poučné a přístupné. Vondruška patří právem mezi naše nejpopulárnější spisovatele, kdo jiný umí zpřístupnit i pro laika takhle naší historii, různé doby a v takovém množství? Husitská doba mě navíc zajímá. Zpočátku mě odrazovala objemnost knih, teď jsem ráda, že jsem se do nich pustila. Ano, možná je to charakterově ploché, jenže autor přitom dobře, ač rámcově, popisuje naší historii a to je velký klad.... celý text
Deset malých černoušků
2017,
Agatha Christie
Tohle je prostě bomba! Detektivka, které se přečte na jeden zátah, protože vás nepustí, dokud jí nedočtete. Mě tedy alespoň pustit nechtěla. Agatha asi začala to nyní již oblíbené téma různých krimi i hororových příběhů. Skupina lidí je zavřená na jednom místě odkud není cesty pryč, postupně umírají, vzájemně se podezřívají a nikdo neví, odkud nebezpečí přichází a kdo vůbec vraždí. Každý tvůrce ovšem není geniální jako Agatha a já budu radši přednostně sahat po klasice.... celý text
Pohádky (27 pohádek)
1973,
Hans Christian Andersen
V dětství jsem tyto trošičku náročnější pohádky s různými sociálními, psychologickými a jinými přesahy nedokázala docenit. O to více jsem se z nich radovala v pozdějším věku. Ano, je to smutné, o to víc však pravdivější a ze života. Pohádky jako život sám, ve vší kráse, strádání, naději, boji, utrpení, lidské povrchnosti apod. Jsou prostě pokladem. Chápu, že někomu to nemusí být sympatické, ale život takovej prostě někdy je.... celý text
Písek
2020,
Hugh Howey
Námět možná zajímavej, písek, který apokalypticky zahlcuje planetu, pohřbívá celá města a vniká do úst a plic lidí, kteří se snaží pohřbené věci zachraňovat a přežít na planetě, která už zřejmě spěje k zániku všeho živého. Zajímavé bylo, jak se do písku noří potápěči jako do vody a plují v něm, je vidět, že se autor nechal inspirovat vlastním pobytem na moři a potápěním. :) Zpracování mě ovšem úplně nenadchlo, takové neslané nemastné vyprávění s průměrným jazykem, do kterého jsem se nedokázala většinu času plně ponořit. Už jsem čtení skoro chtěla vzdát, ale pak jsem se tam na poslední chvilku chytla na udičku mírného napětí nebo menšího zvratu a musela číst dál. Většinou ovšem knížka nemá extra spád ani originální děj, žádné extra nápady k zamyšlení, prostě taková průměrná nic moc oddechovka o fachčení se v písku. Autor si mohl se situací víc pohrát, co, jak, proč, co bude dál, co se děje v pozadí, co s těmi, kteří jsou u kormidla, a on se spíše jednoduše zaměřil třeba jen na to, jak tu na třech stranách dělník mechanicky a nudně nosí kyblíky s pískem sem a tam.... celý text
Rok kohouta
2008,
Tereza Boučková
Knize vadí trochu černobílej pohled na svět. Věřím, že život s adoptovanými dětmi nebyl vůbec žádný med, přesto je to jednostranně uvzdychané a nepříjemně pesimistické čtení. Výčet toho, co je špatně, mi nedělal dobře. :) Text mohl mít víc vrstev, za mě trochu povrchní pohled na věc.... celý text
Povídky malostranské
1960,
Jan Neruda
Kdo by neznal alespoň některou z klasických třinácti povídek (novel), které jsou v knize Povídky malostranské? Povídky se dočkaly toho nejlepšího ocenění, jaké mohou literární texty mít, staly se nesmrtelnými. Na to, že byly texty původně určené pro časopisy (byť na svou dobu prestižní), to je velké štěstí nejenom pro autora, a je to štěstí zejména i pro nás, čtenáře. Jazyk trochu zastaral, obsah nikoli. Náměty jsou ze života, něco je odkoukané, něco odposlouchané, něco vyfabulované, charaktery lidí a kritika nešvarů společnosti je pořád živá a aktuální. Charakteristika hrdinů i jejich příhod je bezvadná a pražský život 19.století jako malovaný. Pomluvy, zlomyslnost, hamižnost, pokrytectví, nespravedlnost a jiné vlastnosti jsou s námi lidmi pořád a ovlivňují životy obětí, stejně jako to dobré, co někdo vykonal. Běžné obrázky ze života lidí, šťastných a zejména těch nešťastných, obyčejných a zvláště těch podivínštějších, mají stále co říct, jak už to u klasických příhod bývá. Mám doma starou knihu po matce s půvabnými ilustracemi a moc lituji toho, že kouzelné ilustrace se už v knihách nenosí. Byla bych jednoznačně pro, aby se vrátily zpět i v novějších knihách pro dospělé čtenáře a obohacovaly tak děj a pomáhaly nám se dostat do světa postav, dělat nám radost a doplňovat, oživovat vyprávěný děj.... celý text
