Aknel26
komentáře u knih
Medvědín
Fredrik Backman
To bylo dost dobrý! Propracovaný do nejmenšího detailu, do posledního slova. Backman zalidnil Medvědín spoustou postav a každičká z nich je jedinečná - mají odlišný charakter, jsou z různých společenských vrstev a skrývají svá tajemství či traumata.
Pak se stane něco, co ty postavy - a vztahy mezi nimi - změní. Jejich přátelství prochází zkouškou a někdy se vytrácí, z klaďáků se stávají záporáci (ale i naopak), na povrch vyplouvají nepěkné vlastnosti mnoha z nich - a jiní překvapí a ukážou se charakternějšími, než se mohlo zdát. A někteří nezklamou.
Prostředí hokejového klubu bylo zajímavé, atmosféra malého města uprostřed zmrzlé severské přírody působivá a jediné, co mi občas lezlo na nervy, byly krátké patetické věty, většinou na konci kapitol, zdůrazňující nějakou velkou myšlenku či moudro.
Vířivka
Lucie Konečná
Přečteno doslova na jeden zátah. Jednohubka, která ve mně bude dlouho rezonovat. Škoda toho podle mě zbrklého konce, pár stran navíc by knize slušelo.
Samotářky
Barbora Šťastná
Mně se to hrozně moc líbilo. Knížek, které začínají v poválečném Československu a během líčení života několika generací (zde na přeskáčku v čase) sledujeme i dění v zemi, se teď vyrojilo několik, přesto mi tato přijde něčím jiná a nezapomenutelná. Možná to je díky zvláštnímu chování hlavních hrdinek - samotářek.
Domek v Irsku
Julie Caplin
Mám pocit, že jsem četla jinou knížku než většina zde komentujících. Nebo možná z ní někdo vytrhal všechny stránky s líčením atmosféry země. V mém výtisku se popis Irska smrskl na pár procházek, jednu vyjížďku na kajaku, pár návštěv hospod a cestu do Dublinu, kde bylo víc prostoru věnováno dovádění hlavních hrdinů v hotelu než poznávání města.
Hannah poznala svého osudového muže na třetí stránce, čímž ještě trumfla svou sestru Minu, jíž byl věnován předchozí díl. Toto ani neoznačuju jako spoiler, neb každému musí být hned jasné, co přijde. Co se týká psychologie postav, také to není kdovíco - Hannah neustále omílá, jak je konzervativní, a přitom dělá jedno zbrklé rozhodnutí za druhým. Irská Hannah přece není ta nudná anglická Hanička, no ne?
Hodně prostoru dostává průběh kuchařské školy a život na farmě - což mě tedy vůbec nezajímalo. Nejsem zrovna člověk, který by ocenil jako součást drahého kurzu vaření povinnost krmit prasata a slepice a ještě mezi nimi hledat silné osobnosti.
Zkrátka toho, co jsem měla na této sérii ráda, tedy popisu jedinečných míst, opět ubylo a já se hluboce omlouvám dílům z Chorvatska nebo Tokia za nízká hodnocení.
Série pokračuje, ale já uvažuju, že k dalším romantickým útěkům se už neuchýlím.
Odbočka v lesích
Kateřina Karolová
Ačkoli nejsem vášnivá čtenářka hororů, během víkendu jsem přečetla hned dvě knihy, kterým v knihovně nalepili na hřbet lebku. Jednou je Odbočka v lesích a druhou Fantom Blackwoodu. A myslím, že krom té lebky toho moc společného nemají.
Odbočka je přímo neskutečně čtivě napsaná. Už dlouho jsem se do knížky tak nezažrala, že jsem ji dobrovolně nemohla odložit. Kratičké kapitoly, ve správný moment ukončené, střídání postav, které jsou zrovna "v popředí" (mně byla rozhodně nejsympatičtější Laura), zápletka je poměrně uvěřitelná, napětí se stupňuje... Dvě stě stran uteče jako nic. A pak se, alespoň podle mě, vše začne kazit. Rozhodně bych uvítala jiné rozuzlení, ne tak racionální. Zůstala bych u nadpřirozena. Aspoň že ten úplný závěr to trochu zašmodrchal.
