Tyet přečtené 1453

Bestiář 2010, Luboš Antonín

Soumrak Aztéků 2003, Gary Jennings

Azték 2002, Gary Jennings

Mapa mých světů 2010, Reif Larsen

Příběhy nočních děsů 2011, Helena Petrovna Blavatská (p)

Strašidelné povídky z 19. století jsou skutečně takové, jak se dá očekávat. Přepjaté, nepravděpodobné, nudné a velmi málo strašidelné. Za mě ztráta času.

Pod kůží 2002, Michel Faber

Sobí hora 2018, Karin Tidbeck

Knížečka zajímavých povídek, které oscilují mezi bizárem (Džagannáth) a morbiditou (Tety), občas jsou obojí (Augusta Prima). Ale všechny jsou zábavné! Většinu z nich spojuje fenomén cykličnosti, což mě zaujalo, protože to téma mě velmi baví. Nejvíc se mi asi líbila povídka Moruškový džem o jakémsi švédském Otesánkovi, který se vymanil z maminčiny péče, zavrtal se pod zem a prostě začal zapouštět kořínky a růst. Kouzelné!... celý text

Jsou světla, která nevidíme 2015, Anthony Doerr

Smutný válečný příběh psaný s citem pro detail a napětí. Slepá francouzská dívka, chytrý, citlivý německý chlapec s dobrým srdcem. Nepřekročit hranici vkusu nebylo jistě lehké, ale podařilo se. Kapitoly jsou extrémně krátké, zřídka přesahují tři strany, i to je důvod, pro který knihu přečtete za chviličku. Válka je vůl a my si žijeme jak prasata v žitě - to je poselství každého dobrého válečného románu, tento nevyjímaje.... celý text

Hawklinská nestvůra 2002, Richard Brautigan

Málokterý spisovatel dokáže vzbudit ve čtenáři radost a veselí, aniž by používal humor a taškařici, tak jako Richard Brautigan. Jeho vyprávění je tak půvabné, čisté a jaksi esenciální, že se snad srdce každého čtenáře musí při čtení tetelit blahem. A nejinak je tomu u téhle knížečky, kterou přečtete za jediný večer. "Jedné chemikálii se podařilo naprosto se oddělit od zbytku sloučeniny. Tato chemikálie byla velice nešťastná z vývoje událostí v poslední době i ze zmizení profesora Hawklina, protože nesmírně toužila pomoci lidstvu a způsobit, aby se každý člověk usmíval. Chemikálie nyní často plakala a zdržovala se u dna nádoby."... celý text

Město & město 2019, China Miéville

Ke knížce jsem přistupovala zcela bez jakéhokoliv očekávání, četla jsem pochvalné i kritické recenze a manželovi se knížka zdála pitomá a o ničem. První půlka byla čirá nuda a chvíli to dokonce vypadalo, že to vzdám. Ale vydržela jsem a odměnou mi byl napínavý a důvtipný závěr téhle zajímavé sci-fi (nebo fantasy?). Líbil se mi efektní popis lidské stádnosti, toho, jak vlastně nepotřebujeme policajty, aby nás hlídali v našich klecích, sami sobě jsme těmi nesvědomitějšími žalářníky. Mně se to líbilo! Jednu hvězdičku musím ale strhnout za často nejasné, nesrozumitelné a zmatené dialogy a popisy některých scén. Nevím ovšem, do jaké míry to je špatná práce překladatele nebo to jde na vrub autorovi.... celý text

Ruka noci podaná – Základy rodinné a krizové připravenosti 2018, Václav Cílek

Na tuhle knížku jsem byla hodně zvědavá a nezklamala mě. Je psaná střízlivě, věcně a především prakticky. Pomůže v době krize nebo i ve svízelné životní situaci mimo ni. Bavila mě především první, obecná část, praktické rady ohledně filtrů na vodu i vzduch, improvizovaných kamen, nožů a alternativních zdrojů energie jsem pročítala spíše zběžně. Recepty ani léčebné rady mě příliš nenadchly, knížka je určená opravdu spíše mužům. Rovněž s určitými bylinářskými radami jsem měla potíže. Celkově ale je to kniha potřebná, užitečná a záslužná. Pro mě je nejdůležitější toto poselství: Klíčová je psychická připravenost, pokud není, ani sebedokonalejší vybavení nám k přežití nepomůže.... celý text

Sám u stmívání 1982, Jiří Orten (p)

S touto knížkou poezie jsem prožila - a přežila pubertu. Věřím, že i díky ní mám sklony k melancholii :)

