1amu komentáře u knih
Málokterý pedagog dovedl nám (kdysi nedoukům) vysvětlit dějiny českého státu a práva, jako autor této vzácné publikace, která bohužel (v mém případě) byla vydána pozdě.
Patřil jsem mezi ty studenty, kteří občanské právo kdysi hluboce podcenili, respektive jeho základ Občanský zákoník.
Doteď si pamatuji jak nám autor, tehdy ještě pouze docent Malý vysvětloval jak tato norma (pro obyčejného smrtelníka základní pro jeho další život) byla od dob Rakouska-Uherska normou norem a byla zlikvidována socialistickým právním řádem až v roce 1964 .Tak dlouho vydržela při životě- neuvěřitelných dalších 16 let po t.zv. Vítězném únoru 1948. Tak byla precizní. I o tom je tato vzácná publikace.
Ale zpět k JUDr.K.Malému. V letech 1990 až 1994 zastával funkci prorektora Univerzity Karlovy. Od 1. února 1994 se stal na dvě funkční období (do roku 1999) 505. rektorem Univerzity Karlovy.
Považuji si, že jsem byl u nezapomenutelných přednášek autora, ale zároveň i toho, že mne na první pokus vyhodil. Nebylo nás málo. Bohudík jsme byli poučeni, že u doc.Malého se musí makat !
Kde jsou ty časy, kdy Travis Mc Gee z Floridy bavil své příznivce. Zpravidla žil na vlastní jachtě, kterou mu občas nějaký zloduch vyhodil do povětří. Náš hrdina z toho obvykle vyšel zdráv, nebo mu poskytl pomoc v nouzi nejvyšší jeho přítel Meyer.
Ale autor stárne, ztrácí invenci. A bohužel je to na této knize vidět (byla vydána 4 roky před jeho smrtí). Nuda a zase nuda. I Travise to musí otravovat a ještě k tomu v Mexiku, kde je sice levný život, ale není to jeho milovaná Florida.
Kšeft mu zadá Viceguvernér a správce majetku velké banky v Miami, vlastník nemovitostí. Zbytek života již pozoruje pouze z invalidního křesla, sám. Než odejde na věčnost, chtěl by vědět proč a jak umřela jeho jediná dcera právě v Mexiku.
Peněz má plno a již je neutratí.
A Travis s Mayerem pátrají. Výsledek není právě takový, jaký by si všichni přáli.
Ještě, že autor neopomenul ke konci na usínající a znuděné čtenáře : ... pevněji mne objala a tiše vzdychla uspokojením...
Profesor Zdeněk Nejedlý, pokud byl řádným pedagogem na UK v Praze, i když od 20-tých let minulého století již u komunistů, byl pedagogickou personou. Leč snaživého partajníka učinili soudruzi po válce ministrem. Bohužel již nenavazuje na svou relativně dobrou pověst (pár let tomu nazad) a začíná publikovat neuvěřitelné bláboly. Příkladem je tato kniha.
Když se začtete do knihy Jiřího Křesťana (Vyd.Paseka) dočtete se cosi jiného:
"Ostudnou kapitolou české kulturní historie je tzv. boj o Dvořáka, který ve druhé dekádě 20. století rozpoutal jeden z pozdějších představitelů komunistické totality Zdeněk Nejedlý. Kořeny jeho myšlení lze patrně hledat v rodné Litomyšli (nar. 1878), rodišti B. Smetany a působišti A. Jiráska. Z těchto dvou osobností si již v mládí vytvořil modly svých pokrokových ideálů. Oddanost Smetanovi neznala u Nejedlého mezí a mnohdy hraničila až s fanatismem, kdy ve jménu svého Mistra likvidoval "protivníky" (zejména A. Dvořáka a Janáčka). A.Dvořáka vycházejícího z tradičních hudebních forem pak uměle stavěl v ostrém kontrastu do pozice zpátečníka."
