work přečtené 241

Dokonalé ticho 2020, Helen Fields

V době psaní tohoto textu má krimi thriller, s podtitulem Inspektor Luc Callanach 4, hodnocení ve zdejším žebříčku 93 %. To byla slibná premisa pro jeho přečtení, ovšem dopadlo to jinak, než jsem předpokládal. Na úvod poznamenám, že jsem Helen Fieldsovou nepolíbený a byla to první knížka, kterou jsem od ní četl. Mediální obraz autorky jako pomalu nejlepší spisovatelky žánru je značný, a tak očekávání byla nastavena vysoko. Příliš vysoko. První problém byl ten, že inspektor Luc, ač by logicky měl být v centru dění, hraje v příběhu vedlejší roli, je v podstatě jen jednou z nemnoha postav, které celý thriller táhnou dopředu. Jeho role není až tak detektivní, jako spíš že je sekundující kamarád pro hlavní postavu, šéfinspektorku Avu. A ta je prostě úžasná. Kdyby to šlo, chtěl bych s ní jet na letní tábor. Je ušlechtilá, má skautské zásady a v každé situaci si ví rady - tedy pokud tou situací není pátrání po zločincích, tam trochu tápe. Jednu stránku knihy za druhou zaplňuje morálními poučkami a mravokárnými proslovy snad ke všem ostatním postavám. Ty jsou vždy jak vystřížené z pravidel společenské etikety a správného chování. Vždy ví, co je správné a co špatné, a ostatní jen uznale přikyvují. Ví například i to, že milostný poměr nadřízené je morálně neomluvitelný, ale že prostituce mladé dívky je ušlechtilou činností, protože "dává peníze svým rodičům". V první polovině jsem Aviny mravokárné řeči přecházel s pozdviženým obočím, v druhé mě už hodně rozčilovaly. Začalo to asi někde v bodu, kdy nechala zavolat pro bezdomovce taxíky, aby je rozvezli domů. A podobnými škobrtáními v logice a dialogy jak z červené knihovny se to tu jen hemží. Vraha nakonec vlastně ani nechytnou, ale jsou rozhodnuti, že "až se zbaví nutné administrativy", tak se do toho pustí. Tak to je velmi dobrá zpráva.... celý text

Dívka na klíček 2011, Paolo Bacigalupi

Těžké a přemýšlivé čtení, svým způsobem realisticky temná vize budoucího světa. Současně i překladatelský oříšek. Autor má jednak velmi kreativní přístup k vizím budoucnosti, jednak k tomu používá velmi pečlivě volené výrazivo. Četl jsem v originále a byla to bomba, ze které čišela atmosféra. Měl jsem kůži ulepenou potem úzkých thajských uliček, v horku se mi špatně dýchalo, kolem mě neustálý mumraj prosycený vůněmi, pachy a zvuky, nevěděl jsem, komu můžu věřit a komu ne, ani co budu jíst a jestli to bude skutečná potrava nebo jen geneticky modifikovaný materiál. V českém překladu z toho minimálně o 20% přijdete - tedy o část z té husté a lepkavé atmosféry, z Bacigalupiho výrazových prostředků, ze hry se slovy. A ta je tu nesmírně důležitá, protože zbytek je spíš takový politický thriller...... celý text