Přes matný sklo
2004,
Petra Hůlová
Hůlová má za stylistiku ode mě jedničku s hvězdičkou, forma mi sedí, její vyjadřovací, literární schopnosti jsou obdivuhodné. V tomto směru se čte jedním dechem. Bohužel není moc dějová ani dramatická, všemu vévodí jazyk a pokus o psychologii postav. Co mi u ní obecně ve všech knihách trochu vadí je to, že se dokáže spíše vžít do postav intelektuálnějších, ti obyčejní už jí tolik nejdou. Když má popsat, co se honí hlavou prostému člověku, občas jí to vyjde, většinou však postavy uvažují pořád příliš rozumově až trochu filozoficky, umí si dát věci do souvislostí, výstižně popsat co a proč se stalo, případně jaké to bude mít důsledky, prostí lidé ovšem ve skutečnosti jednají více podvědomě až pudově a málokdy něco rozebírají. V jejích knihách tito tipy proto působí vyumělkovaně a trochu nepřesvědčivě. Hůlová je intelektuálka a tak mluví všechny její postavy, ti jednoduší prosťáčci maximálně mluví nespisovně. (Viz Umělohmotný třípokoj nebo Strážci občanského dobra). Naopak dobře jí to vyšlo v Paměti mojí babičce. Román Přes matný sklo je knížka, kterou si s chutí přečtu, zaklapnu a už se k ní pravděpodobně nevrátím, maximálně jen pro to, abych si po čase připomenula, o čem že to vůbec bylo. Příliš nevýrazné, hodnotím především stylistickou stránku.... celý text
Deníky cizince
2020,
Elly Griffiths
K přečtení knihy mě nalákala obálka se slibným nadpisem gotický thriller. Pár rádoby tajemných prvků tu je ( třeba bílá magie, tajemný spisovatel, který dříve učil na univerzitě, kde se příběh odehrává včetně jeho vyšinuté ženy a tajemné dcery Mariany), ovšem atmosféra mi nepřesvědčila. Styl psaní mě už vůbec nesedl, takže jsem musela přeskakovat. Je tam pár dobrých nápadů. Například jedna z hlavních postav Clare vyučuje na univerzitě tvůrčí psaní a píše si doma osobní deníky. Někdo je ovšem tajně čte a vpisuje pod její záznamy svoje osobní vzkazy. Pak odstraňuje lidi, kteří Claře ublížili, nebo si to alespoň záhadný padouch po přečtení deníků myslí. Celkově jsem ovšem nenadšená. Konec unáhlený a slaboučký. Tajemství dcery Mariany patrně i úmyslně úsměvně vyřešené a vrah naprosto neuvěřitelný, podle toho jak byl popsán, jeho činy k jeho povrchně popsané povaze a chování neseděly. Knížku jsem nakonec zaklapla se zavrtěním hlavy: "To byla ale blbost," a k autorce se už nevrátím. Jak říkám, pár lepších momentů, jako celek to ovšem drhlo a příliš nebavilo. Do svého fantazijního, nepromyšleného světa mi spisovatelka přesvědčivě nevtáhla.... celý text
Nezvyklý zájem o mrtvoly
2020,
Ann Granger
Tahle knížka mi udělala velikou radost. Je to sice detektivka, ne však drsná, nevlídná, naopak má hezkou viktoriánskou atmosféru a sympatické postavy. Čtení mě fakt těšilo a tak jsem ráda, že je to pouze 1.díl ze série s názvem Lizzie Martinová. Nechybí tady ani skoro až romantický prvky jako z kvalitnější červený knihovny, ani naťuknuté problémy sociální nerovnosti (podvyživené děti chudých, bez budoucnosti, zastávají i velmi těžké fyzické práce a posluhují zhýčkaným zbohatlíkům, kterým peníze bez úsilí naopak spadly skoro samy do klína a budoucnost mají jistou už pouhým narozením se do privilegované vrstvy). Viz věta: "Jsou nemoci, které napadají jen chudáky a rodí se ze zoufalství." "Není chyba chudých, že pro ně nejsou školy a tudíž ani vidina lepší budoucnosti." "Bylo zbytečné od bohatých očekávat soucit, každé bezpráví si svojí vlastní logikou beztak zdůvodní." Přesto na mě nepadla při čtení tíha, protože to je odlehčené hezkými vztahy některých postav k druhým lidem apod. Postava finančně skoro až negramotného lékaře, který tak myslel na ostatní, že se zapomněl postarat o věno vlastní dcery a nechal jediného potomka na holičkách, je až trochu přehnaná, ovšem nevyvracím, že podobné věci se možná občas opravdu i reálně můžou za určitých okolností stát. Takže je to taková mírňoučce přislazená detektivka, milá