soukroma přečtené 6429

Na balvanu 2024, Fred Vargas (p)

Tentokrát mne Vargaska převezla: místo slibného tajemného případu rozvíjejícího se v Bretani, který zaujal Adamsberga a nakonec mu přistál na hrbu (vedle několika bokem do/vyřešených případů v Paříži), jsem se dočkala nečekané (a nevyžádané) gangsterky amerického kalibru. Ve třetině se totiž najednou odbočilo od zájmového případu a nastoupila honba po stále rozrůstajícím se gangu místních zločinců, kteří k sobě měli blízko už jako středoškoláci, a mnozí se ještě proškolili v podvodech v Americe. Téměř dvě třetiny knihy se konají velké manévry (několika desítek policejních příslušníků různých složek), krom místního a pařížského týmu se přidávají četnické posily a navrch ještě osm bodyguardů osobně pro Adamsberga. Vůbec jsem nechápala, proč to autorka stále dál rozvíjí, identifikuje postupně další a další členy gangu, postupně je nahání a hledá u nich stejným způsobem sejfy, snaží se je pochytat. A po konečném spokojeném vypořádání se s gangstery a vydechnutí všech zúčastněných si Adamsberg se všemi svými kolegy najednou na posledních stránkách sedne a vylíčí jim, jak se to vlastně má s úvodní nesouvisející sérií vražd a tajemným pachatelem. Na to, že se tomuto případu po celou hektickou akční a pro něj i bolestivou dobu vůbec nevěnoval, není uvěřitelné, že by na něj něco jen tak sestoupilo řešení pouze při krátké terapii několika ležení na dolmenu (tam se uchýlil jen párkrát, nakonec i se suitou bodyguardů!). Nevadila mi jen dvoutřetinová akční "střílečka", ale rovněž neúspěšnost zabránění vraždám byla u tak silného týmu víc než alarmující, o úhybných metodách A. vůči nadřízeným nemluvě. Líbil se mi pořád tým, Violetta byla nadpozemská, ani ostatní se neztratili. Jean-Baptiste výstředničil, hloubal nad svými vyřčenými slovy, zda jsou syntakticky/sémanticky správně (ovšem "klapky na uši", to ho nikdo neodnaučil), byl stále nenápadný, jemný, v mezích možností (prostřílený) i nadále potřeboval své myšlenky rozpohybovat spolu s tělem, snažit se pochytat jejich bubliny... A na místě byly zase úžasné figurky, s obtížnými bretaňskými jmény. Dobrá byla připomínka blech - moje první prvotřídní setkání s Vargaskou - budu si to snad muset znovu připomenout. Mrzí mne, že se zase opakovalo takové klišé lumpů jako dětí, pevné děsivé party, kterých se ostatní bojí tehdy i později, případně se jim šikanovaní chtějí pomstít. To se rozmohlo v thrillerech, ale i Vargaska už se k tomu uchýlila dřív. Tentokrát tedy jen 75%.... celý text

Záhada rukopisu 2022, Kirsty Manning

Plytké, jednoduchý styl, stále stejná šablona: vícero prostřihů do minulosti, více potenciálně zajímavých námětů (psaní detektivek, vražda a možná nespravedlivě odsouzená na začátku války, francouzský ženský odboj, věznění a nucená práce v továrně za okupace), které ale autorka přes dlouhý seznam zdrojů nedokázala zodpovědně uchopit a přetavit do pořádně dramatického románu. Když do třetiny knihy jen stále omílá tyto náměty prostě jen jako náměty, pořád dokola, bez jakéhokoli vnoření se a konečně rozkrývání, o co šlo, a místo toho přidává červenou knihovnu a babinec kolem hlavní hrdinky v současnosti, je to jasné - povrchní, na první pohled sice líbivé, ale bez skutečně snahy něco literárně vytvořit a čtenáře odměnit za napjaté očekávání zajímavého děje na základě anotace. A autorčin hrubě neliterární styl to ještě podtrhuje. U starší Nefritové lilie jsem ještě zamhouřila oko, tam bylo zajímavé prostředí i nevšední příběh, byť se stejnými dalšími neduhy (z nichž se autorka evidentně nevypsala), ale tady - odboj jako příliš obehrané téma, pokud se nepřijde s něčím "novým", autentickým - už nedostatky omluvit nelze. A další knihy autorky si nechám ráda ujít. 50%... celý text