Zhroucený čas 2020, Blake Crouch

Mám pocit, že hlavní problém podobné literatury tkví v tom, že zatímco dřív psali sci-fi spisovatelé primárně knihy pro čtenáře, v dnešní době píší spisovatelé knihy pro filmové diváky. Zhroucený čas je jedním z mnoha příkladů. Navzdory tomu je to ale pořád solidně napsaná knížka. Filmovost je dána tím, že není moc času pracovat s větším rozvojem postav. O těch, které tento příběh osídlují, se toho moc nedozvíme - tedy nedozvíme se nic navíc k tomu, co je nezbytně nutné pro vysvětlení toho, co zrovna dělají. Když o tom přemýšlím zpětně, vlastně nemohu říci, že by mi kterákoli z nich byla sympatická. Nemůžu ani říci, že by mi některá z nich byla nesympatická. Prostě tam jen jsou jako hybatelé příběhu, ale naprosto jim chybí jakákoli emocionální rovina, nic, co by způsobovalo přilnutí čtenáře (mě) ke kterékoli z nich. Pak je tu příběh sám. Ze začátku rozkolísaný, pak slibně se rozvíjející, pak opět filmový. Originalitu první části rozmělňuje neoriginalita části druhé - kolikrát jsme tohle už viděli ve filmu nebo dokonce i v tuzemské pohádce o princezně, zakleté v čase? Tady se právě filmovost projevuje až moc a je to škoda. P.S. Možná by stálo za to si to přečíst ještě jednou v originále, nemohu se zbavit dojmu, že celkové čtivosti ublížil překlad, který je trochu kostrbatý. Ne, rest rooms opravdu nejsou odpočinkové místnosti...... celý text

Spát v moři hvězd. Kniha I. 2020, Christopher Paolini

Nejkrásnější na této knížce byla obálka. Ta se opravdu povedla a kniha vyhlíží hluboce, tajemně, vesmírně nekonečně... Moc krásné... Přiznávám, nedočetl jsem to. Dostal jsem se do třetiny a podle některých ostatních komentářů jsem možná skončil právě včas. K té první třetině: Mrzelo mě plagiátorství a vykrádání kdečeho, od všech filmových Vetřelců po videohry. Mrzelo mě, že se to snaží halit do hávu sci-fi, ale v pravém slova smyslu to sci-fi není. Chybí tomu hloubka, sdělení, poselství, zkoumání... Spíš bych to označil za fantasy bez fantasy prvků. Mrzelo mě, že na čtenáře nejsou kladeny žádné nároky, není třeba nad ničím přemýšlet, všechno je popisné a je to popisné očekávaným způsobem. Žádné novátorství, působilo to spíš jako fanouškovská pocta velkým spisovatelům žánru, ovšem bez toho, aby autor pochopil, co velké spisovatele žánru udělalo velkými. A možná je to fakt dobrá kniha, jen moje očekávání byla někde jinde a kdyby mi bylo 16, udělalo by to na mě dojem. Ale ta obálka... Je fakt krásná...... celý text

Dvojitý kříž 2013, Chris Carter

Tentokrát budu stručný: dobře vystavěný thriller, který má spád, sympatickou postavu hlavního detektiva a dostatečně dávkovanou drsnost. Rozhodně však nepatří v žánru k nejlepšímu, co jsem četl, a nepatří ani k nejlepšímu, co Carter napsal. A ten závěr? Značně přepísknutý a veskrze nereálný. A úplný závěr? Ten to zase zvednul. Asi tak.... celý text

Otevřený hrob 2017, Angela Marsons

Moje první kniha od Angely Marsons a... a konečně se mi po nějaké době zase dostalo do ruky krimi, které si na nic nehraje a které je nejen napínavé, ale hlavně velmi zábavné. Hlavní devízou této sympatické knížky jsou postavy - každá má svůj příběh a svoje místo, každá jedna je dobře napsaná a nevadí, že některé mají jen epizodní roli. Dalším velkým plusem je civilní způsob vyprávění, který se pohybuje od začátku až do konce v příjemně volném tempu, které nezpomaluje ani nezrychluje - nejsou tam místa nudná, nejsou tam ani místa překotné akce, prostě se to skvěle čte a stránky se obracejí samy (určitě i zásluhou dobrého překladu). No a posledním velkým plusem jsou dialogy. Smysluplné, reálné a psané lehce, s vtipem. Nejsou tu superhrdinové, není tu víc násilí než je pro příběh nutné, nejsou tu žádné nepravděpodobné propletence. Angela Marsons v podstatě pracuje úsporně, ale z použitých prostředků dokáže vytěžit maximum. Když se to všechno spojí dohromady s povedeným koncem, nemůže to dopadnout jinak než na jedničku. Velká poklona autorce...... celý text