a skvěle se čte. Je tam plno vlastně i známých pravd, i tak je potřeba je číst, připomínat si je, slyšet o nich a zlehka o nich popřemýšlet. Je to oddechové, ale rozhodně ne zbytečné čtení. Co už nechválím jsou tolikrát přede mnou zmiňované gramatické chyby a to dost hrubé. Sama nejsem na gramatiku žádný expert, ale vynechávat celá slova, často ve slovech písmena nebo napsat v ich formě jednu větu ženským rodem a druhou mužským, to už je docela průšvih. Jinak by byl překlad Ok, ve smyslu, že není krkolomný a dobře se čte, ale opravdu nechápu, co se to v současných nakladatelstvích děje, když u oddechovějšího čtiva prochází takováhle práce. Nehledě na ty nemístná modernější slova jako "cítil se jako robot" nebo "zavolal si taxi" (koňské spřežení s kočím). Boha jeho, takhle viktoriánskou mluvu zmrskat!... celý text
Agnetino dědictví
2020,
Corina Bomann
A máme tu další čtivou ságu, první díl ženského historického románu. Příběh začíná v roce 1913, tedy počátkem 20.století. Doba se rychle mění a moderní, emancipovaná Agneta se musí vypořádat nejenom s dobou a rychle se měnící politickou situací, musí se přizpůsobit i technickému pokroku a vybojovat své místo na slunci, protože ženy jsou stále v zajetí společenských předsudků a brány jako méněcennější než muži. Tato mladá šlechtična se chtěla původně oprostit od své rodiny a stát se malířkou, osud však do jejích záměrů vstupuje. Po smrti svých mužských příbuzných, majitelů panství se o majetek musí postarat ona a převzít odpovědnost, i když o tento úkol zpočátku nestojí a svého cíle, studovat a pracovat, se nechce vzdát. Jako žena to nemá lehké, bojuje s předsudky své společenské vrstvy (dokonce i s vlastní chladnou matkou), rovnoprávnost je ještě v plenkách a práce ženu s dobrým postavením v očích veřejnosti spíše degraduje. V bezmála pětisetstránkové knize se to hemží různými postavami a tak je třeba mít s románem trpělivost, nepřečte se za jeden den, osobně bych ho na některých místech zkrátila. I když by mohl mít trošičku větší spád, jedná se o kvalitnější ženské čtivo, je to hezky a srozumitelně napsáno, hrdinka není ani nevýrazná, ani nevlídná, ani s odpuštěním přihlouplá, takže tento román patří mezi zdařilejší kousky pro ženy. Někomu se i tak může zdát román abych tak řekla zjednodušený (viz komentář níže), na obranu této knihy však musím říct, že se přiznaně řadí k červené knihovně (viz nyní již notoricky známá obálka, momentálně tak v módě - žena nafocená zezadu hledí před sebe na nějakou přírodní scenérii, nakladatelství Ikar, anotace), takže kdo hledá historický román v pravém smyslu, které by potěšil i většinu mužských čtenářů, musí se poohlédnout někde jinde. Osobně doporučuju nedávno vydanou Hlavu světa, která je dokonalá, opravdu čtivá a naprosto srozumitelná, má velký spád, je dramatická, nechybí zde ani lásky a líbila se jak ženám tak i mužům s různými nároky na literaturu.... celý text
Past na Persea
2020,
Luděk Pešek
Bylo to zajímavé, pro mě ovšem nepříliš přívětivé čtení. Svět na Argu totiž příjemný není. Je to nehezký svět, kde je hnusné všechno, otrokářský, tajemný a zpočátku velmi nepřehledný a neuvěřitelně krutý systém se skrytými zákony, nedobré jídlo, nemožnost utvářet vztahy s druhými lidmi. Je zde prostor jen pro strach, nedůvěry ke všemu a ke všem, ohýbání mysli, morálky, manipulace, vnucování určitého stylu života, znásilňování sebe sama a pracného dopátrávání se toho, co po něm ti nahoře vlastně vůbec chtějí. Jedinci je nastíněná jen nejasná představa jakéhosi fiktivního štěstí, kterého prý má člověk dosáhnout, pokud bude na slovo poslouchat vychovatele a jiné autority. Věci ovšem nejsou nazývány pravými jmény, například vězeňská cela a vymývání mozků je zastaralý pojem, taková zařízení prý na Argu neexistují, mají tam jen výchovné instituty. Štěstí se zde dosáhnout nedá, ani toto slovo nemá svůj skutečný význam. Na Argu by jste žít nechtěli, tato totalitní společnost nenabízí naprosto nic hezkého, je hodně černobílá. Po přečtení mi nebylo zrovna lehko ani dobře u srdce, něco tomu scházelo, bylo to poněkud jednostranné. Rozhodně to však není sci-fi, nad kterým by se nedalo zamyslet.... celý text
