work přečtené 235

Sirotčinec slečny Peregrinové pro podivné děti 2012, Ransom Riggs

Docela příjemná knížka s jednoduchou dějovou linkou, pár postavami a jedním senzačním nápadem. Ale jak tu bylo napsáno přede mnou - čekal jsem víc a dostal jsem méně. Začnu tím nápadem, který podle mě povyšuje tuto knihu nad ostatní a v zásadě stojí z 80% za jejím úspěchem: dokumentárně se tvářící fotografie (podle autora sesbírané a skutečné) navozují atmosféru mystična, podivnosti, a působí místy strašidelně. I když si z knížky nepřečtete ani slovo a jen ji prolistujete kvůli obrázkům, znepokojí vás. Když si je přečtete, znepokojení vyprchá, protože samotný příběh a zápletka nejsou nijak originální a celek je jen taková literární jednohubka, ke které se těžko někdy vrátíte. Mnohem zábavněji zde funguje všechno, co předchází objevení sirotčince, může tam pracovat čtenářova fantazie. Druhá polovina má sestupnou tendenci, korunovanou "finálním soubojem", který nejenže není finální, ale i plný hloupých klišé. Takže hvězdičky spíše za ty fotografie...... celý text

Můj příběh 2019, Michelle Obama

Překvapení, příjemně vyčnívající mezi jinými politickými autobiografiemi. "Becoming", zcela nenápaditě do češtiny přeloženou jako "Můj příběh", jsem poslouchal v originále, načtenou samotnou Michelle, což dalo celému vyprávění dodatečný punc autenticity. Navíc má Michelle hlas, který se velmi dobře poslouchá, takže rozhodně doporučuji. Co je na knížce zajímavé? Zejména styl vyprávění, který - ač se logicky točí okolo témat politické kampaně a prezidentování Baracka Obamy - dokáže vtáhnout i ty, které politika vůbec nezajímá. Vděčí za to ohromné civilnosti vypravěčky, která tu nevystupuje jako první dáma Spojených států, ale jako obyčejná dcera, manželka a zejména matka dvou dětí, které do života vstoupila nechtěně vysoká politika. A nevstoupila tam ze zištných a megalomanských důvodů, jako u současného amerického prezidenta, ale kvůli ideálům a touze něco změnit, a dát zemi lepší směr po rozpačitém bushovském období. Je to celé dokonce tak dobře vyprávěné, že by kniha obstála i jako fikce, bez toho, abychom věděli, že jde o skutečný příběh. Takže bude nejspíš pravda, že ji Michelle nenapsala sama, ale měla utajeného pomocníka nebo pomocnici. Koneckonců proč ne, to nemění nic na tom, že jde o fascinující svědectví, se kterým navzdory počtu stránek strávíte velmi příjemné hodiny.... celý text

Vzhůru do noci - Metallica 2014, Mick Wall

Ano i ne. S Metallicou jsem od prvního dema - tehdy ještě na zašuměné kazetě - a baví mě sledovat její vývoj už čtvrtou desítku let. Neexistuje jiná kapela, která by během prvních několika let totálně předefinovala žánr a nastavila zatraceně vysokou laťku, a pak dalších třicet let vydávala jedno horší album než druhé a přitom se pořád držela na špici. Je to prostě fenomén, který za svůj úspěch vděčí okolnostem, z nichž ne všechny se dají nazvat šťastnými, ale které přesto kapelu posouvají vždycky o kousek dál. Mick Wall obeznámenému čtenáři nesděluje nic nového, jde spíše o jakousi kompilaci, kde se od všeho objeví kousek. To je ale obecně problém "biografií", které píše někdo jiný a nechává si je pouze "autorizovat" - pak alespoň nehrozí, že může být subjektem biografie zažalován. Na oplátku se čeká, že autor bude korektní a loajální. A to z této knížky čiší na každém kroku. Je škoda, že se tak v podstatě nedozvíme nic osobnějšího, nejsou tu žádné zpovědi, odhalováni skutečných motivací členů kapely a podobně. Nic takového, pouze domněnky autora, reprodukované útržky rozhovorů a informace z druhé ruky, což je škoda. Chcete-li opravdu dobré pohledy na to "jak to bylo doopravdy", je lepší sáhnout po knížkách I am the Man (Scott Ian, Anthrax), The Dirt (Tommy Lee, Motley Crue), nebo třeba autobiografie členů Kiss. Ty posledně zmíněné jsou skvělé i v tom, že ač popisují stejné věci, dostanete na talíř čtyři různé verze pravdy.... celý text