Nikdo není doma 2020, Tim Weaver

V detektivkách od pradávna platí jedno pravidlo: čtenář musí mít stejné informace jako detektiv. Jen tak má možnost dedukovat spolu s hrdinou a na autorovi je, aby vodítka předkládal tak rafinovaně, aby čtenář (narozdíl od hrdiny) tápal, což vyústí v typický moment odhalení na konci. V Nikdo není doma toto pravidlo Weaver nijak neporušuje, jen je poměrně složité se orientovat v proplétajících se dějových liniích, které - po větší část knihy - spolu nijak nesouvisejí (i když my samozřejmě víme, že souviset nakonec budou). Přehlednosti nepřidává ani to, že se autor rozhodnul nechat zmizet celou malou vesnici, takže je potřeba si zapamatovat jména všech obyvatel, jinak se budete ztrácet. Možná mohl být ke knize přiložen poznámkový blok a tužka, alespoň bychom na tom byli jako David Raker. Celá kostrbatost koncepce knížky je u tak zkušeného autora, jako je Weaver, nečekaná, ale není vždy posvícení. Jsou tu jen dva menší problémy: To, co mě rozčilovalo v Údolí mrtvých, je tu už v míře neúnosné: Prakticky každá druhá kapitola končí větou "Něco někde bylo špatně", popřípadě "Něco někde nesedělo". A ta druhá věc - ano, máme stejné informace jako Raker, dokonce máme VÍC informací, než on (ty nám dodávají ty paralelní dějové linie), přesto nic nevydedukujeme, protože každé rozuzlení je lopotně sešroubované a s dedukcí toho do činění moc nemá. Abych nespoileroval tak smyšlený příklad: představte si, že najdete na ulici papírek s nápisem VODA. No a, co má být, řeknete si. Raker ovšem hned ví, že "něco někde je špatně". Láme si s tím hlavu, ale pak "to konečně uvidí". Ta čtyři písmena znamenají, že musí hledat ve čtvrtém patře domu naproti. A skutečně! Je tam další vodítko! V tomto způsobu logiky opravdu čtenář nemá šanci držet s Rakerem krok. A pokud na to Raker nepřijde, najednou třeba najde záhadnou obálku, ve které mu někdo poradí, co dělat. Ach jo... Čtivosti to ovšem neubírá...... celý text

Dobrodruhům 2020, Tereza Ramba

Nevšední, autentické, vtipné... Moc se toho nedozvíme o místech, kudy Tereza cestovala, zato se toho dozvíme hodně o pocitech, které při tom prožívala. Takový online deník, kde se asi moc nerevidovalo, je to sázené za sebou tak, jak myšlenky přicházely a odcházely. Místy pubertální, místy dospělé, místy jsem se ztrácel a pak se zase našel... Obrovská a těžká kniha, která nemá začátek ani konec, a kde obracíte stránky rychlostí jedna za minutu, někdy i deset za pět vteřin (to ty velké fotografie). Od začátku do konce to vydá na večer až dva, podle toho, kdy jdete spát. Extra hvězdičku dávám za speciální ekologický papír a speciální fonty, na některých stránkách jsem čekal i vylisovanou kytku nebo hlínu... Prostě nevšední něco jako cestopis po prožitcích...... celý text

