1amu komentáře u knih

Nebýt Alef, jaksi bych tuto úžasnou knihu pominul. A to jsem si myslel, že od B.Hrabala znám vše. Moc děkuji Radko ! Krásně jsem si pokrasosmutnil.
Ale pořád mi vrtalo hlavou, kdepak jsem něco podobného četl. Trvalo to chvíli, ale "osvítil" mě stejně geniální Karel Poláček. Oba pánové měli hodně společného. Se svým školním prospěchem se nemohli chlubit. Lépe na tom byl pan Poláček. Ten byl pouze z gymnázia v Rychnově nad Kněžnou vyloučen "pro vzdorovité chování a špatný prospěch. Pan otec to nějak zařídil a nezdárný syn dokončil svá středoškolská studia až v r.1912 maturitou na gymnáziu v Praze, Truhlářské ul. To Bohoušek Hrabalů několikrát propadl, v Nymburce.
Ale jací to byli spisovatelé !
Kdo měl v životě to štěstí, tak pobyl v "městečku, kde se zastavil čas". První jmenovaný napsal (mimo jiné své knihy) kouzelný příběh pěti kluků, kteří se setkávají v městečku s množstvím nezapomenutelných postaviček . Druhý vytvořil "pábitele" - strýce Pepina ! Ale vzpomeňme si, kolik jiných podobných lidiček je v jeho dalších knihách.
Při četbě této knihy jsem se nejvíce bavil u demontáží motocyklu Orion, který měl plno závad a průzkumu nového automobilu, který byl (sakriš jak je to možné) bez závad. Dva bratři - rozvážný Francin a milovník života, uřvaný Pepin, se smiřují právě u tohoto technického zázraku. Ale tomu předcházel úprk většiny mužské populace od Francina, který chtěl pouze na chvilku podržet kontramatičku, aby dlátkem mohl zapracovat....
A pánové mi připomenuli, že i já měl to štěstí a prožil svá dětská léta v takovém městečku. I zde byl místní blázínek. Jmenoval se Josef Popp.
U nás kluků to byl Pepík Popů. Neurčitého věku, místo řeči pouze vydával neurčité zvuky. Ale byl velice hodný. Nedovedl jsem si představit pohřeb, kde by na konci průvodu nekráčel důstojně v úhledném černém oblečení s černým kloboukem a to jen proto, aby se i on rozloučil s nebožtíkem.
Ovšem jeho vrcholné vystoupení bylo každý rok 30.dubna:
Pro potentáty se postavila na náměstí tribuna, před kterou již stál Pepík. Byl připraven. Kluci řvali: "Pepíku, projev !" On důstojně vyšel nahoru a bez mikrofonu, hlasitě a zřetelně začal "řečnit". Někdo mu nerozuměl, my ano ! I teď vím, co nám sděloval... (I místní policajti to tolerovali, věděli své.)

21 13.03.2020

Místo výuky dějepisu "Novověku" v intencích ministra školství profesora Zdeňka Nejedlého (v 50-tých létech), by se měla povinně číst ta krutá, ale nádherná kniha . Blokáda Leningradu a život v něm je autorkou vylíčen až "do morku kosti" a čtenář jen žasne, že se to některým lidem podařilo i přežít.
Domnívám se, že jde o nejlepší knihu paní Inny.

21 12.03.2020

Nadčasový příběh z konce XII.století nám představuje střet kultur reprezentující tři skupiny věřících: muslimy, křesťany a židy. Nejhůře z toho vychází skupina druhá - křesťané-vedení papežem. Jak píše autor v závěru:... Jsou tu židé, kteří usilují, seč mohou o zachování míru jen proto, že budou první, kteří budou ve víru válek zahubeni. A jsou zde především myslitelé, kteří slovem i činem zabraňují válce....
Historie ukázala proč staletí provázely pogromy, holokaust . Úspěšných, schopných, ekonomicky geniálních bylo nutno se zbavit. I o tom vypovídá tato kniha. České vydání, které jsem četl bylo z r.1965 a uvádí neuvěřitelných 215.000 výtisků.

