Adapa
komentáře u knih
Skandální odhalení
Michael Crichton
(SPOILER) Tento román je naprosto jiný Crichton, než na jakého jsem zvyklý, a přesto bych autora poznal, i kdyby mi ho nikdo neprozradil. Skvěle napsaný příběh, který mě zprvu odrazoval svým tématem, ale nakonec mě vtáhl natolik, že jsem nemohl přestat obracet další a další stránky.
Hlavní postavou je jednačtyřicetiletý Tom Sanders, který již 12 let pracuje v IT firmě, která právě prochází fúzí. Tom je přesvědčený, že v pondělí se dozví, že byl povýšen na vedoucího divize, což je jeho dlouholetý sen. Místo toho se však vše změní v noční můru. Nejenže nezíská očekávanou pozici, ale začínají se objevovat problémy v továrnách, probíhá audit a navíc je jmenována nová vedoucí divize – jeho bývalá přítelkyně, se kterou se neviděl deset let. Hned první den v nové roli se ho pokusí svést. Tom je však šťastně ženatý, má děti a odolá, na poslední chvíli uniká z její kanceláře.
Následující den se situace dramaticky zhorší. Nová šéfová ho na poradě podrazí a obviní ho ze sexuálního obtěžování. Vedení firmy mu doporučí, aby přijal podřadnou pozici na druhé straně USA. Nikdo nechce slyšet jeho verzi událostí – přece by žena neobtěžovala svého podřízeného, navíc ještě nadřízená. Tom se ale rozhodne bojovat. Najme si právničku, svěří se doma rodině a ve firmě oznámí, že se bude bránit proti falešnému obvinění.
Třetí den probíhá arbitráž u soudu, o případu se píše v novinách a Toma začínají ostatní vnímat skrz prsty. Před soudkyní se mu podaří prokázat, že jeho nadřízená lže, ale ta splétá další a další intriky. Tom postupně zjišťuje, že za vším nestojí osobní msta, ale něco mnohem většího. Jeho boj se mění v součást širšího plánu plného lží a manipulací souvisejících s fúzí firmy.
Čtvrtý den Tom odhalí celou pravdu, rozplétá všechny intriky, způsobí "zemětřesení" ve firmě, které zasáhne jak centrálu v Seattlu, tak továrnu v Malajsii.
Kniha má své kouzlo i díky tomu, že dnes působí zastarale. Například Tom nadšeně popisuje výhody mobilního telefonu, který uchovává telefonní čísla, nebo vynález CD-ROM a jeho možnosti. Crichton skvěle popisuje i tehdy moderní technologii, jako je videohovor přes počítač mezi USA a Malajsií. V té době to bylo převratné, dnes to bereme jako samozřejmost.
Kniha se četla výborně, i když Tom byl občas trochu natvrdlý. Přesto ji rozhodně doporučuji.
Dobrodružný život kapitána Singletona
Daniel Defoe
(SPOILER) Poprvé jsem tento dobrodružný román četl někdy na začátku 90. let. Nedávno jsem ho znovu objevil v antikvariátu, téměř v salátovém vydání, a nemohl jsem odolat - musel jsem si ho pořídit a během klidné neděle přečíst. Jedná se o příjemné, nenáročné čtení, ačkoli jazyk je již poněkud zastaralý, což není překvapivé, vzhledem k tomu, že kniha byla napsána v roce 1720.
Bob Singleton je prototypem dokonalého dobrodruha. Jako dítě byl unesen a vychován Cikánkou, dostal se na loď a stal se téměř otrokem (alžírští piráti u Newfoundlandu – to si ještě budu muset vygooglovat). Přidal se ke vzbouřencům a skončil vysazen na Madagaskaru. I když byl nejmladší mezi portugalskými vzbouřenci (mimochodem, podle Singletona jsou Portugalci nejhorším křesťanským národem na světě), stal se téměř jejich vůdcem. Dokázal se dostat z Madagaskaru na africkou pevninu a během několika měsíců, snad i jednoho či dvou let, prošel Afrikou až k Nigeru a západnímu pobřeží. Cestou obchodoval s mnoha domorodci, potkával tygry a lvy, objevil prameny Nilu, prošel pouštěmi a mimochodem objevil zlatonosnou řeku.
S velkým množstvím zlata se vrátil do Anglie, ale během dvou let všechny peníze rozházel, a tak se stal pirátem, který loupí v Karibiku, Indickém oceánu a dokonce i u Japonska. Nakonec se v něm ale pohne svědomí, přes Persii se pěšky vydá do Benátek a pak se vrací jako bohatý obchodník do Anglie, kde se usadí.