Varovný signál 2000, Lee Child

V jakém případě má smysl Varovný signál číst: 1. Jste americký voják 2. Bojoval(a) jste ve Vietnamu 3. Jste zarytý fanoušek Jacka Reachera 4. Hledáte jednoduchou knížku, u které nemusíte moc přemýšlet. Na mě se hodí bod 3, což je s podivem, protože z celé řady Reacherovek, které jsem přelouskal, se mi jich zase až tak moc nelíbilo. Co se mi ale líbi moc, je vypravěčské umění Lee Childa, takže většina jeho knížek má dobrý tah na branku a čtivost nepostrádá. A právě to lehké pero a svižná práce s dějovou linkou mi - překvapivě - u Varovného signálu chyběly. Překvapivě proto, protože tahle novela je třetí v pořadí celé stále ještě probíhající série, a knížky před a po tímto netrpí. Projevuje se to různě, povětšinou zbytečnými a obsáhlými popisy, jako třeba kdo co měl na sobě, do poslední nitě, a protože se postavy často převlékají, tyto popisy představují desítky stran. Taky se to projevuje nataženými dialogy, zvláště tento je perla: Newman mu to řekl. Jste si tím jistý? Jsem si jistý. Na sto procent. Je to naprosto jasné. Nemohu se mýlit. O tom není sporu. Víte to určitě? Jasně. Na beton. Nemůžu tomu věřit. Zopakujte mi to. Newman mu to vyprávěl znovu. To snad není možné. Jste si tím jistý? Newman mu to zopakoval. Řekněte mi to ještě jednou. Newman mu to znovu vysvětlil. O tom nemůže být sporu. No a poslední věc, kterou bych vytknul, je neustále mudrování všech postav typu Leon by řekl, Leon by to udělal takhle, Jak by to asi udělal Leon, Leonova pravidla byla... a tak dále. Nebudu prozrazovat, kdo je Leon, to se dočtete sami. Takže za mě spíše symbolické hvězdičky ze sympatie k celé sérii...... celý text

Divokým Kurdistánem 1971, Karel May

"Al hamdu li´lláh, sidi, jsem tak šťastný, že jsem tě našel! Jak ses sem dostal? Ale ty jsi spoután a uvězněn! To udělala tahle baba? Ten drak? Do pekla s tebou, ty výlupku vší škaredosti!" "Zadrž Halefe! Jsem sice zajat, ale tahle žena je mou přítelkyní! Zachránila by mě, kdyby tys nepřišel." "A já ji chtěl probodnout! Pochválen buď Alláh, který tě stvořil, ty nejkrásnější ženo Kurdistánu. Tvoje vlasy jsou jak hedvábí, tvá pleť jako červánky, tvé oko se třpytí jako hvězda na nebi." Dialogy, jako je tento, není možné nemilovat. A Divokým Kurdistánem je knížka takových dialogů a dalších orientálních zdvořilostí plná, stejně jako ostatní svazky volné série Ve stínu pádišáha. Je to jedna z mých nejoblíběnějších sérií od Maye, která za to vděčí nejen spoustě dobrodružství, které hrdinové prožívají na každé stránce, ale zejména díky skvostnému překladu (Tomáš Gluckauf) a výborným ilustracím (Gustav Krum). Ačkoli May do oblastí, které jeho hrdinové navštěvují sám necestoval, zeměpisně, jazykově a etnicky z této série načerpáte o Blízkém východu a Balkánu mnohem víc, než z jakékoli učebnice. Nedokáži spočítat, kolikrát jsem tyto knížky četl, a pořád se k nim moc rád vracím...... celý text

Před pikolou za pikolou 2017, Linda Green

Je škoda, že překladatel nepoužil originální název knihy (While My Eyes Were Closed), více by to podtrhlo autorčin záměr. Čekal jsem dobrý thriller, ale dostal jsem něco jiného - hutnou a strhující komorní jízdu, balancující někde na pomezí psychologické studie a fikce. I když je novela v kategorii "detektivky a krimi", zase až tak moc detektivního - a vlastně ani kriminálního - se tam neděje a už od začátku víte přesně, co se stalo a kdo za to může. Nevíte ale proč se to stalo. Autorka vytěžila pomyslné maximum z niterných světů dvou zcela odlišných žen a jedné čtyřleté holčičky, a postavila okolo nich zápletku, která vůbec nedopadne tak, jak byste odhadovali, a nedopadne ani tak, jak byste si přáli. Po posledním řádku zůstane jen ticho, které vás nechá se svými vlastními myšlenkami... A je pravděpodobné, že se na své děti začnete dívat jinýma očima. Snad to není na plný počet hvězdiček, přece jen je Lisina linie vyprávění někdy zbytečně zdlouhavá a příběh brzdí, ale Muriel i Matthew jsou pro změnu napsaní tak dobře, že to vynahrazují. Posloucháno jako audiokniha (a audiokniha jedinečně načtená) během jednoho dne a dlouhé noci. Bravo.... celý text

