Tyet
přečtené 1452
Strom
2001,
John Fowles
Malá knížečka o pěti kapitolách od mého oblíbeného spisovatele Johna Fowlese vypráví o autorově vztahu ke stromům. Některá sousloví i celé věty a myšlenky mi připomněly slova hlubinného ekologa Davida Abrama. Něco málo vám ocituji: „Dosažení svazku s přírodou je vědou i uměním a přesahuje pouhé vědění či cítění; nyní bych dodal, že sahá i za orientální mysticismus, transcendentalismus a ´meditační techniky´, jak jsme si tyto věci na Západě uzpůsobili svým potřebám. Toto uzpůsobování se zjevně odehrává stále více jakýmsi narcisistním způsobem: chceme se cítit pozitivněji, smysluplněji, dynamičtěji. Nevěřím však, že bychom se k přírodě mohli přiblížit tím, že ji přeměníme v terapii, v bezplatnou linku pro obdivovatele vlastní senzitivity. Ta nejzrádnější forma našeho vydělení z přírody, která je současně i nejtěžší k pochopení, se projevuje v potřebě přírodu používat, získávat z ní osobní prospěch. Nikdy beze zbytku nepochopíme přírodu (a sami sebe) a už vůbec ji nedokážeme respektovat, dokud od sebe neoddělíme nespoutanou divočinu a pojem užitečnosti – ať už jde o užitečnost sebenevinnější a zcela neškodnou. Právě všeobecná neužitečnost přírody je pramenem našeho odvěkého nepřátelského a lhostejného vztahu vůči ní.“ A ještě: „Dnes pohlížíme na lesy čistě vědecky, ekonomicky, topograficky nebo esteticky a nechápeme, že jejich největší užitek nespočívá v tom, co z nich můžeme vytěžit: v dřevu a lesních plodech, v krajinném kouzlu či v jejich využitelnosti jako námětu pro umělce. To dokazuje narůstající rychlost, s níž se vzdalujeme všem ostatním formám života na této planetě. Samozřejmě existují vědci, kteří si toto hluboké a nebezpečné odcizení uvědomují a varují nás před ním; jsou i vědci, kteří spatřují naději v racionálních opatřeních, v rozšíření vzdělanosti a vědomostí, v práci rozličných zákonodárných orgánů. Přál bych jim úspěch, ale zůstávám pesimistou; oni sami nemohou napravit to, co způsobila věda a ´rozum´. Dokud bude příroda stát mimo nás, kdesi na pomezí, dokud nám bude čímsi cizím, od nás odděleným, pak je ztracena jak pro nás, tak i v nás. Tyto dvě přirozenosti, soukromou a veřejnou, lidskou a ne-lidskou, nelze od sebe oddělovat; přírodu či život sám nelze pochopit zprostředkovaně, pouze očima a zkušeností jiných lidí. Ani největší a nejhlubší umění a věda zde nemohou pomoci.“... celý text
Poražení králové
2007,
Robert Holdstock
Pro mě mají Holdstockovy příběhy zvláštní nostalgické kouzlo a dokážu mu odpustit i poněkud zmatený a rozvláčný styl. Merlinův kodex ani zdaleka nedosahuje kvalit série Lesa mytág, ale i přesto jsem si všechny tři díly přečetla s chutí.... celý text
Za oponou paměti
1982,
Leontina Mašínová
Leontina Mašínová je moje krajanka, dokonce navštěvovala náš dům, kde se scházela s tehdejší intelektuální elitou zdejšího kraje. Píše krásně, je vidět, že to byla inteligentní, vtipná žena. Škoda, že tyhle knihy dnes už nikdo nečte.... celý text
Povídky z Manhattanu
2017,
Mary Higgins Clark
Autorem designu knihy je můj muž, takže jsem pokládala za svou povinnost knihu přečíst. Některé povídky byly dobré, některé průměrné a některé se nedaly ani dočíst. Typická bolístka antologií.... celý text
Keltika
2001,
Robert Holdstock
skvělé fantasy podle mého gusta, ale nemohu dát plný počet, protože série Les mytág je nepřekonatelná
Král Krysa
2006,
China Miéville
Zábavný, bryskně se odvíjející napínavý příběh Krysaře a jeho protivníků odehrávající se v městské džungli (B)Londýna. Proč krysí, pavoučí a ptačí králové vypadají jako lidi se nevysvětlilo, ale je to nakonec jedno, vždyť jde vlastně o fantasy. Přečetla jsem si s chutí, ale další knihy autora už vyhledávat nebudu.... celý text
Cestovní eseje z let 1991-2008
2018,
Stanislav Komárek