Nemáš co ztratit 2009, Lee Child

Vydavatel: "Lee, podívej, letos musíš něco napsat, máš smlouvu." Lee: "Raději bych to posunul o rok, dva, nemám vůbec nápad." Vydavatel: "Kristepane, je to tvoje 12. knížka, tak jim něco předhoď, víš, takový ten destilát toho, co mají rádi. Hlavně pohni, musí to jít do tisku za dva měsíce..." Tak nějak si představuji genezi Nemáš co ztratit. Knížka sleduje autorův zavedený postup - excelentní pomalý rozjezd, přešlapující střed s identifikací zla, Reacherovy logické dedukce o tom, jak to vlastně všechno bylo, a velké akční grand finále, kde není zlo potrestáno, ale pro jistotu zcela eliminováno ze světa. Jenže tady to moc nefunguje. TYTO postavy tu už jednou byly, Lee Child recykluje archetypy svých předchozích reacherovek, a Reacher se prostě chová divně. Z ochránce a vykonavatele spravedlnosti se stal vzdorovitý fracek, který vybílí město, protože nedostal kafe. Představte si, že jednou v noci přinesete žebřík a přelezete plot do Škodovky, proniknete dovnitř, vypáčíte dveře od výrobní haly a začnete zkoumat všechno uvnitř. Chytí vás ochranka. Co udělá? Vyhodí vás? Ne, protože - ačkoli máte vzhled bezdomovce - řeknete "Neodejdu dřív, dokud mi to tu vše neukážete." A oni vám to ukážou a pak vás zdvořile vyprovodí za bránu. Druhý den to uděláte znovu, jen se probouráte do kancelářského zázemí. Zase vás chytí. Vyhodí vás? Zavolají někomu? Zavolají! Uprostřed noci přijde ředitel závodu a vy mu řeknete "Neodejdu dřív, dokud mi neukážete nákupní faktury." A on se s vámi na to téma začne slušně bavit, a pak vás vyprovodí za bránu. Zhruba takhle podobně probíhají setkání Reachera s hlavním záporákem. Já být na místě záporáka, tak Reachera zastřelím a proženu recyklátorem. A tak jedinou sympatickou postavou knížky je vlastně jen policistka Vaughan, která je tam sice jen jako jedna z archetypálních výplní (aby měl Reacher s kým spát), ale alespoň se nechová nevhodně. Pepa4081 napsal výstižně o něco níže: "Nevím, jak to autor dělá, ale já jsem vždycky napnutý, i když si Reacher jen zavazuje tkaničky." Tohle Lee Child opravdu umí, vypravěč je senzační, tady to však nestačí. Takže kniha byla napsána, čtenáři ji zhltli, vydavatel vydělal, zlo zmizelo a můžeme se přesunout do dalšího města.... celý text

Total Recall: Můj neuvěřitelný životní příběh 2013, Arnold Schwarzenegger

Nemohu si pomoci, ale ač je Arnieho životní příběh skutečně neuvěřitelný, tak jeho vykreslení v této biografii je takové aseptické. Jediné, co je mezi těmi všemi řádky jasné, je odpověď na otázku, proč to dotáhl z bodybuildingového šampióna přes herectví až po spravování celé Kalifornie. To je Amerika. Má to silnou paralelu s úspěchem Trumpa. V Evropě by ani Schwarzenegger ani Trump neměli šanci, ale Amerika zbožňuje jednoduchost, svalnaté řeči i těla, úspěch se tam nabaluje na úspěch, a pokrytectví je v pořádku, pomůže-li vám k penězům. A když je máte, máte i přátele. A platí to i obráceně. Biografie je rozdělena na zhruba tři oblasti: kulturistika - film - politika. Ta první Arnolda definovala a ty další už byly jen jejím důsledkem. Nicméně sám Arnold sám sebe definuje především jako vynikajícího herce, to je jeho všechno, a politika se objevuje jen jako jakásí další challenge v době, kdy je jasné, že osmdesátkovým akčním hrdinům odzvonilo. Dle mého skromného názoru hercem nikdy nebyl, a už vůbec ne vynikajícím. Ovšem třeba Nicholsonův výkon v Přeletu nad kukaččím hnízdem hodnotí slovy "Sám bych to lépe nezahrál", takže asi tak. Pokud alespoň po očku Schwarzeneggrovu kariéru sledujete, knížka vám nepřinese nic objevného, nedozvíte se ani žádné pikantní historky ze zákulisí, je to jen prostý popis napřed jsem udělal tohle, pak tohle, a pak tohle. Snad jediná zajímavá je pasáž o operaci srdce, která v zásadě velmi zdařile ilustruje celý Arnoldův přístup a jeho tvrdošíjnou umíněnost, se kterou se pouští do věcí, o kterých nemá ani páru. Ale je to Amerika, tam se to vyplácí.... celý text

