Aknel26
komentáře u knih
Kitty a první noční dobrodružství
Paula Harrison
Tahle maličká knížka skrývá hezký příběh o bázlivé holčičce, která překoná strach, aby mohla pomoct zvířátkům. Místy je to trochu zdlouhavé, ale nápaditá grafika a obrázky to lehce vyváží. Na obálce je napsáno, že knížka je určena čtenářkám od sedmi let, ale nebojte, pětiletému klukovi se líbila taky!
Dášeňka
Karel Čapek
Čtení Dášeňky jsem si užila já i moji posluchači - syn, babička i manžel. Je neuvěřitelné (a krásné), jak kniha napsaná téměř před sto lety dokáže oslovit (přímo nadchnout) lidi z tolika generací a na všechny působí, jako by ji autor napsal, nakreslil, nafotografoval a zakusil právě pro ně. Život štěněte je popsán něžně i humorně a pohádky o Foxlíkovi a jeho potomcích pobaví. Obrázky jsou vtipné a fotografie s popisky mají taky hodně do sebe. Čtení jsme doplnili zhlédnutím úžasného večerníčku s vypravěčem Martinem Růžkem.
No a příštím naším čtivem by podle syna měl být "Pes basketbalský", o kterém se někde doslechl.
Kdo se postará o Annu
Kateřina Pantovič
Jsem moc ráda, že zase jednou můžu dát pět hvězdiček jiné knížce než dětské. A tato se povedla ve všech směrech. Výborné charakteristiky postav, které jsou kladné i záporné, veselé i smutné, různého věku, s různými problémy. Moc se mi líbilo, že se postavy objevily i v jiných pasážích než těch "svých", takže čtenář ví, jak je to s nimi dál. Velmi dobrá práce s jazykem, slovní hříčky, milý humor, lehká ironie. Pečlivě vystavěný příběh, ve kterém i to, co vypadá jako náhoda či se tváří jako poznámka na okraji, může mít později velký význam. A na konci to do sebe perfektně zapadne.
Slečna pokladní
Nina Hořínová
Knížku jsem slupla za hodinku jako talířek jednohubek. Některé postřehy mě pobavily, i když celkově o žádné veledílo nejde a zaznamenala jsem i dost chyb. Ale grafika se mi líbila.
Co se týká historek, které Nina vypráví, mnohé z nich jsem slýchala od mojí maminky, která na pokladně léta pracovala. A s dovolením se s vámi o jednu maminčinu vzpomínku podělím. To tehdy přijel do Makra Marek Eben s manželkou Markétou, která je na vozíku. A pan Eben se s pokladními tak zapovídal, že odjel z obchodu jen s nákupním vozíkem a manželku tam zapomněl. Ale pak se pro ni samozřejmě vrátil - za velkého veselí všech přítomných. :-)
Liška Šiška u doktora
Iva Gecková
Napsáno podle stejné šablony jako první díl, až by se chtělo napsat "mé hodnocení - viz Liška Šiška ve školce". Syn byl spokojený a já také.
Deset malých černoušků
Agatha Christie
Dokonalost.
Už poněkolikáté jsem měla tu možnost navštívit Černochův ostrov a opět jsem byla pohlcena. Tentokrát jsem si vystačila s vlastní četbou, ale rozhodně doporučuji i audioknihu namluvenou Vladimírem Čechem, to je dokonalost na druhou.
Odříkaného manžela největší krajíc
Alena Jakoubková
Naivní pohádka o tom, jak třicítka, padesátka a sedmdesátka ke štěstí přišly. Nejméně reálná mi přišla proměna matky - ale konec co do uvěřitelnosti taky stál za to.
Ráda bych napsala, že děj i postavy byly černobílé, ale vlastně to není pravda - naopak tu vše hýří barvami: jedny šaty zlatavě béžové, další broskvové, jiné "květované v bleděmodrých pudrových odstínech"... Podobně košatě bylo popsáno kdeco - nákupy, navštívená místa, vybavení bytů a jako vždy zejména lahůdky, které si všichni dopřávali na chatě, v cizině i v nejlepších pražských restauracích. Tyto detaily, přesné názvy hotelů, restaurací, ale i značek vína jsou typické pro všechny knihy paní Jakoubkové. Snobárna jak vyšitá.
Když jsem obsah knížky líčila mému muži (a vyslovené nahlas to fakt znělo šíleně), ptal se, proč to proboha čtu. A ještě víc se divil, když jsem řekla, že to není první kniha této autorky, kterou čtu, a není ani poslední. Náš rozhovor asi nejlíp vystihuje scéna z Vratných lahví.
Pepa Tkaloun: „Prosím tě, jak můžeš při svým vzdělání koukat na takovou blbost?“
Eliška Tkalounová: „A žehlil jsi někdy?"
Prostě knížky paní Jakoubkové jsou jako oddechovka docela fajn.
Tatínku, ta se ti povedla
Zdeněk Svěrák
Parádní knížka! Vtipný příběh a jako vždy skvělé ilustrace mého oblíbence Adolfa Borna. Patří ovšem k těm knížkám pro děti, které si možná ještě víc užijí jejich rodiče. Malým čtenářům (či posluchačům) se líbí příběh, dospělí ale ocení i slovní hříčky a lehký sarkasmus. A v tom je pan Svěrák prostě mistr.
