work přečtené 235

Černé světlo 2017, Peter May

Je to asi takhle: Šovinistický italský Skot, žijící ve Francii, je obviněn z vraždy. Mezitím někdo spáchá bombový útok na jednu z jeho dcer a založí požár ve fitness centru budoucího zetě. Dozvíme se, že vše je narafičeno, protože nejjednodušší způsob, jak zlikvidovat Skota je, že zlikvidujete všechny v jeho okolí a on to pak vzdá. U výslechu na policii, kde Skota zastupuje poručník jeho dcery, se ukáže, že hlavní inspektorka tajně doufá, že by mohla být Skotovou milenkou, takže ho pustí na kauci. Napomůže tomu i homosexuální kadeřník. Skot odjíždí na venkov se svými dvěma dcerami, jež má každou s jinou ženou, a dále se svou studentkou, přítelem své dcery, kterého nesnáší, a náhodnou milenkou, se kterou se v noci seznámil v hotelovém baru. Přítel jeho dcery se ale snaží znásilnit Skotovu milenku, což Skot nesnese. Ani mu tak nevadí, že někdo vyjel po jeho milence, jako že někdo se snažil podvést jeho dceru. Naštěstí je dotyčný těžce postřelen, takže dobro vítězí. Milenka se snaží rodinu stmelit tím, že vysvětluje dcerám, že jí jde jen o sex, takže na ni nemusí žárlit. Mezitím si studentka vybuduje ve vesnickém domku počítačové středisko a vypátrá pomocí prohlížeče Google cokoli o komkoli, na co jen pomyslíte. Skot nezahálí a dělá rozbory DNA z každé kapky tělesné tekutiny, na kterou narazí v důkazním materiálu, ke kterému se dostane levou zadní, protože francouzská policie udělá za croissant cokoli. Má štěstí, vlastnící tekutin jsou všichni evidování v různých databázích, stačí za nimi jen zajet. Situace se obrací, když se od poručníka dcery Skot dozví, že dcera není jeho dcera a její otec je její strýček. Nesmí se o tom ale mluvit, protože by ji to ranilo. Ta to ale stejně ví, protože poslouchala za dveřmi. Naštěstí se vše v dobré obrátí, svatba se koná a všichni spolu tančí. Kecám – tu poslední větu jsem si vymyslel. Na konci se vrací na scénu inspektorka, aby nastavila našemu hrdinovi bujné poprsí, a fitness centrum se znovu otevírá. Zajímalo by mě, co byl spouštěč k tomu, aby Peter May, autor výborné série z ostrova Lewis, začal psát tyhle věci? V podstatě tím jako spisovatel u mě skončil. P.S. Omlouvám se Davidu Matáskovi, který knížku výborně načetl, on za to nemůže.... celý text

Xanadu - Cesta za Kublajchánem 2004, William Dalrymple

Miluju cestopisy. A je tak těžké najít ty dobré. To znamená takové, které se liší od nudného schématu přejeli jsme z místa A do mista B a jestli vás to zajímá, tak sem přepíšeme něco z historie a něco z Lonely Planet, pak jsme šli spát, protože další den jedeme do místa C. Proto jsou tu takové, které berou cestování jako sled pozorování a veselých příhod (Zibura, Úbl, Popluhár, Holcová), takové které tomu dají velmi osobní a neobvyklý rozměr (Ramba), a mraky takových, které se vás prostřednictvím vlastních zážitků snaží obrátit na duchovní cestu, obvykle tu dálnovýchodní. Dalrymple nic z toho nedělá, v podstatě jde o velmi seriózní historickou rešerši, která se veze po stopách cesty Marca Pola po Hedvábné stezce. Dějepisná fakta jsou tu podaná jen tak mimochodem a skvěle zapracovaná do strastí cestování bývalou perskou říší, nahlíženou z té radostnější stránky. Výsledkem je zábavný kaleidoskop, ze kterého odejdete nejen pobavení, ale i vzdělanější a snad i pokornější.... celý text