Vetřelec - Probuzení 2015, Tim Lebbon

Film vtrhl do kin v roce 1979. Je až k neuvěření, jak po 40 letech vůbec nezestárl a pořád patří ke špičce noirového sci-fi. Zásluhu na tom má nadčasově udělaný vizuál, který staví na nepřehnaných interiérech, takže dnes nepůsobí zastarale a naivně, a taky nůžky cenzorů, které materiál Riddley Scotta sestříhali a udělali ze sci-fi horroru něco temnějšího, méně explicitního a více zlověstného. Lebbonova kniha tohle všechno postrádá. Čiší z ní snaha nacpat do knížky naprosto všechno, co činí kterýkoli z filmů vetřelčí frančízy zajímavým, a zbytek jsou pak jen výplně, aby to bylo delší. Originalita se tu nekoná, a protože se autor ani neobtěžoval hlouběji proniknout do toho, jak by to asi tak mohlo chodit na vesmírných lodích, máte na každé stránce pozdvižené obočí ve stylu ´to jako že fakt´? Dočtete se tak, že vše ovládají informační systémy s naprogramovanými programy (to je velmi důmyslné), horníci se sice denně dopravují na těžařskou planetu vesmírnými kapslemi, ale trimonit "nejtvrdší nerost ve vesmíru, 15x tvrdší než diamant" těží krumpáči (asi jsou ještě tvrdší), Rippleyová tu a tam zamáčkne uvnitř kabiny někam cigaretu (wow!), video spojení s moduly je nanic, protože hlavní scény jsou buď v přítmí, nebo "vypadávají a problikávají světla" (mistře, v knize vypadávající světla nepotřebujete, to je filmové klišé, tady máte jiné výrazové prostředky), vyslaný signál nedoletí daleko, protože je poškozený anténní systém (autor si asi představuje, že vyslaný signál se chová jako hozený kámen), a posádka, která si vyměňuje chlapácké dialogy, se chová jako děti na výletě. První polovina je roztahaná, druhá polovina se to znaží dohnat, ale protože je čtenáři úplně jedno, kdy a jak která postava zemře (palce jsem držel snad jen kocourovi), tak jde spíše jen o čas strávený ve společnosti všeho, co je s filmovými předlohami spojeno. Moc bych si přál, aby se tohoto tématu ujal někdo, kdo psát skutečně umí - Tim Lebbon to rozhodně není.... celý text

Odpočívej v pokoji 2016, Lee Child

Nikdy si nedávejte kafe v bufetu u cesty, obzvláště v zapadlých městečcích. Za žádnou cestu nejezděte autobusem ve vánici, jste-li poblíž zapadaného městečka. Jen blázen by vystoupil z vlaku ve stanici uprostřed pšeničných lánů. V lesích není také bezpečno, a v kavárnách nebo vlacích metra už vůbec ne. Tam všude totiž můžete narazit na Reachera, podle toho, jakou knížku vlastně čtete. Ne že by byl nebezpečný, ale zaručeně se hned seběhne něco moc ošklivého. Tedy pokud jsou okolo muži. Pokud jste žena, pravděpodobně pocítíte silnou přitažlivost, která nepomine, dokud se s ním několikrát nepomilujete. Nečekejte ale, že zůstane, na americkém venkově je mnoho bufetů, městeček, kaváren a stanic, kde je třeba sjednat spravedlnost. Takže bude putovat dál a Vás si se sebou nevezme. Knížky Lee Childa jsou jako nekonečný seriál, kde je jasné, kdo vyhraje, nicméně na základní kostru autor pokaždé nabalí nové maso, a protože píše opravdu mistrovsky, má o čtenáře postaráno. Už jsem četl lepší "reacherovky", ale tady mě dostal nepředvídatelný konec, pochmurný a temný, za který si tahle zaslouží plný počet hvězd. Hluboce smekám před invenci autora, který si už dlouhá léta udržuje vysokou laťku, a stále umí překvapovat. Napínavé, čtivé, a až na pár zaškobrtnutí správně thrillerovité.... celý text

