work přečtené 235

První planeta smrti 2012, Harry Harrison

Jako spousta jiných "sci-fi" ani tohle dlouho nepřežilo dobu svého vzniku. Od začátku do konce je to opravdu děsná blbost s jednorozměrnými postavami, jednoduchým dějem, a vším tím koloritem, který "sci-fi" literaturu této éry obklopoval. Záměrně používám uvozovky, protože fi to je určitě, sci rozhodně ne. Na druhou stranu - dnešní hollywoodská produkce se od tohoto typu umění vůbec neodlišuje, jen je nablýskanější. A o tom, že se autor trefil a stále ještě trefuje do vkusu čtenářů, svědčí opakované náklady a závratné počty prodaných výtisků, o kterých by si i leckteré hvězdy spisovatelského nebe mohly nechat jen zdát. Takže proč ne, do cestovního zavazadla je to ideální knížka.... celý text

Liščí žena - Mýty a legendy sibiřských národů 2018, Ondřej Pivoda

Mytologie různých národů a etnik je vždy ohromně zajímavá, ať už jde o přepis zážitků, se kterými se nedokázál člověk vyrovnat rozumově a přerostly tak v postupně formovaná vyprávění, přenášená z generace na generaci, nebo o mýty, kterými si člověk vysvětoval například svůj původ, nebo i pohádkové útvary, které sloužily jako archetypy pro utváření chování. Tahle sbírka je tohle všechno dohromady a souhlasil bych s tím, že jediné, co jí chybí, je volnější přepis a s tím spojená čtivost. Jinak je to ale pěkný náhled do myslí severních lovců...... celý text

Dveře do léta 1995, Robert A. Heinlein

To máte jako se sci-fi filmy. Některé jsou natočené tak, že nestárnou a i po třiceti letech zůstávají stejně fantastické a aktuální. Těch ale napočítáte jen několik. Pak jsou všechny ostatní, které působí zastarale už po pár letech od uvedení, a o desetiletí později působí spíše rozpaky. Dá se to aplikovat i na literární svět a Heinleinova knížka bohužel patří do té druhé části. Nepopírám, že v době vzniku mohlo jít o čtenářsky atraktivní spekulaci o budoucnosti. Jak už to tak bývá, projekce budoucnosti na základě současného stavu vědy a společnosti je ale VŽDY slepá ulička. A Heinlein není Wells, Verne nebo Clark, aby dokázal přemýšlet o nepředstavitelném. Jeho vize (pro pořádek: představa roku 2001) je pouhou extrapolací tehdejší současnosti, a tak se pohybujeme ve světě novin se samostatně se otáčejícími stránkami, skříňových robotů s až (představte si!) 100 elektronkami v hlavě, a s mraky kresličů v inženýrských kancelářích. Tato kulisa slouží k výstavbě rádoby detektivního příběhu, ale protože Heinlein není Verne ani Clark, tak vyprávění drhne a původní slibná premisa se zvrtává v nudu. Hlavní hrdina mi k srdci moc nepřirostl a jinak v knížce de facto nebyla jediná rozumně napsaná postava, jen samí podrazáci. I když - v tomto se možná Heinlein trefil. No a ta pointa... z dnešního etického hlediska řekněme diskutabilní... Takže závěr? Ti, co to četli před padesáti lety, si to užili jistě mnohem víc.... celý text

Nejsem z ledu 2020, Anne Frasier (p)

