Akléda_
komentáře u knih
Prokleté královny
Catherine Doyle
Jsem moc ráda, že jsem se díky #humbook #humbookblogeri dostala k pokračování Korunních princezen, protože jsem se na něho velmi těšila. A mé těšení bylo oprávněné, minimálně tak do půlky knížky. Pak to začal být spíš opruz. Celé je to teda extrémně čtivé, nepamatuju si, že by mi první díl takhle utíkal. Četlo se to úplně samo, moje čtecí tempo neznalo mezí. Stejně jako v jedničce mě tady stále bavil styl psaní, to, že jsem se u toho smála, ten svět i ta magie. Také se tu stále střídají kapitoly z pohledu Rose a Wren, což bylo boží. Bylo mi jasné, že se jejich cesty budou muset rozdělit, jinak bychom měli jen dva pohledy na jednu a tu samou věc. Takhle mi ale přišlo jako kdybych měla možnost být na dvou místech najednou a navíc to pořád mělo grády, což se mi líbilo. Navíc, Rose i Wren mám fakt ráda, oblíbila jsem si je ještě o kousek víc než v předchozím díle. Wren je sice můj pravý opak, ale možná kvůli tomu mě bavila ještě o kousek víc než Rose. I ostatní postavy ale byly super, jen jsem se občas motala v tom kdo je kdo (Thea a Tilda, haló, jsou i jiná písmenka abecedy, na která můžou začínat jména). Neméně mě bavila i ta romantika, která si udržela svojí laťku a díky dvěma hlavním hrdinkám tu máme double porci romantiky (dokonce možná triple, uhuu). Teď ale přijde ale. Cirka v půlce knížky se stala událost, kvůli které některé postavy totálně změnily svoje chování. Ale jakože úplně. To mě tak vytočilo. Najednou mě štvaly, nadávala jsem jim a nechápala co se stalo, zvlášť, když na konci už byly zase ve výchozím nastavení. Tak proč teda ta změna? Nechápu. Mimo to se taky po půlce knihy vyskytl zvrat, který mě fakt vytočil. Čekala jsem 450 stánek na tohle!? No to jsem si říkala, že si ze mě autorky snad dělají srandu. A od té doby už to šlo spíš z kopce. Knížka mi pak přišla až moc dlouhá, už mě tolik nebavila a chtěla jsem být hlavně na konci. Možná to částečně bylo i mojí frustrací z toho, jak dlouho jsem jí četla, ale podíl na tom měly určitě i zmíněné věci. Na konci jsem očekávala nějaký zvrat, čehož jsem se sice dočkala, ale asi jsem čekala trochu víc. Aspoň teď ale můžu čekat poměrně v klidu. Do trojky se určitě pustím, ale už nebudu mít tak vysoká očekávání. A doufám, že bude o něco tenčí. #spoluprace
Smrtící terapie
Sarah Pekkanen
Podle anotace bych si knížku asi ani nepřečetla, ale když jsem dělala průzkum na Goodreads a zjistila jsem, že byla nominována na Goodreads choice awards, říkala jsem si, že to bude určitě pecka. A tak jsem se pustila do čtení. Mno, naneštěstí musím říct, že moc nechápu proč byla knížka nominovaná. Za mě byl totiž tohle velký průměr. Nemůžu knížce sice upřít čtivost, to ale dobrý thriller neudělá. Sice jsem to přečetla za dva dny, z toho v jednom z nich jsem zvládla přes 300 stran, ale nebylo to kvůli tomu, že by mě bavila ta thrillerová zápletka. Prostě se to dobře četlo a stránky mi mizely ani nevím kam. Jinak to ale na thriller bylo prostě málo. Nestalo se v knížce vyloženě nic, co by mě nějak extrémně překvapilo, buď jsem to totiž odhadla dopředu, nebo to ve mně prostě nic nevyvolalo. Postavy mi byly úplně jedno, nijak jsem s nimi nesoucítila a tudíž mi na nich vůbec nezáleželo, což je u thrilleru docela zásadní. Stejně tak mi přišlo, že tam postav bylo docela dost. Sice spolu většina z nich nakonec nějak souvisí, ale já se občas ztrácela a to