Studené světlo hvězd 2021, Pavel Fritz

Ach... už ta obálka... Španěl Luiz Lara Osorio se zabývá 3D renderingem a "Cestovatel", jak se jeho počítačová malba nazývá, je vlastně v jeho tvorbě ojedinělá. Perfektně navozuje atmosféru, která prosycuje příběhy Pavla Fritze. Vesmír je všechno, jen ne idylická selanka a budete v něm sami se sebou. Nebo si to možná budete myslet. Je nesmírně obtížné psát sci-fi tak, aby působila nadčasově, a je velmi velmi málo těch, co to umí. Dobrým příkladem v knižním světě je Herbertova Duna nebo Robinsonova Aurora, v tom filmovém například Scottův Vetřelec. Všimněte si, že narozdíl od většiny ostatních tam narazíte na popisy technologií dostatečně podivných a pokročilých, přesto i po desítkách let nepůsobí rozpačitě. V hlavní roli ale je člověk, popřípadě jeho lidství či to, co z něj zbylo. Fritzovy povídky jsou na tom podobně. Pavel je jednak dobrý vypravěč, jednak těží maximum z českého jazyka, který - přiznejme si to - není zrovna jednoduše naroubovatelný do libovolně vzdáleného nehostinného kouta planetární soustavy. Zato umí být poetický. Tady je to v symbióze. Pršelo... Pršelo.... Ploché střechy stupňovitého komplexu bičovaly mocné provazce deště, avšak odtokové žlaby a drenážní trysky, trčící do nicoty jako chrliče gotických katedrál, zůstávaly suché. Většina metanových kapek po dopadu jen sykla a proměnila se v páru. I přes mohutnou vrstvu izolace zůstávala základna teplejší a za deště se utápěla v mlžném oparu. Melancholické ráno. Během pár řádků jste prostě TAM. A pak... pak je tu invence, s jakou Pavel vzdálené světy zalidňuje, často pomocí stvoření, která se jen odrážejí v zrcadlech času... už tam nejsou, ale nechala po sobě technické nebo mentální stopy. Náznaky. Opuštěné vraky. Místa často taková, že je lépe na ně nenarazit. Je mi fakt líto, že tohle dílo vzniklo v české kotlině, protože hravě strčí do kapsy velkou část (značně přeceňovaných) zahraničních rádoby scifi pisálků. A mám, prosím, na mysli posledních padesát let, velká jména nevyjímaje. Pavel se tak připravil o milionové náklady a scénáře pro film. Do mých Top 10 knížek žánru se Studené světlo hvězd dostalo levou zadní.... celý text

Hovor se smrtí 2017, Chris Carter

Vzkaz pro ošetřujícího lékaře Chrise Cartera: Ten chlap není normální. Pošlete ho ke specialistovi. Kupte mu bublifuk. Duhového jednorožce. Vymalujte mu pokoj růžovou. Cokoli, jen aby přišel na jiné myšlenky... Vzkaz pro Chrise Cartera: Je potřeba přestat sledovat filmovou sérii Saw. Život nabízí i jiné kratochvíle než složité mučící mechanismy a kruté hry na smrt. A když už to musí být, ideální by bylo to spojit nějakým příběhem, nikoli jen textovou vatou, kde stačí číst první tři a poslední tři věty každé kapitoly. Vzkaz pro Roberta Huntera: Pošlete mi, prosím, svůj tréninkový plán? Také bych chtěl mít vypracované svaly z whisky, kafe a bez spánku, což je to, co děláte posledních XX let. Vzkaz pro svědky: Připravte se na to, že pokud vás bude vyslýchat Hunter nebo Garcia, budou vás nalévat sladkou vodou, protože vás to uklidní. Hunter na vás bude mluvit klidným a pevným hlasem, protože je nejlepší detektiv, a Garcia se bude všemu divit. Vzkaz pro čtenáře: Nezkoušejte tipovat pachatele. Nemáte šanci, protože napadl Cartera zřejmě až na posledních pár stránkách. Rozesmál mě komentář od Majuš333, která trefně popsala myšlenkovou logiku, vedoucí k jeho odhalení, takto: hviezdy + kniha - strom + auto x vzduch : ryba = VRAH. Vzkaz pro Jakuba Saice (načetl audioknihu): Pane Saic, co kdybyste ten text prostě jen přečetl? Není potřeba se pitvořit a nechat aktéry mluvit jako kreslené postavičky z disneyovek, zvlášť když jim u toho někdo drtí hlavu ve svěráku. Nebo si ten text alespoň přečtěte dopředu, abyste zjistil, co je to za žánr. I když - zdá se, že většině se to líbí, tak je asi problém ve mě. Poznámka k hodnocení: Ta hvězdička je z milosti, jsou i horší knížky...... celý text