Své si ke kauze Nejedlého napsal i Josef Škvorecký (Scherzo capriccioso. Veselý sen o Dvořákovi).
Jsou zde dva špičkové komentáře. Jeden od kap66 a druhý napsal jadran . Lépe než oni bych svůj názor na tuto knihu nevyjádřil.
Dělá mi potěšení ohodnocení nejvyšší.
Psohlavce a vůbec celého Aloise Jiráska mi znechutil bývalý univerzitní profesor a pozdější ministr školství Zdeněk Nejedlý. Abych velebnému kmetovi A.Jiráskovi nekřivdil, zkusil jsem si po létech přečíst tuto knihu se zaměřením na vše negativní, co se v ní líčí a získat více poznatků o zloduchovi.
Svobodný pán Wolf Maxmilián Lamingen z Albenreuthu, zvaný Lomikar (23. listopadu 1634 – 2. listopadu 1696) byl český šlechtic a podnikatel německé národnosti, pocházející z rodu Lamingerů z Albenreuthu.
Byl nejmladší ze čtyř dětí Volfa Viléma Lamingena z Albenreuthu, který přestoupil ke katolické víře a v rámci pobělohorských konfiskací získal vládu nad Chodskem. V roce 1660 se Wolf po soudním procesu o dědictví stal pánem na domažlickém hradě, od roku 1676 sídlil na barokním zámku v Trhanově.
Za povšimnutí stojí věk nového pána, pouhých 26 roků ! Jan Sladký Kozina byl o 18 roků mladší (*1652).
Lamingen patřil k průkopníkům průmyslové výroby v Čechách, vlastnil sklářskou huť, železárnu a textilní manufakturu. Jako pracovní síly využíval také místní Chody, kteří mu však odpírali robotní povinnost s poukazem na stará královská privilegia. Nevoli vzbuzovalo také zabírání zemědělské půdy, kácení lesů, panský monopol na výčep piva, zvyšování daní a usazování německých kolonistů. Roku 1692 vypuklo proti Lamingenovi chodské povstání, po jeho potlačení byl Jan Kozina popraven 28. listopadu 1695 v Plzni. Necelý rok nato zemřel Lamingen při hostině na mrtvici, je pohřben v kryptě kostela svatého Martina v Klenčí pod Čerchovem.
Pokud zůstanu nezaujatý ke Kozinovi i Lamingenovi, mohu konstatovat i podezření, že Lamingen získal velký majetek až po soudním procesu. Dovedu si představit, jak soudní řízení ve feudální době probíhalo a kdo měl vždy onu jedinou pravdu.
Chápu Chody, že to vydrželi s Lamingenem hodně dlouho - považte 32 roků. Uff-uff ! A že se do boje o práva Chodů pustil právě Jan Sladký zvaný Kozina ve věku 40-ti roků ho ctí, ale muselo mu být jasné, že proti obrovské přesile nemůže mít se svými Chody šanci. Zvažme, že mu manželka Dorotka porodila 6 synů (bohužel 4 zemřeli) a v té době byl nejmladší Matěj pouze 3-letý ! O tři roky později již vnímal, kdo způsobil rodinnou tragédii.
Ano ! Jan Sladký Kozina byl hrdina (nebo slovy později narozených - frajer).
Protože komentáře vystihují celou úžasnou cestu v Pacifiku, doplňuji je již jen jmény :
Thor Heyerdahl (1914 – 2002), organizátor a vůdce expedice, bez něj by k expedici nedošlo.
Erik Hesselberg (1914 – 1972), navigátor a umělec. Namaloval velký obraz boha Kon-Tiki, jenž zdobil plachtu voru.
Bengt Danielsson (1921 –- 1997) měl během plavby roli číšníka, což v tomto případě znamenalo především přidělování denního přídělu jídla a pitné vody. Danielsson byl švédský sociolog, který se zajímal především o teorii stěhování národů. Během expedice zastával také roli tlumočníka, neboť byl jediným španělsky mluvícím členem skupiny.