Dědečku, už chodím do školy 2016, Ladislav Špaček

Knížka určená pro děti, nicméně vůbec neuškdí, přečtou-li si ji i dopělí. Lehce mi připomíná (v dobrém) dětské knihy sovětských spisovatelů, tedy těch, kde se to obešlo bez ideologického pozadí. Svět Viktorky a jejího dědečka je krásný a laskavý - do třídy vždycky svítí sluníčko, paní učitelka je vždy usměvavá, policisté tady opravdu chrání a pomáhají, přátelé se mají rádi, maminky a tatínkové se navzájem podporují, a ještě se s typicky špačkovskou elegancí malý i velký čtenář naučí jak prostírat stůl nebo přecházet bezpečně ulici. Když si to člověk celé přečte, zjistí, že možná by ten svět okolo nemusel být takový, kdyby byl zalidněný tak skvělými postavami...... celý text

61 hodin 2011, Lee Child

Přestože jsou knížky s Jackem Reacherem pitomosti, tak to, že píšu recenzi na třetí v pořadí, jasně svědčí o tom, že se jim nedá upřít čtivost. Zvládl jsem první dvě a byl to fajn strávený čas, tohle je v chronologickém pořadí č. 14, a i když je znát, že se mezitím Lincoln Child nic moc nového nenaučil a jede podle zaběhnuté šablony, funguje to a pořád jde o fajn strávený čas. Tentokrát i trochu přiotrávený. Přiotrávený proto, jelikož od poloviny je jasné, kdo je hlavní záporák. Tedy jasné je to všem, kromě Reachera, kterého na to nechce autor nechat přijít, jelikož mu hlavu jako obvykle zaměstnává nepřetržitým řetězem brilantních myšlenkových úvah. Moc bych si přál být alespoň na den jako on (Reacher, nikoli autor), to bych pak věděl přesně co se stane a co kdo udělá nebo řekne minimálně s půlhodinovým předstihem, a měl bych tak čas vložit do komory zbraně náboje té správné tříštivosti. Podle vzoru Reachera bych pak nejen zastřelil, ale rovněž pro jistotu zlomil už mrtvé oběti jeden obratel po druhém. Je to od něj prozíravé, v mnoha thrillerech se záporáci rádi vracejí i po zastřelení, takhle má Reacher zajištěno, že stejného dvakrát nepotká. Mám od Lincolna Childa ještě dvě knížky, pak si už slibuji, že toho nechám. Asi. Možná.... celý text

Jatka 1999, Lee Child

S Jackem Reacherem jsem se setkal jen dvakrát. V "A přece nezemřeš" (viz. moje minirecenze tam) a teď. Jak jsem pochopil z autorovy rozsáhlé bibiliografie, tak tyto dvě knížky jsou první a druhá v celé dlouhé řadě, ale v podstatě není mezi nimi vůbec nic, co by je spojovalo, takže se dají číst zcela odděleně bez toho, že by člověk o něco přišel. Novela Jatka se mi líbila víc, než totálně za vlasy přitažená druhá knížka. Vlastně je to velmi solidně vystavěný thriller, napsaný přesně tím stylem, že se vyloženě nabízí zfilmování. Jako obvykle jsou silnou stránkou Childa Lee momenty, kdy se zápletka teprve staví - tempo je pomalejší, poznáváme postavy a jejich jednání, vypravěčský styl je vizuální, není problém se octnout TAM spolu s hrdinou. Pak, opět jako obvykle, se Lee příliš rozjede a zvrtne se to do akčního filmu, kde si prostě hrdina nemůže pomoci a musí neustále počítat rychlosti a úhly kulek, aby mohl co nejefektivněji zastřelit no vlastně kohokoli - tedy pokud se zrovna něžně nemiluje s nejhezčí dívkou ve městě, nebo svou všepronikající logikou nevyvozuje nějakou teorii, na kterou nemá šanci nikdo jiný připadnout. Jazykově mi tu vadí totéž, čehož jsem si všiml i u "A přece nezemřeš". Stále se tam opakuje příkývl/přikývla, pokrčil/pokrčila rameny a famózní "o tom nemůže být pochyb". To je ale spíše problém překladatele, než Reachera - možná by ho měl zastřelit? Takže celkově opravdu dobré čtení s velmi dobře vystavěným dějovým klubkem, kterému lze občasné zabroušení do akčních klišé v klidu odpustit.... celý text