Ignis fatuus 2024, Petra Klabouchová

A mohlo to být tak pěkné. Ale je toho moc. Převtělující se druidi, magnetické zlomy, žravá mlha, ďábelská světýlka na blatech, oživlí vojáci z druhé světové, mizející lidé, psychoenergetické anomálie, vraždící divoká prasata, kulové blesky, nekřtěňátka, šílení výzkumníci, časové skoky… a to jsem byl TEPRVE V POLOVINĚ. Co kdyby si autorka vybrala jen jednu věc z toho a pak ji rozpracovala? Libí se mi popisy mokré a potemnělé krajiny a blat, některé odstavce jsou opravdu podmanivé. Text ale neplyne, je to kostrbaté, skladba vět přerušovaná. Jako by všechno, co ji napadne, dávala Petra na papír s jediným pravidlem: hlavně se nevracet, nečíst to po sobě. Vzbuzuje to sice dojem překotné naléhavosti a vytváří paniku, což by příběhu slušelo, kdyby v panice nebyl čtenář. Fascinace tajemnem je fajn, splácat všechna možná témata dohromady a uvařit z toho dort nemusí nutně znamenat chutný výsledek.... celý text

Vlk 2015, Mo Hayder

Během dne je Chodící muž neviditelný - má stejnou barvu jako půda a chodí se sklopenou hlavou šedými neozranými poli... Mysteriózní thriller z pera britské autorky, který na rozdíl od většiny podobných, má dokonce i názvy kapitol - Žena ve žutém domě, Co chtějí andílci, Mátový pokojík, Oko prozřetelnosti nebo George Clooney, to samo o sobě navozuje atmosféru něčeho neobvyklého. A neobvyklá tahle knížka rozhodně je. Udrželo mě to v napětí po celou dobu? Rozhodně ano, napsané je to zručně, přeložené rovněž. Mo Hayder v rámci dvou či tří stran (to je průměrná délka kapitoly) umí vybudovat atmosféru, ať už je to romantika lesa nebo jeho dekadence. Celý příběh je v zásadě velmi kompaktní a kdybych jej měl zfilmovat, vyšla by z toho jedna epizoda ve stylu Věřte nevěřte nebo naopak mnohonásobná série na Netflixu (P.S. Až teď koukám, že už z toho seriál je, takže jsem opět prodělal spoustu peněz). Zvratů je tu až příliš a přestože mnohdy nedávají moc smysl rozumově, drží vás v pohotovosti. I rozuzlení je takové televizní, hloubku v tom nehledejte, je to typ knížky, který si podruhé nejspíš nepřečtete a pošlete ji dál. Chcete-li se ale několik večerů bát, je to dobrá volba...... celý text

