work přečtené 235

Amazonie 2008, James Rollins (p)

Vlastně ani netuším, jak jsem se k této knížce dostal. Synopse zněla slibně, zdejší hodnocení také, takže proč ne. James Rollins je pseudonym a zcela oprávněně, nést své vlastní jméno na trh s tímto typem literatury je vždycky tak trochu jako hod mincí - buď to vyjde nebo ne. Soudě podle zdejšího vysokého skóre to nejspíš vyšlo, u mě to ale až tak moc nezafungovalo. Asi jsem měl potíž se nastavit na ten správný level a autor mi v tom moc nepomáhal - chvíli to působilo jako Indiana Jones, chvíli jako Mauglí, chvíli docela seriózně, chvíli jako naivní příběhy, co si vyprávějí děti na letním táboře před usnutím. V životopisu čtu "V současné době žije se dvěma dalmatiny, zatoulaným německým ovčákem a papouškem jménem Igor". To by docela odpovídalo. Možná by si měl autor raději pořídit partnerku a nechat si svou fantazii s její pomocí lehce korigovat?... celý text

Noční lovec 2013, Chris Carter

Trojku z Carterovy série budete milovat, jestliže: - jste fanoušek Huntera a Garcii, - jestli vyhledávate detailní vícestránkové popisy brutálních vražd, - jestli máte rádi frázi "Tak to si děláš srandu", - jestli vám nesejde na logice a upřednostňujete čtivost, - jestli jedete na dovolenou a chcete s sebou něco, co po přečtení necháte v hotelové knihovničce. Celkově bych na Nočního lovce nahlížel asi takto: Carter dopsal předchozí knížku a vymýšlel nějaky (co nehnusnější) způsob, jak někoho zavraždit. Až na to přišel, začal psát tohle pokračování série. Když se tentýž model, rozuměj opravdu brutální vražda, opakuje v knize potřetí - to už jsme pěkně daleko a v zásadě nic jiného se tam neděje - tak si řekl, že je potřeba vymyslet, jak to celé nějak rychle dovést do finále tak, aby to moc nepřipomínalo filmovou sérii Saw. Noční lovec od té chvíle začíná působit dost improvizovaně, jako by děj vymýšlel Carter za pochodu. Logika jde stranou, přednost dostávají nečekané zvraty a spousta nepravděpodobných náhod, která postupně přivádí tentokrát značně tápající ústřední dvojici na stopu. V mezičase si však užijete hodně Hunterova mlčení (tam už víte, že to má svůj hlubší význam) a hodně Garciova zvracení (to už znáte taky, pokud jste četli předchozí díly). Takže v zásadě nic nového a šablona se opakuje. Carter naštěstí umí psát čtivě a tak to celé uběhne jako nic. Doufám, že další díly budou trošku promyšlenější. Tip pro vrahy zdarma: Nikdy, opravdu nikdy neopakujte chyby všech vrahů před vámi a nezačínejte detektivovi, kterého máte na mušce, vyprávět celý svůj životní příběh. Dáváte mu tak dost času na to, aby proti vám něco podnikl.... celý text

Probuzení bohové 2018, Sylvain Neuvel

Je zajímavé že dvojka (Probuzení bohové) mají ve zdejší databázi průměrné vyšší hodnocení, než jednička (Spící obři). Asi to i chápu, přesto měla jednička něco, co dvojka nemá. U prvního dílu trilogie se mi líbila forma (přepisy rozhovorů a reportů) a určitá dávka tajemna, kdy člověk nevěděl, co se z toho vyklube. I dvojka je v první polovině ´rozhovorová´, ale už to nepůsobí přesvědčivě, zejména proto, že se všichni aktéři rozhovorů a výslechů už dávno znají a vědí, co od sebe čekat, takže je to celé ve familiérním duchu a mizí z toho dokumentární střih. V druhé polovině (bohužel) zmizí i hlavní tahoun celého formátu, a ten se tak zhroutí. Nahradí jej ale větší akčnost, rychlejší spád, větší thrillerovitost. Tam kde jednička působila někdy moc zpomaleně, je dvojka svižnější. Asi odtud pramení ono na začítku zmíněné vyšší hodnocení. Sám se tak nedokážu rozhodnout, každá z obou knih má svoje plusy a mínusy. Obě jsem četl v originále, a tak netuším, jak se s překlady poprali překladatelé, ale angličtina vyprávění nadmíru sluší. Pochopil jsem, že poslední díl trilogie je kvalitativní sešup, takže nemám odvahu si ho pořídit a zůstanu pouze u prvních dvou, které naopak vřele doporučuji.... celý text