Kniha je krásně napsaná a v roce 1720 musela způsobit pozdvižení a přilákat lidi do Afriky a vzdálených moří. Ačkoli je děj šablonovitý a plný nepřesností, má své kouzlo.
Kulhavý osud
Arkadij Strugackij
(SPOILER) Tak tady jsem asi četl naprosto jinou knihu než všichni, co to tady níže komentují. Bratry Strugacké mám opravdu rád, některé jejich knihy jsem četl opakovaně, a tohle byla jedna z posledních, která mi od nich chyběla. A byla to katastrofa. Musel jsem se přemáhat, abych ji dočetl. Kdyby tohle byla první kniha od Strugackých, už nikdy bych nesáhl po jejich další tvorbě.
Sledujeme dva příběhy o dvou spisovatelích. První je o uznávaném spisovateli Felixovi Sorokinovi, který právě prožívá tvůrčí krizi a tráví své dny neustálým vysedáváním s přáteli a diskusemi o literatuře a společnosti. Samý sarkasmus, samá ironie. Druhý příběh je o Viktorovi Banevovi, také spisovateli, což je takové alter ego Sorokina – postava z jeho vrcholného románu, který zatím nevydal. Děj se odehrává kdesi v západní Evropě, v militaristickém státě, kde se objevují tzv. mokrošové, nový vývojový typ člověka. Samý alkohol, pitky, rvačky, dekadence, nuda.
Příběh o Sorokinovi je psán v ich-formě a působí celkem realisticky. Druhý příběh je plný nekonečných dialogů a odehrává se ve městě, kde už několik let jen prší.
K této knize se už nevrátím a jen z úcty k bratrům Strugackým dávám dvě hvězdy. Asi nejsem ten správný cílový čtenář.
Nejbohatší muž v Babylóně
George Samuel Clason
Asi jedna z nejlepších motivačních knih a z knih o finanční gramotnosti, co jsem kdy četl. Poprvé jsem se k ní dostal před více jak dvaceti lety, kdy jsem měl období hltání všeho o motivaci a finanční gramotnosti. Od té doby jsem ji četl snad dvacetkrát, často se k ní vracím třeba i jen listováním. Teď jsem si ji vzal, že si ji opět po několika letech přečtu od první do poslední stránky.
Je to krásné jednoduché toulání po starodávném Babylonu, kdy se setkáváme s ctižádostivými Babyloňany, kteří přemýšlí nad tím, proč někdo se má lépe a někdo hůř. Bohatí obchodníci a bankéři je učí, vykládají jim své příběhy, zkušenosti.
Je to jednoduché čtení, jednotlivé kapitoly jsou samostatné příběhy, jen občas se tam prolnou některé postavy do více kapitol.
Osobně mám nejraději příběh o obchodníku s velbloudy Dabasirovi, který pro dluhy skončil v otroctví a dokázal se z toho dostat a stát se váženým občanem.
Všem rozhodně doporučuji k přečtení.
Tribunál smrti
Noah Gordon
(SPOILER) Poslední román od Noaha Gordona, který mi ještě chyběl dočíst, jsem měl doma deset let a teprve nyní jsem po něm sáhl. Bohužel mě čekalo zklamání. Je to jeden z jeho dvou nejslabších románů. Několikrát jsem se tak nudil, že jsem knihu odložil na několik dní a vůbec se mi k ní nechtělo vracet. Dokonce jsem musel začít číst znovu od začátku, abych se znovu dostal do děje.
Děj se odehrává v druhé polovině šedesátých let (Gordon knihu napsal v roce 1969) a sledujeme několik dějových linek doktorů ze Suffolkské nemocnice – Adama Silverstonea (hlavní postava), černocha Robinsona Spurgestonea a Kubánce Rafaela Meomartina. Osudy lékařů se proplétají; jsou tu operace, diagnózy a k tomu ještě osobní vztahy. Meomartino a Silverstone soupeří o pozici lékaře na fakultě, a manželka Meomartina se stane Silverstoneovou milenkou. Adam a Robinson se spřátelí a čelí rasovým předsudkům, zatímco Meomartino čelí rozpadu rodiny. Do toho všeho přichází první transplantace a první vážné vztahy mladých doktorů. Na pozadí se odehrává válka ve Vietnamu a vražda Martina Luthera Kinga.
Postavy jsou skvěle vykreslené, což je pro Gordona typické. Bohužel se ale chovají naprosto nelogicky – něco se načne a pak se to nedotáhne do konce. Chybí ucelený děj, a tak jsou to jen střípky z nemocnice během dvou nebo tří let.