Hra pro lvy 2001, Nelson DeMille

Za naprosto příšernou obálkou velké překvapení. Abych byl fér, za tu obálku české vydavatelství nemůže, tentokrát ji pouze převzali z originálu. Co do rozsahu je necelých pět set stran značně zavádějících - listy tenké, písmo malé, využití každé strany maximální. Bežnou sazbou by to vydalo na čtyř až pětidílnou ságu. Počítejte s tím, že se Lvem strávíte nemálo večerů a za své peníze dostanete opravdu hodně. DeMille je výborný vypravěč a hlavně u prvních dvou stovek stran (přeloženo: pět stovek běžnou sazbou) má napětím člověk okousané všechny nehty na rukou i na nohou. Ve způsobu, jakým dokáže vytvořit velmi pregnantní atmosféru nabitou elektřinou v očekávání toho, co se stane dál, naprosto exceluje. A nemluvím tu o akci, většinou jsou to jen dokonalé dialogy, u kterých mě napadá paralela snad jen s Quentinem Tarantinem, který se na podobný "nervydrásající klid před bouří" specializuje. Podobně jako Tarantino si DeMille vypomáhá sarkastickým a mnohdy absurdním humorem, zprostředkovaným hlavní postavou, agentem Johnem Coreym. Udržet tak vysokou laťku na takovém množství stran by byl zázrak, takže druhá polovina knihy více přešlapuje a navíc nečekaně přijde s lovestory, která tu působí trošku nadbytečně a trošku celkový tah rozmělňuje. Otevřený konec tomu rovněž moc nepomůže, rád bych viděl spravedlnost zvítězit, ale předpokládám, že zvítězí v něterém z dalších pokračování. V překladu Žantovských je to skvělá kniha. Pokud vás chytla Hayesova Já, poutník, tak si tohle určitě přečtěte, v mnohém je to ještě lepší. Cením si rovněž autorovy snahy podložit vše ověřenými reáliemi a nechat čtenáře nahlédnout do způsobu přemýšlení islámských fundamentalistů, z jejichž pohledu se věci jeví méně černobíle. Současně mě trochu mrazí při pomyšlení, že knížka vyšla nedlouho před teroristickým útokem na World Trade Center a DeMille v ní v zásadě poukazuje na slabiny americké bezpečnosti při akcích vedených prostřednictvím civilních letadel. Někdy jsou spisovatelé až příliš vizionářští...... celý text

Born to Run: Zrozeni k běhu 2011, Christopher McDougall

Přijde na to, jak na tohle dílo nahlížíte. Jako sportovci vám to asi moc nedá, snad jen jakousi zvýšenou chuť překročit své limity, kterýžto pocit trvá, dokud knížku nezavřete. Některé části mohou fungovat jako cestopis, některé jako seberozvojová literatura, některé jako mystika, podle toho, na jaké jste zrovna stránce. Upřímně, kdybych to četl, nedočtu to. Naštěstí jsem to poslouchal výborně načtené Jaroslavem Duškem, kterému zejména tu mystickou a seberozvojovou část věřím, neboť to není daleko od Čtyř dohod a podobných moudrostí, ač značně zidealizovaných.... celý text

Pálenka: Prózy z Banátu 2014, Matěj Hořava (p)

Nikdy jsem nečetl nic podobného. Zvláštní větná stavba, zvláštní použití slov, oslava života v nejprostší podobě, smrt, zrození, stesk, naděje, kouzlo okamžiku... opojné miniatury, snová atmosféra, příběhy mimo prostor a čas... Není to próza, i když se to tak tváří, není to poezie, i když se to tak čte. Netušil jsem, že čeština dokáže být tak tvárná, proměnlivá jako rtuť, barevná jako duha... Na jeden zátah to nečtěte, je potřeba s tím pracovat jako se vzácným kořením a užívat po malých dávkách. Uhrančivě krásné...... celý text

Rychlejší než oko 1999, Ray Bradbury (p)

Bradbury není sázkou na jistotu. Může si za to sám. Je to totiž spisovatel mnoha tváří a mnoha žánrů a tato povidková sbírka není výjimkou. Mě nejvíc sedí ve snové rovině, kdy popisuje vůně a chutě léta či podzimu a do toho pustí každodenní příběh, který v jeho podání působí magicky. Takové povídky tu ale nejsou. Navíc se v doslovu přiznává, že některé napsal za pár hodin - trochu to tomu odpovídá. Takže si to přečtete a špatné to určitě není, ale víte, že se k téhle knížce už nikdy nevrátíte. Pokud máte ale rádi takový ten podprahový typ děsu, je tu přece jen jeden klenot a ten se jmenuje Hlína zdarma...... celý text