21 26.09.2019

Čtenář, kterému se dostane tato knížka do rukou se nesmí nechat pomýlit . Jednak nízkým hodnocením a pak názvem Aurora. Nejde o bájný křižník, ale o lázeňské sanatorium v Třeboni.
Autor se zpovídá mladé lékařce při vstupním pohovoru, proč je plný úzkostí, slabých nervů, ustrašenosti: "Víte, snad je ta má nátura dána "předporodním syndromem", tedy, že mě prchlivý děd vyvlekl v břiše mé maminky na dvorek a poručil ji, aby poklekla, že ji zastřelí kvůli tomu nenarozenému parchantovi.. Zachránila to vše má babička, dědka znala, vzala mu flintu a pravila, aby toho nechal :
pote jezt, bo vam to vystydne !"
O kus dál se ptá režisérka Věra Chytilová : Pane Hrabale, prrroč jste tak posrranej z těch komunistů ?". A pan Hrabal jako v kostele u velebníčka vysvětluje, proč třeba přijal titul zasloužilého umělce a další věci.
Paní Věra: "Hele, takhle nic nedosáhnete. Von ten vedoucí IV.odd. ÚV KSČ Müllerrr je vopravdu divnej, aby se v něm prrrase vyznalo. Já měla točit Panelstorry, furrt mi dělal potíže. Vyčíhla jsem si, kde bydlí, co dělá a vidím, že po nedělním vobědě myje a utírá talířře, vlezu mu voknem do kuchyně, vemu útěrku a utírrám fest... až do konce ...tak pane Myllerrre, jako co bude s tou mou Panelstorry ? Počkejte paní režisérko, dáme kávičku. A za to odpoledne byl film povolen, stačí ? Nebo eště něco ?
To Myllerr dával k dobrru :
To zasedám se soudruhy v Trenč.Teplicích. A z ničeho nic vejde Věruška s nějakou zrzavou holkou a spustí: Tak tenhle pán, milá dceruško mi nedává prrráci. Nebudeme mít chlebíček !
Tak jsem raději zavolal číšníka, aby přinesl další dvě židle. Takhle to Věruško nemůžeš řešit...a večer byl scénář povolen !"
Z dalšího roztomilého čtení není patrno, zda u autora úzkostné stavy z komunistů povolily .
Jde i o vzpomínky na April Gifford, u nás ji přejmenoval pan Marysko na Dubénku. Ve Franci šlo v překladu Ma chére Doubenka, v Itálii Cara Aprillina, v Polsku Droga Kwiecenka.
Knihu napsal pan Hrabal, ale nemohu si odpustit veselou příhodu z natáčení "Hry o jablko", kde představitelka Anny, kterou Věra Chytilová hledala předlouho, Dáša Bláhová vzpomíná:
"Soudruh Müller vyžadoval v choulostivých scénách viditelné pouze jedno ňadro. Věra si to u soudruha obhájila tím, že sdělila : "Dáša je má tak malý, že musíme divákovi ukázat dvě !"
Protože pan Hrabal úzce spolupracoval s Jiřím Menzelem, byl pozván na premiéru a film se mu prý líbil.