Osvícení zoufalého muže
Jitka Ludvíková
Vlastně ani nevím, proč jsem po zklamání z prvního dílu sáhla po pokračování. Že by nějaká skrytá touha po sebetrýzni? :-)) Naštěstí jsem při čtení neměla nutkání rvát si vlasy ani nic podobného, naopak bych řekla, že druhý díl byl vydařenější, komplexnější. I tak se ale mohla autorka při líčení strastí s dětmi rozjet víc.
Honzíkova cesta
Bohumil Říha
Jedna z prvních knih, které jsem četla sama; ne-li úplně první. Stále si pamatuju, jak jsem brečela, když jsem dočetla a měla se s Honzíkem rozloučit. Mamka mi poradila, abych si ji tedy přečetla znovu, což jsem udělala - a asi tehdy vznikla má potřeba se ke knihám, které se mi líbí, stále vracet, i když je skoro umím zpaměti...
Teď jsem po Honzíkově cestě sáhla se synem a dost napjatě jsem čekala, jak ho zaujme. A spadl mi kámen ze srdce, protože se mu příběh moc líbil.
Sama mám doma vydání z 60. let, a protože vím, jaké diskuse se strhly kolem družstevního vajíčka a dalších reálií, a nechtělo se mi to pětiletému klukovi vysvětlovat, půjčila jsem v knihovně nový výtisk. A nemůžu si pomoct, ale občas to v ději trochu drhlo. Co zavánělo minulým režimem, bylo prostě vynecháno, bez ohledu na návaznost či posunutí významu. "Tohle všechno jsou naše pole," říká dědeček cestou z nádraží. "Máme taky krávy a vepře, ty mám na starosti já, i slepice, ty má na starosti babička." To by byli prarodiče pěkně za vodou! Myslím, že úpravy mohly být provedeny citlivěji.
Jak jsem psala, mám staré vydání z roku 1964 s málo známými ilustracemi od Antonína Pospíšila. A kupodivu se mi líbí víc než ty od Heleny Zmatlíkové: nejsou tak jednoduché, věrněji zachycují, co se zrovna děje, a také je jich v knize víc.
S hlavou v písku
Táňa Kubátová
Zařadila bych ji k těm slabším. Příběh i postavy podle autorčiny typické šablony, zápletka byla poněkud krkolomná, ztrácela jsem se v těch rodinných vztazích, kde byli nevlastní sourozenci snad všichni včetně babiček, a tentokrát mi chyběl i humor.
Pohádky pod polštář
Zuzana Pospíšilová
Hezká knížka, ale spíš pro malé děti. Jednak délkou pohádek (dvě tři stránky) a pak i obsahem - v pěti letech většinou děti vědí, že Slunce je jen jedno, že za kraví rohy nemůžou čerti a že slepice nikdy nesnášely hranatá vejce.
Jak se krotí krokodýli
Marie Poledňáková
Základem knihy (a filmu) Jak se krotí krokodýli je starší dílo Jak Anděla viděla anděla. Objektivně musím říct, že změny příběhu velmi prospěly a krokodýli nad andělem ve všem vítězí: veselejší příběh, lepší charakteristiky postav a lépe vysvětlené některé jejich pohnutky. Postav tu je naopak více a bez znalosti filmu mi dalo celkem fušku vyznat se v ženách kolem dědečka. Z Anděly je Amálka a na rozdíl od „předlohy“ se tu vyskytuje i Vašek, i když nijak často. Moc se mi nelíbilo, kolik prostoru měl Koudelka (a to i na fotografiích v knize), přece jen to měl být spíš příběh jedné rodiny. Asi paní Poledňáková mermomocí chtěla v knize roztomilého kluka.
Jakkoli považuji toto dílo po všech stránkách za vydařenější než Jak Anděla viděla anděla, nikdy paní Poledňákové neodpustím, že pro příběh použila postavy ze známých filmů ze 70. let. Proč Luboš, Anna, Vašek, Jindřich? Stejně dobře by to fungovalo, i kdyby nešlo o Rychmanovy, ale třeba Mirka, Hanu a Petra Horákovy. Krom jmen a profesí rodičů tu přece na ty staré filmy téměř nic neodkazuje. Ale takhle se člověk neubrání srovnávání, zvlášť když v knize je fotka z filmu skoro na každé stránce, a v něm nynější protagonisté prostě neobstojí. Charismatický František Němec a krásná Jana Preissová jsou nahrazeni nesympatickým Miroslavem Etzlerem a nevýraznou Ingrid Timkovou. Proč, proč? Sám o sobě příběh obstojí, ale jako pokračování je to propadák.