Kritické momenty kosmonautiky 2015, Ondřej Šamárek

Je hodně obtížné napsat faktografii z oblasti pokročilých technologií tak, aby byla dostatečně fundovaná pro skutečné odborníky, srozumitelná pro nadšené laiky, a čtivá i pro obyčejného náhodného čtenáře. Tady se to povedlo na jedničku. Tím se více méně opakuji, protože tohle v komentářích pode mnou už zaznělo. Přidám tedy snad jen to, že po dočtení žasnete nad tím, co žene talentované jedince, aby se posadili na špici kolosu, napěchovaného odshora až dolů výbušnými látkami, a nechali se dobrovolně odpálit z rampy, aby se pak mohli v chladném a nehostinném vakuu vesmíru potýkat se selhávajícími systémy lodi a doufat, že se (snad to tentokrát vyjde) dostanou v pořádku zpátky na zem. Asi jim závidím. Krásná knížka.... celý text

A přece nezemřeš 2000, Lee Child

Jack Reacher ... násilí přechází pokrčením ramenou, tragédii úšklebkem, a hodiny brutálního věznění si krátí složitými aritmetickými výpočty... Takhle knížku uvedlo periodikum Sunday Times. Dobře ji to vystihuje. Vyjít tato knížka někdy v posledních pěti letech, byla by to bomba. Kritika by psala o poctě béčkovým akčním filmům 80.let, nevážně míněných zápletkách, úspěšné parodii na klišé žánru a udělala by z autora něco na způsob Tarantina. Problém je, že nevyšla v posledních pěti letech, ale v roce 1998, a že je naneštěstí myšlena vážně. Místo záměru působit "osmdesátkově" tu tedy je jen akční novela, která na vlně dobových akčňáků pouze parazituje. Začne to skvěle, detektivní thriller o únosu rukojmích, rafinovaný postup FBI, udržuje to napětí. Příběh se ale záhy láme jako mávnutím kouzelného proutku v něco, co vznikne smícháním všech dílů Ramba dohromady. Máme tu všechno: Krásnou unesenou dívku, která je, shodou okolností, i dcera generála a kmotřenka prezidenta. Drsný hrdina, který je ale současně i citlivý - po celodenní práci v lese a po pohřbení rozpárané mrtvoly pokryté zelenými mouchami umí unesenou dívku něžně pomilovat (hned vedle mrtvoly a bez umytí). Ušlechtilého prezidenta, který staví dobro amerického občana nad své zájmy. Padoucha, který je archetypem všech knižních a filmových padouchů posledních padesáti let. Flashbacky hlavního hrdiny do minulosti, na různá světová bojiště, kde, jak už tušíte, vyhrál. Reacherova armádního velitele, který "by dal za své chlapce" ruku do ohně. Obrovské množství detailů o použitých zbraních, kombinovaných s výpočty drah vystřelených kulek, aby bylo jasné, že vystřelit mozek někomu na 1000 yardů vyžaduje dobré matematické schopnosti. Můžeme být jen rádi, že i tohle náš hrdina zvládá. Těšíte-li se ovšem i na popis toho, jak takový vystřelený mozek vypadá, neodejdete s prázdnou. Trochu mě mrzí jedna věc; celou dobu jsem čekal, kdy se v příběhu objeví i výbušné hroty, montované na šípy. Ale neobjevily se. Dávám tak autorovi jednu hvězdičku za to, že odolal a tento malý detail ve své jinak kompletní vykrádačce osmdesátek nepoužil. A taky za překvapivý úplný závěr, i když byl překvapivý spíše nechtěně. Škoda, že u toho v knížce nehraje smyčcový orchestr. Pochopil jsem, ze série o Jacku Reacherovi má nejméně 24 knih, čemuž se nedivím. U psaní takové literatury není třeba moc vymýšlet a přemýšlet, jde jen o to, jak rychle dokážete psát. Čtenáři doporučuji to samé.... celý text

V pasti lží 2018, B. A. Paris (p)