Možná nejsem ta správná cílová skupina, a proto hodnotím knihu jen třemi hvězdami.
Kolumbové vesmíru
Karel Pacner
Výborná kniha z roku 1976, plná naděje na dobývání vesmíru, krásné přátelské soupeření ruských a amerických vědců, první zmínky o čínském vesmírném programu. Na prvních stránkách sledujeme vědce, kteří plánovali lety do vesmíru pomocí raket – Ciolkovského, Goddarda a Obertha. Všichni byli krásně inspirováni Julesem Vernem.
Pacner knihu napsal s cílem přiblížit čtenářům složité technické a vědecké otázky srozumitelnou a poutavou formou. Zaměřuje se na to, jaké úsilí bylo nutné vynaložit, aby se člověk dostal do vesmíru, a jaké výzvy bylo nutné překonat. Kniha je obohacená o historické detaily a osobní příběhy protagonistů kosmického věku.
Na stránkách knihy sledujeme významné mise a osobnosti, které hrály klíčové role v dobývání vesmíru, včetně sovětských a amerických kosmonautů a vědců, jako jsou Jurij Gagarin nebo Neil Armstrong. Pacner v knize využil nejen své odborné znalosti, ale také osobní zkušenosti, neboť se v době studené války účastnil několika novinářských cest do SSSR a USA, kde se osobně setkal s mnoha klíčovými osobnostmi kosmického výzkumu.
Našel jsem tam pár drobných chyb, například že černomořské město Soči je na Krymu, nebo chybné datum narození otce čínské kosmonautiky. Dost zamlčené bylo také věznění Koroljova v gulagu – zmíněno je jen v několika málo větách. Koroljov přežil výslechy s zlomenými krčními obratli a musel pracovat na Sibiři v pracovním táboře – to vše v knize chybí.
Krásný je optimistický závěr, kdy Pacner nepochybuje o tom, že do konce 20. století se lidé dostanou nejen na Mars, ale pravděpodobně i na Venuši. Na poslední stránce knihy se zmiňuje o studii americké firmy Hughes, že v roce 2025 odstartuje mezihvězdná výprava k některé z nejbližších hvězd. Četlo se to velmi dobře. Bylo to mé první setkání s Pacnerovou tvorbou. Určitě si přečtu i jeho další knihy.
Piknik u cesty
Arkadij Strugackij
(SPOILER) Tak nějak nevím, co si o této knize myslet. Často jsem četl, že je to nejlepší dílo bratří Strugackých. Mně se kniha líbila i nelíbila. Jsme vhozeni do děje, ve čtyřech kapitolách sledujeme střípky událostí a pak náhle přijde konec. Vše je v náznacích, nic nejde do hloubky a nic není vysvětleno. Jako kdyby si autoři nachystali základ pro román, načrtli to nejdůležitější, co tam má být, a pak to vydali s předstihem, aniž by se k tomu kdy vrátili.
Novela byla poprvé vydána v roce 1972 a odehrává se pravděpodobně v 80. nebo 90. letech 20. století ve městě Harmond, které se zdá být někde v Kanadě. Ve světě existují tzv. Pásma, která jsou obehnána zdí a nikdo neví, co vlastně jsou zač. Nacházejí se tam mimozemské artefakty, a neplatí tam některé fyzikální zákony. Tajně tam pronikají tzv. Stalkeři (slídiči), kteří sbírají artefakty a prodávají je. Jedním z nich je Zrzek Rod, hlavní postava knihy. Který je hnán touhou po zisku. Setkává se s dalšimí stalkery, narodí se mu zmutovaná dcera, pár let si posedí ve vězení, ale stále se musí vracet do Pásma.
Vrcholem knihy je diskuze profesora Pillmana s kapitánem Noonanem. Výborná teorie o návštěvě mimozemšťanů: přiletěli k nám, chvilku tu pobyli, zmizeli a odletěli, aniž by nás vůbec zaznamenali. Udělali si tady takový piknik, jako lidé na louce, a hmyz se pak diví odpadkům, pomačkané trávě, obalům od bonbónů, rozlitému benzínu…
Jinak, škoda, že se v knize nepíše žádná značka cigaret. Bratři Strugačtí mohli brát peníze za reklamu – každou chvilku si tam někdo připaluje další a další cigaretu. Bez ní se tam skoro nic neděje.
Závěr je takový nezávěr. Asi se ke knize už nevrátím, ale pokusím se shlédnout film z roku 1979, i když ten má být dost jiný.
Odysseové na mořích historie
Antonín Bartoněk
Poprvé jsem knihu četl někdy v polovině devadesátých let, nyní jsem se k ní vrátil podruhé, poté co jsem si ji náhodně koupil v antikvariátu.
