AlčaH komentáře u knih

Krásná a citlivě napsaná kniha, která mě moc bavila a pohladila po duši. Svět kávy je mi velmi blízký, takže jsem si příběh z prostředí nezvyklé japonské kavárny víc než užila. :) Námět, který pracuje s možností cestovat v čase, je opravdu zajímavý a v knize nabídl řadu silných momentů - spjatých zejména s dodržováním velmi přísných pravidel a tím, že přítomnost se prostě nedá změnit. Záleží ale na tom, jestli se dokážeme změnit my sami a na situace, které nás v životě potkají, se naučíme pohlížet novýma očima... Nedokážu vybrat kapitolu, která se mi líbila nejvíce, protože každá měla něco do sebe, a hlavně spolu všechny byly propojeny tak, aby vytvořily kompletní a zajímavý obraz. Knihu určitě doporučuji a sama se těším, až se vrhnu na její pokračování. :)

Nezbývá mi než Rimbauda obdivovat za to, v jak mladém věku dokázal napsat takto nádherné verše plné smutku a vnitřní rozervanosti. Úplně ho vidím, jak proplouval životem stejně, jako se ta smutná loďka v jeho básni plavila po moři a byla zmítaná stovkami bouří, nikam nepatřila a nakonec toužila jen po návratu domů a do dětství... Báseň Opilý koráb je bolestně nádherná a já jsem neskutečně ráda, že jsem knihu sehnala, měla možnost si ji přečíst a jako poklad si ji uložila do knihovny.

Báseň Opilý koráb jsem četla ve vydání z roku 1958 v překladu Františka Hrubína.

Povedená duchařina, u které jsem se sice vyloženě nebála, ale napínavá byla a vlastně se mi nakonec docela zalíbila. Rozjezd knihy byl (alespoň pro mě) sice pomalejší, ale zhruba poslední třetina mi to vynahradila a tam jsem se od příběhu už nemohla odtrhnout. Celkově se kniha četla moc dobře, vyhovovalo mi i to, že autorka zvolila kratší kapitoly. Plusové body dávám za velmi sympatickou hlavní hrdinku a za jejího správňáckého kocoura, jehož přítomnost celý příběh správně okořenila. :)

Po knize Těžká Hodina jsem sáhla, abych se seznámila s dalším velikánem české poezie. Jiří Wolker psal básně o těžkých tématech, které často vyznívaly pesimisticky a depresivně, ale já musím říct, že právě tento styl mi sedne nejvíce... I přesto, že jeho básnický jazyk je plný zajímavých slovních spojení a metafor, básně není těžké pochopit a čtenář si z nich snadno odnese jejich hlavní myšlenku, sdělení... Na mě jejich atmosféra opravdu zapůsobila a mnohdy jsem se přistihla, jak propadám smutku společně s autorem. A to je podle mě to nejdůležitější - pokud vám poezie předá silné emoce, tak splnila svůj účel. Na sbírce je také pozoruhodné, v jak mladém věku autor tyto básně napsal, jak dokázal už v té době vidět svět, který rozhodně nebyl jednoduchý a měl řadu problémů. Mezi mé nejoblíbenější básně bych zařadila tyto tři - Oči, Pohřeb a Muž.

Knihu jsem kdysi četla jako povinné dílo k maturitě a nebyla jsem nijak nadšená. Teď, když jsem se k ní po letech vrátila, jsem naprosto unešená... Mám pocit, že jsem musela dospět a něco si odžít, abych bolestnou nádheru tohoto díla dokázala plně docenit. Mácha byl neskutečný básník - to, jak pracoval s češtinou, jak dokázal popsat přírodu i myšlenky, jak pracoval s jednotlivými motivy... Dílo Máj je bezpochyby klenotem české literatury a jsem nesmírně ráda, že jsem měla možnost nechat se jím pohltit...

