Adusa68 komentáře u knih
Kniha odehrávající se v 16. století ve východních Čechách. Každá kapitola byla trochu jiná a řešily se události, které tu dobu trápily nejvíc jako mor, závist, zrada apod. Ke konci už byl děj lehce předvídatelný, ale stále jsem se od knihy nemohla odtrhnout. Mám ráda knížky, které mě pak nutí vyhledávat si dodatečné informace o reáliích, místech apod., což se zde stalo. Pohodová knížka na prodloužený víkend.
Jako vždy skvěle propracovaný příběh, kdy do poslední chvíle nevíte, kdo je viníkem. Prostředí počítačové hry a twitteru a postupné rozplétání identit mě hodně bavilo. Vztah Strika a Robin opět zamotaný, ani jeden si není jistý svými pocity. Autorce se u nich daří vystihnout rozdíl mezi mužským a ženským uvažováním, což mě také pořád baví. Těším se na další příběh, protože ač má série už mnoho dílů, pořád je to napínavé čtení, které mě baví.
Kniha se krásně četla a osud hlavní hrdinky byl zajímavý a nelehký. Líbil se mi její přístup k životu. Na druhou stranu měla velké štěstí na hodné, milé a vstřícné lidi okolo sebe, z čehož by si dnešní společnost mohla vzít rozhodně příklad.
Nicméně mi asi na knize vadila absence nějaké větší hloubky příběhu a postav. Také u mě převažoval spíš pocit, že příběh klouzal po povrchu. Knihu však ráda doporučím dál pro dokreslení života po 2. sv. válce a na začátku 50. let.
Plusem téhle i předchozí knížky Losos v kaluži je to, že se fakt dobře čtou. Je to napsané normálním současným jazykem, který oceníme hlavně my "mileniálové". Je mi blízký i autorčin humor a sarkasmus, protože toho je v českých knížkách, které jsem dosud četla já, jako šafránu. Dalším plusem je pro mě vhled do povahy člověka, který trpí úzkostnou poruchou, má nízké sebevědomí a celkově si nevěří. To jsou přesně problémy některých mladých lidí dnešní doby a já jsem jenom ráda, že se o tom píše a že to autorka zasadila do příběhu Terezy.
Zajímavá byla i druhá dějová linka Marie, u které byl překvapivý, i když trochu zrychlený konec.
Vím, že si toho tady všimlo více lidí, ale přesto mi to nedá a mrzí mě pár chyb, které jsem při čtení objevila. První pro mě nepochopitelné bylo, když Tereza hned v první kapitole píše, že se věnuje doktorskému studiu, ale po zbytek knížky se mluví o diplomce? Druhým matoucím momentem byla emailová komunikace mezi profesorem a Terezou, kde se profesor podepsal jako Jan, ale o pár stránek dál se najednou jmenuje Tomáš? A za třetí, holčička Marie asi neroste, protože tam zase neseděl její věk ve vzpomínání Marie na rodiče a manžela vs. její věk v roce 1952. Nechci, aby to vyznělo puntičkářsky, ale nebýt těchto nejasností, hodnotila bych 5*.
Naprosto skvělý nekonvenční příběh života dvou dospívajících lidí. Žádná červená knihovna, žádné zbytečné vzdychání a žádné zbytečné pitvání se v pocitech. Tohle je prostě realita, kterou dle mého názoru autorka naprosto skvěle vystihla a v některých pasážích hnala trochu až moc do extrému.
V této knize je vidět, jak důležitá je v dnešním životě správná komunikace, kterou dnešní mladí lidé postrádají (i kvůli sociálním sítím). Tak frustrující příběh jsem ještě nečetla (a neviděla - seriál). Vše nemusí končit happy endem, stejně tak jako mnoho lidských příběhů prostě happy endem nekončí.
Je pravda, že absence přímé řeči mi dost vadila, ale o to pozorněji se na čtení musíte soustředit, a tím víc ten příběh vstřebáváte.
Knížka asi nebude vhodná pro ty, kteří hledají nějakou "oddechovku". Určitě doporučuji zkouknout i seriál, který je stejně tak povedený jako knížka.
Na knížce se mi líbí, že je strašně netradiční. Netradiční v tom, že o hlavní postavě nevíme po přečtení téměř 400 stránek vůbec nic. Naopak dějové linky ostatních vedlejších postav se posouvají a ty jediné se na konci uzavírají. Moravština mi vůbec nevadila, spíš naopak. V druhé části knihy, která se mi osobně líbila víc, si člověk uvědomí, že rodiče má jenom jedny a může se stát kdykoliv cokoliv, z čehož se zde autorka prostě vypsala. Podle mě přesně vystihla ty vztahy, kdy se lidé mají rádi, ale nedávají si to najevo nějakými gesty či slovy.
