Vindur
přečtené 127
Jak se stát jiným
2023,
Édouard Louis (p)
Zajímavá kniha. Totálně odlišný styl autobiografického vyprávění, než se kterými jsem se doposud setkal. Zdá se mi určitým obrazem dnešní doby, kdy středobodem světa je jedinec a jeho seberozvoj ve světě globalizace a uvědomění si vlastního bezvýznamného členství v přirodním ekosystému. Neuvěřitelny životní příběh, bez kterého by kniha vůbec nefungovala. Oceňuji snahu být co nejautentičtější a v písemném projevu co nejsyrovější. Neustálý drive na branku/za svým cílem stát se slavným a úspěšným vs. vymanit se ze své minulosti, ale na druhou stranu neustálé obviňování svým kořenů a zanechávání kostlivců podél své vlastní cesty. Avšak na druhou stranu, pokud se má člověk změnit a někam se v životě posunout, bez ztrát a kompromisů se to nikdy nepodaří...... celý text
Rod rudého čiroku
2022,
Mo Jen (p)
Toto je fascinující kniha, pro mě první od Čínského autora, přeházená mozaika příběhů o spisovatelových předcích v čínské Náhorní pustině, jež jsem přečetl na jeden nádech. Překvapila mě krutost, krvavost a surovost vyprávění (válčení s Japonci a kolaboranty, psy, mučení i znásilnění), kdy jen tu a tam se objevila krása či proklouzla něžnost (příběhy s babičkou, matkou a otcem, Lásenkou), avšak plna hrdinství mužů a žen (!) a ojediněle i vtipně napsanými scénami (příběh ztráty otcova varlete). To všechno slepuje dohromady nádherný magický jazyk díla pomocí neotřelých přirovnání, metonymií, metafor, personifikací a epitetonů. Hrozně se mi líbilo opakování tématu rudého (někdy barevně přizposubícího se) čiroku a čirokových lánů, tak úzce spajitými s dojemným osudem autorova rodu. Velmi také oceňuji stručný, přesto informacemi nabitý a s jasnou myšlenkou pro pochopení okolností díla napsaný doslov!... celý text
Mor
1963,
Albert Camus
Konečně se mi knihu podařilo na druhý pokus přečíst a kupodivu v období, kdy mě žádná jiná nedokázala oslovit. Za současných veder a se vzpomínkami na pandemii nebylo vůbec těžké si kulisy románu-filosofického díla představit. Dílo je napsáno pro Camuho typickým jednoduchým stylem krátkých a strohých vět zasazených do holého světa bez přílišných emocí. Dialogy jsou napsány strujícím způsobem a bez nadbytečných výplňkových pasáží. Jedná se o příběh o lidském údělu navzdory absurnosti bytí - o naši každodenní realitu. Jako i v Camuho dalších dílech se propisuje jeho pohled na svět - a to, že i přes absurnost světa, je snad jediným smyslem revolta a věčný boj s tímto konfliktem (viz. Mýtus o Sysifovi). Mor je ta chvíle zapomnění, která nad námi vysí ode dne, kdy jsme se narodili. Ale snad právě proto, že může postihnout v jakýkoliv momement kohokoliv z nás, jsme v tom přeci jenom spolu.... celý text
Už nikdy spánek
2011,
Willem Frederik Hermans
Knížku mi trvalo přečíst velice dlouho (2 měsíce). To nemění nic na mém obdivuju jednoduše, ale pravdivě vykresleného vnitřního boje nizozemského vědce, jež putuje mezi cizinci (Nory) v drsné severské krajině na cestě za velkým zeměpisným objevem. To zda nakonec hypotézu svého učitele Sibbeleea potvrdí či nikoliv není pramálo podstatné. Doporučuji pro krásný literarní jazyk, popis krajiny a vyjádření vnitřních pochodů hlavní postavy. Kniha vás nevystřelí z pohovky nebo sedačky či na čem běžně při čtení sedíte, ale bude vás jemně nadnášet po celou dobu, kterou se jí budete věnovat.... celý text
Suterén a jiné povídky
1963,
Graham Greene
Doporučuji alespoň kvůli těmto povídkám: Suterén (nádherný obrázek setkání se dětské nevinnosti s mnohdy pokřiveným světem dospělých; jedna z mých nejoblíbenějších povídek vůbec), Muži při práce, Modrý film...... celý text
Palác snů
2017,
Ismail Kadare
