work přečtené 235

Hon na mrtvého 2018, Tim Weaver

Co k tomu říci? Hon na mrtvého má v podtitulu "Někdy vás může potkat osud horší než smrt". Pokud tím autor myslel čtení této knížky, tak asi jo. Tedy - abych nebyl nespravedlivý - první polovina je vynikající. Když je Raker v pátracím módu a pomalu nachází nová vodítka a stopy, je to parádní. Jako je u Weavera obvyklé, ubíhá to pomalu leč napínavě a čte se to jedním dechem. Dokonce jsem si zahrával s myšlenkou, že tohle je zatím nejlepší autorova knížka, co jsem kdy četl. Pět hvězdiček by nestačilo. Pak ale naneštěstí Raker přepne do akčního módu (to on obvykle dělává) a z dobré detektivky se stane slepenec absurdních situací, absurdních dialogů, zcela zcestného chování všech postav (záporné nevýjimaje). Možná to psal Weaver v nějakém opojení? No a pak přijde poslední část, vysvětlovací. A taky pokus o senzační zvrat. Ani jedno nefunguje a jak jsem si v první polovině přál, aby to neskončilo, tady jsem si přál, aby to autor už konečně utnul, než ho nedejbože napadne ještě něco dalšího. A ještě něco: z uvedených 384 stran minimálně 80 zabere Rakerovo kvílení po Derryn, přemítání o Derryn, flashbacky Derryn, a dokonce i záporáci jsou na ni podivuhodně fixovaní. Je mi líto, ale Weaver umí psát lépe...... celý text

Vteřinu poté 2012, William R. Forstchen

Líné každodenní odpoledne malého amerického městečka, které je... no jako každé jiné. Děti se vracejí ze školy, dospělí sousedsky klábosí, dokonalá harmonie všedního dne. O vteřinu později. Nic elektrického nefunguje. Rutina je narušena, lidé zmatení, ale co - zítra bude všechno v pohodě. O den později. Nic stále nefunguje. Někteří začínají panikařit. Kolikrát jsme tohle viděli i u nás? Stačí, když zdraží máslo... O týden poději. Velký problém s udržením pořádku, lidé jdou po sobě navzájem, jdou prakticky po všem. O měsíc později. Civilizovaného zbývá jen málo. Uvažování většiny je na úrovni primárních instinktů, řád mizí a jde o přežití. A bude ještě hůř... Takhle nějak to probíhá ve Vteřině poté. Není to žádná veká literatura, spíše taková sonda co by bylo, kdyby. A musím příznat, že povedená. A ano, dost často tam probleskne typicky americký patos a víra v bezmeznou moc prezidenta a armády, a dost často je tam nápadně či nenápadně čtenáři podsunováno, že Amerika je nejlepší. Ale taky je tam hodně míst, která jsou oslavou lidství a lidskosti, která zdůrazňují potřebu soudržnosti ať už v rodině či ve společenství, a hlavně hodně míst, která působí tak reálně, že až mrazí v zádech, že tohle se opravdu může stát. A ano, přiznávám, že jsou tam i místa, kdy jsem brečel jako želva. Čekáte-li postapokalyptický akční slepenec a la Mad Max, tak jste na špatné adrese. Vteřinu poté je dost přesvědčivá knížka, doporučuji.... celý text

Střípky ticha 2016, Linda Castillo

Výborně, výborně... Tohle pokračování se povedlo, v mnoha ohledech překonává oba předchozí svazky cyklu. Máme tu opět hezký zimní příběh, plný nevlídného počasí a sněhu, máme tu pochopitelně i střet amišské komunity se západním životním stylem, máme tu opět sympatický tým policajtů z malého amerického zapadákova. Takže co je jinak? Předchozí Modlitba za mlčení trochu sklouzla do mainstreamu, kde amišové sloužili jako kulisa k běžnému detektivnimu thrilleru se spoustou krve a po ní lačnícím záporákem. Tahle knížka na to jde jinak, podstatně lépe. Od thrilleru se posouvá zpátky k detektivce, víc zkoumá složité vztahy a motivy, zaměřuje se na malé i větší tragédie lidí, kteří v podstatě konají ze svých nejlepších pohnutek a přesto ubližují ostatním. Když o tom přemýšlím, tak v knížce vlastně ani není žádná vyloženě záporná postava, dokážete pochopit proč kdo co dělá, byť to často nekončí dobře. Čtenáře to zasáhne o to víc, jelikož hlavní protagonisté jsou děti. Linda Castillo ve Střípcích ticha vzkřísila to nejlepší z detektivní literatury, a pokud by Kate trávila trochu méně času pitím, bylo by to úplně dokonalé...... celý text