Moje první přečtená kniha od této autorky. Moc se mi líbil styl vyprávění, který má dvě roviny, a to vzpomínající starší žena a její mladší verze. Nicméně hlavním pokladem této knihy bylo hlavně líčení přírody a také pocitů. Už dlouho jsem nečetla tak přirozeně a přitom mistrně vylíčené detaily, které se pojí s přírodou. Hned jsem měla pocit, že jsem s hlavní hrdinkou přesně na tom daném místě, které v knize líčí. Dokázala i vystihnout tu volnost a svobodu, kterou Blanka prožívala při jízdě na kole.
Mám však pocit, že děj ke konci slábl. Samozřejmě jsem byla zvědavá, co se ukrývá v tajemném dopise a vlastně mi to takto i stačilo (nesdílím názor, že mělo být jasně dané, co se stalo s Richardem).
Přiznám se, že o baronce Battaglia jsem se dozvěděla až z této knihy a jsem ráda. Poslední dobou přesně takové příběhy vyhledávám. Ty, které mě nutí zjistit si o dané události nebo osobě víc, které ve mně podnítí zvědavost. Těším se proto na další knížky od Jany Poncarové. :)
Další příběh o jedné "zakázce" Šedého muže, která se opět tak trochu zvrtne. První polovina knihy byla spíše popisná a přípravná, než vyloženě akční a působí to na mě dojmem, že byla psána až po té druhé polovině, aby vzniklo kýžené propojení s jednou institucí. Naopak ve druhé polovině knížky už byl akční "nářez" tak, jak jsme u Šedého muže zvyklí. Promítlo se tam i trochu politikaření, kdy ŠM pochopil, že ne všechno je černobílé. Zasazení příběhu do Súdánu bylo zajímavé, na jednu stranu rušivé, na druhou tvořivé pro mou fantazii. U mě také převládá názor, že první díl byl lepší, byť hodnotím knihy stejnou hvězdou.
Zajímavý příběh se silnou hlavní hrdinkou, kterou nesmírně obdivuji. Nějak mi ale nesedl styl vyprávění a použitý jazyk. Nevím, jestli to bylo překladem, nebo je to takhle i v anglickém originále, ale u tohoto typu příběhu bych očekávala trochu jiný jazyk (asi jsem konzerva, bohužel). Upřímně se těším na filmové zpracování, pokud nějaké bude. Myslím si, že ten příběh víc vynikne.
Mám pocit, že se autorka vrátila ke svým prvopočátkům, což oceňuji. Knížka mě bavila. Četla jsem ji tak, jak byla napsaná a nepřislo mi to nijak matoucí. Vulgarismy mi nijak nevadily, naopak k té partičce postav to patřilo. V opačném případě by to nebylo autentické. S Dášou jsem soucítila a chápala její potřebu vypadnout z toxického vztahu, protože její manželství a její vztah takový byl. Opět tu byla postava (Marek), která byla protivná, nesympatická a to mám právě na knížkách od RT ráda a v předcházejících dvou knížkách mi to chybělo. Marek byl ultra kretén a myslím si, že takových existuje celá řada, aniž bychom o nich na první dobrou věděli. Takže za mě skvěle zvolený námět a dobře napsané. Hvězdičku dolů dávám za konec, tam jsem čekala ještě nějaké větší a dramatičtější rozuzlení.
Knížka mě bavila až do....poslední kapitoly. Byť nijak nebagatelizuji téma klimatické změny, tady to na mě bylo prostě moc. Doteď nevím, jestli to byl záměr schválně to vyhnat takhle do extrému a více na ten problém upozornit. Možná si sama za pár let řeknu, že autor nebyl daleko od pravdy. Dále mi nesedělo, že chyběla přímá řeč. Mně se to prostě špatně čte a v tomhle ohledu bych raději "tradičnější" psaní.
Jinak skvěle pojaté téma tří naprosto odlišných generací. To bylo na knize to nejlepší a myslím, že to autor vystihl skvěle. Nakonec pochopíte i tu dědovu pozici, i když se vám zdá od začátku jako totální mimoň. Takže dějově za mě skvěle vystavěné (jen ta poslední kapitola tam byla prostě navíc).
Po přečtení této knížky mám takové rozporuplné pocity. První půlka knihy je hlavně o dětství a dospívání hlavní hrdinky, druhá půlka o jejím dospělém životě. Na mě to bylo místy až moc do detailu popisné, někdy jsem se ztrácela v ději, protože byla nastíněná situace, pak byly třeba dvě stránky o něčem jiném, a pak se děj zase vrátil k té situaci. Na mě to bylo prostě chaotické. Navíc historické události mi přišly do knihy dosazeny někdy jakoby náhodou, místy mi to přišlo naopak až moc na sílu dopsané. Intimní části mi přišly poněkud nevhodné (červená knihovna by se červenala) a nekorespondovalo mi to s duchem celé knihy. Knížka není vyloženě špatná, ale za mě spíše průměr.
Knížka se sice parádně četla, ale dějově na rozdíl třeba od P, Š, T a K slabší. Pořád jsem čekala, co se stane, co bude wow efekt (třeba na třídním srazu), ale nestalo se nic. Na druhou stranu je to asi fakt ze života a je pravda, že během jednoho týdne (kdy se děj odehrává) se žádné životní veletoče asi čekat nedají. I když každá se tak nějak rozhodla jít dál a neřešit co bylo a bude...
