1amu komentáře u knih
Tato kniha je mou srdeční záležitostí. Jednak proto, že jsem v ČKD dost dlouho pracoval a zejména jsem měl možnost setkávat se a mluvit s lidmi, kterým říkám "dělnická aristokracie". Jiné oslovení pro ně nemám, protože jsem jich bohužel již moc nepoznal. Tito úžasní lidé pracovali ještě za pana Hejdy, byli vždy hrdí, že vytvářejí nové hodnoty, které měly po opuštění továrny hodnotu perfektních výrobků. Málo kde byla ke spatření taková kumulace skvělých konstruktérů a technologů . To vše bylo zásluhou autora, který dělal čest panu ing.Kolbenovi. Ten posledně jmenovaný bohužel zahynul (ve vysokém věku) v koncentračním táboře.
Je smutný konec ČKD, který způsobila parta gaunerů společnosti INPRO svou t.zv.privatizací, která byla otevřeným rozkradením, kterého se pan inženýr bohudík již nedožil.
Z hlediska mně doposud neznámé dokumentace a bohatého fotografického materiálu - hodnotím toto vydání vysoko. Je zřejmé, že pánové Čvančara a Šustek svými obsáhlými publikacemi o "Atentátu" podali nám - zájemcům opravdu pomocnou ruku. Vše nové vybízí čtenáře k hlubokým dalším úvahám:
- Na čí straně byl hlavní zájem zlikvidovat funkčně jednoho z nejvyšších nacistů, generála policie, majitele obsáhlého osobního archivu (pro případ CO KDYBY ?). Heydrich byl nejen chladnokrevná bestie, ale také osoba s vysokým IQ. Víme o agentovi A-54 P.T., víme o veliteli zpravodajců v Abwehru admirálovi W. Canarisovi. Víme o "špionovi, kterému nevěřili - plk.Moravcovi . A teď můžete pátrat dále.
- Ambiciózní K.H.Frank, tolik toužil nahradit R.H. - ale nedočkal se. Je nutno říci, že u něj jasně převažovala krutost a nenávist k Čechům nad inteligencí.
- A pak 2.6.1942 "Manifestace českého lidu pro Říši" známé foto deseti tisíců hajlujících Čechů" . Oproti tomu neznámá fotografie silné čtyřky v čele s K.H.Frankem, která účastníky se zájmem a pobavením sleduje z povzdálí v civilu.
- Povedená fotografie titulního listu časopisu Pestrý týden č.24 a hned pod tím uvedeno - Obrazový list RADOSTI ZE ŽIVOTA (a teprve pak následuje reportáž z převozu ostatků R.H. z Prahy do Berlína dne 7.6.1942)-nebyla dříve nikdy publikována.
Čs. komunisté nebyli jen žáky soudruhů z Moskvy, ale významně se poučili od nacistů z Berlína":
I.
Nocí dlouhých nožů je nazývána stranická čistka či krvavá lázeň, která proběhla v Německu v noci z 29. na 30. června 1934. Hlavním cílem bylo eliminovat mocnou SA a jejího příliš ambiciózního vůdce Ernsta Röhma, který byl po zatčení zastřelen až 1. července.
Proces se Spikleneckým centrem Rudolfa Sánského v r.1952. Jedenáct obviněných bylo odsouzeno k trestu smrti, tři dostali doživotí – což byl (za hranicemi SSSR) nejvyšší počet takto tvrdých trestů, udělených v jediném procesu. Jejich bývalý kámoš, pak prezident K. Gottwald odmítl odsouzené omilostnit, poprava se konala uprostřed noci na 3. prosince 1952 v Pankrácké věznici. Popel odsouzených byl rozmetán příslušníky StB kdesi za Prahou.
Lze to nazvat příběhem o tom jak si to rozdali Karlínští kluci s Kluky židovskými (kteří je zpravidla, ale ne všichni, svou inteligencí a záměry převyšovali). Navazuje proces s buržoazními nacionalisty ze Slovenska v čele s G.Husákem.
II.
24.6.1942 proběhl v Národním divadle t.zv. "Apel českých herců a divadelníků na podporu politiky Říše."
Pohled na vyděšenou hajlující Zdeňku Baldovou a totéž na mladého Karla Högra je smutný. Hlavní projev díků Říši pronesl Rudolf Deyl st.
