Aknel26 komentáře u knih
Tak Hana je přečtena, nebo spíš zhltnuta, a já vůbec nevím, co bych při hodnocení vyzdvihla dřív. Jestli krásný jazyk, kterým je psaná, samotný příběh, postavy (a to nejen ty hlavní), jejichž charaktery nešustí papírem, ale působí velmi přirozeně a skutečně, nebo to, jak skvěle autorka vystihla atmosféru doby, ve které se dané části knihy odehrávaly. Paní Mornštajnová přitom líčí hrůzy války (i koncentračních táborů), aniž by k tomu potřebovala podrobné popisy zvěrstev a tragédií, k nimž docházelo, a přesto je její vyprávění velmi působivé.
Dokonalost.
Už poněkolikáté jsem měla tu možnost navštívit Černochův ostrov a opět jsem byla pohlcena. Tentokrát jsem si vystačila s vlastní četbou, ale rozhodně doporučuji i audioknihu namluvenou Vladimírem Čechem, to je dokonalost na druhou.
Čtení Dášeňky jsem si užila já i moji posluchači - syn, babička i manžel. Je neuvěřitelné (a krásné), jak kniha napsaná téměř před sto lety dokáže oslovit (přímo nadchnout) lidi z tolika generací a na všechny působí, jako by ji autor napsal, nakreslil, nafotografoval a zakusil právě pro ně. Život štěněte je popsán něžně i humorně a pohádky o Foxlíkovi a jeho potomcích pobaví. Obrázky jsou vtipné a fotografie s popisky mají taky hodně do sebe. Čtení jsme doplnili zhlédnutím úžasného večerníčku s vypravěčem Martinem Růžkem.
No a příštím naším čtivem by podle syna měl být "Pes basketbalský", o kterém se někde doslechl.
Toto je podle mě kvalitní současná česká próza.
(Ne)úspěchy cukrovaru úsporně, ale velmi výstižně ilustrují dění ve společnosti po tři desetiletí.
Hlavních postav je jen málo - Zuzanin otec, ona sama a její dva přátelé. Přijde mi, že první dvě osoby jsou komplexní, zatímco Jan a Hanuš jsou vykresleni velmi ostře a černobíle, a to od scény s koťaty (a přestože kniha obsahuje i pasáže z Osvětimi, tato na mě zapůsobila jaksi úderněji).
Jsem ráda za smířlivý konec.
Jedna z prvních knih, které jsem četla sama; ne-li úplně první. Stále si pamatuju, jak jsem brečela, když jsem dočetla a měla se s Honzíkem rozloučit. Mamka mi poradila, abych si ji tedy přečetla znovu, což jsem udělala - a asi tehdy vznikla má potřeba se ke knihám, které se mi líbí, stále vracet, i když je skoro umím zpaměti...
Teď jsem po Honzíkově cestě sáhla se synem a dost napjatě jsem čekala, jak ho zaujme. A spadl mi kámen ze srdce, protože se mu příběh moc líbil.
Sama mám doma vydání z 60. let, a protože vím, jaké diskuse se strhly kolem družstevního vajíčka a dalších reálií, a nechtělo se mi to pětiletému klukovi vysvětlovat, půjčila jsem v knihovně nový výtisk. A nemůžu si pomoct, ale občas to v ději trochu drhlo. Co zavánělo minulým režimem, bylo prostě vynecháno, bez ohledu na návaznost či posunutí významu. "Tohle všechno jsou naše pole," říká dědeček cestou z nádraží. "Máme taky krávy a vepře, ty mám na starosti já, i slepice, ty má na starosti babička." To by byli prarodiče pěkně za vodou! Myslím, že úpravy mohly být provedeny citlivěji.
Jak jsem psala, mám staré vydání z roku 1964 s málo známými ilustracemi od Antonína Pospíšila. A kupodivu se mi líbí víc než ty od Heleny Zmatlíkové: nejsou tak jednoduché, věrněji zachycují, co se zrovna děje, a také je jich v knize víc.
Chci-li být objektivní, nemůžu jinak než dát pět hvězd. Klobouk dolů před paní spisovatelkou, která napsala příběh, jenž dokáže zaujmout děti i dospělé, čtenáře i nečtenáře, holky i kluky. Věčný souboj dobra a zla, atraktivní prostředí kouzelnické školy, sympatičtí hrdinové, humor i napětí.
Kdysi dávno jsem sem tam něco četla a viděla, nicméně uceleně jsem se do "Jindry Hrnčíře" pustila teď poprvé se sedmiletým synem.
