SynD
přečtené 438
Kéž bych ti to dokázala říct
2020,
Hannah Beckerman
jako první jsem od Hannah Beckerman četla The Forgetting a byla jsem upřímně nadšená. bavila mě napínavost vyprávění i kvalitní twist... tento román ale má nadějná očekávání zklamal. autorka se tu pouští do hlubších vod, možná až příliš hlubokých. těžká témata při tom ždíme do maxima, takže tu máme: umírání malé holčičky na leukémii, sebevraždu jejího otce, jehož tělo objeví další malá holčička. taky utrpení a mnohočetné nádory u stařenky a její umírání. tajemství a mnohaleté pocity viny u všech přeživších, o nichž si samozřejmě neřeknou, protože by autorka neměla co psát. dále eutanazie, několik samovolných potratů, bouračka, nevěra, opuštění ženy s malým miminkem. a zřejmě americkému publiku na míru autorka přihodila i 9/11 (to už mi lezly oči z důlků), narukování v důsledku traumatu z něj, a útok sebevražedného atentátníka v Kandaháru (...) příliš štědrá nadílka témat pro mě byla desenzitizující. a věčné narážky na tajemství mě otravovaly. stejně jako soustavné vzpomínání postav na minulost. to je jednak neuvěřitelně detailní, což pochopím u úmrtí milované dcerky, méně ale u obyčejných momentů, a jednak příběhu bere rytmus i dech. možná i život - byla docela řehole se těmi haldami vzpomínek nějak prokousat. prokousání ale stálo za to, přibližně od příletu do NY se konečně něco začíná dít a poslední kapitoly byly opravdu dojemné. nebýt jich, je tu jenom jedna hvězda.... celý text
Slib
2022,
Damon Galgut
ocenění Booker Prize, edice světové literatury Odeonu - co by se asi tak mohlo pokazit? například to, že postavy knihy nejsou lidé, ale koncepty. a to koncepty často jen velmi zhruba načrtnuté: v první řadě služka Salome, kolem níž se má příběh jakoby točit, a o níž víme jen to, že přechází mezi domem vrchnosti a domkem, kde bydlí. že vychovala děti pánů a v domě chodí bosa. nevykreslená a tím pádem neživá je i (hlavní postava?) Amor, již definuje to, že nechce být v kontaktu se svou rodinou, je skromná na hranici sebezničení, a přeje si, aby byl dodržen slib a Salome dostala nuzný domek do svého vlastnictví. Amor, která je ve 45 letech autorem zcela bezdůvodně popisovaná jako sešlá babička, co skoro nevyleze do kopce, a co už má život v podstatě za sebou. nebo třeba otec rodiny, projevující se pouze tím, že je křesťan a že se chová jako idiot. nejvíc prokreslenou postavou byl jakž takž Anton, tipuju samotnému autorovi nejpodobnější. dál mi potěšení z četby kazila misogynie a rasismus: až na ony dva výše uvedené ženské koncepty jsou v knize všechny ženy megery (za všechny zmíním nesnesitelná tetu, terorizující rodinu svými dorty), žárlivky, povrchní materialistky a/nebo cizoložnice. navíc jsou bez výjimky nahlíženy výhradně skrze prizma svého vzhledu. zajímavé jsou pouze coby velmi mladé, pak jejich půvab uvadá, postava se kazí po dětech. a kolem 30 jsou prakticky odepsanými, politováníhodnými, oteklými a zmalovanými subretami. pročpak tomu tak je? že by měl Damon Galgut nějaký problém se ženami? že by? rasistický pohled ohroženého bílého muže jasně ilustruje skutečnost, že černoši jsou v knize zastoupeni v těchto rolích: služka a její zkrachovalý syn, pak zloděj a vrah v jedné osobě, bezdomovec, úplatná policistka a cizoložný politik. skutečně nechápu, jak takto jednostranný a rasistický román mohl vyhrát prestižní ocenění. postavou asi nejživější je v knize sama JAR. popisované reálie a historický vývoj jsou zajímavé, i proto že je pro nás Jihoafrická republika dosti vzdálená, a každé svědectví se počítá. to ale na kvalitní literaturu nestačí. tím spíš, že ambiciózní a pro mě atraktivní jazyk, v němž vypravěč střídá postavy i ich, du a er osobu, nezakryje nedostatky v konstrukci story. s postavami nelze nijak soucítit, protože o nich nemáme dost informací. například o matce rodiny, jejíž pohřeb knihu otevírá, víme jen to, že se vrátila k židovské víře, jinak nic. nevíme tedy ani, co znamenala pro své děti a hlavně pro Amor. matka se také po své smrti vrátí do domu jako duch. to ale není v knize nijak vytěženo ani dál použito a zůstává to pouze pozérskou arabeskou. a sám slib, podle něhož je kniha pojmenovaná, zůstává chabou linií, unaveně se vinoucí kdesi na spodu. doufala jsem třeba, že autor prováže nedodržení slibu s následujícími tragédiemi v rodině, že je za to ta nechutná bělošská rodinka trestána prokletím. ale nic takového z vyprávění nevyvstává, snad jen info, jak hluboko je zakořeněna nerovnost mezi bílým a černým obyvatelstvem JAR. a že některé sliby mohou být splněny až ve chvíli, kdy je na ně příliš pozdě.... celý text
Ta hudba mi stále zní v hlavě
2018,
Agnès Martin-Lugand
