work přečtené 241

Velký průšvih 2002, Dave Barry

Chytře napsaná knížka, která je koktejlem na papír převedeného filmařského umění bratří Coenových (určitě mi přichází na mysl hlavně Po přečtení spalte nebo Big Lebowski), říznutého Pulp Fiction, a postaveného na schématu klasických divadelních komedií plných záměn a nedorozumění, kdy se všichni snaží něco utajit, aby nakonec spolu skončili v jedné místnosti. Vyzdvihl bych absenci hloupého prvoplánového humoru a naopak přítomnost konverzačního vtipu, postaveného na mnohdy absurdních situacích a absurdních úvahách protagonistů, jako například "Líbilo se jí, že Mattovi záleží na tom, kam ji má střelit". Barry zalidnil knížku pestrým panoptikem postav, z nichž jedna každá je jakýmsi archetypem reálných charakterů a všechny jsou v podstatě současně kladné i záporné. Je pravda, že knížka de facto vyvrcholí už někdy ve dvou třetinách a pak je to takové nadstavené, ale zase si mě Barry v té poslední třetině získal dobře odpozorovanou situací ohledně bezpečnostních kontrol na letištích, kde notebook představuje národní hrozbu, zatímco ostatní v klidu pronášejí kontrolním rámem jaderné zbraně. Už dlouho jsem se takhle nebavil, jdu si dát k Veselému šakalovi Vulkanický tavič rozumu...... celý text

Vzhůru - Pozoruhodná cesta k vrcholu Mount Everestu 2011, Bear Grylls (p)

Jestliže jste někdy zasněně uvažovali o výstupu na Everest a představovali si modrou oblohu, sněhem jiskřící svahy, a horolezce žertující před barevnými stany, tato knížka vás hodně rychle vyvede z omylu. Viděl bych tu dva aspekty. Bear Grylls je nepochybně velký frajer a já před ním smekám s velkým respektem. A to nejen kvůli výletu na Everest. Popisuje věci tak jak jsou, bez přikrašlování a romantiky. Užijete si dost dehydratace, nemožnosti dýchat, omrzlin a nechopnosti udělat další byť jen jediný krok. Zjistíte, že Everest je nehostinné místo plné odpadků a výkalů, mrtvých horolezců, ale rovněž spousty lidí, kteří se chtějí dostat nahoru. Jen se to málokomu povede. Druhý aspekt je literatura jako taková. Líbí se mi pozitivismus, s jakým Bear ke všemu přistupuje, i pozitivismus vůči ostatním. Nesoudí, nekritizuje, neviní. Ale je toho všeho možná moc, hodně věcí se opakuje pořád dokola, úplně plynulé čtení to není. Ale jak říkám, je to bez příkras a devadesát dnů na hoře, kde je každý den stejný a stejně blbý, je obtížné popsat, to se asi musí prožít.... celý text

Fraktální šum 2023, Christopher Paolini

Začnu pozitivně. Paoliniho knihy mají krásné přebaly. Tento i ten od Spát v moři hvězd bych si klidně nechal zarámovat na zeď. Jinak bych diplomaticky doporučil Fraktální šum všem, co mají rádi příběhy, kde úplně nesmyslně poskládaný tým vůbec nic nevyřeší, zato se někteří ve šnečím tempu musí vyrovnávat se svou minulostí. Protože jak známo, máte-li problém sám se sebou, jste ideální kandidát do kosmického programu...... celý text

Celá pravda 2022, Cara Hunter

Covidový lockdown evidentně Hunterové svědčil, protože ´pětka´ je pro mne jedna z nejlepších v celé sérii. Zároveň se trochu vymyká, protože narozdíl od ostatních detektivek autorky snese označení thriller. Jak to? Tak především slovo thriller je odvozené od výrazu pro napětí. Detektivka ho nutně mít nemusí, případy slečny Marplové byste za thriller asi neoznačili. Tam jde o propletence, kombinace, falešné stopy, mentální cvičení. Ostatní části série tohle všechno obsahovaly a měly plynulé tempo od začátku až do konce. Proto se Celá pravda odlišuje. První polovina není úplně přesvědčivá a je trošku utahaná, až moc zbytečně se tam řeší témata MeToo, i když naruby, a v podstatě tam nikdo ani neumře. Už jsem si řikal, jestli to vůbec dočtu. Vůbec nic totiž nenasvědčuje tomu, že se to celé v druhé polovině totálně zvrtne a Hunterová nasadí stále se stupňující tempo a začne budovat takovou dávku napětí, že by se za ni nemuseli stydět ani skandinávští autoři. Zatímco u všech dalších Fawleyho případů jsem mohl kdykoli přestat a vrátit se ke čtení o den i dva později, tady to už pak prostě nešlo a polykal jsem stránku za stránkou. Dovolím si zopakovat jedno rýpnutí - nemůžu si pomoct, ale mělo by se to spíš jmenovat Případy oddělení Thames Valley. Fawley mi připadá v celé sérii jako nejslabší článek týmu. Naštěstí alespoň jeho žena v tomto pokračování u mě vyspravuje svoji reputaci a není jen do počtu. Za mě je Celá pravda fakt pecka.... celý text