Vstupenka na smrt 2014, Frank Fairlane

Knihu jsem si vybrala jako levný akční thriller, ale technologie už překonané, vojenské prostředí v kombinaci se zábavním průmyslem pro mne nezajímavé, rozvojové země, náctiletí, armádní týpci, styl a jazyk nic moc, odloženo. Navíc nemám ráda, když neexistuje informace o autorovi - podle všeho je to v tomhle případě pseudonym českého autora. Zato korektorka je uvedená v tiráži plným jménem a titulem, ale hned v úvodu tedy příšerně ujela: _vytYpovaná banka_?!... celý text

Andělský let 2024, Michael Connelly

Výborné a ohavné zároveň: netušila jsem, že se jedná prastarý díl Harryho Bosche, z roku 1998, popadla jsem ho jako novinku (Slovart 2024 - pozn. překlepům se nevyhnuli), ale nakonec to vůbec nevadilo. Doba napsání i děje se projevila hlavně téměř absencí (technických znalostí) internetových vyhledavačů či mobilů na jednu stranu, na druhou stranu tehdejších otevřených ran dozvuků pouličních bouří roku 1992 v L.A. A ty se připomínaly tak dlouho, až se k nim nakonec schylovalo i v Andělském letu...a znamenaly akční vyvrcholení celého složitého případu, na němž se podílela policie, kriminálka i FBI. Rasismus, obecná nedůvěra k policii i nedůvěra mezi jejími příslušníky navzájem, politikaření, soudy, mediálně zdatní prohnilí advokáti, mediálně zdatní úchylní bohatí, únos, pedofilie, korupce, lži a samozřejmě vraždy. Dvěma to začíná a dalšími to končí... Autor tam nacpal tolik ohavností, že se to skoro nedalo unést (učíst), změna vyšetřování v poslední třetině vyústila ve vršící se hrůzy čím dál horších kalibrů. Pozitivum žádné, jen Bosch se sám pochválil jako nejspravedlivější ze všech (což mi vždy vadí, protože bez viny, hloupé i záměrné, nebyl ani on, samozřejmě), na jiné prohnilé i v řadách policie došlo. Za napětí a podrobný popis fungování policejních složek i průběhu vyšetřování dávám maximum. Stejně jako za reálie L.A. Angels Flight je moc pěkné jméno pro místní lanovku...... celý text

Sleduje tě 2020, Charlie Gallagher

Výborné: Canterbury, autentické policejní postupy, detektivní vyšetřování a trochu práce v utajení, dva originály každým coulem, kteří se seznamují, aby nakonec dotáhli jednu převelice složitou a nebezpečnou záležitost do zdárného konce, byť s mnoha zraněními u obou v rámci superakčního konce. Podařilo se jim rozkrýt vražednou závislost jednoho úchyla a zachránit jeho poslední oběť. Otázky závislosti, stejně jako epizoda se starobní demencí, byly autorem velmi dobře nastíněny a vyobrazeny. Moc se mi to líbilo, akorát dlouhé, napínavé, ale hlavně dostatečně věrohodné - autor ví, o čem píše, zažívá něco podobného na vlastní kůži policejního detektiva. "Štěstí je jen stav mysli. Je to jediná věc, na které jsme závislí všichni. Každý chce být šťastný - bažíme po tom. Je to ale jen výsledný produkt. Existuje víc cest, jak se k němu dopracovat." Sérii jsem načala druhým dílem, který mne nadchl. Kdepak jsou díly další?... celý text

