vaskajiras přečtené 80
Hora mezi námi
2017,
Charles Martin
Knihu jsem četla v rámci ČV 2022, nic jsem si o ní nezjišťovala, neměla jsem žádná očekávání, nic, jenom jsem věděla, že je to i film. Jako film to nemusí být špatné, taková oddechovka na zimní večer, ale tohle? Buď tak špatně píše autor, nebo je to zaviněno překladem, ale mám pocit, že na tom nese díl obojí. Ten styl je prostě... neumělý, nekonzistentní, moc vysvětlování a zbytečností, když jsem si to četla, znělo mi to v hlavě jako moje staré slohovky. Příběh není nic extra, ale to by až tak nevadilo, v tomto typu příběhů snad už ani nelze být originální, jenom kdyby to bylo aspoň zajímavě napsané. Tady se o to autor pokouší prokládáním kapitol z hor kapitolami s promluvami k ženě hlavního hrdiny, ale taky to není nic moc. Strohý popisný styl by tady mohl pěkně kontrastovat s těmi patetickými monology, ale to by se to muselo dát číst. Velké odhalení na konci jsem odhalila ještě před koncem, ale vlastně se mi to líbilo, a dokonce mě to i dojalo. Co už se mi ale nelíbilo, bylo to, že hlavní hrdinové skončili spolu. Mně na jejich vztahu teda nic romantickýho nepřišlo a mnohem víc bych brala konec, jako že se jejich osudy nepopiratelně významně protly, aby si navzájem ukázali, co je to skutečná láska a nezdolnost, ale pak by si šli každý svou cestou... Nicméně, já tu knihu nenapsala, že jo (bohužel a bohudík) :D... celý text
Sofiin svět
2002,
Jostein Gaarder
Myšlenka skvělá, promyšleno téměř geniálně, krásně postmoderně provrstvené, plné paradoxů a odkazů, jen škoda, že je to tak špatně napsané. Četla jsem to hlavně kvůli té filozofii, příběh mě moc nezajímal a asi do poloviny knihy jsem o něm neměla zrovna vysoké mínění. Zvrat spočívající v odhalení toho, kdo je Hilda a major a jak to celé ve skutečnosti je, mě však přiměl můj názor trochu poopravit a začal mě bavit i příběh samotný. Tohleto vrstvení typu kniha v knize miluju a tady to překročilo hranice mých očekávání. Ale stejně si pořád myslím, že by si to zasloužilo být lépe napsané... styl se mi fakt nelíbil, působí to jako psané pro malé děti, přestože po knize čtenáři většinou nesáhnou dříve než na střední, Sofie i ostatní postavy se často chovají nelogicky, Albertovy výklady jsou hrozně rušivým způsobem prokládány úplně zbytečnými Sofiinými komentáři typu "to je zajímavé, povídejte, teď mi asi vysvětlíte, co to znamená, viďte, no to snad ne, ještě chvíli povídejte a stane se ze mě přesvědčená existencialistka" atd. Celkově bych však řekla, že plusy převažují nad mínusy, dějiny filozofie jsou tu vysvětleny opravdu stravitelným způsobem, a jak bylo řečeno v samotné knize, dál už si musí každý čtenář poradit sám, ale aspoň má základ, který mu pomůže orientovat se ve světě a kriticky hodnotit vše, co čte nebo slyší, než něčemu slepě uvěří...... celý text
Listopád
2021,
Alena Mornštajnová
Alternativní historii jsem vždycky tak nějak považovala za zbytečný subžánr, a tudíž se mi do Listopádu dvakrát nechtělo. Nikdy jsem nedovedla pochopit, jaký význam má ptát se "co by bývalo bylo, kdyby...". Ale možná se s tím prostě jen nedokážu smířit jako člověk, protože mi takové knihy dávají najevo, že já a vůbec celý svět, v němž žiju, je jen jedna z možností... Nicméně, ani tato kniha mě nepřiměla názor na alternativní historii přehodnotit. Mornštajnová umí skvěle vylíčit osudy obyčejných lidí na pozadí dějinných událostí, toho by se měla držet. Příběh Maji je dobrý námět i bez té omáčky okolo. Celé to polistopadové cosi mi připadá spíš jako školní esej na téma "Jak by to u nás vypadalo, kdyby nepadl