Bod tání 2019, Martin Němec

Sbírka nápaditých miniatur na pomezí reality a snu (případně obojího), napsaná pěkným jazykem a pracující spíše s náznaky, než s popisy. To se mi asi líbí nejvíce, v povídkách toho hodně zůstává nevyřčeného. Paradoxně jim to ale také nejvíc ubližuje. Povídka je útvar, kde se očekává pointa, poselství, závěrečný stimul, prostě ukončenost. Většina povídek v Bodu tání však skončí někde v polovině. Jsou zhruba v tomto stylu: "Každé ráno chodím touto ulicí. Je šedá, uklidňující. Dnes je to ale jiné. Cítím to ve vzduchu. Když dojdu na křížení, slyším zleva křik a krátké duhové záblesky, hluboký dunivý zvuk. Tak zahnu doprava. Konec." Chcete vědět víc - co se děje, proč se to děje, co se bude dít dál. Martin Němec naznačí, vybuduje narativ, rozehraje hru a... skončí. Celá sbírka tak působí spíš jako krátké upoutávky k jiným, větším knihám. Kdyby vyšly, tak si je klidně koupím, všechny. Samotné upoutávky ale nestačí...... celý text

Labuť a lovec 2024, Jiří Březina

Je to primitivní a živočišné. Cítíte z toho kouř, drsnou kůru stromů a chladný vlhký vzduch od vody. Život probíhá teď a tady, zítřek nic neznamená. Třeba ani nebude. Zabij nebo budeš zabit. Syrový příběh na minimálním prostoru. Přečtěte si to, možná zjistíte, jak absurdními malichernostmi marníte svůj čas...... celý text

Osada 2015, Kir Bulyčov (p)

Nechci se opakovat a MegaH to ve svém komentáři napsala velmi výstižně (a Franc a Pavlina50 také), tak jen napíšu, že nechápu, jak jsem tuto knížku mohl minout. Léta prohledávám zapadlé police všude možně ve snaze narazit na dobře napsané sci-fi (kromě těch, o kterých ví všichni) a najednou Osada. Není to možná úplně dokonalé, ale rozhodně to patří někam nahoru na seznam všch knih žánru, co vyšly od roku 1988 až doteď. Dokázal bych si představit takový malý knižní remake - mohli by tím pověřit třeba Andy Weira - kde by se zrevidovalo technické jádro příběhu a současně jemně upravila část putovací, která je možná až příliš dobrodružně-verneovská a trošku shazuje vynikající přemýšlivou první polovinu. To jsou ale mušky, které navíc zpřístupňují knížku mladším čtenářům, což byla Bulyčovova parketa. Takže nemůžu, než Osadě dát plný počet hvězd.... celý text

Takový hněv 2021, Cara Hunter

Čtyřka ze série mi naservírovala hodně dobrou detektivku, jednu z autorčiných lepších. Abych neprozrazoval, tak se příliš rozepisovat nemůžu, nicméně mě potěšilo, že Hunterová seškrtala příliš časté exkurze do životů vyšetřovacího týmu a opět dostala větší prostor policejní práce. Nebudu tvrdit, že finále patří mezi uvěřitelné (to by musel vymyslet génius), ale autorce se povedlo přelévat čtenářovo, tedy moje, podezření z jednoho na druhého a všechno se to dělo prakticky v reálném čase, takže nebylo úplně jednoduché knížku odkládat. Je tu i jeden zcela nový prvek, a to Gallagherová, která na chvíli zaskočí za Fawleyho. Popravdě, mohla by tam už zůstat, protože jestli by byla některá z postav této knihy postradatelná, byl by to právě Fawley. No nic, pustím se do pátého dílu, abych sérii dorazil (šestku už mám za sebou). Tak si držím palce, ať překoná dvojku, která je za mě zatím nejlepší.... celý text