Sedm metrů čtverečních 2024, Jussi Adler-Olsen

Veliké zklamání: naivní, přehnané, nepravděpodobné, neuvěřitelné a únavné. Jak jsem měla zejména první díly oddělení Q v mimořádné oblibě, tak tímto si to u mne autor tedy kompletně polepil... Jak ve špatném filmu (což mimochodem říká v knize i Bente), jak špatná parodie na mafiánské krimi thrillery bondovského typu, kdy vše téměř lehne popelem a mrtvoly se nepočítají (jen ten Bond nějak chyběl), prostě jakoby měl svých hrdinů prostě autor dost a hodlal jim to všem, jejich okolí a čtenářům pořádně natřít. Kupodivu se při tom všem neopřel zrovna do svých krajanů, stačili mu děsiví Holanďani (ti byli jen na špatné straně a skoro všichni pomřeli, jen podivná Femke, nemožná matka i manželka, které bylo z nejasných důvodů věnováno přespříliš místa, ta kupodivu vyklouzla s pěkným polštářem), občas Belgičani, dokonce utrousil velice neurvalou urážku na Poláky. Postavy byly jak z panoptika. Naivní a k smíchu byli vyobrazení narkomafiáni, jak "zázemí" (silné svaly) a bossové (mozky), po 15 let ztracená dodávka kokainu a mraky peněz v jednom schovaném kufru. Carl byl k pláči a sám se k němu často uchyloval, vedle paranoie a neustálého stesku po dítěti. Zbytek oddělení Q jsem skoro nepoznávala: Rose postrádala jakoukoli dřívější originalitu, Asad se zabýval především dospělým synem a Gordon jako třtina ve větru proti očekávání nakonec zastal hlavní myšlení a dokonce i nějakou tu akci. Do toho se vrátil Hardy vybavený exoskeletem, takže působil trochu jako "Frankenstein", s celou suitou. Jedinou skutečně aktivní osobou byla Merete, její pracovníci a hlavně milióny korun, bez nichž by se nehnulo nic. Na policii přibyla nová jména, bez velkých podrobností, zato autor v první půli ob kapitolu představoval nové záporáky do nejmenších podrobností. A hlavní pachatel? To byla tedy opravdu bomba..., když nám 50 stran před koncem dopodrobna zčistajasna autor popisuje pachatelovy pohnutky a konání posledních nejméně 15 let. Ne že by k osobě pachatele někdo prokazatelně dospěl na základě nějakého logického myšlení, důkazů a očekávaného policejního pátrání. Klišé na klišé, ani atentát na věznici nechyběl, stejně jako neustále omílaná "hřebíkovačka" jako nejoblíbenější zbraň zláků. Carl zaujal přední místo v médiích, ničím jiným se nikdo v celé zemi nezabýval. Všichni se přitom vesele přesouvali z místa na místo, a to za přísného covidového režimu. A Femke vedle toho obstarala pohádkovou, zcela zbytečnou hru na hledání pokladu... A autor hodně tlačil na pilu připomínkou některých minulých případů oddělení Q - Merete jako první zachráněná (případ zmíněný i na poslední straně) nakonec byla jedinou opravdu přínosnou a hybnou silou v celém tomto závěrečném dění kolem Carla. Jen jedno klišé mi nakonec chybělo: když autor děkoval jmenovitě stovkám lidem na několika dlouhých posledních stranách ... a směrem ke svým věrným čtenářům neutrousil ani slovíčko... Dočetla jsem, rychle a s nechutí, jen abych věděla, jak se to celé uzavře, proto dávám nadsazené průměrné hodnocení pro tak mizernou, zbytečně přebujelou dlouhou knihu (530 stran), kde se zejména v první půli neustále omílá totéž, zbytečně. Nebýt toho, že jsem si autora dřív oblíbila, knihu bych záhy odhodila jako nedočtenou. Takže ani nemůžu s čistým svědomím prohlásit, že mi oddělení Q bude chybět. A docela se k tomu hodí i citát: "I ty nejpozitivnější city můžou mít omezené datum spotřeby."... celý text