Když jsem se pohroužil do závěrečného (zatím) dílu trilogie, měl jsem z něj pocit podobný, jako z dvojky a vůbec se nedostavovalo nadšení jako u dílu prvního. Téma si autorka vybrala těžké přetěžké, zvlášť pro ty, kdo mají děti. Pak se ale pomalým rozmnělňovacím tempem doposunujeme do poloviny a autorka přeřadí rychlost. Začnu tím, co mi vadilo. S logikou si Frasier hlavu nedělá. V podstatě už prvotní zápletka obětí nalezených v ledu je pitomost. Nebudu říkat proč, obrázek si uděláte sami. I později to autorce občas ujede, zejména když postavy konají zcela jinak, než by normální lidé konali, ale chápu, že se to muselo trošku přiohnout, aby vyprávění fungovalo. Mohlo se to ale přiohnout lépe. Druhé postesknutí je nad reminiscencemi. To už jsem zmiňoval u předchozího dílu, který tím trpí nejvíc. Autorka je prostě neumí, jsou otravné, a pokud bych nečetl díly postupně, stejně by mi nic moc nevysvětlovaly. Narozdíl od mnoha jiných sérií, kde můžete naskočit do série kdekoli, tady je opravdu potřeba číst postupně. No a poslední věc je, že (když to přeženu) všichni v Minneapolis mají nejspíš stejného otce. Možná i kocour, který patří k sympatičtějším postavám. Zbytek je ale povedený a zmíněná druhá polovina vás nenechá vydechnout. Nepamatuji se, kdy naposledy jsem se nedokázal od stránek vůbec odlepit. Je tam spousta okamžiků, kdy už to vypadá, že dobro zvítězí, ale ne, zase se všechno pokazí a čtenář si hryže nehty napětím, co bude dál. Zatímco po dvojce jsem byl v módu "Dám tomu ještě šanci", tak po trojce jsem v módu "Chci víc".... celý text

Nejsem živá 2019, Anne Frasier (p)

První knížka série s Jude mě opravdu chytla a moc jsem se těšil na pokračování. Nevyšlo to úplně tak, jak bych si přál. Narozdíl od předchůdce trpí Nejsem živá hned několika neduhy, z nichž hlavní je ten, že je "utahaná". Nenapadá mě lepší výraz. Autorka se rozhodla dát víc (čti: hodně moc) prostoru osobnímu životu ústřední dvojici detektivů a obdařila každého hned několika břemeny, které se sebou musí nést. Vůbec nezávidím Uriahovi - napřed jeho leukémie, pak sebevražda manželky, a následně kruté bolesti hlavy. To je na jeden život, byť fiktivní, trochu moc. Nepůsobí to ani věrohodně, ani to vlastně nehraje v celém příběhu nijak zásadní roli. Je to jaksi navíc a spotřebuje se tím spousta stránek, stejně jako věčné přemítání Jude o sebe samé nebo neustálé retrospekce do první knížky. Jasně, pokud potřebujete stavět na předchozím dílu a čtenář jej možná nečetl, je potřeba jej přiblížit, alespoň v kostce. Tady se to ale zbytečně rozmělňuje po kouscích přes celou knihu. Snad by bylo užitečnější napsat na první stránku, že je potřeba začít prvním dílem, než se pustíte do dalšího. Vlekoucí se děj neděj je přerušen značně brutálními vraždami, až mě zaskočila autorčina vášeň pro takové množství krve. A protože si vymyslela vraždy podle matematické posloupnosti (což, uznejte, je hodně pitomý nápad), musí nechat umírat najednou desítky obětí. Logika věci mi říká, že při šestém mordu by musela autorka zavraždit současně 34 lidí a pak 55 a pak 89, takže je fajn, že to detektivové ve vcelku rychlém finále vyřešili zavčas, uf... díky moc. Anne Frasier už ukázala, že umí psát mnohem lépe, takže mi nezbývá než doufat, že poslední díl trilogie bude opět návratem do formy.... celý text

Puls 2006, Stephen King

Chtěl jsem audioknihu. King je jedním z nejnačítanějších autorů, jelikož se dobře prodává. Takže dobrá kombinace. Poprvé jsem se s autorem setkal (literárně) někdy v 80. letech a od té doby mu tak jednou za dva tři roky dám znovu šanci. Je to beznadějné a Puls můj názor nevylepšil. Námět zajímavý, ale obsahově tak na sloupek v časopisu. Tady ovšem rozmělněný na 328 stran. Překladatelka Linda Bartošková se na Kinga specializuje, nicméně slovník má poplatný době vzniku Babičky, takže postavy tu běhají "křepce", nikoli rychle. Když jsem byl tak v polovině, říkám si No jo, knížka která byla napsaná před padesáti lety, není divu že dnes neobstojí. Pak mě to ale trklo - vždyť Mistr popisuje mobilní telefony - a koukám, že to vydal v roce 2006. V tom případě, ač nerad, musím konstatovat, že od roku 1974, kdy vydal svůj první opus, se jeho psaní nijak nevyvinulo. Audiokniha byla v tomto případě ideální volbou - škoda papíru...... celý text