socialismus", ne příliš zdařile rozkouskovaný po celé knize. A upřímně, pořád mi to přišlo jako slabý odvar toho, kam by to mohlo zajít, i když i tohle je samozřejmě hrozné a já nemám co říkat, protože jsem za socialismu ještě chodila po houbách... Myslím si, že pokud se někdo chce dozvědět o tom, jak vypadají podobné režimy v současnosti, sáhne spíš po nějaké faktografické knize o Severní Koreji a tak podobně, Listopád je v tomhle směru zbytečná kniha. Ale příběh je to dobrý, to žádná, jen by si dle mého zasloužil jiné prostředí...... celý text
Prohnilé město
2018,
Leigh Bardugo
Nemůžu říct, že bych se nebavila, ale podle mě je druhý díl o něco slabší. Na jednu stranu je cool, že autorka používá nespolehlivého vypravěče, ale nejsem si jistá, jestli se mi to líbí. Přijde mi totiž, že to dělá hlavně proto, aby pak z ničeho vyčarovala wow efekt. Zamlčuje důležité části Kazových plánů, mlží a nevysvětluje, co je tím a oním myšleno, a nedává tak čtenáři šanci, aby předem odhalil, co se vlastně chystá. Přiznávám, že jsem to asi v půlce vzdala a ani se nesnažila pochopit, jak mají všechny ty plány fungovat, a jen jsem při rozuzlení dělala ono kýžené wow. Smrt jedné z hlavních postav mi přišla zbytečná a neodůvodněná. Na to, abych uronila nějakou tu slzu, bych tomu musela věřit, ale měla jsem pocit, že to tam bylo prostě jen proto, aby se neřeklo, protože jsme přece v drsně drsným prostředí, takže by bylo divný, kdyby všichni vyvázli živí. A konec byl dle mého gusta až moc šťastný, ne sice úplně pohádkový, ale i tak, od takovéhle knihy bych čekala něco trochu víc znepokojivého, abych si i po přečtení mohla lámat hlavu nad tím, jak to s našimi milými kriminálníky bude dál. De facto to tak bylo, ale líbilo by se mi, kdyby to bylo trochu ponuřejší, mno.... celý text
Zmizelí ze Svitu Luny
2019,
Christelle Dabos
Druhý díl mě bavil o něco více než první, ale jaksi mi tu chyběl Thorn. Na to, že se postoj Ofélie k jejímu snoubenci má postupně proměňovat, jsem tu postrádala větší množství interakcí, které by k tomu vedly...... celý text
Šest vran
2017,
Leigh Bardugo
Je fascinující, že ač jsou všichni členové téhleté bandy padouši, kteří se neštítí (každý svým vlastním způsobem) opravdu skoro ničeho, stejně si nemůžete pomoct a fandíte jim nebo si je dokonce oblíbíte... Kaz představuje to, co je pokroucené a zmrzačené, proměněné k nepoznání léty živenou nenávistí. Ale stejně člověku nedá spát naděje, že pod tou černotou zbyla ještě alespoň kapka lidskosti... Inej je svědomí celé šestky, plíživé, ale neúprosné. Nesmírná síla v drobném, napohled křehkém těle. Nina - smrtička - životní síla. Umí si života užívat plnými doušky, ale za krásným zevnějškem se skrývá statečné, nezdolné srdce. Matthias je příkladem toho, co dokáže udělat hluboce zakořeněná víra ve správnost vlastních činů, navíc od dětství posilovaná a podporovaná. A také toho, jaké úsilí to stojí, ty kořeny vytrhat. Jesper jako připomínka toho, co se stane, když člověk podlehne své slabosti a sejde z cesty. A také naděje, že z tisíce neomylně mířených střel jedna z nich jednoho dne nalezne ten správný cíl. A Wylan - ptáče vykopnuté z hnízda, které se musí naučit v tom tvrdém světě přežít a doufat, že z něj docela nevysaje to, co je v něm dobré.... celý text
Čekání na Godota
2005,
Samuel Beckett