Vraždy na čínském jezeře 2008, Robert van Gulik

Převelice komplikované: příprava celostátního spiknutí s centrem v horském městečku u jezera, kam by soudce Ti převelen jako náčelník. A jako náčelník měl vše odhalit mnohem dříve a hladčeji, takže za konečné vyřešení všech peripetií a neúplné oznámení okolností nadřízeným si jen horkotěžko uhájil svoji pozici, natož aby měl přiznané nějaké zásluhy... Několik skutečných vražd a zabití, jiné zdánlivé, několik převleků a krádeží, utajená krypta a poklad, a samozřejmě spousta vášní, spíše zapovězených. Odezírání ze rtů nebylo spolehlivé a omylem vedlo k vraždě. Zato nakreslená úloha byla důmyslným klíčem k ještě důmyslnějšímu bezpečnostnímu mechanizmu. Tentokrát se mi hůř četlo nejen kvůli množství velice podobných jmen, ale zejména dvěma zásadním nepřesnostem, které mi nedaly spát. Jednak, jak sám překladatel připodotkl, nejedná se o šachovou úlohu (už od pohledu na obrázek), ale o (nesmyslné) postavení figur ve hře go. Není jasné, zda se chyby dopustil, nebo s nejasným záměrem takto blufoval sám autor, protože překladatel není spolehlivý, když připustil knihtisk (tištěné knihy a tiskaře) v Číně 7. století... Jako poslední z nyní postupně přečtených případů soudce Ti vydaných v nakladatelství Perseus si souhrnně postěžuji na absurdně mizerné korektury, nesčíslně ohavných hrubek, nesmyslných překlepů, chyb ve jménech, interpunkci... V této knize mi ještě zchladili radost nad ilustracemi - jednu vzápětí zkopírovali, s jiným popiskem. Naprostá ignorance vydavatele, která tak ničí dojem z četby, protože odvádí pozornost od obsahu a jasně ukazuje naprostý nezájem o kvalitu českého vydání i o přízeň čtenářů.... celý text

Fantom chrámu 1996, Robert van Gulik

Opravdu jeden z nejhrůznějších případů soudce Ti: tři vraždy a dva pokusy o vraždu soudcova poručíka Ma, starší zmizení/únos mladé dívky, záměny mrtvol a usekaných hlav, přízrak, nevěry, nekalosti (krále) žebráků.... Však jde také o státní zlaté pruty vysoké hodnoty - ukradené Strážci pokladu na cestě. Soudce musí rozmotat provázané případy a dopídit se motivů a jednání hned sedmi zainteresovaných místních. Tentokrát jsme na západním pohraničí země, na okraji tatarských stepí, a také se potkáváme v městečku s Tatary, Ujgury, a s jejich náboženstvím, či spíše čarodějnictvím. Ostatně samotné místo děje je opuštěný budhistický chrám, který proslul obscénními obřady a dodnes je příslušně výtvarně vyšperkován. soudce Ti jako zapřisáhlý příznivec konfucianismu se netají odporem k budhismu zejména v téhle temné, zpozdilé podobě (stejně jako se vymezoval k podobným praktikám v taoistickém Strašidelném chrámu). Více přijdou ke slovu moudré a krásné soudcovy manželky, zejména první a třetí dáma. První dáma slaví 39. narozeniny (soudci je teprve 40, takže svoji moudrost a zkušenost nabral plnými hrstmi hodně brzy, když je toto Gulikův příběh poslední). Potěšil mne plánek města i samotného chrámu.... celý text