Knut Haugland (1917 – 2009) byl především radiokomunikačním expertem. Během 2. světové války byl vyznamenán Brity za účast na sabotážních akcích v Norsku.
Torstein Raaby (1918 – 1964) během plavby také zajišťoval radiové přenosy. Zkušenosti s radiokomunikací získal též během 2. světové války, když se skrýval za německou linií a sledoval německou válečnou loď Tirpitz. Jeho tajné rádiové přenosy významně přispěly k jejímu potopení spojeneckými bombardéry.
Herman Watzinger (1910 – 1986) byl technik, během cesty zaznamenával meteorologické a hydrologické údaje
Můj přítel, radioamatér Vláďa Kott (+1984), OK1FF mi při jedné z návštěv, ukázal potvrzení o navázaném spojení s KON-TIKI (t.zv.QSL), měl se čím pochlubit.
Vůbec první kniha od Dicka Francise u nás vydaná v zelené edici MF zvané Smaragd a hned mezi čtenáři bomba ! V té době běžný náklad 100.000 výtisků v t.zv. "knižním čtvrtku" zmizel rychle z pultů.
Proč ?
Šlo o zcela nový druh detektivky. Prostředí anglických vrcholových dostihů bylo čtenářům neznámé. K tomu hlavní postavy : začínající a zprvu úspěšný žokej a proti němu padouch jak vyšitý (což se v dalších knihách autora stalo pravidelnou kostrou příběhu).
Kniha má spád, čte se dobře a je s podivem, že původní překlady těchto knih byly lepší, než v časech, kdy se jich ujmula paní Moserová-Davidová.
Škoda, že autor nepokračoval v tomto nastaveném scénáři. Pozdější knihy mají hrdiny čím dále, tím více postižené tělesnými vadami a u padouchů roste stupeň jejich psychopatie. Čtenář si pak brzy uvědomí na čem je.
Shrnuto : start byl výtečný do první třetiny vydaných knih, pak to šlo bohužel již dolů.
Půvabnou a vzpomínkovou knihu "starší" z dvojčat Staši si vychutnají čtenáři, kteří si přečetli a prohlédli knihu Rodinné album, napsané sestrou Olou, která se již bohužel nedožila 100.narozenin Staši v září r.2019.
Kdo se zajímá o osobnosti československého kulturního života za I.republiky i krátce po roce 1945, bude nepochybně nadšen, což byl při četbě i můj případ.
A opravdu bylo co závidět. Třeba volňásky do 1.řady Osvobozeného divadla, počínaje Premiérou Skafandr (1929). Sestry viděly všechny hry až do Pěsti na oko (1938). Na dirigujícího Jaroslava Ježka si doslova mohly sáhnout.
5*komentáře níže je příjemné číst, protože vypovídají o všem dalším co bych ještě mohl napsat.
Kapitola sama pro sebe jsou výroky nejstaršího syna Janka v útlém věku.
Já bych uvedl ještě dialog nejmladšího syna Michala s taxikářem v Paříži:
Michal udává cílovou adresu: "Rue Giordano Bruno".
Taxikář po chvilce : "Kdo to vlastně byl ten Giordano Bruno"?
Michal: " Ale jeden astronom, žil v XVI.století a tvrdil, že se země točí kolem slunce a oni ho za to upálili."
Taxikář: No jo, vono je někdy lepší držet hubu."
