Akana komentáře u knih

Pokud jsou knihy Aleny Mornštajnové literární mainstream, pak za něj buďme sakra vděční. Současná masivní - a snad už i zvrácená - obliba uhlazených románů s tematikou holocaustu by neměla na Hanu vrhat negativní stín, protože příběh i způsob vyprávění Aleny Mornštajnové jsou z jiného těsta. V centru její pozornosti je především vnitřní svět hrdinek a hrdinů, tragičnost dějinných událostí nebo brutalitu prostředí koncentráku nezjemňuje nemístnou romantikou ale ani se v nich nevyžívá. Ostatně, událost nebo spíš shoda okolností, která rozehrává celé vyprávění, je naopak skoro banální, i když má fatální důsledky. Knih na toto téma bylo - a ještě bude - napsáno na stohy, ale pokud by se z nich dělal nějaký reprezentativní vzorek, Hanu bych určitě nominoval.

49 27.02.2024

Tak nenápadný námět a tak vzrušující provedení! Sběr léčivých bylin - těžko si představit něco banálnějšího, pro hrdinku knihy se ale stal posedlostí stravující mysl i tělo. Nemoc, o níž se od autorky nedozvídáme nic bližšího, jde s touto posedlostí ruku v ruce, může být její příčinou i následkem. Jsou chvíle, kdy se zdá, že se Annin svět přeci jen začíná projasňovat nějakou nadějí, ale vzápětí se propadne ještě hlouběji a realita se jí zase o něco vzdálí. Místo ní si tvoří vlastní, pokroucenou a plnou sebeklamu. O světle na konci tunelu, o tom, že dnes se může sotva postavit ale příště nasbírá plnou káru nevímčeho, přesvědčuje už jenom sama sebe, zato s čím dál beznadějnější urputností. Ten pád je pomalý, smutný a neodvratný.

48 18.03.2022

O literární zručnosti Karin Lednické ani v nejmenším nepochybuji a už vůbec ne o pečlivosti a úsilí, s jakými prováděla rešerše a sbírala historický materiál. Čtenář se dozví leccos zapomenutého z naší nedávné historie, důkladně přičichne k dobové každodennosti a navíc se mu dostane jazykově bohatého, poutavého vyprávění, které plyne bez větších zádrhelů. K nejvyššímu hodnocení mi ale něco chybí. Nevím přesně, co mi vadí, snad pocit, že nečtu současnou autorku, ale spíš nějakou současnici Karla Václava Raise. Nežádám nějaké brutální literární experimenty, chraň bůh. Sám jsem rád, když mi četba pěkně ubíhá. Ale Šikmý kostel je na můj vkus přeci jen stylisticky tak nějak... trochu... konzervativní? Jistě, to může být záměr, způsob, jak čtenáře přenést v čase a prostoru blíž k postavám. Já mám ale spíš dojem, jakoby mě tenhle úhledný způsob vyprávění od hrdinek a hrdinů příběhu spíš vzdaloval. Jejich emoce víc pozoruji než soluprožívám. Přitom romány jako Francouzova milenka nebo Kvítek karmínový a bílý dosvědčují, že důkladně vykreslené historické prostředí jde nápaditě skloubit s perspektivou nebo komentářem současného pozorovatele a výsledek se zaryje pod kůži o to víc. Šikmý kostel je tak pro mě především skvělá řemeslná práce s mimořádným informačním přesahem. Což zase není tak málo.

42 18.06.2022

Citlivé téma podané citlivým a neokázalým způsobem. Hanišová odkrývá trauma své hrdinky pomalu a opatrně, jako kdyby převazovala bolestivou ránu. Obejde se přitom bez zbytečných expresivních pomůcek, kráčí spolu se Sárou tiše a odevzdaně po stopách její minulosti, která už nejde odestát a Sára jí má vpálenou do duše jednou provždy. V tomto případě by bylo nemístné čekat happyend, maximálně tak nějaké vnitřní smíření. Ale to nakonec určitě není málo.