Modlitba za mlčení 2015, Linda Castillo

Prepping aneb Buďte připraveni 2021, Vojtěch Štrba

Je to přesně tak, jak napsala ´ipkkk´. Z knížky si totiž prakticky odnesete jen dvě věci, tedy jak upravit žaludy a jak zabít útočícího psa. Zbytek se nese ve velmi obecné rovině. Překvapilo mě, že v seznamu literatury, ze které autor čerpal, je minimum publikací, zabývajících se preppingem nebo survivalismem, spíš se tu objevují právnické rešerše a manuály složek integrovaného záchranného systému. Možná by se knížka měla spíše jmenovat "Co dělat, než přijdou záchranáři". O tom je totiž drtivá většina stránek. prostě si vezměte doklady a cennosti a vodu na tři dny, a počkejte až přijedou. Mě zajímala hlavně část poslední, tedy jak se zachovat v tom, co autor nazývá postapokalyptický svět, tedy kde se musíte spolehnout jen sami na sebe a ještě vám to komplikují ostatní. A tady už je to jen o žaludech a o psovi. Nezaútočí-li pes a nemáte-li žaludy, jste se Štrbovou knihou nahraní, protože návod na to, jak si postavit obydlí, jak získat vodu, jak se pohybovat v terénu, nebo jak si opatřit oblečení tu prostě nenajdete. Je to škoda, protože podobná literatura v Česku chybí. Přitom by stačilo vcítit se do role člověka, který se najednou ocitne sám (nebo s rodinou) v lese, má jen to, co má na sobě a možná ještě KPZ, do měst a vesnic nemůže, nechce-li rovnou přijít o krk, a v noci začíná tiše padat sníh.... Jak se má takový člověk zařídít?... celý text

Soukromý detektiv Matyld - Na stopě sériového vraha 2015, Jan Poláček

Docela fajn pokus jak převést detektivní thrillery pro dospělé do světa dětí. Povedlo se to ale jen tak napůl. Tím, že se to povedlo jen tak napůl, mám na mysli to, že aby se člověk dostal na úroveň dětského čtenáře, nestačí, aby místo lidí byli protagonisté zvířátka. Nepředpokládám, že tuhle knížku budou číst teenageří, takže cílová skupina bude tak někde mezi 6-11. Pro tu je tu málo děje, těch 136 stránek by se dalo vtěsnat do 10 a mělo by to lepší spád. Takto je tu spousta konverzaci, které se spíš vlečou, než aby zaujaly, a chybí to tu podstatné: legrace. Knížka je celá v podstatě vážná, popisy mrtvol ptáků jsou jako od Keplera (tedy brutální), a v okamžiku, kdy do toho naběhne ještě sexuální přitažlivost mezi hlavním hrdinou a kotětem odvedle, tak se to se zájmem dětského čtenáře míjí úplně. Takže pokus dobrý, jen to chce se příště snížit na úroveň MALÉHO dětského čtenáře.... celý text