20 21.10.2020

Lady Agatha ovládala jednu důležitou věc. Před psaním dalšího příběhu si ujasnila přibližný okruh lidí, mezi kterými se bude "zmítat" čtenář, aby se dostal k vysněnému, tedy, že on předem určí vraha (vrahy).
Od toho je autor, aby mu to pořádně ztížil a v tom je kouzlo knih autorky, která si právě takto své psaní užívala.
Ctihodný a movitý gentleman Gordon Cloade se vrací z Ameriky do Anglie. Na cestě přes Atlantik se seznámí s krásnou mladou vdovou Rosaleen.
Jest přec zvykem, že starší pán zahlédne v uzavřené společnosti krásnou mladou ženu a brzy jej ovládne to, na co čekají zejména čtenářky (zpravidla někdy již od velmi nízkého věku až po dámy ještě starší než onen pán). tedy brzy zjistí, že jen ona jest tou pravou a jedinou.
I učiní ji svou chotí.
Nezbytně musí nastat druhá fáze, tedy okamžik, kdy se se chystají vyrazit domů (do honosného sídla), aby příbuzenstvu byla představena nová členka rodiny, pravda také možná dědička.
A autorka to drží stále pevně v ruce.
Je válka a postarší čerstvě ženatý muž zahyne při leteckém náletu. Celý jeho majetek tak spadl do klína čerstvé vdovy. Ta se vydá do rodinného sídla se svým bratrem a od začátku je jasné, že atmosféra nemůže být nejlepší.
A divíte se čtenáři ? Je logické, že se potenciální dědicové třesou při pomyšlení na možné růsty svých bankovních účtů (nebo naplnění oněch známých punčoch-důmyslně kdesi ukrytých). A najednou ?
Nota bene nastává další komplikace, když se příbuzenstvo po nebožtíkovi dozví, že údajný první manžel Rosaleen je možná naživu. Víc jim o tom má povědět záhadný možný svědek Enoch , který se ubytoval v místním hostinci. Zkušený čtenář se nediví, že jej tam nalezli brzy ve stavu " úplné ztuhlosti".
A nastává situace pro uvedení Hercula Poirota na scénu, tedy se žádostí o pomoc. Zhostí se svého úkolu tak, jak jest u něho dobrým zvykem.

Za pár dnů nastane den 12.listopadu, což je 82.výročí uvedení této knihy na trh.

20 16.10.2020

Nadčasová kniha a také vynikající film Sydney Pollacka z r.1969. Děj se sice odehrává ve 30-tých létech minulého století, kdy v dobách celosvětové krize si mladé páry chtějí vydělat nějaký ten $ navíc v nesmyslné taneční soutěži pod heslem "Kdo vydrží nejdéle-ten vyhraje".
Je to kruté, je to nesmyslné.
Bohužel se cosi podobného přenáší časově. Jednoduše je to byznys a diváci, včetně televizních se tak rádi dívají na utrpení těch druhých, které se zaujetím sledují v pohodlíčku s chlastem a brambůrkami vedle sebe. A když teče ještě krev, tím to je lepší.
Autor viděl hodně dopředu. V roce 1935 zatím naznačoval. Jsme časově o více než 80 roků dále a sledujeme nadšení obdobných týpků, kteří si vsadí na magory, mlátící se do krve v klecích, opět za $$$, ale zde jde již o větší prachy.

20 23.09.2020

Ten komu osobnost Františka Langera, jednoho z nejbližších přátel bratří Čapků, nic neříká, by neměl tento příběh srovnávat se Záhadou hlavolamu a dalšími příběhy fenoménu Rychlých šípů, tedy času, který pomalu počal umírat počínaje únorem r.1948. Právě tak se mezi "Vítězné vlajky rudé, které na stožáry světa míru vyletí" tehdy žádaného Pavky Kohouta, nikdy nezařadil skromný a vzdělaný František Langer.
Přesto napsal pro kluky a holky roztomilý příběh tajného spolku kluků, trávících svůj volný čas v tajemné, opuštěné zahradě.
Kniha se čte sama.

