vaskajiras
přečtené 80
Pražská sonáta
2019,
Bradford Morrow
Pomalá kniha, ale příjemná. Po historické stránce to není nic převratného, vysvětlování našich dějin a kultury Čecha asi moc nezaujme, ale na druhou stranu je zajímavé číst to z pohledu cizince. Na své by si mohli přijít milovníci hudby. Co se týče příběhu, žádné velké zvraty nečekejte, ne že by se tam nedělo nic, ale celé to tak prostě nějak plyne, a i když jsou tam jedinci, kteří se hlavní hrdince snaží zkřížit plány, většinou jí všechno vychází a nějak nemáme důvod se bát, že se jí to nakonec nepodaří. Ale líbí se mi ta paralela hledání sonáty a hledání smyslu života.... celý text
Mexická gotika
2021,
Silvia Moreno-Garcia
Tajuplná atmosféra, podivno, nechutno, sny,... houbičky. Asi takhle by se několika slovy dala popsat tato kniha. Stále váhám, co si o ní mám myslet: na jednu stranu se mi líbila, ale přesto si pořád říkám, že by to ze sebe dokázalo vyždímat víc. Dýchlo to na mě lehce exoticky, ale čekala bych tam toho Mexika víc. Hlavní postava fajn. Imaginativní popisy domu, jeho obyvatel, okolí, fantastických snů i všech nechutností na jedničku. Všudypřítomné napětí taky bezva. Pomalejší tempo nevadí, ale místy je příběh až moc monotónní, chybělo tomu trochu dynamiky. Francis je zlatíčko, ale nebylo by na škodu, kdyby mu autorka věnovala trochu víc prostoru. Takhle je z něj jen mladíček, který to všechno dělal proto, že se zamiloval do Noemí (všimněte si, že nikde není ani zmínka o tom, že by se předtím snažil pomoct Catalině, ač i tehdy si jistě uvědomoval všechny ty hrůzy, které jeho rodina páchala). Jako jo..., nějaký ten vnitřní souboj tam byl znát, ale asi to úplně nesplnilo má očekávání. Co se týče odhalení toho, o co v tom baráku vlastně běží: nejdřív jsem opravdu čekala duchy nebo něco takového, pak jsem si říkala, že se všichni prostě nadýchali plísňových spor a konečné vysvětlení mě teda celkem šokovalo, od prvotního - wtf, to myslí vážně? na čem to jela? až po brrr, odteď teda budu mít k houbám větší respekt :D... celý text
Soví zpěv
2007,
Iva Procházková
Čteno podruhé, s odstupem několika let. V osmé třídě se mi knížka líbila, i když si myslím, že jsem tehdy nemoa úplně všechno pochopit. Pamatovala jsem si však, že se mi to líbilo, a chtěla jsem vědět, co na to budu říkat teď. Takže: Krapet depresivní, ale skvěle, netradičně vykreslený příběh. S pocity odcizení, bezútěšnosti moderního světa, osamělosti, touhy po blízkosti, které zažívá Armin, se jistě ztotožní spousta dospívajících. Díky krátkým pasážím, kde se střídá klasická próza s dialogem a jinými formami textu, je to přečtené raz dva. Z pohledu lidí roku 2021 působí poněkud humorně a naivně, že ještě v roce 2046 je hlavním zdrojem informací rozhlas, že používají videokazety a telefonní budky a obecně ty rádoby technologie budoucnosti nejsou moc propracované, ale ok, s ohledem na to, že to bylo napsáno v roce 1999, to lze pochopit (jak si koneckonců my sami představujeme, čím budeme komunikovat za 50 let? a jaká bude realita?). A navíc, tahle kniha nestaví budoucnost na přístrojích, ale na pocitech. A pak ten déšť. Ten déšť! Nevím, jak na ostatní, ale na mě ta kulisa toho neustávajícího deště a hrozícího protržení hráze působila tak reálně, že jsem měla pocit, že přesně takové počasí je právě teď venku. Pochmurná atmosféra tímto byla završena. Jenže pak přišlo Druhé dějství. (Žádné tam samozřejmě není, ale já tak sama pro sebe nazývám všechno to, co se odehrálo druhý den ráno.) Druhé dějství, a s ním i samotný konec, mi připadalo takové... nedotažené. Nijaké. Jako by to najednou byl úplně jiný příběh. Celou dobu to má grády, udržuje nás to v napětí a ta povodeň je jakýmsi logickým vyústěním celé situace, ale ty události po ní už mi tam prostě nesedí. Všechno se to mělo podle mě odehrát v tom jednom jediném dni. Ten druhý už je tam navíc. Jenom takový dojezd. Člověk by čekal něco víc. Trochu mě to mrzí, protože jinak je to super knížka.... celý text