Němé oběti 2017, Tim Weaver

Mám za sebou 19 hodin audioknihy. Samozřejmě ne v celku, to by nedal ani Weaver. Němé oběti mě nechaly celkem rozpolceného a v průběhu poslechu jsem osciloval mezi symbolickou hvězdičkou a plným počtem, tam a zpátky. Ten plný počet, co knížka nakonec dostala (sám se tomu divím), je potřeba brát trochu s rezervou a pojí se s tím hodně ´ale´. Vysvětlím. Podle mě je toto pokračování v určitých ohledech vůbec nejlepší v sérii. Rozsahem je to skoro jako Vojna a mír a je to komplikovaný a těžký příběh, hustý jako kondenzované mléko. Weaver a jeho láska k reliktním místům se promítli do velice zdařilé fikce okolo viktoriánského Wappingského mola a téměř mysteriózní atmosféry obklopující neexistující architektonický artefakt, plný mechanických arkádových strojů. Ústřední roli tu nehrají postavy, ale kniha o historii mola, ze které je často citováno a kterou jsem si chtěl sehnat, dokud... dokud jsem nezjistil, že je také smyšlená. Tato část (víceméně celá prostřední část, tedy dobré tři stovky tištěných stran) je úžasná, atmosférická a hutná, a ve spojení s tragédií vyvražděné rodiny to funguje bezchybně. Ve své minirecenzi Weaverova Nářku drozda jsem autora přirovnal k McDonaldu. Toto pokračování se nevymyká a zuby nehty se drží zajeté šablony. Víte skoro na stránku přesně, na koho se kdy Raker obrátí, kdy se objeví a neobjeví Healy, jak se Raker zachová v té či oné situaci. V Němých obětech jsem měl ale dost často Rakera plné zuby. Jeho morální kompas je tak dokonalý, že jsem si sám připadal vedle něj jako zmetek a vyvrhel. Vždy přesně ví, co mají dělat všichni okolo a rovněž věří, že to nejlepší, co se jim mohlo přihodit, je, že mají tu čest, aby je mohl chránit. Kdybych chtěl ochránce, obrátil bych se spíš na Jacka Reachera, rozhodně ne na Rakera - ten kam šlápne, tam nadělá víc škody než užitku. Ale nakonec to autor vždy nějak zaonačí, že se situace jako mávnutím kouzelného proutku obrátí v jeho prospěch. Působí to nepravděpodobně, někdy až hloupě, tu a tam jsem si říkal, jestli opravdu Weaver považuje čtenáře za úplné tupouny. Ale zpátky k tomu McDonaldu. Tato stoprocentní předvídatelnost má něco do sebe, podobně jako u zmíněného fast foodu. Nemáte velká očekávání, protože přesně víte, do čeho jdete, a také to dostanete. V důsledku tak - přestože mě fakt Raker často vytáčel až do nepříčetnosti - vím, že si další knížku zase přečtu. Na Weaverově stylu je něco hypnotického. Hypnotický je i Igor Bareš, který to opět načetl a který to opět vzal svým relaxačním tempem. Nějak to ale k Weaverovi sedí, nedokážu si k tomu představit jiný hlas. Takže shrnuto: za tu hutnou atmosféru a nápad s fikcí okolo mola si ten plný počet hvězdiček Němé oběti zaslouží, i když je to v podstatě hrozná blbost...... celý text

Ztroskotání Christophera Martina 2005, William Golding

Goldingovy knížky nikdy nejsou tím, čím se zdají být. Ztroskotání není výjimkou. Nepoužívá snadný jazyk, působí to syrově a neotesaně, jak se trosečník rve o své přežití. Taky je pravda, že postupně mě autor začal ztrácet, neměl jsem z toho pocit, že to někam směřuje. Jenže pak přijde závěr. Vypomohu si anglikanismem: je to totální mindf*ck a jak je tu napsané v předcházejícím hodnocení, už je na každém, jak dlouho v něm zůstane. Pochválit musím i výborný doslov. Kdyby tohle natocili Zemeckis a Hanks místo naivně pitomého Trosečníka, mohl z toho být jeden z nejlepších filmů století. Takže si to přečtěte, zaručuji, že to pak nějakou dobu nedostanete ven z hlavy.... celý text