Asi takhle: zatímco obě dvě další knihy B.A.Paris (Za zavřenými dveřmi a Přiveď mě zpátky) jedou podle šablony skvělý začátek, roztahaný prostředek a neuspokojivý konec, tady je to jiné - rozjezd je pomalý a konec vcelku slušný. Zůstává nám roztahaný prostředek, neschopnost autorky napsat alespoň jedinou postavu, která by byla sympatická a chovala se alespoň trochu tak, jak se lidé chovávají, a z nabízejících se možností zvratů je vybrána vždycky ta nejnudnější a nejvíce předvídatelná. Pachatel musí být alespoň trochu vnímavému čtenáři jasný po prvních dvou desítkách stránek, a pak si jen hryžete nehty nedočkavostí, kdy že to bude zoficiálněno. Rafinovanost je stylu B.A.Paris cizí, všechno je přímočaře jednoduché a o to víc zklame, že se to tak táhne. Možná jsou na vině vnitřní dialogy postav, kterými autorka čtenáře ve svých knížkách zaplavuje, možná to, že většinu situací nás nechává prožít hned několikrát - napřed v reálném čase, pak ještě retrospektivně a pak ještě jednou přepisem sms-ek. NICMĚNĚ to určitě není špatná knížka, takže si nějaké hvězdičky zaslouží a v podstatě jsem se u ní i docela bavil. Bylo by fajn, kdyby místy horečnatého psaní knihy za knihou tomu B.A.Paris dala čas a další knížku víc vypilovala. Pak by to mohlo být parádní.... celý text

Přiveď mě zpátky 2019, B. A. Paris (p)

Momentálně jsem u 40. kapitoly, takže přesně ve 2/3 knížky. A jsem moc zvědav, jak si s ní poradí autorka dál, prozatím je to jako na houpačce. Že umí B.A. Paris příběh rozehrát tak, že nedočkavě a s napětím obracíte stránky, ukázala už v "Za zavřenými dveřmi". Bohužel tamtéž prokázala, že pak neví, jak s ním dál naložit a tempo udržet a v závěru i uspokojivě ukončit. Zatím tento model pasuje i na tuto knížku. Prvních 20 kapitol je geniálních, víte, že se něco stalo, nevíte co, a posunujete se k poznání po krůčcích vyprávěním, střídajícím přítomnost a minulost. Všechno zapadá a na čtenáře funguje, momenty, kdy musíte knížku na okamžik odložit, působí rušivě, protože ji NECHCETE odkládat. Pak přijde dalších dvacet kapitol, ve stylu Já ji miluji, ale miluje ona mě? Nebo mě nemiluje? Nebo ji miluji málo? Měl bych ji milovat víc? Zasloužím si ji milovat? Zaslouží si ona milovat mě? Možná ji nemiluju, ale nechci si přiznat, že ji miluju. No prostě totální mrhání stránkami, kdy máte pocit, že čtete úplně jiný žánr, nebo že se autorka potřebuje na úkor čtenáře za každou cenu vypsat ze zhrzeného vztahu. Začne to drhnout, z postav, které měly předtím jasné motivace a u kterých jsem měl pocit, že je znám, se začínají stávat otravové, kteří se chovají více než hloupě a přešlapují na místě. Takže zatím jsou hvězdičky tak jak jsou a uvidíme, jestli to posledních dvacet kapitol někam posune. ======================== Aktualizace: Zbýva posledních 10 kapitol. Rád bych autorce doporučil, aby dala své knihy někomu přečíst předtím, než jdou do tisku. Někomu jinému, než je dává. Vystříhala by se tak toho, že její postavy ztratí kontakt s realitou a začnou se chovat buď jako sobecký agresívně-pasívní pitomec, nebo sobecká bezbranně-agresívní nána. Už z tohoto popisu je zřejmé, že psychologie postav hodně drhne. Horší je to o to, že na psychologii postav B.A.Paris svůj příběh založila. Jdu to dočíst. ======================== Dočteno: Knihy maji vzbuzovat emoce a já měl po dočtení vztek. Jednak na Finna, že ho nikdo nezabil, protože si to zasloužil, jednak na autorku, že všechny ty nesmyslně se chovající postavy napsala. Nakonec se dokonce ani nedozvíme, kdo koho tedy miloval víc a kdo koho méně, i když se to nadále řeší co stránka, a s každou další matrioškou příběh čím dál více škobrtá. Hvězdičky za první třetinu: ***** (protože je skvělá) Za druhou: ** (protože je nudná) Za třetí: záporných ****** (protože je absurdní)... celý text