Sochař smrti 2017, Chris Carter

Začnu shrnutím faktů: Sochař je moje v pořadí pátá knížka od Cartera. Hned od té první jsem si zařadil tuto sérii do oblíbených. Všechny předchozí "hunterovky" ode mě nasbíraly nadprůměrný počet hvězdiček. Toliko na úvod, abych nebyl napadán z podujatosti, já se totiž na tohle pokračování těšil. A teď k věci. Sochař smrti je totální odpad. Mám pro to dvě vysvětlení. Buď základ tohoto příběhu napsal Carter už kdysi dávno a teď ho jen oprášil a narouboval na předchozí díly, aby vyplnil hlad vydavatele a ušetřil si práci. Nebo ho nenapsal Carter, ale zadal práci fanouškům a pak to jen nějak slepil. Jinak si ten brutální pokles v kvalitě nedokážu vysvětlit, a má-li braková detektivní literatura nějaké synonymum, pak je to Sochař smrti - tady je špatně totiž úplně všechno. Už Conan Doyle v příbězích Sherlocka Holmese stanovil základní pravidlo: geniální detektiv musí mít ve svém okolí nějakého prosťáčka, kterému trpělivě vysvětluje své myšlenkové pochody, a tak je vlastně vysvětluje i čtenáři. Hunter je v této knížce prosťáčky obklopen. Garcia, dříve rovnocenný parťák, je tu jen sekundující hlupáček, co nic nechápe. Kapitánka Blakeová, dříve ostrá šéfová, je tu za totální nánu, co nic (pro změnu) také nechápe. Ani doktorka z forenzního není žádná hvězda a koncipientka z úřadu státního návladního je celá nesvá pokaždé, když "spočine zrakem na Hunterových vypracovaných prsních svalech". Hunter předvádí oslnivá pozorovací cvičení, kdy vidí něco tam, kde jiní nevidí nic, a jde to tak daleko, že si dokonce při bouřce všimne, že blesk má pět ramen. A taky tu máme několik - jak je u Cartera obvyklé - hodně brutálních vražd s hodně detailním popisem (to zabere celkem tak 10 stran knihy), a naneštěstí i zbytečnou výplň, sestavenou s nikam nevedoucích dialogů a něčeho, co spíš než detektivku připomíná sbírání indicií v Pevnosti Boyard (to zabere veškerý zbytek stran). V hádankách dokonce konverzují mezi sebou i členové týmu navzájem, takže je to opravdu pestré. Ale jak říkám, mám Cartera v oblíbených, a tak mu dám ještě jednu šanci a budu doufat, že šlo jen o přešlap. Apropo, poslouchal jsem jako audioknihu, načtenou Jakubem Saicem. Na hodnocení to vliv nemá, protože bych musel ještě další 3 hvězdičky ubrat, ale za to autor nemůže. Saic Cartera načetl rozverně, což by bylo super u kreslených postav, sem to jaksi nezapadlo. Prostě špatná volba. P.S. Ajeje, teď jsem mrknul na net a čtu, že Jakub Saic nadaboval hlas prasátka Porkyho, takže jsme doma!... celý text

Rychlopalba 2015, Štěpán Kopřiva

Tak já nevím, asi jsem četl jinou Rychlopalbu než ostatní, ale chuť číst dál mě opouštěla s každou další stránkou, až jsem to zhruba po třetině vzdal. Když to hodnotím zpětně, asi nejvíc mi vadil rádoby humor, který je zpočátku osvěžující, po chvíli obtěžující. Ale nejspíš má každý právo na to, aby mu knížka nesedla. A tahle mi nesedla.... celý text

Sběratel motýlů 2017, Dot Hutchison

Pořád vlastně ještě netuším, kam bych knihu zařadil. I když jde v prvé řadě o thriller, nemohu se zbavit dojmu, že tento formát spisovatelka pouze využila k bravurnímu spojení hned několika žánrových útvarů dohromady. Ta thrillerová vrstva je vlastně nejjednoduší. Přímočaré a pomalé vyprávění bez zásadních odboček a zvratů, které probíhá v jakési hypnotické monotónosti. Všechno se ale odehrává zprostředkovaně, jde vlastně o jakýsi téměř autentický záznam z výslechové místnosti, což vytváří jakousi časovou naléhavost, jako by se kniha opravdu musela dočíst v průběhu několika hodin, chceme-li být "u toho". Další vrstvy jsou mnohem zajímavější a velmi subtilně přes sebe položené. Je to kniha o vztazích mezi rodiči a dětmi, je to kniha o tom, že se člověk dokáže adaptovat i na nemožné, je to kniha o křehkosti a komplikovanosti lásky a jejích různých podobách, je to kniha o lidské sounáležitosti, vině i odpuštění, a pravděpodobně i o mnohém dalším. Vše zabaleno do jakéhosi přízračně fantaskního hávu snahy vytvořit odlišný svět, který - přinejmenším někomu - dává větší smysl, než svět skutečný. Ač jde v důsledku o téma zvráceně děsivé, autorka si s ním poradila s neuvěřitelnou grácií, a použila k tomu i krásný jazyk, který překladatel nepokazil. Krásná kniha.... celý text