tento příběh je kýč! manželská láska je tu podaná jako první zamilování v YA literatuře, manželé po sobě neustále blouzní. jejich lásku ilustruje hlavně to, jak muž ženu při setkání opakovaně roztáčí do kola (přestala jsem počítat u 6. roztočení). nebo tím, jak žena závislácky trpí, když vůbec prvně tráví několik dní bez sebe (jsou spolu roky a mají 3 děti). žena je ženská (atraktivní, nosí šaty a květy ve vlasech, chová se submisivně). muž je mužný (statný, modrooký, s velkýma rukama), mlátí a kope do věcí, když se mu něco nelíbí, udělá scénu. žena ho pak konejší, i když třeba nebyl v právu. opravdu hodně se tu pije, flétna šampaňského střídá flétnu. děti jsou roztomilé, poslušné tak, že se kdykoli nechají zahnat do svých pokojů, a to nejstarší je slušně parentifikované. extaticky zamilované bláboly z úst ženy příjemně nabourá, když se v příběhu zjeví démonický muž (vysoký, temný, s podezřelým úšklebkem), který by se jistě neztratil ni v Twilightu. manžel ženy s ním (čertem) ochotně podepíše smlouvu a démon pak s oběma trouby slušně oře. žena najednou docela otočí a ze slepého zamilování je slepá zášť, s níž manžela zapudí. tato pasáž byla z celé knihy asi tak nejzáživnější, ale to neznamená, že byla zajímavá. a pak se to zase celé otočí, žena si vzpomene, jak má svého mužného muže ráda. a ten si zase vybaví, že vlastně mají (jak si to mají hlupáčkové pamatovat?) v Paříži kromě svého bytu i garsonku (kterou v knize často využívají). a že ji vlastně mohou prodat, čímž se bohužel zbaví démona, ten se zmenší na velikost malého smrdutého čertíka, ještě chvíli je šmíruje, a pak vyrazí hledat štěstí jinam. hrůza!... celý text
Dům pod jasany
2022,
Stuart Neville
3* s přimhouřenýma očima kniha je psaná krásným jazykem, ale zhruba načrtnutý a nedořečený příběh neospravedlňuje enormní množství nechutného násilí, v němž se autor doslova brodí. ha, teď jsem si vzpomněla na násilí na zvířatech, proto snižuju hodnocení o hvězdu dolů.... celý text
Čistý, skromný život
2022,
Viktor Špaček
taková krásná obálka s moderním hnízdečkem, a tak meh kniha. mužské postavy jsou tu chcípácké a nadržené, ženy megeroidní a sexualizované. navíc se autorův vizuální jazyk pere s ich formou - takto popisně lidé vskutku neuvažují. a povídka se ženskou hrdinkou představuje zářný příklad male gaze, nadto misogynního. odloženo cca v půlce, zpětně viděno jsem mohla odložit hned po prvních dvou povídkách.... celý text
Banka těl - Mladší
2012,
Lissa Price
nebylo to špatné, svět knihy mě bavil, byť to bylo celé nepokrytě ageistické. yound adult literatura ale nějaký ageismus unese :) přemýšlím ale, zda investovat do koupi druhého dílu, nevím nevím... celý text
Potmě jsme se viděli lépe
2022,
Monika Zgustová
nezřízeně filozofující proud vzpomínek sice plyne z úst a dopisů několika postav, mezi jejich jazykem a způsobem uvažování ale není žádný rozdíl. věty jsou pronášeny spisovnou a dnes už poněkud zastarale nóbl češtinou. zastaralé jsou i místy společensky necitlivé popisy, v nichž například afroamerická zdravotní sestra nemůže jinak, než svítit zuby ve snědé tváři. vrátím se k tomu nóbl aspektu, respektive snobismu, kterým neoplývá jen jazyk autorky. v knize panuje kulturní snobismus - citují se zde filozofové a vzpomíná se na hodnotné autory, pohybujeme se ve světě vysokoškolsky vzdělaných polyglotů, vyšší literatury, nakladatelských kruhů a (překladů) haiku. podobný snobismus jsem cítila i v životním stylu postav, které jsou krásné, což jejich okolí vidí a komentuje (k tomu se ještě vrátím), popíjí se zde kvalitní víno a pojídají krevety, získávají se profesorské definitivy. celé je to tím pádem docela dost odříznuté od běžného života, ve kterém se lidé zpravidla snaží prostě fungovat a zvládat práce a rodiny, namísto odtažitého mudrování v luxusních restauracích. asi nejvíc mě iritoval obdiv, který v knize hlavní postavě vyjadřují snad 4 další postavy (pokud jich není víc) - často i za použití stejných slov. z pohledu čtenáře totiž nevidím jediný důvod, proč bych se k tak přepjatému vzývání měla připojit. postava Mileny se prezentuje mrzutou povahou, pocitem, že jí ostatní obtěžují svou společností a potřebami, talentem vynášet soustavné, byť drobné soudy nad ostatními a celkovou plochostí, nudností. a už zmíněným filozofováním! taky (a pod prsty se mi dere výraz "též", který by nejspíše použila sama autorka) úplně nevěřím tomu, že se cca 40 letá vysokoškolsky vzdělaná žena pozastavuje nad tím, že její matka měla 2 tváře namísto jednolité povahy. druhou hvězdu dávám za finální smíření žen, scény ve sluncem prozářené místnosti, kde máma vystrkuje nohu zpod peřiny a dcera ji přikrývá (...) stejné téma nelehkého vztahu s matkou za mě ale mnohem lépe zpracovala Anna Fodorová v knize Lenka.... celý text