Na 28. ledna 1977 byli do Národního divadla pozváni národní umělci, herci a jiné osobnosti známé z kulturního života. Na shromáždění přečetla herečka Jiřina Švorcová „Provolání československých výborů uměleckých svazů“ (zpráva byla zveřejněna pod titulkem „Za nové tvůrčí činy ve jménu socialismu a míru“) které vyjadřovalo loajalitu komunistickému režimu. Podobné shromáždění bylo uspořádáno 4. února 1977 v Divadle hudby, kde prohlášení přečetla Eva Pilarová.
Domnívám se, že nacistická show byla tou, kde "šlo o život".
Komunistický "povolávací rozkaz" byl spíše výrazem strachu KSČ z případné opozice, a to je už rozdíl. Tam o život nešlo, ano u některých šlo o kariéru.
Můj závěr je po přečtení smutný.
Ostatky K.H.Franka se prý "možná" nacházejí poblíž tam uložených těl hrdinů odboje.
Je to k neuvěření. Píše se rok 2020.
Jiří Janoušek napsal čtivou knihu, která mohla být u nás vydána až v r.1990 . A to ještě hlavní objekt tohoto povídání nebyl občanem USA (stalo se tak až v roce 1992).
Ivan Lendl je zářný příklad toho jak bývalý režim dovedl likvidovat československé úspěšné sportovce . Zaměřil se zejména na tenisty a hokejisty. Jaroslav Drobný vyhrál Wimbledon až jako občan Egypta a že takových odchodů bylo.
O nedostatku inteligence lidí u nás, kteří to měli na svědomí podali důkaz ještě za éry t.zv. socialismu Rumuni. I oni měli tenisové eso, jmenoval se Ilie Nastase. Je o něco starší než Ivan Lendl, ale vydělával valuty též ve velkém. I na západě dlouhodobě pobýval.
Při finále Davis cupu v r.1980 v Praze byla šaškárna, když vojín Ivan Lendl občas oblékl uniformu vojína čs.armády. V Bukurešti chodil po barech generálmajor Ilje Nastase.
Nelze se divit, že Ivan učinil to samé, co před ním Martina Navrátilová. Pravda v českém tisku, rozhlase a televizi neexistovali . Soudruzi byli většině lidí pro srandu.
Ivan Lendl se v USA oženil. S manželkou Samanthou má 5 krásných dcer. Žije na Floridě, občas dělá některému špičkovému tenistovi trenéra a fandí hokeji. Navštěvuje pravidelně Českou republiku.
Stolní tenis, či ping-pong dnes již asi nikomu nic neříká, ale český sport v něm dosahoval vynikajících výsledků, počínaje mladičkým B.Váňou, naším prvním mistrem světa z r.1938 (bylo mu 18 let).
Druhý matador je autor této knihy, jehož sportovní kariéra je rovněž ohromná.
Devět titulů mistra světa zařadilo Ivana Andreadise mezi legendy světového stolního tenisu. Pouze Barna a Váňa ho překonali v počtu získaných medailí ze světových šampionátů. Všestranný stolní tenista, později vynikající trenér a také žurnalista byl ve své době nejtechničtějším hráčem světa. Prožil toho opravdu hodně a ne všechny jeho zážitky byly příjemné. Poprvé reprezentoval na prvním poválečném šampionátu v roce 1947 v Paříži a hned z toho byl světový titul v soutěži družstev. Pak v průběhu dvanácti let nasbíral dalších osm světových titulů. I když ten nejcennější, ve dvouhře, Ivanu Andreadisovi dvakrát těsně unikl, zapsal se zlatým písmem do dějin čs. stolního tenisu. Byl uznávanou osobností. V roce 1967 se stal prvním předsedou české sekce Swaythling Clubu International. Po skončení aktivní hráčské kariéry pracoval jako sportovní redaktor v deníku Československý sport, kromě toho působil v letech 1965 až 1970 jako trenér reprezentačního družstva žen. V roce 1995 byl zařazen do Mezinárodní síně slávy stolního tenisu (ITTF Hall of Fame).
Osobně jsem měl to štěstí vidět ho při exhibici, což mě následně motivovalo učit se této hře.
Pokud mi teď někdo položí dotaz na český stolní tenis - nejsem schopen kloudně odpovědět. Bohužel.