Rozšiřuji si obzory v oblasti poezie a tak tato báseň, představující první českou umělou baladu, nemohla uniknout mé pozornosti. Byla napsaná pěkně a srozumitelně, navíc byla doplněna o moc pěkné ilustrace. Líbila se mi, jsem ráda, že jsem si ji přečetla, ale vyloženě hluboký dojem ve mně nezanechala. Možná ale zkusím celou sbírku Ohlas písní českých. ☺️

Sonety jsem četla v překladu Martina Hilského a byl to příjemný čtecí výlet do vod klasické poezie. William Shakespeare byl opravdový mistr, který to se slovy prostě uměl. Atmosféře jeho sonetů tak nějak nelze odolat, vtáhnou vás svojí noblesou, chytrostí, nadčasovostí, upřímností... V budoucnu bych ráda zkusila i jinou verzi překladu, protože mám pocit, že některá z těch “honosnějších” (např. od Jana Vladislava), by mi mohla sednout ještě o trochu víc. Můj nejoblíbenější sonet je číslo 66.

Nádherná sbírka básní o přírodě a životě, ale i smrti a temnotě. Emily Dickinson psala neobyčejně o naprosto obyčejných věcech, jako je třeba i vítr, babí léto či déšť. Její citlivá poezie mě naplnila příjemnou melancholií a hned si mě získala, stejně jako neobyčejný životní příběh samotné autorky. Rozhodně si chci přečíst další její díla.

Příběh hobita Bilba Pytlíka jsem již četla v klasickém provedení a mám ho moc ráda. Proto jsem se rozhodla sáhnout i po komiksu a dobrodružství tohoto malého chlapíka prožít znovu, tentokrát i v obrazové formě. A jsem spokojená. :) Obrazové ztvárnění se mi moc líbilo, i když chápu i zdejší kritiku - hodnocení právě tohoto atributu je hodně subjektivní a každému se prostě líbí jiný styl. Na poměry komiksu bylo u jednotlivých políček docela dost textu, ale ve výsledku mi to vlastně ani nevadilo, četbu jsem si užila a s knihou strávila pár hezkých večerů. Ráda se k ní v budoucnu opět vrátím. :)

Nahá opice je velmi čtivá kniha, která představuje člověka z čistě biologického hlediska - a to je pohled vskutku zajímavý, i proto, že bývá často opomíjený. Nabízí vysvětlení několika důležitých oblastí lidského života, jako je třeba sexuální chování, výchova, výživa či náš vztah k ostatním živočišným druhům. Jak se dozvíme na konci v doslovu, v textu se objevují i určité nepřesnosti - především kvůli zjednodušení obsahu, ale my už dneš víme, že také proto, že kniha vyšla již v roce 1967 a některé zde uvedené informace jsou tedy již dávno přežité/vyvrácené... Přesto je kniha zdrojem řady skvělých myšlenek, které mně osobně poslouží jako dobrý základ, na který bych ráda nabalovala další vědomosti o člověku a přírodě celkově...

Atticus je pro mě autor-romantik, který lásku umí prožívat, užívat a krásně o ní psát. Přesto mě v jeho druhé sbírce zaujaly spíše řádky o temnotě, ty, ve kterých se zamýšlel nad životními pády, odvahou, sebeláskou či smrtí... Stejně jako u první knihy - některé básně se mi až tak nelíbily, ale řada myšlenek se mě dotkla a třeba i zrcadlila některé mé zkušenosti. Co mě na autorových dílech baví, tak je celkové grafické pojetí - počínaje magickou obálkou přes nádherné obrázky a fotografie, které doplňují vybrané básně, až po takové detaily jako střídání písma a hra se sazbou... Vizuálně je kniha opravdu krásným zážitkem. :)

Na závěr jeden citát, který si z četby odnáším: Být naživu je podivný, báječný zázrak, na který zapomínáme.

Výjimečná kniha o jednom z nejhorších období lidské historie. Příběh zpracovaný syrově, bez příkras, s přesahem i do současnosti - to, když vidíme, jak hluboce rodinná historie ovlivňuje i nové generace a zasahuje jim do života. Zpracování tématu holocaustu prostřednictvím komiksu, je zajímavé a přineslo mi zcela jiný zážitek než četba beletrie na stejné téma. Kresba, ač na první pohled spíše jednoduchá, na mě silně zapůsobila. Jak tu už někdo zmínil, v tomto případě jeden obrázek vydá za tisíc slov... Obrazové pojetí je navíc zpracované velice chytře - ať už se jedná o různé schované detaily nebo ztvárnění jednotlivých národů jako zvířat. Celkově na mě kniha udělala velký dojem, rozesmutnila mě i dojala, a mám pocit, že na ni budu myslet ještě hodně dlouho...