Četlo se to skvěle. Neustále jsem u toho bloudil po wikipedii a po mapě. Je úžasné jak něco tak podrobného šlo napsat v době bez internetu, bez počítačů. Pan Bartoněk musel být chodící encyklopedie.
Na stránkách knihy je krásné sledovat jak se staré řecké báje propojují s kolonizací Středomoří a Černého moře. Během pár století se Řekové rozšířili na všechna pobřeží a přinesli svou kulturu. A pak v náznacích u několika měst naznačeno jen jak neslavně skončili – například Efes, Milét… Jiná města existují dodnes – Istanbul, Marseille.
Rozhodně všem doporučuji k přečtení a zamyšlení, jak by svět mohl vypadat jinak, kdyby antická řecká doba neskončila.
Světlo nad zemí
Semjon Petrovič Babajevskij
(SPOILER) Jedná se o volné pokračování románu Rytíř Zlaté hvězdy a sledujeme zde osudy dokonalých sovětských lidí při rozvoji zemědělství na Kubáni. Oproti prvnímu dílu je to nuda, nuda a nuda.
Jedinou předností této knížky je dokonalý popis krásné přírody na Kubáni.
Na začátku knihy sledujeme jak všichni spokojeně žijí ve své vsi, ktrerá se po válce rychle rozvinula a díky elektrárně zmodernizovala. Ale obyvatelé zůstali ve stavu spokojenosti a tak někak usnuli na vavřínech. Proto přijíždí okresní tajemník Kondraťjev, aby kolchozníky v čele s hlavní postavou Sergejem Tutarinovem probudil k nové budovatelské práci. A tak kolchozníci nadšení Stalinovým plánem na přetvoření přírody vysazují ochranné lesní pásy, budují kulturní domy, zvyšují výnosy polí a hlavně pořád schůzují a schůzují.
V závěru knihy Sergej střídá odcházejícího Kondraťjeva a ten mu moudře radí, aby si každý den četl ve Stalinových spisech - tam je všechna moudrost, kterou potřebuje.
Nevadí mi číst budovatelské romány, ale toto bylo vážně cca 600 stran nudy.
Dobře školený vrah
Julian Semjonov (p)
(SPOILER) Příjemná sovětská detektivka, odehrávající se na jaře 1979. Náhodně je objeveno rozřezané tělo, vyšetřováním je pověřen plukovník Kostěnko, který zjišťuje, že podobná vražda se stala již v roce 1945 ve Vratislavi.
Postupně odhalujeme, že za vraždou a také dalšími vraždami, které se postupně objevují, stojí bezcitný bývalý voják ROA, který na začátku druhé světové války přeběhl k Němcům a nechal se vycvičit v dokonalého záškodníka. V roce 1945 se mu pod skrytou identitou podařilo dostat zpět do SSSR. Ale nyní se rozhodl emigrovat na Západ a zahladit stopy po svém sovětském životu.
Na jednu stranu je až kýčovité, že každý zkrachovalec nebo zločinec je bývalý bělogvardějec nebo Vlasovec. Na druhou stranu mezi řádky autor Semjonov přináší kritiku zaostávání sovětské ekonomiky, navrhuje dovolit soukromé podnikání a nebo aby prodavačky měly procenta z prodeje.
Doporučuji k přečtení. Dost mě to chytlo.
Purpurová planeta
Karl - Heinz Tuschel
(SPOILER) O autorovi jsem nikdy neslyšel. Knihu jsem náhodou vzal do ruky v antikvariátu, zaujala mě anotace, a tak jsem si ji koupil. O chvíli později jsem přemýšlel, kam ji doma založit, a najednou jsem zjistil, že ji čtu a nemohu se od ní odtrhnout.
Je to klasické sci-fi ze 70. let, velmi podobné sovětským románům z daného období. Kromě toho, že se v budoucnosti lidé vypořádali s vykořisťováním a nyní mají v podstatě dokonalý komunismus, jsem tam nenarazil na žádnou propagandu.
U naší nejbližší sousední hvězdy Proximy se najde planeta, kde by mohl být život. Nejprve začnou Pozemšťané do sousední sluneční soustavy posílat sondy, pak první loď s lidskou posádkou. Ta však po příletu přestane komunikovat, a tak lidé posílají záchrannou kosmickou loď, kterou vede syn kapitána první lodi – Němec Uwe. Na palubě, kromě jeho ruské manželky Iriny, jsou jen další Němci.