Začátek konce 2016, Manel Loureiro

Zajímavé překvapení ze Španělska, které mě opravdu bavilo, a to hned z několika důvodů: - příběh je napsán mnoho let před covidovou epidemií, přesto mě až mrazilo, jak přesně je tu popsán nástup něčeho podobného. Od události "někde daleko, kde se mě netýká" do "je to u nás v ulici" uplynou řádově jen týdny. Vládní opatření sice mají vše pod kontrolou, ale nezabrání vůbec ničemu. Smutně vizionářské. - v příběhu hrají velmi významnou roli Ukrajinci. Obrovská náhoda, ale mít takhle oba prvky v knize, vydané před desetiletím, je přinejmenším k zamyšlení. - významnou roli zde hraje i kocour, který navzdory apokalypse zůstává typickým kocourem. Některé věci se prostě nemění. - je kumšt vytvořit knihu o zombie a nepoužít ani jednou (!) slovo zombie. Celkově je to velmi pěkně napsané, zejména v první polovině opravdu napínavé a veskrze reálné. Druhá půlka už je jen jakousi ´road movie´, která se nijak významně neliší od jiných post-apokalyptických vyprávěček. S uvážením žánru jde ovšem zcela jistě o nadprůměr, a pokud vám nevadí občasný naturalistický popis některé z chodících mrtvol, určitě stojí za přečtení.... celý text

Paganiniho smlouva 2011, Lars Kepler

Je pro mě velmi obtížné tohle dílo nějak hodnotit souhrnnými hvězdičkami. Příběh je maximálně na jednu, jeho vyprávění na čtyři, a načtení (posloucháno jako audiokniha) na pět. Takže asi tak. Začnu od konce. Pavel Rímský Keplera umí a nedokážu si u toho představit jiný vhodnější hlas. Je to jeden z těch vzácných hlasů, které z audioknihy dělají ještě lepší zážitek, než je knížka papírová. Pak tu máme styl vyprávění. V přítomném čase, naléhavý, rychlý, jednotlivé linie perfektně prostřídané a pospojované, stále vás něco drží ve střehu - pro mě je to právě vypravěčství, které z dvojice, skrývajicí se pod pseudonymem Lars Kepler, dělá jedny z velmistrů krimi, a to nejen severské. No a pak tu máme příběh sám, který je slepencem nesmyslů a logických kotrmelců. Když po dočtení přemýšlím, které z postav jsem vlastně držel palce, tak mě žádná nenapadá. Všechny se chovají chvíli docela rozumně, chvíli zcela stupidně, padouchy ani policisty nevyjímaje. To, co zpočátku vypadá jako čistá krimi, se přehoupne nejprve do politického thrilleru, který se pak v závěru změní ve scénář k libovolnému hollywoodskému akčnímu filmu. Joona je tu ještě nedovtipnější než v pozdějších knížkách, nicméně u keplerovských padouchů už nalezneme zárodky superschopností, které je zdobí ve zbytku série. Asi nejvíc mě zlobilo, že švédská společnost - od běžných lidí až po politické a obchodní špičky - je tu líčena tak, že mi to bere chuť se Švédska ještě někdy podívat. V Paganiniho smlouvě v podstatě není nikdo normální, byť se všichni řídí vznešenými cíli. Z čistě čtenářského pohledu je však tahle knížka výborná, dost špatně se od ní odtrhává a po dočtení chcete víc. P.S. Kdybyste chtěli někdy po někom střílet, tak si vyberte celoplášťové střely. Opakuji, celoplášťové. Autor to taky opakuje každých pár stránek, takže počítám, že je to důležité...... celý text

Gentleman v Moskvě 2018, Amor Towles

Asi špatný timing, byla nejspíš pitomost snažit se začíst do knížky tohoto typu v době války vyvolané Ruskem, a tak krásně ilustrující ruskou duši (ta válka, ne ta knížka). Ta pro změnu ruskou duši příliš nerozpitvává a v poklidném tempu si stále jede to svoje. Většinou až příliš rozvláčně a aristokraticky, často přemoudřele, často falešně intelektuálně. Nepodařilo se mi přilnout ani k jedné postavě, ale to je moje chyba, nikoli autorova. Asi jsem měl příliš vysoko nastavená očekávání...... celý text