Chimamanda Ngozi Adichie dokáže o tématu feminismu hovořit srozumitelně, přátelsky, s respektem k druhým... Tato malá knížečka, kterou tvoří soubor patnácti doporučení, otevírá řadu témat a zajímavých myšlenek týkajících se nejen výchovy dětí (dívek i chlapců), ale i dalších na to navazujících témat souvisejících s rovnoprávností. Autorka hodně pracuje s příklady ze svého vlastního okolí, což dílu přidává na autentičnosti. Navíc čtenářům přibližuje život v jiném kulturním prostředí, ve městech a vesničkách Nigérie, který se přece jenom od života ve střední Evropě významně liší. Knížka rozhodně stojí za přečtení a nebojím se říct, že v řadě lidí podnítí chuť zamyslet se nad světem, ve kterém žijeme, nad způsobem, jakým vychováváme děti a nad tím, jak by se obojí dalo vylepšit. :)

To, co se mi na knize líbilo nejvíce, byla její rozmanitost. Autor Honza Vojtko prostřednictvím jednotlivých kapitol čtenářům přibližuje různé druhy vztahů - ty tradiční i ty něčím odlišné. Ať už je to polyamorie, single život či vztah lidí s výrazným věkovým rozdílem. Autor na věci pohlíží moderním způsobem, otevřeně a bez předsudků, což je mi sympatické. Snaží se vysvětlit ty nejznámější stereotypy a vyvrátit některé škodlivé mýty. Každou teoretickou část navíc doplňuje reálným příběhem z jeho terapeutovny, což byla část, která mě moc bavila. Není nad praktický příklad... Kniha není žádným vševědoucím průvodcem a čtenáře nezatěžuje přehnanou odborností - a právě v tom je její síla. Čtenář díky ní získá obecnou znalost problematiky týkající se vztahů a určitě mu přinese i řadu témat k zamyšlení. :) A pokud se chce rozvíjet dál, připojený seznam knih i videí mu v tom pomůže... ☺️

Kniha podle blogu, který získal významné literární ocenění, a která byla hojně propagována na různých místech českého internetu, byla pro mě osobně velkým zklamáním. Dokonce bych řekla, že to byla po strašně dlouhé době kniha, která mě vyloženě frustrovala a těšila jsem se, až to konečně budu mít za sebou...

Na úvod bych chtěla říct, že velmi oceňuji odvahu autorky jít s kůží na trh a otevřít důležitou debatu o tématu, které se v Česku moc neřeší. Je samozřejmě také úžasné, co Míša dokázala - zbavit se závislosti a svou zkušeností pomáhat jiným lidem.

Co se ale týče knihy, tak z ní jsem popravdě dost rozpačitá a potenciál, který měla, mi přijde až zoufale nevyužitý. Čekala bych, že se dozvím více o autorčině boji s alkoholem, o samotné léčbě, o zakládání centra Alkos... Tomu je ale věnována z mého pohledu jen relativně malá část knihy. Zbytek je jakási prapodivná červená knihovna řešící stále dokola autorčino nespokojené a zcela nefunkční manželství s nevyrovnaným mužem s násilnickými sklony, který by sám nejspíš potřeboval nějakou léčbu...

V závěrečné části se dozvídáme detaily o blogu a přípravě knihy, což pro mě nemělo v rámci tématu vlastně žádnou přidanou hodnotu. Jak jsem již psala nahoře, raději bych se dozvěděla více o centru Alkos, chystaných programech dělaných na míru pacientům atd. V úvodní části knihy se zase naprosto zbytečně opakují ty stejné zážitky v textu a facebookových statusech, navíc se často vytrácí časová posloupnost a to působí zmatečně...