Není úniku 2020, Cara Hunter

Tohle je má třetí knížka z Fawleyho série. Všechny sice nesou stejný rukopis - schopnost Hunterové rozvinout jediný zločin do prokombinovaného klubka motivů, vztahů a minulých událostí, které vede k rozuzlení a které vychází z té nejlepší tradice britské detektivky - ale každá (alespoň z těch tří co jsem četl) na to jde trošku jinak. "V temnotě" byla prostě detektivka se vším všudy a ostatní odbočky a náhledy do duší všech protagonistů sloužily příběhu. "Vytoužená smrt" byla možná až moc překombinovaná a v závěru i značně nepravděpodobná a osobní příběhy tu působily spíš nějak navíc, nijak vyprávění neobohacovaly. No a "Není úniku" poměr sil znovu otáčí. Tentokrát tu máme něco na způsob Rosamundy Pilcherové, kde řešíme vztahy jednoho každého člena policejního sboru, míhají se tu romantické epizody se členy jiných policejních sborů, dosyta si užijeme rozpletání kdo koho je vlastně otec, dcera nebo syn, kdo a jak bude dědit, když sídlo lehlo popelem, a nádavkem je tu ještě problém s fešným zahradníkem s opáleným hrudníkem. Detektivní linie tu je jen jako záminka k tomu všemu a celé rozuzlení působí spíš jako z Cimrmana, ovšem bez humoru. I obvyklá výstřižková služba (kdo něco od autorky četl, tak ví o čem mluvím), je tu sice hojná, leč naprosto zbytečná. Jako by to celé bylo sepsané narychlo, aby se dostálo smlouvě s nakladatelem. Kdyby to byla první věc, co jsem měl od Hunterové v rukách, asi bych se do dalších nepustil. Takhle vím, že umí psát fakt dobře, takže prozkoumám i ten zbytek.... celý text

Než padne tma 2022, Emma Haughton

Vychutnavám si opojnou sílu moci. Momentálně je tato knížka v hodnocení modrá se 79%. Když jí dám plný počet hvězd, bude červená s 80%. Když jí dám jakékoli jiné hodnocení, průměr se nezmění. Tak já ji zkusím pošoupnout na těch 80, třeba to další čtenáři neshodí a tahle detektivka si to zaslouží. Zaslouží si to ani ne tak pro originalitu námětu, kde se Emma Haughton pohybuje na pevné půdě Smrti na Nilu nebo Deseti malých černoušků (což spisovatelka i poctivě přiznává), ale zejména pro originalitu prostředí. Uzavřenou skupinu podezřelých šoupnula pro jistotu na nedostupnou polární stanici, takže máme jistotu, že nikdo neuteče ani nepřicestuje. V klaustrofobickém prostředí ubikací tak může začít hra na kočku a myši, která sílí s mrazem a arktickou nocí, kdy se slunce neobjevuje nad horizontem ani na moment a všude vládne tma. S přibývajícími oběťmi narůstá i napětí mezi obyvateli a nikdo si není jistý, komu může věřit. Tady se připojuje i další inspirace (opět autorkou poctivě přiznaná), a to Carpenterovým filmem The Thing. Je to pomalé, celou dobu to jen tak bublá, ale čim je polárníků méně, tím je hůř. A venku mínus padesát. Ženský prvek tu výrazně převládá, a tak si přijdou na své i milovnice mého oblíbeného "mám mu to říct nebo nemám, a co na to on, tak já mu to neřeknu, nebo jo?" a tu a tam to zaskřípe, neboť zejména hlavní hrdinka se dost často chová pitomě a její šéfová jakbysmet, ale celkově jde o hodně dobrou detektivní prvotinu. Zimní thrillery můžu.... celý text

Pochybné podniky 1995, Stephen Leacock

Máte-li čas a nejste-li unaveni neustálým vyděláváním tisíců dolarů, můžete usednout pod košaté jilmy tam, kde mají své listy nejlistnatější, a kde zpívají kosi, pochopitelně importovaní, a začíst se do toho, jak vypadá jednoduchý vesnický život. Je to zhruba takto: Časná snídaně se podává už v devět hodin ráno; potom až do oběda není nic k jídlu, ledaže by si někdo přál, aby mu na tenisový kurt přinesli něco malého k zakousnutí. Prostý oběd začíná v poledne a končí o půl druhé. Skládá se pouze ze čtyř druhů masa, zeleniny, steaku nebo řízku, načež (po zákusku a kávě) se čeká na odpolední čaj. Ten se podává v zahradě, pokud zrovna zahradník něco nepřistřihuje, aby vás prací nikterak nerušil. Tento prostý denní program narušují jen návštěvníci, přijíždějící auty nebo motorovými čluny, jako například paní Rašelinová-Hnědavá... Pak se můžete pokusit vyznat lásku dívce svého srdce těmito slovy: "S jinými dívkami, zejména s chytrými, si připadám jako naprostý osel. Vedle vás se tak vůbec necítím."... celý text