mi taky nepřidávalo. Možná, že kdyby knížka byla o něco tenčí, můj problém s mírou napětí by vymizel. Takhle mi přišlo, že to bylo moc dlouhé a rozvleklé a to napětí bylo takové rozprsklé přes celou knihu, až z toho vlastně nebylo nic. Občas na mě některé zvraty působily až mírumilovně, což je u thrilleru fakt sranda říct. Rozuzlení za mě bylo bohužel také zklamáním, doufala jsem aspoň tady v nějaké překvapení. Sice jsem nečekala to co se stalo, ale když jsem nad tím přemýšlela, bylo to vlastně velmi jednoduché řešení. Bavilo mě ale, že byla knížka psaná z pohledu jak manželky tak terapeutky, to bylo fajn, i když bych některé ty klienty klidně vyškrtla, když pak k ničemu nebyli. Jako thriller úplně doporučit nemůžu, ale čtivé to je, to se musí nechat. Vlastně mě to bavilo, ale ne moc jako thriller, což je škoda.
Už měkoně vyvádějí
Dagmar Urbánková
Hezké a vtipné, občas jsem se zasmála, ale upřímně už jsem si na to přišla moc mladá. Většina těch narážek a obrázků byla totiž dobová a já je pak z velké části nepochopila. O to více jsem ale byla ráda za vysvětlivky na konci, které mi ty nepochopené věci pomohly pochopit. Také je na konci přehled lidí s jejichž pomocí autorka knížku poskládala což mi přijde hezké. Za mě ale celkově trochu zklamání, byla jsem navnazená od učitelky ze školy, ale asi jsem čekala moc. Tím, že je to krátké a čte se to rychle mi ale nevadí, že jsem do toho vložila ten čas. Možná pokud jste starší a zažili jste třeba konec minulého režimu, mohli byste z tohoto být nadšenější než já.
Toman a lesní panna
František Ladislav Čelakovský
Přečteno jen z důvodu nutnosti znalosti na seminář do školy, ale bylo to jedno ze čtení které mi nevadilo si přečíst. Jo, má to sice 14 stránek a zabralo mi to fakt málo času, ale stejně. I u krátké věci se dá trápit fakt dlouho když mě nebaví, proto jsem ráda, že se to tady nestalo. Příběh je jednoduchý na pochopení, i přes rýmy, díky kterým se to dobře čte. Konec není moc veselý, ale to mi vůbec nevadí. Jen mám stejně jako u skoro každé četby z devatenáctého století problém s moc rychlým koncem. Přečtení nelituji, sice nevím na jak dlouho mi tohle uvízne v paměti, ale pro rozšíření obzorů to bylo fajn.
Carrie Soto se vrací
Taylor Jenkins Reid
4,5*/5* Moje první setkání s autorkou a rozhodně ne poslední. Tohle bylo překvapivě skvělé. Mega dobře a rychle se to četlo, vtáhlo mě to a já tak nedokázala přestat číst. Tenis mě do teď vůbec nezajímal, ale tady nejenže to bylo super prostředí, do kterého jsem se fakt zažrala, ale dokonce mám po přečtení knížky chuť začít koukat na tenis. Neuvěřitelný co všechno tahle knížka dokázala. Carrie sice není dokonalá, dost možná vás bude vytáčet tím jak je tvrdohlavá až někdy možná arogantní, ale to na ní bylo vlastně skvělé. Ve spojitosti s tím, jak je tady popsaný vztah dcery a otce to fakt dobře fungovalo. I když to není fantasy knížka, tak to stejně bylo napínavé a já četla dál a dál, abych zjistila co všechno se stane. Dokonce mě úplně samotný konec i překvapil, což jsem fakt nečekala. Vyvolalo to ve mně v průběhu čtení spoustu emocí a všechno to působilo jako realita. Jako kdyby Carrie opravdu existovala. A díky tomu, že v knížce sledujeme současnost i minulost máme možnost Carrie i ostatní postavy opravdu poznat. Nechápu jak to autorka udělala, ale tohle bylo fakt neskutečný. Líbilo se mi to moc a rozhodně se pustím i do autorčiny předchozí tvorby.