37 23.01.2022

Moje očekávání byla vrchovatě naplněna a Žítkovské bohyně stavím o třídu výš než Gertu Schnirch. U ní jakoby Tučková ještě trochu opatrně hledala svůj výraz, příběhový mnohostěn z podhůří Bílých Karpat už ale rozjela bravurně a ve velkém stylu. Začlenění "autentických" dokumentů do vyprávění má skvělý dramatický efekt a to, že čtenář netuší které z nich jsou upravené a do jaké míry, ho ještě prohlubuje. Všechna ocenění i prodeje jsou naprosto zasloužené.

36 15.02.2019

Remarqueovu protiválečnou klasiku jsem si dal jako takový beletristický doplněk k souběžně čtené bichli Katastrofa 1914 a byl to šťastný nápad. Tenhle zdánlivě nespojitý sled historek z fronty ani po stu letech neztratil nic ze své působivosti a dokonale mi ilustroval faktografický popis událostí ze zmíněné knihy, přestože se odehrává v jiném období války. Remarque bravurně a nenásilně zastřešil jednotlivé epizody pronikavým a stále platným myšlenkovým přesahem a spojil v jedno dvě obrovské přednosti: spisovatelský talent a osobní zkušenost. Té druhé by se jistě milerád zřekl, ale právě díky ní mohlo vzniknout jedno z nejvýraznějších protiválečných mement, co jich kdy bylo napsáno. Dokonalost.

32 17.04.2018

Jeden ze vzácných případů, kdy prodejní čísla odrážejí kvalitu. Zdlouhavější expozice není na závadu, díky ní jsou pak postavy a děje plastičtější. Chce to jen špetku trpělivosti, které dnešní čtenáři nemívají na rozdávání, ale v tomhle případě se to vyplatí. Ve chvíli, kdy se objeví první pořádná stopa, jako by se utrhla lavina a ze zaujatého ale přece jen docela poklidného louskání stránek se stává jejich nezřízené hltání. Výborně napsané jsou i hlavní postavy. "Kalle" Blomkvist je sice možná až moc morálně neprůstřelný klaďas, ale nechceme sakra aspoň někdy číst právě o takových?

32 06.05.2015

Jak málo stačí ke štěstí a jak křehká je zároveň jeho vidina. Nebýt odporu, jaký mám ke slovnímu spojení „hluboce lidský příběh“ (jak by asi vypadal třeba takový příběh plytce komáří?), tady bych ho možná použil. Zásadní existenciální myšlenky nenuceně vpravené do jednoduchého, přehledného příběhu, prosté ale o to silnější emoce, tragické ale nevyhnutelné vyústění. Novela jako stvořená pro citlivé filmové zpracování, které se v případě filmu s výtečným Johnem Malkovichem v roli Lennieho skutečně povedlo.

30 20.10.2018

Mimořádně skličující čtení. Nepochybuji, že dané území v daném časovém úseku bylo tím nejděsivějším místem, jaké si umíme představit. Nebo spíš neumíme. Nenapíšu nic nového, ale musím znovu vyzdvihnout Snyderovu rafinovanou a působivou prezentaci těch otřesných faktů. Je známá věc, že čím větší čísla obětí, tím větší lhostejnost k nim cítíme. Tomu, aby v nás tahle hrůzná matematika vyvolala něco víc než jen údivem povytažené obočí, napomáhá Snyder vkládáním konkrétních svědectví a osudů, které těm jatkám vracejí lidský rozměr. Účinek je zdrcující, i když autor sám se snaží držet své emoce na uzdě.