Cosi jako příběh pana Vejvary jsem kdysi prožil, pravda bylo to o pár desítek let dříve. V té době jsem četl úplně jiné knihy než "Kondelíky". Byla to má hloupost. Pokud bych znal typ pana Kondelíka, vše mohlo jít lépe. A ještě jedno velké mínus. Můj Kondelík byl excelentní řemeslník. A já, jako Vejvara jsem měl pinktlich tak - k manuální práci hodně daleko. Ale Ignát Herrmann měl vše v malíčku, proto je ta kniha tak roztomilá . V mém případě paní Kondelíková byla ještě lepší než v knize a také ve filmu paní Nedošínská. Tam byla ta hlavní podpora. Věděla dobře, že vytáhnout mého Kondelíka na Karlštejn je blbost. Stačí prý flaška Starého myslivce.
Ušetřili jsme obuv. "Myslivec" splnil svůj účel.
Kondelíka jsem přečetl o hodně později. Z chyb se člověk učí.
Vězeňský psycholog napsal bestseller ! Měl unikátní možnost vést rozpravy s B-éčkem nacistického odpadu. (Za Á-čko považuji sebevražedníky v čele s Hitlerem a uprchlíky od Eichmanna, Mengeleho a nezjištěného Bormanna). Ti z procesu skončili po zásluze na šibenici (pouze Göringovi se zdařila sebevražda). Pár grázlů v čele s "pilotem" Rudolfem Hessem (+1987) dožilo buď ve věznici Spandau, nebo jako Albert Speer a malý zbytek byli po 20-ti létech propuštěni.
Jde o jedinečnou knihu dialogů lékaře a zatloukajících zločinců.
Je s podivem, že člověk s tak záhadnou pověstí a zejména neuvěřitelným životním příběhem, tedy plukovník Thomas Edward Lawrence, známý coby Lawrence z Arábie (* 1888 + 1935) proslavený jako organizátor arabského povstání proti Osmanské říši v roce 1916, nezaujal čtenáře.
Od R. Gravese známe příběhy císaře Claudia, někdo možná viděl film Lawrence z Arábie (v hlavní roli Peter O'Toole ) ale to je vše.
Tak jako knihy o Claudiovi, i tato kniha je strhující. Hlavní hrdina, již jako student historie v Oxfordu podnikl řadu dobrodružných cest do Sýrie a Palestiny, zúčastnil se vykopávek v Iráku, kde se naučil arabsky a sblížil s kočovnými beduíny.
Roku 1914 se zúčastnil archeologické a kartografické výpravy na Sinajském poloostrově a je pochopitelné, že si jej povšimla britská rozvědka v Káhiře. Když v červnu 1916 vyhlásil emír v Mekce, šarif Hussein, povstání beduínů proti Osmanské říši, stal se Lawrence styčným důstojníkem.
Ač Lawrence neměl žádné vojenské zkušenosti, vyvinul pro špatně organizované beduíny účinnou strategii partyzánské války. Atentáty na jedinou železniční trať, na vodovody a osamělé posádky měly úspěch.
Je zde opět slovo ALE:
Lawrence nevěděl, že Britové a Francouzi nemíní nechat Palestinu, Sýrii a Libanon Arabům, nýbrž že si je po válce rozdělí. Když všechny jeho snahy prosadit arabskou nezávislost selhaly, trpěl těžkými výčitkami svědomí, odmítl všechna vyznamenání a končil pod falešným jménem jako prostý voják.
Chlouba české architektury . Vždy když navštívím Hradec Králové, tak mi je líto, že jsem v tomto krásném zahradním městě nebydlel. Je úžasné jak se myšlenky a představy jedince dovedou promítnout do reality.
Josef Gočár (* 1880 + 1945) - jeho díla především z kubistického a funkcionalistického období patří k vrcholům české moderní architektury. Pracoval jako architekt pro firmu Baťa ve Zlíně a je to vidět na první pohled.
A v mém případě ona pověstná jahůdka : kubistický Dům U Černé Matky Boží.