Po 30 letech raketa dorazí na místo určení a my sledujeme probuzení z hibernace, problémy s přistáním na nové planetě, magnetické bouře, podivné rostliny, nález vraku první lodi a setkání s prvními kolonisty. Čte se to velmi dobře, někdy jsem to srovnával i s klasikou od Arthura C. Clarka.
Ano, jsou zde i úsměvné momenty, například jak v daleké budoucnosti používají děrné štítky a tištěné výstupy z počítače, nebo když při zkoumání nové planety lezou na kopce, aby měli lepší rozhled – tak nějak si spíše představuji průzkum pomocí dronů apod.
Určitě se pokusím sehnat další knihy od tohoto autora.
Valachiho svědectví
Peter Maas
Na konci šedesátých let, kdy tato kniha v USA vyšla, to musela být naprosto bomba a opravdový bestseller. První dokonalý pohled na fungování mafie Cosa Nostra v Americe, první práskač, který porušil Omertu a vysvětlil systém mafiánských rodin apod.
Čte se to velmi dobře, ale tím, že klasický román Kmotr znám téměř zpaměti, že jsem četl nespočet mafiánských románů a dokumentů o mafii, tak mi bohužel tato reportáž přijde svým způsobem nudná, málo čitelně napsaná.
Kniha má svá čtivá místa, ale jindy padá do nudných míst plných jmen, tržeb apod. Je vidět, že Valachiho svědectví bylo výborným zdrojem pro Maria Puza a jeho mafiánské romány.
Slabinou knížky je doslov napsaný koncem 80. let v Československu a plně poplatným době, takže je nutno poplivat neschopnou imperialistickou Ameriku.
Dávám s odřenýma ušima čtyři hvězdy, protože jsem se k této knize dostal hodně pozdě, kdy většinu z toho znám a četl jsem to lépe autorsky napsané. V době prvního vydání bych dal ale plný počet hvězd.
Po perejaslavské radě: Smrt železného hejtmana
Natan Rybak
(SPOILER) Stejně jako předchozí díl (Perejaslavská rada), i tento mi dal pořádně zabrat. Udělal jsem chybu, že jsem hned po dočtení minulého dílu nesáhl po tomto. Je to psáno tak, že na sebe obě knihy navazují a postavy z prvního dílu nejsou znovu představovány ve druhém. Stejně jako v prvním díle jsem i nyní byl vhozen do víru událostí hned od první strany a do záplavy ukrajinských jmen.
Kniha má spoustu skvělých míst, kdy jsem četl pomalu, přemýšlel nad každým slovem a porovnával rok 1654 (připojení Ukrajiny k Rusku) s rokem 2024 (ruská invaze na Ukrajinu). Pak je tu spousta míst, kdy jsem se naprosto nudil a nejraději bych přeskakoval ne slova, věty, ale celé odstavce. Jsou zde desítky postav, které se objevují kolem hlavní postavy Bohdana Chmelnického. Ukrajinci jsou většinou dokonale čestní a krásní. Ti, kteří mají špatné vlastnosti (například generální písař Vyhovskij), postupně zradí. Tataři jsou popisováni jako zdegenerovaní, téměř bezzubí křivopřísežníci. Poláci jsou prolhaní rasisté, kteří intrikují jen s jezuity. Rusové jsou čistí, skoro tak skvělí jako Ukrajinci. Do toho se mihnou ještě různí zahraniční kupci, sem tam Švédové…
Kniha začíná tzv. Perejaslavskou radou, kdy se Bohdan Chmelnický rozhodl pro připojení Ukrajiny k Rusku (pominu, jak to kdo vidí v současnosti, beru to tak, jak to popsal ukrajinský autor Natan Rybak). Spojení Malé a Velké Rusi je popisováno jako dokonalé a celý svět se mu snaží zabránit. Jezuité se snaží o neustálé intriky, ovládají skrytě Polsko, které je popisováno tak nějak směšně; všichni polští generálové a šlechtici si nevidí na špičku nosu. Švédové intrikují, snaží se ovládnout Ukrajinu pro sebe. Tataři spolu s Osmanskou říší chtějí hlavně otroky. A mezitím vším musí balancovat hejtman Chmelnický, který se snaží svou zemi pozvednout. Kniha je napsána v 50. letech 20. století a v popisu Chmelnického přesně vidím popis Stalina z té doby – hodný baťuška, který se baví se stařičkou matkou kozáka, trestá šlechtice.
Dost uměle je sem naroubován třídní spor, jak jedině lůza a holota si jednou po získání svobody bude moci rozumět, až se zbaví šlechty a všech kupců.