Poznámky k popravě
Danya Kukafka
4,5*/5* Tohle pro mě byla mega moc očekávaná knížka a jsem ráda, že mě nezklamala. Celé je to takové zvláštní a ponuré, což bude možná důvod, proč se to nebude líbit každému. Díky stylu psaní je to celé hodně odosobněné a o to více temnější. Hlavní hrdina je dost "výjimečný" ale spíše v takovém tom slova smyslu, že si při čtení říkáte, že je buď úplný blázen, nebo je nějak psychicky narušený. Celé to má v sobě hrozně moc zajímavých myšlenek, zároveň je to ale i napínavé, překvapivé, děsivé po té psychické stránce, velmi surové, ale bez potoků krve a díky tomu všemu se od toho nedá odtrhnout. Bavil mě motiv tří žen, které měly na Ansela každá úplně jiný vliv, ale zároveň se to celé určitým způsobem spojilo. Bylo tam i pár okamžiků kdy jsem byla opravdu překvapená z toho, jak se příběh vyvíjel. Odpočet do popravy tomu dodává ještě víc na tom napětí, celé to bylo neskutečně zajímavé, vůbec nevím, k čemu bych tu knížku připodobnila, protože je úplně jiná než ostatní knížky, které jsem kdy četla. Ten konec byl teda dost děsivý a i přes to, že má knížka občas trochu kolísavé tempo, mě po celou dobu knihy zvládla zaujmout. To tempo možná na druhou stranu přidává na tom, že když si myslíte že už to bude dobré, o to více vás překvapí následující události. Fakt úžasný titul, který přináší mnoho nového a za přečtení rozhodně stojí, zvlášť pokud máte rádi temné a originální příběhy.
Špetka magie
Michelle Harrison
Tohle znělo jako něco, co by mohlo být takovou milou pohádkou a ono jo. Není to nejlepší middle grade knížka, co jsem kdy četla, ale na odpočinek do zkouškového to bylo to nejlepší co jsem si mohla přát. Bavilo mě pouto mezi sestrami, to jak byla každá jiná a jak se krásně doplňovaly. Romantická linka tady skoro není, o to víc jsem ale byla ráda za tu sesterskou a užívala jsem si jí. Stejně tak se mi líbilo zapojení magických předmětů, to mi přijde jako takový spolehlivý prvek, který vždy funguje a nejinak tomu bylo tady. Líbilo se mi to objevování, dobrodružství, do kterého se holky zapletly a razantní babička. Pověst okolo věže a čarodějnice, která z ní skončila byla také zajímavá. Stejně tak zajímavě se to vyvinulo hlavně v druhé polovině, hezky se to četlo a já si to užívala. Jen mě trochu mrzí ta kletba, doufala jsem, že to její prolomení bude složitější a ono moc ne. Celkově to za mě byla fajn knížka, na kterou nejspíš brzy zapomenu, ale pokud máte ve svém okolí třeba někoho mladšího, nebo sami tento žánr rádi čtete, tohle rozhodně nebude krok vedle.