Starý kraj
Dörte Hansen
Starý kraj mi učaroval. Přesněji řečeno, učarovalo mi vyprávění o Starém kraji. O jeho domech, o obyvatelích, o přístupu lidí k sobě navzájem, k přírodě, k životu i ke smrti. Něco je řečeno velmi syrově, jindy je ale příběh poetický a jinotajný, jen ať si na to čtenář přijde sám. Postava Very je úžasná, tak silná osobnost! Dostával mě její vztah ke Karlovi, ta její věrnost až do konce... Byla jsem ráda, že ji přítomnost Anny a jejího syna svým způsobem zachránila, stejně jako dům. Anna měla méně prostoru, než jsem zpočátku čekala, a na konci se projeví i její matka. Krom této rodiny se v knize objevuje i pár dalších postav, přičemž novinář a jeho žena tvoří jakýsi obraz dnešní doby, kontrast ke starousedlíkům.
Chata ve Švýcarsku
Julie Caplin
S touto sérií to prostě jde z kopce. Jak říká Trautenberk - to kyselo je moc kyselý a ten bramborák zas moc bramborovej.
A tady zas je romantická linka až moc romantická a hlavní mužský hrdina těžce nereálný princ. Minu políbí během chvíle ve vlaku, ale pak je ochoten málem celou knížku čekat, až si Mina v hlavě srovná, co vlastně chce. Mina zatím jen kouká na jeho rty a vybavuje si polibek, nicméně zbytek je přece až moc zavazuijící a ona se toho bojí...
Co se týká atmosféry Švýcarska, autorka ji eliminovala na pár výletů a ve zbytku vykreslovala spíš atmosféru horské chaty.
A ten konec? Opravdu by trvalo tak krátce toto všechno vybudovat?
Jak dostat tatínka do polepšovny
Marie Poledňáková
Přijde mi, že právě druhý díl vyčnívá z celé série jako mrakodrap nad rodinnými vilkami. Zdaleka tu nejde jen o převyprávění obsahu filmu, ale o svébytný román. Dějově se samozřejmě filmu drží, obsahuje i plno fotek, nicméně je o mnoho bohatší – film prostě nepojme tak komplexně myšlenkové pochody postav, tady hlavně Anny, a kdyby se měl zabývat minulostí nebo vztahy mezi obyvateli vesnice, rozhodně by nebyl tak svižný a veselý. V knížce je prostor pro spoustu detailů, dozvíme se více o babičce, k jejímuž hrobu ve filmu děda s Vaškem jdou, o trablech pošťáka Fandy a třeba i o modelech šatů, které si Anna sbalila na svou vysněnou dovolenou.
Mimo jiné je v knize použita ukázka z jiné knížky, Deník americké manželky od Sue Kaufmanové, kterou Anně sehnala jakási fanynka a která taky stojí za přečtení.
Martínkova čítanka a dvě klubíčka pohádek
Eduard Petiška
Se synem jsme s chutí přečetli Martínkovu i Alenčinu čítanku - a není náhodou, že mají knížky podobný název, ony jsou si podobné celé. Rozdíl je vlastně jen v pohlaví hlavní postavy a v prostředí, kde se odehrávají - Martínek žije na vsi, Alenka ve městě (z čehož se podle mě mohlo "vytřískat" víc). Myslím ale, že kluci mohou číst knížku o Alence, stejně jako holčičkám se bude líbit ta Martínkova. Knížky mají stejný koncept - příběhy ze života dětí jsou prokládány pohádkami, které dětem většinou vyprávějí členové rodiny. Je zajímavé, že u Martínka nás víc zaujaly kloučkovy příhody, zatímco u Alenky nás víc bavily pohádky (třeba ta kaštanová, o želvě a opici nebo o bacilech).
Co je ale podle mě nejkouzelnější, jsou povídání o přírodě. Ta byla vydaná i jako samostatná leporela (Kam se ztratil nůž, O jabloňce).
Neméně důležité jsou kouzelné ilustrace Heleny Zmatlíkové.
Hotýlek na Islandu
Julie Caplin
Tato kniha se zatím podle mě řadí k těm nejlepším v sérii, není-li vůbec nejlepší. Atmosféra Islandu z ní přímo sálá - i někdo tak teplomilný jako já má chuť nabalit se do tří vrstev oblečení, vydat se na túru k ledovcům či vodopádům a večer zapálit oheň v krbu, nazout si teplé ponožky, popíjet čaj z velkého hrnku a čekat na polární záři...
Zajímavé bylo i líčení zákulisí hotelového provozu, s detektivní zápletkou jako bonusem.
Naproti tomu milostná linka byla velmi průhledná, autorka si navíc práci trochu ulehčila i tím, že pár pasáží vyprávěla z pohledu Alexe - který mimochodem ještě v první kapitole vzdychal po Nině, aby si na ni od momentu, kdy vytáhl Lucy z bazénu, ani nevzpomněl.