V temnotě 2019, Cara Hunter

Pustil jsem se do toho lehce neuspořádaně - začal jsem Fawleyho sérii ´šestkou´ a pokračoval touhle ´dvojkou´. A vlastně to vůbec ničemu nevadilo. Za sebe můžu konstatovat, že dvojka je mnohem lepší než šestka. Vlastně to prakticky nemá chybu. Nejsilnější stránkou knížky je, že se tu opravdu vyšetřuje a Hunterová si vystačí s jednou úvodní situací, aby ji poté rozvedla a zkoumala s různých úhlů prostřednictvím přehledného množství postav. Tím je scéna daná a čtenář tak nepotřebuje mapku, aby se orientoval. Navíc vše probíhá téměř v reálném čase, kde je časová linka prokládána přepisy výslechových protokolů, mediálních zpráv a emailů, takže to působí neotřele. Narozdíl od šestky, kde toho bylo moc a pak mě to začalo spíš obtěžovat, má tenhle prvek dvojka dávkovaný tak akorát. Další příjemná věc je, že tu dostanou rovnocenný prostor všechny postavy, včetně těch záporných. Autorka nezabředává do popisností, stačí jí krátké výjevy z jejich životů, abychom měli pocit, že je známe a dokážeme je pochopit. Žádná není jednoznačně bez poskvrnky, žádná není jednoznačně pouze bídák. Tohle se povede málokdy. No a v neposlední řadě je tahle detektivka exponenciální. Rozbíhá se vcelku pomalu a postupně nabírá na rychlosti. Když už víte, jak to dopadne, tak to hned za další zatáčkou nabere nový směr. Zvraty nejsou na efekt, jsou tak nějak přirozeně zakomponované, a tohle se taky povede málokdy. Ať to zkoumám ze které chci strany, V temnotě mi z toho vychází jako značně nadprůměrný počin v žánru, který mě nesmírně bavil.... celý text

Špinavá práce 2007, Christopher Moore

Když už něco napsat, tak ať to má grády. Špinavá práce grády nepochybně má a Christopher Moore se u psaní musel nesmírně bavit. Proč taky ne, když jakákoli ptákovina, co vás napadne, může jít hned na papír? Knížka mi ze všeho nejvíc připomněla jiný nonsens majstrštyk, a to John na konci umře od Davida Wonga. Zatímco Wong evidentně byl při psaní pod drogami celou dobu, Moore byl jen někdy. A tak je Špinavá práce dějově učesanější a o fous méně šílená, přestože nedostatkem imaginace autor rozhodně netrpí. Maximální počet bodů dostane za to, že jsem se u ní dost často zasmál i nahlas (a může za to i výborně načtená audioverze), jednu hvězdičku uberu za druhou polovinu, kdy už vás nic moc nového nepřekvapí, humor sklouzne k lacinějšímu a knížka jen tak nějak setrvačně dojede. Každopádně je to zábavné čtení a vesele strávený čas. Děkuji.... celý text

Kroky vraha 2018, Michaela Klevisová

Kritici její [MK] dílo řadí k detektivkám anglického stylu, ve kterých je narušen řád do té doby fungující komunity a je třeba jej obnovit. Případ vyšetřuje policie, je zasazen do věrohodného a dobře popsaného současného českého prostředí a velký důraz se v něm klade na psychologické vykreslení postav a společenské pozadí příběhu. Toliko Wikipedie. S tím prvním souhlasím, knížce ze všech pórů tryská inspirace Agathou Christie, na níž je v textu i přímý odkaz. Toho si cením, tedy toho, že Klevisová přizná, odkud čerpala. Ten zbytek už je horší. Nejsem si jistý, jestli se ztotožňuji s českými reáliemi, kde jsou všichni parchanti, kterým jde jen o peníze (škrtneme-li kočky, kterých si v knížce užijete až až), a kde jedna každá postava, snad s výjimkou Bergmana, je kandidátem na pomoc psychologa. Taky si nejsem jistý, jestli se česká kriminálka chová jako ta profláknutá televizně-seriálová a dostavuje se na místa činu s majáčky, ohledačem mrtvol a všemi techniky, aby nasnímala otisky tlapek i zmíněným kočkám. No dobře, trochu přeháním, ale moc k tomu nechybí. A dalšími "představami" o práci toho či onoho se to tu jen hemží. Na to, že je autorka novinářka, by neškodilo si reálie víc nastudovat a nezůstávat jen v úrovni fabulace. Ale když pominu nereálné prostředí, podivné chování postav a šroubované vyústění, jež má s třemi stovkami předchozích stran jen málo společného, jsou Kroky vraha vcelku solidním čtením, které neurazí a kočkofily vyloženě nadchne.... celý text