Stanislav Komárek patří k mým nejoblíbenějším autorům, nejen těm českým, ale vlastně obecně. Jeho zábavná upovídanost, přímost a erudice si musí získat snad každého čtenáře. Vyznačuje se kromě uvedeného ještě třemi věcmi: předlouhými souvětími, kdy musíte často k plnému pochopení přečíst větu dvakrát, tvorbou slovních novotvarů, které vás rozesmějí a tím, že citovat z jeho knížek téměř nelze, protože byste citovali z každé stránky. Cestovní eseje vás provedou světadíly od Ameriky přes Afriku až po státy Evropy a Asie a dozvíte se v nich mnoho překvapivého. Bavila mě esej Doudlebia, protože tamodtud pocházejí moji předkové (ale smyslu pro humor měli dost!) a především to, jak pan profesor s nadhledem porovnává Čechy s jinými národy – nevycházíme z toho příliš důstojně. Ale autor vlastně nikoho příliš nešetří – až na jednu výjimku – je poznat, že má rád Středozemí, Italy a Itálii. A to já také! Rovněž zmiňuje Křesadla, kterého zná jen hrstka lidí, o to víc mé srdce zaplesalo. Krásně a se zjevnými sympatiemi píše o Turecku, Indii, Iránu, islámském mysticismu a orientální duši a dosti překvapivě i o Číně. Velmi pěkně a názorně ukazuje rozdíly v mentalitě, zvyklostech a vlastně v podstatě Orientu a Okcidentu, především ohledně chápání dobra a zla, pravdy a lži a orientální osudovosti – kismetu oproti naší západní organizaci a plánování. V Orientu se každý den s radostným očekáváním kismet vyhlíží a každičká událost, setkání nebo slyšená slova se chápou jako prostředek k jeho naplnění. Naše "malování čerta na zeď" a předpovídání, že to stejně špatně dopadne, je orientální mysli zcela cizí. To se mi líbí! Hodně překvapivého se toho dozvíte o Vietnamcích, ačkoliv se s nimi denně setkáváme, víme o nich prdlačku. O Japoncích mi eseje mínění nevyspravily, odstavec o popisu tradičního rituálního umučení ochočeného medvěda byl v knize jediný, který jsem přeskočila. Celkově se dá asi říct, že navzdory rozšířené averzi vůči Číně a islámským zemím o obou píše Stanislav Komárek umírněně a nezřídka i se sympatiemi. Je to zajímavá protiváha rozličným článkům a reportážím vyznívajícím zcela opačně, namátkou mě napadá třeba nezpochybnitelná tvrdá čínská cenzura a krvavé praktiky čínské tajné policie včetně pronásledování členů Falun Gong. O islámském fundamentalismu ani nemluvě. Bude to možná tím, že Komárek se politice nevěnuje a všímá si spíš kulturních a „lidových“ aspektů společnosti. Každopádně nás to přivede k závěru, že svět není černobílý. Knížku upřímně doporučuji, takových moc není. A ještě pár citátů, jinak to nejde: „C.G.Jung ve svých esejích o Indii zdůrazňuje, že indická duše nevykazuje zdaleka tak výraznou polaritu ve směru persona-stín i vědomí-nevědomí jako duše evropská. To, co pociťujeme jako „kultivované“, i to, co pociťujeme jako „primitivní“, se v ní pestře proplétá – i nejrafinovanější íránský intelektuál má v sobě cosi naivně dětinského i spontánně samoprůběhového, i nejprostší venkovan v těchto krajích má některé rysy uhlazenosti, uměřenosti a kultivovanosti, tak vzdálené evropsko-selskému křupanství. ... Ostatně orientální smysl pro tělesnost byl v Indii kompenzován učením o klamnosti celého jevového světa, o závoji mája. Není to vůbec náhodou – každá kultura ve svých učeních zdůrazňuje právě to, co je pro ni nesamozřejmé a co by mohlo upadnout v zapomnění. Na mysl přichází otázka, proč křesťanský svět se stejnou úporností zdůrazňuje potřebu lásky.“ Značná část knihy je věnována Číně a i když text byl psán skoro před dvaceti lety, ukazuje se dnes, jak byl vizionářský: „Není vůbec pochyb o tom, že celoplanetárně začíná čínská éra, ne-li čínské tisíciletí. Evropa probudila Čínu a teď s ní už brzy nesnese poměření. Čína je rozhodně jednou z nejpůvodnějších kultur celé planety – do technologického a ideologického vlomení se Evropy v polovině minulého století přejala ze zahraničí v zásadě jen buddhismus a několik méně významných domácích zvířat. Skoro vše ostatní vzniklo v Číně, autochtonně. Evropa se v tomto směru jeví jako snůška importů. Čína představovala div intelektuality a organizace už před dvěma tisíci lety a řadu oblastí potom už neinovovala. Těžko si představit společnost, která by vycházela z rozdílnějších myšlenkových východisek nežli ta naše. Ve srovnání s Evropou, a také s islmámským světem, je Čína nesrovnatelně ´materialističtější´ a zcela nemetafyzická. Proto ostatně Čína nevyvinula něco analogického vědě západního typu, která je svým způsobem myšlení typicky metafyzická (byť někdy tvrdí opak). Čína je zemí jaksi hluboce a v dobrém slova smyslu materialistickou, která chápe hmotu jako cosi aktivního, stále jsoucího v proměně, nikoli jako pasivní výplň prázdnoty, jak byla v novověku reduktivně pochopena v Evropě.“... celý text