Kavárna v Kodani
Julie Caplin
Oddechovka, u které nemusíte (ba přímo nesmíte) přemýšlet. Hlavní hrdinka byla taková "kinsellovská" - což byl hlavní důvod, proč jsem po Kavárně v Kodani sáhla a docela s chutí přečetla. Dějová linka byla velmi průhledná a ke konceptu hygge přistupuji skepticky, ale je fakt, že popis Kodaně mě opět nalákal toto město navštívit a hlavně ochutnat všechny ty lahůdky!
Tmavé stěny Willardu
Ellen Marie Wiseman
Devadesát čtyři procent? :-o Tak nevím, jestli do Willardu patřím já, nebo ti, kteří hodnotili přede mnou :-D Byl to typický americký příběh, román pro mládež (nebo jak se dnes říká young adult), který se tváří jako něco víc. Druhou hvězdičku přidávám jen kvůli Ježíškovi, který mi knihu přinesl.
Dešťová hůl
Jiří Hájíček
Moc se mi líbí témata a prostředí, jaká Hájíček volí pro své knihy, i jeho styl psaní. Jižní Čechy, sympatické postavy, zajímavý příběh, ke konci vyloženě napínavý, obohacený o vedlejší linky (indiáni, nadšený aviatik). Ale když srovnám Dešťovou hůl s předchozími jeho prózami, jsem přece jen trošilililinku zklamaná. Rybí krev, moje první setkání s Hájíčkem, byla pecka, hlavní postavy v čele s vypravěčkou vykreslené tak, že mi připadalo, jako bych je fakt znala, Selský baroko na mě zas dýchlo svou letní atmosférou... Potěšilo mě, že autor uchopil to "své téma půdy" zase jinak - jednou kolektivizace, poté zatopení vesnic kvůli přehradě, nyní spory kolem vlastnictví pozemků. Dešťová hůl určitě stojí za přečtení, ale plný počet dát nemůžu. Pardon.
Babička pozdravuje a omlouvá se
Fredrik Backman
Opět kniha, kterou jsem nedočetla. Ove byl asi mým největším čtenářským zážitkem za minulý rok, takže očekávání byla veliká, ale babička mě vůbec nechytla. Jednak mi nebyla sympatická hlavní postava malé holčičky – nějak jsem už přesycená těch geniálních samotářských dětí, které jejich vrstevníci nechápou. A navíc mě vůbec nebavila ta fantastická linka, všechny ty vymyšlené světy a tajemní sousedé, narážky na Harryho Pottera apod.… Odložila jsem přesně ve čtvrtině.
Hypotéza lásky
Ali Hazelwood
Skutečně je na knize napsáno Senzace TikToku? Pro mě to bylo spíš Zklamání TikToku.
Už první kapitola o potížích s kontaktními čočkami mě měla varovat. A když ne ona, pak ta druhá s polibkem a důvody, které k němu Olive vedly. Nebo třetí, v níž Olive a Adam dohodli tu smlouvu o svém vztahu. Adamova motivace se snad dá pochopit, ale důvody Olive jsou prostě dětinské, jako by se děj odehrával ne na vysoké škole, ale na druhém stupni základky. To si nemůže se svou nejlepší kamarádkou promluvit jako dospělá? Celkově jsou postavy podány dost ploše. Někdy ve třetině knihy jsem poctivé čtení vzdala - ale protože jsem holka zvědavá, ještě jsem zběžně listovala knihou a bohužel přitom narazila na nekonečně dlouhé líčení prvního sexu. Můj bože, kam se poděla romantika? Vždyť to bylo jako z příručky sexuální výchovy pro teenagery a díky detailům to ani nepůsobilo vzrušivě, jak by člověk od takového líčení v romantické knize čekal.
No zkrátka, reklamní sdělení sama pro sebe měním na Propadák TikToku a dalším knihám autorky se vyhnu obloukem.
Símka
Lucie Hušková
Panebože, jak mně ta matka pila krev! Nevděčná, zlá, náladová, studená, věčně nespokojená, sobecká! Ve druhé polovině knihy se to snad dalo pochopit, ale rozhodně ne omluvit. A to vše v kontrastu k obětavé Símce, toužící po uznání a lásce této stvůry.
Jinak se mi kniha líbila, hlavně její první část, protože osudy Símky se v něčem podobaly i mému dětství. Druhá část pak byla ve znamení mého očekávání, zda se Símka konečně vzepře a ohradí vůči matčinu chování.
Navzdory neveselé atmosféře se to četlo skvěle, hlavně díky krátkým kapitolám.