Stojí na místě původního barokního domu rytířů Granovských, po kterém převzal jeho název. Byl vystavěn původně jako obchodní dům na základě požadavků obchodníka Františka Herbsta. Zajímavostí je, že původní Gočárův návrh domu nesplňoval požadavky posuzovatele stavby – pražského magistrátu – na dokonalý soulad s historickým prostředím. Gočár na to reagoval tak, že dům doplnil o další kubistické prvky – např. více kubistický vchod nebo balkónové zábradlí.
Již tento postup svědčí o jeho osobnosti .
Josef Gočár je pochován na Slavíně.
(Je škodou, že v r.1958 zřejmě z finančních důvodů, nemohla být vydána reprezentační publikace, kterou by si Josef Gočár nepochybně zasloužil).
Píše se rok 1939 a slečny Staša a Olga Jílovských otevírají oficiálně Fotografický ateliér OKO na Národní třídě, v půdních prostorách Topičova domu. Nutno dodat, že zde pracovaly již dříve.
Obě dvojčata chodila zprvu na Drtinovo dívčí gymnázium na Smíchově. Po rodinné dohodě skončily v kvartě a přešly na Grafickou školu se zaměřením na fotografii. Měly výborné učitele, zejména Jaromíra Funkeho a Josefa Ehma. Fotografování je provázelo celý život a kvalita snímků v této knize je na úrovni. O vše se zasloužili pánové Rudolf Jílovský otec dvojčat, zvaný "tatíček", člen kabaretu Červená sedma a dlouholetý ředitel Nakladatelství Frant.Borový. Rodiče děvčat se sice rozvedli v r.1928, ale tatíček se s dcerami pravidelně stýkal a také je učil fotografovat. Pak zde byl mladý Adolf Hoffmeister, zvaný Ada, nový přítel maminky Staši, který děvčata učil uměleckému vkusu a malování. Dle údajů v knize, byl to právě on, kdo významně přispěl finančně k vzniku jejich fotoateliéru.
V knize jsou vzácné fotografie z mládí děvčat, která byla díky rodičům ve stálém styku s dětmi Herbenů, Guttfreundů, Peroutků, dědečkovy nejmladší dcery Diny (pouze o 2 roky starší než dvojčata), malé"Honzy" Krejcarové, dcery Mileny Jesenské, největší přítelkyně jejich maminky. Ze snímků je vidět, že měly velmi šťastné dětství.
Jinak tomu bylo po válce a zejména po roku 1948, kdy sestrám odebrali živnost. Mladší Ola, autorka knihy píše, že jí to nevadilo, protože pečovala o své tři malé dcerky a Staša žila s manželem Ivo Fleischmannem v Paříži, kde Ivo F. pracoval na čs.ambasádě. Po r.1968 se již do vlasti rodina sestry, z Francie nevrátila. K tomu došlo až v r.1989.
Fascinující je nápad autorky, která si se svou nejstarší dcerou dala práci, vybrat ty nejlepší (a velmi vzácné) snímky do knihy (zprvu soukromý tisk). Tu chtěla věnovalat sestře k jejím 100.narozeninám (* 24.9.1919).
Osud rozhodl jinak, Ola se toho nedožila, zemřela o pět let dříve. Dokončení se ujmula její dcera Anna, která prosadila vydání knihy pro veřejnost v r.2019 !
100-letá paní Staša musela mít z toho vzácného a krásného dárku určitě radost.
Kniha je vzácná v tom, že obsahuje množství unikátních a doposud veřejnosti neznámých snímků, třeba prominenta jejich fotoateliéru Karla Čapka (červen 1938), kterého tam doprovodil možná k poslednímu fotografování tatíček děvčat. Zajímavé je foto do ilegální průkazky zarostlého Julia Fučíka (r.1941), snímky maminky dvojčat s M.Jesenskou, či výletní plavba osobností - Gočára, Voskovce a přidružených Mánesovců po Vltavě.
Zřejmě nejvzácnější je společné foto Staši a Oly s Bořkem Dohalským (výlet na Rabštejn 1935).