Zemědům 2000, Gary Snyder

Deníkové záznamy, úvahy a další kratší texty ze druhé poloviny 20. století jsou nádherným průřezem způsobu myšlení ekologa, básníka a filozofa Garyho Snydera. Některé poznámky jsou pro čtenáře nepochopitelné, protože byly psány bez ambice knižního vydání. Setkáme se tedy se záznamy z doby, kdy Gary pracoval jako pozorovatel na hlídkové stanici Horské služby v Marblemountu ve státě Washington: „Prořezáváme velký suchý cedr spadlý přes stezku a potom jej páčíme klíny, Kim se dostává pod něj, Andy řve: ´Vypadni votamtuď do prdele ty zkurvenej magore chceš aby tě to zabilo?´“ Vůbec to na mě nepůsobilo rušivě ani nudně, díky těmto syrovým a zkratkovitým záznamům je celý text autentický a konzistentní. Ale v knížce najdeme obrovské bohatství myšlenek a příběhů, pro které rozhodně stojí za to prokousat se těmito zlomky. „Klíč k evoluční adaptabilitě: organismus se raději pozmění, než aby pokračoval v neplodném soupeření. Mozek a nervová soustava jsou zavinutý ektoderm: myšlenka není nic, než jiný druh vnímání doteku. A nyní je lidských bytostí příliš mnoho. Staňme se místo toho raději zvířaty nebo buddhy.“ A také: „ Nikdo si dnes nemůže dovolit být nevinný nebo se oddávat nevědomosti o podstatě současných vlád, politických systémů a společenských řádů. Národní stát současného světa si udržuje svou existenci záměrně vyvolaným chtěním a strachem: obrovských ochranným vyděračstvím. ´Svobodný svět´se stal ekonomicky závislým na neskutečném systému stimulace chtíče, který nelze uspokojit, sexuální touhy, kterou nelze ukojit, a nenávisti, kterou nelze vybít jinak než na sobě samém, na osobách, které bychom měli milovat, či na revolučních cílech politováníhodných, chudobou trpících okrajových společností. Studená válka proměnila většinu moderních společností – komunistických i kapitalistických – ve zvrácené ničitele pravého lidského potenciálu. Pokoušejí se vytvořit populaci prét – hladových duchů s obrovským apetitem a s hrdly úzkými jako jehly. Tato rakovinná společenstva pak požírají půdu, lesy, a celou živočišnou říši, znečišťují vzduch a vodu této planety.“ Dále: „ Vše bylo živé – stromy, tráva i vítr se mnou tančily, hovořily se mnou. Rozuměl jsem písním ptáků. Tato dávná zkušenost není – navzdory pozdějším komentátorům - ´náboženská´, ale je čistým vnímáním krásy. Svět jevů zakoušený na jistých stupních je zcela živoucí, vzrušující, tajuplný, naplňuje člověka chvějivou bázní a činí jej vděčným a pokorným.“ A na závěr bych ráda ocitovala toto: „Kdo jsou bohové a bódhisattvové, které vidíme v mužích a ženách? Vypadá to, že opravdu existuje nějaký druh převtělování. Je zde něco dlouhodobého, v každém jedinci – někdy za maskou TÉTO pošetilé osoby, TOHOTO pošetilého života – zahlédneme postavu bódhisattvy, který svým jasem a soucitem pomáhá všem bytostem. V každém z nás.“... celý text

Oči modrého psa 1999, Gabriel García Márquez

Gabriel Garcia Márquez patří k mým úplně nejoblíbenějším autorům, ale tahle knížka povídek je z mého pohledu bída. Celou knížkou prostupuje oslizlá makabrozita a opile smrtná tématika. Hnití, rozklad, zmatené představy – jsem mrtvý, ale vnímám, slyším, vidím, dokonce rostu! Opravdu mě to nebavilo. Zcela mi chyběla autorova zvláštní veselost, radost ze života a potřeštěnost, pro které ho mám tak ráda. Za mě propadák.... celý text