Vedra 2002, Lee Child

Protože Závěje Tess Gerritsen na letošní vedra jako ochlazovač nezafungovaly, rozhodl jsem se to vyřešit dalším Reacherem, u něhož jsem se alespoň mohl utěšovat, že je mu vedro ještě větší. Lee Child je pro mě jakousi jistotou. Ne ani tak v tom, že všechno co napíše je dokonalé - zdaleka ne - jako spíše v tom, že píše opravdu dobře a jeho styl a větná stavba mi prostě sedí. Nejinak je to i u téhle knížky, i když Vedra patří k těm slabším reacherovkám. Hlavní potíž je v tom, že se to občas dost vleče. Ne proto, že by se čtenář nudil, protože Reacher je v zatraceně sympatickém akčním módu, i když je jen tak natažený na posteli a odpočívá nebo se pokouší osedlat koně, ale spíš absencí silnějšího příběhu. Zápletka je velice slabá a Reacherova intuice pro změnu zase tak silná, že se navzdory neexistujícím vodítkům pouští do pátrání na vlastní pěst. Místy to nedává smysl a místy se to zbytečně nadstavuje jak seriály na Netflixu. Navíc - navzdory všem očekáváním - se Reacher nevyspí ani s jednou z hlavnich krásných protagonistek (přestože by v jednom případě moc chtěl). Tím mě asi Child Lee překvapil nejvíc. Suma sumárum, u těchto knížek víte, co chcete dostat, a taky to dostanete. Nic víc, nic míň.... celý text

Závěje 2011, Tess Gerritsen

Máte-li chuť na tři knížky v jedné, přečtěte si Závěje. Chcete-li však pořádně ucelený příběh s dobrým tahem na branku, začnete nejspíš v Závějích malinko zapadat... První část - dobrodružství ve sněhu. Tento úsek knížky je parádní. Vyprávění odsýpá, zimní krajina tomu sluší, dialogy jsou výborné (a mnohdy vtipné), atmosféra se pomalu buduje a celé je to mysteriózní. Navzdory letním teplotám jsem cítil poryvy studeného větru, vločky sypající se bez přestání z oblohy, i praskající dřevo v krbu. Hlavní hrdinka veskrze sympatická. Pak se autorka rozhodne změnit styl. Druhá část - sociální pracovnice na scéně. Pokus o akční slepenec, kde žádná z nově příchozích postav nedává smysl. A že se jich tam po komorně laděném úvodu najednou objeví. V podstatě musí, protože ty původní nechá autorka zhynout. Mysteriózno nahrazuje rešerše o sektách. Korunu tomu nasazuje pracovnice OSPOD, jež hrdince příběh ukradne a dovede do finále. Ne, počkejte, ještě to nekončí, ještě tu máme lékařské intermezzo, poučení o tom, jak zacházet s nebezpečným odpadem, a varovně zdvižený prst pro všechny, kdo - představte si - pro peníze dělají neetické věci. Třetí část, naštěstí krátká - kterak dobrý hoch štěstí došel. Co k tomu říct? Chlapci to samozřejmě přeji, ale tohle je úplně jiný žánr, spíš literatura pro -náctileté. No a teď k detektiv Jane Rizzoliové, která - podle anotace - vyráží vypátrat záhadu opuštěných domů. Tak ta je tam úplně zbytečná a v podstatě ani nic nevypátrá, spíš příběhu škodí. Celkově to ale až tak hrozné není, škoda, že autorka neudržela kvalitu první stovky stránek... P.S. Podrobný komentář v plné palbě - viz. kackahracka.... celý text