První díl byl tedy hlavně seznamovací - s Harrym a jeho rodinnou situací, s přáteli, spolužáky, učiteli, kouzelnickými proprietami a tak dále. Nechybělo ale ani dobrodružství.
Subjektivně mi ale přece jen na této sérii něco vadí. Dvě věci.
Tu první v komentářích sem tam někdo zmíní - samotný termín mudla. Přijde mi hrozně ošklivý, až pejorativní. Proč Rowlingová radši nevytvořila nějaký novotvar pro čaroděje a kouzelnice? Přece jen, o mudlech se v knize zvlášť dobře nemluví, jsou to lidi bez fantazie, suchaři, představitelé konzumní společnosti. Není pak absurdní, že my mudlové s nadšením čteme knihy o výjimečných absolventech školy v Bradavicích?
Druhý bod je na jednu stranu velká poklona paní Rowlingové, která dokázala oslovit tolik čtenářů po celém světě a ovlivnit jejich pozdější čtenářský vkus. Z mého pohledu je Harry Potter vstupenkou do pekla zvaného fantasy. Často jsem se setkala s tvrzením, že právě Harry Potter někoho přivedl ke čtení, což je samo o sobě skvělé, ale že po přečtení jim najednou žádná kniha není dost dobrá. Jak říkám, pro spisovatelku je to největší poklona! Ale kam potom vedou cesty takových čtenářů? K upírským ságám a paranormálním romancím nebo komplikovaným příběhům plným bojů a násilí. Já jsem nikdy nebyla fanynkou sci-fi či fantasy. Náš svět je přece tak úžasný, proč číst o světě, který si vymyslel někdo jiný? I v tom nejprostším románku nebo v nejstupidnější detektivce se člověk může něco dozvědět o nějakém skutečném místě, člověku, knize, historické události... Synovi zatím vybírám četbu sama tak, abych v něm probudila lásku ke knihám všech žánrů, a věřím, že ani po dočtení kouzelnické série mu příběhy o normálních lidech nebudou připadat nudné.
Nečekala jsem detektivku, takže nejsem zklamaná, že jsem dostala příběh jedné vesnice, do níž byli po válce nastěhováni rumunští Slováci, a po letech vypluly na povrch dosud skryté a temné vztahy mezi nimi. Nejdřív jsem se trochu ztrácela ve jménech a vztazích, ale nakonec se vše rozpletlo a došlo do uspokojivého konce.
Knížka s krásným názvem, která citlivě vypráví o té nejsmutnější fázi lidského života. Je to vyprávění smutné, tíživé, a přece svým způsobem poetické, z pohledu hned několika postav - a já bych si moc přála, abych nikdy nemusela být v kůži některé z nich.
"Je hrozné, když se ti stýská po někom, kdo tu pořád ještě je."
Knížka, o jejíž existenci jsem sice věděla, ale v dětství mě záhadně minula. Jsem spíš pejskařka, takže jsem vždycky tíhla k Nepilovu Barykovi.
Je to ale první delší knížka, kterou jsem s tříletým synem četla na pokračování - asi týden, každý den dvě tři kapitoly (máme nezkrácenou verzi). A slavila úspěch! Kuba mi ji sám od sebe nosil, poslouchal, odpovídal na mé "kontrolní" otázky, děj si dobře pamatoval a dokonce vyprávěl ostatním - jen škoda, že informaci, kterak Zelenoočka a Natrhouško zůstali na střeše, i když po nich hodili koště, nikdo kromě mě neocenil.
Do svého deníku si Modroočko nepíše jen to, co snědl a s kým si hrál. Malí čtenáři se mnohé dozvědí nejen o kočkách (třeba že nemají rády vodu, umí padat na všechny čtyři a v noci se scházejí a zpívají), ale seznámí se také s jinými zvířátky a zjistí, že existuje i spousta nebezpečí – zmije, auta, zlé děti a kolikrát i to, co najdou na zemi. A že není nad to, když vás má někdo rád.
Kamarádka poslední dobou zahořela pro Agathu Christie a své nadšení přenesla i na mě, takže jsem se taky pustila do četby - přestože jsem před mnoha lety (leckdy i desetiletími!) většinu četla; včetně této. Zhruba 50 stran před koncem jsem si definitivně vzpomněla, kdo byl vrah, ale to vůbec nevadí, i tak jsem si knížku moc užila.