Mé velké díky patří Milé Maruš, bez jejichž informací bych se k tomuto knižnímu klenotu vůbec nedostal.
Krásná žena ! Štěstím bylo, že u nás se promítalo s Audrey opravdu mnoho filmů. Narodila se v r.1929 v Belgii holandské šlechtičně, baronce von Heemstra, otec Joseph Ruston se narodil v obci Úžice u Prahy a byl významným bankéřem. Jméno Hepburn si zvolila z rodokmenu své matky, kde vévoda Hepburn byl třetím manželem Marie Stuartovny.
Audrey po baletní přípravě v Londýně využila v r.1951 nabídku z broodwayské show Gigi na titulní roli. Jak jinak - zazářila.
A začala kariéra superstar. R.1953 - jedna ze dvou hlavních rolí ve filmu Prázdiny v Římě a ihned Oscar !
1956 americká verze Vojna a mír, kouzelná a něžná Nataša Rostovova, vedle ní kníže Bolkonskij - její první manžel Mel Ferrer. Audrey jde ve filmech z náruče do náruče hvězd Hollywoodu. Trvá to do roku 1967, kdy zahraje fantasticky slepou dívku v thrilleru Čekej do tmy . Připravte se na mrazivý thriller.
Na scénu vstupují dvě postavy. Susy, která nedávno přišla o zrak a stále se učí jak s tímto handicapem žít, a psychopatický vrah Roat. Roat chce získat heroinem nacpanou panenku, o které si myslí, že ji Susy má. Jediné oč jde Susy, je přežít. Když ve tmě skočí psychopat (Alan Arkin) po Suzy, vždy zaječelo hrůzou celé kino. (Kvůli tomu jsem šel na tento film opakovaně asi 5x).
Úžasná herečka, něžná a statečná žena. Podlehla zákeřné nemoci v r.1993.
Nelze na ni zapomenout.
Buď kovboj nebo voják a bylo jedno, ze které doby příběh byl. Mohutný, skoro 2-metrový chlap byl první postavou, která upoutala na plátně (kde se zjevil) diváka. Narodil se v r.1907, pokoušel se studovat i na univerzitě, ale po necelých 2 létech to zabalil. Odebral se do Hollywoodu. Přijalo ho studio Fox film jako pomocného dělníka, ale brzy povýšil kaskadéra. A v r.1930 hrál v prvním westernu, nešlo o zázrak, ale John vydržel a točil westerny na běžícím páse. Netrvalo dlouho a objevoval se již v hlavních rolích.
V roce 1970 dostal konečně Oscara za hl.roli ve filmu Maršál.
Líbil se mi v mnoha filmech, ale asi nejvíce v epizodní roli filmu natřískaného hvězdami z období červnové invaze v r.1944. Film se jmenoval Nejdelší den (1962) a velký John hrál velícího důstojníka výsadku parašutistů, kteří se domlouvali po seskoku píšťalkami. Napětí by se dalo krájet.
John Wayne se odebral do "filmového nebe" v r.1979.
Je škoda, že tato útlá knížečka je zřejmě jedinou, která u nás vyšla.
Oonu jsem znal pouze jako dceru několikanásobného nositele Pulitzerovy ceny, jehož vztah ke svým dětem byl nepochopitelný a potom jako manželku Charlie Chaplina a matku 8 dětí. Její nejlepší kamarádkou byla pozdější herečka a módní návrhářka, milionářská dcerka Gloria Vanderbilt, díky níž se dostala mezi společenskou smetánku a seznámila se s budoucími hvězdami literárního nebe – J. D. Salingerem a Trumanem Capotem či s nadějným režisérem Orsonem Wellsem. Vztah se Salingerem, který ji velice miloval, psal jí dlouhé dopisy a často jí telefonoval, skončil dnem, kdy se seznámila s Chaplinem.