Je úsměvné číst, jak Ukrajinci a Rusové spolu budou na věky věků, jak jsou jeden národ, jedna země, jedna víra. Ani se nechce věřit, že autor knihy byl hrdý Ukrajinec.
Knihu hodnotím s odřenýma ušima čtyřmi hvězdami, protože jsem se dost ztrácel v těch postavách, vadila mi rozdrobenost a také jednostrannost. Nejsou zde zmíněny ukrajinské masakry Židů, Poláků… Naopak je tu pořád jen zdůrazňováno, jak Poláci naráželi na kůl nevinné Ukrajince.
Temné hlubiny
Robert Bryndza
(SPOILER) Moje první setkání s Robertem Bryndzou a mám pocit, že jsem četl něco od scénáristy z Netflixu – v knize je několik homosexuálů, popsán homosexuální sex a několik důležitých postav jsou černoši, kteří zase naopak mají sex s běloškami.
Nečetlo se to špatně, přečetl jsem to za jeden den, v podstatě vkuse. Jen škoda toho roztaženého řádkování, vydavatel se uměle snaží z románu udělat bichli.
Šéfinspektorka Erika Fosterová mi byla lidsky sympatická. V románu sledujeme nález kostry sedmileté holčičky, která zmizela před dvaceti šesti lety. A Erika se rozhodne dobrovolně vše vyřešit. Objevuje se zde spousta nelogičností – jde na výslech za podezřelým, který byl před dvacetišesti lety vyslýchán a ani si neprostuduje pořádně spis, nezjistí si aktuální věci.
Pachatel se dá odhalit celkem snadno, tipl jsem si ho v podstatě hned jak se s ním Erika poprvé setkala. Jen Erika na dalších cca třistastrannách pátrala stále špatným směrem, aby ji najednou v závěru téměř vše docvaklo a poskládala si to dohromady. Jinak pokud takto vyšetřují policisté v Británii, tak jsou to strašní packalové – za dvacet šest let si nikdo nevyžádá rodný list dívky, aby na základě něho všechno najednou zjistil? To jako vážně?
Závěr byl najednou strašně překombinovaný, rádoby akční…
Ale jak říkám, pohodová oddechovka, ke které se už vracet nebudu. A pokud se mi od Bryndzy něco dostane opět do ruky, přečtu si to. Vyhledávat ho cíleně nebudu.
Plán Ikaros
Robert Ludlum
(SPOILER) Říkám si, že když někdo píše anotaci knihy, měl by si ji alespoň přečíst. Tady je to dost mimo, anotace není zcela pravdivá a navíc se týká jen druhé části knihy.
O Robertu Ludlumovi se říká, že je to čtivější Frederick Forsyth, a plně s tím souhlasím. Od tohoto autora jsem zatím četl jen pár knih a budu to muset napravit.
V této čtivé knize, která je psaná tak trochu superhrdinsky a hodí se ideálně na dovolenou někam na chalupu, kde by se měla přečíst na jeden zátah, sledujeme asi pětačtyřicetiletého kongresmana Evana Kendricka, který se potají vrhne do akce na záchranu rukojmích v Ománu. Využívá své znalosti a své kontakty, protože tam dlouhá léta působil jako stavební podnikatel. Ovládá dokonale arabštinu, zná mentalitu lidí, teroristů i Židů. Podaří se mu osvobodit rukojmí a porazit protivníka, který kdysi zabil většinu Kendrickových spolupracovníků. Krásná agentka CIA, skupina agentů Mossadu, v USA vzdělaný sultán – polovina 80. let minulého století – krásně popsané.
Uběhne jeden rok a tajná skupina, která ovládá politiku USA, dojde k názoru, že Kendrick by byl ideálním prezidentem USA, a tak se ho rozhodnou katapultovat do politických výšin. Zjistí si o něm vše, včetně jeho utajované mise v Ománu. Příjemné je, že za vším stojí dokonalý „agent“ Miloš Varak, který je z Československa. Když se provalí, že Kendrick je hrdina z Ománu, objeví se druhá mocná skupina, která o něj nestojí, a tak povolává arabské teroristy, aby zasáhli přímo v USA.
A opět je tu rychlá akce – palestinští teroristé, bohatí finančníci, CIA, FBI, Mossad a do toho všeho dokonalý superhrdina Kendrick, který je nejen multimilionář, ale i takový James Bond v terénu.
Četlo se to skvěle, jen zrovna přišlo období, kdy jsem na čtení neměl moc času. Je to kniha, která je ideální na oddech. Zavřít se s ní někam, nenechat se rušit a rychle ji přečíst.