Knihy Jakubovy 2016, Olga Tokarczuk

Já jsem velký fanoušek Olgy Tokarczukové a tak jsem se na tak rozsáhlou knihu od ní vrhla velmi hladově. Ačkoliv je jednoznačně nejrozsáhlejší, bavila mě ze všech nejméně. Jde o monumentální dílo mapující život židovského heretika Jakuba Franka v 18. století v Polsku. Autorka musela shromáždit obrovské množství materiálu, hledat v archivech, pátrat po dokumentech a rytinách, zabývat se rodokmeny a shromažďovat střípky dávných událostí. Vykonala obdivuhodný kus mravenčí práce a je otázkou, zda to obrovské množství informací, které když už jsou jednou shromážděny, je těžké je nepoužít, neudělalo příběhu medvědí službu. Nejsem historik, ani mě nijak extra nezajímá historie židovství v Polsku, takže jsem očekávala spíš niterný příběh člověka a ten je v knize spíše potlačený, zkrátka se v těch faktech ztratil. Líbily se mi vsuvky - "ostatky" Nachmana, pobočníka, důvěrníka a snad i přítele Jakuba Franka, tam se to nitro najít dalo a občas mi svými zápisky připomněl vztah Sinuheta a Achnatona. K Jakubovi samotnému je velmi těžké vytvořit si sympatie, protože z temperamentního, okouzlujícího mladíka se postupně stává typický sektářský tyran, chlívák, podivín a despota. Možná tu knihu prostě jen nedocením, Tokarczuková ale zůstává nadále mou oblíbenou autorkou. Za pozornost stojí odvážné číslování stránek jako odkaz na hebrejské písmo. "Není to snad tak, že nám naše dějiny vyprávějí jiní? Jen tolik můžeme o sobě vědět, kolik nám řeknou ostatní, kdo jsme a proč se tak snažíme. Co bych si zapamatoval ze svého dětství, kdyby nebylo mé matky? Jak bych poznal sám sebe, kdybych neuzřel svůj odraz v Jakubových očích? Seděl jsem tedy s nimi a připomínal jim, co jsme spolu prožili, neboť předvídání budoucích katastrof jim zahalovalo mysl. ... Poslouchali mě nepozorně, jelikož člověk postupem času zapomíná na své kroky a zdá se mu, že jde sám, jak se mu chce, a ne, jak ho vede Bůh."... celý text

Hobit aneb Cesta tam a zase zpátky 1991, J. R. R. Tolkien

Knihu jsem četla jako dítě a pak znovu v rané dospělosti. Patří k základům každé dobré rodinné knihovny. Film jsem neviděla a ani to neplánuji.

Dobro v tobě 2018, Linda Olsson

Po dlouhé době jsem si přečetla klasický společenský román ze současnosti. Je to komorní, tiše plynoucí příběh jedné ženy, která v dětství prožila tragédii a vyrovnává se s bolestí, ztrátou a vinou. Nakonec to dobře dopadne a ztráty se konečně promění v nálezy. Je to hezky napsané, čtivé, tak akorát dojemné. Je strašlivé si uvědomit, čemu všemu musí čelit malé děti.... celý text

