vaskajiras
přečtené 80
Netrpělivost srdce
2006,
Stefan Zweig
Páni. Páni. Na tuhle knihu jsem narazila náhodou, ale jsem za ni hrozně ráda, něco takového jsem už dlouho hledala, aniž bych o tom tušila. Někomu mohou přijít všechny ty popisy vnitřních pochodů zdlouhavé a některé pasáže zbytečné a nudné, ale mně to vůbec nevadilo. Naopak, u monologů hlavní postavy i doktora Condora se moje knihomolská dušička přímo tetelila blahem, kolik krásných (a krutě pravdivých) citátů si zde podtrhám. Je to hodně o morálce a o tom, jak může náš soucit, pokud je pouhou netrpělivostí srdce, a ne skutečnou vůlí pomoci a obětovat se pro druhého, napáchat mnohem víc škody než užitku. S naším milým panem poručíkem je to jako na houpačce, chvíli si myslí, že to dokáže, hned aby se v následujícím okamžiku jeho odhodlání rozbilo hrůzou z toho, co by to pro něj obnášelo a co by si o něm řekli ostatní. Ale všichni máme chyby a pokud sami u sebe pozorujeme podobnou nestálost a obavy, pak ho nemůžeme jednoduše tak docela odsoudit. Co se týče Edity, ano, zachvacuje mě jistá netrpělivost srdce, ale ne tak docela kvůli jejímu postižení, jako spíš kvůli tomu, že vlivem otcovy výchovy se z ní stalo rozmazlené dítě, zvyklé dostat vše, na co pomyslí. Ale musím říct, že její citové vydírání mi nepřišlo až tak hrozné jako to jejího otce. Také samotný přístup k ní jakožto k mrzákovi ve mně vzbuzuje lítost: to její "až se vyléčím..." naznačuje, že nebyla očima tehdejší společnosti považována za úplného člověka, jako by si chromá dívka nezasloužila být plnohodnotně milována, jako by to pro skutečnou lásku byla nepřekonatelná překážka. Věřím, že v tomhle směru jsme už dnes, o sto let později, zase trochu jinde.... celý text
Eliza a její nestvůry
2019,
Francesca Zappia
Love story dvou hardcore introvertů. - Nemůžu nemilovat. Ale přece nemůžu dát plný počet hvězdiček. Je to zajímavě pojaté, ale něco mi tam prostě chybělo, něco mohlo být uděláno lépe a ani styl psaní není nic extra. Je to příběh o nestvůrách, které se skrývají v každém z nás a čekají jenom na ten správný okamžik, kdy nás pohltí. A taky ukazuje, jak moc, moc je náš svět pokřivený. ,,Copak to nevíš? V moři jsou nestvůry." PS: Asi jdu okamžitě číst The Children of Hypnos ;)... celý text
Nevlastní sestra
2019,
Jennifer Donnelly
Začít vyprávět příběh nevlastní sestry, to chce odvahu. Zahájit ten příběh v okamžiku, kdy si nevlastní sestra řeže prsty, aby se vešla do střevíčku, to chce ještě větší odvahu. Nutno podotknout, že nápad je vskutku originální. Ne každému musí sednout styl psaní a zasazení do reálné historie, mně osobně občas štvaly až příliš krátké kapitoly a ta Francie osmnáctého století mi tam moc nepasovala, ale budiž. Je to vlastně pěkný, ano, místy i dojemný příběh o boji s předsudky, o boji za emancipaci žen, o boji za lásku, štěstí a odpuštění a také o boji sama se sebou. Velmi mě pobavily některé hlášky. Líbílo se mi taky, jak autorka využila popelkovský motiv v případě Isabelle, ale (jak jinak) poněkud netradičně. A jedna rada na závěr: pokud se do knihy teprve chystáte pustit, nečekejte od ní to, co čekáte. Čekejte míň a čekejte něco jiného a dostanete mnohem víc. Dostanete pohádku. Feministickou. Neklasicky klasickou. Klasicky neklasickou. V dobrém slova smyslu.... celý text
Oba na konci zemřou
2018,
Adam Silvera
Taková škoda. Ke knize mě přilákal hlavně její název a suprová obálka. Ani anotace nezněla špatně. Ale zpracování je bohužel dost slabé, čekala jsem víc. Jakože příběh není špatný (i když jednoduchý a předvídatelný), ale co mi v něm fakt nesedí, je samotný nápad s hodinou smrti (což není dobré, vzhledem k tomu, že na tom staví celá zápletka). Nepřeháním, když řeknu, že by mi přišlo uvěřitelnější, kdyby si ty dva třeba odchytla nějaká pouliční věštkyně a oznámila jim, že ještě toho dne zemřou... Zkrátka: kniha neurazila, ale ani nezaujala, nejspíš se brzo vykouří z hlavy.... celý text
