adelče
komentáře u knih
Gazely
Patrik Hartl
Kdyby tohle byla moje první knížka od Hartla, tak jsem ji snad odhodila hned během seznámení s Helenou.. Kája už byla lepší a nakonec se to docela rozjelo, Šárčina linka mě bavila asi nejvíc. Líbilo se mi, že jsme měli příležitost dozvědět se, jak popisované situace prožívaly i mužské protějšky hlavních postav. Akorát asi nepotřebuju číst na každé stránce, že má Karolína problém s opruzeninami pod prsy a kolik jakých emotikonů kdo komu poslal (naprosto nadbytečný prvek).
Kde zpívají raci
Delia Owens
Tahle knížka se mi dostala do ruky úplně náhodou, takže jsem k ní přistupovala prakticky bez očekávání. Od prvních stránek mě ale příběh chytil a už nepustil. Intenzivní čtenářský zážitek, který ve mně ještě dlouho bude rezonovat.
Nultá hodina
Jana Poncarová
Moje první setkání s autorkou. Závěr knihy moje dojmy nakonec docela vylepšil, ale k hlavní hrdince jsem si prostě nedokázala najít cestu a zapojení reálných postav do děje mi přišlo poněkud na sílu. Celkově ale hodnotím jako poměrně zdařilý pokus o vykreslení důležitého období naší historie.
Na věky věků
Ken Follett
Začala jsem číst hned po dočtení 1. dílu série. Chyběly mi postavy z 1. dílu, hlavně převor Philip, začalo mě to doopravdy bavit až tak v druhé polovině knihy. Motivy se dost opakují, nechybí osudová láska a souboj dobra se zlem, těch explicitních sexuálních scén tam bylo tentokrát skoro až příliš, ale nakonec jsem četla s napětím až do konce. Budu se opakovat (viz. moje hodnocení knihy Večer a jitro, kterou jsem četla jako první), ale mám prostě problém s překladem Trávníčkových, Pilíře země byly přeložené mnohem lépe.
Sirotek lowoodský
Charlotte Brontë
Kniha mého dětství.. ani nevím, kolikrát jsem tuhle útlou oranžovou knížečku četla, milovala jsem to. "Velkou" Janu jsem objevila až o mnoho let později. Musím si ji po letech zase přečíst :-)
Divé ženy
Emilia Hart
Krásné téma, syrová krása anglického venkova, poutavě vykreslené osudy žen jednoho rodu, žen bytostně propojených s přírodou a jejím řádem, žen tak silných, že žádná moc nemá sílu je zkrotit a pokořit (a už vůbec ne mužský element svou hrubou silou).. bohužel mi přišel nejslabší příběh, jehož vypravěčkou byla Altha, neseděly mi tam různé věci, jako průběh procesu, jeho výsledek, to, že Altha uměla číst a psát a její pergamen dokázal v zásuvce sekretáře přečkat staletí.. a hlavně, pokud píšu rukou osoby, která žila na počátku 17. století, přizpůsobím tomu jazyk (může být chyba překladu).. obálka přenádherná, nemůžu se na ni vynadívat. Do 5* tomu ale ještě kus chyběl, i když potenciál tam byl.
Žítkovské bohyně
Kateřina Tučková
Bílou vodu už mám přečtenou, takže už jsem věděla, co mě asi tak čeká. Jako literární dílo hodnotím vysoko, otázky ve mně vzbuzuje přístup autorky, kdy prolíná fikci s realitou takovým způsobem, že běžný (nepoučený) čtenář nemá šanci tyto vrstvy od sebe oddělit - dokud se nejedná o konkrétní jména a osudy, pak je to asi v pořádku, ale v tomto případě považuju takové nakládání s prameny za necitlivé a mírně řečeno kontroverzní.
Zakázané ovoce
Jojo Moyes
Tak já možná nepůjdu úplně s proudem, ale mně se to líbilo. Rozjezd možná trochu slabší, ale ve chvíli, kdy jsem měla pocit, že se začínám nudit, se to zlomilo a dál už to byla Jojo, tak jak ji mám ráda.
Hořkosladký vícevrstevný příběh, všední a zároveň neobyčejný, příběh o různých podobách lásky a o tom, jak je někdy těžké mít rád a proplouvat životem, který jsme si možná vysnili trochu jinak. Má cenu vracet se k minulosti, čekat na to, co možná nepřijde, nebo je lepší zaklapnout dveře a jít dál?
Jak voní tymián
Marcel Pagnol
Přestože mám blízko k francouzštině a francouzské literatuře, knihu jsem vzala do ruky až dnes.. a lepší prázdninové čtení jsem si vybrat nemohla. Poetické, milé, plné barev a vůní, psané nádherným jazykem. Krásná nostalgická připomínka starých časů.
Dědicové země
Ildefonso Falcones
Katedrála moře mě okouzlila, u volného pokračování jsem váhala s hodnocením, ale nakonec dávám jen *** Nemůžu říct, že by mě to nebavilo, ale bylo to nekonečné (poslední třetina už bylo trápení) a postavy mi tentokrát k srdci nepřirostly.
Šikmý kostel 3
Karin Lednická
Netrpělivé čekání na završení trilogie Karin Lednické je u konce.
První dva díly jsem četla před rokem, měla jsem tedy události i osudy hlavních hrdinů ještě v relativně živé paměti a co v ní neulpělo, se postupně vynořovalo na povrch, dostávalo znovu jasné obrysy a znovu se skládalo dohromady.