Pokrevní pouta 2018, Angela Marsons

Po přečtení dvou detektivek od Angely Marsons (Otevřený hrob, Němý křik) jsem se stal okamžitým fanouškem. Pokrevní pouta mé nadšení lehce zchladila. Pořád je to dobré čtení, jen tentokrát takové nedopečené a uspěchané. Na plný počet hvězdiček, jako u předchozích dvou knih, to prostě není. Nemůžu se zbavit pocitu, že je to napsané narychlo a tak nějak ´profesionálně´. Nečtu knihy Marsons chronologicky, což je ale asi jedno, protože se minulé dění v knize stejně vysvětluje. Sice rozumím proč (právě pro čtenáře jako já), ale pokud si v každé z dvaceti knížek série budu muset pokaždé číst o historii Kimina dětství, asi mi to začne vadit. Ale budiž. Hvězdu dolů dávám za Alex. Je přiliš ďábelská a její (mnohdy nesmyslně) komplikované plány a dokonalost působila nereálně. Takový Keplerovic Jurek Walter v sukních. Z popisu jsem pochopil, že Alex sehrála roli v nějakém předešlém dílu série, tak uvidíme, jestli je tam líčena o něco uvěřitelněji. Taky jsem pochopil, že se zřejmě objeví i v nějakém dalším dílu série, což mě netěší. Další hvězdu dolů za nedostatečnou propracovanost - dedukční kotrmelce, chybějící humor (ten je tu jen v míře minimální a chyběl mi moc), takové vlažné propojení postav a fádní motiv. Poslední hvězdu dolů dávám za násilí. Že by se Marsons opravdu zhlédla v Keplerovi? Zbytečně explicitní, samoúčelně popisné, a vraždit malé děti opravdu netřeba. Takže ve skrytu duše doufám, že to bylo jen vybočení a že další knížka (už je nachystaná) bude opět skvělá.... celý text

Spasitel 2021, Andy Weir

Opravdu se moc těším na druhou polovinu. Jsem totiž zatím jen na konci té první a - soudě podle vysokého hodnocení tady - to nejlepší musí teprve přijít. U Marťana neměl Weir problém mě vtáhnout hned od začátku a pak už nepustit. U Artemis se mu nepodařilo vtáhnout mě vůbec a nedokázal jsem knížku přečíst, takže jsem ji raději ani nehodnotil. U Spasitele je cítit velká autorova snaha zopakovat Marťana. Zatím je to ale jen tak na čtvrt plynu a kdybych měl svůj "teprve dopolovic" dojem shrnout, bylo by to něco jako: Šíleně chytrý učitel, který všechno ví a zná, letí do vesmíru zachránit lidstvo. Tam se setkává se zástupcem jiné (rozvinutější) civilizace, kterou naučí míry a váhy a základy komunikace v angličtině. K tomu používá vesměs metody okopírované z Chiangových Příchozích. Do toho občas dělá vtipné poznámky a retrospektivně se ve vzpomínkách vrací na Zemi, kde ho tehdy do svého týmu přibrala jednoznačně celosvětově nejhustší manažerka s notebookem, vládnoucí všem vládám, mající od amerického prezidenta dekret, že ať udělá cokoli, nebude za to trestně zodpovědná. Já vím, zní to hrozně i když to po sobě čtu sám, ale v podstatě to tak je. Naštěstí to Weir umí obalit vatou, takže to není tak okaté. Takže se těším na tu druhou fenomenální polovinu, která můj názor změní... doufám... snad... Aktualizace po dočtení: Tak bohužel. Druha půlka silně inspirovaná Longyearovou mininovelou Muj nepřítel, tady spíše ve variaci můj přítel. Konec po americku předvídatelný a našla by se i místa, která byla jako ze Čtyřlístku. Na Marťana se to nechytá ani náhodou a kdyby to Weir o třetinu seškrtal, prospělo by to dynamice vyprávění (teď mi bude vrtat hlavou, proč má Marťan ve zdejším celkovém hodnocení menší skóre než Spasitel). Jinak ale solidní sci-fi, kde alespoň nikdo s nikým nebojuje a ještě se čtenář leccos dozví.... celý text