Dělám to na DK prvně, že připojuji ještě jeden komentář. Po přečtení Faustových skleněných hodin, cože je kniha zachycující začátky Voskovce a Wericha, tedy období let 1922-29 jsem objevil v edičním komentáři pořadatelů jednu perlu, kterou jsem zřejmě v této knize přehlédl.
Jiří Voskovec tam vypráví o všem co se dělo v kulturní oblasti v Praze, a to po jeho návratu ze studií ve Francii.
Cituji: " Jan systematický nikdy nebyl, byl pracovitý, energický a když ho to začalo i bavit, byl výkonný. Leč organizaci práce jsem mě vždy na starosti já. První aktivitou Jana na veřejnosti byla spolupráce s časopisem Český filmový svět. S nabídkou na jeho redaktorské místo přišla paní Zdena Smolová, známá mezi bohémy jako Zet Molas. Možná měla s mladičkým studentem zcela jiné než literární úmysly, to se mi nesvěřil. Jeho úkolem bylo převyprávět děje zhlédnutých filmů, dostal novinářskou legitimaci a viděl každý týden asi 20 filmů. To ho moc nebavilo. Byl nejvíce potěšen tehdy, když se mu podařilo do textu propašovat nějakou ptákovinu. Třeba - Šťastný konec vyžádá si smrti Irenina chotě, jenž zabit spadlým lustrem dělá místo jejímu bratránci (Film Kletba starého zámku-recenze z prosince roku 1924). Redakce časopisu neměla pro tyto experimenty pochopení a Jan po dvou číslech dostal padáka. Nahradil jej Vítězslav Nezval."
Když čtu občas recenze současných uváděných filmů, schází mi u nich šarm Jana Wericha.
Fascinuje mě anotace k této hře, kde to svádí k mnoha "kdyby". Ale základ je ve Francii, kde študáci (jak to tak bývá) měli na gymnáziu legraci z kantora, který je učil fyzice. Mnoho z nás si obdobné pedagogy pamatuje a vzpomíná na ně.
A v tomto případě jeden ze študáků Alfréd Jarry dokonce napsal z recese divadelní hru a netušil, že se stane slavným.
Napsal groteskní příběh otce Ubu, chvastouna a násilníka, blba a zbabělce, který je ztělesněním tuposti, podlosti a zla.
V roce 1929 v Praze dva mladí pánové tuto hru nejdříve upravili a uvedli v Osvobozeném divadle. Jmenovali se Jiří Voskovec a Jan Werich.
Díky nim jsem se s touto hrou seznámil (stydím se, že tak pozdě) při čtení knihy již okomentované níže.
Mám rád študácký humor a pokud je ochucen vtipem V+W je to pouze k dobru věci.
Přitom jde o humor platný i v této době. Stačí si pouze připomenout kolik blbů touží po moci a po trůnu.
I to bylo příčinou, že tato hra, nastudovaná v r.1968 Divadlem Na zábradlí, byla po srpnu téhož roku zakázána.
A stačí připomenout, kdo u nás po Janu Werichovi hrál hlavní roli:
(r.1968-Jan Libíček a ve filmové verzi v r.1996 Marián Labuda)
Tuto knihu ocení zejména skalní fandové Jiřího Voskovce a Jana Wericha. A že je opravdu co číst. Kupodivu nejvíce zajímavostí bylo na konci knihy v edičních poznámkách. Když si uvědomíme, že oba kamarádi byli z ročníku 1905, je udivující pozorovat kulturně-umělecký vývoj zejména Jiřího Voskovce.
Ve svých 17-ti létech píše do renomovaných časopisů a jeho příspěvky (zejména básně) jsou tištěny ! O pár let je přijat do Devětsilu, aby jej Teige brzy vyloučil, protože se "zpronevěřil zásadám sdružení" a účinkoval v béčkovém filmu "Katynka z vaječného trhu" považte - v roli milovníka.
Jak dodává Werich: von se Jiřík ve Francii zamiloval do Šimonky (Simone Maine), chtěl ji ukázat krásy Itálie a potřeboval prachy. Tak mu přišla nabídka režiséra Antona velmi vhod.
Oba mládenci vstoupili do divadelního souboru režiséra Frejky, upravili tehdejší hit ve stylu Dada (napsal Alfréd Jarry) "Král Ubu" s Werichem v hlavní roli a Voskovcem jako kpt.Obrubou (I tato úprava tvoří součást knihy).