Také si člověk uvědomí (a Snyder na to přímo poukazuje), jak bylo do pádu železné opony povědomí o nacistických, neřkuli stalinistických zvěrstvech zkreslené a jak pomalu se to mění. Osvětim byla dlouho tím nejvýraznějším symbolem holokaustu, přitom to, co se dělo v Treblince a na dalších místech „krvavých zemí“, bylo ještě mnohem větší peklo. A největší tragédie je v tom, že obyvatele této oblasti rozšlapávala okovaná bota dějin na krvavou kaši z obou stran. Poláci, Ukrajinci, Bělorusové, nikdo neměl na vybranou, pro Hitlera i Stalina byli všichni podřadný, postradatelný lidský odpad nebo přinejlepším levná pracovní síla a ani spojenectví s kteroukoliv stranou jim nemohlo přinést nic dobrého.

Rád bych napsal, že díky mementům jako je tato obdivuhodná kniha se zmenšuje hrozba opakování podobných události, ale obávám se, že to zdaleka nestačí. Potenciál k rozpoutání dalších hrůz v nás dříme napořád, stačí jen aby nás dějiny (je naivní si myslet, že dějiny tvoříme my) dotlačily k příslušné hraniční situaci a – nedělejme si iluze - začneme jednat tak, jak by nás do té doby ani ve snu nenapadlo. Pesimismus nebo realismus? To posoudí zase jen historie.

30 18.03.2018

Literárně hodně spořádané a konzervativní, faktograficky možná sporné (nevím, nejsem takový znalec), ale pokud se chcete zevrubně seznámit s celou historií atentátu na Heydricha a dáváte přednost beletristickému vyprávění před řečí suchých faktů, pak není co řešit. Jak tady v komentářích občas zaznívá: víme, jak to dopadne a přece v sobě živíme malinkou bláhovou naději, že by nemuselo... To podle mě svědčí o tom, že vypravěč - v tomto případě Jiří Šulc - svoje řemeslo ovládá.

29 31.03.2023

Jednoznačně obdivuhodný počin. Originální i atraktivní téma, působivé zpracování nepostrádající pečlivost i emotivní vklad. Fascinující je různorodost typů, které Aleš Palán zpovídá. A taky to, jak se k nim pokaždé dokázal přiblížit, získat si jejich důvěru. Často na sebe říkají věci, které by asi jen tak nějakému literárnímu zvědavci nevyklopili. A jeden každý z těch rozhovorů dokáže strhnout, přestože míra sympatií k jednotlivým aktérům je samozřejmě různá. Cítíte respekt, soucit, smutek, obdiv i údiv, ale občas samozřejmě i odpor nebo aspoň nesouhlas. Duševní vesmíry těch lidiček jsou někdy hodně excentrické, jako v případě vymítače s mečem (překvapilo mě, že hrával v relativně známé kapele Rány těla) nebo extrémního vyznavače zdravého životního stylu a konspiračních teorií, který neváhá svým názorům podřídít i instinkty svého psa. V otázkách je patrný Palánův zájem o duchovní rozměr životů zpovídaných, což mi přijde zcela v pořádku. Myslím, že k takovým lidem silná spiritualita patří. Buď je sama nasměrovala do jejich nynějšího ústraní, nebo ji právě v tom ústraní našli a rozvinuli.

29 06.04.2022

Hluboká úklona autorovi. Na věčnou otázku, jestli byl Žižka hrdina nebo řezník, nedává Petr Čornej podle očekávání jednoznačnou odpověď, protože legendární hejtman byl především člověk svojí doby. Třeba to často propírané lapkovství bylo tehdy pro člověka Žižkova sociálního postavení běžným, ne-li nutným způsobem obživy. Je s podivem, jak málo stoprocentně věrohodných faktů o Žižkovi máme, ale stejně tak je pozoruhodné, co všechno se dá se slušnou dávkou pravděpodobnosti dovodit z různých komunálních záznamů. Čornej je k takovému úkolu předurčen zkušenostmi a erudicí, pečlivostí, nezaujatostí ale i schopností předestřít čtenáři výsledky té mravenčí práce ve srozumitelné a čtivé podobě. Litera jednoznačně zasloužená.