Popravčí 2019, Chris Carter

Carter to myslí dobře. Občas to sice překombinuje, závěry mu moc nejdou, ale zase mu jdou hezky rozjezdy a prostředky, a to se také počítá. Navíc - a to si řekněme - kde jinde byste našli tolik kreativních způsobů jak někoho zabít, než v jeho knížkách? Jako obvykle jde o zaběhnuté schéma geniální detektiv (Hunter), ne úplně nejbystřejší pomocník, aby se mohlo nenásilně čtenáři vysvětlovat (Garcia), hustě hustá nadřízená, a vrah, který to má naplánované všechno tak složitě, že je až s podivem, že do toho vůbec dává energii. Tady s tím navíc zamíchá ještě jedno médium, které tomu dá mysteriózní podtext. Ale celé to hezky odsýpá, ani chvíli se nenudíte, a dostanete hned chuť na další. Takže pokud nečekáte detektivku, je Popravčí dobré čtení.... celý text

Posel 2012, Markus Zusak

Mohla to být dobrá povídka s poselstvím o úloze každého z nás, o jakémsi vyšším božím záměru, o tom, kterak výrostek, který sám sebe považuje za ztracenou existenci, sám sebe najde, o laskavosti každodenních věcí okolo nás, které nevidíme. Ale není. Zusak se rozhodl zajímavý námět rozpracovat do knihy. Do knihy, která jazykem a stylem vyprávění jakoby směřovala na dospívající. Obávám se ale, že dospívající obsah po prvních dvou desítkách stran příliš neuchvátí. Dospělé zase bude obtížně uchvacovat použitý jazyk a neustále se opakující situace - jak říkám, materiálu je tam na povídku, nikoli na román o stovkách stran. Dění okolo první karty jsem sledoval s napětím a zvědav, do čeho to vyústí. Nějak to vyústilo, ale bylo to takové vlažné. Pak už se jednou použitý model opakuje stále dokola, s prvky, které ho spíš rozmnělňují, než zaostřují. Autor se sice pokusí tomu všemu dát v závěru jakýsi smysl, leč to už jsem byl znuděný tak, že jsem byl vlastně rád, že to končí. Není to špatná knížka, ale působí na mě jako kalkul - seriózní téma, zpracované tak, aby oslovilo mládež, žádné kontroverze, všechno uměle sešroubované tak, aby to ve výsledku působilo hluboce, laskavě a spasitelsky. Myslím, že má Zusak na víc. P.S. Kdo vymyslel ten příšerný přebal pro české vydání, by měl odevzdat výplatu na dobročinné účely. Naplnil by tím vlastně i poselství Posla.... celý text

Spící obři 2017, Sylvain Neuvel

Je to k neuvěření, ale tuto knihu - respektive první dvě knihy spolu s Probuzenými bohy - mám už tři roky na poličce. Koupil jsem si obě v originále na letišti, protože měly pěkný obal i synopsi. Sleeping Giants, neboli Spící obry, jsem otevřel až teď a zhltal je za pár večerů. Nejsou bez chyb, ale v rámci žánru jde pořád o nadprůměrné počtení. Pravděpodobně nejchytlavějším rysem je forma, která má evokovat čtenáři archiv složek z výslechů a rozhovorů s hlavními aktéry příběhu. Je to významný jednotící prvek vyprávění, je to neotřelé, a funguje to velmi dobře. Dobře funguje i to, že autor odolal a nenasázel do knížky mraky akčních scén, i když to téma vyloženě nabízelo. Přesto se mi líbila víc první polovina, která je tajemnější a trochu ve stylu Akta X. V druhé už dostanou přednost vztahy a politika, i když je to pořád dostatečně zajímavé i pořád dostatečně sci-fi. Na konci jsem čekal nějaký vrchol, nějaký wow efekt, něco, co by mě přinutilo říct "A sakra, to je tedy pecka". To se ale nestalo a celek tak možná nevygraduje, jak by si čtenář přál. Ale koneckonců už v této knize autor avizuje, že jde o budoucí cyklus, takže se není co divit, že nechal konec otevřený. Naštěstí teď, po třech letech, jsou ostatní pokračování venku, takže vlastně mám dobrý timing a můžu se do nich pustit:)... celý text