Vánoční koleda
Charles Dickens
Tak bohužel musím říct, že po tolika letech kdy jsem opakovaně sledovala novější verzi filmu pro mě byla kniha trochu zklamáním. Mezi moje oblíbené vánoční příběhy se bohužel nezařadí a zůstanu hezky u filmu. Mně teda přijde že filmy jsou většinou lepší, ale tady to bylo určitě i tím, že už jsem si tak moc zvykla na ten film. Doufala jsem, že knížka bude takovým přepisem filmu, ale našla jsem tam až moc rozdílů. Obecně ani ten jazyk mě tolik neuchvátil, postavy ani příběh mě tolik nevtáhl a těch pár desítek stran jsem si neužila tolik, jak jsem čekala že bych mohla. Příběh i jeho kulisy jsou pořád stejné, ale to vánoční kouzlo, které zažívám při sledování filmu se na mě ze stránek knih prostě nepřeneslo. Jsem ráda, že jsem si to konečně přečetla, ale trochu mě mrzí, že jsem si knížku nepřečetla dřív jak film, možná by se mi potom líbila více. Ale to už nezměním bohužel.
Kam se ztrácí Alice Sun
Ann Liang
Neříkám že nemám ráda klasické "tuctové" YA romantiky, které vás ničím nepřekvapí, ale když si jednou za čas přečtu něco, kde je určitý originální prvek, tak nepohrdnu že. Alice Sun zněla jako přesně ta knížka, která bude mít něco navíc a přesně tím také byla. Alice Sun se umí zneviditelnit a to mě na tom velmi bavilo. Knížka je díky tomu jiná, vtipná, originální, dává to možnost pro spoustu vtipných situací, ale i pro zamyšlení. Nečekejte ale, že byste dostali jakékoli vysvětlení ohledně toho, jak tato schopnost funguje. Alice jí prostě nějak získá a pak nějak zmizí, ani to kdy se "zapne" neumí úplně ovládat. Já ale nějak nečekala, že to bude vysvětlené, takže mi to nevadilo. Mimo tuto nadpřirozenou schopnost mě hodně bavila také romantická linka. Nečekala jsem, že mě tak nadchne, ale stalo se. Henryho a Alici dohromady jsem si neskutečně oblíbila, skoro bych až řekla že jsem je shipovala. To školní prostředí v jiné kultuře mě také bavilo, líbilo se mi, jak Alice musela pracovat s tím, jak využívá svojí schopnost a co už je za hranou. Možná to nakonec až zbytečně moc vyeskalovalo, ale asi mi to zas tolik nevadilo. Za mě tedy celkové můžu doporučit, pokud hledáte čtivou feel good záležitost s nadpřirozeným prvkem a dobře zvládnutou romantikou. #humbook #humbookblogeri #spoluprace
Hrátky v zákulisí
Olivia Cunning
Wooohooo tak tohle bylo pořádně žhavé čtení a já si to fakt užila. Četla jsem to v tu nejlepší možnou chvíli, zhltla jsem to za pár dní, což momentálně není moje klasické čtecí tempo a moc jsem si to užila. To co tu má fungovat tu funguje skvěle, žhavé je to extrémně, chemie tam je taky, romantika taky a to prostředí muziky, koncertů a písniček tomu také dodává skvělou atmosféru. Obzvlášť to prostředí pro mě bylo velmi osvěžující a bavilo mě, velmi jsem si ho užívala. Četlo se mi to extrémně dobře, stránky mi mizely pod rukama ani nevím kam, užívala jsem si každou stránku a až na konec to bylo fakt skvělé. Hlavní hrdince je 35, což není věková skupina o které bych často četla ani které bych se blížila, ale přesto mě čtení bavilo. Myrna je psycholožka, takže bylo zajímavé sledovat její úhel pohledu, s čímž se pojí i to, že v průběhu knihy začne dělat výzkum, ze kterého máme možnost vidět pár střípků, to bylo velmi zajímavé. Nebylo to to hlavní samozřejmě, ale byla jsem ráda, že to přeci jen nebylo jen o sexu, že to nebyla pozice za pozicí a nejelo se zprava, zleva, čelem vzad, fakt to bylo moc příjemně vyvážené. Máme možnost vidět i kapku traumatu z minulosti, se kterým si autorka zvládla poradit bravurně, až právě na samotný konec. Kdyby nebylo posledních pár řádků budu úplně nadšená. I tak jsem ale velmi spokojená, čtení mě bavilo, splnilo to co mělo a dokonce jsem dostala i něco navíc. Na další díly se určitě chystám a moc doufám, že se jich u nás dočkáme.