Tajemné vědomí rostlin 2018, Joseph Scheppach

O rostlinách, jejich tajemstvích a překvapivých faktech o jejich světě jsem přečetla už několik knih a tahle od Josepha Scheppacha patří k těm lepším. Navzdory trochu ezoterickému názvu je text založen na vědeckých faktech, více či méně přijímaných tradiční vědeckou obcí. Něco málo jsem z knihy opsala, abyste si udělali představu. Knihu doporučuji všem lidem, kteří mají silný vztah k rostlinám a živé přírodě. „Stále více vědců zjišťuje, že každá buňka je materiálním ztvárněním principu subjektivity. Její vlastní a prapůvodní charakter tkví v autonomii formy a hmoty. Živá buňka, tvrdí biolog Andreas Weber, ovládá atomy, ze kterých je vytvořena. Identita, kterou si zachovává, má vazbu na látku. Proto se v živých bytostech z pohledu tvůrčí ekologie druží k již tak neobvyklým znakům, jimiž jsou subjektivita a autonomie, ještě jeden: svoboda. ... Egoismus bytostí, jejich bezohlednost, se kterou si opatřují potravu, není podle nového hlediska už důsledkem brutální zaslepenosti přírody, ale spíš příznakem opaku: autonomie tvorů. Ten, kdo jedná sobecky, brání své já. Teprve s tvory vešlo do světa dobro a zlo. Váze je jedno, jestli praskne. Květinám v ní také? Nebudou se mrskat jako ryba na suchu. Nejsou proto ale živé? Budou, i když my to nepostřehmeme, o svůj život bojovat – protože jsou živé. S tím ale vchází do hry fenomén pocitů. Protože pocit je způsob, jak zpracovat to, co je subjektivně důležité. Pocity hodnotí situaci. Pocit vychází zevnitř; je to snaha přežít. Pocity nikdy nejsou neutrální, jsou vždycky měřítkem pro dobré a zlé. ... Molekulární biologové se při hloubkových výzkumech buněk dostali do oblastí, ve kterých platí jiná pravidla než v klasické biologii: pravidla kvantové fyziky. To zohledňuje jen málo molekulárních biologů, stěžuje si fyzik Hans-Peter Dürr. Bývalý ředitel Werner-Heisenbergova institutu Společnosti Maxe Plancka se diví, proč moderní molekulární biologové dosud nepřevzali revoluční představy moderní fyziky. V poslední době celá řada experimentů ukazuje, že se v molekulárně-biologické rovině hranice klasické anatomie stírají. Platí zde zcela jiné zákony. ... Z biologického hlediska není správné přičítat zvířatům vyšší vývojový stupeň než rostlinám. Ty jsou stejně jedinečné jako zvířata, i když jiným způsobem. Samy kognitivní funkce se neliší natolik, jak by to z povrchního lidského pohledu mohlo vypadat – ledaže by se přítomnosti centrálního nervového systému, který rostlinám chybí, připisovala zvláštní důležitost. ... Čím úspěšněji se podaří aplikovat na poli účinnou tajnou botanickou řeč divokých rostlin, tím více pesticidů se dá ušetřit. Neboť dnešní užitkové rostliny se extrémním šlechtěním staly téměř necitlivé na vliv hmyzu: Jsou chemicky nedoslýchavé a němé. Neslyší volání sousedních rostlin o pomoc a zapomněly slovní zásobu, pomocí níž by mohly takové SOS-signály samy předávat dál. Stejně nedostatečně ovládají biochemickou gramatiku obrany proti škůdcům. ... Je pravda, že jeden druh vykořisťuje druhý, ale současně je na přítomnost toho druhého odkázaný: Ber, které nefunguje bez Dej,(...) tedy žádný egosismus, ale komunikace a kooperace. Tento princip – mluvit spolu a spolupracovat – posunul rostliny, zvířata i lidi zase io kus dál. (...) Když se přírody zeptáme, kdo jsou ti nejzdatnější – jestli ti, kteří mezi sebou vedou neustálé boje, nebo ti, kteří jeden druhého podporují – hned zjistíme, že ti živočichové, kteří si pomáhají, jsou nejlépe přizpůsobeni. Mají větší šance na přežití a dosahují nejvyššího stupně inteligence a stavby těla. ... Kromě toho testy ukazují, že uklidňující pohled na přírodu z okna kanceláře se nedá ničím nahradit – ani vyobrazením stejné scény na zdi. To vyplývá z experimentů amerických badatelů, kteří zkoumali stresové chování dobrovolníků po splnění náročného úkolu. Část testovaných osob se mohla dívat oknem do skutečného parku, druhá skupina měla stejný obraz na velké plazmové obrazovce a třetí proti sobě měla jen čistou bílou zeď. Výsledek? Při výhledu do parku podstatně klesla tepová frekvence a tím úroveň stresu testovaných osob, zatímco ani obraz parku, ani bílá stěna neměly na pokles stresu žádný účinek. Sami vědci byli překvapeni. Předpokládal jsem, že pohled na obrazovku bude mít za následek hodnoty někde mezi oknem a bílou zdí, přiznává psycholog Peter Kahn z washingtonské univerzity v Seattlu. Ne každá forma zeleně má tedy stejný efekt. Nejzdravější krajina je ta, která je nám důvěrně známá jako park, jako vzdálená ozvěna krajiny na savaně... ... Extravagantní nápady vědců nejrůznější oborů a avantgardistická hightech umožňují, abychom my, lidé třetího tisíciletí, reálně zažili znovuzrození duše rostlin. Přestože mnohé měřitelné kvantové efekty ještě nechápeme, přesto intuitivně cítíme, jak by asi mohla fungovat například morfogenetická pole a jaké jsou to vibrace, které způsobí, že prostá práce na zahradě v nás vyvolá netušené skryté síly. Vždyť jestli je opravdu všechno se vším spojeno, tak už není takovou záhadou, že archaické spodní proudy, které přetrvaly věky, vážou lidské myšlení a cítění tak silně na přírodu, že se naše neurony radostně roztančí při pohledu na obyčejné stéblo trávy.“... celý text

Hory v hlavě - Dějiny jedné fascinace 2018, Robert Macfarlane

Popravdě jsem od hlubinného ekologa Roberta Macfarlaneho čekala trochu jinou knihu. Doufala jsem, že se dozvím něco skutečně hlubokého o lidské lásce k horám, o fascinaci, posedlosti a úžasu, kterou v některých lidech vzbuzují. Kniha je pro mě poměrně chaotickým souborem historických faktů, úryvků a citací proložená zřídkavými autorovými horskými zážitky. Nejvíc se mi líbila kapitola, která vypráví příběh Malloryho, a tam jsem možná konečně našla to, co jsem v knize hledala. Byla jsem zkrátka plná očekávání, která tahle kniha nesplnila, ale nakonec člověk by neměl nic očekávat ani předpokládat, žejo?... celý text

Daleká cesta za domovem 1986, Richard Adams