Němý křik 2016, Angela Marsons

Druhá knížka, která se mi od Angely Marsons dostala do ruky po Otevřeném hrobě, mě překvapila hlavně tím, jak málo se lišila od té předchozí. . V zásadě by se klidně i Němý křik mohl jmenovat Otevřený hrob a a naopak. I když obě knížky dělí chronologie jedntolivých příběhů, lze nejspíš nahlížet na celou sérii Kim Stoneové jako na knižní seriál - to je zatím ale jen moje spekulace a buď si to hned dalším příběhem série vyvrátím nebo potvrdím. V důsledku je to ale jedno, protože je to přesně ten typ vyprávění, u kterého jsem se směrem ke konci snažil číst co nejpomaleji. Jakmile zpozorujete, že ubývají stránky do konce, nechcete o společnost Kim Stoneové - a vlastně ani ostatních postav - přijít. Marsons je jedna z mála, kdo se nebojí temný příběh odlehčit humorem, a to humorem co má vkus a vtip. Nejsou tu žádní superdetektivové ani supervrahouni, jen smíšená společnost lidí, kteří jsou buď nalevo nebo napravo od čáry dobra, prostě tak, jak to v životě je. Většinou přečtené knihy posílám dál do světa, u Angely Marsons mám ale čím dál větší potřebu si celou sérii zkompletovat a nechat...... celý text

Piranesi 2021, Susanna Clarke

Podivnější než podivné, laskavé i znepokojující, pomale rychlé, rozsáhle minimalistické... Moc zajímavá knížka, u které si pořád ještě nejsem jistý, jestli si ji vykládám správně, a jestli ji vůbec lze interpretovat jen jedním způsobem. Celé to na mě působí jako přepis snu jedné noci, kde události dávají smysl, dokud se neprobudíte - a až se probudíte, zjistíte, že si nepamatujete všechno a snažíte se poskládat celý sen jen ze střípků. Chvílemi jsem měl pocit, že čtu koktejl Malého prince (čistota hlavního protagonisty), Foucaltova kyvadla (mystika) a Morelova vynálezu (naléhavě snový způsob vyprávění). Postupně mi bylo čím dál víc líto vypravěče a přál jsem si, aby ho někdo zachránil, ale po dočtení mi připadá, že to MY potřebujeme zachránit... Mistrovské dílo...... celý text

Čerpadlo 6 2010, Paolo Bacigalupi

Ačkoli jde o povídkovou sbírku, je to rozhodně to nejlepší, co Bacigalupi napsal. Přestože nejméně dvě povídky vytvořily kostru pro jeho pozdější oceněnou Dívku na klíček, pro mě je zejména Yellow Card Man (přeložený jako Na žlutou kartu) zkoncentrovaným tím vším, čím Dívka na klíček vlastně je. Bacigalupi nám předkládá hned několik alternativních vizí budoucí společnosti, z nichž ani jedna není lákává. Jejich hrozivost spočívá zejména v tom, že jsou všechny značně pravděpodobné a všechny vycházejí z jednoduchého pozorování: člověk je parchant a nikdy se nezmění. Ve vypjatých okamžicích se dokáží lidé semknout, aby čelili momentální hrozbě, ale aby hned vzápětí opět převážila honba za osobnim prospěchem a ziskem, vykořisťováním a drancováním přírody, nebo vychutnáváním si moci na jinými. Dystopický rámec tak Bagicalupimu slouží spíš jako dokonalá sonda do povahy lidské civilizace, jejíž jádro se (bohužel) za tisíciletí nezměnilo a jako takové nemá příliš nadějné vyhlídky. Hlavní zde není nějaké rozuzlení - ani jedna z povídek v podstatě nemá něco jako zvrat, finále, moment překvapení, rozhřešení. Nicméně Bacigalupi je mistr jazyka, pracuje s neobvyklými slovy a jejich spojeními, umí na prostoru několika vět vytvořit vtahující atmosféru, a nečiní mu potíž vcucnout čtenáře do děje, ve kterém se vlastně ani tak moc nic neděje, ale kde stejně ani nedýcháte napětím. Některé příběhy jsou dekadentní (The Fluted Girl, Softer), některé připomenou Dunu (The Pasho), některé detektivní thrillery (Pop Squad). Hlavní nit je ale právě v nádherně rozpracovaných příbězích o společnosti, kde genetika zmanipulovaných potravin a způsob mechanické konzervace energie jsou odleskem vzpomínek na všechno to, o co lidstvo vlastní vinou a nenažraností přišlo. Díky použitému jazyku jsou tyto literární miniskvosty prakticky nepřeložitelné - vládnete-li angličtinou, rozhodně doporučuji originál. Mělo by to být povinné čtení pro korporace a politiky...... celý text