Jediná část, která byla opravdu silná a skvěle zpracovaná, tak to byla ta věnovaná autorčině tatínkovi a jeho boji s vlastními démony. Ta mě vážně vzala za srdce.

Po knize bych znovu nesáhla, i když téma je moc zajímavé, tak zpracování se mi bohužel vůbec nelíbilo.

Kniha Panenka ve mně zanechala hlubokou stopu. Jak moc se může změnit život jedné ženy, kterou nemilovali rodiče, byla v dětství zneužívaná a vzala si manipulativního žárlivce, ve chvíli, kdy potká svou životní lásku a kromě něj se zamiluje také do drog? Musím říct, že to bylo hodně silné, ale také depresivní, mnohdy jsem knihu musela na chvíli odložit a zpracovat všechen ten hnůj, který se na hlavní postavu Evu sesypal. Velice se mi líbil jazyk knihy, autorka si s volbou slov dle mého dala vážně záležet a kniha se tak četla velmi příjemně. Zvolený formát - vyprávění životního příběhu - mě ale v některých pasážích trošku nudil, proto dávám čtyři hvězdičky. :) Knihu bych ale určitě doporučila a to, jak tu již bylo několikrát řečeno, zejména těm, kteří se rádi hrabou v psychologii postav. :)

Kniha vypíchla některé důležité milníky ženského hnutí a ženské emancipace. Udělala to ovšem zábavnou a ne až tak náročnou formou, což jí rozhodně dává šanci oslovit větší množství lidí - třeba i mladšího věku. Nemohla samozřejmě obsáhnout vše, ale jako úvod do problematiky se určitě hodí. I já jsem se dozvěděla řadu zajímavostí, oprášila některé znalosti a případně doplnila nové. Velmi se mi líbila kresba a celkové zpracování knihy je podle mě kvalitní. Ráda se k ní proto vrátím i v budoucnu.

Druhý díl byl stejně skvělý jako ten první. Opět jsme od autora dostali nálož emocí a nahlédli pod pokličku světa, který mnozí z nás neznají. V krátkých kapitolkách je ukryta radost i smutek, veselé zážitky i melancholická zamyšlení. Jsem ráda, že "jeho děti" mají právě Martina Selnera a že on má je. :) Moc mu fandím!

Příběh ze střední školy s detektivní zápletkou jsem ještě nečetla, takže jsem se na tuto knihu těšila. I přesto, že postavy byly trošku stereotypní (ale to měl být nejspíš stejně účel :) ), ztotožnila jsem se s každou z nich, a tudíž mě bavilo sledovat jejich soukromé příběhy i to, jak se díky úvodní situaci jejich osudy propojily. Líbil se mi i jejich postupný vývoj. Zápletka byla vcelku originální a řekla bych, že vyvrcholení celé knihy překvapivé. Menší lovestory, kterou kniha také obsahovala, byla roztomilá. :) Můj celkový dojem z knihy je tedy dobrý a ráda si přečtu další díla z pera autorky. Co musím vytknout a za co strhávám hvězdičku, je překlad/redakce. V textu totiž bylo na můj vkus docela dost chyb a jiných nepřesností, které přece jen pocit z četby trochu kazily...

Malá kniha s velkým srdcem. :) Už prvních pár řádků mě dostalo a v podstatě celá kniha pro mě byla emocionální horská dráha. V jednu chvíli jsem se upřímně pobavila, v druhé mi bylo tak zvláštně smutno... Autor opravdu s velkou empatií dokázal popsat zážitky z každodenního života s autisty a udělal to až obdivuhodně citlivě a vkusně. Alespoň trochu nám “ostatním” přiblížil jejich svět, který je možná jiný, ale rozhodně ne prázdný a smutný. Zároveň do knihy dostal řadu myšlenek a zamyšlení, které ve vás něco zanechají... Jednotlivé kapitolky jsou krátké a dobře se čtou. Moc se mi líbilo i proložení stránkami s vtipnými dialogy/větami. Knihu velmi doporučuji, byla jsem z ní opravdu nadšená!

A na závěr si dovolím vypíchnout jednu citaci, která podle mě udeřila hřebíček na hlavičku: “Nejvíc unavuje nezájem.”