20 18.09.2020

Arthur Hailey je spisovatel, ke kterému se v poslední době často vracím. Jedna z knih, které se mi nejvíce líbí, je tato jeho první, se kterou začal svou další kariéru hit-makera v dalších létech. Také musím poopravit svůj původní komentář z roku 2018, kdy mi tato kniha připadala jako pouhý průměr.
S potěšením konstatuji, že se můj knižní vkus, právě u autora t.zv.profesních románů, mění . Jak to bylo v létech ČSSR zvykem, vyšla tato kniha premiérově již v r.1966 na Slovensku (!!!) Já vlastním vydání z roku 1986 a vůbec se nedivím, že kniha byla s úspěchem nejen zfilmována (výtečně trojkou ZAZ - Jerry a David Zuckerovi + Jim Abrahams), ale pár herců z tohoto filmu si zde "zadělalo" na další mnoholetou úspěšnou kariéru (viz Bláznivá střela).
Děj je strhující, každá postava má v knize své pevné místo. Nápad autorů je originální, čtenář vnímá akci za akcí a málem si neuvědomí, že knihu dočítá.

Protože komentáře vystihují celou úžasnou cestu v Pacifiku, doplňuji je již jen jmény :
Thor Heyerdahl (1914 – 2002), organizátor a vůdce expedice, bez něj by k expedici nedošlo.
Erik Hesselberg (1914 – 1972), navigátor a umělec. Namaloval velký obraz boha Kon-Tiki, jenž zdobil plachtu voru.
Bengt Danielsson (1921 –- 1997) měl během plavby roli číšníka, což v tomto případě znamenalo především přidělování denního přídělu jídla a pitné vody. Danielsson byl švédský sociolog, který se zajímal především o teorii stěhování národů. Během expedice zastával také roli tlumočníka, neboť byl jediným španělsky mluvícím členem skupiny.
Knut Haugland (1917 – 2009) byl především radiokomunikačním expertem. Během 2. světové války byl vyznamenán Brity za účast na sabotážních akcích v Norsku.
Torstein Raaby (1918 – 1964) během plavby také zajišťoval radiové přenosy. Zkušenosti s radiokomunikací získal též během 2. světové války, když se skrýval za německou linií a sledoval německou válečnou loď Tirpitz. Jeho tajné rádiové přenosy významně přispěly k jejímu potopení spojeneckými bombardéry.
Herman Watzinger (1910 – 1986) byl technik, během cesty zaznamenával meteorologické a hydrologické údaje
Můj přítel, radioamatér Vláďa Kott (+1984), OK1FF mi při jedné z návštěv, ukázal potvrzení o navázaném spojení s KON-TIKI (t.zv.QSL), měl se čím pochlubit.

20 21.08.2020

Vůbec první kniha od Dicka Francise u nás vydaná v zelené edici MF zvané Smaragd a hned mezi čtenáři bomba ! V té době běžný náklad 100.000 výtisků v t.zv. "knižním čtvrtku" zmizel rychle z pultů.
Proč ?
Šlo o zcela nový druh detektivky. Prostředí anglických vrcholových dostihů bylo čtenářům neznámé. K tomu hlavní postavy : začínající a zprvu úspěšný žokej a proti němu padouch jak vyšitý (což se v dalších knihách autora stalo pravidelnou kostrou příběhu).
Kniha má spád, čte se dobře a je s podivem, že původní překlady těchto knih byly lepší, než v časech, kdy se jich ujmula paní Moserová-Davidová.
Škoda, že autor nepokračoval v tomto nastaveném scénáři. Pozdější knihy mají hrdiny čím dále, tím více postižené tělesnými vadami a u padouchů roste stupeň jejich psychopatie. Čtenář si pak brzy uvědomí na čem je.
Shrnuto : start byl výtečný do první třetiny vydaných knih, pak to šlo bohužel již dolů.