Jsem ráda, že moje matka zemřela
Jennette McCurdy
Byla jsem připravená na to, že tohle bude síla a páni, fakt byla. Na těch necelých 300 stranách je tolik bolesti, manipulace, psychických nemocí a poruch, až to hezké není. Při čtení první poloviny knížky "před" jsem si říkala, že horší to být nemůže. Že to, co matka dělala svojí vlastní dceři, je prostě hrozné a bála jsem se jaká bude ta část "poté" co matka zemře. Ta byla snad ale ještě brutálnější. Když vidíte, jak si Jennette nechce přiznat, že má problém a když jí psycholožka poprvé řekne, že její matka nebyla tak úžasná jak jí popisuje, načež Jennette uteče a už se k ní nevrátí, dojde vám, že teprve tohle bude cesta. Dlouhá, trnitá, plná zpáteček, pomalá a bolestivá, která je ale nutná pro to, aby mohla Jennette normálně žít. Učit se přehodnotit po několika letech svůj přístup k životu kvůli tomu, že v dětství bylo všechno špatně musí být neskutečně těžké a já autorku ohromně obdivuju, že s tím šla ven. Hezky je tu vykreslené také to, jak má svojí maminku pořád ráda, i přes to, že si uvědomuje o co všechno jí připravila. Bolestivý příběh, který, fakt není lehký na čtení, rozhodně ale stojí za to abyste si na něj vyhradili čas. Je to velmi čtivé, čemuž napomáhají krátké a úderné kapitoly a nebudete se moct odtrhnout. Kdybych měla víc času, přečetla bych knížku na jeden zátah. Moc moc doporučuju, jen se připravte, že to nebude snadné čtení.
Solitaire
Alice Oseman
3,5*/5* Solitaire byla jediná knížka od autorky, která mi chyběla přečíst a byla jsem zvědavá, jak se mi bude líbit. Tori jsem si ze Srdcerváčů oblíbila a ráda jsem si přečetla její příběh. Tím, že Tori je tak specifická postava je specifická i ta knížka. Nejde tady totiž ani o lásku, ani o přátelství jako takové, není tady jedno centrální téma, pod které by se dala knížka shrnout. Tím tématem je Tori. A všechno se to točí okolo ní. Jak vnímá svět, jak prožívá věci, jak se cítí, jak na ní působí škola, psychický stav jejího bratra, anonymní skupina Solitaire... Všechno tohle tady je, zároveň je tu ale i prostor pro spoustu myšlenek a já tak mám v knize desítky lepíků. Líbilo se mi, jak knížka poukazuje na to, že školní systém není úplně chytře nastavený a že vaše úspěšnost ve světě se neodráží od toho, jaké máte známky. Líbilo se mi, že bylo vidět vztahy mezi Tori a jejími kamarády a to, jak se mění. Hlavně se mi ale líbilo, že Tori není klasická YA hlavní hrdinka. Ona totiž není hrdinka. Svět jí štve, nebaví ji, nejradši by se někam schovala a to pro ostatní není to, jak by se měla chovat. Tahle knížka je velmi zvláštní a svá a nebála bych se jí přirovnat k divnoknihám, i když tam nespadá úplně. Jen si myslím, že se nebude líbit každému kdo má rád například Srdcerváče. Já si její čtení užila a rozhodně ho nelituji, na druhou stranu si ale myslím, že mi nějak extrémně dlouho v paměti nezůstane. Od autorky mám větší oblíbence (Bez lásky). #spoluprace #humbookblogeri
Pekař příběhů
Carsten Henn
3,5*/5* Do Pekaře příběhů jsem nešla s žádnými konkrétními představami a bylo to asi dobře. Dostala jsem totiž velmi netypický příběh, který byl spíš než o příběhu o myšlenkách a pocitech, rozhodně to ale neberu jako mínus. V knížce sledujeme sice Sofii, pekaře Giacoma i další vedlejší postavy, nezdar Sofiina manželství a zda se mu dá nějak pomoct, to hlavní ale je, co z toho vyplývá. Že se musí lidé snažit, aby udrželi vztahy, že je důležité nejen spolu mluvit, ale i naslouchat. Krásných myšlenek tam bylo opravdu nespočet, jen mi přišlo, že na úkor toho byla čtivost knihy. Kvůli tomu, jak jsem se pořád zaobírala myšlenkami mi to pak tak rychle neodsýpalo. Knížka se snaží v sobě zpracovávat i těžší témata, velmi okrajově, ale není to ten důvod, proč byste jí měli číst. Tohle je příběh, který si přečtěte pokud chcete něco úsměvného, milého a něco, co vás pohladí po duši. Já si to užila a i když to není nic co by mi nějak dlouho uvízlo v paměti, tak mám chuť si přečíst i autorovu předchozí knížku.