27 27.08.2024

Podobných osudů "stvořila" komunistická zvůle nepočítaně, příběh Dagmar Šimkové má ale tu výhodu, že mu jeho autorka dokázala dát strhující a přitom neexhibující literární formu, formálně vytříbenou ale pořád dost syrovou. Snaží se postihnout všechny možné stránky vězeňského života tak, jak ho vnímaly ty "politické". Nechce čtenáře jen šokovat, ale především mu dát pocítit duševní pochody hrdinek, jejich každodenní boj za zachování špetky důstojnosti a radosti uprostřed všeho ponížení. A to se jí podařilo mimořádně sugestivně.

26 29.04.2021

Naprosto zasloužená klasika válečného románu. I po půlstoletí nesmírně působivá, syrová, nemilosrdná. Clavell ty nejabsurdnější hrůzy líčí s lehce cynickým humorem, který je zcela na místě a vykolejenou realitu zajateckého tábora ještě podtrhuje. Morálka, zásady, přátelství a obětavost vedle nelítostného pragmatismu tváří v tvář jedinému cíli: přežít. A pak šok z toho, jak obrovská propast zeje mezi přežíváním v Čangi a životem venku, z toho, jak nenápadně a přitom neodvolatelně se za těch tři a půl roku vytvořila, z toho, že i Král najednou není ničím. A nakonec mrazivé finále dokonale završující krysí metaforu.

Neřešitelná morální dilemata, v nichž Clavell neumetá čtenáři cestičku ke "správným" řešením, protože ta neexistují. Neskutečné scény a obrazy: hostina ve věznici, řady latrín, květnatá mluva asijských věznitelů, paranoidní noční honička po prodeji diamantu, okolnostmi "stvořený" transsexuál Sean, krysí farma, setkání zajatců s prvním důstojníkem zvenčí... je toho spousta, co zůstane v paměti. Snad jen to poukazování na rozpor mezi rovnostářstvím Američanů a lpěním na společenské hierarchii Angličanů už trochu zastaralo, ale to je detail. Celkově úchvatná kniha, odvyprávěná tak napínavě, že sotva popadáte dech.

26 28.05.2016

Moc nerozumím komentářům, které postavu vypravěče šmahem odsuzují jako nesympatickou. To je mezi námi tolik ctnostných kamenovačů, kteří jsou bez viny a bez chyby? V přístupu k pochybným praktikám kolegů v nemocnici Hynek svůj charakter, myslím, dostatečně prokázal a i z jeho sebereflexe vlastních poklesků a průserů (alkohol, milenka) je znát, že morální kompas pořád má, jen se podle něho ne vždy dokáže řídit. A kdo z nás ano? Co ale zasluhuje jednoznačný obdiv, je způsob, jakým Petra Dvořáková ten příběh podává. Zdánlivě jednoduchý a přímočarý monolog, forma bez jakýchkoli artistních schválností, ale zároveň daleko od povrchnosti. Velká literatura tak nějak mimochodem.

25 27.08.2024

Zvláštní, těžko zařaditelný útvar, snad alegorický román, stylizované podobenství o významu paměti a dobrých i špatných stránkách zapomínání? Na nějakou jednoznačnou interpretaci je tu příliš matoucích motivů, přitom ale nevzniká pocit roztříštěnosti. Autor jde soustředěně za svým cílem, který se sice ztrácí v mlze nad vřesovištěm, přesto čtenáře neodolatelně vábí. Celé prostředí raně středověké Británie, obývané starousedlými Brity a saskými "imigranty", nemá příliš realistické obrysy, podobá se spíš krajinám z legend o Artušovi (na ty román přímo odkazuje) nebo Beowulfovi. O setkání s nadpřirozenými tvory tu není nouze, o fantasy ale nejde ani omylem. Zajímavý je jazyk, kterým spolu postavy hovoří v duchu středověké dvornosti a rytířské etiky, a který kontrastuje s místy na povrch vyvěrající brutalitou a krutostí. Skvělé a nevšední čtení.