Tuto knihu jsem si doslova vychutnal, jednak mistrovskými dialogy mezi Oonou a Jerrym, ale i popisem prostředí 40-tých let XX.století v NY, ve kterém žili ti, kterým se říkalo zlatá mládež. Ano jde o směs faktů a fikce, ale podaných tak, že mi to vůbec nevadilo.
Autor odvedl mistrovskou práci a dělá mi radost, že jsem ho poznal.
Zajímavá kniha, kterou zřejmě moc lidí číst nebude. Přitom jde o konfrontaci dvou vrcholových komunistů . Gottwald byl o pět roků starší, narodil se jako nemanželský syn chudé služce. Slánský byl na tom lépe, otec byl vážený obchodník, dobře finančně zajištěný. A právě Slánský vsadil na špatnou kartu-dal se ke komunistům, kde vzhledem k nesporné inteligenci rychle postupoval.
Obdobně lze charakterizovat i jejich manželky. Marta G. rovněž nemanželské dítě. Kupodivu nikdy nebyla členkou KSČ. Chtěla být dámou a obdivovala (zejména po r.1946) H.Benešovou.
Josefa Slánská ji inteligencí vysoce převyšovala.
Rozhodující pro oba politiky byl r.1950. Sovětští poradci potřebovali důkazy o Slánského protistátní činnosti. K tomu posloužil dopis tajemnému „Velkému metaři“, který se v listopadu 1951 dostal do rukou Státní bezpečnosti. Psalo se v něm o možném chystaném procesu proti adresátovi a nabízeném odchodu do zahraničí. Adresátem měl být podle StB právě Slánský.
A začaly dohady, kdo může být autorem. Tato záležitost není doposud důkazně vyřešena. K autorství se přihlásila (prý) skupina emigrantů v čele s plk.Moravcem v Londýně.
Slánský byl ale zejména odepsán Stalinem, který byl antisemita. Ještě ke všemu mu vadil postoj nového státu Izrael .
Proto ona poslušnost čs.pohůnků a rychlost se kterou proces proběhl. (20.-27.11.1952) poprava 3.12. téhož roku. Samozřejmě za vydatné pomoci sovětských poradců a psychopatického prokurátora Urválka.
Za necelé tři měsíce zemřel Stalin, týden po něm Gottwald.
Za připomínku stojí informace, že 23. listopadu 1951 večer a u tehdejšího předsedy vlády Antonína Zápotockého se konal večírek pro sovětské poradce. Spolu se svou manželkou se ho účastnil i Rudolf Slánský. Nikdo si k němu nechtěl přisednout. Když manželé po půlnoci odešli, dal Zápotocký echo, že někdejší druhý muž strany může být zatčen.
Datum je zajímavé, načasování procesu o rok později též.
K této knize jsem důvěru neměl již proto, že jsem před ní četl jinou a také o R.Cortésovi. Uznávám, že jsem se mýlil. Kvalitu zvýšily vzpomínky dcery zpěváka paní Dáši, zejména pokud jde o přiblížení orchestru Karla Vlacha v prvních 10-ti létech po II.sv.válce.
Je zde ale citován jeden spíše neznámý dokument, objevený v pozůstalosti Jana Wericha. Jde o dopis Jiřího Voskovce z Paříže (25.7.1948), kde oficiálně zastupoval ČSR v UNESCO, ale se svou druhou manželkou Anne Gerlett tam též založil komorní americké divadlo. Sděluje v sáhodlouhém sdělení, proč a z jakých důvodů se dále nebude věnovat tomu, v čem měla dvojice V+W zejména doma velký úspěch.
Zdá se, že tato "zpověď" Jiřího Voskovce způsobila dlouholeté mlčení mezi oběma.
Protože se dlouhodobě zajímám a Osvobozené divadlo, bylo čtení tohoto dopisu nesmírně zajímavé. Ironií osudu se stalo, že následně v USA žijící Voskovec nemohl dělat to, co si přál a pouze proto, aby se v této zemi pouze částečně prosadil ve filmu, bral celkem druhořadé role (výjimka byl film 12 rozhněvaných mužů).