Neuvěřitelný příběh Mark-Alema, člena vznešené a mocné albánské rodiny Qyprillů žijící v Osmanské říši 19. století protkané vlákny opresivní a kontrolující vládní politiky. Sledujeme velice rychlý nevysvětlený („...protože nám vyhovuješ...“) kariérní postup Mark-Alema v Paláci snů (Tabir saraj). Zde jsou shromažďovány sny obyvatel Osmanské říše, tříděny, kontrolovány a vykládány. Tato instituce se skládá z oddělení seřazených od nejobecnějšího po nejspecifičtější a nejdůležitější: Písárna (zapisování snů), Recepce (příjem snů), Selekce (výběr snů), Interpretace (vykládání snů) a Oddělení hlavního snu (stará se o sen, jenž má největší dopad na chod vlády); stranou stojí Archiv (všechny sny, které kdy Palác snů nashromáždil) a Izolace (zde snad dochází k vyslýchání lidí, jimž se zdály především hlavní sny). Mark-Alem rovnou nastupuje do Selekce, kde má za úkol oddělit sny potenciálně důležité od nepodstatných. V Interpretaci, kam je přeřazen nějaký čas na to, musí analyzovat a rozklíčovat význam vybraných snů. Světem snů, kterými se v práci od rána do večera zabývá je natolik pohlcen, že již není sto vidět skutečný svět jako dříve, zdá se mu nudnější a nezajímavý. A přesto má jeho práce nepřímo dopad na skutečné osudy jeho rodiny. V průběhu jeho kariérního postupu postihne rodinu Qyprillů veliké neštěstí, jeden ze jejích členů, bratranec Kurt, je zadržen vládní policií a odveden, následně popraven. Vláda takto jedná na základě snu zelináře z hlavního města o mostu (Qyprilli), hudebním nástrojem (albánský epos), býkem se začervenalou srstí (provokace/napadení státu). Právě albánsky epos o rodině Qyprillů je trnem oku vládě, příčinou odvěkých rozepří. Tento sen Mark-Alemovi projde několikrát rukama, není sto ho ale rozluštit, a tedy není schopen pohromě zabránit. V návaznosti na tento incident stále Mark-Alem postupuje po kariérním žebříčku až na pozici zástupce generálního ředitele, a přesto, že se mu konečně více a více před očima otevírají principy a řády chodu Paláce snů a kroky vlády, veliké množství faktů a důvodů mu zůstávají skryté v mlze. Ať se ocitá na jakékoliv pozici v této veledůležité instituci, pociťuje pocity nevědomosti, strachu, nejistoty a nemožnosti změnit svůj osud. Celým příběhem se prolíná snovost s veškerou svojí zamlžeností; je plná nejistoty, nevysvětlených symbolů. Realita a sny ztrácejí jasnou hranici. Při čtení se mi zdálo, že o vyvolání tohoto pocitu ve svých obyvatelích se takové opresivní režimy, jako například Hodžův v Albánii, snaží. Pomáhá jim udržovat napětí, podezřívavost mezi občany a šířit strach k jakémukoliv vzepření se režimu.... celý text
Generál mrtvé armády
1990,
Ismail Kadare
Generál mrtvé armády je moje první kniha od Ismaila Kadareho. Jak již název napovídá premisu díla představuje cesta italského generála s knězem-plukovníkem do Albánie dvacet let po 2. světové válce za účelem nalezení, vykopání ostatků padlých italských vojáků za pomoci albánského poradce a pár dělníků a jejich dopravení zpět do vlasti. Sám misi považuje za důležitý úkol a italskými generály, kteří své vojáky vedli do hrobu opovrhuje. I přes dobu 20 let po invazi fašistické Itálie do Albánie vnímá zpočátku tuto událost černobíle; Italové byli pouze stateční a umírali hrdinně a s myšlenkou na vlast a Albánců se bojí, vidí je jako hrozivé bojovníky bez emocí a považuje je za krvelačné ‘‘syny orlů‘‘. V průběhu několika dlouhých měsíců až let projíždí tato záhadná skupina mužů albánskými horami, ale také rozlehlými bažinatými nížinami či přímořskými oblastmi za rozličného, častěji však nepřejícího, počasí (,,Na cizí zem padal déšť se sněhem‘‘ – věta opakující se v první i poslední kapitole) a odváží si v černých pytlech své padlé vojáky. Generálovi se mnohdy zdá, jak tuto zvláštní armádu vede v boji proti nepříteli a vymýšlí si všemožné strategie. Během hledání hrobů a výkopových prací v albánských vesničkách se čas od času střípkovitě dovídá o hrůzných osudech za této války tu z nalezeného deníku italského dezertéra, jindy z vyprávění místních přeživších pamětníků či na vlastní kůži zažije smutek a zlobu nešťastných matek, které ztratily své muže a děti (při návštěvě albánské svatby). Vyprávění je strohé, civilní a nekonvenční, bez příkras, stejně tak jako terén a počasí ve kterém výkopy hrobů probíhají; ve výsledku ale krásně stínuje skutečnost Albánci jsou pohostinní, přesto na krutost a křivdy války nezapomínají. Anonymita postav i míst a univerzálnost je myslím často přirovnávána ke Kafkovi, to je ale tak jediné, co s ním má společného. Posuďte sami. I přes jednoduchost příběhu i jazyka, kterým je příběh napsaný, jsem byl ihned do děje vtažený. Místy byl text vtipný, jindy mě dojaly osudy obou stran konfliktu. Postava generála byla pro mě nejvíce zajímavá, prošla asi největší proměnou a pochopení krutosti války. Není vykreslován ani jako záporný, ani jako negativní hrdina, ale prostě jako člověka, jehož černobílé přestavy zlomila opravdu silná a strašlivá zkušenost. Pokud někdo ví, jak a kde lze získat italskou filmovou adaptaci (s anglickými titulkami) této novely od Luciana Tovoliho z roku 1983 v titulní roli s Marcellem Mastroiannim, prosím, budu vděčný za každou radu. Děkuji.... celý text