Úsměvné je hodnocení divadel mimo Prahu, kam se souborem začínajícího Osvobozeného divadla zajížděli.
Bez konkurence zvítězilo Brno : "Na cestě do Brna jsme věděli, že nás čeká dobré obecenstvo, ale netušili jsme, že bude nejlepší, jaké jsme kdy měli".
Ale Prostějov : "Přijedše tam, shledali jsme s bolestí, že všechno obecenstvo šlo na pivo."
Olomouc : "Ačkoliv každý by zde hledal syrečky, leč my s taktem sobě vlastním o nich pomlčíme, neboť jich v Olomouci vůbec není. Ale je tam výtečná slivovice a ještě lepší divadlo. Bizarní obecenstvo se dostavilo prvně s tváří strnulou a bylo zasmušilé, aby se druhého dne nezávazně rozveselilo a dostoupilo ovační potence brněnské."
Bavil jsem se. Jsem rád, že tato kniha vyšla zásluhou úžasné, doslova mravenčí práce editorů R.Dolejše a V.Kofroně.
Vzhledem k tomu, že kniha byla vydána v r.1965, lze ji t.č. brát pouze jako historický dokument, protože z obsahu knihy v současné době již 90% neplatí. Může být použita pouze případnými zájemci o radioamatérský provoz, vzhledem k tomu, že obsahuje mezinárodní hláskovací tabulku abecedy a 4-jazykový návod jednoduchého spojení (AJ,FJ,NJ a RJ).
Proto nechci hodnotit.
V nedávno přečtené knize Rozsypaná slova o poslední etapě života novináře Karla Hirsche, byla v anotaci zmínka o stejné postavě, která je v této knize. Proto jsem si ji ihned v knihovně vyhledal.
Udělal jsem dobře, reportér Karel Hirsch je Karel Poláček. Lehká dívka je Anděla Šnajdrová, která to "dotáhne" až ke jménu Aimée Warren, vyhledávané a bohaté donátorce všech velkých akcí v Praze.
Velkým plusem knihy je roztomilá čeština 20-tých let minulého století a jasný vzkaz autora ženám-političkám v začátcích nově se rodícího státu.
Oba Karlové - Čapek i Poláček píší pro čtenáře tak, že je radost vše od nich číst.
U nás opomíjená žena, jejíž život silně ovlivnili Dana a Emil Zátopkovi. Před 64 odlétala do daleké Austrálie jako nepolíbený diskařský nováček a vracela se do Prahy jako jediná nositelka zlaté medaile z Československa .
Normální člověk by řekl sláva, sláva, sláva. Alespoň "jedna placka" !
Ale ono tomu tak nebylo. Vše začala řešit vedoucí síla společnosti, která měla v náplni práce (mimo jiné) i řešit problémy.
A problém byl - óóóbrovský. Olinka se tam zamilovala . To by ještě šlo, ale ona se zamilovala do Američana ! A ještě k tomu též držitele zlata za hod kladivem !
Što dělať ??? Dlouho se řešilo jak se k tomu KSČ postaví. Dlouho špatně, až opět pomohli Dana a Emil Z. Kandidát na ženicha dostal po ročním čekání vízum a v říjnu r.1957 se konala na Staroměstské radnici v Praze senzační svatba.
O dalších problémech (zbytečných) si počtete v knize.
Nutno dodat, že Olga (*1932) byla původně basketbalistkou ve Spartě Praha, držitelkou stříbrné medaile na ME v r.1954 a studentkou mediciny na UK v Praze.
Strana řešila i problém, zda může dále reprezentovat ČSR. Skončilo to dle očekávání, na OH v Římě r.1960 již nastoupila za USA.
Z manželství s Haroldem C. má 4 děti, všechny aktivní sportovce. Manželství vydrželo 17 let. Harold se zamiloval opět do sportovkyně, běžkyně na střední tratě. A došlo k rozvodu.
Olga byla vždy jednou z prvních, která v USA vítala naše přijíždějící sportovce. Zejména hokejisty, kteří tam dojížděli nejpravidelněji.
Inu nebýt "výletu" do Austrálie v r.1956, zůstala by možná Olinka doma a možná by emigrovala již v r.1968, či v pozdějších létech. Pokud by tomu tak nebylo, stala by se možná lékařkou . V USA, vlivem sportovní angažovanosti se jí to nepodařilo.