Vražda v Kantonu 1999, Robert van Gulik

Velice zábavné díky multinárodnostnímu a multikulturnímu významnému Kantonu, kam byl soudce Ti vyslán ze sídelního města za politicky choulostivým vyšetřováním zmizení cenzora. Město žijící obchodem, kalým i nekalým, místním i přeshraničním, s podílem velmi mazaných Arabů a na druhou stranu zcela bezprávných vodních lidí z národa Tanků žijících výhradně na lodích na Perlové řece (ve městě nesměli bydlet). Předsudky odlišné podle původu - místní by se s Tanky nezapletli, lidem ze severu nic naopak nebránilo... Krásné tanečnice, cvrčci pro zábavu i boj, arabská náruživost a bojovnost i "obyčejná" cílevědomost i přes mrtvoly, to jsou úhelné kameny pouze dvoudenního vyšetřování soudce Ti, které končí kamuflovaným výsledkem vyšetřování, ale i osobní ztrátou. Jeden z nejlepších kousků z celé série. Arab Mansúr: "Peršané nestojí za nic. Naši stateční bojovníci, vedeni velkým chalífou, je úplně rozdrtili. Před čtyřiceti lety, v bitvě u Nehávendu." Kantoňan Jao: "Je to pravda, že na západ od chalífova území žijí lidé s bílou pletí, modrýma očima a žlutými vlasy?" Plukovník Císařské gardy, soudcův pobočník Ťiao Taj: "Tak přece nemohou vypadat skuteční lidé! To musí být bohové nebo ďábli." Mansúr: "Ale oni skutečně existují. A jsou i dobrými bojovníky. Dovedou dokonce i psát, ale naprosto špatným směrem, zleva doprava." "To je důkaz!" zvolal Ťiao Taj s uspokojením. "Jsou to duchové. V podsvětí se všechno dělá právě opačně než ve světě lidí." Mansúr poznamenal: "Někteří z nich mají rudé vlasy." Ťiao Taj se naň pátravě zadíval. Jestliže tento člověk říká tak vyložený nesmysl, musí být už pořádně opilý."... celý text

Vyhnanci 2024, Jane Harper

Velmi nelíbilo: každá novější kniha od autorky je podle mne horší a horší. Sucho bylo skvělé, Ztracený v pustině rovněž, Síla přírody byla už tuctová, ale Přeživší naprosto ve stejném duchu (formě, šabloně, hromadě lidí na malém místě, místní a náplavy, rodiny, staré a nové hříchy a potenciálně zločiny) jako Vyhnanci strašní. Autorka zaostřuje na jedinou rok starou zápletku (zmizení Kim), která se kombinuje se starou nejasností, a té se dokáže držet na více než 400 stranách. Nevyšetřuje se při tom nic, jen o tom samém dokola všichni diskutují, aniž by cokoli relevantního věděli či se dopídili ověřených faktů. A už o ničem jiném. Neumím si představit, že by se takto někdo v reálu choval - přítomnost má navrch, odehrává se tam festival a křtiny, přitom všichni jen omílají rok starou záhadu. Ty nekonečné, dokola se motající plky, mi tak lezly na nervy, že jsem už rychle prolétla k závěru, jak že se z toho autorka vymotá, když to vůbec nikam nevedlo. No, deus ex machina, přečteme si pasáž ztracené Kim a jejího manžela, a tam to v krátkosti všechno je - a nemá to pražádnou souvislost s předchozími 400 stranami, nic nevedlo k tomuto závěru a nikdo na nic z toho nepřišel. Totální zbytečnost. A reálie? Austrálie z toho vlastně nekouká, naopak mi autorka stále více podkopává moji víru (a jistou zkušenost) s naprostou pohodovostí milých Aussies. Místopis taky nic. Věřila jsem v potenciál místních vinic, ale ne, autorka je zmínila jen na pozadí asi v celkem pěti větách, ale vůbec jsme se na ně nepodívali, natož na vinařství jako zajímavou oblast, přímo se nabízející (nevím, co autorka nastudovala a proč - podle jejího vlastního doslovu, když se z toho do knihy nedostalo zhola nic. Ani to výborné víno nezpropagovala... Podobně jako v Přeživších ani tady se navíc autorce nepodařilo kloudně popsat klíčové místo děje - útes, nádrž, buš, mýtinu a nejbližší okolí. Stejně tak málo uvěřitelný byl v malém městečku celý festivalový uzavřený areál se stánky, pouťovými atrakcemi a ruským kolem, se vstupy turnikety (co se tam odehrávalo po většinu roku mimo opulentního festivalu, zůstalo záhadou). Naprostá ztráta času a příště, pokud nějaké bude, už budu hodně váhat, zda znovu pokoušet další autorčinu knihu. Suma sumarum: autorka zaostřila na pár lidí (příliv jmen a vazeb, v nichž se čtenář chtě nechtě ztrácel), použila ovšem zcela nevhodnou rozlišovací schopnost (ne lupu, ale elektronový mikroskop), která vůbec nesvědčila celému ději. Divné záhady a zločiny, zcela neuspokojivě vysvětlené a zcela bez vazby na celý dialogový děj. Sluníčkový umělý konec. Ztráta času. 50% A proč vlastně "vyhnanci", tato záhada pro mne zůstává.... celý text