Už se nikdy nevrátí 2014, Hans Koppel

V záplavě severských thrillerů, které hlavně v poslední době jakoby psala stejná umělá inteligence, je toto minidílko vcelku zjevení. Na malé ploše s pár postavami a jednoduchou zápletkou autor rozehrál velmi zajímavou hru. Úspornost celého konceptu je taková, že by nebyl problém celou knížku převést na divadelní prkna, samozřejmě když se vynechají explicitní sexuální scény, které sice slouží obsahu, ale nemusely by být popisované pořád dokola. Severští autoři v tom ale mají bůhvíproč zálibu tak nějak obecně. Ani překlad není žádná perla, ale je tu několik momentů, které jsou pozoruhodně vymyšlené a neokoukané. Uvěznit matku v domě přes ulici a umožnit jí kamerou sledovat, co se děje u ní doma, by hned tak někoho nenapadlo. Stejně jako zaměstnat únosce jako psychiatra, k němuž si dochází manžel unesené pro radu, jak se se zmizením ženy vypořádat. Vztahy všech nejsou jednoznačné a často zcela proti zdravému rozumu, nicméně vycházejí ze skutečných studií psychologie obětí únosů. Celé je to jaksi perverzně zvrácené, nejhorší však je, že to není nereálné. Na skutečnosti tomu dodává i dvojka policistů, co mají k případu přístup jako Laurel a Hardy. Opravdu zajímavá knížka, která by neměla zapadnout. Je škoda, že nic dalšího tu od Hans Koppela nemáme...... celý text

Zajatci bouře 2012, Thomas W. Young

Příběhy, odehrávající se ve sněhu, mají své kouzlo. Autor se se svými hrdiny nemazlil a zasadil je rovnou na svahy afghánskách hor, kde se musejí probíjet neustále se z oblohy sypajícím sněhem a upírat oči do mlhy, aby viděli nepřítele dřív, než je uvidí on. Protože ten, kdo zareaguje první, přežije. Dobrodružný román o pilotovi nad horami sestřeleného letadla, který se se spolubojovníky snaží dostat zpátky ke svým a to je proti srsti tálibánským povstalcům, kteří v horách operují. Nenechte se zmýlit počtem stránek, neboť písmo je malé a řádkování husté, takže Zajatci bouře nejsou jednohubka na večer či dva. Chvílemi se budete probíjet sněhem stejně pomalu, jako knižní postavy, v některých momentech je knížka zbytečně rozvláčná a občas se opakuje, ale nikdy to nesklouzne tak daleko, že byste nechtěli vědět, co bude dál. Za mě výjimečně dobře napsané válečné dobrodružství, kde je výborně popsané nehostinné prostředí dalším malým bonusem. Jako obvykle, americký hrdina vyžaduje americký pohled na věc, takže od počátku máte hned jasno v tom, kdo jsou ti dobří a kdo zlí. Taky máte jasno, že americké zbraně jsou lepší než kterékoli jiné a mohou střílet donekonečna, protože každý z hrdinů odkudsi pořád vytahuje další a další plné zásobníky, které vždy pasují do zbraně, kterou zrovna používá. No dobře. V tomto kontextu mi jako hrdinové vyšli v důsledku vlastně povstalci bojující za svou nábožensky zdůvodněnou pravdu, kteří dokáží vzdorovat perfektně vybaveným vojenským jednotkám v obtížném přírodním terénu a mrazu ve vetchém vybavení. Takže asi tak...... celý text