Zrádci krve
Lynette Noni
Po dočtení trojky můžu s klidem říct, že Ranhojička patří mezi moje nejlepší fantasy série ever. Tady prostě všechno funguje, já se nemohla odtrhnout, dýchala jsem za hlavní hrdiny a na každý díl jsem čekala jako na smilování. Ten svět, který autorka vymyslela, to, jak jí to funguje, ta geniální magie, to, jak úžasně píše, že vás to vtáhne tak, že chcete jenom číst a číst a nedokážete dělat nic jiného. Zároveň je ale zvlášť tenhle díl fakt dost brutální, sama autorka na to na začátku upozorňuje, což je za mě super, protože je to fakt na místě. Byly tam scény, kdy mi nebylo dobře. Byly tam zvraty, při kterých vám buší srdce a které vás dokáží překvapit, k tomu všemu je to ale i vtipné a dost romantické. Ta romantika je tak úžasná! To, co mezi nimi je, jak se cítí, jak to autorka zvládla bravurně popsat, jak se k sobě chovají no prostě... Miluju to všechno a mrzí mě, že už se nemám na co dalšího těšit. V zahraničí má autorka ještě další knížky, tak budu doufat, že se jich u nás taky dočkáme.
Souhvězdí osudu
Shea Ernshaw
1,5*/5* Čekala jsem hodně, ale tohle opravdu ne. Na začátku to vypadalo mega dobře. Poetický styl psaní, krásné popisy a sice velmi pomalý, skoro až stojící děj, který ale kompenzovala atmosféra, souhvězdí, hvězdy a nádech noční oblohy. Dokonce mi proběhlo hlavou, že by to mohlo být 5* No ale nebylo. Po pár stránkách se totiž Vega rozhodne opustit údolí a vydává se na cestu. Pátrá co osobě, u které neví jak vypadá a zda jí zachrání. Sama se skrývá ale vlastně moc neví proč. Je sama. Dělá zvláštní činy a rozhodnutí. Potkává záhadného a pohledného kluka. To všechno vede k velmi neuspokojivému konci. Cestou si utvoří přátele i nepřátele, pak se stane spousta věcí a na konec se dočkáme otevřeného konce a potencionálního druhého dílu? Chci série dočítat, ale tady upřímně nevím zda to zvládnu. Vega ani žádná jiná z postav mě nebavila (možná kromě Cricket) bylo to dlouhé a akce na sílu tomu fakt nepomohla. Kdyby autorka zůstala u poetického popisu krajiny tak bych byla happy, to jí šlo fakt dobře. Jediné co můžu vyzdvihnout je obálka a občasné kapitoly o první Astronomce, které nám dokreslují příběh. Jinak doporučit nemůžu.