Ohnice
2006,
Jiří Orten (p)
Moje nejoblíbenější sbírka od Ortena. Hodně věcem v ní nerozumím a jsem ráda, když v básni poodhalím význam třeba jen několika málo veršů, ale myslím si, že právě o tom poezie je. Nikdy nemůžeme v plném rozsahu pochopit "co tím básník chtěl říci", to ví jenom on sám (a někdy možná ani on ne), ale občas můžeme nahlédnout za slova, můžeme najít smysl, který ani sám autor nezamýšlel, může to v nás vyvolat zasutou vzpomínku, myšlenku, pocit... To je dlé mého pravé poslání poezie. Při čtení Ortenových básní se obracím sama do sebe, do vlastního nitra, a zároveň bloudím širým světem a dívám se na něj novýma očima. Mnoho básní působí ponuře, je v nich stísněnost, žal, bolest, touha po smrti, nejistota, marnost, ale přes to všechno se v nich zobrazuje také láska ke světu a přírodě, dojemná přilnavost k věcem a v neposlední řadě i naděje a láska. Taky miluju Ortenův jazyk, to, jak pracuje se slovy, někdy verše působí lehce, až hravě, jindy jsou těžké jako olovo, ale přesto zní tak krásně, až to bolí. Jsou verše, které zasáhnou hluboko do srdce, uvíznou v hlavě a už tam zůstanou...... celý text
Dopisy ztraceným
2019,
Brigid Kemmerer
Asi není nejlepší nápad hodnotit knihu ihned po dočtení, ale nemůžu si pomoct. Čekala jsem běžný teen románek ozvláštněný seznámením přes dopisy, ale ten příběh je mnohem hlubší. Nečekala jsem, že mě až tolik vezme za srdce. Jedna z mála knih, u nichž nemá cenu rozepisovat se, o čem všem jsou, neboť to nejlépe řeknou samy.... celý text
Rod země a krve
2020,
Sarah J. Maas
Nedokážu říct, jestli mě tahle kniha víc bavila, anebo iritovala. Poté, co jsem se zapřísahala, že od Maasové už si nic nepřečtu (nechci přece skončit s újmou na zdraví), se mi tahle kniha dostala do rukou jako dárek, a tak mi bylo hloupé nechat ji jen tak ležet na poličce (i když je fakt, že s tou hezkou obálkou se tam vyjímá dobře). Tákže, když přistoupíme na to, že je to prostě Sarah J. Maas, jejíž mužský postavy jsou nabušení týpci, kteří nevěděj, co s testosteronem (ale ve skutečnosti jsou citliví a maj pohnutou minulost), a ženský zase sexy drsňačky, který si to rozdaj s kdekým (ale přitom pod svou maskou skrývaj jemnou, romantickou duši), tak se dá říct, že je to celkem zajímavý svět. To ale nic nemění na tom, že nám ho autorka začala cpát hned po první stránce a dost mi trvalo, než jsem se v tom začala jakž takž orientovat. U světa ještě zůstaneme. Fajn, máme tady smíchané moderní technologie s magií a najdeme tady všechny možné zrůdičky, to ještě překousnu, vlastně to tvoří celkem neotřelou kombinaci, ale co mi fakt vadí, je ta očividná inspirace starým Římem. No, vadí... spíš nevím, co si o tom myslet. Tak buď si autorka myslí, bůhvíjak to není cool a chytrý, nebo je to pokus o parodii, kterej asi nepobírám. Protože třeba SPQM? To jako vážně? (Latinské citáty, přezdívku Umbra Mortis a chiméru, která je chimérou jen podle názvu, ani nepočítaje.) [Edit] Tak díky několika anglickým recenzím jsem se dozvěděla, že se Maasová "inspirovala" mj. také norskou mytologií a kdoví čím ještě. Přičemž podobně jako u již zmíněné chiméry jí je buřt, co obnáší původní význam slova. Co se dějové linky týče, ne že bych se nudila, ale ani mě nijak neoslnila a dvojí rozzuzlení zápletky mě vysloveně zklamalo (sice jsem nečekala, že to bude zrovna takhle, ale zklamalo). Když vezmeme v úvahu, že půlku knihy zabíraly myšlenky hlavní hrdinky na sex s hlavním hrdinou a obráceně a půlku z té druhé půlky se tam řešily další kraviny, mohla by celá kniha skončit na nějakých 300-400 stranách a o nic bychom nepřišli. Někomu se tam ty erotické pasáže možná líbí, ale mně to připadá laciné. Dále. Podle všeho je tahle kniha určená starším čtenářům než Trůn a Dvory, ale rozhodně mi nepřijde v pořádku, jak je v ní přistupováno k sexu, drogám, párty a podobným záležitostem. Nedělám si iluze, že tohle čtou jen