Jak Anděla viděla anděla
Marie Poledňáková
Třetí díl je úplně jiný než předchozí dva a není to jen tím, že v prvním a druhém případě šlo o zpracování filmové předlohy. Je to hlavně ve vyznění celé knihy – rozhodně nejde o veselý příběh pro celou rodinu, je to spíš psychologický román, sonda do duše, respektive do duší. Anny, která se těžce smiřuje s koncem kariéry i s nepřítomností jak Vaška, tak Luboše. Anděly, která má pocit, že rodiče zklamala, protože není odvážná jako Vašek. Luboše a jeho rozpolcenosti mezi vztahem k Anně i k dceři a práci, kterou miluje. A konečně je tu postava Koudelky a jeho podivně slepené, početné, a přitom nefungující rodiny.
Oceňuji, jak se paní spisovatelka vypořádala s faktem, že by v případném filmu nehrál Tomáš Holý. Vašek je na námořní akademii někde v Polsku, ostatní postavy o něm hovoří, vzpomínají, Vašek promlouvá jen v dopisech. Po letech paní Poledňáková použila kostru příběhu k vytvoření filmu (a knihy) Jak se krotí krokodýli, který je objektivně ve všech aspektech lepší - jeho hlavní chybou je, že se tváří jako pokračování této série.
Jak dostat tatínka do polepšovny
Marie Poledňáková
Přijde mi, že právě druhý díl vyčnívá z celé série jako mrakodrap nad rodinnými vilkami. Zdaleka tu nejde jen o převyprávění obsahu filmu, ale o svébytný román. Dějově se samozřejmě filmu drží, obsahuje i plno fotek, nicméně je o mnoho bohatší – film prostě nepojme tak komplexně myšlenkové pochody postav, tady hlavně Anny, a kdyby se měl zabývat minulostí nebo vztahy mezi obyvateli vesnice, rozhodně by nebyl tak svižný a veselý. V knížce je prostor pro spoustu detailů, dozvíme se více o babičce, k jejímuž hrobu ve filmu děda s Vaškem jdou, o trablech pošťáka Fandy a třeba i o modelech šatů, které si Anna sbalila na svou vysněnou dovolenou.
Mimo jiné je v knize použita ukázka z jiné knížky, Deník americké manželky od Sue Kaufmanové, kterou Anně sehnala jakási fanynka a která taky stojí za přečtení.
Jak vytrhnout velrybě stoličku
Marie Poledňáková
Věrné literární zpracování skvělého filmu pro děti. Děj knihy se nijak neodchyluje od své předlohy, dokonce i řada replik je totožná. Paní Poledňáková jako spisovatelka rozhodně obstála.
Dopadlo to špatně...vzali se
Alena Jakoubková
Asi nejveselejší ze všech knížek, které jsem od autorky četla. Dobře jsem se pobavila při líčení schůzek naslepo s nejrůznějšími individui, podivíny a exoty.
Lotta z Rošťácké uličky
Astrid Lindgren
Když bylo synovi takřka na den pět let, sáhla jsem po jedné z oblíbených knih mého dětství. A brzy jsem měla vážné obavy, že moji favoritku budeme muset odložit nedočtenou, protože syna vůbec nezaujala. Naštěstí jsem dostala spásný nápad přeskočit úvodní kapitoly, které vypráví Mia, a začít číst tři delší a akčnější příběhy na konci knihy - jak se Lotta odstěhovala, jak jezdila na kole a jak sehnala vánoční strom - a ty syna moc bavily!
Když už se s postavami seznámil a spřátelil, vrátili jsme se zase na začátek - a nedočetli...
Mamince se budeš líbit
Jaroslav Konvička
Když jsem si tu malou knížečku přinesla z knihovny, čekala jsem podle názvu něco humorného. A ono ne tak docela.
Když jsem přečetla první stránky, usoudila jsem spíš, že to je parodie na sladké banální příběhy. A ono ne tak docela.
Když jsem přečetla polovinu, říkala jsem si, že to má být parodie na špionážní romány. A ono ne tak docela.
Posledních asi 50 stran jsem zhltla naráz a závěr mě tedy překvapil, nebo spíš šokoval. Je to čtivý, skvěle vypointovaný příběh.
Nejkrásnější 5minutové pohádky
kolektiv autorů
Hrozně jsem se na tuhle knížku těšila, ale teď jako bych si nechtěla přiznat, že jsem trochu, trošinku zklamaná. Ilustrace jsou prostě nádherné, co se týká obrázků, nelze knížce nic vytknout, naopak jen a jen chválit a obdivovat. Ale ty příběhy...
Rozhodně není pravda, že jde o 12 známých pohádek. Tedy číslo souhlasí, ale některé příběhy jsou kapku jiné, než jak je vyprávíme my. Červená Minnie nese babičce v plechové krabičce cookies a mentolky, které nenažraný vlk spolyká, a pak mu div nehoří pusa. V perníkové chaloupce zase žije ježibaba, která ukradla srdce pekařce a kováři. Klasické pohádky zastupují třeba princezna na hrášku (s princem Donaldem), perníkový panáček (něco jako náš koblížek) nebo pohádka o třech medvědech (místo Mášenky je tu Daisinka). Z těch méně známých se mi líbila o červené slepičce nebo o skřítcích. Za nejslabší považuji tu o čipmancích a úplně poslední s padající oblohou.