Ztracené děti 2017, Linda Castillo

Děti jakéhokoli věku to nemají v Painters Millu vůbec jednoduché. Linda Castillo je systematicky vyvražďuje už čtvrtým pokračováním série s Kate Burkholder a jsem moc zvědav, kolik jich zbude, až se dopracuji k dílu číslo 15. Musím uznat, že si spisovatelka zatím drží hodně vysoký standard - má to opět dobré postavy, je to napínavé, je to civilní, má to venkovskou atmosféru, dobré tempo, a v tomto případě i značně netradiční závěr. Neříkám že překvapivý, ale rozhodně nebudete chtít, aby to skončilo jen takto. Takže budete číst dál...... celý text

Nevítaný host 2019, Shari Lapena

Přebal knihy (čteno v AJ) sliboval že "nelze odložit" a že "stránky se budou otáčet samy". A nelhal. Už dlouho jsem knížku neproběhl tak rychle, přečetl jsem ji za jeden den na plážovém lehátku. Stránky jsem ovšem neotáčel rychle kvůli napětí, jako spíše že zvědavosti, zda se tam už konečně začne dít něco pořádného. Spisovatelka nejspíš chtěla vzdát hold příběhům Agathy Christie (mimochodem se na ni v několika narážkách i odkazuje), leč zůstalo u kopie a nic nového se nekoná. Tam kde Christie umí ve zkratce načrtnout charaktery a motivy, se Shari Lapena topí v nekonečných klišé konverzací a problémů ve vztazích, zalévaných hojně pitím v baru hotýlku odříznutého od světa ledovkou. Tlachání hostů odhalí, že jeden každý má značnou skvrnu na svém upraveném zevnějšku, leč s příběhem to nemá co do činění. Rádoby zamotanou záležitost vyřeší autorka po 300 stranách nudy několika vysvětlujícími veletoči, o kterých čtenář doposud neměl ani nemohl mít tušení. Nezapomene ani v závěru poděkovat svému úžasnému nakladateli, milovanému editorovi, báječnému vydavateli a všem těm, co zajišťují, aby knížka byla k dostání na každém letišti. Doporučuji si místo Nevítaného hosta raději přečíst nějakou dobrou čtyřicet let starou detektivku...... celý text

Nejsem mrtvá 2018, Anne Frasier (p)

Nevadí mi, že je hlavní zápletka vcelku průhledná a prakticky víte, jak to dopadne po prvních pár stránkách. Autorce se totiž podařilo vytvořit tu správnou směs napětí, humoru a vážnosti, a celé to podtrhla svižným stylem psaní. Do čela příběhu postavila neotřelou hrdinku, která vlastně až tak hrdinská není, zato je uvěřitelně napsaná a sympatická. Vlastně celá nepřekvapivost tu je ku prospěchu věci, vůbec bych neměl problém si to přečíst ještě podruhé a potřetí. Znáte to - když je na konci veletoč a naprosto nečekaný závěr, podruhé už vás autor nenapne. Tady ne, autorčin styl staví na jiných kvalitách a doufám, že minimálně podobnou úroveň drží i její další texty, protože se do nich brzy pustím.... celý text

Nezvaný host 2001, Lee Child

Reacherovskou sérii čtu občas (protože se u ní dobře relaxuje) a napřeskáčku (prostě jak se mi co dostane do ruky). Kvalita lítá nahoru a dolů podle toho, jak se momentálně autorovi zadaří. Zatím u mě vedou jeho příběhy zasazené do ospalých městeček, které mají svou nezaměnitelnou atmosféru; ty armádní reacherovky jsou na mě příliš patriotické. Proto mě hodně překvapila tahle knížka, podle anotace 4. v sérii. Armáda jako taková tu hrdinsky nevystupuje a ospalá městečka tu nejsou, zato Lee Child rozjel čistý policejní thriller s FBI agenty, agentkami, místními policajty, záporáky a vším tím potřebným příslušenstvím. Reacher je tu o něco méně superman a o něco více vyšetřovatel, a navzdory pomalejšímu rozjezdu jde opět o výborně napsanou knížku, které - naštěstí - chybí obvyklé akční finále, neboť je nahrazeno solidním zakončením, které od detektivního thrilleru čekáte. Tudíž chápu, že oddaným fanoušků Reachera toto vybočení asi moc nesedlo, nicméně v kontextu žánru jde za mě o výborný počin, který mě nastartoval dále zkoumat, co se může v celé dlouhé řadě knížek Lee Childa ještě skrývat...... celý text