20 21.08.2020

Možná bylo mým štěstím, že jsem knihu četl se značným časovým odstupem po shlédnutí filmu.
Protože je John Updike mým oblíbeným spisovatelem, měl jsem dost času si tuto knihu pomaloučku vychutnávat.
Joj ! Těch dobrůtek, které autor nabízí a právě on je v jedné věci nenahraditelný. Neznám jiného autora, který dovede takovým způsobem rozvinout erotický motiv, který se vine celou knihou.
A pak tři roztomilé čarodějky . Ve filmu se mi nezdálo, že by se tím tvůrci zabývali v takové míře, jak to dělá Updike v knize.
Ten, kdo viděl dříve film, má dvě možnosti:
- musí se snažit zapomenout na děj probíhající na plátně,
- nebo si naopak vychutná četbu tím, že si představuje postupně jednotlivé představitele.
I když právě já miluji vstup Darryla mezi smetánku Eastwicku, kdy rozvalen a zvrácen přes opěradlo židle v poslední řadě šíleně chrápe a naruší koncert snažícího se kvarteta.
Jack Nicholson ! Tam kde hraje, je "k sežrání" ! A zde ? Geniální.

20 26.07.2020

O tomto člověku, hrdinovi, osobnosti a především čs.vojákovi, který odlétal z Anglie na skoro jistou smrt, který v pravý čas zaskočil za kamaráda Jožku Gabčíka 27.5.1942 ( když mu selhal sten gun), aby dne 18.6.1942 ukončil ve svých nedožitých 29-ti létech dobrovolně svůj život - bylo bohudík napsáno mnoho.
Také byl "In memoriam" po válce oceněn. Ale ?
Je ostudou této země, že její nejvyšší představitel vyznamenává v den státního svátku m.j. jakéhosi F.R.Čecha. Zřejmě má špatné rádce (jako byla jistá trojice v Pyšné princezně).
Podotýkám, že Slovensko ocenilo Jana Kubiše a Jozefa Gabčíka Řádem Milana Rastislava Štefánika !

20 19.06.2020

Vše podstatné zde popsala Ctv . Nestává se mi často, abych se komentátorce hluboce poklonil.
A zároveň totéž učinil k paní Dagmar Šimkové, jejíž vzpomínky na krutá léta vydají daleko více, než "projevy" t.zv.politiků k danému tématu.

20 07.05.2020

Měl jsem kdysi možnost vidět v Památníku národního písemnictví svědectví, jací byli jedni z našich nejlepších literátů studenti. Udiven jsem viděl neuvěřitelné známky pánů Hrabala a Hrubína. "Koule převažovaly !"
I o tom píše autor jak si propadnutím z češtiny v primě a kvartě prodloužil mládí o dva roky. Ale věděl, že se musí od rodičů v Nymburce přestěhovat.
Je skromný, o svém úspěchu, tedy získání doktorátu na právech, se zmiňuje pouze pár slovy.
Jako synek hýčkaný buržoazními živnostníky přešel po r.1948 k dělnické třídě. Vystřídal mnoho zaměstnání, ale nejvíce byl šťastný v kladenské Poldi. Nebýt těžkého pracovního úrazu (hlavy), zřejmě by české literatura přišla u úžasného spisovatele.
Bogan (jak jej nazývala jeho paní, se pustil "na plné pecky" do psaní.
Jak sděluje v této knize: "... přestěhovali jsme se do bývalé kovárny v přízemí domu, byla bez oken, ale měl výhodu- bylo tam WC (i když na dvoře) a všechen tento luxus za pouhých 50.-Kčs nájemného za měsíc. No neberte to !
"...Za ty 4 roky v Poldince jsem dokončil osm semestrů mé pravé univerzity. Změnil jsem se i mentálně. Chodím bez kravaty, nežehlím si kalhoty, ani desetikoruny (které jsem žehlil před odchodem na korzo v Nymburce). Stal jsem se obyčejným člověkem, bez smokingu, bez kravaty..."