Fredrik Backman je skutečně mistrem svého řemesla. Dokáže často až filozoficky psát o životě, vztazích a v téhle knize teda hlavně o hokeji. To mě na něm hodně baví. Nicméně u Vítězů jsem měla pocit, že děj se strašně vleče. Najednou jste na straně 500 a vlastně se pořád ještě nic zásadního nestalo. Hlavní postavy pořád tak nějak proplouvají kapitolami. Všechno zásadní se ale stane na posledních 100 stranách a pak je to emocionální výbuch. Teď budu hodně přísná, ale asi bych se bez téhle poslední knihy trilogie obešla, nebo bych ji aspoň o půlku zkrátila (proto ubírám na hodnocení). Nicméně i tak u mě vítězí hlavní message této knížky! My holky to všechno víme, ale naučte to vnímat ty kluky!!! NE znamená NE!!!
Zajímavé téma knihy o soužití Čechů a Němců v Krušnohoří v průběhu nejvýznamnějších událostí 20. století. Nicméně pro mě se atraktivita tématu moc nepotkala se stylem vyprávění a stavění příběhu. Příběh mi přišel hodně povrchově a popisně odvyprávěn bez větších charakterových vlastností postav, bez větší hloubky. Některé postavy mi přišly zbytečné a příběh by se bez nich asi obešel.
Bohužel u téhle knihy se mi nestalo, že bych se těšila na každou další kapitolu a posun v příběhu. Dá se říct, že nejzajímavější část byla až ke konci knihy.
Knížku bych rozdělila na dvě půlky. První půlka byla svižná, dobře se četla a bylo zde hodně vztahových veletočů a zajímavých zápletek. Druhá půlka už tolik neodsýpala, i když byl zajímavý pohled na výchovu dvou puberťaček a syndrom vyhoření z mužského pohledu.
Také mi moc nesedělo vracet se dějově až do roku 2002. Tenkrát jste asi těžko používali Google na mobilu a už vůbec ne v zahraničí. Každý si asi pamatujeme, jak se nám jedna fotka načítala 100 let :). Jinak za mě super rychlé pohodové letní čtení.
Krásně napsaný příběh o vztahu otce a syna po tragické události, která je oba zasáhla. Je to vlastně o tom, jak si k sobě tihle dva v podstatě cizinci hledají cestu. Nemají to ani jeden jednoduché, ale oba dva mají přátele, kteří jim pomáhají.
Knížka obsahuje i vtipné pasáže, především Dannyho, který se chce naučit tančit. Za mě mi trochu neseděl konec, i když na jednu stranu oceňuji, že nebyl prvoplánový, jak by se na první pohled mohlo zdát.
Zajímavé a těžké téma, které si autor zvolil a za mě skvěle napsaná knížka, která je čtivá a udrží vás v napětí až do konce! Skvělé slovní obraty a přirovnání, délka kapitol tak akorát pro udržení pozornosti.
S hlavní postavou soucítíte, ale trochu jste i naštvaní, kam až tu manipulaci se sebou nechá dojít. Bohužel je zde ukázkově popsané, když je člověk v pasti a nemůže z ní sám ven, jak je důležité mít někoho, kdo vás podrží a kdo vás v tom nenechá. Daniela neměla nikoho, a proto to byl pro ni začarovaný kruh. Konec pro mě trochu překvapivý, asi jsem čekala něco wow, ale na druhou stranu to ani nebylo potřeba a vlastně to dopadlo tak, jak by to dopadlo ve většině případů.
Přesně v tomhle stylu jsem uvažovala, že bych napsala i já svou knížku. Bohužel mě ale Markéta předběhla. Ale kdo ví :)
První půlka knížky jsou vzpomínky především na dětství v devadesátkách a dospívání v novém tisíciletí. U hodně věcí jsem se musela fakt smát, protože jsem je téměř zapomněla a já děkuji autorce, že mi trochu osvěžila paměť.
V druhé půlce knížky už je to opravdu intimní zpověď a pro autorku asi trochu i terapie, ale mě to bavilo. Oceňuji, že je v knížce popsána realita života dnešních "mileniálů" (i když tohle označení taky nesnáším). Spoustu lidem tak může pomoci to, že chodit k psychologovi není žádná ostuda a že být sám a být tak spokojený je taky v pořádku.
Michelle jsem měla vždycky ráda a po přečtení její autobiografie mé sympatie k ní ještě o něco více vzrostly. O její cestě do Bílého domu jsem nevěděla nic, a proto obdivuji, že se dokázala vypracovat na úspěšnou právničku, které posléze vštěpovala mladým lidem, že díky vzdělání mohou také něco dokázat, a to je přesně ONO! Jakoby mi mluvila z duše. Krásně a citlivě vyprávěla svůj vztah s rodiči, bratrem, Barackem a dětmi. Pro mě je to ikona, ale ne tím, jak se obléká nebo vypadá, ale tím, jaký je člověk!