Červený pavilon 2004, Robert van Gulik

Čtu teď na přeskáčku několik dosud nepřečtených knih soudce Ti a především velmi oceňuji, jak je každá naprosto jiná, zavádí nás do jiného prostředí, a to nejen místopisně, ale i kulturně v rámci Číny. Tahle poskytuje přezajímavý vhled do herního průmyslu a systému (hierarchie, fungování, typů) prostituce v Číně 7. století, konkrétně na Rajském ostrově. A to samozřejmě vedle jako obvykle komplikovaného vyšetřování nových úmrtí, spojených nakonec i se starou vraždou. Soudce Ti zastupuje na chvíli prostopášného místního soudce a nestačí se těmto poměrům divit.... celý text

Strašidelný klášter 1994, Robert van Gulik

Velmi komorní, temné, až téměř hororové. Taoistický chrám sice na prahu noci zachránil soudce Ti s jeho rodinou a pouze Tao Kanem jako doprovodem před průtrží mračen a prasklou nápravou na voze, ale připravil mu perné chvíle. Nejen že se o něj pokoušela nemoc a pak ještě přišel k otřesu mozku, ale hlavně ho pokoušel neuvěřitelný labyrint kláštera plného nejen mnichů, hostů, herců, ale také medvěda a děsivých dřevěných soch v galerii hrůzy (obscénně přesně vylíčených krvežíznivých mučivých trestů pro lidské bezbožníky) a potenciálně hrůzných zločinů, zmizení, sebevražd žen i mužů. Líbila se mi krátkost příběhu a současně zapeklitost a provázanost starých i nových zločinů, které soudce Ti nakonec schopně, i za cenu vlastního nepohodlí a ne zcela bez šrámů, vyřešil za jedinou noc. A dokonce se mistrně ujal stanovení a vykonání trestu smrti nad vícenásobným vrahem, na nějž by tradiční soudní moc byla krátká...... celý text

Soudce Ti a vražedný zvon 1989, Robert van Gulik

Četla jsem (poprvé) po dlouhé době po jiných případech soudce Ti a opětovné setkání bylo velmi negativně ovlivněno tím, že jsem s ním otevřela nově vydanou knihu 3x soudce Ti (Garamond 2018). Tolik chyb a překlepů, že četba byla jak obtížné klestění si cesty skrz nesmyslné shluky písmen. Ty překlepy byly rázu, které nemohly ani náhodou projít automatickou kontrolou (a se kterými by si mozek snadno, byť neochotně poradil) a tyhle nesmysly zcela zbrzdily čtení na přemýšlení, co tak asi mělo tohle znamenat, co chtěla věta vlastně říci... Nesmysl na nesmysl. Takže ani nemohu celý detektivní případ ohodnotit na maximum, protože těch 222 stran bylo na čtení víc než úmorných. Hodně komplikovaný případ, se všemi spolupracovníky soudce Ti zapojenými do tří různých případů, s vhodným využitím (soudcem schváleným či nikoli) jejich specifických schopností získaných v jejich nekalé minulosti. Nejvíc se mi líbilo motto (ze soudcova kladívka): "Soudce musí být lidu otcem i matkou, chovat v lásce dobré a věrné, pomáhat nemocným a starým. A třebaže musí vyměřit přísný trest každému zločinci, neměl by především trestat, ale zločinu předcházet."... celý text