Ledoborec 2023, Kristina Ohlsson

Atmosférická detektivní série... Ale kde je ta slibovaná atmosféra? A proč se to proboha jmenuje Ledoborec? Na nic z toho jsem odpověď nenašel, zato jsem si přečetl román s detektivní zápletkou, který je celý napsaný/přeložený v jednoduchých větách a který jako by vypadl z pera Boženy Němcové. Jako by... V podstatě je to nějak takto: Zlý statkář bije děvečku. Ta ale miluje hodného chasníka ze vsi. V tom shoří myslivci seník. Přijedou to vyšetřovat četníci. Hájovna je ale zamčená a myslivec nikde. Všichni tuší, že myslivec není v pořádku, ale jak to zjistit, když je hájovna zamčená. 120 (!) stran střídavě berou za kliku, ale nic, nepovolí. Je jasné, že sedlák odvedle něco skrývá. A malý Josífek, to výřečné kvítko, je najednou nemluvný. I on něco skrývá. Na návsi se organizuje noční hlídka a celou vsí obchází stín... Ale nebojte, nakonec konečně řekne chasník děvečce, že ji miluje...... celý text

Sapiens: Od zvířete k božskému jedinci 2013, Yuval Noah Harari

Jak moc vás tato kniha osloví, bude odvislé od toho, jak moc se v tématech vývoje druhů a vzestupu civilizací orientujete. Takže to může být jak pecka, tak propadák. U mě to skončilo tak nějak napůl. Harari je vynikající popularizátor a dokáže podat poutavě i suchopárná témata, která plní učebnice dějepisu - tím myslím opravdu poutavě; takže by možná bylo jednodušší, kdyby si tuhle knížku děti rozložily na několik let a zavedla se do osnov místo nich. Jednak by je to víc bavilo, jednak je Harari k dějinám člověka objektivnější než učebnice se svými "pravdami". Až potud perfektní. S čím mám tedy problém? Publikace, navíc izraelská, musí být pokud možno nekonfliktní a přijatelná jak pro obec vědeckou, tak pro obec náboženskou. Hemží se vědeckými domněnkami, pro které sice nemají vědci podklady, ale když nic lepšího nemáme, tak pojďme tvrdit, že to bylo takhle. Jak říkají Murphyho zákony, pro každou domněnku najdeme důkaz, když budeme hledat dostatečně dlouho. To mi asi vadilo nejvíc. No a pak autorovy spekulace o tom, kam se to bude vyvíjet odteď dál, jsou už úplně mimo. Ale to je bežná past, do které zapadají všichni, co se snaží budoucnost extrapolovat na základě současnosti. Většinou tyto spekulace nevydrží test času a samy se vyvrátí. Tahle knížka (ale i Homo Deus) jsou toho zářným příkladem. Uplynulo 13 let od vydání a už by to chtělo korekce v historické části, o té budoucnostní ani nemluvě. Čekáte-li nějaké poselství a nestojíte o antropologický výklad dějin, můžete klidně celou knihu přeskočit a přečíst si jen doslov, ten je povedený.... celý text

Vražedná čísla 2024, J. D. Kirk (p)