Sova 2016, Samuel Bjørk (p)

Poslouchal jsem jako audioknihu a nedostal jsem se přes první třetinu. Že bych knihu nedočetl nebo nedoposlouchal, ze mi stalo tak všehovšudy třikrát v životě. Nemůže za to Petra Špalková, která načetla audio verzi a načetla ji fakt dobře. Nezachránila ale průměrnou dějovost, chabý překlad a beznadějně slabě napsané postavy a dialogy. Pokud budu spisovatel, nenapadlo by mě pojmenovat hlavní postavy Marianne, Miriam a Marion; pak už chybí jen Mary-Ann, Mirjam a Marie. Přehlednosti to nepřidá, stejně jako jí nepřidá spousta dalších postav, v jejichž norských jménech aby se čert vyznal. To ale nebylo až takovým problémem, s přibývajícími stránkami se v tom člověk nakonec zorientuje. Hlavní potíží, která knížku pro mě zazdila, byly charaktery a dialogy (ať už ty vnitřní nebo ty vyřčené), místy napsané normálně (podobné by dokázala napsat většina z nás ve slohové práci už na střední), místy napsané - no řekněme hloupě. Těžko uvádět příklady, abych nespoileroval, ale najdete je na každé druhé stránce. Někdy se nezáživné tempo v první polovině přehoupne do majstrštyku na konci, ale i když jsem pak v zoufalství přeskočil rovnou na poslední tři kapitoly, nebylo tam nic, co by je kvalitativně odlišilo od první třetiny. Je mi líto...... celý text

Údolí mrtvých 2018, Tim Weaver

Něco bylo špatně... Ne, nebojte, špatně tu až tak nic není, ale tato věta se objevuje ve Weaverově knize tak často, že mi utkvěla v paměti asi nejvíc. Údolí mrtvých bych celkově shrnul asi takto: je to fajn čtení, k dokonalosti tomu však ještě něco chybí. Možná za to může David Raker, takový skoro až antihrdina, který se v hrdinu proměňuje jen v některých momentech. A ty momenty jsou spíše slabšími body tohoto krimi thrilleru. Rakerovi dle mého soudu sluší spíše civilnější podoba, kdy tu a tam něco zpacká, nebo mu něco ne a ne dojít. To pak ovšem nastupuje další Weaverova oblíbená věta "A pak jsem si to najednou uvědomil". To jsou ty hrdinské momenty, kdy Raker rozmotá nějakou zapeklitou šarádu, kterých je první polovina knihy plná. Ne, že by většina z nich byla rozmotatelná, protože logiku dávají jen autorovi, ale Raker je přesto rozmotá a tak získá další náskok před policií. Nedařilo se mu ale získávat náskok přede mnou a tak jsem většinou vytušil nebo odvodil, co bude následovat. V tom spatřuji hlavní nedostatek: Weaver není autor rafinovaný, jeho styl je předvídatelný a příliš často sleduje opakující se šablony. To, že mu moc nejde příběh vypointovat a pak skončit, je druhá věc. On ho sice vypointuje, ale další kapitolou ho zase rozmělní. A někdy (asi v zápalu psaní) mu to ujede. To se mu daří v momentech, kdy Raker v hrdinském módu v podzemí pronese něco jako "Teď musíme být tiše", aby vzápětí vyrazil dveře. Ale ano, přiznávám, bavil jsem se a autorovi děkuji, že knížku napsal a umožnil mi strávit v její společnosti mnoho večerů. Méně děkuji Igoru Barešovi, který ji načetl a který bohužel působil zejména v první polovině jako uspávač hadů...... celý text