Já, Poutník 2014, Terry Hayes

Touto knížkou si Terry Hayes pojistil, že cokoli dalšího napíše a vydá (a další příběh je už na cestě), tak budu první, kdo si to koupí. Je asi jedno, že autor není úplný nováček a má za sebou pár povedených scénářů pro film. Já Poutník je jeho knižní prvotina a není to jen naprosto strhující debut, je to naprosto strhující úplně celé. Poslouchal jsem jako audioknihu a strávil s ní několik tisíc kilometrů v autě, jelikož jde o příběh VELMI dlouhý. Za normálních okolností je délka sebevraždou autora, protože zákonitě musí začít nudit. Poutník udržuje od prvního po poslední písmeno tak skvělé tempo, že prostě jen obracíte stránku za stránkou a přejete si, aby to bylo ještě delší. Možná to měl Hayes roztrhnout na 3 díly a krmit jimi čtenáře postupně, víc by vydělal a my stáli ve frontách. Už dlouho jsem se nesetkal s knížkou, která: ... která by měla tak mistrně vystavěný příběh. Celé se to rozbíhá různými směry, a přitom to drží pevně pohromadě, každá jedna zmínka na prvních stránkách je zužitkována někde později, o mnoho set stránek dál. ...která by měla tak sympatické postavy. A to nemluvím jen o té hlavní. V zásadě i záporáci mají svoje motivace a autor nás nechá je pochopit. ... která by tak nenásilně mísila detektivní thriller se špionážním románem, prokládala to člověčenstvím, terorismem, a tu a tam přidala i špetku humoru na okořenění. ... která by byla tak dokonale přeložená. Pavel Medek odvedl perfektní práci a použil krásný jazyk. ... která by byla tak bezvadně načtená. Troufnu si říci, že díky Martinu Stránskému je nepochybně audio verze ještě lepší, než ta tištěná. Jasně, zachraňujeme tu svět a občas probleskují okamžiky Ameriky, jako té jediné nejsprávnější a k záchraně světa vyvolené, ale takových okamžiků není moc a dají se odpustit. A jasně, knížka vyšla v roce 2013, tedy dlouho před Covidem, a dnes už víme, jak se umí šířit epidemie - tedy v podstatě libovolně. To nic neubírá na invenci, se kterou je Poutník vymyšlen a napsán. Opravdu parádní kousek literatury... Bravo!... celý text

Operace 9/11 2009, Gerhard Wisnewski

Čekal jsem dobrou investigativní novinařinu a precizně podepřenou teorii o tom, co se mohlo 11. září opravdu stát. Místo toho je tu opět sbírka konspirací, která sice klade hodně otázek, ale v podstatě na žádnou nenabízí věrohodnou odpověď. To, za co úřady ohledně 9/11 Wisnewski kritizuje - tedy za manipulaci s fakty, veřejným míněním a vytváření falešného mediálního obrazu k vlastnímu prospěchu - dělá sám. Přitom by stačilo vzít pár opravdu diskutabilních bodů celé události, například podivné okolnosti útoku na Pentagon nebo kolaps všech budov obchodního centra, a pořádně je rozpracovat, udělat rozhovory se skutečnými experty a nějak to zkusit celé zakomponovat do kontextu toho, co se stalo. Místo toho tu máme přehršel odkazů na zaručeně ověřené informace (čti: články z obskurních internetových skupin), zaručeně erudované novináře (čti: další konspirátory, odkazující se vzájemně na sebe) a zaručené odborníky na vše okolo požáru mrakodrapů (čti: člen dobrovolných hasičů z Dolních Jankovic). To jaksi nestačí. Wisnewski bohužel propadá i obvyklé nemoci konspirátorů, totiž vidět konspiraci úplně ve všem. To paradoxně jeho mnohdy zajímavou argumentaci oslabuje, protože v momentu, kdy už mu něco věřit chcete, začne plácat takové nesmysly, že se sám jakožto věrohodný pramen naprosto zdiskredituje. Takže za mě to úplný odpad není, ale na nějakou celistvou a dobře zpracovanou teorii o dění 9/11 si asi budeme muset počkat. Nebo jestli o ní víte, sem s doporučením.... celý text