Nevěsta jeho bratra
2020,
Rachael Anderson
Momentálně mám období, kdy čtu více oddechovek než jindy a tento románek se mi četl lehce. Něco podobného jsem na tu dovolenou potřebovala. Je to druhý díl ze série, první, "Snoubence mé sestry", ovšem nutně nemusíte znát, protože to je samostatný příběh. (Já ovšem i jedničku všem romantickým duším doporučuju). Líbilo se mi, že tady měla hrdinka trochu více překážek a méně idylický osud, než našla svoje štěstí. Něco špatného v minulosti zažila a alespoň chvilku musela něco přetrpět a trošičku se snažit, aby samota a smutek nevzaly nadvládu nad jejím životem. Hledala únik z dosavadního života, který nejdříve nalezla třeba jen v maličkosti, dokud nenašla oporu ve vztazích. Nemusíte se bát něčeho temného, vše je tu podáno zběžně, až nehluboce, letmo a i ty potíže jsou skoro takové bezproblémové. Škoda, že se tak snadno a rychle nevyřeší i trable ve skutečném životě, v těchto pohádkách je zpočátku i komplikovanější život vlastně docela snadný. Trochu mi vadil překlad, v některých slovech i vypadávala písmenka, to mi trochu kazilo dojem, jinak jsem celkem spokojená, protože jsem právě teď hledala něco nenáročného a přitom milého. Nevěstě jeho bratra dávám tři hvězdičky a Snoubenci dokonce o hvězdu víc. Opravdu příjemné a jednoduché čtení.... celý text
Poslední příliv
2020,
Sandrine Collette
Říkala jsem si, že to bude dramatická pecka, která zasáhne, strhne a nepustí. Bohužel se musím přidat na stranu těch, kterým styl nesedl. Je to nějak zvláštně napsáno, tak, že jsem se do příběhu nedokázala vžít a ani thriller nedočetla. Námět mi přišel zajímavej, zpracování už ne, držela jsem si kupodivu od postav odstup a do příběhu jsem se nedokázala ponořit. Autorka to se mnou neuměla. (Nebo já s ní?) :)... celý text
Kroniky prachu
2019,
Lin Rina
Pro Animant jsou knihy vším. Nic jiného nepotřebuje, maloměstská společnost a plesy jí otravují, touží jen po svém křesle, po klidu na čtení a po řádcích. Po návštěvě strýčka se jí nabízí příležitost pracovat v knihovně a tato práce jí i přes počáteční obtíže začne hodně bavit. V Londýně zjistí, že není ples jako ples, ve velkém městě potkává oduševnělejší lidi s nimiž má smysl se bavit a zjistí, že i místní společnost může proto vzít občas i ona! na milost. Potkává nadřízeného stejného ražení. Poněkud arogantního, nevlídného a obecně neoblíbeného podivína, který lidi tak úplně nemusí a žije raději v osobitém, uzavřeném světě plným knih a neživých věcí. Rozvláčný román nemá skoro žádný děj, zařazují se zde knihy do regálu, čtou se zde knihy a mluví se spíše o ničem, jazyk ničím nevyniká, má to hlavně atmosféru, v němž se zdůrazňuje báječná role knížek jako únik od světa, který nevyhovuje postavě, co se neumí nebo nechce zařadit do společnosti. V tom je největší devíza tohoto lehčího textu. Animant je podle druhých lidí podivínka, co se až příliš zavírá doma a uniká před realitou do fantazie a do světa vzdělání. I když si v Londýně najde známé, je to zase okruh více než svérázných lidí (poněkud potrhlá kamarádka, podivínský a nevyzpytatelný budoucí přítel, s nímž opravdu není zvláště první týdny, ztrávené v práci, lehké vyjít). Autorka nám nepředhazuje, že svérázná holka, která se chová jinak než je běžné, urve nejoblíbenějšího prince planety. V tom je románek realistický a přesvědčivější než většina slaďáků, kde k sobě mají pasovat i partneři, kteří jsou z úplně jiných prostředí až planet. Kroniky prachu je slaďák vyprávějící mezi řádky o samotářích a exotech, co nežijí jako většinová společnost a raději žijí ve světě knížek. Navenek se to tváří jako obyčejný dívčí románek z knihovnického prostředí, která nezkušeně tápe ve svých citech, ale postavy jsou vážně poněkud specifické. Uvítala bych, kdyby byla kniha o polovinu kratší. Na mě to bylo moc utahané, pořád jsem čekala, co se stane a nakonec se nedělo nic moc. Svoje kouzlo to ovšem má. P.S.: Austenovou mi to nepřipomíná, nehledě na to, že tato klasická spisovatelka je úplně jiná liga.... celý text