Historie včel 2017, Maja Lunde

Tato knížka pro mě představuje tak trochu oříšek. Když něco čtu, mám u toho pocity. Nadšení, napětí, radost, zklamání, nudu... cokoli. U románu Maji Lunde jsem neměl pocit žádný a po jeho dočtení se nedostavilo taky nic. A to není nijak dobrá vizitka. Kniha jsou vlastně tři novely v jedné, tři zcela nezávislé příběhy v časových rovinách navzájem od sebe vzdálených o desítky let, které se autorka pokusila v závěru (zcela dle literárních konvencí) propojit. Konec by tak měl být jakýmsi Aha! momentem, vyvrcholením, něčím, co tomu všemu dá smysl. Nic z toho se ale neděje, prostě to skončí a čtenářská katarze nepřijde. Minulostní příběhová linie William se vleče a vleče, možná díky veskrze nesympatické postavě. Přítomnostní linie George by obstála i samostatně, v té byla evidentně autorka jako doma, motivace postav a dialogy jsou tu reálné a není problém s nimi souznít. Budoucnostní linie Tao je jen neustále nadstavovanou kaší, začínající hezkou zápletkou, jejíž rozuzlení ale naneštěstí uhodne čtenář ihned. Přesto ho autorka donutí ve společnosti Tao strávit ještě pár stovek stránek, než na to přijde i hrdinka po prožití různých peripetií, které s hlavním příběhem ani tak moc nesouvisí. Jako celek je to takové vlažné a bezpohlavní. Burcující je jen jedna kapitola, ve které se prostřednictvím materiálů, které studuje v knihovně Tao, dozvídáme, co se to vlastně s včelami stalo. Pokud si přečtete z celé knihy jen tu jedinou kapitolu, víte vše, co potřebujete. Zbytek je žánrově nezařaditelné přemítání nad vztahy rodičů a dětí, které ale rozřešení neposkytne, a které by dalo použít v zásadě v libovolné jiné knize...... celý text

Kabinet kuriozit 2003, Lincoln Child

Tahle minirecenze by mohla nést podtitulek "Kterak jsem se napálil". To bylo tak: přečetl jsem Zátiší s vránami a minimálně půlka byla skvělá. Přečetl jsem Údolí tyrannosaura a to se mi líbilo moc. A tak se koukám sem na databázi, co je nejlépe hodnocená Prestonova kniha, a skončím na lehátku u moře s Kabinetem kuriozit. Bohužel. Preston a Child tu po vzoru Čapkova pejska s kočičkou namíchali dort, ze kterého mě (zlého psa) začalo už po první třetině bolet bříško a pak už se to jen zhoršovalo. Nevybavuju si knížku, která by dokázala na každé stránce kupit nesmysl za nesmyslem a ještě se u toho tvářila propracovaně a záhadně. Skoro na každé literatuře se dá něco pochválit, tady mě ale vůbec nic nenapadá. Knihy jako Kabinet kuriozit vycházely po válce v sešitcích za pár haléřů a říkalo se jim braková literatura. Naneštěstí pro dvojici Preston/Child měly ty sešitky mnohdy vyšší úroveň.... celý text

Únos 2007, Lee Child

Přesně tři dny na dovolené na středomořské pláži a Únos bezvadně splnil svůj úkol (což se nedá říci o thrilleru Douglase Prestona, o kterém píši jinde, a který dělal výplň další čtyři dny). Únos je trošku netradiční reacherovkou a je z ní cítit, že je napsaná lehkým perem a s gustem. A to je dobře, protože tak má nejlépe našlápnuto k tomu, aby pobavila. Dějová linka je tentokrát nekomplikovaná a přímočará, nijak moc se nerozvětvuje a děj rychle odsýpá. Trochu mi tu chyběly geniální Reacherovy logické konstrukce, i když vím, že kdyby tu byly, stěžoval bych si na to. A trochu mi vadilo (ze závisti, pochopitelně), že Reacher opět hravě sbalí nejhezčí ženu v okolí, aniž by jí vadilo, že vypadá jak tulák, povaluje se po chodnících a nemyje se. Ach ty Američanky... A taky mi v knížce moc neseděla anglická vsuvka, na kterou dojde zhruba v polovině, a která vypadá jako opsaný cestovní průvodce Londýnem... Ach ti Američané... Ale jinak fajn, příjemné čtení na lehátko, vřele doporučuji!... celý text