Dokonalé ticho 2020, Helen Fields

V době psaní tohoto textu má krimi thriller, s podtitulem Inspektor Luc Callanach 4, hodnocení ve zdejším žebříčku 93 %. To byla slibná premisa pro jeho přečtení, ovšem dopadlo to jinak, než jsem předpokládal. Na úvod poznamenám, že jsem Helen Fieldsovou nepolíbený a byla to první knížka, kterou jsem od ní četl. Mediální obraz autorky jako pomalu nejlepší spisovatelky žánru je značný, a tak očekávání byla nastavena vysoko. Příliš vysoko. První problém byl ten, že inspektor Luc, ač by logicky měl být v centru dění, hraje v příběhu vedlejší roli, je v podstatě jen jednou z nemnoha postav, které celý thriller táhnou dopředu. Jeho role není až tak detektivní, jako spíš že je sekundující kamarád pro hlavní postavu, šéfinspektorku Avu. A ta je prostě úžasná. Kdyby to šlo, chtěl bych s ní jet na letní tábor. Je ušlechtilá, má skautské zásady a v každé situaci si ví rady - tedy pokud tou situací není pátrání po zločincích, tam trochu tápe. Jednu stránku knihy za druhou zaplňuje morálními poučkami a mravokárnými proslovy snad ke všem ostatním postavám. Ty jsou vždy jak vystřížené z pravidel společenské etikety a správného chování. Vždy ví, co je správné a co špatné, a ostatní jen uznale přikyvují. Ví například i to, že milostný poměr nadřízené je morálně neomluvitelný, ale že prostituce mladé dívky je ušlechtilou činností, protože "dává peníze svým rodičům". V první polovině jsem Aviny mravokárné řeči přecházel s pozdviženým obočím, v druhé mě už hodně rozčilovaly. Začalo to asi někde v bodu, kdy nechala zavolat pro bezdomovce taxíky, aby je rozvezli domů. A podobnými škobrtáními v logice a dialogy jak z červené knihovny se to tu jen hemží. Vraha nakonec vlastně ani nechytnou, ale jsou rozhodnuti, že "až se zbaví nutné administrativy", tak se do toho pustí. Tak to je velmi dobrá zpráva.... celý text

Dívka na klíček 2011, Paolo Bacigalupi

Těžké a přemýšlivé čtení, svým způsobem realisticky temná vize budoucího světa. Současně i překladatelský oříšek. Autor má jednak velmi kreativní přístup k vizím budoucnosti, jednak k tomu používá velmi pečlivě volené výrazivo. Četl jsem v originále a byla to bomba, ze které čišela atmosféra. Měl jsem kůži ulepenou potem úzkých thajských uliček, v horku se mi špatně dýchalo, kolem mě neustálý mumraj prosycený vůněmi, pachy a zvuky, nevěděl jsem, komu můžu věřit a komu ne, ani co budu jíst a jestli to bude skutečná potrava nebo jen geneticky modifikovaný materiál. V českém překladu z toho minimálně o 20% přijdete - tedy o část z té husté a lepkavé atmosféry, z Bacigalupiho výrazových prostředků, ze hry se slovy. A ta je tu nesmírně důležitá, protože zbytek je spíš takový politický thriller...... celý text