Ďábelské srdce 2024, Linda Castillo

Amišský mladík oblbuje děvčata, aby je následně předhodil svým kamarádíčkům, dokud se jeden z nich nenaštve a neukončí to. To je prakticky celý děj. Do toho tu máme pak už jen vycpávky trojího typu: Svatba - ano, je prima, že si Kate konečně Tomasettiho vezme, ale musí se to řešit na každé druhé stránce? Taky by mu mohla přestat říkat konečně příjmením, když už se berou. To, že Tomasetti každý večer drtí česnek na těstoviny, aby je pak mohli zapít vínem, je taky nic nepřinášející, leč stále opakovaný detail. Jedenkrát by stačilo. Každá kapitola začíná stránkou, kde se dozvíme něco jako "My policisté, když vyšetřujeme zločin..." nebo "Za ta léta, co jsem náčelnicí, jsem se naučila...". Je to zbytečné a místo toho, aby to bylo zajímavé, to působí jako sebechvála. A do třetice se tu mluví výhradně v policejních kódech. Mám tu deset třicet, pošlete dvanáct dvacet. Pochopitelně je to kvůli utajení zpráv předávaných vysílačkou, jen mám pocit, že v maloměstě jako Painters Mill už tak jak tak všechny tyto kódy znaji všichni obyvatelé nazpaměť. Nejhorší na tom je, že nejenže Castillo nepřinesla do své amišské série nic nového a drží se hlavně v závěru obehraného schématu, ale navíc zrecyklovává zápletky, které jsme už četli v jejích předchozích knížkách. Prostě z toho na dálku čpí nutnost vydat další pokračování pro splnění edičního plánu, přestože se múzy tentokrát nedostavily. Ale abych jen nekritizoval. Spisovatelka pořád zůstává mezi mými nejoblíbenějšími. Nikdo nedokáže tak hezky popsat horké léto, křupání štěrku na příjezdových cestách, vůni stájí, rozhrkané povozy, vztahy v amišské komunitě a trávu, vlnící se ve večerním větru. Tento styl venkovských thrillerů je prostě skvělý. P.S. Pochválím i vydavatelství MOBA hlavně za to, že někdo přemýšlel a použil moc pěknou kombinaci správně zvolených barevných odstínů pro přebal a kapitálek. Malý detail, velký efekt.... celý text

Dědicové 1996, William Golding

Představte si, že u vás na zahrádce bydlí rodina králíčků. Jsou roztomilí a hopkají si sem a tam. Občas vyhrabou výhonek, občas okoušou kůru ze stromků, jejich jedinou starostí je se nasytit, rozmnožit a vyhrabat vhodné doupě. Do hlavy jim nevidíme, ale zcela jistě mají své radosti i starosti. Jenže přijdou horší časy a majitel zahrady, jakožto nadřazený druh, si jednoho dne rozhodne dát králičí k obědu. A teď se na to podívejte z perspektivy králičí rodiny. Jako literatura to na plný počet hvězdiček není, ale o to tu nejde. Knížka mě donutila přemýšlet a snad i přehodnocovat. Zdánlivě jednoduchý příběh s přesahem, který neztratil od doby svého vzniku (1955!) naprosto nic ze svého poselství...... celý text

Neonová cizinka 2024, Filip Klouda

Shrnul bych to dvouslovím: promarněná příležitost. Filip Klouda osciluje mezi několika světy. Jednak tu máme rádoby japonské reálie, což znamená, že pořád prší, pořád blikají fluorescenční zářivky a všude jsou "kravaťáci" v barech a hernách, popřípadě posluhovači japonské mafie. Toliko k těm reáliím, protože víc z toho Filip nevytěžil. Pak je tu svět filmový, který je asi nejklíčovější, což je dané jednak autorovým zaměřením, jednak rolí, do které postavil svoji hrdinku, obhajující nezávislý krátkometrážní snímek na tokijském festivalu. Znamená to spoustu odkazů na filmovou kulturu, ale tak nějak jen rozhozených po celé knize, aniž by to mělo hlubší význam. Pak je tu svět postav, který mě vyloženě zklamal. Těch japonských je tu pomálu a chovají se značně nejaponsky, zbytek jsou všechno Češi, které svede dohromady náhoda. Náhod je v celé knížce víc, než je zdrávo - v podstatě jsou tam pouze jen náhody a logiku konání postav zcela postrádá. Celé to tak působí značně nevěrohodně a Filip by udělal líp, kdyby děj situoval do Prahy, tam by alespoň nepůsobily charaktery jako pěst na oko. Alex a její podivné směsi egoismu a rezignace na život jsem měl po dvou stovkách stránek už plné zuby, a tak jako jediná sympatická postava mi vyšel Alexin otec, díkybohu alespoň za to. Teď k pozitivním věcem. Úvod je prima, čekáte, co se z toho vyklube. Pak to dalších pár set stran přešlapuje na místě, aby se to v 78% knížky najednou rozjelo nebývalým tempem, takže poslední stovka odsýpá. Kdybych vzal tento příběh doslovně, vyplynulo by z něj následující poučení: Nejezděte do Japonska, protože se tam budete stýkat s Čechy, kteří se s vámi budou chtít vyspat, nebo vás zabít, a kamkoli se v třináctimilionovém městě hnete, ihned na ně - pochopitelně náhodou - narazíte. Takže tak.... celý text