25 21.04.2022

Docela souhlasím s názorem, že Tabery v této knize pouze přesvědčuje už přesvědčené. I pro ty ale může být jeho text přínosem a impulzem k uvědomění si souvislostí, analogií i specifik jednotlivých etap společenského vývoje. Čtenáři z opačné poloviny názorového spektra pravděpodobně knihu ani nedočtou nebo po ní vůbec nesáhnou, ale i kdyby přiměla k zamyšlení aspoň jednoho ze sta takových, nebyla Taberyho práce zbytečná. Nejásám nad každým jeho slovem, k instituci demokracie jsem třeba poněkud skeptičtější než on (jak říkal Churchill: "Demokracie je ten nejhorší způsob vlády, s výjimkou všech ostatních, co už jsme vyzkoušeli."), ale s valnou částí jeho nadějí i nářků sympatizuji. Ačkoli Taberyho politické postoje jsou celkem zřejmé, jeho tón je určitě víc věcný než konfrontační. Pro někoho ale věcnost prostě už z podstaty není kladem. O zasypávání příkopů a sjednocování rozdělené společnosti mluví obě strany, každá ale má pochopitelně na mysli vítězství vlastního pohledu. Takový dialog je pak těžký a často vede spíš k vyhrocení rozdílů.

25 23.01.2022

Hrůza v této knize nepřichází ani tak z vnějšího ohrožení, jako spíš z možnosti rozpadu našeho vnitřního světa, vlastní duševní integrity. Zdá se, že jak vypravěč ztrácí svou lehkomyslnost, je čím dál méně odolný jakékoliv anomálii odehrávající se v jeho okolí. Je pro něho stále těžší rozlišit realitu od přeludu a to ho děsí víc než přeludy samotné. Stylisticky to není nijak oslnivé, ale to může být i záměr, protože autor vlastně jen tlumočí něčí (fiktivní?) svědectví. Až si od Kariky přečtu něco dalšího, budu v tomhle směru moudřejší. Ta záludná hra se čtenářem, který je opakovaně ponecháván v nejistotě nad poměrem skutečnost - fabulace, je ovšem velmi působivá.

24 17.07.2024

SPOILER: Zhruba do poloviny jsem reálně počítal s plným hodnocením. Koktejl ze seversky drsného humoru a hřejivého sentimentu byl příjemně vyvážený, chytrý a citově nevydírající. Nezviklalo mě ani když po půlce začalo dojemných pasáží přibývat, Backman to měl stále ještě pod kontrolou. To ale už neplatí o samotném závěru, za který ta jedna hvězda prostě musí jít dolů. Nic proti dobrým koncům, ale tady autorovi přeci jen ujela ruka. To už hraničilo s pohádkou a navíc pohádkou úzkostlivě korektní. Škoda, jinak píše Backman moc pěkně.

24 04.08.2021

Skvělá práce. Neubráním se srovnání s Fowlesovou Francouzovou milenkou. I tady máme příběh odehrávající se v upjatých a společenskými pravidly sešněrovaných viktoriánských kulisách a vypravěčku (u Fowlese to byl, myslím, muž) oplývající naprosto současným myšlením a s příslušnou ironií komentující děj a třeba i čtenářova očekávání (do bližšího srovnávání bych se ale radši nepouštěl, přeci jen jsem Fowlesův opus četl už před drahnou dobou). Tenhle prvek Faberovy knihy mě tím pádem už tak nepřekvapil, přesto si mě nejen rozměry velkorysá kniha snadno získala, a co je ještě obdivuhodnější, i udržela. I v rozvláčném, detailním způsobu vyprávění dokáže Faber udržet pozornost i zájem. Líbí se mi, jak svoje sympatie i ironické štulce rozděluje mezi ústřední postavy celkem rovnoměrně, bez černobílých soudů, i když samozřejmě s výhodou nadhledu plynoucího z jiného historického kontextu.

24 26.04.2021