Údolí tyrannosaura 2006, Douglas Preston

Po Zátíší s vranami jsem toho od Údolí tyrannosaura moc nečekal a bral jsem to jen jako oddechovou záležitost mezi dalšími třemi knížkami, které mám rozečtené. O to víc mě překvapilo, jak dobrý příběh to vlastně je. Tohle dílo si nedělá ambice na to, že by se zapsalo do zlatých dějin literatury, a spíš pokukuje po vašich kufrech, sbalených na dovolenou, kam se s radostí nechá přibalit. Na druhou stranu to ale je knížka, která je na pozadí akčního děje vlastně zajímavá a nasadí vám lecjakého brouka do hlavy. Máme tu podmanivě nehostinné prostředí pouští Nového Mexika, skvěle vybudovaný propletenec postav, ve kterém autor drží dobrý přehled, prehistorickou zápletku pátrání po zkamenělém tyranosaurovi, a tako nezbytnou porci naháněček, které bych klidně z příběhu vypustil nebo je alespoň hodně zkrátil. Přesto je ale celek soudržný a drží vyrovnané tempo od začátku až do konce a stránky se otáčejí prakticky samy. Může za to způsob, jakým nechává autor čtenáře nahlédnout do pozadí jednání jednotlivých postav, často náhledem na stejnou situaci očima několika z nich. Postavy mají každá svoje vlastní motivace a spojuje je jen společný cíl, ke kterému se snaží dostat za každou cenu a různými způsoby. Za mě je skvělý nápad i s tyrannosauří vypravěčskou linkou, která poskytuje z první ruky (v tomto případě spíše z prvního drápu) pohled na katastrofu, která vedla k vyhubení živočišných druhů před pětašedesáti miliony let. A konec, který cinkne celé vyprávění ještě špetkou filmového Vetřelce, vás nechá přemýšlet co kdyby... Resumé - dobře vymyšlené, dobře napsané, někdy zbytečně akční, ale rozhodně napínavé.... celý text

Prázdniny v Evropě 2019, Ladislav Zibura

V první řadě musím poznamenat, že jsem se na tuto knížku moc těšil. Od té doby, co jsem sjel všechny předchozí Ladislavovy cestovní deníky, jsem se stal pochopitelným fanouškem. Navzdory tomu mám pocit, že Prázdniny v Evropě jsou prostě něco jako čtvrtá deska kapely. Ta první vznikne spontánně a s chutí, a jakákoli zaškobrtnutí vynahradí autorův zápal a neotřelý pohled na svět. Taková byla knížka 40 dní pěšky do Jeruzaléma, která pravděpodobně už zůstane nepřekonána. Ty další desky (zde knihy) už vznikají proto, protože se to očekává. Spontánnost tak ustupuje před plánem a nutností vydat něco dalšího. A tak to pokračuje dál, až k poslednímu počinu, který je... no prostě profesionální, ale taky trochu předvídatelný, trochu recykluje, a tu a tam jsem měl z některých částí i pocit, že už to chtěl mít cestovatel za sebou - a to byl pocit, který jsem u předchozích deníků neměl. Uznávám, že tomuto se asi v daném žánru a formátu příliš vyhnout nejde, ale tak nějak bych si ve skrytu duše přál, aby to šlo...... celý text