Na druhé straně se stal Jan Werich ve své vlasti milovanou hereckou osobností, které sice stranovláda házela "klacky pod nohy" - leč neúspěšně.
Novinkou byla i publikace textů k šlágrům, u nichž jsem vůbec nevěděl, že autorem byl Jan Werich.
Anglický název Bell Bottom Trousers pamětníkům nic neřekne, ale ?
Byla jedna holčička v naší ulici,
měla ráda chlapečka s bílou čepicí,
z chlapečka se vyklubal statný námořník,
svaly měl jak Herkules, tváře krev a mlík.
Nosil kalhoty dole široký,
vlněný svetr přes úzký boky,
ona zas byla štíhlá jak rybička,
oba dva se vešli do jednoho trička.
Hit se zpíval každý den, má plno slok až končí stářím babičky (holčičky) a dědečka (ex námořníka).
V kapitole o rolích J.W. v 50-60-tých létech se hovoří též o možnosti zfilmovat Válku s mloky. Vážně se o něm uvažovalo okolo r.1968 v produkci s Hollywoodem. Werich měl hrát kpt. Van Tocha a sexy roli měla mít tehdejší super star Kim Nowak (českého původu).
21.8.1968 učinil ve věci jasno.
Druhá kniha o prvorepublikovém kabaretu Červená sedma, který začal bavit Pražany od prosince r.1909. V repertoáru byla směs písní, kupletů i hraných scén. Dá se říci, že tento kabaret předcházel pozdějším divadlům malých forem.
Původně amatéři pod vedením Jiřího Červeného našli útulek v r.1916 v Rokoku a profesionalizovali se. O dva roky později dostali výhodný nájem v hotelu Centrál, v Hybernské ulici (později Komorní divadlo). Zde se jim dařilo a rozšířili svou působnost na pobočku v Brně o rok později. Nebyl to dobrý tah. Pro malou návštěvnost pobočka zde ukončila svou činnost v r.1922.
Je s podivem kolik později úspěšných umělců prošlo tímto kabaretem:
Vlasta Burian, E.A.Longen, E.Bass, R.A.Dvorský, Karel Hašler, Jindřich Plachta či bratři Eman Fiala a Ferenc Futurista.
O program se starala "silná trojka ve složení: Jiří Červený, Eduard Bass a Rudolf Jílovský.
Přihlouplí soudruzi cenzoři "zařídili", že právě jedna z hlavních postav kabaretu, po r.1948 emigrant (USA) Rudolf Jílovský byl z rukopisu této knihy odstraněn.
V Praze nastal po I.sv. válce boom zábavních podniků, ale Červená sedma byla tou první a jedinečnou.
Nebýt mé pracovité předchůdkyně s komentářem níže, možná bych se k této drobné vynikající knížečce nedostal.
Zapisovat své sny je geniální nápad, autorka a její dcera to začali sepisovat až od roku 2000 (kdy Ole Jílovské-Houskové bylo více než 80 let) a já v duchu naříkal, že jsem totiž nečinil již dříve také, protože některé z těch mých byly neuvěřitelné.
Ale zde cituji sen paní Oly ze dne 25.3.2001:
Cestovatel objeví v Africe v pustinách neznámý malý státeček. Cestuje se svou ženou (jsem to já). Ujme se ho náčelník a přemlouvá ho, aby zůstal a pracoval jako vyslanec s velkým platem. Náčelník mluví česky a říká nám, že studoval v Praze. Jsme nadšeni domky domorodců, ten hlavní je palác-vilka, kam není vidět. Okolo plno soch a já zůstala s malým černouškem, jedním ze synů náčelníka. Ten najednou omdlel. Když se probral, povídá mi česky (rozuměla jsem mu jen já): A pak hned s tátou utečeme...