Kde zpívají raci
Delia Owens
Od jejího vydání před třemi lety se z této knihy stala legenda, alespoň ve čtecích skupinách na Facebooku. Ať už chtěl někdo doporučit knihu dojemnou, napínavou, romantickou, odehrávající se v přírodě, se silnou hrdinkou, vždy se mezi tipy objevilo Kde zpívají raci. Kolem románu se pak vytvořila úplná magická aura, které jsem nakonec podlehla i já.
Všechno, co jsem vyjmenovala výše, v knize najdete. Přesto ve mně nevyvolala tolik pozitivních emocí jako v jiných čtenářích. Začátek je na mě víc rozvleklý než poetický, Kya je na mě moc divoká a její volba stranit se lidí je od mého světonázoru příliš odlišná. Moc mě bavila ta část se soudním přelíčením, byla jsem napnutá jako ten pomyslný provaz, který se Kye svíjel kolem krku, a hlavně jsem si přála, aby to nebyl Tate, pro mě nejsympatičtější postava knihy. Celá ta záležitost s verši Amandy Hamiltonové (mimochodem děsnými) mi přišla uhozená. A konec příliš zbrklý. Nicméně ráda se podívám, jak téma uchopili filmaři.
(Pro ty, kterým se příběh z bažiny líbil, mám jeden tip - sežeňte si pentalogii, jejíž první díl se jmenuje Rubínová zář. Je to takový young adult, jak se dnes říká, a odehrává se v komunitě Cajunů, kteří žijí v louisianských močálech a dosud si zachovali svou kulturu. Především první a poslední díl se tomu prostředí dost věnují a Gabrielle z Matného zlata se Kye v něčem i podobá... Dokonce bych doporučila začít právě od pátého dílu, který se vrací na úplný začátek celé rodinné ságy, a kdo čte popořadě, je ochuzen o překvapivé zvraty.)
Ty chladné oči
Scarlett Wilková
Takové knihy mám ráda. Fiktivní příběhy opírající se o skutečné události, z nichž si čtenář odnese i nějaké informace, které ho třeba ve škole minuly či nezajímaly. V tomto případě jde o působení českých vojáků ve službě wehrmachtu (jakkoli nedobrovolné), o život v Rusku během druhé světové války, ale také o osudy lidí žijících v Československu od konce války až téměř po současnost. Ruku na srdce, Neonila má sice krásné jméno, ale celkově jde o osobu veskrze nesympatickou. Já vím, že občas hrála roli i náhoda a k některým zvratům došlo, aniž by sama přispěla, ale na druhou stranu se vždy postarala, "aby to měla dobré". A v takovém jednání byla velmi bezohledná a necitlivá ke své rodině i k lidem, kteří jí dříve pomohli. Její chování ke Světlaně Světlaně je pro mě naprosto nepochopitelné.
A nepochopitelná je pro mě i anotace. Který blbec ji psal? Nejenže vypíchl jen jeden aspekt příběhu, ale především vyzradil i události, k nimž dojde až kolem strany 140, tedy téměř v polovině knihy.
Hrad ve Skotsku
Julie Caplin
Hrad ve Skotsku jako by mezi Romantické útěky ani nepatřil; jediné, co ho k nim váže, jsou hlavní postavy, které se objevily již v minulých příbězích. A pak také to, že Izzy svého rytíře potká hned na samém počátku knihy - s tím jsme se setkali téměř ve všech knihách, jako by autorka rezignovala na složité lásky hry, aby se mohla věnovat plně jiným dějovým linkám.
A tentokrát vlastně vůbec nejde o cestování, o poznávání jiných kultur. Izzy je víceméně doma, a co se týká Skotska, poznáváme hlavně jeho gastronomii. Prostor má spíš líčení, jaké mohou být vztahy mezi rodiči a dětmi, prvek přátelství a také zocelování samotné Izzy, její zjišťování, co všechno zvládne a s čím se dokáže popasovat. A čtenář(ka) jí prostě musí držet palce!
Snad proto, že si příběh na nic nehraje a není do něj násilím vpravován ten cestovatelský prvek (třeba v Irsku nebo Švýcarsku to bylo hodně na sílu), jsem s četbou spokojená.
Jediné, co musím vytknout, je místy dost necitlivé zacházení s jazykem. Zůstalo plno nečeských výrazů a s koncem knihy jich stále přibývalo - jako by překladatelku tlačil čas, a tak s blížícím se termínem odevzdání spíš otrocky překládala, než by přemýšlela nad tím, co je v češtině přirozené.
Provařená
Simona Votyová
Velké překvapení. Knihu jsem si půjčila úplně náhodou, neměla jsem žádná očekávání - a teď jsem až zaskočená tím, jak moc se mi líbila.