Černá díra 2018, Yrsa Sigurðardóttir

Čím více se toho o Islandu dozvídám, tím intenzívnější mám pocit, že kromě přírody o něj zase až tak moc nestojím. A Yrsa můj názor na ostrov touto knihou nevylepšuje. Tahle knížka má exponenciální vývoj. Od začátku je jasné, že jde o krimi, nicméně se to až tak moc neprojevuje. Jasně, že jsou hrdinové policisté, policistky a jejich spolupracovnící, leč autorka zde rozehrává spíše jakousi sondu do jejich osobních postojů a životů, mnohdy i na obdobné události z pohledů různých postav, mnohdy téměř v reálném čase. Účinkovalo to na mě dvěma způsoby. Jednak jsem se dostal k postavám blíž a to špatné nebylo. Jenže ony se často chovaly příliš reálně a lidsky, tedy nerománově, a buďme upřímní, toho nerománového chování máme dost okolo sebe v běžném životě, tak proč si ještě o tom číst - u detektivky hledáme trochu rafinovanější věci. V důsledku se pak kniha delší dobu trochu vlekla a připomínala víc sociologickou literaturu, než detektivku. Ale pak začala exponenciála nabírat na rychlosti a vylouplo se z toho svižné tempo, v závěru možná až moc svižné, tam si naopak mohla Yrsa s napětím víc pohrát a neuzavřít vše během několika málo kapitol. Ale v zásadě proč ne, celek tím pádem působí opravdu jako "že se to mohlo takhle stát." Takové islandsky pragmatické:) A protože jsem poslouchal tohle dílko jako audioknihu, ještě něco málo k načtení. Toho se zhostila Klára Cibulková. Jako herečku ji neznám a tak věřím, že je šikovná, leč v načtení svůj talent neprokázala a být dramaturgem, tak bych si její angažmá v audioknihách příště důkladně rozmyslel. Možná ji to čtení jen nebavilo, ale bylo to slyšet. A pokud se rozhodne měnit intonaci a dikci podle toho, kdo zrovna mluví, je potřeba se toho držet až do konce, a ne hlasy libovolně prohazovat, mnohdy uprostřed monologu jediné osoby. Shrnuto a podtrženo: načtení ne, knížka jako taková rozhodně ano.... celý text

Ztracený 2018, Tim Weaver

Chtěl jsem začít slovy "Není to úplně špatné", ale to by vyvolalo dojem, že je Ztracený jen o něco lepší, než špatný, a to by nebyla pravda. Takže začnu takto: není to kandidát na knihu roku, nicméně je to solidně napsaný thriller. Je možné, že se Ztracený trochu ztratil v překladu, nějak se mi nedařílo do něj ze začátku začíst, a ani pak - když už jsem si zvykl na styl - mě skladba vět a způsob vyjadřování nijak nechytil. Ale taky je možné, že je takto napsaný i originál. Nebo jsem se prostě jen namlsal na jiných knížkách, které jsem četl. Co se mi líbilo? Rakerova detektivní práce. To, jak pomalu a postupně skládá dohromady jednotlivé střípky mozaiky, v podstatě spolu se čtenářem v reálném čase. To zabere první polovinu knihy a je to příjemné osvěžení po hromadách mrtvol, které na sebe vrší současní autoři žánru. Jasně, občas je logika hrdiny i ostatních protagonistů děravá, občas se to trochu vleče, ale v zásadě jde pořád o detektivku se vším všudy. V druhé polovině je Ztracený víc thrilleroidní, ještě víc děravý, a také krvavější. Kupodivu jsem měl pocit, že se druhá polovina - navzdory své akčnosti - vleče více, než ta první, a že obsahuje zbytečně moc balastu, který děj neposouvá. Přičítám to vrub tomu, že mi v celé knížce žádná postava nebyla sympatická, včetně Rakera, kterého autor nechává chovat se nekonzistentně - občas je vševědoucí, občas všem okolo lže (navzdory tomu, že sám prohlašuje, že lež nesnáší ze všeho nejvíc), a občas prostě vystupuje hloupěji než policie, která je tu už tak vykreslená jako spolek naprostých idiotů. Ke konci autor začne využívat všechna žánrová klišé, jako povinný monolog padoucha v závěrečném souboji, a pak, když už jsem se to snažil opravdu jen dočíst, je tam úplný závěr, který to celé strhnul úplně jinam, nečekaně, bez varování. Takže i když mi Raker k srdci nepřirostl, tak mu odpouštím...... celý text