Můj nepřítel 1989, Barry Brookes Longyear

Novela, která staví na jednoduché zápletce: zástupci dvou bojujících ras se spolu ocitnou jako ztroskotanci na nehostinně studené planetě, trochu připomínající irský ostrov. Musí najít cestu nejen k sobě - chtějí-li přežít - ale také dostat se pryč a zafilozofovat si o víře, etice a humanismu. Jako zástupce ranné sci-fi literatury dnes působí knížka prostoduše, trošku předmětem svého vyprávění připomíná variaci na Bradburyho Marťanskou kroniku. A k té se dá připodobnit i onen filozofický přesah. Je škoda, že i když se odlišná rasa jeví nejprve jako duchovně pokročilejší, nakonec se z ní vyklubou stejní parchanti jako jsou lidé - přitom právě zde by se dalo pracovat s jiným modelem. Těžko o dílku napsat něco více, ono se tam toho zase až tak moc nepřihodí. Takže pouze dobré.... celý text

Supertelo 2017, Tina Zlatoš Turnerová

V roce 1973 natočil Woody Allen film Spáč (Sleeper), kde se hlavní postava probudí ze spánku v budoucnosti. Po tom, co si objedná zdravou snídani, jednom dialogu zazní: A co řízky a dorty se šlehačkou? To považovali lidé 20. století za nezdravé. A přitom je to právě naopak! Přes dvacet let pracuji v potravinářském průmyslu a zabývám se výživou, a je to ode zdi ke zdi. Co deset let se zakazuje něco a doporučuje něco jiného. Prošli jsme tak fázemi nula tuků, pak pouze rostlinné tuky, pak maximum bílkovin, pak nula sacharidů, pak pouze živočišné tuky. A teď se zase vracíme k rostlinné stravě. Na jednu stranu se poznání o našem metabolismu vyvíjí, takže to smysl dává, na druhou stranu se to vždycky přežene do extrému. Tahle knížka je sepsaná docela rozumně, dává do kontextu naše stravovací návyky, životní styl, stres, pohybové aktivity a všechno ostatní co děláme nebo jsme dělat zapomněli. Snaží se být nestranná, ale není, a pokud se čtenář alespoň zčásti v problematice už neorientuje a vezme všechny rady doslova, nedopadne to dobře. Čtivá příliš není, témata se často střídají a někdy i opakují, nicméně hvězdičky za dobrý počin si autoři zaslouží.... celý text

Poslední vlak do Helsingøru 2019, Heidi Amsinck

Úplně vidím, jak tato kolekce povídek vznikala. Heidi Amsinck jede mestskou dopravou po obchodni tride, a vidi mladeho muze s bicyklem, jak s tvari pritisknutou na skle vylohy neco pozoruje . Hmm, to je zajimavy namet, to trochu rozpracuji... A v podobnem duchu se nese vetsina kousku v teto kolekci. Bezna situace, se kterou se setkavame v kazdodenni rutine mnohokrat - ztraceny kufr, odpoved na inzerat, doruceni posty, prilis tichy soused, kostel, do ktereho chodi jen par lidi... to vsechno danska autorka prostrednictvim sve fantazie necha rozbehnout uplne jinym smerem, nez byste cekali. Navzdory tomu, ze zadna z povidek neni vylozene "bomba", jde o vyrovnany soubor, u ktereho clovek obraci stranky v privetive ubihajicim case. Skvele cteni zejmena do metra ci vlaku. Paklize projizdi ten vlak Kodani, tak je cteni teto knizky primo povinne.... celý text