Ale to je všechno kdyby. Faktem je, že jde o nezapomenutelnou osobnost čs.sportu.
Sovětskou literaturu moc neznám, vždy jsem se díval po jiných knihách. Ale tato je o něčem úplně jiném.
Jde o nadčasové téma popsané na množství stránek i jinde, jde o boj naprostého outsidera proti obrovskému netvorovi.
Konkrétně o boj obyčejných študáků proti dobře vyzbrojeným a vycvičeným smrtihlavům.
Čtenář si uvědomuje velice brzy, že to nemůže dopadnout dobře (tak je tomu pouze v pohádkách, i když někdy ani tam ne).
Je dobře, že tento příběh ztvárnil autor a "postavil" cosi jako malý pomníček na počest party odvážných mladých lidí, kteří mohli po válce pokračovat jako lékaři, inženýři...
Nestalo se tak. Ale stačí si připomenout závěr písně V+W o malém Davidovi :
"...a jakej byl Goliááááááš ?"
Tato kniha s podivným názvem se věnuje problematice úsloví "Z čeho nás může trefit šlak". Já se s tím potkávám v životě velice často, ale chtěl jsem se poučit.
Ano šlak nás může trefit buď z radosti, nebo z průseru.
Ale také, když jsme v pravý či nepravý čas na pravém či nepravém místě...atd.
Kniha nemá ani 120 stránek a čte se výborně. Asi nejvíc jsem se bavil u kapitoly "Zvěrolékaři v Americe" (zde myšleny USA i Kanada, kam byl autor pozván svými přáteli z Bratislavy, později emigranty, kteří se zabydleli kdesi u Toronta).
Problém byl jejich ušlechtilý kocour Caesar. V době přítomnosti J.S. byl zasmušilý.
Není nemocný?
Uhodl jsi, včera něco špatného snědl. Navštívili jsme našeho zvěrolékaře, který mu aplikoval injekci. Zřejmě proto ochabl.
Byla neděle, společnost i kocour sedí u bazénu. Zazvoní telefon. Volá zvěrolékař-staral se. Nemocní kocouři ho živí.
A paní domu sděluje návštěvě, že za dva dny půjde s Caesarem k psychiatrovi.
"S kocourem k psychiatrovi? To kocouři na Slovensku běhají po střechách, skáčou ze stromů a kočkují se..ještě, že zde nemáte posvátné krávy jako v Indii..."
Nastal večer, J.S. si vzal kocoura na klín, hladil ho, ten vrněl, vrněl až mu dobrák Julo S. začal rozumět:
"Nech lidi na pokoji, nesmíš jim kazit radost, víš co to pro ně znamená, když mě zavezou bourákem k psychiatrovi ? A ještě mu poukázat honorář ? Zde na veterině se máme dobře i u zubaře."
Caesar se tiše pochechtával.
Možná tu nemoc včera hrál, aby udělal lidem radost....
Dočetl jsem půvabné vyprávění a budu se těšit na další.
Možná bylo mým štěstím, že jsem knihu četl se značným časovým odstupem po shlédnutí filmu.
Protože je John Updike mým oblíbeným spisovatelem, měl jsem dost času si tuto knihu pomaloučku vychutnávat.
Joj ! Těch dobrůtek, které autor nabízí a právě on je v jedné věci nenahraditelný. Neznám jiného autora, který dovede takovým způsobem rozvinout erotický motiv, který se vine celou knihou.
A pak tři roztomilé čarodějky . Ve filmu se mi nezdálo, že by se tím tvůrci zabývali v takové míře, jak to dělá Updike v knize.
Ten, kdo viděl dříve film, má dvě možnosti:
- musí se snažit zapomenout na děj probíhající na plátně,
- nebo si naopak vychutná četbu tím, že si představuje postupně jednotlivé představitele.
I když právě já miluji vstup Darryla mezi smetánku Eastwicku, kdy rozvalen a zvrácen přes opěradlo židle v poslední řadě šíleně chrápe a naruší koncert snažícího se kvarteta.
Jack Nicholson ! Tam kde hraje, je "k sežrání" ! A zde ? Geniální.