Skočný příliv 2013, Rolf Börjlind

Tak ne. Tahle knížka na mě vůbec nefungovala. Nedočkal jsem se překvapivého konce, který ostatní zmiňují a mrzí mě to, ale musel bych se dál stránku po stránce prokousávat nudnou šedí spousty postav, bloumajících od ničeho k ničeho. Došel jsem do třetiny a nebavilo mě to, přemluvil jsem se do poloviny a nebavilo mě to. Je mi líto.... celý text

Smäd 2021, Jozef Karika

Dnes jsem strávil 8 hodin v autě na dálnicích a průvodce mi dělala tato knížka. Pochopitelně v audio verzi, mimochodem skvěle načtené Přemyslem Boublíkem. Mám za to, že to načtení to zachránilo. Tedy ne úplně, ale alespoň částečně. Číst to v papírové verzi, tak se obávám, že mám do hodiny hotovo, protože bych zaručeně listoval stránkami velmi rychle. A nebylo by to napětím. Svou mysteriózně hororovou linii Karika výborně pojistil Trhlinou. Parádní knížka. Pak napsal spoustu dalších novel, leč už svůj stín nikdy nepřekročil a v podstatě neustále recykluje totožné zápletky. Velkou roli v nich hraje slovenská příroda a reálie, díky čemuž je prostředí čtenáři blízké. Také dokáže vytvořit zdání velké autenticity, skoro dokumentární, k čemuž opět slouží místopis, ale i citace (pravých i smyšlených) tiskových zpráv, emailů, výstřižků apod. To vše najde místo i v eposu Smäd, jež tvoří tři vzájemně propojené příběhy, navíc ještě doplněné autorovými komentáři. Tak kde je problém? Nejspíš v tom, že dokud se vyprávění rozvíjí, je to zábavné. Dobré konverzace, dobře vykreslené prostředí, víte že něco přijde. Pak se to zvrtne a je z toho tuctová blbost, ve kterém někdo někoho honí po lese s motorovou pilou nebo nožem v kabině lyžařské lanovky. Pominu fakt, že motorová pila je těžký a dlouhý nástroj a dohonit s ní trénovaného mladíka mezi kmeny stromů v hustém lese je nesmysl. Pominu i fakt, že tu hodinu, co se odehrává masakr v jedoucí lanovce, museli strávit ve svých kabinkách i lyžaři jedoucí nahoru. Na Slovensku jsou nejspíš opravdu VELMI dlouhé lyžařské svahy, to nemají ani v Alpách. Pominu i to, že stovka kabinek, která by tu naši, totálně zacákanou od krve, musala v pár metrové vzdálenosti míjet a někdo by si toho asi všiml. Pominu i to, že by si toho všimli minimálně vlekaři u dojezdu. Ale takových nedomyšleností je tam spousta. Ale asi vůbec nejpitomější je, že v zásadě ani jeden z příběhů nemá nic, co by se alespoň vzdáleně podobalo pointě. Prostě to skončí tak nějak vlažně a neuspokojivě. A ne, není to mysteriózní, jen neukončené. Nedokáži si třeba představit, že bych měl děj někomu převyprávět - vlastně není ani co. Takže Karikovým schopnostem čtivě psát sice aplauduji, nicméně by si měl k textovému editoru sedat až ve chvíli, kdy má solidní dějovou linku s dobrým zakončením. Takhle kvantita jeho psaní ani zdaleka nenahrazuje kvalitu.... celý text

První kniha krve 1994, Clive Barker

Domnívám se, že tuto sbírku zachraňuje jen datum původního vydání. V roce 1984 jsem poslouchal heavy metal a cokoli s démonem na přebalu LP desky bylo děsivé. Taky stačilo navíc pár cákanců krve a bylo to ještě děsivější. Barker se od této stylistiky nijak moc neodchyluje, bohužel se píše rok 2023 a test času jeho příběhy nevydržely. Dnešní optikou je vyprávění neobratné, gradace negradující, a děs vyvolává snad jen délka povídek. Na druhou stranu je fajn, že se je autor nerozhodl rozpracovat do samostatných knih, to by jeho knihy krve měly potenciál zabíjet. Ta jedna hvězdička je za rok 1984.... celý text