20 09.04.2020

Číst povídálkování Karla Čapka z jeho cest je cosi jako ochutnávka toho nejlepšího, co si vyberete z jídelního lístku hodně-hvězdičkového hotelu.
Tak třeba popis dne a noci na severu Norska:
"...není tu noc, není tu vlastně ani den. Jsou tu jen hodiny jitřní, kdy slunce je ještě nízko, celé zlaté svítáním a stříbrné rosou a pak už hned přijdou hodiny pozdního odpůldne, kdy slunce je již nízko, už zezlátlé západem, už nachově zamželé sladkou nyvostí podvečera, zlatý podvečer bez konce se v ohnivé půlnoci taví ve stříbrné jitro bez začátku a je zde další den..."
Já "Neználek" jsem byl poučen, jak se to má s Laponci:
"... Čapku", bylo na mne česky zavoláno - "pojď se podívat na toho prcka" !
"... Čapku, pojď se podívat na toho prcka" ! Opakovala zubící se Laponka bezvadně a zřetelně..
"... Čapku," broukal scvrklý děda - "pojď se podívat na toho prcka" !
"... Čapku", pokřikoval celý tábor Laponců
"Karle, slyšíš je ?" bylo mi česky řečeno,
"Karle, slyšíš je ?" opakoval jásavě dav a ještě "Čapku pojď se podívat na toho prcka !"
"Jsou to neřádi" Podivil jsem se nahlas.
Stará babka pokývala vážně hlavou, " Jsou to neřádi", řekla.
Laponci jsou drobní a degenerovaní, ale mají úžasný, opravdu divošský sluch.
Bože! Proč má člověk tolik rád všechny národy, které poznal !.....
Samozřejmě kniha přináší mnoho zajímavého z Dánska, Švédska, ale zejména Norska.
To severní mě uhranulo.

20 01.04.2020

Jiří Menzel je fenomén českého filmu. Ona jeho starší spolužačka na FAMU Věra Chytilová dobře věděla, proč nad ním držet patronát. Tato kniha se čte sama, je pohodová a připomíná čtenáři vše krásné, co tento úžasný člověk natočil. Když si uvědomíme,kdy natočil Ostře sledované vlaky a pohlédneme na náš aktuální kalendář, nezbývá než se před tímto člověkem hluboce poklonit.
A nejen to, každý má právo na slabší chvilky. A já proto toleruji i jeho pár filmů (třeba Čonkina), které mě neoslovily.
Když si jen uvědomíme, že tento člověk byl asi jediný, kdo "dýchal" paralelně s panem Hrabalem. Rozuměl jeho pábení, proto jsou jeho "hrabalovské filmy" tak kouzelné. V mém případě třeba komunisty dlouho zakázaný film "Skřivánci na niti".
On byl dalším, kdo měl cit pro zfilmování pro mnoho čtenářů nezfilmovatelného Rozmarného léta. Ale jakým poetickým způsobem tak učinil ! Před listopadem r.1989 přišel do kin "Konec zlatých časů". Nedovedu si představit u nás jiného tvůrce, který by poetiku V.Vančury tak pochopil a předložil divákovi "na zlatém podnosu".
Možná, že si neuvědomujeme jeho až akrobatické schopnosti v mladším věku, a to jak ve filmech, tak na divadelních prknech. A spolu s tím si představme pana režiséra jako filmového herce ! Věra Chytilová věděla, proč svého mladšího kolegu obsadit do svých několika filmů.
A přitom se dovedl obsadit i do filmů svých, vzpomeňme na chápavého mladého doktora, který rozmlouvá s Milošem Hrmou v nemocnici o jeho sexuálních problémech (a jak to pomohlo) !
Raději budu končit, jinak bych o této úžasné osobnosti českého filmu mohl psát ještě dlouho.
Spolupráce se Z.Svěrákem a Vesnička středisková ! Pro nás balzám na duši.
"Pane doktore, vy jste se zas kochal, že ?"
Tuto knihu jsem jsem si musel koupit! Jak filmy autora, tak toto vyprávění je nezapomenutelné.
Vážený pane Jiří, udělal jste mi vždy hodně radosti !