Kniha špičkového sportovního novináře, který začal svou úspěšnou kariéru za I.republiky. Spolu s pomocníky zpracoval dokument o historickém úspěchu čs.hokejistů v r.1972, kdy získali dne 20.4.1972 po 23 létech znovu titul mistra světa.
Milovníci hokeje, máte možnost se podělit o tyto okamžiky, alespoň touto knihou.
Jako pamětník, uvádím několik jmen z celého výborného týmu, která nelze opomenout:
Holeček, Dzurilla, Pospíšil, Machač, Nedomanský,Martinec,Hlinka,Šťastný,Farda, Klapáč, Jiří Holík a zejména hráč č.5 Jaroslav Holík, jako střelec vítězného gólu.
Jednak jde o mého nejoblíbenějšího rozhlasového a televizního komentátora (*1922 + 3.8.2003) a protože se blíží smutné datum, kdy nás tento komentátorský génius opustil, chtěl jsem vzpomínkou potěšit pár "souvěrců" na DK.
Gabo komentoval především fotbal a hokej, ale on byl jediným ze sportovních reportérů, kdo z komentování šachového utkání, nebo souboje v šermu, dovedl udělat bezkonkurenční show.
Chtěl bych se s vámi podělit o několik slovních perel velkého Gaba :
Ej to bola postupová dráma ako remeň, futbal možno nemastný - neslaný, podstatné je však teraz to, že sme postúpili na ME! No nič, idem ja pogratulovať trénerovi Jankovi Kozákovi k postupu a hádam, že si spolu pri tejto príležitosti dáme aj za gambáčik jeho obľúbenej hruškovice.
Beránek sa v strednom pásme zmocnil puku a mieri si to osamotený smerom na košickú bránku, no už ho odzbrojuje Bača... Bača - Slanina, pozor na Beránka (!) - Bača - Slanina... ej bisťu, čo to tu ja vlastne komentujem, zápas prvej hokejovej ligy či vari majstrovstvá stredného Slovenska vo varení bryndzových halušiek?
Čo ten Králík dneska stvárá, osem rukou, osem nohou, Boha jeho, to je nemožné... a Králík dostává gól...
Minuta do konca ! Vedieme len 1:0 a Turek útočí... jaj, jaj len vzduch trafil Turek !
Co říkáte ?
Já nic podobného nikdy neslyšel.
Pane Velký Gabo tam kdesi nahoře nad námi !
Komentujte, komentujte, komentujte furt dál !!!
Pro příznivce hokeje (kterým jsem) jde o uníkátní publikaci jednak proto, že se hrálo ve skupinách, tedy i v Praze a Bratislavě, kde hráli naši (s obrovskou podporou diváků). Pro zajímavost uvádím složení posledního 4.útoku, složeného z nováčků : Volf-Golonka-Jiřík. Ti se ukázali, což není zvykem, jako nejlepší a byli i nejmladší. Zejména Jožo Golonka (č.9) a Jarda Jiřík (č.16) zvaný Brambor se pak stali trvale oporou reprezentace. Oba dva náramně trápili ruské hokejisty, kteří z nich byli nešťastní.
Mistry světa se stali Kanaďané, tehdy mohli hrát pouze t.zv. amatéři a bylo zvykem, že Kanada posílala nejlepší amatérský klub, což byl za uplynulý rok tým z města Belleville - McFarlands, kde byl středem pozornosti obr jménem Al Dewsbury (u nás známý jako Džúsbery), koho bodyčekoval, ten se z toho vzpamatovával hodně dlouho.
A pokud tento komentář vůbec někdo čte, představte si, že naši Kanadu v posledním zápase porazili! Té slávy. Vítězný gól dal Mirek Vlach z Vítkovic .
Martino alias Slaska77 : Kladýnko bylo v té době mistrem ligy ! Trénoval ho Vlastimil Sýkora, nyní možná zcela zapomenut. (Nyní již postarší Jarda Jágr se narodil až v r.1972).
Autor patřil mezi elitu sportovních novinářů, odchovaných praxí z I.republiky. Zajímavost: výborný hráč ragby.
Roseana byla tou první ze série a domnívám se, že šlo o zdařilý start. Samozřejmě je úsměvný rozdíl, pokud někdo čte o M.Beckovi a jeho partě nyní . Pamatuji na dobu, kdy jsem si koupil z edice 3x tuto knihu. Nevím to jistě, ale myslím si, že tito autoři otevřeli ze široka bránu tomu, čemu se dnes říká "Severská, nebo skandinávská detektivka", kde preferuji jednoznačně Švédsko v čele s mým oblíbeným Henningem Mankellem.