Cizinec
2005,
Albert Camus
Když přistoupíte na to, že Meursault je totálně absurdní postava a začnete hrát tuhle hru s filozofií absurdna, pak se o téhle knize dá dlouze debatovat a možná si z ní i něco odnést. Ale jinak to je jen příběh bezpáteřního parchanta a sociopata s maskou normálního člověka, který netruchlí nad smrtí své matky, ale má obavy, co si o jeho nepřítomnosti kvůli pohřbu bude myslet šéf, pak taky zabije týpka, kterej je mu vlastně úplně volnej, a to vlastně jen "kvůli slunci", a věci jako láska, povýšení v práci, přátelé atd. jsou pro něj bezvýznamné, ale protože to lidi dělaj, řekne si, proč ne. Osobně mi Camusova filozofie není blízká, ale překvapivě mi přišlo zajímavé to číst a uvažovat nad tím. Slyšela jsem několik různých interpretací, ale mám pocit, že ani jedna není správná. Že to vlastně nikdo nechápe. Tím nechci říct, že já ano, spíš mi přijde, že Cizinec ani správně interpretovat nelze. V doslovu k vydání, které jsem četla, je řečeno, že sám Camus novelu vydával za příběh justiční vraždy, ale to se mi moc nelíbí. Meursault přece Araba opravdu zabil. A mně se fakt nezdálo, že by to bylo v obraně. Pokud bylo k Meursaultovi v něčem přistupováno nespravedlivě, pak v tom, že ho ve skutečnosti nesoudili za vraždu, ale za jeho charakter. No, Bůh ví, jak to Camus zamýšlel... Tedy, Bůh ne, Camus Boha odmítá a život je samozřejmě absurdní, takže nejspíš nijak.... celý text
Pět temných osudů
2021,
Kendare Blake
Pět temných důvodů, proč jsem si přála, aby se Arsinoe dala dohromady s Pietyrem: 1. Protože tenhle pohledný travič byl mnohem zajímavější postava než pevniňánek Billy 2. Protože na těch pár stránkách, kdy se střetli tváří v tvář, mezi nimi fungovala mnohem lepší chemie než mezi Arsinoe a Billym za celou sérii 3. Protože by se vykašlali na jakousi samozvanou polydonickou královnu a pořádně by jí to spolu natřeli 4. Protože by se v návaznosti na bod č. 3 Arsinoe jako jediná přeživší z trojčat stala právoplatnou vládkyní a aspoň něco by v tomhle příběhu dávalo smysl 5. Protože věta: "Mrzí mě, že jsem tě políbila." a následná odpověď: "Ani z poloviny tolik jako mě." je příliš dobrá na to, aby jen tak vyšuměla do vzduchu.... celý text
Tři temné koruny
2019,
Kendare Blake
Takhle si tedy temnou fantasy rozhodně nepředstavuju. Stejně jako u Anna krví oděná kniha slibuje něco jiného, než v ní opravdu je. Čekala jsem pořádně gothic atmosféru, ale jediné, v čem to spočívá, je název a fakt, že královny nosí černou barvu. (?!) Jak už poznamenali mnozí, v prvním díle se nic neděje a jediný zvrat, který stojí za povšimnutí, se dozvíme v poslední větě. To bych osobně ještě překousla, ne každá kniha musí být nabušená akcí od první do poslední stránky, ale v tom případě bych očekávala jiné kvality. Zajímavý styl psaní. Promyšlený svět. Dobře udržovanou atmosféru a napětí. Brilantně vykreslené charaktery a vztahy mezi postavami. Bohužel nic z toho kniha nemá a je mi záhadou, co na tom tolik lidí baví.... celý text
Zlodějka knih
2009,
Markus Zusak
Je jedno, jestli žijeme za druhé světové války nebo v jakémkoli jiném období, všichni stejně jednoho dne zemřeme a jen těžko ovlivníme kdy a jak. Záleží pouze na tom, jakým způsobem se pereme se svým životem, jaký zaujímáme postoj v těžkých situacích a zda se třeba i v nelehkých dobách umíme radovat z maličkostí a prozářit někomu den. Asi takhle bych charakterizovala poselství knihy, tak jak ho chápu já. Líbilo se mi, že narozdíl od spousty jiných knih s touto tematikou byl příběh vyprávěný s odstupem (-smrti-) a místy i s ironií. Možná by si někdo řekl, že je to necitlivé, až urážející, ale podle mě autor zvolil přesně takovou dávku, jaká byla třeba. Co se týče konce a toho, že nám ho smrt vyspoilovala někde v polovině knihy, tak to jsem málem