A mě to bavilo. I když je fakt, že ta hra je krutá. Je krutá k postavám, protože čekají na něco, co stále nepřichází, ale je krutá i ke čtenářům/divákům, protože klade otázky, na které nedává odpovědi (a bůhví jestli existují). Občas se v mezeře mezi plkáním o ničem vynoří nějaká věta, v níž (ač taky zní absurdně a banálně) tušíte nějaký hlubší smysl, ale za chvíli zapomenete (stejně jako Estragon), že ji kdy kdo vyslovil nebo že jste jí kdy přikládali nějaký význam. (Nebo to byl Vladimír?) Je to asi jako když usínáte a náhle vám hlavou bleskne nějaká veledůležitá myšlenka a vy se ji snažíte zachytit, ale v následujícím okamžiku se opět ponoříte do otupělosti, usnete a zapomenete, co že to bylo, zůstane jen pocit, že jste tu myšlenku měli. Ale zda jste v tu chvíli odhalili podstatu lidského bytí, anebo vás pouze napadlo, že byste si dali mrkev... Těžko říct...... celý text
Snoubenci zimy
2018,
Christelle Dabos
Kouzelné a neohrabané, studené a hřejivé zároveň. Tak trochu Alenka v říši divů, trochu steampunk, trochu period drama. Jako celek to působí neotřele. Mohla bych na tom hledat chyby, ale nechci, líbí se mi to a doufám, že další díly mě nepřinutí změnit názor.... celý text
Kouzla rodu Thornů
2021,
Margaret Rogerson
Po dlouhé době fantasy kniha, která mě dokázala zaujmout. Nápad jako takový je vcelku originální, ačkoli zápletka už moc ne, ale i přesto mě kniha bavila a její čtení jsem si užila. Už dlouho se mi fakt nestalo, že bych nějakou YA zhltla jedním dechem. Svět. Na jednu stranu oceňuji, že se autorka inspirovala 19. stoletím a ne středověkem, jak to u takových běžných fantasy světů bývá, ale na stranu druhou by to právě proto potřebovalo lepší popisy, protože se nemůže spolehnout na čtenářovu fantazii, která by si vystačila s tím, co zná z jiných knih anebo filmů. Nebo teda aspoň já jsem si to prostředí úplně představit nedokázala. Co se týče postav, Elisabeth jako hlavní hrdinka je fajn, neleze na nervy, jak to často bývá, ale nemůžu říct, že bych k ní nějak extra přilnula. Nathaniel mě bavil hlavně ze začátku, ty jeho sarkastické poznámky byly super, klidně jich tam mohlo být víc. S postupem času mi totiž přišlo, že ten jeho sarkasmus nějak ztratil na síle. Jako chápu, že to bylo částečně tím, jak ho Elisabeth postupně lépe poznávala a zjišťovala, že není úplně takový, jaký si myslela, že je, ale i tak... potom co se do ní zamiloval, už to prostě nebylo ono. Mno, Silas... Na tuhle postavu jsem se fakt těšila, ale že bych z něj byla úplně odvařená, to se říct nedá. Asi jsem od démona čekala něco trochu jiného. Myslím, že kdyby autorka víc vykreslila ten vnitřní konflikt mezi jeho démonickým já, které se živí lidskými životy a nemá slitování, a mezi jeho lidštějším já, kterému na jeho pánovi záleží, mělo by to větší šťávu. Vždyť právě to byly Silasovy nejlepší okamžiky, to, když se obětoval, když ho potom znovu vyvolali a on žádal víc, a to, když ho na konci Elisabeth osvobodila. Ve zbytku knihy zůstával poněkud nevýrazný. Záporák byl typický záporák, co si myslí, že spasí svět, všechno úplně debilně vykecal a vlastně jsme se nedočkali žádného překvapení. Což mi asi ani nevadí. Mít téměř od začátku jasně daného záporáka (za kterým už nestojí žádný jiný - větší - záporák) je svým způsobem uspokojující. A ten konec? Tak ten mě dostal. Čekala jsem takový ten smířlivý pohádkový, ať už se Silasem nebo bez něj, ale tohle bylo mnohem lepší. Dokázal ve mně vyvolat otázky, na které jsem tak úplně nedostala odpověď a ještě nějakou dobu jsem nad tím dumala. Jenom přemýšlím, jestli měla zůstat nedořečená i otázka Elisabethina původu, anebo na to autorka tak trochu pozapomněla. Ale dospěla jsem k přesvědčení, že její matkou byla ředitelka, ať už to bylo zamýšleno tak či onak. P.S.: Konečně zase nějaký dobrý standalone. Ze všech těch trilogií je mi na nic.... celý text