Noc věrnosti a ctnosti
2017,
Louise Glück
Sbírku Noc věrnosti a ctnosti napsanou v roce 2014 jsem si pořídil v návaznosti na udělení Nobelovy ceny za literaturu za rok 2020, kterou její autorka, Louise Glücková, získala. Z toho důvodu jsem se k autorčiným básním dostal zcela nedotčený znalostí jakéhokoliv pozadí vzniku díla či informacemi o autorce (pouze fakt, že je vyučuje na Yaleově univerzitě). Překvapil mě styl, kterým je dílo napsané, opravdu se v něm v určitých částech ztrácí hranice mezi poezií a prózou. Co se dílu nesporně upřít nedá, je jeho lyričnost. Ze čtení jednotlivých básní jsem si odnášel především atmosféru, kterou vytvářely. Připadalo mi, že páteří sbírky bylo několik opakujících se témat jako: začátky a konce (ilustrací budiž jedna z mých oblíbených básní ''dobrodružství'') , vzpomínky a nespolehlivá a tajuplná paměť (''cornwall''), smrt rodičů (''strom, co se postavil do cesty rodičům''). Básně jako kupříkladu ''výmluvné mlčení'' na mě zapůsobily svým tichým krásným vyjádřením smyslu náhodných osudových setkání/situací. Celkově si nezapamatuji ze sbírky jednu báseň, která by pozměnila můj pohled na svět, ale zvláštní pocit napětí vycházející z nálady básní Louise Glückové. Myslím si, že autorka nebude patřit mezi spisovatelku, ke které bych se měl v budoucnu často vracet, přesto jsem rád, že se mi její verše dostali do rukou. Chystám se si přečíst ještě jednu její sbírku: Divoký kosatec (1992; Pulitzerova cena), jejíž styl, jak jsem se dočetl má být dosti odlišný od této novější sbírky, a který někteří kritici považují za spisovatelčin nejlepší počin.... celý text
Normálni ľudia
2020,
Sally Rooney
Normální lidé je velice čtivá knížka. Ačkoliv se spíše zaměřuji na klasické a již dobou ověřené autory a díla, pustil jsem se na doporučení do čtení toho krátkého příběhu. Příběh sleduje vývoj mladé, nerozhodné, vzdělané dvojice, kluka a dívky z Irského venkova od středoškolských let po téměř dokončení vysoké školy. Každý pochází z jiné společenské vrstvy, přesto je k sobě po celou dobu příběhu něco nesmírně táhne. Zde snad můžeme vidět často zmiňovanou paralelu s romány Jane Austenové. Většinu knihy tvoří dialogy mezi postavami či vnitřní rozhovory. Jsou napsané velice důvěryhodným jazykem současného světa, popisy a vyprávění se nacházejí v knize minimálně. Děj se posouvá skoky mezi jednotlivými daty (někdy v řádu dní, jindy v řádu měsíců). O událostech se dozvídáme retrospektivně či se přímo odehrávají v současnosti. Po dočtení díla jsem měl pocit, že nejasně definovaný vztah ústředních postav v knize byl komplikovaný, na jednu stranu toxický (skýtal úkryt a útěk od vlastních nevyřešených problémů), na druhou pro oba přínosný (byli si blízcí ve své odlišnosti od zbytku vrstevníků). Název knihy si vykládám jako definici krize, kterou si prochází mnoho mladých lidí v této době (možná vlastně v jakékoliv době), o hledání vlastní identity, vymezení se vůči světu, hledání vlastních hranic a především smíření se se sebou samým (dnes se zdá být společnost více a více různorodá). Ve výsledku mě kniha doslova nenadchla, ale přečtení nelituji a doporučuji lidem, které zajímá náhled do světa lidí vyrůstajících v době sociálních médií a době nepřeberného množství informací (jak se s nimi naučíme pracovat...?). Chystám se zhlédnout i stejnojmenný seriál, jehož realizace se účastnila i sama autorka (scénář).... celý text
Předkonec / Písečné dítě / Domek na vinici / Hrana
2013,
Viola Fischerová
Velice smutná sbírka, zúčtování se životem, smíření se smrtí. Jako první mě napadlo přirovnat ji k posmrtně vydanému albu Leonarda Cohena You Want It Darker!