Zhroucený čas 2020, Blake Crouch

Mám pocit, že hlavní problém podobné literatury tkví v tom, že zatímco dřív psali sci-fi spisovatelé primárně knihy pro čtenáře, v dnešní době píší spisovatelé knihy pro filmové diváky. Zhroucený čas je jedním z mnoha příkladů. Navzdory tomu je to ale pořád solidně napsaná knížka. Filmovost je dána tím, že není moc času pracovat s větším rozvojem postav. O těch, které tento příběh osídlují, se toho moc nedozvíme - tedy nedozvíme se nic navíc k tomu, co je nezbytně nutné pro vysvětlení toho, co zrovna dělají. Když o tom přemýšlím zpětně, vlastně nemohu říci, že by mi kterákoli z nich byla sympatická. Nemůžu ani říci, že by mi některá z nich byla nesympatická. Prostě tam jen jsou jako hybatelé příběhu, ale naprosto jim chybí jakákoli emocionální rovina, nic, co by způsobovalo přilnutí čtenáře (mě) ke kterékoli z nich. Pak je tu příběh sám. Ze začátku rozkolísaný, pak slibně se rozvíjející, pak opět filmový. Originalitu první části rozmělňuje neoriginalita části druhé - kolikrát jsme tohle už viděli ve filmu nebo dokonce i v tuzemské pohádce o princezně, zakleté v čase? Tady se právě filmovost projevuje až moc a je to škoda. P.S. Možná by stálo za to si to přečíst ještě jednou v originále, nemohu se zbavit dojmu, že celkové čtivosti ublížil překlad, který je trochu kostrbatý. Ne, rest rooms opravdu nejsou odpočinkové místnosti...... celý text

Spát v moři hvězd. Kniha I. 2020, Christopher Paolini

Nejkrásnější na této knížce byla obálka. Ta se opravdu povedla a kniha vyhlíží hluboce, tajemně, vesmírně nekonečně... Moc krásné... Přiznávám, nedočetl jsem to. Dostal jsem se do třetiny a podle některých ostatních komentářů jsem možná skončil právě včas. K té první třetině: Mrzelo mě plagiátorství a vykrádání kdečeho, od všech filmových Vetřelců po videohry. Mrzelo mě, že se to snaží halit do hávu sci-fi, ale v pravém slova smyslu to sci-fi není. Chybí tomu hloubka, sdělení, poselství, zkoumání... Spíš bych to označil za fantasy bez fantasy prvků. Mrzelo mě, že na čtenáře nejsou kladeny žádné nároky, není třeba nad ničím přemýšlet, všechno je popisné a je to popisné očekávaným způsobem. Žádné novátorství, působilo to spíš jako fanouškovská pocta velkým spisovatelům žánru, ovšem bez toho, aby autor pochopil, co velké spisovatele žánru udělalo velkými. A možná je to fakt dobrá kniha, jen moje očekávání byla někde jinde a kdyby mi bylo 16, udělalo by to na mě dojem. Ale ta obálka... Je fakt krásná...... celý text

Dvojitý kříž 2013, Chris Carter

Tentokrát budu stručný: dobře vystavěný thriller, který má spád, sympatickou postavu hlavního detektiva a dostatečně dávkovanou drsnost. Rozhodně však nepatří v žánru k nejlepšímu, co jsem četl, a nepatří ani k nejlepšímu, co Carter napsal. A ten závěr? Značně přepísknutý a veskrze nereálný. A úplný závěr? Ten to zase zvednul. Asi tak.... celý text

Otevřený hrob 2017, Angela Marsons

Moje první kniha od Angely Marsons a... a konečně se mi po nějaké době zase dostalo do ruky krimi, které si na nic nehraje a které je nejen napínavé, ale hlavně velmi zábavné. Hlavní devízou této sympatické knížky jsou postavy - každá má svůj příběh a svoje místo, každá jedna je dobře napsaná a nevadí, že některé mají jen epizodní roli. Dalším velkým plusem je civilní způsob vyprávění, který se pohybuje od začátku až do konce v příjemně volném tempu, které nezpomaluje ani nezrychluje - nejsou tam místa nudná, nejsou tam ani místa překotné akce, prostě se to skvěle čte a stránky se obracejí samy (určitě i zásluhou dobrého překladu). No a posledním velkým plusem jsou dialogy. Smysluplné, reálné a psané lehce, s vtipem. Nejsou tu superhrdinové, není tu víc násilí než je pro příběh nutné, nejsou tu žádné nepravděpodobné propletence. Angela Marsons v podstatě pracuje úsporně, ale z použitých prostředků dokáže vytěžit maximum. Když se to všechno spojí dohromady s povedeným koncem, nemůže to dopadnout jinak než na jedničku. Velká poklona autorce...... celý text