A závěrem jedna zajímavá myšlenka z knihy: "Ty nejvzácnější klenoty nejsou z kamene, ale z masa, kostí a krve. Jsou to naše rodiny. Opravdový hrdina překoná svůj strach a položí za své přesvědčení život, ale když má obětovat životy svých milovaných, zarazí se."
3x Kája Saudek
Miloš Macourek
Kdysi dávno, na konci 80. let jsem si jako kluk náhodně koupil tento komiksový sešit a poprvé zjistil, že existuje nějaký Kája Saudek. Nestačil jsem se tehdy divit, jak dokážou být obrázkové příběhy jiné než jsem byl zvyklý ze Čtyřlístku, Ábíčka nebo třeba Sedmičky pionýrů.
Ohmataný sešit mám stále a rád se k němu vracím. Někdy jen na prolistování, někdy přečtu pár stránek. Dnes u ranní kávy, když zbytek rodinky ještě spal, jsem si to přečetl celé znovu. Krásné pátrání po Sněžném muži, padělky Věstonické Venuše, Arnal... Dokonalé lahůdky a krásné vzpomínání, jak jsem to kdysi hltal...
Křižáci v Levantě
Miroslav Hroch
Poprvé jsem knížku četl někdy začátkem 90. let a mám ji tak spojenou s tím, že jsem zjistil, že kdysi dávno existovaly i jiní křižáci než ti, co bojovali s husity. Náhodně jsem na knížku narazil v antikvariátu, z nostalgie jsem ji koupil a začal rychle doma číst po více jak třiceti letech podruhé.
Knížka je skvěle napsaná, je poznat, že autorská dvojice o této problematice věděla spoustu podrobností. Líbí se mi, že i když byla knížka napsána v roce 1975, postrádá jakékoliv propagandu poplatnou době svého vzniku.
Na stránkách sledujeme vznik první křížové výpravy, její úspěch a založení čtyř křižáckých států. Část křižáků se v Levantě usazuje a mění dobytou zemi ke svému obrazu, ale zároveň orient mění. Pak přichází další křížové výpravy, objevují se zde janovští, benátští a pisánští kupci, kteří pomocí svých peněz mají často větší vliv než králové a papežové.
Sledujeme i útok křižáků na Cařihrad, rozparcelování byzantské říše, která se sice dokázala po několika desetiletích znovu sjednotit, ale už byla pouhým stínem své předchozí existence.
Postupně se baroni a hrabata v křižáckých státech soustřeďují na boj mezi sebou, intriky a přichází postupně o další a další území. Na posledních stranách knížky padá Akkon, končí křižácká éra v Levantě a sledujeme poslední osudy křižáků na Kypru a zmínky o Řádu německých rytířů v Pobaltí.
Autoři popisují nejen bitvy a politikaření křižáků, ale také geografii státečků, obyvatelstvo, jejich náboženství, asimilaci Franků. Celkem upozadili křižácké řády, například o templářích je zde jen několik věcných vět, žádná mystika a tajemství o pokladech apod.
I když dnes existuje v češtině mnoho podrobnějších děl, rozhodně doporučuji i tuto knihu k přečtení.
Promarněné vítězství: Rusko-japonská válka 1904–1905
Ivan Brož
Velmi dobře napsaná kniha o dávno zapomenuté rusko-japonské válce, o které se dříve většinou v učebnicích psalo jen jako o příčině revolučního roku 1905. Ivan Brož se zde podrobně rozepsal o jednotlivých účastnících na obou stranách, popsal ambice jak Ruska tak Japonska.
Velice podrobně jsou zde popsány jednotlivé bitvy, vysvětlena zákulisní jednání a dokonale je zde popsané zejména jednání v americkém Portsmouthu o finální mírové dohodě.
Ivana Brože mám rád, jeho knížky jsou skvělé. Ale tady se nezdržel své nestrannosti. Rusové válku s Japonskem naprosto podcenili, carští generálové v dané oblasti byli většinou neschopní. Ti, kteří za něco stáli se i tak stávají předmětem ironie a zesměšňování ze strany Brože. Naopak Japonci jsou až příliš vyzdvihováni. Je jasné, komu v tomto sporu autor stranil.
Mrzelo mě, že autor pominul obsazení Sachalinu. Podrobně se zde popisují námořní bitvy, obléhání Port Arthuru, dobytí Mukdenu. A až když se jedná v Portsmouthu, tak se jednou dvěma větami autor zmíní, že Japonci dobyli i Sachalin a chtějí si ho nechat. Po týdnech vyjednávání to vypadalo, že mírová dohoda nebude uzavřena, protože Japonci a Rusové se domluvili na Mandžusku, na Koreji, předání Port Arthuru, železnici, ústupku v rybolovu a jen nechtěli platit reparace a hlavně se vzdát Sachalinu. A Japonci zase naopak chtěli Sachalin. Myslím, že je autorovou chybou, že toto téma více nerozvinul, nevysvětlil, proč zrovna Sachalin se stal takovým předmětem sporu. Nakonec jen kompromisní řešení, sever Sachalinu Rusku a jižní Sachalin Japonsku…
Četlo se to dobře a doporučím také k přečtení.