Kvantová teorie nikoho nezabije 2010, Marcus Chown

Kdy má smysl si tuto knihu přečíst: - chcete-li nakouknout pod pokličku kvantové a nejen kvantové problematiky - chcete-li si vyzkoušet, zda něco z toho pochopíte - chcete-li si připadat tváří v tvář vesmíru naprosto nicotně Pod pokličku jsem nakouknout chtěl a musím uznat, že se Marcus Chown fakt snažil všechny ty podivnosti podat co nejsrozumitelněji. Tím ovšem nechci v žádném případě tvrdit, že bych tomu všemu nakonec porozuměl. A to si nemyslím, že bych byl ve fyzice a kosmologii úplný břídil. V kvantovém světě máme ovšem co dělat s tolika paradoxy, že se tomu nejspíš zcela porozumět ani nedá, což autor i poctivě přiznává. Navíc jsou to teorie, z nichž část není možné jakkoli v našem světě prokázat - jsou jen tím nejlepším, co v našem současném stavu (značně omezeného) smyslového poznání máme, takže nezbývá, než je přijmout, dokud třeba za další stovku let nezjistíme, že jsme se opravdu hodně spletli. Ať je to tak či onak, pravdou zůstává, že v knížce najdete nejen kvanta materiálu na přemýšlení, ale pravděpodobně už nikdy nebudete vnímat věci okolo jako předtím. P.S. Knížka teď o prázdninách vyšla nově v reedici, tak si ji kupte, než se opět vyprodá, ceny v antikvariátech a bazarech za první vydání jsou totálně nehorázné...... celý text

Slib mlčení 2014, Linda Castillo

Šest hodin jsem strávil na letišti El Prat jen pro to, abych mohl sledovat, jak se kvůli bouřce nad Barcelonou neustále posunuje můj let. Tentokrát mi to ale vůbec nevadilo - měl jsem v ruce tuhle knihu. Linda Castillo jako by byla zaoceánským odrazem Angely Marsons. Nebo je to možná naopak? Nedokonalá postava hlavní vyšetřovatelky, spolehlivý a neustále se dobírající tým, břemeno minulosti... Každopádně byl Slib mlčení jednou z nejlepších detektivek, kterou jsem v poslední době četl, a také to byla knížka, kterou jsem přečetl na jeden dlouhý zátah a ani minutu jsem se u ní nenudil. Přestože jsou vraždy brutální, je příběh napsaný civilně, dá se mu věřit. Přestože jsou v něm občasné logické lapsy, vůbec mi to nevadilo, a stejně tak mi nevadilo, že každý alespoň trochu zběhlý milovník žánru pravděpodobně bude mít o pachateli jasno dřív, než se dostane do poloviny. Prostě je to moc dobře napsáno, sníh detektivnímu thrilleru sluší, odlehlé městečko také, a v závěru se dočkáme i romantiky. Opravdu se těším na další pokračování...... celý text

Šelma 2018, Andrew Mayne

Mayne se s tím nemydlil a přestože nenapsal bestseller desetiletí, alespoň se pokusil originálním způsobem inovovat dnes všudepřítomný žánr krimi. Proti ne úplně tradičním způsobem operujícímu zabijákovi tu staví civilní osobu biologa-informatika, který je současně amatérským vyšetřovatelem a současně obětí, a to hned dvojitou - vraha i policie. V hlavní roli je tu věda, která - někdy až příliš neomylně - vede hlavní postavu Thea přímo k pachateli a jeho obětem. Vyprávění je v první osobě a je velmi přímočaré: udělal jsem tohle, pak tohle, pak tohle... Žádné odbočky, žádné zdvojení nebo ztrojení vypravěčských linek. Možná proto se autorovi podařilo od první po poslední stránku udržet velmi vyrovnané tempo, a já se musím přiznat, že jsem si to celé opravdu užil. Jasně, posledních cirka pět kapitol se Mayne neubránil a sklouzl od svého jedinečného způsobu vedení děje po naprosté akční klišé, ale naštěstí jsou kapitoly krátké a netrvá to dlouho. Příjemné letní thrillerovité osvěžení...... celý text