20 21.03.2020

Reprezentativní publikace navýšená výtečnou předmluvou Terezy Brdečkové. Autor odvedl dokonalou práci a pro toto vydání připravil vkusný a odpovídající výběr.
Samozřejmě děkuji i Milé Maruš, která mi vnukla nápad knihu si půjčit.
Výběr obrazu na titulní stranu knihy (Vittorio Matteo Corcos: Sny z r.1896) je vypovídající:...Způsob jak čtenářka energicky pozvedla hlavu prozrazuje, že zcela určitě netouží po návratu do stavu nevinnosti. Tato žena rozhodně není snílek.
Za sebe osobně bych si přál, kdyby mě autor doprovázel po špičkové, světové obrazárně a podal mi úplný výklad o kubismu. Je něco jiného tyto obrazy pouze vnímat sám...
Osobně se mi z knihy nejvíce líbí obraz Antona Eberta z r.1883 - Příběh na dobrou noc.
Jen více takových knih.

20 20.11.2019

Nadčasová kniha, která čtenáři odhaluje emigraci do morku kosti. Až při jejím čtení si uvědomíme onu hrůzu emigrace politické. Opouštím svou zemi s tím, že se tam možná již nikdy nevrátím. Velikost autora tkví v tom, že trudnomyslné téma dovede v pravou chvíli vyšperkovat i troškou jemného humoru.
Toto dílo oslovuje čtenáře i po mnoha létech od jeho vzniku.

20 29.08.2019

Cesta zpátky vojáků, kteří přežili hrůzy I.světové války byla různá. Ti schopní, či vykutálení překonali i období obrovské inflace. Další skončili v ústavech pro choromyslné, či spáchali sebevraždu . A zbytek se rval se životem, což byla v poválečném Německu "fuška". O této široké skupině lidí, kteří se snaží adaptovat v civilním životě, píše jeden z nich - autor této knihy. Dávám za pravdu Jadranovi, který ve svém komentáři upozorňuje na vrchol knihy, kterým je proces s jedním z nich. Je souzen za vraždu. U soudu jsou i jeho frontoví kamarádi, kteří dávají zabrat prokurátorovi (ten by viděl souzeného nejraději s oprátkou na krku), který v afektu označuje chování jeho kamarádů v soudní síni za katastrofální zvlčilost.
...Zvlčilost? Kdopak ji zavinil ? Vy jste ji zavinili ! Vy všichni patříte před n á š soud !
Vy jste svou válkou z nás udělali to, co jsme. Tak nás tedy zavřete s ním, bude to nejlepší ! Co jste pro nás udělali, když jsme se vrátili ? Nic ! Nic ! Hádali jste se, kdo co vyhrál, odhalovali válečné pomníky, žvanili jste o našem hrdinství, ale ulili jste se od odpovědnosti ! Přenechali jste nás osudu a pustili nás k vodě. Místo abyste nás učili věřit zase v dobro, řád, lásku, tak jste roztočili mašinérii vašich paragrafů. Jeden z nás už na to zašel, tady stojí druhý....
Jde o knihu plnou lidského soucitu, mužské tvrdosti i chlapecké bezradnosti, proto je "Cesta zpátky" pořád aktuální .

20 25.08.2019

Pana Foglara považuji za úžasného autora své doby pro kluky a holky. Budoucí kniha vycházela nejdříve na pokračování v časopise Mladý hlasatel . Díky tomuto prozřetelnému nápadu vystoupil náklad časopisu na 210.000 výtisků !
Opakovat zde obsah knihy je zbytečné, učinilo tak přede mnou mnoho čtenářů. Je zajímavé, že Mladého hlasatele zlikvidovali v r.1941 poskoci nacistů a jeho pokračovatele časopis Vpřed ani ne o 10 let později komunisté. Je to symbolické. Do pubertální mládeže začali soudruzi ládovat Pavlíka Morozova či Vasku Trubačova a jiné slátaniny.
Pokud by tomu nebylo a klub Rychlých šípů by pokračoval, nedovedu si představit Rychlonožku s pionýrským šátkem a třeba o chvilku později Jarku Metelku ve svazácké košili !
Jde o krásnou klasiku, na kterou nostalgicky vzpomínám.

20 26.05.2019