Objevení země Chazarů
Lev Nikolajevič Gumiljov
Velice zajímavá knížka, která mě chytla a nutila ponocovat, abych ji konečně dočetl. Kdysi dávno, před více jak třiceti lety jsem ji měl půjčenou z knihovny a četl poprvé – díky tomu jsem zjistil, že existovala nějaká Chazarská říše.
Chazaři jsou dnes zprofanování díky teorii, že většina dnešních židů, jsou potomci Chazarů, kteří tak ovládají skutečné židovstvo. Těchto chazarských teorií jsem za poslední roky četl spoustu. Naštěstí sovětský badatel Lev Gumiljov (mimochodem, doporučuji si přečíst na wikipedii jeho životopis, kdy stíhál bádání, službu v armádě a asi čtyřikrát být uvězněn) psal tuto svou knihu asi deset let předtím než se zrodila ta kontroverzní teorie o chazarském původu většiny dnešních židů.
Na stránkách knihy popisuje Gumiljov své cesty do Povolží, k Derbentu a neustále popisuje Kaspické moře, které sám několikrát ročně navštěvuji, takže má pro mne velký význam. Gumiljov hledá ztracenou říši, o které se neví, kde měla hlavní město, kde jsou střepy nádobí, kde jsou její hroby. Postupně se mu to podaří nalézt a mezi tím svým hledáním popisuje zrod Chazarské říše, popisuje Chazary jako usedlé lidi mezi kočovníky. A překvapilo mě, že většinu obyvatel považuje za pravoslavné a jim vládla šlechta a kaganové, kteří přijali judaismus za státní náboženství. Právě díky té teorii, že miliony židů z postsovětských států jsou právě potomci Chazarů, myslel jsem, že i obyčejní Chazaři byli židovské víry, ne jen vládnoucí elita.
Gumiljov popisuje vliv počasí na rozmach a na úpadek kočovných říší. Spojuje turkické kočovníky s Chazary a také se Slovany. A v závěru se zamýšlí nad tím, kam se poděli potomci Chazarů. A přichází s teorií, že kozáci od Donu a od Tereku jsou právě potomci Chazarů. Zní to zajímavě a logicky.
Rozhodně doporučuji k přečtení.
Ta zatracená skála: Obléhání Malty 1565
Luboš Taraba
Velmi zajímavě popsané obléhání Malty, o kterém jsem měl jen povrchní představu. Na stránkách knihy nás autor přenáší do doby, kdy Středomoří bylo centrem světa, kdy každý malý ostrov od Řecka přes Džerbu až po Baleáry měl svou důležitou roli. Papež se v Římě obává o svou stolici, Osmané sní o ovládnutí světa, Rhodští rytíři hledají nový domov a dostávají na výběr Tripolis v dnešní Libyi a nebo Maltu. Ani jedno se jim nelíbí, ale jako skoro dokonalí námořní piráti se rozhodnout pro Maltu.
Na stránkách sledujeme, co vše předcházelo konfliktu, zákulisní jednání a pak hlavně boje o samotnou Maltu. Tak nějak jsem si vždy představoval, že Malta byla dokonale opevněná a z moře ji obléhali Turci. Po přečtení této knihy už vím, jak daleko jsem byl od reality. Už znám jednotlivá města, pevnosti, zátoky. Také už vím, proč vzniklo dnešní hlavní město Malty a po kom je pojmenované.
Slabinou je, že někdy má autor potřebu popsat nějakou naprosto nevýznamnou postavu, která se pak už nikdy více neobjeví. Jak kdyby o té postavě vypátral něco v archivu a tak měl potřebu, to zde za každou cenu zmínit. Vadilo mi také psaní ve stylu „Galéra doslova letěla po vlnách“ nebo „Jeho příbuzní se doslova prohnuli při vyplácení výkupného“ – jak kdyby autor nevěděl, že je to přirovnání a ne doslova míněné.
I když autor popisuje jak křesťanské tak muslimské osobnosti celkem podrobně, je poznat, že jeho sympatie jsou na straně křesťanů.
Doporučuji k přečtení. Dávám čtyři hvězdy, ale „doslova“ s odřenýma ušima.