Bez slitování 2016, Tim Weaver

Řekl bych, že ve "weaverografii" patří tento detektivní thriller k těm lepším, i když ani on nepřekročí čáru, která dělí dokonalé knihy od těch pouze dobrých. První potíž je v tom, že Weaver jede pořád podle stejné šablony. Předestře záhadu se zmizením, obvykle do nejpodivuhodnějším. Zapojí Rakera. Ten pak první polovinu knihy odvádí opravdu napínavou a poctivou detektivní práci, výborně se to čte a postupně se objevují nová vodítka a fakta. Prostě detektivka. Pak Weaver překlopí Rakera do akčního módu, kde zpacká co může. A poslední část je vysvětlovací, kdy úplně všechny postavy mají potřebu důkladně čtenáři všechno odvyprávět, i kdyby zrovna přitom padaly z okna věžáku. A tuhle šablonu Weaver neopouští ani tady. Přesto je to soudržnější a možná i propletenější než jiné knížky s Rakerem. Takže za první půlku plný počet hvězd, za druhou jednu dolů. Poslední uberu za Rakerovu morální dokonalost, která je opravdu dost otravná, a taky za to, že jen trochu bystrý čtenář je celou knihu o krok před Rakerem - nemělo by to být v dobré detektivce naopak?... celý text

Pavouk 2022, Lars Kepler

Momentálně jsem přibližně ve 30% knihy. Říkám si, že bych možná měl to hodnocení napsat teď, protože nevím jestli to dočtu. Samozřejmě že to dočtu, protože Alexander and Alexandra, skrývající se za pseudonymem Lars Kepler, umějí psát velmi dobře - na tom se s přibývajícím počtem thrillerů na jejich kontě nic nemění. Pavouk má pro mě ale hodně momentů, které mě nebaví. Stěžovat si na Jurka Waltera nemá cenu - jeho posmrtný návrat jsem předvídal už při recenzování Lazara, takže mě to vlastně nepřekvapuje. Co mi vadí je, že se žádná z postav nechová normálně. Možná to tak ve Stockholmu prostě je? Každá má buď nějakou deviaci, nebo vážný psychický problém, popřípadě se o ni zajímá policie, sociálka, nebo všechno dohromady. Platí to i o dříve veskrze kladném Joonovi, který sjíždí opium a je ovádán vnitřními démony, platí to i o blonďaté nordické bohyni Saze, která se chová - no přinejmenším hodně zvláštně. Evidentně si na postavách léči spisovatelská dvojice svoje vlastní problémy, které jim musí přerůstat přes hlavu, ale znáte to - když jste slavní, tak se deviace považují jen za roztomilé podivínství. Druhá věc, která mi vadí, jsou časté popisy co kdo kam a jak strkal a jakým způsobem to sál. Asi tu platí totéž - Alexandro a Alexandře, je potřeba navštívit odborníka a nebrat si čtenáře jako rukojmí. Jinak je Pavouk vlastně zábava, uvidíme, co bude dál...... celý text

Za cenu života 2011, Lee Child

Ani jsem nečekal, že v pořadí patnácté pokračování série s Reacherem bude taková pecka. Pořád mám zafixovanou jedničku, tedy Jatka, jako tu nejlepší, přičemž kvalita pokračování se kolísavě pohybuje hluboko pod ní, ale Za cenu života je prostě pecka. Child umí psát jako nikdo jiný. A tím myslím jako nikdo jiný. Je jakýmsi etalonem toho, jak pracovat se slovy, větami, odstavci a kapitolami tak, že se to čte prostě samo. Navíc kdo by nefandil Reacherovi, že? Potíž je v tom, že ve většině ostatních příběhů je příliš armádního patosu, příliš akční akce, příliš milostných zápletek, a příliš zápletek značně nepravděpodobných. Neubírá to sice nic na čtivosti, ta je vždy skvělá, ale sráží to dolů knížku jako takovou. Za cenu života ničím takovým netrpí. V rámci mrňavé komunity farmářského městečka se tu dokonce našel i prostor rozehrát propletenec několika soupeřících zájmových skupin, skoro jako v duchu divadelních situačních komedií (myslím stavbou, jinak to samozřejmě veselé vůbec není). Je tu pár postav, pár domů, pár polí. je až k neuvěření, co z toho Child vymačkal. Ale hlavní devizou knížky je, že z ní je cítit, že to autora bavilo. Je to napsané lehce, svižně, zábavně, jako by si to psaní Child opravdu užíval. A pokud si to užívá autor, užijí si to i čtenáři. Vřele doporučuji.... celý text