Králíkům se nikdy nedá věřit 2003, Jeremy Dyson

Tento soubor povídek beze zbytku odpovídá svému názvu - dopadnou vždycky jinak, než si myslíte, ovšem i jnak, než byste si přáli. Jedno se musí nechat - Dyson umí na pár odstavcích parádně rozehrát příběh a vtáhnout čtenáře do děje. Nepotřebuje k tomu desítky stránek, stačí mu jedna na to, abyste si začali hryzat nehty napětím. A to napětí není stupidně prvoplánové, jako třeba u Kinga, s kterým tuhle knížku někteří srovnávají. Tady se pracuje s jemnými náznaky, pomalu plynoucím houstnutím očekávání něčeho neznámého, co víte, že přijde, ovšem autor vás nechává tápat až do konce. Většinou povídek se proplétá motiv nenaplněné lásky a touhy, líčený emotivně z pohledu vypravěče, stesk z lidské existence z toho doslova tryská, trochu mi to připomnělo Ray Bradburyho - spousta lidství, koncentrovaného na několika stránkách. Výjimečný je v tomto třeba Poslední pohled na moře, nebo Val Koranova návštěva. Podílí se na tom velkou měrou i překlad (Ivana Jílcová-Fieldová), který nemá chybu. Volba slov a cit pro jazyk dělá z Králíků v češtině ještě o chlup lepší čtení, než je originál. Takže proč ne plný počet hvězdiček? Povídky, až do posledního odstavce, si zaslouží hvězdiček minimálně 10, nicméně Dyson nezvládá závěry. U jedné každé povídky se nabízí hned několik možných fantastických a překvapivých rozuzlení a já vždycky doufal, že autor vymyslí ještě fantastičtější a překvapivější. Ten si ale nevybere ani jedno a místo toho ukončí mistrně vyprávěný příběh mělce a do ztracena. Jako kdybyste po dlouhém treku plném útrap vylezli na kopec, zjistili, ze na vrchol je to je to ještě pár desítek metrů, ale obrátili se a sestoupili zase dolů. Králíci jsou tak spíše cestou, která může být napínavá, romantická, tísnivá i tragická, mnohdy všechno současně. Destinace není důležitá.... celý text

Inovátoři 2015, Walter Isaacson

Jednou ve čtvrtek večer, kdesi na americkém středozápadě, se ve sklepě.... V autě byl spolu s nimi jistý člověk, který pronesl památnou větu... V blíže neurčený den, ve tři hodiny odpoledne, se sešli... V knížce, která má ambice " stát se klasickým textem o dějinách digitální revoluce a nepostradatelným průvodcem světem inovací" jsou podobné stylizace spíše úsměvné. Buď mapuje dějiny, a pak je třeba se držet faktů a rovněž je i uvádět a slova jako " kdesi" jsou jako z Cimrmana, nebo jde o knížku, která má dění okolo vzniku hardware a software zpopularizovat, a pak je potřeba se tvářit méně seriózně a faktograficky. Kniha Inovátoři je tak ze 40% o faktech, zbývajících 60% je autorova spisovatelská představivost. Čím blíže se dostáváme do současnosti, ubývá představivosti a přibývá faktů, což dává smysl, žijící osoby vás mohou žalovat za kdeco. Tím nechci v žádném případě snižovat schopnost Isaacsona psát poutavě o technologických tématech, což už prokázal u biografie Steve Jobse. Narozdíl od Jobsova příběhu, kde je jasná ústřední linka i postava, jsou Inovátoři jakýmsi protipólem, který se snaží ilustrovat kolektivní inovační přístup množství často bezejmenných lidí, oddělených časem i místem. To je těžký oříšek, hrdina chybí a množství těch menších postranních příběhů to nezachrání. Dozvíme se ale i spoustu zajímavých věcí a vůbec bych se nebránil tomu, aby podstatně zkrácená verze knížky sloužila třeba i jako vzdělávací materiál na středních školách o tom, jak funguje rozvoj techniky. Shrnuto a podtrženo: dobře se to čte, trochu se vzděláme, a porozumí tomi i laik. A tak nechejme autorovi trochu básnické licence.... celý text

Globální samoobsluha - Jeff Bezos a věk Amazonu 2014, Brad Stone

Přečíst si něco o cestě za snem, který se nakonec zmaterializoval, je vždycky zajímavé. A pokud nejde o historii, ale o současnost, a pokud je tím snem Amazon, tak může báýt takové čtení i nesmírně obohacující pro všechny, kdo se snaží v dnešním přeinternetovaném obchodním světě uspět. Nebo to dá alespoň nahlédnout pod pokličku osobnosti, jakou Jeff bezos bezesporu je. Nic z toho ale knížka neposkytuje. Brad Stone nepíše tak čtivě jako Isaacson o Jobsovi nebo Vance o Muskovi, a v zásadě ani nemá o čem - nic zásadního knížka neodhaluje. Tedy nic zásadního nad to, co člověk už ví, pakliže dění okolo Amazonu alespoň tu a tam sleduje. Kniha tak na mě působila jako pokus sklouznout se po vlně zájmu o "biografie" technologikcých osobností, bez větší vnitřní substance. Narozdíl od míněného Isaacsona a Vanceho, kde je z autora cítit zápal pro věc, je zde výsledek příliš plytký a nic moc v člověku nezanechá. Škoda.... celý text