Pohřešovaná 2008, Chris Mooney

S překvapením zjišťuji, že originál vyšel v roce 2007. V průběhu četby (pardon, poslechu) jsem to tipoval na osmdesátá léta. Možná kvůli archaickému překladu, používajícímu obraty, které snad už nikdo ani nepoužívá, možná kvůli logickým lapsům, které vyskakují z každé druhé stránky (tomu snad nemohl věřit ani sám autor), možná to bylo načtením audioverze, která jakoby hlasově vypadla z filmových týdeníků socialistického Československa, snad i kvůli výběru jmen postav, včetně té hlavní (někde jsem na to četl rešerši, že v určitém období i postavy v knihách podléhají módním vlnám jmen - no a tady z toho čiší osmdesátky plnou silou). No a úplný závěr tomu taky nepomohl - nechci to prozrazovat, tak se omezím na to, že ona doznávající se postava nebyla jen slabá, ona byla úplně, ale úplně blbá - jinak si nedokážu vysvětlit její konání...... celý text

Kde všade som (ne)zomrel 2018, Peter Popluhár

Cesty do (z našeho pohledu) méně rozvinutých krajin v sobě přinášejí tři zákonitosti: střevní problémy, boj s absurdními úředními postupy bez pravidel, a unikátní možnost nechat se napálit jedním z tisíce možných způsobů. Pokud poznáváte svět po vlastní ose, nemáte šanci se tomu vyhnout, to mohu potvrdit i z vlastní cestovatelské zkušenosti. A Peter vás tím vším provede do nejmenšího detailu. Popravdě, ten detail by mohl být i něco menší, zvlášť když dobrá polovina stránek staví na odstraňování nestráveného obsahu žaludku všemi dostupnými tělními otvory (a ne, nebyl to opravdu dobrý nápad jíst dikobrazí maso z trhu). Taky by mě zajímalo, nakolik získaly jednotlivé epizody na barvitosti, když se dostávaly na papír, ale tak už to koneckonců bývá - dobré příběhy se vyprávějí a postupem času se stávají skoro neuvěřitelnými. Vlastně bych tuhle minirecenzi ani psát neměl, protože mě Peter hned v úvodu proklel (prokletí směřuje ke všem, kdo si jím - mimochodem výborně - načtenou audio verzi nezakoupí), ale snad mi to promine, mě se totiž jeho cestovatelský pohled na věc líbil hodně...... celý text

Napříč Antarktidou 1960, Edmund Hillary

Ideální záležitost do letních veder, která osvěží mrazy k -50 stupňům, zdoláváním ledových polí na moři i na souši, neustálým vyprošťováním uváznuté techniky, krmením psů tulením masem, a hlavně obrovskou dávkou odhodlání a vytrvalosti všech zúčastněných. Na dnešní poměry je to kniha prastará, stránky měla vetché a písmo malé a nemáte ji tak šanci přečíst za dva nebo tři dny. Hillary je tu autorsky spíš jako tahák, text napsal Fuchs a napsal jej dobře. Jde o popis velmi autentický, skoro minutu po minutě, takže se nutně jednotvárnost krajiny promítá i sem, ale co byste chtěli - vlevo led, vpravo led, vpředu led, vzadu led. Tohle není příběh, ale dokument, a vzal jsem si z něj jedno předsevzetí: nikdy se nepokusím Antarktidu přejít.... celý text