Stanice 11 2015, Emily St. John Mandel

V tento moment má Stanice 11 zdejší skóre 77%. Svým hodnocením jej ani nevylepším, ani nepokazím. Je to dobré skóre. Knížka vyšla v roce 2014, u nás o rok později. Kdybych ji četl tehdy, viděl bych to (upřímně) tak na 40% maximálně. Postavy, přestože se jimi autorka zabývá až nadprůměrně a z různých úhlů, jsou v zásadě velmi ploché. Nepodařilo se mi najít cestu ani k jedné z nich, ale možná je to tak záměrně, aby se na jednotlivcích ukázalo, jak marní ve skutečnosti jsme. Jazyk (nebo alespoň překlad) je chudý, nevynalézavý, nic co by dílo odlišovalo od průměru. Zápletka dobrá, leč tuctová, takových tu už bylo. Takže co je jinak? Nečetl jsem to v roce 2014 ale teď. Teď po pandemii. Apropo, je zajímavé si pročíst zdejší komentáře, jak se liší podle svého data vzniku... Až zpětně si člověk uvědomí, jak tenká čára nás dělila od podobného scénáře, jaký Stanice 11 vykresluje. Zpětně si člověk uvědomí, jaké jsme měli štěstí. Uvědomí si i, že jsme se z toho nijak nepoučili a dál se chováme jako banda sebestředných pitomců, řešících zcela nepodstatné nesmysly ve vztazích a ve společnosti. Chybělo málo a Stanice 11 mohla být literaturou faktu a ne fikcí. Trochu mě z toho mrazí - která další knížka, vyprávějící o konci světa a jevící se dnes jako pěkná fantazie, se v budoucnu překlopí do reality?... celý text

Džungle 2012, Clive Cussler

Představte si, že si vyjedete z kamarády na dřevěné veslovací pramičce na rybník. Je krásný den, slunce svítí, žáby kvákají, mouchy bzučí... Najednou se nad rákosím s hukotem vynoří formace čtyř vrtulníků, až po zuby ozbrojených naváděnými střelami a velkorážnými kulomety sovětské výroby. A jdou po vás! Trup pramice zaplaví smrtonosný mrak kulek, naštěstí se na okrajích loďky otevřou skrytá sila s laserem řízenými samonabíjecími velkorážnými děly s kadencí 2000 výstřelů za sekundu, zpod loďky se vysune osmitunový nejmodernější americký torpédomet schopný zásahu s přesností půl milimetru ve vodě i ve vzduchu, zatímco speciální protiradarový štít zabraňuje přesnému zacílení od nepřitele. Vrtulníky jsou brzy vyřízeny (tak, aby se nikomu nic nestalo), ale co to? Na břehu už čeká vyzbrojená čínská armáda. Není nic jednoduššího, naštěstí stačí sejít v pramici o patro níž, kde je špičkově vybavená maskérna s maskérem, takže než přistanete, je z vás pět vysoce postavených čínských generálů, tudíž projdete jako nic, vstříc svatyni v džungli, jež skrývá tajemství. Ach, to je ale blbost... a přesně taková je i Džungle. S ničím si hlavu neláme a žene dopředu jednu vlnu dobrodružství za druhou. Sám se divím, že tomu dávám plný počet hvězdiček, tahle knížka by měla vycházet na pokračování jako příloha nějakého časopisu pro mládež, ale asi se mi už stýskalo po pořádné jízdě ve stylu Indiana Jonese a Jamese Bonda a všech Avengers dohromady...... celý text