Oběť bez tváře 2017, Stefan Ahnhem

Jak já se radoval, když jsem si přečetl zdejší komentáře. Pro mě nový autor, podle hodnocení hvězdná série, nová senzace severské krimi jak slibuje přebal, všechno jak má být. Poslouchal jsem (tedy začal jsem poslouchat) jako audioknihu a moc jsem se chystal si to užít. (Můj) problém číslo 1: Překlad. Alespoň doufám, že je to jen překladem. Perly typu ´oba spolu prošli zamčenými dveřmi´ autor snad nenapsal. Anebo že by...? (Můj) problém číslo 2: Autor. Takto nějak to vypadá, když se nadšenec rozhodne napsat krimi thriller, protože je to jednak v módě, jednak ho napsat chce. Nastudovány má ale postupy pouze z televizních nekonečných seriálů, takže to působí vlažně a křečovitě. (Můj) problém číslo 3: Dialogy. Ne, nejsou dobré. A to jsem ještě shovívavý. Většina rozhovorů, zvláště pak mezi příslušníky policejního sboru, nemá žádnou funkci. Neposouvají děj, nevysvětlují, nepobaví, prostě slouží jen k nahonění stránek. Zvlášť pikantní jsou pak věty ve stylu "Víte, že vám ty informace nemohu dát bez povolení státního zástupce, ale když mi slíbíte, že se zastavíte, až pojedete zase kolem, udělám to pro vás". (Můj) problém číslo 4: Najde-li se někdo mrtvý v zamčené místnosti s oběma rukama uříznutýma v zápěstí, a najdou-li se ty ruce pohozené o kus dál v umývárně, a policie si k tomu musí svolat briefing, zda nešlo o nešťastnou náhodu, nemyslím, že to lze označit za novou senzaci v severské krimi. Nelze tak označit ani postup postavy, která svůj dům zabezpečí ostatným drátem, nataženými šňůrami a desítkami zámků, aby pak na zazvonění u hlavních dveří těsně před půlnocí jen tak ty dveře otevřela. (Můj) problém číslo 5: Pavel Soukup. Ten to celé načetl a načetl bohužel i ostatní pokračování. Za to autor nemůže. Bylo by určitě lepší, kdyby to Soukup jen načetl, místo toho, aby se to snažil zdramatizovat. Jeho hlasová ekvilibristika a pitvoření mi k postavám nesedí a načtení shazuje. Ale možná jsem knížku jen nepochopil a jde o parodii. To se už nedozvím, prostě jsem to nedokázal doposlouchat, ač jsem se hodně snažil...... celý text

Klára a Slunce 2022, Kazuo Ishiguro

Než se pustím do knížky samotné, chci poděkovat za změnu textu synopse. Ať už byl popudem můj příspěvek ve zdejší Diskuzi nebo ne, ta původní byla totální nesmysl. Ani tahle není bez chyb - Klara není vyřazená, ale jen model předchozí generace - ale to je jen muška. Knihu jsem četl v originále přesně před rokem, o loňských prázdninách, takže se k ní vyjadřuji s dlouhým odstupem. Jde o příběh nekomplikovaný, prostý překvapení nebo zvratů, přesto se do mě zaryl hlouběji, než kterákoli jiná z desítek knížek, které jsem od té doby přelouskal. Ishiguro dokáže ve svém úsporném režimu fantasticky budovat atmosféru, naplnit ji hladivým teplem, večerní chladnou melancholií, steskem i radostí. Hraje si se slovy, zkoumá je a přestavuje. Nedělí postavy na dobré a nedobré, nesoudí a nehodnotí. Prostě jen vypráví krásným jazykem a plní stránku za stránkou laskavými paprsky Slunce (alespoň pro Klaru) a nadějí v dobrý konec. Sci-fi to v pravém slova smyslu není. Blíže neurčená budoucnost je tu jen jako výchozí rámec pro konání nemnoha postav, jež je paralelou k našim vlastním trápením a touhám. Ještě nikdy jsem knihu podobného vyznění nečetl, a to že o ní už přes rok přemýšlím, je pro autora z mé strany největší pocta. Mistrovské dílko.... celý text