Tentokrát je to doopravdy
Ann Liang
No já vám nevím, ale po dočtení teda můžu říct jen to, že jsem dost zklamaná. Minulý rok jsem četla Xoxo, které mi přišlo fajn a tak jsem se na další asijskou romanci dost těšila. Bohužel ale musím říct, že tohle byl prostě průměr. Stejně jako u Xoxo mi přišlo, že tady nefungovala ta romantika. Prostě jsem mezi hlavními hrdiny nic necítila a nevěřila jsem jim to. Bavilo mě ale spousta jiných věcí, to zase nemůžu říct. Caz Song je herec, Eliza chce být spisovatelka a vy máte možnost sledovat je, jak se s tím potýkají, to bylo super. Stejně tak bylo moc fajn to prostředí Pekingu, kterého tam teda klidně mohlo být víc. Taky se mi líbilo, že Eliza byla takové trdlo, které dřív mluvilo než přemýšlelo a kvůli tomu se dostávala do velmi bizarních situací, které mě bavily sledovat, i když někdy to bylo dost cringe. Celkově Eliza byla taková trochu divná a dost střelená, svým způsobem mě ale bavila. Knížka je extrémně čtivá, ani jsem nevěděla jak se to stalo a měla jsem za sebou desítky stran. Poslední co bych vytkla je hodně otevřený konec. Nedozvíme se vůbec nic ohledně toho, jak to s Cazem a Elizou bude pokračovat a to mě teda dost štve. Jako celek nemůžu říct, že by to bylo úplně špatné, i když já osobně teda víc užívala to prostředí než romantiku. Čekala jsem prostě ale něco víc, doufala jsem, že to bude ta jedna letní knížka, která bude úplně epesní, což se prostě nestalo no. #spoluprace #humbook #humbookblogeri
Moje upřímná posedlost jménem anorexie
Petra Lukešová
Woohooo, tak tohle bylo hodně silné čtení. Kdybych knížku neměla v rámci #spoluprace s #humbookblogeri tak bych se k ní tak rychle nedostala a byla by to obrovská škoda. Knížka je to sice velmi útlá, ale na každé její stránce se skrývá bolest a boj sama se sebou. Obdivuji autorku, že šla s něčím tak osobním ven, protože to muselo chtít hrozně moc odvahy. Autorka si toho zažila opravdu hodně a to ne z toho dobrého hlediska. Z jedné závislosti skákala do druhé, protože tak se mohla aspoň na chvíli zbavit té první. Já osobně mám hodně ráda autobiografické příběhy, zvlášť ty, kde můžeme vidět jak se člověk potýká s nějakou nemocí nebo závislostí. Mám tak možnost vidět, jak o tom "postižený" člověk přemýšlí, co ho k tomu dovedlo a jak kvůli nemoci/závislosti uvažuje. Jediné co vám může dát víc, je vlastní zkušenost, kterou v tomto ohledu nemám a netoužím mít. Z tohohle čtení mi bylo nevolno, ale zároveň jsem se i několikrát zamyslela a měla tendenci si některé myšlenky vypsat. Líbilo se mi, jak to bylo autentické a byla jsem nadšená z toho, že autorka studovala na stejné střední a dokonce byla u nás na vesnici :D Klidně by mě zajímalo ještě více jen o samotné anorexii, ale tím jak to je všechno propletené se vším, tak chápu proč je v druhé polovině knížka od tohoto tématu trochu odkloněná. Myslím si, že je fajn si jednou za čas přečíst i takové dílo, které vás ochromí tím, co vše se v něm skrývá. Přesně taková je tahle knížka. Tím, že není nijak dlouhá si myslím, že jí učte každý a dozvíte se toho opravdu spoustu. Jsem si skoro jistá, že to bude jedna z nejlepších knih tohoto roku.