nerozdýchala. Ale zpětně musím uznat, že to byl takřka mistrovský tah. Takhle jste věděli, co se stane, a hrozně jste to nechtěli - ne, ne ne, takhle to nemůže skončit! - a přitom jste celou dobu pozorovali, jak to přesně k tomu spěje a nebrečeli jste o nic míň, než kdybyste to nevěděli. Ačkoli jedna věc mi na takových koncích vadí (ale je to spíš takový můj vnitřní problém, než že by to bylo něco špatného na knize samotné): Je to smutný a nespravedlivý a dojemný, tak u toho samozřejmě pár slz uroním, s knedlíkem v krku dočtu do konce a ještě chvíli nad celým příběhem uvažuju. Ale pak na to zapomenu a mám výčitky svědomí, že z toho nejsem smutná víc, protože takových příběhů se přece mohly stát tisíce. Jenže co s tím? Tohle všechno se dělo a ani kdyby na světě vycházelo dvojnásobné množství knih, stejně nikdy nedokáží zachytit všechny ty příběhy. A kdyby snad ano, to by se člověk ubrečel. A čemu by tím pomohl? Radši by se měl soustředit na to, co se děje v jeho době, vzpomínku na minulost zasutou někde v hloubi mysli jako varování. PS. Nemohla jsem si zvyknout na styl psaní. Ty metafory jsou příšerný :)... celý text
Na co slova nestačí
2020,
Brigid Kemmerer
Tak já nevím. Myslela jsem, že tuhle knihu budu zbožňovat úplně stejně jako Dopisy ztraceným, ale nestalo se. Ano, přečetla jsem ji jedním dechem, to přiznávám, ale nemůžu říct, že by si našla cestu k mému srdci tak jako první díl. Rev je super a bavilo mě dívat se na Declana z jeho úhlu pohledu a taky to, že jsme konečně odhalili celou jeho minulost, ale problém je v tom, že jsem nějak nepřišla na chuť Emmě. Ono najít postavě, jako je Rev Fletcher, adekvátní protějšek, je docela oříšek a Emma mi k němu prostě neseděla, navíc mi přišla povrchní a sebestředná. A taky mi tam chybělo to kouzlo seznámení přes dopisy jako u prvního dílu (i když proti nočnímu dostaveníčku za kostelem samozřejmě nic nemám lol).... celý text
Krysař
1972,
Viktor Dyk
Překrásný, smutný, dechberoucí příběh. Moc doporučuji audioverzi načtenou Jiřím Dvořákem, dostupnou na stránkách českého rozhlasu.
Jana Eyrová
2006,
Charlotte Brontë
Čekala jsem trošku gotičtější obměnu na Pýchu a předsudek. Ale když přišla Rochesterova žádost o ruku v půlce knihy a všechny ty ostatní náznaky, že všechno není úplně růžové, přerostly v podezření a podezření v dění, uvědomila jsem si, že jsem se pletla. A jsem za to ráda. Šla jsem do téhle knihy s tím, že mě moc ničím nepřekvapí, ale opak byl pravdou, některé zvraty mě opravdu dostaly. Jane je skvělá hlavní hrdinka, má úžasný vnitřní svět a je neobyčejně silná a odvážná, ač by se to na první pohled nemuselo zdát. Pana Rochestera jsem moc nemusela a to, jak se k ní choval v době před první "svatbou", mi vysloveně lezlo na nervy a říkala jsem si: tady se musí něco stát. A taky že stalo. Na druhou stranu, na konci přece muselo přijít ono "Reader, I married him", takže se muselo stát ještě něco. Ale kdybychom se jen tak beztrestně zbavili manželky, měl by čtenář pocit, že je to podvod, že jejich štěstí stojí na základě neštěstí někoho jiného... No, takže zkrátka, ten konec mě dostal a i moje cynické srdce se zachvělo. To, jak zjistila, co se stalo, a vrátila se k němu a to, jak se mu pak částečně vrátil zrak... Kouzelné. Brečím.... celý text
Vraní zpěvy
2002,
Radek Malý
Jako já jsem spíš na takový ty líbivější verše, hvězdičky, zasněné svítání, luka, tajemná jezera... ale tohle mě kupodivu taky oslovilo. Nelíbilo se mi všechno - mně se ostatně nikdy nelíbí všechny básně, u nikoho, vždycky si najdu jen pár, těch "mých" - ale nemůžu říct, že by přečtení téhle sbírky byla ztráta času. Ono ty poetický věci se tam taky najdou, ale hned vzápětí je vystřídají obhroublé verše plné sraček a stok, zmaru a neutěšenosti života. A to všechno spojené ve vytříbené formě sonetu. Mňamka. Jo a moc mě baví ta autorova hra s jazykem, to já můžu.... celý text