Prázdniny v Česku 2021, Ladislav Zibura

Přemýšlel jsem, zda vůbec nějaké hodnocení psát, ale koneckonců od toho ta hodnocení jsou - aby sdělila čtenářský zážitek a sloužila (možná) i jako zpětná vazba autorovi pro další tvorbu. Od LZ mám načtené všechno a velmi mě to baví. Nejzajímavější je na tom "jinakost" prožitého. Zcestoval jsem sám kus světa a je pravda, že ty nejlepší věci přicházejí s lidmi. Všude potkáte zajímavé figurky, mnohdy kulturně zcela odlišné, které se postarají o překvapení, zprostředkují vhled do své kultury, a někdy vás i postaví do situace, ve kterých byste raději nebyli. Návštěvy památek, muzeí a turistických lokalit jsou v takovém poznávání podružné, to dokáže každý. A právě takové byly předchozí Ládíkovy knížky, a právě takové Prázdniny v Česku nejsou. Hlavní roli zde hraje historie, památky (někdy neobvyklejší, jindy obvyklé), a věci spíše očekávané, než neočekávané. Autor to sice úplně v závěru knihy sám poctivě přiznává, ale to nestačí. Mám pocit nevytěženého potenciálu - vždyť kde jinde, než právě u nás doma narazíte při každém výletu na zcela svérázné lidi a lidičky, na naprosto nesmyslná opatření různého druhu, na ryze typicky český kolorit? Už jen návštěva pošty je na zážitky bohatá a vydá na samostatný cestopis:). Prázdniny v Česku tak na mě působily unaveně a didakticky, skoro jakoby napsané z povinnosti, chybí mi v nich předchozí energie, a úsměvné trable s Ládíkovým autem to nespraví...... celý text

Lepší být mrtvý 2022, Lee Child

Volný pád 2008, Lee Child

Poslední dva dny na lehátku u moře byly jako dělané na Jacka Reachera. Volný pád ani nepřekvapil, ani nezklamal. Celá dlouhá série je něco jako návštěva McDonalda. V podstatě víte, co dostanete, a variace toho, jak moc si pochutnáte, záleží jen na volbě konkrétního menu. Pokud například taková Jatka byla prémiovým burgrem, tak Volný pád je něco jako cheeseburger, kde se nešetřilo kečupem. Znamená to, že v celé reacherovské sérii řadím tuhle knížku do dolních 20% nabídky. Na mě příliš mnoho oslavných ód na kvalitu americké armády, v níž zdaleka nejkvalitnější jedinci jsou - shodou okolností - hrdinové naší knížky. Autor dokonce vyjadřuje několikrát přesvědčení, že Reacher a jeho bývalá parta jsou nejlepší na světě. Děj jednoduchý jako Rambo, stavba příběhu přímočará a někdy, upřímně, nesmyslná, jako třeba neustálé matematické šifrované vzkazy, kterými se tu komunikuje. Chápu ale, že američtí vojáci jsou vesměs matematici a je to pro ně jednodušší, než se vyjádřit slovy. Taky mám pocit, že Reacher zase vyrostl a je tu popisován ještě větší než obvykle. A dokonce už umí i řídit a nosí doklady. Takže změknul. ALE opět superčtivé, Child to prostě napsat umí. Padouši nemají šanci a parta zachrání (tentokrát doslova) svět. Dočetl jsem, řekl jsem si "to byla ale pitomost", ale bylo mi líto, že to skončilo, prahnu po další...... celý text

Písek 2020, Hugh Howey

Vypadalo to slibně. Tedy ten nápad s písečnými potápěči, respektive způsobem, jakým dokáží rozvolnit a zase zhutnit kolem sebe písek, aby se choval jako voda. Problém je v tom, že jiný - jakýkoli - další nápad už v této knížce není. Co tam je, je písek. Pořád, všude, stále dokola. A postavy, vesměs děti, jež o něm stále mluví ve stále se opakujících rozhovorech. Trochu jako trávit den na pískovišti. Půl hodiny to baví děti i rodiče. Pak, když děti posté staví rozbořenou bábovku, kdy jim už posté zlý výrostek zasype vyhloubenou díru, když už vyčerpáte s ostatními znuděnými rodiči všechna témata, tak vás autor donutí trávit na témže pískovišti další hodiny bez toho, aby vnesl nějaký nový prvek. A nádavkem to ještě ani nemá pointu, vrchol, rozuzlení, prostě nic. Svět Písku je plytký a nudný, stejně jako jeho postavy. Škoda, mohlo to být zajímavé... P.S. Opravdu se může někdo alespoň trochu gramotný ptát, co byl zač ten Danvar? Vezměte si k ruce mapu, proboha, autorovo pískoviště je opravdu malé.... celý text