Legendy & latéčka
Travis Baldree
Pokud jste zarytý čtenář fantasy, ale zároveň si chcete trochu odpočinout, ovšem nehodláte se fantasy vzdát, tohle je přesně pro vás. Hlavní hrdinka orkyně, která se ale rozhodne, že si založí kavárnu je prostě boží, stejně tak jako Tandri a ostatní vedlejší postavy, které v průběhu příběhu poznáme. Moc se mi líbilo, že jsme viděli důležitost přátelství a toho, že práce by pro nás neměla být celý život. Bylo to vtipné, zároveň i romantické, což jsem nečekala a už vůbec ne, že to nebude úplně hetero. Při čtení jsem se několikrát culila a měla úsměv na rtech, cože bylo přesně to, co jsem doufala, že knížka zvládne vyvolat. Překvapilo mě teda, že příběh jako takový končí už někde padesát stran před koncem. Poté totiž následuje rozhovor s autorem a bonusová kapitola, kde se dozvíme co se dělo před první kapitolou knihy, což mi přišlo moc fajn. I přes to, že se hlavní hrdince většinu času daří tak tu máme i nějaké karamboly, ze kterých se ale za pomoci blízkých lidí zvládne dostat. Bavilo mě zasazení fantasy postav do tak "primitivního" příběhu, kde jsem je viděla z úplně jiné perspektivy. Na vypnutí úplně ideální četba, rozhodně mám v plánu pustit se do dalších podobných knih.
Habibi
Baja Dolce
Víceméně jsem dostala to co jsem chtěla a ve výsledku jsem spokojená. Četlo se to hezky, ta ořízka je NÁDHERNÁ a já se do příběhu dokázala dostat a užít si ho. Erotické scény se mi líbily, i když to vždycky vyšlo tak, že jsem je zrovna četla někde v buse. Dokonce jsem čekala, že jich tam bude víc. Cassie jako hlavní hrdinku jsem si kupodivu oblíbila dost, líbilo se mi, jak si nenechala **** na hlavu a dokázala se postavit sama za sebe. Bylo to fakt vášnivé čtení, ve kterém mě bavilo i to, že ta jiskra mezi nimi fungovala a udržovala mě ve stavu, kdy jsem pořád chtěla víc. To se moc povedlo a doufám, že se třeba v budoucnu dočkáme druhého dílu i u nás, byla bych za to moc ráda. První půlka knížky je teda za mě lepší než ta druhá, v té se už trochu točíme v kruzích a děje se tam pořád to samé. Bylo ale fajn kam až se to vystupňovalo. Konec jako takový byl za mě až moc přeslazený, nemyslím si, že by tento konec odpovídal tomu, jak se postavy chovaly v průběhu knihy. Na druhou stranu jsem ale i trochu ráda, že dostaly svůj "hezký" konec. Cením i to, že se autorka snažila zapojit nemoc, musím ale říct, že jsem to úplně nepochopila a bylo by fajn, kdyby se to v knize objevilo už mnohem dříve, takhle jsem byla akorát zmatená a přišlo mi to trochu na sílu. Dává to sice smysl, ale byla bych ráda za nějaké větší vysvětlení a práci s tím prvkem po celou dobu, ne až na konci knihy. Celkově jsem ale spokojená, dostala jsem to co jsem chtěla a pokud hledáte nějakou temnou erotiku, tohle by mohlo být ono.
Domeček pro panenky (Nora)
Henrik Ibsen
Kdybych přečetla jen první polovinu knihy tak napíšu, že se hlavní hrdinka nedala vystát a proto to bylo děsné. Já mám ale knížku přečtenou celou, takže můžu říct, že vzhledem ke konci a k tomu, jak se to všechno celkově vyvinulo Nory chování dává smysl a já tak nemám úplně důvod do něho rýt. Knížka to byla velice zajímavá, četla se dobře a vlastně se odehrává na poměrně malém časovém prostoru i s malým množstvím postav, ale stejně to bylo zvládnuto skvěle. Někde v půlce jsem se bála, že se to ubírá směrem ke klasickému dramatu alá komedie del arte, naštěstí se tomu tak ale nestalo. Knížka se mi líbila a jsem ráda, že jsem si jí přečetla, mezi moje top top klasiky se ale nezařadí.