Na rozdíl od současných detektivek je totiž tato skutečná oddechovka. Ne proto, že by byla hloupá a čtenář nemusel přemýšlet, vraha by odhalil ve třech kapitolách. Naopak, člověk při čtení pochopitelně přemýšlí a zvažuje různé teorie, ale nestresuje ho zběsilé tempo, detailní popisy zločinů ani psychické poruchy či sociální fobie všech postav včetně detektivů.
Moc se mi líbí netradiční zpracování téhle knížky fejetonů, díky kterému si ji člověk snadno zamapatuje. Nebo znáte jinou knihu , která vypadá jako kroužkový blok? Nicméně aby se člověk zachoval tak, jak navrhuje pan Eben, tedy vytrhoval fejetony, které se mu nelíbí, jednak by to musel být buran a jednak by nesměly být stránky očíslované... Pak by bylo vidět, že něco chybí.
Naštěstí jsem se jako buran zachovat nemusela, protože se nenašel jediný fejeton, který by se mi tak hrubě nelíbil, u kterého bych se nepousmála nebo se nad jeho obsahem nezamyslela.
Skvělá kniha, z níž jsem se o nedávné historii Česka a jeho obyvatelích dozvěděla zas něco nového. Díky Prokletému kraji jsem zjistila, že tu žili rumunští Slováci, v Až uvidíš moře to byla řecká komunita.
Musím říct, že na začátku jsem byla naprosto šokovaná. Rok 1948 a školní děti v Řecku neznají svá příjmení ani věk, jméno rodné vesnice, bojí se vlaku a jsou u vytržení, že ve svém novém domově spí v postelích, a ne na větvích na zemi?
Příběh mě ale brzy pohltil. Na pozadí osudů Sotirie, Kouly i dalších sledujeme dění v naší zemi od příjezdu dívek až po současnost, přičemž jednotlivé kapitoly jsou vždy vymezené desetiletími. Moc se mi líbilo líčení, jak se kdo (ne)přizpůsoboval podmínkám, jaké tu panovaly - ať už před revolucí, nebo po ní. Konec byl pro mě překvapivý, vlastně neodpovídal jednání či očekávání postav v průběhu knihy. Motiv návratu domů a síly moře byl opravdu působivý.
První kapitola mi přišla trapná. Druhá hloupá. Ale pak přišly pasáže z Oveho minulosti - a já byla polapena tímto mužem, který zvenčí působil jako morous, ale uvnitř se skrýval úžasný člověk. Přestože se s ním život nemazlil, zůstal rovný a přímý a vždy víc myslel na jiné než na sebe; jen o tom zbytečně nežvanil. Kéž by v každém byla alespoň špetka takového Oveho.
Na závěr bych ráda podotkla, že zatímco u filmů si popláču dojetím celkem často, u knih se mi to stává opravdu zřídka. Ove byl ale výjimkou a slzy mi do očí vstupovaly co chvíli - a nejvíc u scény s požárem domu.
Jsem moc ráda, že zase jednou můžu dát pět hvězdiček jiné knížce než dětské. A tato se povedla ve všech směrech. Výborné charakteristiky postav, které jsou kladné i záporné, veselé i smutné, různého věku, s různými problémy. Moc se mi líbilo, že se postavy objevily i v jiných pasážích než těch "svých", takže čtenář ví, jak je to s nimi dál. Velmi dobrá práce s jazykem, slovní hříčky, milý humor, lehká ironie. Pečlivě vystavěný příběh, ve kterém i to, co vypadá jako náhoda či se tváří jako poznámka na okraji, může mít později velký význam. A na konci to do sebe perfektně zapadne.
Tak jako existují milostné romány pro ženy, tak toto byl horor pro ženy. Samé ženské postavy s jejich "ženskou logikou" – ať už to vnímáme pozitivně, či naopak. S čím si autorka nevěděla rady, to neřešila. Adrienne přijede do domu, o němž nic neví, sama a večer – to si skoro o nějakou nepříjemnost koleduje. Stejně jako její návraty z města, které vždy tak nepříhodně načasuje na soumrak... Závěrečný boj s „duchem“ byl zbytečně rozvleklý a vysvětlení mi přišlo nejen neoriginální, ale i neuspokojivé, taková splácanina.
Pilíře země jsem začala číst po návratu z porodnice. Občas se mi podařilo přečíst pár stránek za den, občas ani to ne, jindy i několik desítek. Kubovi budou v pátek tři měsíce - a já jsem dnes dočetla. A jsem nadšená, nadšená, nadšená! Kniha byla výborně napsaná, propracovaná po faktické stránce, se strhujícím příběhem a dobře vykreslenými postavami. Dokonce ani to rozkouskované čtení nezkazilo dojem, neztrácela jsem se v ději ani jménech, kdykoli jsem k Pilířům sedla, byla jsem pohlcena. Fandila jsem Tomovi, Philipovi i Jackovi, nenáviděla Williama... Současně jsem se dozvěděla hodně zajímavého z historie i architektury.