Roseanu řadím mezi ty lepší ze série, ale jsem rád, že doma je mám všechny a občas se k nim vracím. A spojovatelky v telefonních ústřednách mi nevadí. Pouze policajty ze Stockholmu lituji, že neměli možnost třeba "mejlovat".
Dlouhodobě se zajímám o Osvobozené divadlo, zejména v létech 1927-1938. Uvítal jsem tedy tuto knihu, i když jsem bohužel musel začít s II.dílem (jiné zatím nejsou k dosažení).
Úplnou novinkou pro mě byly dvě informace :
1. Snaha V+W upravit Komenského Labyrint světa a ráj srdce pro velkou divadelní scénu. V daném případě šlo o jednání se správou Stavovského divadla. Představa autorů byla velkolepá . Rozšířit vyloženě pro tuto hru herecký soubor o členy Národního divadla. Hra měla být samozřejmě doprovázena hudbou Jaroslava Ježka. Oba hlavní protagonisté uvažovali pro sebe s glosátorskými postavami Všudybuda a Mámení.
Je obrovskou škodou, že k realizaci nedošlo, zřejmě kvůli negativnímu stanovisku smluvního partnera.
2. Po velkolepém úspěchu filmu HEJ RUP a velmi úspěšné hře Balada z hadrů, hrané v divadle Rokoko s t.zv. Spoutaným divadlem po skandálech českých fašistů při hře Kat a blázen (v Osvobozeném divadle), začali V+W pomýšlet na zfilmování příběhu o rebelovi F.Villonovi . Začal se rodit scénář i úvahy, koho (vedle hlavních protagonistů) obsadit do stěžejních rolí. Byla zde povětrná Kateřina, role jako šitá pro A.Mandlovou. Na hlavní roli F.Villona by se vytvořila nepochybně fronta - Villona by chtěl hrát každý.
Krásné plány přerušila politická situace, od Balady z hadrů se upustilo a začal se psát angažovaný scénář pro film Svět patří nám. Podotýkám, že na slečnu Mandlovou se v tomto filmu dostalo. Zahrála si kladnou roli hlasatelky Markétky.
Tato kniha není pro každého. Ocení ji ti, kteří o historii Osvobozeného divadla již něco ví. Těším se na díly I. a III. - pokud je seženu.
U mne bezkonkurenčně nejlepší kniha, kterou jsem přečetl "jedním dechem" v roce 2020 . Je to dáno i tím, že jsem autora Martina Daneše neznal. V současné době žije ve francouzské Bretani. Ale umínil si a to také splnil, že napíše knihu líčící poslední životní etapu Karla Poláčka. Knihu věnoval vnukovi Karla Poláčka - Tomáši Jelinowiczovi.
Kniha se čte krásně, i když je dost ponurá, zejména když se blíží nenávratný konec života tohoto spisovatele.
Ani ono datum nevíme přesně, zatím se hovoří o 21.1.1945 "na pochodu smrti" z Auschwitz-Birkenau do Gliwice.
Čtenář, který knihu začne číst, je posléze odměněn. Dostane se mu informací, jak to bylo vlastně s knihou "Hostinec u kamenného stolu"
a kdy byl napsán kouzelný příběh "Bylo nás pět" a zejména více informací o jeho životní ženě JUDr.Doře Vaňákové.
A nezbývá mi než moc poděkovat "Milé Maruš", které mě na tento literární skvost upozornila.
Nemohu jinak, než začít komentář odkazem na "Diskuzi" viz výše (u knihy samotné).
Osud této knihy je něčím jako detektivkou a také odkazem na množství českých lidí, kteří buď knize a autorovi významně pomohli, ale také špíně, udavačství možná menší části zejména z fašistické organizace Vlajka.
Ono vydání této půvabné knihy v těžkých chvílích za existence "Protektorátu" bylo čímsi jako pohlazením slušných lidí, kterým byla kniha určena a svým způsobem, bohužel i rozloučením autora právě s nimi.
Pochvalných komentářů je zde dost, proto jsem se zaměřil na fakta v Diskuzi.