Hutchinson alias Kirk mě ztrácí. Stačila mu na to tři pokračování, čtvrté - až vyjde - nejspíš už nepřečtu. Dalo se to čekat. Autor, píšící tempem co měsíc to kniha, nemůže kvalitu udržet ani náhodou. Nutně zabředne do profesionální šablonovitosti a utopí se ve svém vlastním receptu. Prvním dílem Kirk nabořil zaběhnutá schémata thrillerů nečekaně podivnými postavami policejního oddělení a břitkým sarkasmem konverzací, takže mu to vyšlo, neboť při své hyperrychlosti knižní produkce přece jen psát umí. Ve druhém pokračování nepřinesl nic nového, jen ještě víc zatlačil na pilu "hláškování". No a tahle knížka je jen znovu ohřátá kaše. První polovina skoro jako přes kopírák, druhá to vynahradí rychlejším spádem. Pokud jste četli předchozí díly, tak budete vědět kdo je pachatel po prvních pár desítkách stránek, neboť se Kirkovo schéma opravdu nemění. Takže jsem se prokousával kapitolami, z nichž každá druhá končí zvoláním "My toho hajzla dostaneme" a přál si, aby to dopadlo jinak, než jsem si tipnul. Nedopadlo. Jack Logan se tak stává jakousi Ulicí nebo Ordinací v růžové zahradě nebo kterýmkoli jiným seriálem, který má za úkol zaplácnout čas na lehátku, v autobuse, letadle nebo posteli. Nic víc bych v tom nehledal.... celý text

Co ukrývá jezero 2023, J. D. Kirk (p)

Já tomu pisálkovi říkal, že je to přitažený za vlasy, ale on si nedal říct. Zas mě namontoval do dalšího pitomýho případu a celý to prostě přepálil. Takže teď mám dvojnásob větší ego než v prvním díle a jinak než nadáváním na všechny okolo nekomunikuju, ale ztratí se to, protože tentokrát se navzájem šikanují všichni. Důkazy, co mi někdo strčí pod nos ignoruju, protože do vyšetřování si nenechám kecat, jasný? A co na tom, že to nakonec zase vyřeší někdo jiný a já se k tomu jen nachomýtnu a jsem z toho slavnej? Vždyť oni mě za to milujou, musí, vždyť jsem nejdokonalejší. No, doufám, že se to v dalším pokračování zase spraví a dějově to bude míň předvídatelný a trochu chytřejší, protože jinak zůstane jen u vzájemnýho broušení si ostrovtipu na policejním oddělení, který stejně vypadá jak cirkusový panoptikum. Váš Jack Logan.... celý text

Dívka beze jména 2021, Lisa Regan

Takto nejak to vypadá, když si před psaním vytvoříte osnovu detektivního thrilleru až příliš důkladně. Nalinkujete si postavy, zápletky a zvraty, a pak to všechno nějak pospojujete do uspokojivého rozuzlení. Vznikne tak komplikované schéma s rozhodujícími uzly, které samo o sobě je vcelku promyšlené a vydá na několik stran nebo pořádně velkou tabuli. A pak se to rozhodnete rozpracovat do 380 stran přidáním vaty. Čtení Dívky beze jména mi připomnělo dětství. Jako kluci jsme házeli klacek do líně plynoucí říčky a pozorovali jeho cestu. Líně se pohyboval a obracel, dokud se nezachytil někde v tišině mimo hlavní proud. Pak se tam motal, ponořoval a znovu zanořoval, někdy i zdánlivě vyrazil na další pouť, někdy se ale neosvobodil vůbec. Tahle knížka to má podobně. Pro mě se jedná o sérii značně neuvěřitelných situací s hrdiny, kteří jsou mi ukradení, protože mi Lisa Regan nepomohla k nim najít cestu. Navíc zachraňují jiné hrdiny, kteří jsou sympatičtí ještě méně, takže co? Je to celé takové matné a to, od čeho je odvozeno slovo thriller, tedy napětí, tu prakticky neexistuje. Prostě se skrze sérii konverzací a událostí propracujeme až do konce, bez gradace, bez překvapení. Hodně stránek navíc funguje jako reklama na předešlé Mizející dívky, což si mohla autorka odpustit. A ano, ženský prvek tu má navrch a muži jsou tu spíše trpěni. Doufal jsem, že touto knížkou načnu další výbornou sérii, ale nenačnu.... celý text

Zítra přijde Olah 2023, Martin Sichinger

Nejsem si jistý cílovou skupinou? Dnešním školákům to neřekne vůbec nic, lidem narozeným po roce 90 je téma rovněž vzdálené, takže nejspíš jsou cílovka vrstevníci Martina Sichingera, kteří si tím připomenou léta školy a dospívání. Ani jedno tu však moc věrohodně vykreslené není, vtipem knížka také neoplývá (ale možná si humor představuji jinak), a tak to zachraňuje normalizačně-politický podtext, za který se dávají literární ceny. Autor promine.... celý text