Pokud jste už některé psychothrillery z rodin a domácností četli, pak vám možná bude zápletka jasná už během vyprávění Millie. Pro mě to bylo docela předvídatelné, jen závěrečné kapitoly obou hrdinek mě dostaly svou absurdností. Nicméně kniha se četla velmi dobře, i když tušíte, kam bude příběh směřovat, krátké kapitoly vás udrží v napětí, co když je všechno úplně jinak...
Slepá mapa je psaná podle stejné šablony jako Hotýlek, který jsem četla již dříve. Na pozadí osudů jedné rodiny se odvíjí také historie naší země - nebo naopak se příběh obyčejné rodiny odvíjí na pozadí událostí naší země? Co je důležitější? Poutavé vyprávění o "třech A", nebo věrohodné líčení toho, jak se tu žilo, když byl u moci ten či onen? Paní Mornštajnová obě linie bravurně spojila do jedné knihy a opět potvrdila, že si zaslouží čelné místo ve výlohách knihkupectví i v době, kdy se na nás valí hlavně detektivky, psychothrillery a fantasy. Rozhodně doporučuji!
Uznávám, že co se týká věku, nejsem ta správná cílová skupina, ale jsem přesvědčená, že i v době, kdy jsem jí byla, bych Čtvrté křídlo hodnotila stejně – jako brak. Vlastně jsem po knize sáhla spíš ze zvědavosti, abych zjistila, co je to slavné „romantasy“.
A co tedy dnešní mladé čtenářky považují za romantické?
Je to prostředí školy, v níž se ti, kteří by měli vlastně bojovat za stejnou věc, navzájem vraždí, lámou si kosti, tráví se a celkově si škodí? V níž se nedoporučuje uzavírat přátelství, ale spojenectví, protože postavy a jejich jména dějem často jen prošumí a zmizí? Líčení násilí a brutálních bojových scén?
Je to hlavní hrdinka se svou stále zdůrazňovanou křehkostí, která přitom tahá dýky z kapes jak králíky z klobouku a metá je po svých protivnících na milimetr přesně (těsně vedle jejich uší a penisů), neváhá své soupeře otrávit, a když už se jí něco stane, dají ji zase dohromady léčitelé a napravovači? Připadá ještě někomu překvapivé, že tato „outsiderka“ překoná všechny nástrahy a stane se vyvolenou?
Je to tolikrát omílané klišé, kdy hlavní hrdinka podlehne největšímu borci, který jí nejprve vyhrožuje smrtí, poté s ní kuje pikle, aby ji nakonec přiváděl k takovému orgasmu, až vzplanou záclony? Nebo pár podobně vášnivých scén, při nichž v českém překladu Violet nesténá, ale kňourá? (Což se možná víc hodí k její drobné tělesné konstrukci.)
Je to fakt, že se odehrávají v jiném světě, který je nastíněn jen velmi laxně, a je tedy možné se soustředit jen na jednu dějovou linku, což zvládnou i méně zdatní čtenáři a čtenářky hledající hlavně vzrušení?
Asi jste pochopili, že nejsem čtenářka (natož divačka) fantasy. Myslela jsem, že mě třeba Čtvrté křídlo, tolik vychvalované a propagované v knižních skupinách, směrem k tomuto žánru popostrčí, naláká, abych vyhledala další podobné knihy. Ale ani náhodou. I nadále zůstanu věrná příběhům z našeho světa, v němž sice nejsou draci, zato má ale bohatou historii a leckdy třaskavou přítomnost, jsou tu místa, která stojí za to navštívit a vidět na vlastní oči, a lidé, s nimiž je dobré se seznámit. A také knihy, jež je radost číst. Tato k nim navzdory své čtivosti a krásné obálce bohužel nepatří.
Detektivka, u které čtenář myslí jen na vyřešení vraždy a nemusí se dopředu děsit nočních můr. Oba vyšetřovatelé mi byli sympatičtí, zápletka dobrá, příjemné prostředí, děj hezky plynul... Rozhodně bych ale byla opatrná, pokud jde o srovnání s Agathou Christie - podobnost s Poirotem vidím spíš v postavě Petera a jeho upjatosti a také v závěrečném monstrózním hromadném odhalení. A na rozdíl od knih královny detektivek jsem vraha odhalila dloooooouho před koncem!