S orientací může čtenáři pomoct i rodová tabule na začátku knihy, která odráží stav na konci 2. dílu (není tedy třeba mít obavy do ní nahlédnout, čtenář se nedozví nic z děje, který má teprve před sebou).
Očekávání byla vysoká a troufám si říci, že byla vrchovatě naplněna. Opět se před námi vynořuje plastický obraz doby minulé, který má tu moc vtáhnout čtenáře do sebe, rozvíjí se už důvěrně známé osudy, které jsou součástí drtivého soukolí historických událostí, teď, stejně jako kdysi. Přesto se nevytrácí naděje a přesvědčení, že život je dobrý.. bez ohledu na okolnosti.
Děkuji za rozšíření obzorů a současně mimořádný čtenářský zážitek.
Ruka Fátimy
Ildefonso Falcones
Zpočátku jsem si říkala, že Katedrálu moře to asi nepředčí, ale nakonec mě to vtáhlo, že jsem nemohla přestat číst.. bylo to tedy o něco náročnější čtení, hlavně z hlediska reálií a historicko-náboženského kontextu, ale příběh mě opět úplně pohltil a byť se vyvíjel jinak, než jsem doufala, dávám stejně vysoké hodnocení jako u Katedrály moře.
Večer a jitro
Ken Follett
Večer a jitro bylo moje první seznámení s autorem. Historické romány mám ráda, ale musím říct, že tentokrát jsem trochu zklamaná. Četlo se to sice jedním dechem, ale jednu hvězdu dávám dolů za práci s jazykem. Chápu, že cílem je přiblížit se co nejvíce dnešnímu čtenáři, ale mě to strašně rušilo a v mých očích to snížilo jinak pozitivní dojem tak trochu na úroveň brakové literatury. Přečtu si ale určitě celou sérii, jako oddechovka je to dobré.
Edit: Po přečtení prvního dílu celé série (Pilíře země), který má jiného překladatele, musím konstatovat, že je to nejspíše vina překladu. Škoda, že další díly ze série už mají stejného překladatele jako Večer a jitro, překlad Jana Jiráka mi sedl mnohem lépe.
Nevím
Josef Formánek
Nevím.. co tím chtěl autor říct. Formánka jsem četla vždycky moc ráda (psát umí), ale ten autorův duchovní přerod mnou moc nerezonuje a vlastně mě tak trochu otravovalo o tom pořád dokola číst.
Vyhoďme ho z kola ven
Ken Kesey
Nechápu, že mě tato kniha tolik let míjela. Film jsem viděla až po jejím přečtení a asi to bylo dobře, takto jsem mohla dát naplno průchod své představivosti. Filmová slečna Ratchedová nesahá své knižní předloze ani po kotníky a ačkoli Jack Nicholson je samozřejmě fantastický, filmu z mého pohledu chybí geniálně vykreslená psychologie postav a hloubka, kterou má kniha.
Takové maličkosti
Claire Keegan
Krásný poetický příběh s předvánoční atmosférou. Při čtení máte pocit, že jste se ocitli na začátku 20. století, nikoli v 80. letech (pro mě to mělo svoje kouzlo). Přidávám se ale k názoru, že by příběhu více slušela románová forma.
Rybář Jarmil Koloušek
Dominik Landsman
Mám to rozečtené už od léta a možná to dorazím příští prázdniny. Dominik Landsman je moje krevní skupina a doma mám několik podobně postižených exemplářů, takže vím, o čem je v knize řeč, přesto mě to moc nebavilo. Asi i díky odpudivosti hlavní postavy (tohle už jsi Dominiku přehnal). Pokud máte doma rybáře, tak mu knihu kupte, ale jen pokud víte, že mu sedí autorův styl humoru.
Les v domě
Alena Mornštajnová
Na novou knihu mojí oblíbené autorky jsem se těšila a hodně mě mrzela mediální kauza, která čtenáře (včetně mě) připravila o překvapení a bez obalu jim naservírovala hlavní zápletku celého příběhu.
Nevím, nakolik to ovlivnilo můj zážitek z knihy, ale musím napsat, že to bylo zklamání. Paní Mornštajnová umí psát mnohem lépe. Za mě její nejslabší kniha, byť se jedná o velmi závažné a důležité téma.
Bílá Voda
Kateřina Tučková
Přečetla jsem jedním dechem, přesto nakonec dávám jen 4/5. Osobně mi trochu vadilo prolínání fikce a historických reálií (častým společníkem mi byl při čtení google), ale strhávám hlavně za to, že dějová linka, zvraty, vývoj některých postav a vztahové propletence postupně ztrácely na uvěřitelnosti a (alespoň na mě) působily totálně překombinovaným dojmem. Nicméně téma je to neuvěřitelně silné a neprávem opomíjené, takže dílo považuji za záslužný počin a doporučuji k přečtení.
Věci, na které nastal čas
Petra Soukupová
Nejprve jsem bojovala s tím, že knihu hned na začátku odložím, forma vyprávění mi přišla hrozná, ale pak jsem si nějak zvykla a nakonec to k tomu obyčejnému příběhu ze života jedné rodiny vlastně sedlo - máte tak nějak pocit, že jste součástí příběhu, ve spoustě situací se poznáváte, dialogy jsou autentické (zvlášť pokud máte děti, máte každou chvíli pocit, že tohle důvěrně znáte), na jednu stranu úsměvné, ale často i tísnivé a možná vás to donutí i k zamyšlení nad vlastním životem.