Vzpomínka na vraha 2024, Pascal Engman

3x soudce Ti 2018, Robert van Gulik

Jakkoli mám případy soudce Ti ráda, tahle kniha mne skoro odradila. Tolik chyb a překlepů, že četba byla jak obtížné klestění si cesty skrz nesmyslné shluky písmen. Ty překlepy byly rázu, které nemohly ani náhodou projít automatickou kontrolou (a se kterými by si mozek snadno, byť neochotně poradil) a tyhle nesmysly zcela zbrzdily čtení na přemýšlení, co tak asi mělo tohle znamenat, co chtěla věta vlastně říci... Nesmysl na nesmysl. Jednotlivé případy byly samozřejmě velmi dobré, ale v souvislosti s touhle knihou je neokomentuji. Kniha by si zasloužila ohodnotit jako odpad, kvůli nakladateli, ale to by nebylo fér vůči spisovateli (a nám milovníkům detektivních případů ze starobylé Číny).... celý text

Svět sopek zblízka: Zrození vulkánu 2024, Lukáš Krmíček

Na tenkém ledě 2024, Felix Francis

Planeta Země od pólu k pólu 2013, Milan Holeček

Velice informativní, hezky provedené v barvě na lesklém papíře, v dobře použitelné a užitečné formě o velikosti A4, brožované s omyvatelnými deskami... První část o Zemi, jejím vzniku, vývoji, oběžnici apod. Větší zbývající část se týká jednotlivých zemských pásem - jak název napovídá, od severního k jižnímu pólu - pěkně v pásech kolem dokola. Na takto pojatou strukturu, zemské dělení, vhled a související data (např. klimadiagramy významných míst) jsem ještě nikdy nenarazila. Text doplňuje krom diagramů a map spousta fotografií míst, lidí a zvířat, vše v barvě. Úžasné!... celý text

Smrtící Apollo 2023, Chris Hadfield

Výborné počtení: technicky i emočně skvělé popisy létajících objektů, od helikoptéry, malé cessny, silné stíhačky, až po podrobné líčení vesmírné rakety a lunárních modulů, jejich ovládání a pocitů pilotů, včetně průpravy astronautů. To bylo opravdu dechberoucí, zejména start a přistání, na Zemi i na Měsíci. Samotná zápletka byla zvláštní (fiktivní Apollo 18 v roce 1973, Nixon/Kissinger vs. Brežněv/Andropov), studenoválečná, ruské vs. americké zájmy na Měsíci, objevy Lunochodu a špionáž. Zvláštní byla zejména skupina protagonistů, kteří se chovali poněkud sterilně nebo nepochopitelně (Chadovi jsem na chuť nepřišla). Závěr trošku urychlený, dílem předpokládaný, dílem nedotažený. Za autentické velice pěkně popsané pocity pilota a astronauta ale uděluji plný počet. Space Oddity v jeho provedení mne vždycky dojme...... celý text

Sedm měsíců v Raleigh, New Yorku a Chicagu 2022, Adam Gebrian

Nemyslela jsem si, že mne to bude bavit ... když to bylo tolik o dětských hřištích a autorově synovi (vyskytujícím se snad na každé fotce). Myslela jsem, že skončím u prohlížení fotek. Nicméně nakonec jsem se s chutí začetla; ono to ani jinak nešlo, protože fotky nejsou opatřeny popisky, o všem se mluví v sousedícím textu. Takže jedno bez druhého by nemělo smysl. O Raleigh jsem nevěděla zhola nic, zaujal mne univerzitní areál a dopravní řešení. NYC scvrklá (přiznaně) autorem na Manhattan (až na drobnou výjimku) přinesla spoustu zajímavých postřehů z míst nikoli notoricky známých. A letmé nahlédnutí do Chicaga rovněž. Architekt se nezapřel, nezacházel sice do podrobností, ale přičinil svoje osobní poznámky, trochu z historie a okomentoval i funkčnost architektury ve velkoměstech. Nesporně překvapivý pro mne je podíl zeleně, všude ve městech, stejně jako mnohé architektonické počiny od Miese van der Rohe, které jsem v Americe vlastně vůbec nečekala. Je to trochu autorův knižně vydaný deník, odkazující mj. také na předchozí knihy několika měsíců strávených pro změnu ve dvou evropských zajímavých velkoměstech. A po zkušenostech s touhle knihou se asi i po předchozích poohlédnu. A něco nového se snad i chystá...... celý text