čtenáři, kteří z toho mají rozum a uvědomujou si, že v reálným životě to takhle nechodí. A z tohoto hlediska to považuju za neakceptovatelné. A na závěr ještě jedna nehorázná pitomost. Když má někdo poraněnou tepnu, tak se obvykle uvádí, že do minuty vykrvácí. Ale v tomhle světě očividně dotyčný nejenže nevykrvácí, ale ještě stíhá zachraňovat někoho jiného. Anebo má nohy na fašírku a "životně důležité tepny přeťaté", ale umírá kdovíjak dlouho. No. Celkově tenhle můj komentář vyzněl kritičtěji, než jsem zamýšlela (ač jsem zdaleka neobsáhla vše), ale snad to někomu otevře oči. Tím nechci říct, že to nemáte číst, když vás to baví. Důležité je si tyhle věci uvědomovat.... celý text
Čtyři mrtvé královny
2020,
Astrid Scholte
Ke stylu psaní a některým prvkům světa Quadary bych sice měla nějaké ty výhrady, ale zápletka to docela dobře vynahradila. Líbilo se mi střídání kapitol z pohledu Keralie (ač jsem ji osobně moc nemusela) a z pohledu královen a to, jak nevíme, kdy se vlastně ta časová linka v paláci odehrává, a dozvíme se to až spolu s hlavními hrdiny (a stejně ještě nevíme všechno). Romantika mezi Keralie a Varinem nebyla neočekávaná, ale celkem hezky tam zapadala a nepůsobilo to uměle. Musím přiznat, že tahle kniha mě donutila podezírat všechny ze všeho, a přesto jsem neuhodla, jak to je ve skutečnosti. Šokující zvrat dostál svému názvu: šokoval mě :) Fantasy prvků v tomto příběhu, až na samotný fakt, že se jedná o smyšlený svět, nefigurovalo, ale myslím, že to ničemu nevadí. Označení detektivka mi k tomu sice taky úplně stoprocentně nesedí, ale koneckonců pátráme po vrahovi čtyř královen a na závěr nechybí ani pořádné, troufám si říct "poirotovské" odhalení viníka, takže proč ne?... celý text
Dračí posel
2015,
Rachel Hartman
Druhý díl mé milované Serafíny mě bohužel dost zklamal. Těšila jsem se, že se důkladněji seznámíme s ostatními polodraky, ale mrzelo mě, že pátrání po nich bylo rozplizlé přes celou knihu, aniž by se tam většinu času dělo něco důležitého. Byla jsem zvědavá na Jannoulu, že se konečně dozvíme, jak to s ní bylo. Z nějakého důvodu jsem si ji původně představovala jako jakousi chlupatou obludku, takže mě překvapilo, že je ve skutečnosti úplně lidská. Její postava mě však nakonec moc neoslovila, nepřipadala mi uvěřitelná a ty její geniální strategické schopnosti mi přišly dost přitažené za vlasy. Co se týká samotného zakončení, celé to působilo uspěchaným a poněkud odbytým dojmem. Jako by autorka najednou nevěděla, jak splést dohromady všechny nitě příběhu, které rozházela všude kolem, a tak je na konci prostě zašmodrchala a vytvořila tam jakési abstraktní cosi, co postrádalo jak logiku, tak napětí a akci. TAK TROCHU SPOILER 》》》》 (Jakože: Serafína si konečně uvědomí, jak osvobodit svůj oheň duše, zjeví se jí nebesa či co, pak se odkudsi vynoří svatý Rosoláč a místo plánované finální bitvy se všichni vrátí domů k mamince?!) Nicméně jsem ráda, že svůj prostor dostala v této knize i Eskar, kterou jsem měla ráda už od prvního dílu. Zde jsem si tuto dračí ženštinu opravdu zamilovala. Ale jestli to stálo za přečtení? Nevím, nad odpovědí stále váhám a čím dál tím víc nabývám dojmu, že kdybych se k druhému dílu nedostala, o nic bych nepřišla.... celý text
Proměna
2007,
Franz Kafka
No. Jsem na rozpacích. Tohle je první dílo, co jsem od Kafky četla, a dá se říct, že je vlastně přesně takové, jaké jsem čekala. A zároveň není. První částí jsem se prokousávala fakt ztěžka, tahleta absurdní proměna a ještě absurdnější reakce hlavního hrdiny na mě prostě byly moc silné kafe. Ale jak příběh pokročil, jak jsme mohli vidět, jak na to reaguje rodina, jak se s tím vypořádávají, jak se sami mění atd., tak mě to celkem chytlo. A už nepustilo. Bezprostředně po přečtení bych asi nebyla schopná vyjádřit, co si o knize myslím, ale čím víc o tom teď, s odstupem pár dní, přemýšlím, musím říct jediné: ono se mi to líbilo!... celý text
